autor: Terý
Ahojky, tak jsem tu zase s jednodílkou ;). Ani nevím, jak jsem dostala tenhle nápad, ale myslím, že to k něčemu bylo dobré ;). Nepíšu často jednodílky, ale někdy mě to prostě přepadne no ;). Doufám, že se povídka bude líbit ;). Přeji hezké počtení. Terý.
„Pane Kaulitz, řekněte nám, co se stalo,“ domáhal se odpovědi vysoký muž v kvádru. Černovlásek se na něj podíval, jen trochu natočil hlavu a zase se sklonil k výkresu, který měl na klíně. Nikdo nevěděl, co se stalo, ale policie to potřebovala zjistit. Věděli, že jediný, kdo to viděl, byl Bill, ale ten od toho večera nebyl schopný ničeho. Nemluvil, jen kýval, ale to nebylo nic platné, protože vždycky kýval jen jedním směrem.
Navštívili ho různí psychiatři, ale nikdo nebyl schopný opravdu říct, proč nereaguje. Nikdo z něj nedostal nic jiného než slova. „Já za to nemohl…“ Ale nikdo z něj už nedostal, za co nemohl. Specializovaní doktoři usoudili, že není v pořádku. Zavřeli ho na psychiatrii, kde Billovi bylo ještě hůř. Jen seděl na židli a houpal se. Pořád držel v ruce tužku a papír, na který čmáral cosi, čemu nikdo nerozuměl.
Okolo sebe už měl mnoho papírů. Vždycky jeden pokreslil a odhodil ho kamsi do prostoru a mohl začít znovu. Doktorům bylo černovlasého chlapce líto. Nikdo by tohle nepřál jednadvacetiletému chlapci. Ale nedalo se nic dělat.
Muž si povzdychl a opustil bílou místnost, ve které černovlásek teď přebýval.
Však vyšetřování pokračovalo, ale nikdo nemohl najít nic, co by je posunulo dál. Věděli, že Bill je jejich poslední naděje, aby jim řekl, co se jeho bratrovi stalo, ale také věděli, že to bude hodně těžké. Přemýšleli o různých způsobech, jak Billa rozpovídat, ale nic nepomohlo.
Muž byl nervózní z toho, že nemohou nic najít. Ostatní už chtěli případ uzavřít, ale tomuto muži se ještě nestalo, že by případ nevyřešil, takže s tím nesouhlasil. Ostatní se tím už nezabývali, ale případ nechali otevřený, kdyby se náhodou něco našlo.
Muž se rozhodl, že půjde znovu do bytu, kde se to stalo. Byl přesvědčený, že najde něco, co by mohl spojit s tou vraždou. Prohledal znovu a znovu celý dům, ale nemohl nic najít. Už byl rozhodnutý, že odejde, ale najednou ho zarazily dveře, ve kterých nebyl. Nevšiml si jich, byly tam jakoby zamaskované, ale když se na ně zaměřil, tak je viděl. Uvědomil si, že v těch dveřích nebyl nikdo z policistů, takže by tak konečně mohl najít to, co hledá.
Šel k nim hodně rychle, dalo by se říct, že skoro běžel. Když otevřel dveře, vzpomněl si, že tu přeci jen byl. Tady v tom pokoji našli Billa, svíjejícího se na zemi vedle postele. Našel ho tu on, ale opravdu si nepamatoval na ty dveře. Nikdo sem potom už nešel, jako by se na ně zapomnělo.
Znovu a znovu prohledal tento pokoj, ale zase nenašel nic. Povzdychl si, když najednou uviděl sešit, který vyčuhoval zpod polštáře. Popadl jej, usadil se na postel a rychle jej otevřel.
05. 05. 2011
Tom se dnes choval nějak divně, myslím, že mě podvádí, že si našel nějakou štětku. Chodí domů pozdě v noci a ani si ke mně nechodí lehnout. Vždycky když přišel, tak přišel ke mně a milovali jsme se, ale teď poslední týden to nedělá. Netuším, co jsem mu udělal. Nedovedu si představit, že by mě třeba opustil. Mohl bych rovnou skočit z mostu. Občas z jeho pokoje slyším divné zvuky, jako by tam měl nějakou dívku, ale myslím, že kdyby měl někoho, tak by si ji nevodil domů, protože tu jsem přeci já. Nebo to snad má znamenat, že se mnou už nepočítá? Bože, tak to bolí, nechci o něj přijít, nechci…
Muž se zarazil. Oni spolu měli milostný vztah? Vždyť byli bratři. Hrálo mu v hlavě. Aby zjistil víc, přetočil o pár stránek zpět.
15. 03. 2010
Je to neuvěřitelné. Tak moc jsem se bál jít za Tomem a říct mu, že ho miluji. Bál jsem se, že se mezi námi něco změní, že mě bude nenávidět. Nejdříve se na mě díval a byl zaseklý. Chtěl jsem se otočit a se sklopenou hlavou odejít, ale Tom si mě přitáhl k sobě a dravě mě políbil. Byl to tak úžasný okamžik. Okamžik, na který jsem čekal nejmíň tři roky a konečně se stal skutečností. Tom mě držel v náruči a líbal mě. Nakonec jsem rád, že jsem se rozhodl, že mu to řeknu. Jsem snad ten nejšťastnější člověk na světě.
Muž nedočítal celé stránky. Vždy si jen přečetl kousek a doufal, že mu to stačí, protože tam toho bylo strašně moc. Nechápal, proč se to za rok u nich tak změnilo. Nejdříve tam Bill píše samé šťastné chvíle, a najednou jako by se v květnu všechno pokazilo. Pořád doufal, že se v tom deníku dozví více, takže listoval dál. Tentokrát dopředu.
Nalistoval 13. 06. 2011, den před Tomovou vraždou.
Už se to nedá vydržet. Každý den si sem vodí štětky a pokaždé jinou, bože, kam se podělo to naše „Miluji tě navěky?“ Nemohlo se přeci vytratit. Celé dny prosedím v mém pokoji na posteli a brečím. Nejde to nebrečet. Vypadá to, jako by mi to dělal naschvál, a když chci po něm vysvětlení, tak jen pokrčí rameny a jde pryč. Proč se mnou už nemluví? Co se stalo? Proč to všechno bylo ještě před dvěma měsíci v pořádku? Mám takových otázek a žádnou odpověď. Možná jen jednu vím. Toma budu mít buď já, nebo nikdo! Nic jsem mu nic neudělal, aby se ke mně takto choval. Nebo se snad celou tu dobu přetvařovat?
Policistovi najednou začalo všechno docházet. Tom a Bill spolu měli milostný vztah a Tom Billa začal podvádět. Nikdo by se na to přeci nemohl jen tak koukat a nic neříkat, a když Bill nemohl nic říct, tak se o to postaral sám. Dobrý motiv pro vraždu. Ale nechtělo se mu věřit, že by to udělal Bill. Přeci jenom, láska je láska, a když člověk miluje, tak přeci neublíží. Nebo snad ano? Muž byl přesvědčený, že se dozví, co se stalo, na další, a tudíž poslední stránce deníku. Proto jej otočil a zabodl svůj pohled do poslední stránky, která byla mírně od krve.
14. 06. 2011
Dnes to všechno ukončím. U Andyho jsem si půjčil zbraň a dnes to všechno ukončím. Budu se snažit, aby to Toma nebolelo. Může si za to sám. Už zase slyším, jak má v pokoji holku. To jejich vzdychání mi leze na nervy, nejradši bych tam vběhl a ustřelil oběma palici. Myslím, že by si to zasloužili, ale to ne. Ta holka za nic nemůže. To Tom, a proto si to taky odskáče jen on. Počkám, až odejde a pak? Už bude konec. Konec mého trápení. Už se prostě nemůžu dívat na to, jak se ke mně chová. Dnes ráno, když jsem se ho zeptal, proč to všechno dělá, vždyť nám spolu bylo tak hezky, tak mi odpověděl jednoduše:
„Takový je život, kotě.“
Za tato slova, bych mu dal facku, ale to by se mi jen vysmál. Já se o něj postarám až večer. Vychutnám si to a potom už bude klid.
Muž už podle toho, jak byly tyto řádky napsané, viděl, že byl Bill na dně. Nevěděl, co má dělat, a také zpozoroval, že už začal bláznit. Že už nebyl zcela v pořádku, když toto psal. Ale kdo byl ten Andy? O tom tam nebyla ani zmínka. Toto byl konec stránky. Policista věděl, že tam sice píše, že to chce udělat, ale ne, že to udělal. Třeba to nedokázal, ale podle toho, co psal, by spíše tipnul, že ano. Už chtěl deník odložit. Dozvěděl se toho víc než dost, ale všiml si, že na další stránce je ještě pokračování. Rychle stránku otočil. Došlo mu, že když psal předchozí řádky, tak to bylo ještě před tím, co se stalo, takže nemohl být papír od krve. Ale když otočil na další stránku, tak bylo vše jasné.
Krev jen prosákla. Další stránka byla od krve skoro celá, ale dalo se v tom číst.
Tak a už je po všem. Nemohu uvěřit, že jsem to opravdu udělal. Anebo neudělal? Já nevím. Jsem zmatený. Nejsem si jistý, že jsem z té pistole vystřelil. Ale asi ano.
Přišel jsem za ním. Stál tam a díval se ven z okna. Jak bylo ale jeho zvykem, slyšel mě, ale neotočil se. Jen se potichu zasmál.
„Už jsi tu zase, ano? Nechceš, abych ti zase vysvětloval nějaké kraviny, že ne?“ zasmál se ironickým tónem. To mě ještě více vytáčelo. Stál jsem tam a v ruce jsem držel nabitou zbraň, namířenou přímo na Toma. Ruce se mi celé třásly a na čele jsem cítil, jak mi stéká kapka potu, ale byl jsem zcela rozhodnutý, že to chci udělat.
„Ne, Tome… Já to jdu ukončit!“ syknul jsem a v tu ránu se Tom s vyděšeným výrazem otočil.
„Proboha Bille… Polož to!“ vykřikl a chtěl jít ke mně, já ho však zastavil.
„Stůj! Stůj, nebo střelím!“ zakřičel jsem a ruce se mi začaly třást ještě více. Tom se zastavil, ale bylo na něm vidět, že mi nevěřil, že to dokážu udělat. A já byl přesvědčený mu ukázat, že na to mám.
„Ale Bille, to bys přeci neudělal,“ mrkl na mě a chtěl mi vzít zbraň z ruky, ale já zmáčkl spoušť a střelil jsem ho do ruky. Zakřičel bolestí a odskočil.
„Kurva Bille… Co to do tebe vjelo?“ zakřičel a snažil se něčím obvázat svou raněnou ruku.
„Tome, myslím, že nebude nutné si to zavazovat. Stejně za chvíli nebudeš nic vnímat,“ řekl jsem a oči se mi zalily slzami. Začal jsem mít strach. Strach, že to nedokážu. Vždyť jsem ho miloval. Miloval jsem ho takovou dobu, rozhodoval jsem se, jestli ho opravdu dokážu zabít, přeci jenom, je to můj brácha. Ať mi udělal cokoli, je to můj brácha, můj milovaný bráška, kterýho jsem měl vždycky rád.
„Bille, neblbni! Proboha prosím…“ zakňučel Tom. Snažil se mě uklidnit, abych tu zbraň odložil. Věděl jsem, že to dělá jen kvůli tomu, že chce žít, ale to jeho kňučení mě dostávalo do kolen. Z očí se mi spustil vodopád slz. Uvědomil jsem si, že když to udělám, přijdu o něj i jako o bratra. Doufal jsem, že to snad nějak vyřešíme, ale v tuhle chvíli jsem byl rozhodnutý, že to udělám.
„Bille… Vzpomeň si, co jsme spolu zažili. Milovali jsme se. Přeci to všechno nezahodíš!“
„Já to mám zahodit? Ty jsi to zahodil. Ty jsi mě odkopl jako kus hadru. Vždyť jsem ti nic neudělal, tak proč jsi mi to všechno dělal. Miloval jsem tě, Tome… Miloval, a ty jsi mě zničil. A já teď zničím tebe!“ zakřičel jsem a namířil přímo na jeho srdce.
„Bille… Prosím. Nedělej to. Miluju tě… Vynahradím ti to. Omlouvám se ti za všechno. Nikdy jsem netušil, že to takhle dopadne. Byl jsem blbý, přiznávám, ale prosím. Nedělej to.“
Tím, že řekl, že mě miluje, mě úplně obměkčil. Začal jsem plakat ještě víc. Věděl jsem, že to nemyslí vážně, kdyby jo, tak by to všechno nedělal, ale já… nemohl jsem mu ublížit. Prostě to nešlo. Sklonil jsem zbraň a během chvilky jsem měl Toma u sebe v objetí. Brečel jsem a Tom se mě snažil uklidnit. Pořád jsem v ruce držel tu znovu nabitou zbraň a najednou se ozval výstřel. Lekl jsem se a podíval se na Toma. Jen se na mě podíval a pokusil se o úsměv. Poté jeho tělo bezvládně padlo k zemi. Upustil jsem pistoli a snažil se ho probrat, ale bylo pozdě. Byl jsem celý od krve, od jeho krve, ale bylo mi to jedno. Nechtěl jsem to udělat. Zvedl jsem se a běžel jsem sem do pokoje.
Teď tu sedím v peřinách a slzy mi tečou proudem. Co jsem to udělal? Nejsem si vědom toho, že jsem tu spoušť zmáčkl, ale asi ano. Byla nabitá a Tom byl u mě, nemohl jsem tušit, že vystřelí. Ne nemohl. Já za to nemohl…
Policista odložil deník, když si přečetl poslední slova. Nejdříve si trochu i myslel, že to Bill udělal, ale po přečtení tohoto to mínění už neměl. Přeci jen. Bill je vysoký a Tom, když ho objímal, tak jeho ruce musel držet dolů. Což kdyby vystřelila Billova pistole, tak by to Tom musel dostat do břicha, ale Tom byl střelený u srdce. To by musel přeci Bill tu ruku ještě zvednout, ale to by šlo těžko.
Také si muž uvědomoval, že když ho objímal, tak přeci byl tělem u něj a k jeho srdci by se někdo jiný špatně dostával. Nebo, co když ho držel u sebe jinak, třeba k jeho srdci přístup byl. Policista byl zmatený. Pomohlo mu to hodně. Zjistil spoustu nových věcí, ale pořád mu zůstávalo záhadou, jestli to opravdu udělal Bill, kvůli tomu, jak se k němu Tom choval, nebo tam byl ještě někdo třetí?
Policistovi bylo jasné, že si musí s Billem promluvit. Musí se dozvědět, co se stalo. I když si myslel, že by mu toho Bill neřekl víc, než má napsáno v deníku, doufal, že na něco zapomněl, a že mu ještě něco řekne. Také věděl, že kdyby to udělal opravdu Bill, tak stejně do vězení nepůjde. Myslel si, že už je nadobro zavřený na psychiatrii, ze které se jen tak nedostane.
A měl pravdu. Bill byl mimo. Nevěděl, co se tu noc stalo. Pořád jen opakoval. „Já zato nemohl…“ myslel na Toma a na ty překrásné chvíle, kdy byli spolu, kdy to bylo všechno krásné. Neměli žádné problémy a to jim vyhovovalo. Až do května 2011. V tento měsíc se to začalo všechno hroutit. A nejvíce Bill. Pořád jen něco čmáral a potom, co policista zjistil z jeho deníku, co se přibližně stalo, tak už rozuměl těm jeho kresbám. Kreslil jeho a Toma, když bylo ještě všechno v pořádku a potom kreslil tmu a zbraň. Až když se na to pořádně podíval, tak zjistil, co to je.
Policista se snažil najít vraha, ale nedařilo se mu to. Podle deníku všechno vedlo k tomu, že to udělal opravdu Bill, ale tomu muž nevěřil. Proto případ uzavřel a nikomu o tom, co četl v deníku, neřekl. Snažil se s Billem všelijak promluvit, ale nepodařilo se nic víc, než jen ta 3 slova, která budou policistovi ještě dlouho vrtat hlavou.
Bill naposledy promluvil, když mu policista řekl, že o tom ví. Podíval se na něj a oči se mu zalily slzami. „Já zato nemohl…“ vzlyknul a od té doby jako by ztratil hlas. Neřekl ani slovo. Nikomu. Jen občas pár lidí říkalo, že si povídal sám se sebou, když stáli za dveřmi, nebo se na něj dívali přes průhledné zrcadlo, ale jakmile na něj promluvil někdo jiný, jako by byl němý. Pracovníci říkali, že občas slyšeli v jeho rozhovoru jméno Tom. Bill si s ním totiž každý den povídal. A nikdo nikdy nezjistil, jestli to opravdu Bill udělal nebo ne. Ani sám Bill.
autor: Terý
betaread: Janule
Když sem to dočetla doslova mi přejel mráz po zádech, je to úžasná povídka se smutným koncem…Ale jak říkám, nádherná
tak toto ma ale vážne rozplakalo :'( je to strašne smutné 🙁 ale zároveň krásne napísané 🙂
Smutný, ale dokonalý :'( A šíleně krásně napsaný♥
vážně pěkný, ale stejně by mě zajímalo, kdo ho zastřelil.. O_o
To bolo, krásne, a smutné, s nádychom neznáma.
taky by mě hrozně zajímalo, kdo ho zabil, nebo jak se to vlastně stalo… aaaw teď mě to bude žrááát x)
Tak tohle mě opravdu rozbrečelo… chudáci kluci 🙁
páni..spěchám tak to zhrnu do pár slov. Je to úžasný námět. Vždy se mi líbyla představa Billa jako pacienta na psichiatrii nebo v nemocnici pro mentálně postižené..jeho tvář a křehkost se na to prostě skvele hodí, plus podmalované oči a černé vlasy. Je to nádherné..si skvělá autorka Terý 🙂
Strašně moc vám děkuju za komentíky..:))** Jste zlatí..;))
Moc, moc krásní…. 🙂