The Graveyard 1.

autor: Doris & Lauinka

Ahojky všem duším, které ještě zbyly, a čas od času sem zabloudí. Rozhodly jsme se s Doris něco napsat. Je to takový náš malý comeback po neskutečně dlouhé době. Nevím, co bych měla více psát, snad jen díky Doris, že jsme tohle dílo mohly stvořit, a snad je tu někdo, kdo ještě bude číst. Za každý komentář budeme rády. Takže dost kecání, tady to máte. Jen ještě prozradím, že povídka je celá dopsaná a poslaná, tak se nebojte číst, že by se nedokončila. A ještě nutno říct, že je to happyendová povídka. A poslední poznámka… omluvte moje znalosti německého soudnictví, o kterém nevím absolutně nic, tak to berte s rezervou, inspirace je brána ze Soudce Alexandra a soudkyně Barbary. Bavte se, Laui

Chladný vzduch se nesl městem jako vždy v čase podzimu. Barevné listí s tichou ozvěnou dopadalo na vlhký chodník, který se otřásal pod rychlými kroky proměňující se v běh. Utíkal. Utíkal, jako již tolikrát ve svém životě. Jako již tolikrát zamířil bez sebemenšího zaváhání rovnou sem. Hřbitov. Symbol smrti, smutku a zlomených srdcí pozůstalých, kteří sem chodili oplakávat příbuzné a kamarády odpočívající zde v pokoji. Hřbitov. Symbol jistoty a jakéhosi bezpečí. Tedy alespoň pro něj. Věděl, že zde jej otec hledat nebude, nikdy nehledal. Zády se opřel o jeden masivní náhrobek, kde se vysoko nad ním tyčila postava velikého anděla klečícího na zemi se smutkem vrytým ve tváři. Počínající padající kapky deště, jež mu kanuly po tváři, celý ten výjev udělaly ještě daleko smutnějším a depresivnějším. Od kdy andělé pláčou? Tiše si povzdechl a rukama si přejel po tváři a rozmazal si tak líčidla všude. Nezáleželo na tom, byl daleko od trápení a bolesti. Alespoň přes tuto noc. Na chvíli zavřel oči, snažil se dostat z hlavy ty temné obrazy, jež se mu neustále dostávaly na mysl. Snažil se myslet na hezké věci, ale které to vlastně v jeho životě byly? Musel si je vymýšlet a představovat, ale kolik na tohle měl ještě síly? Byl slaboch. Už hodně krát, když přišly tyhle okamžiky, držel v ruce nůž, odhodlán ukončit svoje trápení, ale nikdy to nedokázal. Až na pár šrámů na své ruce nikdy nezvládl víc. Nebyla jen otázka času, kdy se stane silnějším a odhodlanějším to udělat? Nebo slabším?

Netušil ani v nejmenším, jak se mu podařilo usnout, ale spal klidně. Jako vždycky, když se dostal sem. Jako by ten anděl nad ním pomohl nést jeho těžké břímě bolesti a dal mu alespoň na chvíli rozhřešení v podobě spánku. Dnes ale bylo něco jinak. Dnes mu jeho anděl namíchal jiné karty.

Probudilo jej silné zatřepání rameny. Šokovaně otevřel oči, když uviděl muže s naštvaným výrazem v obličeji, i když jeho oči byly laskavé. Automaticky se stáhl více do sebe.

„Pro… prosím, neubližujte mi.“ Tence zaúpěl a zavřel znovu oči s rukama chránícíma si obličej. Po zádech mu přeběhl mráz, až se celý rozklepal. Bylo to zimou z jeho promoklého trička lepícího se mu na tělo, nebo strachem z neznámého? Nevěděl a neměl ani sílu o tom přemýšlet. Jen čekal na bolestivý úder, který nepřicházel. Neodvážil se ale ruce svěsit a na muže se znovu podívat.

„Co tady děláš?“ Pronikl do jeho uší hrubý hlas prosycený hněvem a cítil ostrý pohled, který se do něj zabodával. Přesto nebyl schopný odpovědět. Muž nad ním si ho prohlížel. Neměl rád vetřelce. Pubertální mládež sem chodila někdy pít, někdy i něco horšího. Zanechávala po sobě spoušť v podobě rozbitého skla, nedopalků od cigaret a v horším případě i jehel. Vždy to musel uklízet. Ač se nezdálo, že by tenhle kluk měl v plánu cokoliv z toho dělat, jeho přítomnost nebyla normální. Čím více si ho prohlížel, tím víc jeho pohled na drobného chlapce s havraními vlasy měknul.

„Nechci ti ublížit.“ Pronesl už trochu mírněji, ale na autoritě neztrácel. „Když mi řekneš, co tu děláš. V noci a v dešti.“ Byl už snad ten chlapec opilý, když sem přišel, že ho alkohol uspal?

„Prosím… nic jsem… nic jsem neprovedl.“ Zaštkal černovlasý mladík, a ač se snažil sebevíc, rozplakal se. Klepal se jako vyplašený pes a stále se neodvážil na muže podívat. Chránil si snad tvář? Opravdu očekával tvrdou ránu?

„Stalo se ti něco?“ Promluvil na něj znovu neznámý a zhasnul baterku, kterou držel v ruce. Trochu doufal, že se tím to černé ptáče uklidní. Posadil se vedle něj a zkoumavě si ho prohlížel. Chlapec byl hubený, možná až moc, úzké kalhoty a triko s krátkým rukávem měl nalepené na těle. Vlasy se mu lepily na tvář, do které nebylo vidět přes ruce připravené k obraně. „Vstaň, tady nemůžeš být. Jdi domů.“ Natáhl k němu ruku ve snaze mu pomoci vstát, ale překvapeně se zarazil v polovině pohybu. Černovlásek jen vyděšeně vykřikl a skrčil se ještě víc. Jeho tělo se rozklepalo takovou silou, že to v první moment vypadalo na epileptický záchvat.

„Ne, prosím…“ zalykal se vyděšený chlapec svými slzami.

Tom, vysoký mladý muž s delšími hnědými vlasy, jež mu sahaly zhruba něco málo pod ramena, nakrčil obočí. Už párkrát tu zažil dost neobvyklé situace, ale tahle snad byla nejpodivnější, co kdy zažil. Stáhl ruce zase zpět a nejistě si je založil na prsou. Ten kluk vypadal opravdu vyděšeně. Tiskl se tělem k náhrobku za sebou, jako by se snad chtěl vpít do něj. Nasucho polkl a povzdechl si.

„Hej, tady ti nikdo neublíží, dobře? Jen mi řekni, co se stalo. Ublížil ti někdo? Mám zavolat policii?“ Změnil tón hlasu úplně, jinak by asi nebyla nejmenší možnost, aby z toho kluka vůbec dostal nějaké slovo. Ten jen zakroutil hlavou v nesouhlasném gestu.

„Ne, prosím, policii ne.“ Vypadal snad ještě vyděšeněji než před chvílí. Ale konečně mu mohl pohlédnout do očí. Vypadaly opravdu prázdně a vystrašeně. Přemýšlel, co se mu mohlo stát.

„Dobře, tak policii ne, dobře, jen se uklidni.“ Povzdechl si. Nebyl moc dobrý v mluvení s lidmi, natož tak v uklidňování hysterických nezletilých. I když si nemyslel, že tohle nebylo oprávněné. Kromě vystrašených uplakaných očí si všiml i modřiny na černovláskově tváři. Bylo tedy jasné, že mu někdo ublížil. „Fajn, je mi docela zima, tobě určitě taky. Musíš se dostat domů, ano? Máš telefon? Nebo… mám zavolat tvým rodičům já?“ Neměl nejmenší tušení, jak tuhle situaci řešit. Byla mu zima, navíc dneska byl opravdu unavený a jediné, co chtěl, bylo vlézt do postele a spát. Dneska byl náročný den, musel vykopat tři hroby a zrovna v sekci, kde byla zem samý kámen. Dlaně měl odřené až skoro do krve a teď tu musel řešit toho vetřelce.

Bill, tak se jmenovalo to vyplašené stvoření, jen popotáhnul a zakroutil nesouhlasně hlavou.

„Nemůžu domů.“ Zakňoural a hubené ruce omotal kolem svého těla. Ano, byla mu zima. Ale ani skrčená kolena a omotané ruce mu více tepla nepřinesly. Zadrkotal zuby. „Budu tu hodný, jen prosím nevolejte policii ani nikoho jiného.“ Konečně se odvážil pořádně pohlédnout do tváře neznámému muži. V jeho očích zablýskly do prázdnoty prosebné jiskry. Nemohl jít domů, neměl domov. To místo, odkud přišel, se tak dalo jen těžko nazývat. Tom si ho chvíli prohlížel a přemýšlel, co se mu mohlo stát tak hrozného, že je ochotný raději mrznout na hřbitově, než aby se vrátil do tepla k rodičům.

„Tady ale nemůžeš být. Je zima, akorát bys skončil v nemocnici.“ Zkusil to Tom povzbudivěji. Pohled na chlapce ho dojímal. Černé linky rozmazané po tvářích až na krk dodávaly tomu dítěti ještě pochmurnější vzhled, než jaký ve skutečnosti měl. „Nebo tě tu najde policie, až bude projíždět kolem.“ Dodal po chvíli Tom, doufaje, že Bill tak přehodnotí svoje rozhodnutí mrznout venku a čekat na problémy, a raději se vrátí, odkud přišel. Ten ale jen posmutněle sklonil hlavu a otřásl se pod přívalem zimy.

„Nenajde… nikdy mě tu nikdo nenašel.“ Povzdechl si. Možná, že i ten samotný fakt, že ho tu nikdy nikdo nenašel, ho mrzel. Znamenalo to, že ho nikdy nikdo nehledal. Tomovi jeho slova zazněla v uších jako gong. Byl tu už po několikáté. Proboha, jaké dítě chodí samo na hřbitovy?

„Dobrá, tak… tak pojď teď se mnou. Usušíš si u mě doma věci, ohřeješ se, a pak se uvidí, co dál, ano?“ Rozhodl se dlouhovlasý muž a postavil se. Neměl sice náladu na návštěvy, ale nemohl tu toho chlapce nechat jen tak. Bill několikrát zakmital řasami. Na jednu stranu chtěl do tepla a sucha, ale na druhou se trochu bál. Co když ten cizí muž bude stejný jako…? „No tak, neboj se a pojď. Bydlím hned tady přes cestu.“ Pousmál se Tom trochu povzbudivě, aby černovláska přiměl k pohybu. Udělal pár kroků k bráně hřbitova, ale po očku sledoval, jestli jej Bill následuje.

Černovlasý chlapec zmateně koukal na odcházejícího muže a v hlavě se snažil utřídit si myšlenky. Jít, či nejít? Nejistě polkl, a když už ve tmě Toma sotva viděl, zvedl se na vratké nohy a rukama v rychlosti utřel slzy smíchané s dešťovými kapkami ze svých tváří. Udělal první krok vstříc cizincovým zádům. Tom nevypadal nijak zle, ač v první chvíli se o to možná i snažil. Jeho vstřícné a milé oči ale říkaly něco jiného. Rychle dal promočené vlasy za uši a udělal pár jistějších kroků směrem k Tomovi. Ten čekal. Když jej Bill dohnal, udělali další kroky již společně. Tom mlčel, nějak nevěděl, co říct. Měl snad milion otázek, co se mu honily v hlavě, ale když pohlédl na toho kluka, raději žádnou z nich nevyslovil nahlas. Připadal si hloupě, že jej bere k sobě domů, ale mohl jinak? Měl jej tam nechat napospas osudu? Ne, to by si nikdy neodpustil a stejně by pravděpodobně ani nemohl usnout. Necítil se chlapcem být nijak ohrožen. Ač výškově se mu skoro mohl rovnat, postavou už ne. Tomovi se pod trikem rýsovaly svaly a už i podle jeho rukou bylo jasné, že jsou pevné a svalnaté. Zato na Billovi triko skoro viselo, jak byl hubený. Jeho ruce spíše připomínaly párátka. Ta bledost jej možná i děsila, což byl vlastně paradox. Skoro každý den se setkával s mrtvými a nikdy se necítil nijak zvlášť divně, nebo že by cítil hrůzu. Ale teď, když uviděl na tom chlapci stejně posmrtně bledou barvu, cítil, jak se mu zježily chloupky za krkem.

Cesta netrvala dlouho a než se Bill stačil vůbec rozhodnout, jestli je tohle dobrý nápad, chodit k cizinci domů, stál na prahu domku, kde dveře byly dokořán, a Tom v nich mladého kluka zval dovnitř. Bill udělal ten poslední krok kupředu. Ihned jej obklopilo teplo a vůně. Nechal se trochu unést a na okamžik přivřel oči. Pak se ihned poslušně zul a následoval Toma hlouběji do domu.

 

autor: Doris & Lauinka

betaread: Janule :o)