The Graveyard 2.

autor: Doris & Lauinka

Nebyl to nikterak veliký dům. Konec konců tu Tom bydlel sám. Nepotřeboval nic velikého. Zato tu měl útulno, a co Billa velice příjemně překvapilo, bylo tu uklizeno. Tam, odkud byl, to tak většinou nebylo. Roztěkaně se rozhlížel kolem sebe.

„Tady máš.“ Vytrhnul ho ze zamyšlení Tomův hlas. Podával mu deku. „Víš, měl by sis sundat to oblečení, aby uschlo. Zabal se do toho a tady se posaď.“ Ukázal na velké křeslo vedle zapáleného krbu. Bill se zatvářil vyplašeně a nesouhlasně zakroutil hlavou. Rozhodně se nechtěl svlékat. Deku si ale přesto vzal. Tom se k němu otočil zády a něco dělal u kuchyňské linky. Bill z něj nespouštěl oči a pár kroky zacouval blíže ke krbu. Cítil, jak se mu do žil dostává teplo. Bylo to příjemné. Naskakovala mu z toho husí kůže.

 

 

„Moc toho nenamluvíš.“ Zkonstatoval Tom, ale na Billa se neohlédl. „Říkal jsi, že tě tam nikdy nikdo nenašel. Chodíš sem často?“ Snažil se Tom trochu ho rozmluvit. Místností se rozlila vůně ovocného čaje, který Tom zrovna zalil horkou vodou.

„Vlastně… docela ano.“ Vydechl Bill po chvíli, stále přemýšleje, zda se má svléknout a oblečení si usušit mimo svoje tělo. „Je to moje oblíbené místo.“ Dodal černovlásek. Asi bylo zvláštní mít oblíbené místo zrovna na hřbitově, ale ten absolutní klid, který tam panoval, ho zachraňoval před smutnými myšlenkami.

„Zvláštní místo.“ Otočil se Tom zpátky na Billa a podal mu hrnek s čajem. Raději neříkal nic na to, že je Bill stále v mokrém oblečení. „Já jsem Tom.“ Dodal, když si Bill promrzlými prsty hrníček bral. Tom na něj upíral zrak. Prohlížel si tu mladou tvář umazanou od šminek.

„Bill.“ Pípnul jeho protějšek a pokusil se vděčně pousmát za nabízený čaj.

„Těší mě, Bille. Víš… chápu, že se asi nechceš svléknout, ale aspoň se teda zabal do té deky a posaď se.“ Ukázal Tom rukou znovu do křesla.

 

 

Bill se cítil nejistě v tomhle cizím prostředí, i když tu nebylo nic, co by jej znepokojilo. Tom působil opravdu mile a on věděl, že by měl ukázat více vděčnosti za to, že jej pozval do sucha a tepla.

„Mohl bych… použít tvoji koupelnu?“ Bill se na chvíli na Toma zadíval, než opět sklopil zrak ke svému hrnečku, co stále svíral v rukách. V podstatě v tom cítil útěk od otázek. Bill chápal, že Tom chce vědět víc, ale on mu víc říct nechtěl. Nechtěl s ním mluvit o tom, co se děje doma. Na co? Nechtěl o tom mluvit s nikým. Chtěl jen přežít tuhle další noc jako ty předešlé. Nechtěl být ani ke svému hostiteli nezdvořilý, natož drzý, ale tohle téma vážně nebylo z těch, o kterých by rád povídal. On vlastně většinu času nebyl moc mluvný. Ani ve škole, ani doma. Neměl žádné přátele nebo kamarády. Pro spolužáky byl podivín. Bylo mu to jedno. Bylo mu jedno, kdo si co myslí o jeho stylu. Byl možná trochu výstřední, ale nikomu tím neubližoval, tak proč by nemohl?

„Jistě.“ Pokýval na souhlas Tom a zvedl se, aby jej zavedl ke koupelně. „Tady máš čistý ručník a… mýdlo a šampon jsou na vaně. Kdybys něco potřeboval, stačí zavolat. Zkusím se podívat po něčem, co by ti alespoň trochu mohlo padnout, abychom mohli dát usušit tvé věci.“ Bill lehce kývl, a když Tomovi tichým hlasem poděkoval, starší z mužů vycouval z koupelny.

 

 

Byl pro něj velká neznámá. Přemýšlel, jak do něj proniknout hlouběji. Jak zjistit, co se mu vlastně stalo. Rád by mu pomohl, ale jak mohl, když neměl nejmenší tušení, co se stalo. Zbili jej spolužáci? Nebo snad někdo z rodiny? Všechno doma asi v pořádku nebylo, když tam nechtěl jít a raději by spal v mokru a chladu. Tom těžce vydechl, ten kluk mu prostě nedal ani chviličku klidu. Odebral se raději do ložnice, rozhodnutý něco tomu chlapci půjčit. Byl si jistý, že ať už mu půjčí cokoliv, bude mu to velké, ale raději velké a suché, než akorát a mokré. Nakonec vybral nějakou košili a starší boxerky, o kterých si myslel, že by zhruba chlapci mohly být. Poté se vrátil ke koupelně a tiše zaklepal na dveře.

„Bille? Nesu ti jen čisté oblečení, dobře?“ Pomalu vlezl dovnitř. Billovi z vany s pěnou trčela jen hlava a znovu měl v očích ten vyplašený výraz. Tom rychle věci položil na skříňku.

„Je… je to v pořádku, neboj… já… donesl jsem ti jen něco na sebe a… tohle,“ posbíral kompletně promočené věci ze země, „dám sušit.“ Poté Tom vyběhl z koupelny se skousnutým rtem. Konečně mu viděl pořádně do obličeje, a i přes tu obrovskou modřinu na tváři musel uznat, že hezčího chlapce snad ještě nikdy neviděl. Tak co bylo špatně?

 

 

Zatímco na přistavenou židli u krbu rozvěšoval mokré oblečení, neustále přemýšlel, jaký život asi musí ten mladík prožívat. Dokonce i to obrovské vyčerpání, které pociťoval, z něj opadlo. Vůbec nevěděl, jak se má chovat nebo co říct, aby toho kluka ještě víc neplašil. Byl zvyklý být sám. Tohle neuměl. Ale nějak měl pocit, že ať pro něj udělá cokoliv, tak za to bude Bill vděčný. Vrátil se do kuchyně a hodnou chvíli koukal do ledničky. Usoudil, že by bylo asi dobré, aby mu dal něco k jídlu. Jen nevěděl, co by tak mohl mít rád. Nakonec se rozhodl udělat mu nějaké špagety. Omáčka na ně byla docela rychlá a on sám je miloval. Pustil se do vaření a jedním uchem stále poslouchal, zda se něco neděje v koupelně. Vše se ale jevilo být v pořádku.

 

 

Bill se neubránil úsměvu, když v koupelně osiřel a mohl si vychutnávat horkou koupel. Tolik ho uklidňovala. Lehce usyknul, když si dlaněmi znovu přejel po obličeji, aby svůj make-up skutečně dokonale opláchl. Modřina byla velice citlivá. Ani netušil, jak dlouho v té vaně byl, ale rozmáčená kůže na prstech ho nakonec donutila z ní vylézt. Opatrně došlápl na kobereček před vanou a zabalil se do ručníku, který mu Tom nachystal. Osušil si bledé tělo a natáhl na sebe čisté trenky. Nebyly mu úplně na míru, ale ani moc velké. Zato košile mu sahala do poloviny stehen. Bill se musel v duchu zasmát. Měl podezření, že musí být velká i Tomovi. I když si stačil všimnout, že Tom je skutečně nádherně stavěný muž. Měl široká, pevná ramena a i přes látku oblečení byly vidět rýsující se prsní svaly. Pohlédl na sebe do zrcadla, když si sušil omyté vlasy, a povzdechl si. Nepřipadal si ošklivý, vlastně si vždy zakládal na tom, jak vypadal, ale musel uznat, že momentálně vypadá dost žalostně. Pověsil ručník na háček a potichu vycupital z koupelny. Byl zvyklý chodit co nejtišeji. Měl tak alespoň nějakou šanci proklouznout nepozorovaně.

 

 

„Já… moc děkuju.“ Ozval se mezi dveřmi do kuchyně a Toma tím dokonale vyděsil. Skoro upustil celou mísu špaget, které právě scedil.

„Uh, bože… vůbec jsem tě neslyšel,“ podíval se Tom na to drobné stvoření a usmál se. Musel uznat, že i když modřina kazila jeho tvář, teď vypadal naprosto kouzelně. Skutečně jako ptáče. „Ale nemáš vůbec zač.“ Usmál se na něj. „Hádám, že něco k jídlu by ti udělalo dobře, tak doufám, že jíš špagety. Nejsem zrovna dobrý kuchař.“ Chopil se hned jednoho talíře, aby Billovi nandal adekvátní porci. Bill se zatím znovu usadil do křesla. Chtěl cítit teplo z krbu. Dlouho se necítil tak příjemně, i když byl uvnitř stále nervózní.

„Proč… proč vlastně žiješ tady? A co jsi dělal na tom hřbitově ty?“ Odvážil se Bill položit otázku. Tom se trochu usmál a koukl po chlapci. Že by přece jen nějaká menší konverzace proběhla? Každopádně byl rád, že začal mluvit sám od sebe.

„No… já tady pracuju. Vlastně na hřbitově, víš?“ Kouknul na chlapce a trochu se usmál, když viděl ten zmatený a překvapený výraz. „Já vím, zní to asi dost děsivě a divně, ale… pracuju na hřbitově a v podstatě jej hlídám tak i nějak přes noc před mladistvými, kteří tam chodí dělat nejrůznější věci. Proto jsem na tebe tak vyletěl. Viděl jsem jen siluetu, jak přelézá bránu, a šel toho vetřelce hledat.“ Pokrčil rameny Tom, přelil špagety omáčkou a podal talíř s vidličkou Billovi. Poté nandal i sobě a zasedl ke stolu. „Tak dobrou chuť, snad ti to alespoň trochu bude chutnat.“ Tom už potom neotálel a rovnou se pustil do jídla. Bill jej napodobil a i on začal pomalu jíst.

 

 

„Už mi řekneš, co jsi tam vlastně dělal ty? Většinou tam chodí kluci pít nebo… užívat si s holkama, ale… ty ses tam schovával, zajímalo by mě… no víš, před čím? Nebo kým?“ Tom trochu našpulil rty a zadíval se na záda mladíka sedícího u krbu, ale bylo vidět už na první pohled, že z té otázky není moc nadšený. Dlužil Tomovi nějaké odpovědi, ale vůbec se mu o tom nechtělo mluvit.

„Já… vím, že by byla slušnost ti to říct a… že bych si měl vážit toho, co pro mě děláš, ale… vážně o tom nechci mluvit, prosím.“ Povzdechl si Bill a trochu sklopil hlavu. Věděl, že teď nebyl vůbec fér a litoval toho, ale necítil se na to Tomovi vyprávět ten bolestný příběh.

„Dobře.“ Kývnul Tom na souhlas, i když tahle odpověď jej vůbec neuspokojila. „Rozestelu ti tady gauč, aby ses mohl vyspat, dobře? Věci se suší, hádám, že do rána to budeš mít suché, zatím musíš vydržet v tom, co máš, i když… koukám, že s tou košilí jsem to neodhadl, je to nejužší co mám, ale asi zároveň i nejdelší.“ Zasmál se Tom, když viděl, jak si Bill zkroutil nohy pod sebe a při tom mu košile stále sahala až někam po stehna. Než se Tom nadál, Bill měl snědeno.

 

 

„To byl teda hlad. Chceš přidat?“ Zeptal se rovnou Tom a Bill jen zavrtěl nesouhlasně hlavou a promnul si plné bříško. Tom se usmál, vlastně to byl docela sladký kluk. „Dobře, půjdu si dát sprchu, a pak už půjdu spát, tak… rovnou ti rozestelu gauč.“ Tom donesl polštář a i peřinu, co našel, a čistě vše povlékl. „Tak se hezky vyspi, dobrou noc.“ Usmál se ještě, než odešel.

„Děkuju, Tome. Za všechno. Dobrou noc.“ Usmál se lehce i černovlásek a Tom si povzdechl. Měl radost, že dokázal alespoň to, aby se ten chlapec usmál. Pozoroval ho. Bylo v něm tolik vděku, který by chtěl vyjádřit, ale nevěděl jak. Neuměl to. Většinou neměl nikomu za co být vděčný.

Když Tom odešel, Bill ještě chvíli seděl v křesle a koukal do plamenů krbu. Pak se zvedl a lehnul si do čistého povlečení. Krásně vonělo. Najednou se cítil tak jinak. Přemohly ho jisté vzpomínky a myšlenky, a musel rychle zamrkat, aby nedovolil slzičkám uniknout. Takhle by se přeci měl cítit doma. Dobrou noc by mu měl přát jeho táta a povlékat čisté cejchy máma. Ne cizí člověk. Přemýšlel, jak by se Tomovi mohl odvděčit, ale byl tak vyčerpaný, že usnul dřív, než vůbec mohl začít o nějaké vděčnosti přemýšlet.

 

 

autor: Doris & Lauinka

betaread: Janule :o)