autor: Nephilim
Memoryless (Bez paměti)
Poslední půlhodinu se Bill snažil Toma uklidnit, a teď když odcházeli ze školy, ho držel za ruku. Na odpolední výuku se vykašlali. Tom hlasitě zavrčel a snažil se černovláskovi vykroutit ze sevření, jako by to udělalo zlobivé zvíře s příliš pevným vodítkem.
„Tomi, prosím…“
„NAKOPU MU PRDEL! TEN HAJZL!“
Bill ustoupil ve strachu. „O čem to mluvíš?“
„TEN HAJZL, CO… CO TO, KURVA, UDĚLAL?“ Kopl do kamene a ten odletěl asi deset metrů daleko.
„Tome… bylo to před třemi lety… a-a já nikdy nezjistil, kdo to byl… jak si myslíš, že mu můžeš…“ udělal obličej, „nakopat zadek?“
Rasta znovu zavrčel a nadechl se, aby se uklidnil. Byl takový idiot! Nejdřív se domníval, že Konny má otce a matku – a to se dalo pochopit – pak předpokládal, že Bill měl pravidelný vztah s chlapem, který se stal Konnyho otcem, a pak je opustil. A pikantní bylo, že donedávna zuřil i na Billa. Jistě, nikdy ho neobtěžoval za sexuálním účelem, ale zneužívání je pořád zneužívání. Chtěl se pohřbít.
„Najdu ho. Přísahám Bohu. A tomu hajzlovi rozbiju hubu, i kdyby to měla být poslední věc, kterou udělám.“
Ačkoli měl Bill z těchto slov radost, protože bylo jasné, že Tomovi na něm záleží, nemohl se ubránit pocitu neklidu. Nerad viděl Tomovu násilnickou stránku. Bill byl zvyklý všechno řešit bez násilí. Kéž by se mu to podařilo dostat do hlavy i rastovi.
„Tomi…“ povzdechl si. „Dobře, dobře, jak chceš… až ho najdeš, rozbiješ mu, co budeš chtít… co říkáš tomu, kdybychom šli domů a přemýšleli jen… řekněme o odpočinku?“ Navrhl a pohladil ho po ruce.
„K tobě domů?“
„Teď nikdo není doma. Máma pracuje a Konny je ve školce,“ okamžitě ho uklidnil a zachichotal se.“
„… OK.“
Bill jim oběma přinesl colu a posadil se na pohovku vedle rasty.
„Děkuju,“ zamumlal Tom, otevřel plechovku a dlouze se napil. Tmavovlasý muž se usmál. Pokaždé, když mu Tom poděkoval, cítil se jako v sedmém nebi, bylo to tak vzácné…
„Tome… pusť to z hlavy… teď už nemůžeme nic dělat.“
„To je přesně to, co mě trápí,“ odpověděl Tom a tiše zavrčel. „Jak se to stalo?“ Dodal později tišším tónem.
„Cože?“
„Řekl jsi mi jen, že jsi byl… Ne, jak se to stalo,“ odvážil se zeptat, aniž by byl schopen to slovo vyslovit. Bill bolestivě polkl a sevřel prsty kolem látky džínů. Možná si Tom neuvědomoval, jak bolestné je vybavovat si tyto vzpomínky. Bill je pečlivě zamykal v odlehlém koutě své mysli, ale často a rády se mu vracely; pak už jen stačilo myslet na Konnyho nebo Toma a zahnat je. Ale teď, když po něm Tom chtěl, aby je schválně zavolal zpátky… a ještě k tomu o nich mluvil… ne, to nešlo.
„Já-já-já ne…“ koktal a těžce dýchal. Chyběla už jen hyperventilace.
Tom si zřejmě uvědomil, jakou netaktnost právě předvedl, protože otevřel oči dokořán a dal ruce před sebe. „Promiň, nechtěl jsem tě uvést do rozpaků,“ řekl.
Bill zavrtěl hlavou a bílé klouby mu stále svíraly látku kalhot. S Tomem byli spolu, Tom ho miloval. Tom na něm všechno miloval, Tom na něm všechno chtěl, Bill to věděl. Rasta to musel vědět, jinak by se nikdy nedokázal odblokovat a odevzdat se mu. Bylo prostě nepředstavitelné vidět Toma znovu jako toho hajzla, který ho znásilnil. Tom takový nebyl a Bill měl pocit, že mu může věřit. ´Musí to vědět.´
„Nemůžu,“ řekl pevně. „Ne, chci ti to říct. Chci, abys to věděl,“ zvedl oči od džínů a podíval se na Rastovy ruce, „vezmi mě za ruku, prosím.“
Tom zmateně zamrkal, ale sevřel prsty kolem Billovy nezvykle chladné ruky. Tmavovlasý chlapec se zhluboka nadechl.
Bill si to nedokázal představit. Simone si to nedokázala představit. Byla to jen další noc po dalším dni nudné rutiny. A rutina pro Billa znamenala chodit do školy, nechat se zmlátit a vracet se domů s několika škrábanci navíc. Ne, nikdo si nedokázal představit, že by se něco takového mohlo tu noc stát. A že se jejich životy obrátí vzhůru nohama, mírně řečeno.
Simone prostírala na stůl a Bill ležel na pohovce a bez zájmu sledoval televizi. Každou chvíli se otočil k zrcadlu na stěně, aby zkontroloval, zda je linka na jeho levém oku v pořádku. Tenhle vzhled ho už trochu unavoval a uvažoval o tom, že si nechá narůst vlasy. Simone na něj zavolala z kuchyně a zdvořile ho požádala, aby šel vynést odpadky, které ráno kvůli práci zapomněla vyhodit. Billa to nic nestálo, popelnice byla hned za rohem a věděl, že jeho matka je večer vždycky unavená, a tak šel ven. Ulice nebyla dlouhá a za necelé dvě minuty už byl u popelnic. Všiml si, že v noci ho zneklidňuje i ta nejmenší silueta. Pokusil se ty myšlenky zahnat a s broukáním, aby se uklidnil, odhodil pytel.
Tehdy ucítil, jak ho někdo popadl za ruce a táhne ho pryč. Nejprve si naivně myslel, že si z něj matka nebo Gustav dělají legraci, a byl překvapený. Brzy poté si však uvědomil hloupost své myšlenky a v tu chvíli se otočil k tomu, kdo ho bez okolků táhl do nedaleké uličky.
Byla příliš velká tma na to, aby se dalo poznat, kdo to byl. Nebyl tak vysoký, ale to bylo všechno, co mohl říct. Postava s ním narazila do zdi a v tu chvíli začal křičet. Nevěděl, proč křičí, jen věděl, že když to neudělá, skončí to velmi špatně. Silueta mu jednou rukou sevřela ústa a přiblížila se k jeho tváři. Bill jasně cítil kouř a alkohol. Rozšířil oči a snažil se mluvit, vysvětlovat, že navzdory zdání je zasranej kluk a že chce jít domů!
„N-ne… prosím…“ To bylo jediné, co dokázal zamumlat do dlaně druhého muže.
Ten druhý muž nic neřekl, jen mu rozepl opasek a svlékl ho. Čím více vteřin ubíhalo, tím více si Bill uvědomoval vážnost situace. Samozřejmě zareagoval: rozčílil se, snažil se útočníka všemožně udeřit, ale ten měl pevný stisk. Vlastně to mohl být muž normální postavy, Bill byl tak slabý a křehký, že by se nedokázal bránit ani dítěti.
Vzpomněl si na šustění oblečení, studenou stěnu za sebou a nesnesitelnou bolest, která jím projela ze strany na stranu, a pak se rozšířila do celého těla. Vzpomněl si na slané slzy, které mu stékaly po tvářích, a na chuť krve. Jeho trýznitel nikdy nepromluvil, jen vzdychal a sténal, když si s ním dělal, co chtěl. Vzpomněl si na drsné dlaždice, které ho škrábaly na zádech, když klouzal po stěně nahoru a dolů, a na nesnesitelný zápach alkoholu, na který už nikdy nezapomene.
Pak bylo po všem. Postava ho upustila na podlahu a bylo jí jedno, jestli je živý nebo mrtvý, neobtěžovala se ho přikrýt, prostě jí to bylo úplně jedno. Bill nebyl schopen křičet. Sotva dýchal, kašlal a cítil něco teplého mezi nohama, až našel sílu natáhnout třesoucí se ruku, aby to zkontroloval. Byla to krev. Krvácel, tolik krve. S každou další minutou ho opouštěl kousek síly a on si uvědomoval, že by raději zemřel na místě, než aby dál cítil tu bolest. Byla mu zima, všechno ho bolelo a byl unavený. Už to nemohl vydržet.
Tma.
Probudil se v nemocnici. Jako první si vzpomněl na matčin vzlykot. Otevřel oči a zjistil, že na něj hledí v slzách. Pokusil se usmát, aby ji ujistil, že je v pořádku, ale všechno ho bolelo a nechtělo se mu ani pohnout.
Pak mu Simone řekla, že je hermafrodit.
Ani ona to nevěděla, protože během jejího těhotenství žádný lékař nikdy neměl pochybnosti o pohlaví dítěte a rozhodně se nedalo říct, že by Bill v životě podstoupil nějaké konkrétní testy. Lékař to zjistil až po rozsáhlejších testech po událostech té noci.
Byl to dvojnásobný šok.
A Bill konečně pochopil, proč se vždycky cítil jinak než ostatní. Nebyl to jen pocit, něco, co mu diktovala skutečnost, že s ním vždycky zacházeli jako s obětí moru.
Byl jiný.
A to ještě nebyl konec. Tehdy o tom příliš nepřemýšlel. Dobře, byl hermafrodit, s tím se dalo žít. Stejně neměl žádné přátele, kterým by to „velké odhalení“ mohl oznámit. Vždycky byl sám a nic se na tom nehodlalo změnit. Teprve o dva týdny později, když ho po další noci strávené v koupelně dávala Simone dohromady, se donutil udělat ten zatracený test, si skutečně uvědomil, co v jeho případě znamená být jiný.
K tomu přidejme ještě jednu věc. Byl znásilněn a čekal dítě toho kreténa.
„M-m-matka si to nikdy neodpustila… říkala, že kdyby mě tu noc neposlala v-v-vynést odpadky, tak by se to nestalo.“ Bill posmrkával a snažil se už neplakat. Tolik to bolelo! Od té doby o tom, co se stalo, nemluvil, a vytahovat to po téměř čtyřech letech bylo bolestnější, než čekal. „Nemám rád, když se obviňuje… mám teď K-Konnyho…“
Tom byl zničený. Po celou dobu vyprávění zůstal nehybně sedět, zkamenělý, a neustále tiskl Billovi ruku ve snaze ho utěšit nebo nějaký podobný nesmysl. K čemu by to mohlo být dobré?
Bill se mu rozplakal před očima.
„Dost,“ zamumlala a uvědomil si, že se mu třese i hlas. Vrhl se na Billa, pevně ho objal a políbil ho do vlasů. „To stačí, Bille. To stačí.“
Tmavovlasý chlapec vzlykal, držel se jeho trička a smáčel ji slzami, které mu přesto hojně stékaly po tvářích.
„Neměl jsem se ptát… Omlouvám se.“
„Chtěl jsem ti to říct, Tome… musel jsi to vědět.“
„Ne, pokud tě bolí o tom takhle mluvit. Nemusel jsi to říkat,“ Tom odpověděl a mírně s ním pohupoval sem a tam.
„Tome…“ Bill se od něj odtáhl a podíval se mu do očí. „Miluji tě a ty… víš, jak to je.“ polkl. „Znamená to, že jednoho dne já… že ty… že my…“
„Ano, chci to.“
Bill se začervenal. „A nechtěl jsem to s tebou dělat, dokud jsem ti neřekl tohle. Protože musíš vědět, co se mi stalo, co pravděpodobně mělo velký podíl na tom, že jsem dnes takový, jaký jsem. A vím, že jsem problémový, traumatizovaný člověk, který se musí starat o dítě… a chápu, že… chci říct, že pokud se necítíš na to být se mnou…“
Tom si otráveně povzdechl a Bill se zachvěl. ´Proč si povzdechl? Byl to povzdech, že? Ano, sakra, bylo to tak. Byl to obrovský povzdech. Má toho dost, já to věděl! Dá mi kopačky!´
V hloubi duše věděl, že je jen otázkou času, kdy to Toma přestane bavit a nechá ho na holičkách. Vrátil by se sám jako pes.
„Nemůžu tě vystát, když mluvíš hlouposti. Vždycky skončíš u řečí typu „chápu, že mě chceš opustit, Tome, neboj se a bla bla bla. Kdo říkal něco o tom, že tě opustím? Myslíš, že moje „miluji tě“ má tak malou cenu?“ Cítil se silný, protože dokázal vyslovit více než dvě věty najednou. Hej, začal být upovídaný!
Bill zalapal po dechu a rozšířily se mu oči. „N-ne.“
„Tak se přestaň litovat, jsem z toho kurevsky nervózní!“ Vyhrkl a trochu zvýšil hlas.
„Promiň, Tomi, nezlob se,“ zamumlal a instinktivně ustoupil.
Tom si povzdechl a přejel si rukou po tváři. Kriste, Bill se ho pořád bál! Nemohl mu to mít za zlé, zvlášť po tom, co mu právě řekl.
„Nezlobím se, jen… přestaň to říkat. Neopustím tě.“
Bill přikývl a zastrčil si pramen vlasů za ucho. Tom natáhl ruku s úmyslem zachytit jednu z jeho slz, ale na poslední chvíli se pokusil ustoupit, aniž by k tomu měl zvláštní důvod.
Bill zadržel jeho ruku. Položil si ji na tvář a zaklonil hlavu, aby Tomova dlaň lépe přilnula k jeho chladné kůži.
„Polib mě, Tomi.“
Byl to jen slabý šepot, ale k Tomovým uším dolehl se stejnou intenzitou jako výkřik.
Rasta se k němu naklonil a spojil jejich rty. Bill pokaždé žasl nad tím, jak dokonale do sebe zapadají, jako by jeho vlastní byly stvořeny k tomu, aby líbaly Tomovy.
„Tome…“ Bill krátce nato zamručel a neochotně se odtáhl.
„Co se děje?“ Odpověděl možná až příliš rozčíleně. Šlo o to, že nesnášel přerušování polibků s Billem, které by jinak trvaly věčně.
„Já… já jsem ti vyprávěl… svůj příběh, řekneš… svůj?“
Tomovi se nelíbilo, jak se rozhovor vyvíjí. Vůbec ne.
„Já?“
„Rád bych znal pravdu. Některým věcem na tobě nerozumím, například kde máš rodiče? Proč jsem je nikdy neviděl?“ Zeptal se a pohrával si s jedním z jeho dredů. „Proč se vlastně nikdy neozvou? Nikdy jsem tě neviděl, že bys s nimi mluvil po telefonu… nebo o nich.“
Rasta pokrčil rameny. „Není co řešit. Pracují celý den.“
„Tome,“ Bill vzal jeho tvář do dlaní a zadíval se mu hluboko do očí. „Nevím jak a nevím proč, ale poznám, když mi lžeš. A o svých rodičích mi od začátku lžeš. Co je na nich tak špatného, že o nich nemluvíme?!“
Tom na něj nechápavě zíral.
„Mrtví nejsou špatní,“ řekl pomalu.
„To je to, co jsem chtěl…“ Bill okamžitě zmlkl a opustil Tomovu tvář. Jeho oči teď byly velké a zmatené. „Tvoji rodiče jsou…“ zašeptal, „jsi…“
„Ano, jsem sirotek, pokud se mě snažíš přimět, abych si toho všiml,“ řekl sarkasticky.
Bill tiše polkl. Raději by to nevěděl. ‚Ano, a možná jsem si i nadále chtěl vychutnávat skutečnost, že jen já jsem ten, kdo má problémy. Jo, přece se nemůžu smířit s tím, že někdo jiný trpěl možná ještě víc než já, ne? V záři reflektorů musím být vždycky já ten největší chudák, že? Bože, Bille, jsi ubožák. Zajímalo by mě, kolik Toma stálo sil, aby mi to řekl. No, vlastně jsem mu to tak trochu vzal z úst. Dobře, přestaň přemýšlet, obejmi ho a ukaž mu, jak dokážeš být ubohý.‘
„Omlouvám se.“
Tom jen znovu pokrčil rameny. „Matka byla vždycky ve špatném zdravotním stavu, byla to jen otázka času. Otce jsem kvůli jeho práci nikdy neviděl. Byl archeolog. Poslali mi dopis, že je nezvěstný, a od té chvíle jsem neměl naději, že se vrátí. Ne, že bych v to předtím doufal.“
Bill zůstal beze slova. Jak mohl o smrti svých rodičů mluvit tak odtažitě? Jako by mu to bylo jedno. ‚Ne, Bille. Počkej si na to. Nauč se pozorovat. Víš lépe než kdokoli jiný, že s Tomem není nic tak, jak se zdá.‘
„A kdy… kdy se to stalo?“
Tom se poškrábal na tváři. „Matka mi zemřela, když jsem chodil do osmé třídy. Vždycky jsme byli v nemocnicích a ona byla nejspíš taky unavená. Jednoho dne se zhroutila a omdlela. V nemocnici jí diagnostikovali rakovinu v posledním stádiu,“ usmál se. „Přesně tak! Jeden den jsi jen nemocný, druhý den puf! Máš rakovinu v terminálním stádiu! Řekli jí, že jí zbývají asi dva týdny. Co jsem mohl dělat? Nic, jen se dívat, jak umírá. A tak jsem to taky udělal.“ Podíval se na Billa. „Není důvod se divit, takové věci se stávají.“
Černovlásek byl přinejmenším v šoku. Bylo úžasné, kolik různých odstínů nabraly Tomovy čokoládové oči, když mluvil o své matce. Bill by přísahal, že v Tomových očích zachytil nesčetné množství různých emocí, které se při jeho řeči střídaly od smutku přes vztek až po rezignaci. Měl vědět, že ani někdo jako Tom nemůže zůstat lhostejný ke smrti někoho tak důležitého. Jen byl příliš hrdý na to, aby to přiznal, nebo dokonce projevil nějaké emoce.
Tom se přistihl, že pokračuje ve vyprávění, aniž by ho o to Bill požádal. Pro jednou měl pocit, že může všechno vypustit a nebude za to souzen.
„A pak, nevím, bylo mi třináct, asi jsem potřeboval jen nějakou oporu a měl jsem jen otce. A ten kretén dostal skvělý nápad, že se vydá na jeden ze svých nekonečných výletů. Ani nezůstal na pohřbu a já… kurva, dodnes si říkám… jak to, že sakra nevěděli, že má matka rakovinu? Většinu života strávila v nemocnici. A proč jsem měl tak bezcitného otce? Proč se…“
Bill ho zatahal za paži a objal ho, stejně jako to krátce před tím udělal Tom. Rasta otevřel oči dokořán.
„Bille, co…?“
„Promiň. Vypadal jsi tak smutně,“ vysvětlil. „Jen jsem měl chuť tě obejmout.“
Tom byl ohromen, ale rychle se přistihl, že objetí opětuje. Tohle vždycky potřeboval. Podporu, někoho, kdo ho miloval.
„Nejsem smutný,“ zamumlal v ubohém pokusu zachránit svou pověst, i když věděl, že v Billově společnosti žádnou pověst nepotřebuje. Stačilo mu být sám sebou.
Bill se usmál a odtáhl se. „Samozřejmě, Tomi, já vím,“ zasmál se.
Tom cítil, že si ho dobírá, a otráveně si odfrkl, což vyvolalo jen další záchvat chichotání černovláska.
„Tati, jsem doma!“ Slyšel náhle vykřiknout ode dveří.
Bill se usmál směrem ke dveřím a o několik vteřin později se do obývacího pokoje vítězoslavně vřítil Konny.
„Tat- … TOMI!!!“ Radostně vypískl a vrhl se do klína rastovi, který byl přinejmenším šokován.
„Ahoj, Konny…“
Chlapec ho objal kolem krku a otřel se nosíkem o Tomovu teplou kůži. „Tomi…“
Tom se tázavě podíval na Billa, jako by chtěl říct: ´Co ta náhlá změna?!´
„Jakmile si jednou získáš Konnyho přízeň, jen tak se ho nezbavíš…“ zašeptal Bill a stále se smál.
Tomovi to znělo jako výhrůžka.
***
„Tome.“
Rasta poznal ten hlas a neochotně se otočil.
„Co je?“
Georg si mávnutím ruky odhrnul hnědé vlasy, a když se dostal před Toma, dal si ruce v bok a projevil sebejistotu, kterou neměl. Jen aby se mohl podívat rastovi do očí, musel vzhlédnout.
„Tahle situace je na nic,“ řekl a Tom si všiml, že Sim, který stál za brunetem, také přikývl.
„Jaká situaci?“ zeptal se znuděně.
„Nemůžeme si dovolit mít homosexuálního šéfa,“ odpověděl bez obalu. „Ty a ten buzerant jste spolu už přes měsíc. Tohle kazí pověst celého gangu.“
Jediným rychlým pohybem popadl Tom Georga za límec a mrštil s ním o zeď.
„Za prvé: Bill není buzerant. Za druhé – tuhle partu jsem založil já, a jestli tu nechceš být, tak odejdi. Nepotřebuju takovýho slabocha, jako jsi ty. Za třetí, není to tvoje věc, co dělám nebo s kým se stýkám, jasný?“
Mezitím se k nim připojili Andreas, Dirk a Adam. Všichni ostatní studenti spěchali, aby zmizeli z chodby. Nastaly potíže.
„Tome, uklidni se,“ varoval ho Dirk.
„Sklapni.“
Dirk si povzdechl, zkřížil ruce a čekal, až bude tohle představení pokračovat.
Georg se ušklíbl. „Bill není buzerant. No jo, no jo, no jo. Bože, jak ses stal tak ubohým, Kaulitzi? Promiň, mýlil jsem se, ty jsi tady buzna.“
Všichni měli dost času na to, aby otevřeli oči dokořán a vymysleli nějakou roztomilou větu, kterou by napsali na Georgův náhrobek, když Tom shodil bruneta na zem a přitiskl mu nohu na hruď tak, že nemohl ani dýchat.
„Poslouchej, chceš umřít?“
Georg si odkašlal a zmohl se jen na „Už nemáš koule na to, abys mě zabil“.
Tomovi zaplály oči, když se sklonil a zatnul pěst. Nemilosrdně udeřil Georga do obličeje jednou, dvakrát, třikrát, ale s každým dalším úderem si uvědomil, že už necítí to uspokojení, které vždy provázelo každý jeho boj.
Dirk jako obvykle zasáhl a chytl mu ruku.
„Dobře, Tome, zlomil jsi mu nos. Řekl bych, že to stačí, nemyslíš?“
Tom ho neposlouchal, ale stejně vstal. Když Georga udeřil, nic necítil. Obvykle to bylo to nejzábavnější, co se mu mohlo stát! Jistě, byl naštvaný a brunet si tu palbu ran zasloužil, ale neudělal to s potěšením.
Co se děje?
Sim pomohl Georgovi na nohy a oba o krok ustoupili.
„Gang vedený buzerantem je mi k ničemu. Já odcházím.“ Řekl Georg a vyplivl na zem krev. Sim mu položil ruku na záda, aby ho podepřel.
„Já také,“ souhlasil. „Hlídej si záda, Kaulitzi.“
„Zapomeň na ně.“ Řekl Dirk okamžitě, když odešli.
Tom přikývl a zakryl si oči rukou. Cítil se podivně unavený.
***
„Tomi…“ Dával si záležet na tom, aby tuto přezdívku zašeptal. „Co se děje? Tváříš se dneska nějak divně.“
Tom pokrčil rameny a strčil si ruce do kapes. Tak se alespoň vyhne tomu, aby ho vzal Bill za ruku. Ne, že by se styděl nebo něco podobného, jen proto, že byli na školním dvoře. Všichni už věděli, že jsou spolu, děkuji pěkně. Jen se cítil divně. A tak mu jeho svéhlavý neuron zakázal vzít Billa za ruku.
„Nic.“
„Jo, to bude ono,“ změnil téma. Rozhodl se na Toma příliš netlačit. „Přijdeš se dnes učit?“
Tom otevřel ústa, aby odpověděl, když uslyšel silný hlas, který ho volal.
„Tomeee!“ Zvedl oči od svých bot a všiml si dívky, která mávala před školní bránou. Nevšiml si však Billova náhle podezřívavého pohledu.
„Kdo je to, Tome?“
Rasta zaostřil zrak a poznal známou postavu vysoké, štíhlé a neuvěřitelně tvarované brunety.
„… kurva. „
Přiblížili se k bráně a dívka k nim vesele poskakovala.
„Tommi! Už je to dlouho.“
Tom se vyděšeně rozhlédl a doufal, že tu hloupou přezdívku nikdo neslyšel.
„Hm, jo… ahoj, Bet… neříkej mi tak.“
Billovi se zablesklo v očích. Ach, znali se! Kdo, sakra, byla ta Bet!
Brunetka se šťastně zasmála. „Omlouvám se,“ pospíšila si s odpovědí, než se vrhla Tomovi kolem krku a něžně ho políbila. Rasta rozšířil oči a odtáhl se od ní. Bill se chystal vybuchnout.
„Promiň, ale kdo sakra jsi? A co chceš? Jak se opovažuješ Toma takhle líbat?“ Zeptal se poněkud podrážděně.
Zcela ho ignorovala. Měla oči jen pro rastu.
„Ano, Bet… co chceš?“ Tom se jí také zeptal.
Bet se znovu zasmála. „Chci se k tobě vrátit!“ Zvolala rozzářeně.
Tomovi se zatočila hlava a ani si nevšiml vražedně zvědavého pohledu, který mu Bill věnoval.
‚Skvělé, to je vše, co potřebuju. Ze všech lidí na světě to byla právě ona. Jeho bývalá, jeho jediná bývalá, se najednou znovu objeví a chce se k němu vrátit. Prostě skvělé.‘
„… do prdele. „
autor: Nephilim
překlad: Lauinka
betaread: Janule :o)
