Loveless 56.

autor: Nephilim

Countless (Nesčetné)

Problémy nikdy nepřicházejí samy. Bill a Tom byli natolik zabraní do svých vlastních spletitých záležitostí, že je ani nenapadlo, že by se mohlo stát něco ještě strašnějšího.

Vzpomeňme si například na Georga a Sima. Dirk s Tomem jim těžce ublížili, to je pravda, ale rozhodně je nezabili. Pár týdnů v nemocnici a v péči matky a byli zase v pořádku. Ve škole se samozřejmě neukázali, raději propadli, než aby se Tomovi postavili – protože naštěstí věděli, jak moc je rasta zlý. Abychom se dozvěděli, jaké další ďábelské plány chystají – protože mluvit o Georgovi a Simovi bez mluvení o ďábelských spiknutích není možné – stačilo na chvíli opustit skutečné protagonisty příběhu a zaměřit se na Adama.

Adam právě zvonil u dveří Listingova domu. Slyšel blížící se kroky a pak už nic. Kdyby byl dost chytrý na to, aby o tom přemýšlel, uvědomil by si, že na něj Georg zírá kukátkem.

„Co chceš, Adame?“ Zeptal se po několika vteřinách v obavě, že ho poslal Tom.

„Přišel jsem za tebou, Geo…“ Adam smutně odpověděl s rukama v kapsách.

„Tom?“ Zeptal se brunet a nastražil uši jako zvíře, které se varuje nebezpečí.

„Není tady,“ odpověděl zmateně.

Georg pak pomalu otevřel dveře a rozhlédl se. „Pojď dovnitř, ale pospěš si,“ syknutím nařídil.

Adam si pomyslel, že je na tom špatně, když musí provádět tuhle kontrolu pokaždé, když někdo zazvoní.

„Jedna otázku, Geo… co děláš, když zazvoní pošťák? Prohledáš ho?“ Zeptal se pobaveně, když vešel do haly a brunet spěšně zavřel dveře. Pak se na něj podíval.

„Georgu! Kdo to zvonil?“ Zavolala paní Listingová z horního patra.

„Nikdo, mami.“ Adam se zdržel smíchu. Georg se při rozhovoru s matkou choval až směšně.

„Dobře! Mimochodem, jestli máte hlad, na stole jsou ty malé sušenky, které má Sim tak rád.“

Georg se neuvěřitelně začervenal. Adam se přestal smát, když jeho mozek zaregistroval, že Sim je tu taky.

„Sim je tu?“ Zeptal se a povytáhl obočí.

„Pojď,“ řekl Georg a vedl ho. Vyšli nahoru a zamířili do jeho pokoje, pravděpodobně jediné místnosti v domě, která byla ponořena do chaosu. Sim seděl na posteli a „četl“ si Playboy.

„Konečně,“ vykřikl, aniž by vzhlédl. „Georgu, musím říct, že tvoje „čtení“ se dokonale hodí k tvému mozku, pokud se tomu tak dá říkat…“ a tady se zastavil, protože si při pohledu na dveře všiml Adama. „Co tady děláš?“ Zeptal se chladně a Adam si uvědomil, že byl zařazen do kategorie „zrádce“.

„Klid, Sime. Vypadl jsem.“ Adam ho uklidňoval a vzal Playboy z hromádky, která byla špatně schovaná pod nočním stolkem.

„Odešel jsi?“ Zopakoval Sim rozpačitě. „Proč?“

„Protože všechno je totálně nuda. Tom se změnil,“ podíval se na Georgovu jizvu na čele, „… ale to už víte.“

„Oh, ty sis všiml?“ Řekl Sim ironicky a také ukázal své jizvy. „Právě jsme o tom s Georgem mluvili.“

„Mám pro vás dobrou zprávu,“ Adam okamžitě oznámil. „O Tomovi a jeho příteli.“

Všichni se zvedli na nohy.

„Jak se jmenuješ?“

„Tom.“

„Příjmení?“

„Kaulitz.“

„Jak se jmenuje tvůj nejlepší kámoš?“

Předstíral, že o tom přemýšlí. „Blbec?“

„No tak, Tome…“ Dirk si povzdechl a zavrtěl hlavou. „Jen se ti snažím pomoct.“

„Své jméno znám, díky.“

„Jen jsem si ověřoval, jestli už jsi přišel k rozumu. Ještě před týdnem jsi mi ani nedokázal říct, kolik máš prstů na jedné ruce,“ ospravedlňoval se tmavovlasý muž.

„Pět a jsem v pohodě.“

Dirk se na něj skepticky zadíval. „Bill.“

Tomovi se rozšířily oči, zamračil se, pak sklopil pohled a zatahal za okraje svého trička.

„Jo, vidím, jak jsi v pohodě. Jsi v prdeli, jen když vyslovím jeho jméno.“

„Kreténe…“ procedil rasta mezi zuby.

„Jsi tak nevděčný.“

„Dirku, přestaň!“ Zazubil se. „Svým vtipkováním mi vůbec nepomáháš! To nepotřebuju.“

Dirk mu položil ruku na rameno. „Tome… neber to jako životní tragédii, ale to, že tě Bill nechce mít po svém boku, neznamená, že tam nemůžeš být.“

Rasta na něj tázavě pohlédl. Nedokázal to pochopit. Pokud ho Bill nechtěl vidět, byl konec. Jiná cesta neexistovala.

„Tedy…“ Dirk pokračoval a všiml si, že ho Tom vůbec nesleduje. „Že tu pro něj můžeš být, aniž by si tě všiml – jako anděl strážný, víš?“

Tom nakrčil nos. „Myslím, že bych na něco takového neměl trpělivost.“

„Ale už jednou jsi tohle udělal.“

„Opravdu?“

„Na začátku. Myslíš, že jsem si nevšiml, kolik šílených keců jsi vypustil z pusy, jen aby nedostal nakládačku? To je to, co mám na mysli.“

Tom o tom přemýšlel. Jestli to byl jediný způsob… Vlastně v posledních dnech přemýšlel, že by mu měl být k dispozici jen na dálku, pokud ho nechce ztratit úplně.

„Jo, to by… mohlo by to fungovat,“ zamumlal ponořený do myšlenek.

„Určitě to bude fungovat. A hlavně tě to zachrání před tím, abys znovu upadl do deprese.“

„Děkuju, Dirku. Kdyby nebylo tebe, jak bych si vzpomněl na tyto krásné dny?“

Dirk se ušklíbl a zavrtěl hlavou. „Raději mlč, musel jsem ti uklidit celý pokoj, a dokonce tě zachránit od špatného konce,“ argumentoval. „Mimochodem… Už žádné cigarety a žádný alkohol, rozumíš?“

„Ano, mami,“ vykulil oči.

„Tome, myslím to vážně,“ řekl. „Docela dost jsi riskoval a příště bych nemusel přijít včas. Ujisti mě, že už žádné příště nebude.“

Rasta si odfrkl. „Momentálně musím myslet na jiné věci.“

„Stále musíš myslet na jiné věci. Naposledy tě tyto „jiné věci“ přivedly do kómatu, takže méně přemýšlej a více jednej. Samozřejmě pro dobro věci.“

„Ano, ano…“ mávl nedbale rukou. „Teď mi vysvětli to s tím strážným andělem, co přesně mám dělat?“

Bill tiskl své knihy k hrudi a vyhýbal se pohledu na okolí, pokud nemusel. Vždyť jeho boty byly tak zajímavé! Šedá mikina mu sahala do půli stehen a dokonale ho zahřívala, ale hlavně mu zakrývala břicho, které se den ode dne zvětšovalo. Byl nucen požádat Simone o peníze, aby mu koupila nějaké širší oblečení, protože za svůj plat si koupil fantastický kosmetický kufřík. Kdyby byl stále s Tomem, nemusel by nic kupovat. Povzdechl si. Další nepříjemnou věcí byl ten hlásek, který se mu občas ozval v hlavě. Bylo to svědomí? A nemohlo se probudit, když na svého přítele křičel ty sprosté nadávky? Možná by se vyhnul všemu tomu krveprolití.

Zazvonil školní zvonek, až se zachvěl. Slyšel vrzání dveří, kroky a zmatené štěbetání všech dětí, které se chystaly na další hodinu. Škola už pro něj nebyla bezpečným místem. Vlastně to tak nikdy nebylo, ale když byl s Tomem, vždycky měl neustálý pocit bezpečí. Postava s dredy mu dodávala sebevědomí jako nikdo jiný, a tak si skoro namlouval, že by mu ve škole mohlo být lépe. Teď už to bylo zase jako dřív, nebo skoro jako dřív. Znovu si povzdechl, čím dál víc ho to trápilo, vzal si ze skříňky potřebné knihy. Znovu ji zavřel, a když se vydal chodbou, někdo do něj vrazil, takže upustil polovinu knih.

„Pozor!“ Vyhrkl a klekl si, aby je zvedl.

„To ty jsi do mě vrazil, Trümpere.“

Bill vzhlédl k neznámému hlasu. Chlapce před sebou nikdy v životě neviděl, ale zřejmě on znal jeho. Znovu se postavil, mírně se třásl a vzápětí se na něj vrhl další chlapec, který tentokrát převrhl všechny jeho knihy. Bill se pořádně vylekal: stačilo být o něco níž a loket by ho zasáhl do břicha.

„Co chceš?“ zamumlal a sklopil zrak, přitiskl se ke skříňkám. Bylo to zbytečné, ani po tom, co byl s Tomem, nezískal ani špetku odvahy. Vlastně to bylo možná ještě horší, protože si zvykl, že ho rasta chrání.

Ale Tom tu teď nebyl. Navíc samotný fakt, že byl s tím dredatým chlapcem, vzbudil ještě větší nelibost všech žáků té školy.

„Nauč se slušnému chování,“ odpověděl první, který do něj vrazil, a ušklíbl se. „Copak nevíš, že se máš omluvit, když do někoho vrazíš?“ Když to říkal, přiblížil se nebezpečně blízko a varovně škubl prsty.

„Tak proč jsem ještě stále neslyšel tvoji omluvu?“ Chlapec o krok ustoupil, téměř se zapotácel a zamrkal.

Bill měl do té chvíle přimhouřené oči, ale otevřel je, když ho ovanula známá vůně. Když se podíval na podlahu, uviděl jen pár velkých bílých adidasek, zpola zakrytých pytlovitými džínami. Neodvážil se vzhlédnout. Chlapec, který ho obtěžoval, se nechtěl vzdát.

„Nemůžeš mi říkat, co mám dělat, Ka-Kaulitzi!“ Zakoktal se s veškerou odvahou, kterou měl, a jen tak ukázal všechnu svou nejistotu.

Billovi poskočilo srdce, když se mu potvrdilo, s kým má tu čest.

„Ne? Můžeme se vsadit…“

Bill viděl, jak se Tomovy nohy posunuly o kousek dopředu a zmizely mu z dohledu, a pak se ozvalo přidušené zasténání. Musel ho chytit za límec a zvednout.

„Co na to říkáš?“ Uslyšel zavrčení. „Co na to říkáš?!“ Slyšel ho po několika vteřinách ticha opakovat, téměř křičet.

„Omlouvám se,“ zamumlal neochotně. Bill uslyšel ránu, další zasténání a pak rychlé kroky pryč.

Ještě nenašel odvahu vzhlédnout, vlastně ho to ani nenapadlo. V tuto chvíli se zabýval otázkou, proč to Tom udělal. Po tom všem, co mu Bill řekl, to bylo to poslední, co od něj čekal. Chtěl v něm vyvolat ještě větší pocit viny? Ne, Tom nebyl ten typ… Slyšel, jak se hlasy pomalu vytrácejí a jak se zavírá několik dveří. Vyučování začínalo. Cítil, jak ho Tom propaluje pohledem a nejspíš čeká na nějakou jeho reakci. Polkl, dodal si odvahy a vzhlédl. „Dě-Děku…“

Ztuhl.

Chodba byla prázdná.

„Myslím, že to zvládnu, víš? Myslím, že můžu, víš,“ řekl Tom a kopl do kamínku. Dirk přesunul pohled na jeho obličej, který byl stále ještě pohublý a bledší, než by měl být, a pomyslel si, že se ještě úplně nezotavil.

„Říkal jsem ti to.“ Láskyplně ho poplácal po rameni. „Bill to možná nepochopí, ale určitě to ocení.“

„Doufejme, že jo,“ zamyšleně zamručel. „Myslíš, že si to dítě nechá?“ dodal po několika vteřinách ticha.

„Proč by si ho nenechal?“ Dirk se zmateně zeptal.

„Protože… je to i moje dítě a nenávidí mě,“ sklopil pohled a sevřel rty.

Dirk si všiml červeného alarmu ve své hlavě a spěchal hledat něco, co by ho rozveselilo.

„Samozřejmě, že jo. Není to tak, že by tě Bill nenáviděl. Zmocnil se ho vztek a šok a mluvil z cesty.“ Znovu ho poplácal po zádech. „Uvidíš, bude to zase v pohodě, Tome.“

Rasta si unaveně přejel rukama po tváři. „To doufám, Dirku, opravdu doufám…“

Bill si něco roztržitě zapsal do sešitu, protože měl rozhodně lepší věci na práci než sledovat tu nudnou hodinu matematiky. Jako například přemýšlet nad důvodem Tomova gesta, který zrovna nebyl ve třídě a pravděpodobně se potuloval v Dirkově společnosti. Obvykle se většina jeho myšlenek, ne-li všechny, neustále soustředila na dredaře, ale ten den obzvlášť.

Umíral touhou dozvědět se proč, a také jak se mu daří. Podle hlasu zněl jako jeho obvyklý Tom, ale chtěl to mít potvrzené. ´Potvrzení, že Tomovi bylo dobře i bez tebe?´

„… nechci mít svědomí.“

Odložil pero na sešit, učitel by mu stejně nevěnoval pozornost. Billovi nikdy nikdo nevěnoval pozornost. Někdy, jako v tomto případě, to byla výhoda. Vytáhl mobilní telefon a otevřel ho, aby napsal zprávu. ´Tohle nemůžu udělat,´ pomyslel si okamžitě a zíral na prázdnou zprávu. ´Nemůžu, nesmím se vzdát.´ Ale čeho se vzdát? Nešlo o žádnou soutěž v tom, kdo si zachová tvář. Nebyla to hra. Opustil Toma, zničil ho a chtěl vědět, jestli se z toho vzpamatoval, protože se cítil strašně provinile. Čím se provinil?

Začal psát.

Ahoj, Dirku. Tady Bill, ale to víš. Poslyš, jak se daří Tomovi? Vím, že nemám právo se na to ptát, ale… když jsem viděl, jak reagoval, chtěl jsem vědět, jestli je v pořádku…

Odpověď nepřišla tak pozdě, jak očekával. Ale nakonec to ani nebyla odpověď, kterou očekával.

Pokud chceš o Tomovi něco vědět, zeptej se ho. Nevíš, jak moc je na tom špatně, tak seber odvahu si s ním jít promluvit. Každopádně díky tobě se Tom zase málem zabil.

Bill si ty dva řádky přečetl desetkrát, aniž by jim rozuměl. Tom málem zemřel? Znovu? Co tím myslel?

„Trümpere, není vám dobře?“

Jakmile si totiž profesor všiml jeho přítomnosti, Bill by nejraději zůstal neviditelný.

„Co…“ zmateně se zakoktal a rozhlédl se kolem sebe.

„Brečíš, buzíku? Zlomil sis nehet?“ Oslovil ho o kousek dál jeho spolužák.

Bill zamrkal, dotkl se tváře a všiml si, že je mokrá.

„Trümpere, pokud se ti udělalo špatně, můžeš jít na záchod,“ připomněl mu učitel, kterého delší vyrušení ani trochu nerozčilovalo.

Bill smutně přikývl, sebral si věci a opustil třídu. Neměl v úmyslu pokračovat ve výuce.

Dirk se naučil, že když při procházce po nádvoří ucítí, jak ho strhne na stranu něčí ruka, může to být jedině Bill. A ne jen tak ledajaký Bill, ale BillDirkuTeďMěPoslouchejPročSiToNapsal, což bylo ještě horší.

„Co chceš?“ Řekl chladně a otočil se k udýchanému Billovi.

„Musím s tebou mluvit…“ ruka, kterou Dirka držel, se mu zachvěla. Dirkovi to neuniklo a povzdechl si. „Bille, už jsem ti to říkal. Jestli si s někým potřebuješ promluvit, tak je to Tom.“

„Dirku, jak jsi to myslel, že Tom zase málem umřel?“ Zeptal se bez velkých řečí a pevněji sevřel jeho paži. „Co se stalo?“

„To ti nemůžu říct. Tom ti to řekne, pokud bude chtít, až se k sobě vrátíte. Protože i ty víš, že bez něj nemůžeš být, Bille. Přiznej si to.“

Černovlásek zavrtěl hlavou. „O tom teď nemluvíme. Chci vědět… Dirku, chci vědět všechno o Tomovi. Prosím…“

Dirk si povzdechl. „Myslel jsem, že ti to Tom řekl, když ti vyprávěl o své matce…“

„Cože?“

„… Pojďme si někam sednout.“

Dirk se musel v myšlenkách vrátit o pět let zpátky. Tom nastoupil na střední školu a oni se teprve poznali, ale už teď byli velcí kamarádi, i když se o tom ani jeden z nich slovně nezmínil. Ve skutečnosti mu rasta řekl o smrti své matky teprve před několika měsíci.

„Je mi to líto…“ Dirk zamumlal. Vždycky takové situace nesnášel, protože člověk nikdy neví, co má říct, a vždycky skončí u hlášek nebo příšerných frází. „A co tvůj otec?“

„Můj otec si dovolil vrátit se den po jejím odchodu. Ale nezůstal ani na pohřeb.“

Dirk v Tomově hlase slyšel zklamání, smutek a pohrdání otcem, který tu nikdy nebyl. Dirk o tom něco věděl.

„Kde je teď?“

„Někde v Egyptě nebo kde, kurva, pořád kope v hovnech po mrtvých lidech. To je jedno.“

A to byl konec. Tom slezl ze zábradlí mostu, kde seděli, a odešel domů. Dirk zůstal zírat na odrazy slunce na hladině řeky, která tekla pod ním. Bylo to opuštěné místo, ale Tom a Dirk si tam vždycky chodili popovídat, aby měli klid. Brzy poté se vrátil domů i on.

O několik dní později přišel do třídy ředitel, aby Toma zavolal do ředitelny. Ne, že by to bylo něco nového: Rastu volali skoro každý den za všechny věci, co provedl. Ale ředitel sám nikdy nepřišel, a možná proto byl Tom trochu nervózní. Dirk si toho všiml a poplácal ho po ruce, když procházel kolem. Tom se na něj vděčně podíval, samozřejmě bez náznaku úsměvu.

Tom se už do třídy nevrátil, ani po skončení vyučování. Dirk si myslel, že byl možná podmínečně vyloučen, ale že je divné, že si nepřišel pro své věci. ´Možná bych mu je měl vzít a zítra mu je přinést.´ A tak se zamyslel, popadl tašku s dredařovými věcmi a vyšel na opuštěné nádvoří. Našel Toma, jak sedí na malé zídce za školou. Když šel Dirk domů, vždycky prošel zadní brankou.

„Tome…?“ Rasta vypadal ztracený v prázdnotě a v ruce svíral zmačkaný kus papíru. „Tome?“ Opakoval, když se blížil. Vzal ho za ruku a trochu s ním zatřásl.

„Ahoj, Dirku,“ pozdravil ho a snažil se o úsměv. To se mu nepodařilo. „Jsem volný.“

„Jsi volný? Co tím myslíš?“ Vylezl na malou zídku vedle něj.

„Přečti si tohle,“ řekl a podal mu papír.

Stálo v něm, že Tomův otec se ztratil na archeologické expedici v poušti a že je jen malá šance, že by ho našli. V podstatě by mohl být považován za mrtvého.

Dirkovi se rozšířily oči. „Tome, promiň… jak… jak to teď uděláš?“

Rasta pokrčil rameny. „Volala mi vzdálená teta, ani ji neznám. Říká, že se o mě přijede postarat. Jako bych to potřeboval, bah.“

„… jsi v pořádku?“

Nejdřív jeho matka, teď jeho otec. To vše během několika měsíců. Bylo zřejmé, že mu není vůbec dobře, ale snažil se působit stále tak sebevědomě, i když bylo jasné, že to tak není.

„Samozřejmě,“ podíval se na něj jako na blázna. „Ten hajzl je mrtvý! Proč bych měl být smutný?“

„Protože to byl tvůj otec, Tome. Byl… tvoje rodina.“

Tom zavrtěl hlavou. „Rodina je, když přijdeš domů a zeptají se tě, jak bylo ve škole, když se zlobí, když přineseš špatnou známku, a chválí tě, když přineseš dobrou, když se starají o to, aby tě ráno vzbudili a udělali ti snídani, když se ujistí, že sis oblékl vlněný svetr, protože je zima… Když… přijdeš večer domů po hádce s rodiči… a oni tě obejmou a políbí a usmíříte se… a sedíte u stolu a mluvíte o tom a o tom, jako by se nic nestalo… Nemám rodinu. Ne od té doby, co zemřela…“ Pomalu seskočil ze zídky. „Uvidíme se zítra ve škole, ahoj…“ vydal se sám domů.

Dirk ho sledoval, dokud ho neviděl zahnout za roh a zmizet. Kdykoli Tom mluvil o své matce, jeho tvář potemněla, jako by část jeho já umřela s ní. Řekl by, že je to v pořádku, že se přes to přenesl. Ale bylo tak zřejmé, že se přes to vůbec nepřenesl…

Druhý den Tom nepřišel do školy. Ani další.

Dirk volal k němu domů, ale nikdo neodpovídal.

´To je divné, neměla by tu být jeho teta?´

Třetího dne však obdržel zprávu od rasty.

´Konečně´ zaradoval se, když otevřel textovou zprávu.

Už to nedávám. Sbohem.

„…“

Zvuk telefonu padajícího na podlahu slyšel až pozdě. Všechno se začalo odehrávat zpomaleně jako ve filmu. Když se vzpamatoval, zvedl telefon, vytočil Tomovo číslo a vyběhl z domu.

„KDE JSI?!“ Zakřičel do sluchátka a rozběhl se ulicí jako blesk.

„Dirku, zapomeň na to…“

„KDE JSI, TOME?!“

„Nikde…“

„Do prdele, Tome!“ Zastavil se, aby popadl dech. Rozhlédl se kolem: bezcílným blouděním by ho nikdy nenašel. Alespoň tím, že s ním mluvil po telefonu, mu mohl zabránit v tom, aby dělal hlouposti, pokud je už nedělal. Poslouchal, jak přemýšlí. Zřetelně slyšel cákání vody.

„ …“

Znovu se dal do běhu.

Musel si pospíšit.

Tom byl přesně tam, kde to očekával: na mostě. Neseděl na zábradlí, ale stál, v ruce svíral mobilní telefon.

„TOME!“

Rasta ho slyšel, ale ani se nepohnul. „Dirku, vypadni…“ zamumlal spíš do větru než k němu.

„Kriste, slez odtamtud!“ Vykřikl a stoupl si pod něj. „Neser mě a pojď dolů!“

„Dirku, můj život nemá smysl! Chceš slyšet nejnovější informace? Ta teta, která se o mě měla starat, přijela, víš? No jo, přijela, podepsala dva papíry a po dvou hodinách odešla s tím, že nechce vychovávat malého ďáblíka. Má podle tebe můj život nějaký význam, když nikoho nezajímá, jestli žiju, nebo umřu? Když nikdo neztratí ani chvilku svého drahocenného času přemýšlením, jestli jsem v pořádku? Když se o mě nikdo nezajímá?“ Dirk chtěl něco dodat, ale Rasta ho nenechal promluvit. „Odpovím ti. Ne, rozhodně nedává žádný smysl.“ Otočil se na něj. „Sbohem, Dirku.“

Po suchém zadunění mobilního telefonu padajícího na zem následovalo tupé zadunění Tomova těla, které se setkalo s vodní hladinou. Řeka v tomto místě nebyla příliš hluboká, ale proud byl dost silný na to, aby rozhodně ztěžoval pokus o plavání.

„TOME! … kurva!“

Nemusel o tom moc přemýšlet. Dva malé výpočty stačily.

Tom neumí plavat.

Mohl bych­…

A skočil i on.

Chytil ho, když se potápěl, a jen s obtížemi a zázrakem se mu ho podařilo dostat zpět na břeh. Tom kašlal, plival vodu a nadával na něj a na svůj mizerný život.

Dirk už to nevydržel a počkal jen tak dlouho, aby popadl dech.

„PŘESTAŇ, TY IDIOTE! Záleží mi na tobě! Záleží mi na tom, jestli jsi živý, nebo ne! Plýtvám kvůli tobě svým životem, ty sebevražedný idiote!“ A dal mu pořádnou facku, která měla za následek probuzení obou neuronů v jeho těle.

Rasta sklopil zrak ke stéblům trávy.

„Děkuju…“

„A to je vše.“

To, že Bill plakal, bylo mírně řečeno, protože se z něj prakticky stala fontána.

„Ale… já… já… T-Tom,“ koktal a bylo mu jedno, že má úplně zničený make-up. „Bože…“

„Následující rok se Tom přihlásil do kurzu plavání, a pak jsem si uvědomil, že už na sebevraždu vlastně nemyslí,“ usmál se. „Když se dal dohromady s tebou, myslel jsem, že už nebude trpět, byl opravdu šťastný. Ale podle toho, jak se teď chováš, se zdá, že mi skoro říkáš, že jsem se mýlil.“

Bill zavrtěl hlavou a zvedl se. „N-ne… Já-já…“ vstal a chytil se popruhu tašky. Stále se třásl.

Dirk ho sledoval, jak prchá jako vítr, než stačil cokoliv říct, a doufal, že to trochu napravil.

Georg měl vždycky jakousi mánii nebo fixaci. Byl toho názoru, že když dělá totéž co Tom, je stejně v pohodě. Nikdo mu nikdy neřekl, že to tak vůbec není, a tak si byl vždycky jistý svým zvráceným myšlením. Ano, byl nemocný. Protože tato úvaha ho přivedla k dalšímu z jeho krutých plánů, a ten, kdo to vždycky odnesl, byl Bill. Samozřejmě, že okamžitě našel podporu u Sima a Adama, kteří se spíš, než aby mu chtěli zvednout ego, chtěli bavit. Proto se všichni tři potulovali kolem Billova domu a čekali na vhodný okamžik k akci.

„Proč nejdeme přímo k němu domů?“ Adam navrhl a nakopl kamínek.

„Ne, dovnitř nepůjdeme,“ řekl Georg suše. „Naposledy zavolali pomoc. V tom domě žije démon.“

„Démon?“ Adam zmateně opakoval.

„Spratek.“ Sim vysvětloval a skřípal zuby při té vzpomínce.

„… nechal ses převézt dítětem?!“ vykřikl překvapeně Adam. Vyprskl smíchy.

„Sklapni!“

Adam zmlkl.

Naneštěstí se Bill chystal poskytnout jim příhodný okamžik, na který čekali.

Simone popadla klíče od domu, a zároveň se snažila obléct si kabát, což se jí moc nepovedlo, protože se nakonec zachytila a strhla celý věšák.

„BILLE!!!“

Černovlásek pomalu sešel ze schodů a pohladil se po břiše. Už se z toho stal zvyk, a to do té míry, že to dělal, aniž by si to uvědomoval.

„Mami?“ Zeptal se zmateně, když viděl, že matka strhla věšák.

„Musím běžet zpátky do práce a nemůžu jít na nákup. Mohl by ses o to postarat? Seznam je na stole.“

„Ale mami…“

„Jo, a zeptej se Konnyho, jestli nechce něco koupit!“

„Mami, víš, že Konny se mnou nemluví.“

Simone zamrkala, jako by si na to vzpomněla až teď.

„No jasně… Tak se o to alespoň pokus!“ Řekla, aniž by se nechala odradit. Políbila syna na tvář a otevřela dveře. „Teď mě dobře poslouchej, jestli nenakoupíš, tak dneska jíst nebudeme, lednička je prázdná! A zavolej Gustavovi kvůli Konnymu, ano?“

„… ale mami!“

Simone už ale zavřela dveře.

Bill si povzdechl, došel do kuchyně pro noviny, domluvil se s Gustavem – ten zněl dost otráveně, a využil příležitosti, aby mu připomněl, že NENÍ chůva a už vůbec s ním nežije – a šel nahoru.

„Konny,“ vykřikl a zaklepal na otevřené dveře dětského pokoje. Chlapeček si hrál s legem a ani se nepohnul, když Bill vstoupil do místnosti. „Jdu nakupovat… Chceš něco konkrétního?“

Věděl, že je to jako mluvit do zdi. Konny byl nyní skálopevně přesvědčen, že jeho otec je Tom a chce ho mít doma. Bill si vážně myslel, že si s ním musí jít promluvit, protože takhle to dál nejde. ´Možná bych se u něj mohl zastavit, až půjdu nakoupit…´

Byl unavený, břicho ho začínalo tížit a všiml si, že mu otekly i kotníky. Nakupovat se mu vůbec nechtělo, ale cítil nutkání Simone pomoci. Malý nereagoval. Prudce mrštil robotem o zeď a pokračoval ve hře. „Chceš gumové medvídky? Bonbóny? Můžu ti koupit, cokoli budeš chtít.“

Zřejmě ho stále neposlouchal, ale Bill si všiml, že se na chvíli zarazil, když se zmínil o gumových medvídcích. S úsměvem přikývl.

„Chceš gumové medvídky?“ Zopakoval. Konny si opět na chvíli přestal hrát, ale hned pokračoval. Bill si uvědomil, že víc z něj nedostane, a tak to bral jako souhlas. „… Dobře,“ povzdechl si a sešel dolů, kde se posadil na pohovku a čekal na svého přítele, který netrvalo dlouho a dorazil. Když otevřel dveře, Gustav se na něj přísně zamračil.

„Dovol mi ti připomenout, že nejsem…“

„Ano, já vím, Gusi. Děkuji mnohokrát.“ Vlhce ho políbil na tvář, protože věděl, že ho ten šok umlčí, a pak se vytratil.

„… nemůžu tomu uvěřit! Tady je!“ vykřikl Adam a vyskočil na nohy. Sim a Georg se otočili ve stejnou chvíli, kdy Bill zahýbal za roh a četl si nějaký papír. Zdálo se, že je natolik soustředěný, že si ničeho jiného nevšiml.

„Jaké štěstí. Opravdu jsem se chtěl vyhnout tomu, abych se k němu musel znovu vloupat.“ Georg si mnul ruce. Tato hra pro ně byla jako obzvlášť zábavný lovecký výlet. Bill byl jejich oblíbenou kořistí od chvíle, kdy se přistěhoval. Vyšli z uličky a obklíčili ho. Bill musel do Adama narazit, aby si jich všiml.

„Adame? Co se děje?“ Zamumlal zmateně a upravil si okraj mikiny.

Pak uviděl i Sima a Georga.

„Ahoj Trümpere,“ ušklíbl se Georg.

Billovi se rozšířily oči a okamžitě se rozběhl, aby jim utekl, ale Sim byl rychlejší.

„Nějaký ptáček nám prozradil, že mezi tebou a Tomem už to tak dobře neklape,“ řekl.

Billův vyděšený pohled se automaticky přesunul na Adama. „Adame…! Jak jsi mohl?!“

Jmenovaný pokrčil rameny a jeho společníci chytili Billa za ruce.

„NE!“ Křičel tmavovlasý muž a marně se snažil osvobodit. Podíval se na Georgovy svaly a okamžitě to vzdal.

Vlekli ho do úzké uličky, ze které vyšli. Bill se zachvěl: bylo to až příliš povědomé.

Georg si nedokázal z tváře setřít zlou grimasu. To vše bylo součástí jeho zvráceného uvažování. Tom byl v pohodě. Dal se dohromady s tím ubožákem ze školy, ale pořád byl v pohodě, pořád budil respekt, ne-li větší než předtím. Bylo to kvůli tomu mizernému vztahu s tím buzerantem? Takže stačilo ošukat toho buzíka a všichni si ho vážili?

Samozřejmě, že ne. Ale Georg to nechápal. Georg se vždycky zastavil na začátku, a nakonec udělal tu největší hovadinu, jakou člověk mohl udělat. Georg chtěl být alespoň jen 1 % toho, čím byl Tom. A snažil se to udělat tím nejhorším způsobem, protože upřímně řečeno, jiný způsob neznal.

„Prosím,“ začal bruneta prosit a držel se za břicho. Chtěl vykřiknout: ´Takhle mi zabiješ dítě!´, ale neměl odvahu. „P-prosím… nechte mě jít…“

Sim ho přitiskl ke zdi. „Už bys mohl vědět, že žebrání u nás nefunguje, Trümpere.“

Bill zavřel oči, protože se mu při pohledu na Simovu tvář chtělo zvracet. Raději by to nedělal. Do hlavy mu vtrhly zkreslené a matoucí obrazy až příliš známé a podobné scény, až se mu podlomily nohy.

„Adame, zvedni ho. Ani se nedokáže postavit,“ ušklíbl se Georg. Chlapec poslechl a šel chytit Billa za ruce, jako by to potřeboval. Bill vůbec nereagoval. Myslel si jen, že přišel trest za to, co Tomovi provedl. Teď měl přijít o dítě a možná i zemřít. Kdyby nezemřel, stejně by neměl lepší budoucnost. Jaký život si mohl přát, když by byl dvakrát znásilněn? A když by se Tom dozvěděl, že o dítě přišel? Přinejmenším by ho už nechtěl vidět. ´Měl jsem lépe využít čas, který jsme měli,´ pomyslel si lítostivě.

Někdo mu rozepínal pásek, velice pomalu za pohledu všech okolo.

„Stejně jsem si myslel, že nejsi úplně fanouškem těchhle homosexuálních praktik, Georgu,“ řekl – tedy slyšel Adama říkat.

„O tom to není,“ odpověděl Georg spěšně, aniž by dodal cokoli dalšího.

Jeho dva společníky důvod nezajímal, a tak se na nic dalšího neptali. Chtěli se jen pobavit.

Bill cítil, jak se mu do očí tlačí slzy. Proč se museli takhle bavit? Tohle nebylo normální!

Uslyšel pronikavý zvuk rozepínání zipu a automaticky semkl nohy víc k sobě. Nechci! Nechci, ne! „Tome…“ vzlykl tiše, aby to nikdo neslyšel. Připadal si strašně sobecký, když po tom, co udělal, volal jeho jméno, ale byl to jediný člověk, na kterého v tu chvíli dokázal myslet. Jediný, kdo ho mohl ochránit.

„Kurva!“

Uslyšel po své levici ránu a sevření jeho paží mírně povolilo. Přimhouřil oči, když uslyšel křik, a otevřel je právě včas, aby viděl, jak Georg padá na zem. ´Ne…´ řekl si pro sebe a zamrkal. To nebylo možné. Chlapec stojící před ním, zadýchaný, zpocený a stále se zaťatou pěstí, nemohl být Tom. Tom tam nebyl, Tom ho nemohl zachránit. Nebyl Superman, jak věděl, že je v té uličce? Jen… možná jen anděl strážný to mohl vědět.

„Tome…?“ zašeptal neslyšně. Dokonce i jeho hlas ho mohl vyrušit a prolomit kouzlo. Tom by zmizel, víte, že když ve snu vyslovíte jméno toho, po kom nejvíce toužíte, vždy potom zmizí.

Rasta na něj přesunul svůj ohnivý pohled. Vypadal jako šelma, kterou právě pustili ze řetězu, a která se chtěla pomstít za všechny ty roky v zajetí, ve kterém ji donutili žít.

Bill se zachvěl, než si uvědomil, že se na něj nedívá. Díval se na Adama, který Billa skutečně okamžitě pustil.

„Tome…!“ Zopakoval tmavovlasý chlapec a trochu se vzpamatoval.

„Odejdi,“ zasyčel Rasta a zatnul pěsti.

Bill zamrkal a byl si jistý, že to špatně pochopil.

„Cože?“

„Řekl jsem, abys odešel! VYPADNI! BĚŽ!“ Tom se zadýchal a sledoval Sima, který se zvedal.

Bill polkl a bez přemýšlení udělal, co mu bylo řečeno. Byl až příliš vyděšený. Rychle se rozběhl a ani na okamžik o tom nepřemýšlel. Když vyběhl z uličky, zaslechl bolestné zasténání a upřímně doufal, že nebylo Tomovo.

Bill svíral v rukou hrnek s kakaem a zíral na stolek před sebou. Vedle něj ho hladila po zádech poněkud ustaraná Simone. Samozřejmě jí všechno řekl a ona nejdřív málem umřela na infarkt, a pak se na něj podívala s podivným výrazem, který Bill rozluštil jako ´ToJeDěkujiAToMuNesmíšŘíctJáVím.´

A on ji na okamžik ignoroval, protože se ještě nestačil vzpamatovat ze šoku.

„Bille… jak se cítíš, miláčku?“ Simone zašeptala a políbila ho na spánek.

„Už je mi líp… Díky, že ses hned vrátila, mami… A omlouvám se za ten nákup.“

„To je v pořádku,“ zavrtěla hlavou „Dneska večer koupím pizzu a zítra pro nákup dojdu sama. Už tě nebudu žádat, abys šel večer ven… Jak jsem byla hloupá.“

„Nemusíš se omlouvat, není tvoje chyba, že jsem větší magnet na nebezpečí než šestnáctiletá holka s pětkama kozama a minisukní.“ Usmál se, aby ji uklidnil.

Simone se usmála a po několika vteřinách ticha pokračovala. „Takže… to Tom tě zachránil…?“

Bill si povzdechl. „Ano, mami.“

„A… ty…“ její narážky mu lezly na nervy. „Chci říct… jak s tím chceš naložit?“ Bill pokrčil rameny. Nevěděl to. „Pak bych ti možná mohla poradit…“ řekla s úsměvem.

Bill poslouchal.

O dvacet minut později zazvonil zvonek u Kaulitzova domu.

„Jak jsi věděl, že tam je?“ Dirk se zeptal a sáhl mu na ránu na čele.

„Anděl strážný, pamatuješ? … Au! A dávej sakra bacha,“ postěžoval si a ustoupil.

„Sklapni, jen se snažím ti to vyčistit. Nevím, jak tě napadlo bojovat sám proti třem. To jsi prostě nemohl utéct?“

Tom se na něj podíval, jako by chtěl říct: „TomKaulitzSupercoolUtíkat?“ a Dirk už nemusel čekat na další odpovědi.

„Nečekal jsem, že to vezmeš takhle vážně. Začít ho pronásledovat…“

„Nesledoval jsem ho!“ Tom rozčileně vyhrkl. „Vždycky tamtudy chodím, když jdu ven, a viděl jsem, jak Billa táhnou do uličky! Co jsem měl dělat, stát tam a čekat?“

„Ne, samozřejmě, že ne,“ odpověděl smutně tmavovlasý chlapec, když začal zvonit zvonek.

Tom ztuhl. Návštěvu nečekal a neodvažoval se doufat, že to bude nějaká konkrétní osoba.

Dirk vstal a rozpačitě se usmál. Na rozdíl od Toma si byl jistý, že ví, kdo to je.

„Dojdu tam,“ oznámil, když se vydal ke vchodu.

Když se na prahu objevila drobná postava Billa – ne že by byl opravdu drobný, metr osmdesát je vždycky metr osmdesát, ale styděl se, a tak se přikrčil – Dirk se neubránil zazubení.

Bill se na něj podíval a naznačil malý, rozpačitý úsměv, spíš jako napodobeninu než jako…

… spontánnost a všiml si, že má v ruce mokrou gázu.

„Můžu jít dál…?“ Zeptal se tichým hláskem.

Dirk přikývl a Bill prošel kolem něj. „Nechám vás dva o samotě,“ řekl, než odešel a zavřel dveře.

Tmavovlasý chlapec vyšel malými krůčky do haly a do salonu.

Tom vycítil jeho přítomnost a slyšel, jak mluví s Dirkem, a zpanikařil. Nevěděl, co má dělat, a tak sklonil hlavu a roztržitě si pohrával s okraji svého velkého trička.

„Ahoj…“ zašeptal Bill, když opatrně vstoupil. Nevěděl, jaká bude Tomova reakce.

Rasta neodpověděl.

Bill si všiml dezinfekce a gázy na stolku a byl znepokojen.

„Jsi zraněný?!“ Zvolal a spěchal si sednout vedle něj. Tom odvrátil tvář. Nevěděl proč, ale cítil jistou rozpačitost. Bill se kousl do rtu a uviděl na předloktí tmavou modřinu. ‚Jistě, aby ti zachránil zadek, bojoval sám se třemi velkými chlapy.‘ Pro změnu se cítil provinile. „Tome, prosím… Vím, že jsem ti ublížil, ale… chci… chci… Jsem tu, abych si s tebou promluvil.“

Tom upíral pohled dolů a křečovitě si žmoulal okraje trika.

„Omlouvám se za to, co jsem ti řekl, nemyslel jsem to vážně… Víš, že nemyslel,“ povzdechl si. „Miluju tě… věř mi.“

Tom zavrtěl hlavou. Jak by mu mohl věřit, když mu křičel do tváře, že ho nenávidí? Bylo to pro něj opravdu těžké.

Bill položil svou ruku na jeho, čímž ho přiměl přestat žmoulat látku. „Tome,“ druhou rukou si jeho tvář otočil ke svému obličeji a přinutil ho, aby se mu podíval do očí. Snažil se ignorovat bolest, kterou četl v Tomově tváři, jinak by neměl odvahu říct to, co se chystal. „Miluj se se mnou, prosím.“

Tomovy oči se rozšířily a rozzářily a Billovi tolik připomínaly zmoklé kotě. Zvláštní metafora, pokud si uvědomíme, že mluvíme o Tomu Kaulitzovi. Pohladil ho po obou tvářích a něžně ho políbil na červený škrábanec na čele.

„Prosím… Tomi.“

Tom se zašklebil bolestí a tmavovlasý chlapec si na okamžik myslel, že se rozpláče. Pak se mu ale rasta vrhl na rty, zlomeným hlasem zašeptal „miluji tě“ a Bill přestal přemýšlet.

autor: Nephilim

překlad: Lauinka

betaread: Janule :o)