autor: Nephilim
Ruthless (Bezohlednost)
Bill zamrkal, když paprsek světla pronikl skrze žaluzii a dopadl mu na obličej. První, co ho upoutalo, bylo naprosté ticho v místnosti. Poté, co se mu mysl vyjasnila, si uvědomil, že tento téměř nepřirozený klid prostupuje nejen místností, ale i jeho vlastním tělem. Cítil se neuvěřitelně klidný, bezstarostný, a dokonce překvapivě i šťastný. Na rtech se mu samovolně usadil úsměv. Když se pokusil pohnout, všiml si, že ho na hrudi tíží malé závaží.
Úsměv se rozšířil.
Jemně pohladil Toma po hlavě, nechal mu ruku zezadu na krku a druhou položil na tu, kterou mu rasta nechal na hrudi. Vzdychl, šťastný i rozrušený zároveň. Šťastný, protože možná bylo konečně všechno v pořádku, ale nedokázal si odpustit, co Tomovi udělal. Nebyla to dredařova vina, tentokrát ne.
Vyklouzl z blonďákova sevření a dával si velký pozor, aby ho nevzbudil. Tom otráveně zavrčel, protože už necítil zdroj tepla, ke kterému se před chvílí přitulil, a tak se spokojil s polštářem. Bill se tiše uchechtl, pohladil ho po čele a sklonil se, aby ho přímo na místě políbil.
Teď, když ho pozorně sledoval, si všiml, že má bledou a pohublou tvář, jako by se snažil snad držet nějakou dietu nebo byl vážně nemocný. Kousl se do rtu. Dirk mu nic neřekl, takže si mohl jen představovat, čím Tom posledních pár týdnů procházel. A to, co si představoval, mu zlomilo srdce. Rozhodl se, že chce pro něj něco udělat.
Tomova tvář se po polibku uvolnila, ale jeho tělo se zachvělo. Bill nadzvedl peřinu, která ho zakrývala jen do půli těla, a přikryl ho až po ramena. „Hned jsem zpátky…“ zašeptal, oblékl si boxerky a zamířil do kuchyně.
Když se vrátil, Tom stále spal ve stejné poloze jako předtím, ale musel se pohnout nebo se alespoň odkopat, protože teď prostěradlo leželo na konci postele a on byl úplně nahý. Bill se něžně usmál a přistoupil k jeho posteli. Položil tác na noční stolek a dával pozor, aby byl dostatečně tichý. Klekl si vedle postele, aby si lépe prohlédl spící postavu rasty. Štíhlými prsty mu přejel po mužném krku a na chvíli se zastavil, aby jakoby okouzlen pozoroval, jak se mu při každém jeho polknutí lehce pohne ohryzek; pak ho pohladil po širokých ramenou, o která se tolikrát opřel; pohladil ho po pažích, svalnatých pažích, po těch pažích, které tak rád cítil kolem sebe, když ho držely, po těch jediných, které mu dokázaly dát ten pocit absolutní ochrany; položil mu ruku zpátky na rameno a sjel dolů, aby se dotkl jeho boků a kousku břicha; cítil, jak se Rastovy svaly pod jeho dotekem mírně stahují, jak jeho tělem pronikají občasné drobné záchvěvy; usmál se a odvážil se také několikrát lehce dotknout jeho spícího penisu, sám se zachvěl při pomyšlení, kolikrát už v něm byl.
Měl opravdu krásného přítele. Rasta vydal velmi lehké zasténání, ale stačilo to k tomu, aby se Bill zavrtěl, zvedl tác, položil ho na postel a sám se doplazil doprostřed matrace.
„Tomiii,“ zašeptal a naklonil se nad rastu. Třel se mu nosem o tvář a snažil se napodobit vrnění. „Tomi, je ráno…“
Tom zakňučel a pomalu otevřel oči. Viděl Billovu tvář velmi blízko své a na okamžik ho napadlo, jestli to není sen. Nerozešli se…? Pak se mu mysl rozjasnila a s ním i vzpomínky na právě prožitou noc a usmál se.
„Dobré ráno…“
„Dobré ráno, Tomi. Udělal jsem ti snídani!“
Tom zamrkal, překvapený takovým nadšením, a pak ucítil, jak mu do hrudi vniklo velké teplo. Od té doby se mu nikdo neobtěžoval udělat snídani… Pomalu se posadil a všiml si, že tác přetéká jídlem. „Nemohl jsem si vzpomenout, co přesně máš rád k snídani, tak jsem si řekl, že půjdu na jistotu,“ pak Bill nesměle dodal, „a vyprázdnil ti ledničku.“
Tom přesunul pohled na Billa, naklonil se k němu a lehce přitiskl rty na jeho, aby ho políbil na dobré ráno.
„Děkuju.“
Bill svěsil hlavu mezi ramena, zčervenal v nejněžnějším gestu, které uměl jen on, a usmál se.
Po jídle, a nakonec to byl Bill, kdo snědl většinu věcí, si opět mlčky lehli vedle sebe. Bill se díval do stropu a přemýšlel, jestli má něco říct, začít rozhovor, znovu se omluvit. Věděl, že ticho by ho příliš tížilo.
Tom na nic nemyslel. Nebo spíš nechtěl o ničem přemýšlet, chtěl si užít ten okamžik, aniž by přemýšlel o tom, co se stalo.
„Uh…“ zasténal Bill tiše a přiložil si ruku na břicho. „Zase mě kope.“
Tom zamrkal a chvíli přemýšlel, kdo ho kope, pak se znovu připojil.
„Ach…“ zašeptal, otočil se na bok a položil ruku na Billovu.
Kopnutí.
Rasta se zasmál. „Jo, kope tvrdě… Až vyroste, bude z něj fotbalista nebo zápasník.“
„V žádném případě!“ Odvětil Bill rozzuřeně. „To není žádné povolání.“
„Že to není povolání? Víš, kolik vydělává takový fotbalista?“
„Nechci, aby náš syn skončil ve dvaceti letech s nemocnými koleny! A pak ani není jisté, že to bude kluk!“
„Tak co by měl dělat?“
Bill si zamyšleně položil ruku na bradu. „Bude velký vědec… právník? Nebo slavný podnikatel… ah! Kopl mě!“
Tom se zasmál. „Říká nám: „Tati, tati… vrať se na Zemi,“ posadil se. „Proč se vlastně nezeptáme přímo jeho, co chce dělat?“
Než se Bill stačil vzpamatovat, rasta už mu přiložil ucho na břicho a rukou lehce „zaťukal“ na odhalenou kůži. „Ťuk, ťuk… slyšíš mě, synku?“
Černovlásek se zasmál. „Tomi…“
„Slyšel jsem, jak se pohnul… poslouchá, dobře,“ odkašlal si. „Já jsem tvůj táta, ten s dredy na hlavě… Teda, ten míň hezký,“ vrhl pobavený pohled na Billa, který se mírně začervenal a zašeptal další „Tomi“, zakrývaje si rukama obličej. „S tvým tátou Billem jsme přemýšleli, čím bys chtěl být, až vyrosteš. Protože se naše názory trochu rozcházejí, zajímalo by nás, jaký na to máš názor ty.“
Sledoval ten výjev před sebou a snažil se celé situaci nesmát.
„Mh-mh… chápu… jo, jasně… ah, jo, jasně… dobře…“ Tom přikývl.
Bill povytáhl obočí. „Co ti řekl?“
„Že by si to ještě rád promyslel, protože má před sebou ještě osmnáct let a asi tři měsíce, než začne myslet na povinnosti.“
Bill vyprskl smíchy a zaklonil hlavu do polštáře. Tom se usmál, byl rád, že ho rozesmál, a pak mu dal pusu na jeho těhotenské bříško. Myslel si, že chlapeček nebo holčička to určitě cítí, četl o tom několik věcí. Možná to byla ta správná chvíle říct něco, co pro něj bylo obzvlášť důležité. Zadíval se na břicho a pokračoval v mluvení.
„Poslouchej, miláčku… nebo děťátko… doufám, že mě nebudeš nenávidět, až přijdeš na tento svět… vím, že jsem tatínkovi nedávno hodně ublížil a stále jsem si to neodpustil, ale doufám, že jsem pro tebe a tvého bratříčka Konnyho dobrý otec… budu se hodně snažit, abych to odčinil, takže, jen chci, abys věděl, že i když ještě nejsi na tomto světě, mám tě moc rád… oba tě máme moc rádi.“
Bill zkřivil rty a dělal ty nejpodivnější obličeje ve snaze nepropuknout v pláč. Zvedl nos a natáhl štíhlé paže směrem k rastovi. „Tomiii…“ zakňučel.
„Jejda, tatínek mě volá k sobě,“ dal mu poslední polibek na pupík. „Tak zatím.“
Znovu si lehl a Bill se k němu přitulil, jak jen mu to břicho dovolilo.
„Tomi, miluji tě,“ vzlykl. „Omlouvám se za to, co jsem udělal. Omlouvám se, že jsem ti nevěřil. Omlouvám se.“
„Na tom nezáleží. Hlavně, že jsme zase spolu.“
Konny stavěl hrad z lega, když uslyšel, že se dole otevřely dveře. Zamračil se, protože babička mu po snídani řekla, že zůstane doma, ale místo toho musela jít ven, aniž by mu to řekla. Nebyla trochu nezodpovědná? Navíc se táta předešlou noc nevrátil domů a Konny se strašně bál, i když to na sobě nemohl a nechtěl dát znát. Ani nevěděl, kam přesně odešel, protože mu to neřekl. Zaťatou pěstí si promnul malé oko. Možná, že trucování na Billa nemělo ten účinek, jaký chtěl. Přál si jen, aby se Tomi vrátil do jejich života, ale místo toho se mu podařilo tatínka od sebe jen odstrčit. Přinutil se neplakat a pokračoval ve stavění hradu, když uslyšel Simoniny kroky stoupající po schodech. Otřel si jedno oko tričkem od pyžama těsně předtím, než se dveře jeho pokoje tiše otevřely a dovnitř vklouzla Billova štíhlá postava.
„Konny…“
Chlapeček viditelně zalapal po dechu a otočil k Billovi svou chundelatou hlavičku. Chtěl mu říct tati, i když si vzpomněl, že s ním nemá mluvit. Bylo to stále těžší a těžší, protože Bill byl nejdůležitější osobou v jeho malém životě, ale byl také velmi tvrdohlavý.
„Zlato…“ zašeptal Bill, když si k němu klekl. „Omlouvám se, že jsem se včera večer nevrátil… byl jsi osamělý? Spal jsi s babičkou Simone?“
Konny zavrtěl hlavou a vytvořil řídicí věž svého superzámku. Spát s babičkou? Na takové věci byl už velký.
… Ačkoli rád spal s tatínkem.
„Konny, prosím, mluv se mnou… Prosím, tolik mi chybí tvůj hlásek.“
Konny silněji zavrtěl hlavou a přimhouřil svá malá očka. Bill si povzdechl, znovu vstal a oprášil si džíny. Chlapec slyšel, jak se jeho kroky vzdalují směrem ke dveřím, když zamumlal: „Nemám co žíct.“
Sevřel malé růžové rty a zahnal slzu, i když už neviděl na hrad tak dobře jako předtím. Bylo to jako dívat se z okna, když venku prší: drobné kapky rozptýlené po skle bránily dobrému výhledu na zahradu a příjezdovou cestu.
„Možná bych mohl něco zkusit.“
Konny zvedl hlavu s malýma červenýma očima stejně širokýma jako jeho malá pusa. Sledoval, jak se blonďaté liány pohybují po Tomových ramenou, když k němu přistoupil a poklekl před ním se svým obvyklým nafoukaným úsměvem, který Konny zbožňoval. Kdyby se mu podařilo udělat něco podobného, byl si jistý, že by dokázal dobýt svět a možná by ho tatínek miloval ještě víc. Chlapeček zalapal po dechu jako malá ryba, když se rasta zachechtal a pohladil ho po hlavičce. „Ahoj, prcku, chyběl jsem ti?“
Konny zavřel ústa a podíval se na Billa jako zbitý pejsek, aby mu to vysvětlil. V jeho malé hlavě se honilo příliš mnoho myšlenek a on si v tom zmatku musel udělat pořádek.
„U-usmížili jste se…?“ Podařilo se mu ze sebe dostat hláskem třesoucího se kuřátka.
Bill pomalu přikývl a usmál se, zatímco ho Tom dál jemně hladil.
„Hej, už je to v pořádku, kamaráde.“ Tom potvrdil a ztišil hlas.
Konny nevěřícně přikývl, když se mu oči naplnily slzami, které nedokázal zadržet. Vrhl se Tomovi na hruď, držel ho co nejpevněji svýma malýma rukama a začal vzlykat.
„Je mi to líto, Tomi…“ zašeptal a tiše posmrkával. „Jsi… můj tatínek?“
Rasta přikývl a cítil se tak uvolněně. Přitiskl si malého k sobě. „Jistěže ano, dokud o mě s tátou Billem budete stát.“
Pomalu cítil, jak se zaplňuje prázdnota po ztrátě rodiny. Vlastními silami obnovoval tohle rodinné pouto, znovu našel schopnost milovat a cítil se milován.
Konny natáhl ruku a mávl s ní na Billa, dál tiše vzlykal a prosebně se díval na svého tátu.
Bill se okamžitě připojil k objetí a byl dojatý. Stiskl své dvě lásky a snažil se do toho sevření vtěsnat všechno, co cítil.
„Tati, odpustíš mi to?“ Konny se zeptal a vyděšeně na něj zíral.
Bill bez přemýšlení přikývl. „Samozřejmě, že ti to odpouštím, Konny. Miluji tě.“
Chlapec překvapeně zíral. „Jako miluješ tátu?“
Bill a Tom se na sebe podívali a tmavovlasý chlapec na něj mrkl. „Ne, mnohem víc!“
Konny otevřel pusinku dokořán a několik vteřin na něj nehnutě hleděl, pak vydal malý výkřik a sevřel oba rodiče.
***
„Kde jsou, sakra, ty hrnce a pánve?“ Tom se otráveně zeptal a zabouchl dveře skříňky.
Konečně byla Simone venku. Měla v plánu zůstat doma a postarat se o Konnyho, ale když viděla Billa a Toma přicházet, šibalsky se usmála a bez otázek vyklidila pole. Bill věděl, že ten večer bude stejně podroben výslechu třetího stupně.
„Koukej, jsou přímo támhle dole,“ odpověděl mu Bill a ukázal na spodní šuplík. „Už jsi někdy byl v kuchyni a vařil jsi? Hrnce a pánve jsou v devíti z deseti případů vždy dole.“
Tom se rozhodl, že nebude poslouchat Billovy nesmyslné řeči, a soustředěně otevřel spodní přihrádku.
„Je zvláštní, že se mě ptáš, jestli umím vařit, když je ti skoro devatenáct a neumíš uvařit ani těstoviny.“
„Já umím vařit,“ opáčil Bill.
„Ano, samozřejmě, proto ti musím uvařit večeři, že?“ Tom odpověděl ironicky.
„Přihlásil ses dobrovolně, aniž by se tě o to někdo prosil,“ řekl Bill chladně a vrátil se ke čtení časopisu. Tom hledání hrnců a pánví rychle vzdal.
„Opravdu? No, já prostě půjdu domů, protože si vždycky můžeš koupit skvělou mraženou pizzu, ne?“ A s těmito slovy vyběhl z kuchyně. Bill vytřeštil oči a nevěřil, že se skutečně rozzlobil. Poslední, co chtěl, bylo dostat se do další války. Odsunul židli, aniž by ho zajímalo, jestli se převrhne, a rozběhl se za Tomem a zastavil ho právě ve chvíli, kdy si oblékal mikinu.
„Tome…! Omlouvám se!“ Vykřikl a přitiskl se k jeho paži. „Neodcházej!“
Tom se podíval na dvě široké, vlhké oči, které na něj zíraly, a usmál se. „Věděl jsem, že mě zastavíš.“
Bill na něj pohoršeně zíral. „Udělal jsi to schválně!“ Vykřikl a plácl ho po ruce.
Tom ho objal kolem pasu, přitáhl si ho k sobě a jemně ho políbil. Netřeba dodávat, že Bill okamžitě roztál a přitiskl se k němu. Dredatý muž ho jemně přitlačil ke stěně vstupní haly a Bill si vzpomněl, jak ho na té diskotéce prudčeji přitlačil ke stěně na záchodech a zuřivě se zmocnil jeho rtů. Slastně vzdychl, pootevřel je a Tom neváhal polibek prohloubit, vklouzl mu teplýma rukama pod lem trička, ale dál už nepokračoval; koneckonců to stačilo, aby Bill upadl do mdlob.
„Mů-může nás vidět Konny…“ podařilo se mu po několika minutách vykoktat.
Tom zavrčel; bylo mu to jedno. Chtěl Billa a mohl ho hned teď ojet tady proti zdi. Byla to myšlenka vedená čistě vzrušením, které v něm černovlásek vždy vyvolával, ale určitě by použil hodně jemnosti, aby ho dokonale odzbrojil, jak to rád dělal, aby ho uklidnil.
„Tome,“ Bill mezi hladovými polibky, olíznutím a kousnutím stále šeptal. Kdyby byl dům prázdný, už by se na rastu nalepil a řekl by mu, ať ho vezme nahoru a dělá si s ním, co chce -dokonce i kdekoliv chce, pomyslel si. Ale vždycky tu bylo riziko, že Konny vykoukne z nějakého kouta, a Bill nechtěl, aby se o zum zum dozvěděl víc, než už věděl. Na okamžik otevřel oči a podíval se na Tomovu tvář tak blízko té své, na jeho zavřené oči, na dlouhé řasy, které ho místy šimraly na kůži, na výrazy, které při polibku měl. Usmál se, znovu zavřel oči, přitáhl si ho k sobě více rukama, které měl za jeho krkem a pomyslel si, že kdyby se někdy osmělil, chtěl by, aby ho Tom políbil se stejnou touhou, s jakou ho líbal ten večer v klubu. Místo toho uslyšel malé kroky, které se blížily po schodech, a hrubě Toma odstrčil. Upravil se a doufal, že nemá příliš oteklé rty, než uviděl, jak Konny přeskočil poslední schod a peláší k nim.
„Tatííííííííí, mám hlad. Chci něco a hneeed.“
Tom si povzdechl. „OK, vracím se do role Popelky,“ zamumlal a vrátil se do kuchyně.
Bill vzal Konnyho do náruče, šel za ním a neodolal, aby ho lehce nepleskl po zadku. „A nestěžuj si, kuchařem jsi dobrovolně!“ Podíval se Tomovi na zadek. „Kam jsem tě vůbec praštil? Protože jsem tě chtěl plesknout po zadku, ale díky všemu tomu velkému oblečení je pro mě těžké říct, kam a co přesně jsem zasáhl.“
Konny se zachichotal, když sevřel tatínkovu hruď, a Tom se zasmál. „Sklapni,“ vypnul hruď. „A nyní se podívejte na šéfkuchaře Kaulitze při práci.“
A šéfkuchař Kaulitz nakonec všechno pokazil. Když se snažil scedit těstoviny, vylil polovinu vody a opařil si ruku, takže Bill musel přemýšlet, jak vaření dokončit poté, co ho ošetřil. Tmavovlasý chlapec se vyčerpaně posadil ke stolu, když každému podal talíř.
„Ještě nikdy jsem se u jídla tak nenamáhal,“ vydechl a zvedl vidličku. „Dobrou chuť.“
Bill a Konny se pustili do jídla, zatímco Tom se snažil levou rukou napíchnout těstoviny, což mu zjevně moc nešlo, protože nebyl levák.
„Tati, tatínek Tom se nezvládne najíst,“ vykřikl Konny, když si všiml rastova problému.
Tom si otráveně odfrkl, protože nechtěl být za hlupáka. „Nakrmím ho,“ znovu vykřikl a klekl si na židli. Vzal Tomovu vidličku a zapíchl do ní pár těstovin. „Lééétí letadlo, včelička, tati! Pusu!!!“ Řekl povzneseně a přitiskl vidličku na Tomovy rty, který je musel otevřít, i když byl poněkud v rozpacích.
Bill se zasmál a snažil se nezadusit plnou pusou. „Nějak nevím, kdo je teď dospělý a kdo dítě.“ Tom se na něj zadíval, ale neměl jinou možnost, jak se najíst, a tak ho dál krmil Konny, který vypadal šťastný, že mu může pomoct, a nacpal mu do pusy šest těstovin najednou. Pokaždé, když Tom otevřel pusu, když přilétlo „letadlo“ a začal žvýkat, Konny odložil vidličku, spokojeně vypískl, zatleskal a pochválil Tomiho za to, jak poslušný je. Tom vrčel a hrozil, že se brzo udusí.
Když dojedli, Bill vstal, aby sklidil ze stolu, a Konny si vzal ubrousek. „Zůstaň v klidu sedět, já tě očistím,“ prohlásil rozhodně a začal Tomovi odstraňovat ze rtů každou stopu omáčky, aniž by dbal na jeho protesty.
Bill je pozoroval zpod sklopených očí, usmál se a cítil, jak se mu rozbušilo srdce. Opravdu vypadali jako rodina, když je takhle viděl. Poplácal se po hrudi a povzdechl si. Kdo ví, jestli se k sobě jednoho dne… nepřestěhují? Vezmou se? Vážně by se mohli vzít? Kousl se do rtu. Byli dva kluci, a už to bylo těžší. Ale na to nechtěl myslet, alespoň prozatím. Tok jeho myšlenek přerušila malá ruka, která ho zatahala za kalhoty.
„Tati, jsem ospalý,“ zamumlal Konny a volnou rukou si promnul oči.
„Ach, ano…“ zamumlal bezmyšlenkovitě a snažil se přijít na to, jak by ho mohl zvednout, aniž by se příliš nadřel. Přemýšlel, jestli si Konny všiml jeho bříška, i když vždycky nosil obrovské svetry a mikiny, aby ho zakryl. Dříve nebo později si budou muset vážně promluvit a říct mu, že bratříček nebo sestřička je na cestě. Možná si toho všiml, ale jeho dětská mysl si vymyslela věrohodné vysvětlení, nebo mu to bylo prostě jedno. Bill si musel přiznat, že to nedokáže pochopit. Díval se do jeho velkých modrých očí a přemýšlel, jestli s ním Andreas bude chtít trávit čas. Po té příhodě ho už neviděl, vyhýbal se mu samozřejmě záměrně. Ale stále byl Konnyho biologickým otcem.
Zavrtěl hlavou. Příliš mnoho myšlenek, příliš mnoho pochybností. Povzdechl si.
„Nech toho, já to udělám,“ nabídl se Tom a vzal Konnyho do náruče.
„Ale… tvoje ruka…“
„Je to jen spálenina od horké vody, nejsem úplně invalidní!“ Řekl rasta a zamířil ke schodům. Konny už usínal s hlavou položenou na jeho velkém rameni.
Když Tom sešel dolů poté, co se mu podařilo Konnyho uložit, našel Billa sedět na pohovce a číst si časopis. Nenuceně se přisunul k jeho boku a objal ho kolem ramen.
„Je tam něco zajímavého?“ Zeptal se a kývl směrem k časopisu.
Bill se usmál, zavrtěl hlavou a položil ho zpátky na stolek. „Jen jsem si krátil čas, když jsem na tebe čekal,“ řekl a přitulil se k jeho hrudi. Tom ho objal kolem ramen a využil příležitosti, aby ho jemně pohladil po břiše.
„Ještě chvíli,“ zašeptal téměř bezmyšlenkovitě.
Bill přikývl, zavřel oči a dlouze si povzdechl. „Mám trochu strach…“ přiznal.
„Z čeho?“
„Ze všeho… Nechci, aby to bylo jako minule. Kromě toho jsme už plnoletí. Nevím, co nám přinese budoucnost, Tome…“
Tom zvedl tvář, aby se mu podíval do očí. „Ať už je to cokoli, důležité je, abychom zůstali spolu, ano? Neboj se. Nebude to jako minule, protože teď jsem tady.“
„A ty neodejdeš, že ne?“ Zíral na něj svýma velkýma, vlhkýma štěněčíma očima.
Zpočátku Tom přemýšlel, jestli je s ním Bill proto, aby nebyl sám, nebo proto, že ho opravdu miluje, ale časem se naučil na tyto hloupé pochybnosti zapomenout. Musel si však přiznat, že podobné otázky mu je připomněly.
„Ne, neodejdu,“ zhluboka se nadechl. „Já… tě potřebuju… víc než ty mě.“
Bill zavrtěl hlavou. „To není pravda. Já… já tě moc potřebuju. Nemůžu existovat, když tu nejsi.“
„Jsem na tom stejně.“
Černovlásek se usmál a vzal jeho tvář do dlaní. „Pak se potřebujeme úplně stejně,“ políbil ho.
Tom se téměř zoufale vrhl do polibku, čímž překvapil Billa, který v jeho dychtivosti skončil na zádech na pohovce. Tom na něj vylezl a dával pozor, aby mu nijak netlačil na břicho. Odhrnul mu pramen vlasů za ucho, když viděl, že se červená, a znovu ho jemně políbil a pohladil po tváři.
Bill mu objal rukama ramena a cítil se v Tomově náručí bezpečně. Oba toužili po tom druhém, ale nějak cítili, že teď není vhodná chvíle, že je příjemnější zůstat takhle a líbat se.
Tom poslouchal, jak Bill ztěžka dýchá, jak se mu tvář chvěje rozkoší, kterou mu může přinést jen polibek od něj, a byl z toho všeho šťastný. Bill se neodvážil otevřít oči, protože věděl, že pohled na Toma by mu v tu chvíli způsobil něco, co by ho dokonale dole probudilo.
„Myslím, že se mi o tobě v noci zdálo…“ Bill zalapal po dechu a pak ho znovu dravě políbil.
„Opravdu…?“ Políbil ho Tom na čelist a nadechl se. „Ale včera večer jsem byl přímo vedle tebe…“ dodal s ďábelským úsměvem, který se Billovi vybavil, když ho ještě mlátil, kupodivu bez pocitu strachu. „A co se ti zdálo?“
Černovlásek se začervenal až ke konečkům vlasů. „Ni-nic… nic zvláštního.“
„Oooh, úplně jsi zrudl, okamžitě to chci vědět!“ Přestal ho líbat úplně a poslouchal.
Bill si povzdechl. Jak ho napadlo mu to říct? Nyní se musel ponížit.
„Já… ty… byli jsme v baru na záchodě,“ zarazil se.
„Pokračuj,“ pobídl ho Tom, kterého to začalo okamžitě vzrušovat.
„A-a ty jsi mě líbal… a byl jsi… vzrušený.“ Poslední slovo řekl téměř šeptem. „A já taky…“
„A?“ Naléhal na něj dredař, který se o to zajímal čím dál víc. Cítil, jak mu tělem prochází zvláštní teplo jako elektrický výboj.
Bill odvrátil hlavu a snažil se na něj nedívat. „A pak jsem se k tobě přitiskl, zkřížil nohy za tvými zády a prosil tě, abys mě ošukal.“
Tom přimhouřil oči a měl pocit, že má v krku nesmírně sucho. „Cože?“ Zalapal po dechu.
Bill přikývl a zakryl si obličej rukama. „Zašeptal jsem ti do ucha šukej mě, Tome,“ řekl. „A ty… ty jsi… bože, to bylo…“
„Zdálo se ti o tom, jak spolu šukáme? Ale…“ zalapal po dechu a představil si tu scénu. „Chceš… aby to bylo takhle?“
Bill na něj zíral jako na blázna. „Co je to za otázku? Nevím. Nevím.“
„Možná to pro tebe není dost vzrušující?“ Pokračoval rasta stále znepokojenější. Pokud Bill o něčem takovém snil, pak to, co dělali, nestačilo.
„NE! Ne, Tome, to tě nesmí ani napadnout!“ objal ho. „Jsi dokonalý, opravdu… Myslím, že vím, proč se mi zdál ten sen…“ polkl. „Myslím, že jsem vždycky chtěl být odvážnější… kvůli tobě. Vím, že rád říkáš určité věci… A já toho nejsem schopen.“
„Je v pořádku být takový. Zamiloval jsem si tvou plachost a sladkost.“
Když Tom mluvil tak otevřeně, Bill se vždycky červenal a usmíval se jako idiot.
„Děkuju… když už jsem ti to řekl… nemohli bychom pokračovat tam, kde jsme skončili?“ Zamumlal a stále uhýbal pohledem od jeho očí.
Tom se usmál. „S radostí.“
Nikdy by se necítil nechtěný.
Pro chlapa je nakupování noční můra. Otáčí se za svou přítelkyní, zatímco ona se každých pět vteřin zastavuje před jinou výlohou, nebo dokonce vstoupí do obchodu a zůstane tam dvě hodiny, jen aby si nic nekoupila, protože „možná v jiném obchodě je to levnější / najdu, co chci / mají něco lepšího“. Tom musel přiznat, že nakupování mu zas až tak moc nevadilo. Když následoval své „přítelkyně“, což se stávalo jen zřídka, také on nakonec našel něco zajímavého a utratil spoustu peněz za další čepici nebo další džíny, které pak dokonale tahal po zemi. Když šel nakupovat se svým přítelem, bylo to „trochu“ jiné. Těhotný, který si musí kupovat těhotenské oblečení. Což byla pro Billa samozřejmě tragédie.
„Tomi, slíbil jsi, že mi půjčíš své mikiny a trička!!!“ Křičel na něj, když se ho Tom snažil zatáhnout do obchodu se slibným názvem: Baby’s Baby. Ne že by to dávalo nějaký velký smysl.
„Moje mikiny jsou na tuhle bouli moc malé!“ Opáčil rasta už po několikáté, čímž přitáhl pozornost několika lidí. Bill si upravil mikinu přes břicho a v rozpacích sklopil zrak.
„Sklapni!“ Zasyčel na Toma a zaryl mu nehty do paže. „Tome, všichni se na nás dívají!“ Dodal, když vešli do obchodu.
„To je normální, když vejdeš do obchodu a na dveřích se ozve „cink cink“,“ odpověděl tvrdohlavě blonďák. „Spíš se dívej, jestli tě něco zaujme.“
„Nevidím tu nic, co by bylo černé a těsné,“ vyhrkl Bill a vykulil oči.
„Bille, vážně… jsi horší než holka,“ vyhrkl rasta a zarazil se. „Potřebuješ něco, co tě nebude tlačit na břiše, a nic takového nemáš. Tvoje se už nehodí, tak se snaž a vyber si něco pěkného.“
„Hlavně žádné květiny.“
„Květiny?“
„Těhotenské oblečení je vždy s puntíky nebo květinami. Nenávidím to,“ vysvětlil Bill a zkřížil ruce na prsou. „Proto si nechci nic kupovat.“
„Kde to žiješ?“ odpověděl Tom a přistoupil k polici. „Myslíš takové, jako nosila moje babička? V dnešní době je tolik druhů oblečení, že si budeš moct vybrat.“
„Možná,“ zamumlal naprosto skepticky.
„Dobře, porozhlédni se tady… já se jdu podívat taky, a pokud něco najdeš, zavolej mě, ano?“ Řekl Tom, než zmizel za další policí. Bylo vidět jen špičku jeho čepice, která se pohybovala doleva a doprava. Bill se zasmál a odešel někam jinam. Něco černého upoutalo jeho pozornost a on se rozběhl k páru úplně černých mikin. Rozzářily se mu oči a rychle si ji přivlastnil, protože se bál, že mu ji někdo ukradne před nosem. ´Možná tenhle obchod nakonec není tak špatný…´ pomyslel si spokojeně a přitiskl si trofej na hruď. Rozhlédl se po Tomovi a po zkušebních kabinkách, ale ani jedno nenašel. Přiblížil se k místu, kde Toma nechal, ale ucítil, jak ho někdo tahá za kalhoty. Asi čtyřletá holčička na něj upírala oči a neodbytně ho tahala za kalhoty.
„Promiňte, promiňte, promiňte…“
Bill se usmál. Připomněla mu Konnyho. „Ztratila ses, zlato?“
„Mh-mh,“ odpověděla ta, která zavrtěla hlavou. „Jste muž nebo žena?“
Černovlásek se zamračil. „Jsem… kluk, proč se ptáš?“
„Tak proč máte břicho? No, maminka ho má, ale maminka je žena.“
Bill se kousl do rtu a odvrátil hlavu.
„Katjo, neobtěžuj tu mladou dámu!“ Vykřikla žena s velkým břichem a přiblížila se k malé. Vzala ji za ruku. „Kolikrát jsem ti říkal, abys sama neodcházela?“
„On není žena, mami! Je to kluk!“ Vykřikla holčička, poskakovala a trucovala.
„Nebuď hloupá, copak nevidíš, že má velké břicho jako tvoje maminka?“ Vzhlédla a zjistila, že se na ni Bill dívá s bolestným výrazem. Na dívku byl samozřejmě divný: žádná prsa, příliš tvrdé rysy… a ten podivný rozkrok, rozhodně příliš naběhlý na to, aby byl dívčí…
„Je to kluuuuk s velkým břichem, mamíííí!“ Dítě stále křičelo a Bill chtěl, aby přestala.
„… Katjo, pojďme. Musíme jít domů,“ řekla náhle paní, jako by se lekla, a naposledy se na Billa zděšeně podívala, než dítě odtáhla pryč. Bill si ovinul paže kolem trupu a snažil se co nejlépe zakrýt břicho. Proto nechtěl jít nakupovat. Věděl, že se to stane, bylo nemožné nevšimnout si takového těhotenského bříška. A pak se všichni podívají nahoru a zjistí, že… ´… to břicho patří zasranýmu chlapovi,´ pomyslel si a kousl se silně do rtu, až začal krvácet. ´Co jsem to za člověka?´ Možná už bylo trochu pozdě si toho všimnout, řekl si. Od jedenácti let nosil make-up a vždycky se divně oblékal. Kromě toho nikdy nebyl mužem, ale hermafroditem.
Zadržel vzlyk.
„Našel jsi něco?“ Tom se přiblížil s mikinou v ruce. „Našel jsem tohle, tak možná bys mohl… Co máš ty?“
Bill zvedl k Tomovi uslzené oči, vrhl se k němu a snažil se schovat obličej do jeho mikiny. „Pojď pryč,“ zašeptal a zachvěl se.
„Cože? Proč?“
„P-prostě mě odveď pryč, p-prosím…“ vzlykl „Nechci tu být.“
„Dobře, dobře, uklidni se,“ objal ho kolem ramen a popohnal ho ven. „Bille, co se stalo?“
„Pojďme… pojďme domů,“ odpověděl Bill a zavrtěl hlavou, stále se držel svého trička. „Teď ne, teď ne…“ zamručel a přimhouřil oči. „Schovej mě.“
„Schovat? Proč?“ Viděl, že se snaží skrýt břicho, „… ah.“ Přitáhl si ho k sobě. „Bille, řekl ti někdo něco? Nadával ti někdo?“
Bill jen vzlykl a neodpověděl.
„… Dobře, pojďme domů.“
Pevně ho držel, když šli k autu, a v tu chvíli i Tom začal vnímat pohledy lidí. Rozhlédl se kolem a všiml si, že si několik lidí nejprve s údivem a pak s odporem prohlíží Billovo břicho.
Zavrčel, strčil ruku do kapsy a sevřel ji v pěst. ´Lidé jsou kreténi.´
Ale proto nehodlal dovolit, aby Billovi ublížili.
autor: Nephilim
překlad: Lauinka
betaread: Janule :o)
