autor: Nephilim
‘Cause a heart that hurts,
Is a heart that works.
[Bright Lights – Placebo]
Protože srdce, které bolí,
Je srdce, které funguje.
Bill se opravdu snažil tu knihu číst. Nejspíš si ten samý řádek přečetl už čtyřicetkrát, ale opravdu se snažil tu knihu číst. Šlo o to, že bylo obtížné, ne-li dokonce nemožné, soustředit se s hlavou na Tomových stehnech, zatímco rasta nerušeně sledoval film v televizi a bezmyšlenkovitě ho při tom hladil po vlasech. V takové situaci by Bill chtěl dělat cokoli jiného, než si číst. Ale Tom měl evidentně vášeň pro televizi, a tak se ho neodvážil rušit.
Bill netušil, že ani Tom film moc nesleduje. Jeho myšlenky přistály na úplně jiném břehu, jako už nějakou dobu předtím. Přesněji řečeno, myslel na Billa a jeho osud, který byl zcela v jeho rukou. Mohl ho lusknutím prstů zabít, nebo zachránit, a nikdy před tím nebyla volba tak těžká.
„Tome?“ Zvolal najednou Bill, když viděl jeho nepřítomný výraz. Rasta se na něj podíval a černovlásek se lehce usmál. „O čem přemýšlíš?“
Tom pokrčil rameny a vrátil se k zírání na televizi. „O všem, co jsem se naučil jako smrtelník.“
Bill se zvedl a odložil knihu stranou. Klekl si vedle něj, zabořil kolena do měkkého čalounění pohovky, položil mu ruku na koleno a pohladil ho. „A co si o něm myslíš?“
Tom se k němu znovu otočil, usmál se, objal ho jednou rukou a přitáhl si ho k sobě. Políbil ho na nos a Bill přimhouřil oči, jakmile ucítil vlhké mlasknutí jeho rtů, jako by to udělalo kotě.
„Myslím, že teď už toho vím mnohem víc… A myslím, že to nejdůležitější, co jsem tu našel, jsi stejně ty,“ přiznal a vyhnul se jeho pohledu. Na Billově tváři automaticky rozkvetl obrovský úsměv. Objal Toma kolem krku a impulzivně ho políbil na rty. Nezapomněl, že mu Tom ještě nikdy neřekl, že ho miluje, ale nakonec to byla jen dvě slova a Tomova gesta vypovídala o jeho citech víc. Dobře, rád by to slyšel, ale na to byl čas.
… Nebo v to alespoň doufal.
„Ty… změnil ses,“ zašeptal Bill na jeho rty a držel jeho tvář v dlaních. Díval se mu do očí, šťastný jako vždy.
„Jak to myslíš?“ Zeptal se Tom a trochu ztuhl.
„Zezačátku jsi takový nebyl… nejdřív to vypadalo, že mě chceš každých pět minut zabít… měl jsem z tebe strach,“ přiznal Bill. „Ale teď… teď jsi jiný. Teď jsi… člověk. A oprav mě, jestli se pletu, ale myslím, že je to…“
„… díky tobě,“ uzavřel za něj Tom. „Je to pravda,“ potvrdil.
Bill se znovu usmál a objal ho. „Stále se chceš dívat na film?“
Tom se usmál: „Možná.“
„Ale já znám něco zábavnějšího, než koukat na nudný film…“ zakňučel Bill a našpulil rty jako neposlušné dítě.
„Mh, nevím… možná lžeš,“ odpověděl Tom a pokrčil rameny.
Bill mu vsunul ruku pod mikinu, lehce ji nadzvedl a pohladil teplou kůži Tomova vypracovaného břicha. „To si nemyslím…“ zašeptal mu do ucha, a pak mu špičkou jazyka olízl ušní lalůček, zatímco jeho ruka sjela dolů do rastových pytlovitých džínů. Tom se zachvěl a trochu se na pohovce zavrtěl, když ucítil, jak mu Billovy ruce rychle rozepnuly džíny a lehce je popotáhly dolů. Zvedl pánev, aby mu trochu pomohl, a brzy se ocitl s kalhotami kolem kotníků. Bill ho znovu políbil na rty, dlaní se otřel o jeho boxerky a cítil, jak mu pod prsty narůstá Tomova erekce.
„Uh, Bille…“ zasténal Tom proti jeho rtům a přivíral oči, což dokonale odráželo potěšení, které procházelo jeho tělem.
„Copak, Tome? Je něco špatně?“ Zeptal se Bill a šibalsky se usmál. „Copak bys chtěl?“
Rasta se na něj vážně zadíval. „Ty víš, co chci…“ odpověděl lehce zadýchaně z Billova neustálého hlazení svého nyní již probuzeného penisu. Bill sklopil oči a uviděl Tomův tvrdý penis, který se tiskl k látce. Vzal ho u kořeně a začal ho opakovaně třít od shora dolů a zase zpátky.
„Jo, možná jo…“ přiznal zlomyslně. „Ale zatím se nezdá, že bys dělal něco pro to, aby sis vzal, co chceš… Přemýšlím, jestli bych tentokrát neměl být ten aktivní.“
Tom ho zvedl, zatlačil ho na gauči do lehu. Vylezl na něj, aniž by mu dal čas zareagovat, rychle si sundal boty, kalhoty a nedočkavě ze sebe shodil i boxerky. Přísně se na Billa podíval a sklonil se, aby ho kousl do čelisti, když mu jednou rukou nadzvedl tričko. „Jsi příliš oblečený,“ pokáral ho.
Bill se pod ním prohnul a přitáhl si ho k sobě. „Pořád máš na sobě mikinu…“ postěžoval si.
Tom mu rozepnul džíny, stáhl je dolů spolu s černými boxerkami a políbil ho. „… Mh, na to není čas…“ zamumlal otráveně.
Bill se zasmál a potěšeně zaklonil hlavu. „Tak netrpělivý!“ Vynadal mu s úsměvem.
Tom se od něj odtáhl a upřeně se na něj zadíval. „Kdybys měl před očima to, co já, taky bys byl netrpělivý.“
Bill mlčel.
***
Bylo to ráno jako každé jiné. Slunce, které vídali každý den, už bylo vysoko na obloze. Ptáci cvrlikali jako každý den. Z ulice se ozývaly obvyklé zvuky dopravy.
Bylo to ráno jako každé jiné, a přesto Tom nemohl usnout od chvíle, kdy se před pěti hodinami probudil.
Už nekonečně dlouho zíral na škvíry mezi žaluziemi, kterými teď pronikalo světlo, a ani se nepohnul, aby neprobudil Billa, který mu klidně spal v náručí. Vlastně cítil, jak ho brní levá ruka, protože černovlásek měl hlavu na jeho rameni a rasta s ní nemohl pohnout.
Toho rána se pečlivě vyhýbal pohledu na Billa. Už věděl, co ho čeká: jeho čas se krátí, a nechtěl na to myslet.
Přesto na to myslel už nejméně pět hodin.
Věděl, že ten čas přijde, ale přesto se mu to zdálo příliš brzy.
Už nějakou dobu se nenáviděl. Nenáviděl se za to, čím byl; nenáviděl se za to, čím nebyl; nenáviděl se za to, že to musel dělat; nenáviděl se za to, že to udělat nechtěl.
Nakonec tam bylo všechno.
Zaslechl po svém boku roztřesený vzdech a uvědomil si, že se Bill probouzí. Nemohl si odpustit otočit hlavu a sledovat, jak lehce našpulil rty a zachvěly se mu řasy, než otevřel oříškové oči. Jakmile zaostřil na místnost, objevil se na černovláskových rtech malý, ospalý úsměv. Tom věděl, že ten nejlepší způsob, jak se rád Bill probouzel, byl, když otevřel oči a jako prvního spatřil Toma.
„Dobré ráno,“ zamumlal Bill zastřeným hlasem a natáhl ruku, aby Toma objal.
Rasta objetí opětoval. „Dobré ráno.“
„Jsi vzhůru dlouho?“ zeptal se Bill a jednou rukou si promnul oko.
„Ne, jen pár minut,“ zalhal Tom a předstíral, že zívá, aby dodal svému tvrzení větší věrohodnost.
„Mh…“ černovlásek se usmál s napůl přivřenýma očima a políbil Toma na rty. „Vstanu a udělám snídani, ano? Máš hlad? Kolik je vůbec hodin?“ Vychrlil jednu otázku za druhou a naklonil se přes Toma, aby zkontroloval budík na nočním stolku. Rozšířil oči. „Je poledne! Měl bych dělat oběd!“ Zasmál se a využil té polohy, aby si na Toma téměř celý lehl.
„Snídaně bude fajn,“ odpověděl Tom, kterému se podivně sevřel žaludek. Bill mu před časem vysvětlil, že když má člověk takový nepříjemný pocit, je to obvykle proto, že má nějaké starosti nebo je nervózní. Tom by byl raději, kdyby to nikdy nemusel zažít, ne takhle, ne teď.
„Tak dobře,“ souhlasil Bill a naposledy ho rychle políbil na rty, než vstal, oblékl si boxerky, které včera večer nechal ležet na podlaze, náhodně sebrané tričko a odešel z pokoje.
Tom vstal, vzal si boxerky a tepláky, ve kterých spával, oblékl si je a posadil se na kraj postele. Zdálo se, že zírání na nějaký náhodný bod a ztrácení se ve svých myšlenkách se stalo jeho zvykem, přesto se snažil příliš nepřemýšlet.
Po několika minutách ucítil vůni kávy a Billův ospalý hlas zpívající nějakou píseň. Zaryl si prsty do kalhot a snažil se svými krátkými nehty protnout kůži na stehnech. Musel tam jít a říct mu to, tečka. Nebylo cesty zpět, nebylo na výběr. Porušoval pravidla už jen tím, že ho vůbec varoval, ale koneckonců, poté, co spolu žili, to nejmenší, co pro něj mohl udělat, bylo nezasadit mu tu bolestivou ránu najednou.
Bill k němu stál zády, čelem ke sporáku, kde vařící konvice s kávou vydávala podivné zvuky. Zaujatě si pobrukoval, což Tomovi ještě více lámalo srdce, když se k němu mlčky přiblížil.
Rasta mu položil ruku na rameno.
„Bille.“ Černovlásek se s úsměvem otočil, ale jeho úsměv rychle zmizel, když viděl Tomův netečný výraz. Okamžitě poznal, že něco není v pořádku.
„Co se děje, Tome?“ Bill si ani nedokázal představit, jak moc se Tom snaží udržet výraz zbavený jakýchkoli pocitů, i když jeho tvář by chtěla vyjádřit něco jiného. Dredařova ruka opustila jeho rameno a nechal ji bezmocně klesnout zpět podél boků. Billovi to tolik připomínalo první dny, kdy nebyl schopen žádného lidského pohybu, což mu dělalo ještě větší starosti. Ale dělal si starosti o špatnou osobu, protože Tom nebyl ten, kdo měl problém.
Rasta se na něj upřeně díval a snažil se, aby z jeho hlasu neprosákly žádné emoce. „Tvůj čas vypršel.“
Billovi se rozšířily oči, najednou nebyl schopen ničeho, dokonce ani dýchat. Několikrát si ten okamžik v duchu představoval, ale nic se nepodobalo této tvrdé realitě. Otevřel ústa, aby něco řekl, ale nevyšla z nich ani hláska.
Tom na něj bezvýrazně zíral, ale kdyby se Bill podíval dolů, viděl by jeho zaťaté pěsti a nyní bílé klouby.
„Musíš mě odvést?“ Podařilo se mu krátce nato vykoktat.
Tom jen přikývl a mírně sevřel rty.
„A-Teď?“ Zeptal se Bill znovu.
„Udělám to dnes večer,“ odpověděl rasta. „Až budeš spát.“
Bill sklopil pohled, i když jeho oči zůstaly doširoka otevřené a nevěřícné. Ani on nechápal, proč se cítí tak šokovaný, když celou dobu věděl, že to takhle dopadne. Měl čas se s tím smířit, a to se mu podařilo.
… Možná. Až doteď si tím byl jistý, ale nyní si nebyl jistý ničím.
Nakonec mechanicky přikývl. „OK.“
„… OK?“ Zopakoval Tom a vůbec si nebyl jistý, že je to opravdu OK.
„OK,“ řekl znovu Bill a opět přikývl. „Káva je hotová,“ dodal a vzal konvici s kávou a dva hrnky. Začal ji nalévat do toho Tomova, avšak úplně ho minul a pokračoval v nalévání kávy na stůl, dokud ho rasta nechytil za zápěstí a nepřinutil ho k němu vzhlédnout. Billovy oči byly prázdné a ztracené v prázdnotě.
„Bille, podívej se na mě,“ nařídil mu.
„Dívám se na tebe…“ odpověděl Bill slabě.
Tom s ním trochu zatřásl. „Opravdu se na mě podívej.“ Bill několikrát zamrkal a duhovky se mu trochu zakalily. „Chtěl jsem tě varovat, abych byl spravedlivý, ale teď ještě neumíráš. Naučil jsi mě, že život se má žít naplno, díky tobě jsem si uvědomil, jak je i jediný okamžik důležitý právě proto, že se už nikdy nevrátí. Je pravda, že už ti na Zemi nezbývá moc času, ale opravdu chceš promarnit své poslední hodiny blouděním jako duch?“
Bill sevřel rty. „Tome, byl to jen momentální šok, já ne-“
„Ne, znám tě. Vím, jak silně chceš vypadat, ale také vím, jak křehký ve skutečnosti jsi. Vím, že když ti ty věci neřeknu teď, budeš se celý den litovat, a já nechci, aby tvůj život skončil takhle.“ Tom se na něj upřeně díval a pevně mu svíral paži.
Bill se vyhnul jeho pohledu. „Je to můj život, nemůžu se rozhodnout, jak ho ukončit?“
„Tvůj život je i můj,“ odsekl Tom. „Naučil jsi mě, co život je, že i když máš smrtelné tělo, ne vždy to znamená, že žiješ. Ukázal jsi mi, jak skutečně žít, a až zemřeš, zemřu i já.“
Bill se zuřivě třásl, pohled měl sklopený a rty zkřivené do grimasy pláče. Tom si ho přitáhl k sobě a objal ho. Nechtěl ho zabít, nechtěl. Ale musel, byla to jeho práce, byl k tomu pověřen. Kdo by sakra čekal, že život bude tak krásný, že si ho zamiluje i Smrt? Kdo by sakra čekal, že se Temná Smrt zamiluje do malé, křehké lidské bytosti?
Tom s ničím takovým nepočítal, když se rozhodl žít mezi lidmi, a odmítal, že by to bylo napsáno v jeho Osudu nebo v Billově Osudu. Přesto tam byli. Společně, spojeni jako nikdy předtím, a na pokraji rozdělení, možná navždy. To však Billovi říct nemohl. Musel lhát až do konce.
„Budu vždycky s tebou. Budu tam na tvé cestě a budu tam na tebe čekat i po ní. Nejsi a ani nikdy nebudeš sám.“
Bill přikývl a zabořil obličej do jeho hrudi. „Ale co mám dělat, Tome? Tohle je můj poslední den!“ Hlasitě vzlykal.
Tom ho políbil na temeno hlavy a přimhouřil lesklé oči, které Bill neviděl. „Žij ho, Bille, jen ho žij.“
***
Bylo pozdě večer. Bill právě douklízel stůl a vrátil se do obývacího pokoje, aby zkontroloval, zda je vše v pořádku. Během odpoledne uklidil byt a dal do pořádku vše, co se mu nezdálo. Když už měl to místo navždy opustit, chtěl, aby tam bylo alespoň uklizeno. Teď stál před oknem a v ruce držel starou fotku svého dědečka. Na té fotce mu mohlo být asi deset a seděl na klíně starého muže, šťastný jako vždycky. S úsměvem fotografii odložil a vzal další. Byla to fotka jeho gangu darebáků ze střední školy, vždy byl jedním z nejvyšších, takže byl za všemi, na tváři ne zcela přesvědčený výraz. Andreas klečel vpředu a s přihlouplým výrazem vyplazoval jazyk, jak bylo jeho zvykem.
Andreas…
Přemýšlel, jestli by neměl zavolat pár lidem a varovat je, že až tato noc skončí, odejde. Ne, to by bylo příliš divné. Možná by si mysleli, že chce spáchat sebevraždu, a poslali by někoho k němu domů, což by nešlo.
„Hej,“ začal Tom, přišel k němu zezadu a objal ho kolem pasu. „Co to děláš?“
„Trochu uklízím,“ odpověděl Bill a pokrčil rameny. „Nechci nechat doma nepořádek. Tohle je poslední možnost, jak to udělat.“
Tom ho políbil do vlasů a vzal mu obrázek z rukou. „Nezapomeň, že z místa, kam tě vezmu, uvidíš svůj dům a všechny lidi, které máš rád.“
Bill se k němu otočil. „Neříkal jsi, že existuje jen Absolutní nic? Proč mi tohle všechno říkáš až teď?“
Tom zamyšleně vzhlédl ke stropu. „No, možná je to méně drastické, než jak jsem to popsal.“
„Tome, řekni mi pravdu,“ vybídl ho Bill. „Nemusíš… lhát, abych se cítil lépe.“
Rasta ho políbil na rty, vzal ho za ruku a vedl ho k ložnici. „Pravdu poznáš sám, vážně nelžu.“
Bill se nechal vtáhnout do toho, co se teď stalo jejich malým hnízdem, ale nemohl si pomoci, cítil se rozrušeně. Bylo to naposledy, co usne ve své posteli.
Tom ho posadil na postel, vzal jeho tvář do dlaní a jemně ho políbil. Bill zavřel oči a pomalu zacouval a přitáhl si ho na sebe.
„Tohle… je naše poslední milování, že?“ Zeptal se černovlásek šeptem a vychutnával si vlhké polibky, které mu Tom pokládal na krk. „Zítra ráno se neprobudím.“
Rasta neodpověděl, jen mu nadzvedl triko, sundal mu ho a dál ho líbal, dokud mu stačil dech. Brzy byli oba nazí a Bill se mu chvěl v náručí. Tom si všiml, že se vyhýbá jeho pohledu a má lehce bolestný výraz, něco, co absolutně nechtěl vidět na jeho tváři. Políbil ho na tvář, čímž upoutal jeho pozornost: Billovy oči byly lesklé a trochu zarudlé, ale jinak jeho tvář nevykazovala žádné známky strachu. Tom propletl jejich ruce a spojil jejich těla jedním plynulým pohybem.
„Miluju tě,“ zasténal Bill a klouzal v rytmu toho pohybu. Tom se k němu sklonil, aby ho políbil na rty, a hlavou mu proběhla jediná myšlenka.
Nemůžu to udělat.
***
Bill si dával pozor, aby se Tomovi dokonale vešel do náruče, jakmile skončili. Tom si dal záležet na tom, aby to bylo co nejvášnivější, nejen proto, že to bylo naposledy, ale také proto, že věděl, že pokud Billa dostatečně nevyčerpá, černovlásek neusne, a tím mu zhatí plány. Bill popadl jeden z jeho dredů a začal si s ním pohrávat, cítil se podivně klidný a bezstarostný. Možná to byl ten pocit, když už jste neměli co více udělat, když jste věděli, že váš osud byl napsán, a uvědomovali jste si, že už nemůžete nic změnit. Bill přemýšlel, jestli všichni lidé před smrtí cítí ten zvláštní vnitřní klid.
Tom ho pozoroval, a přitom si kolem prstu obtáčel jeden z jeho hebkých havraních pramenů. Přitiskl mu nos na spánek a vdechl jeho vůni; Bill vždycky voněl jako domov, něco sladkého, příjemného, a ne dobře popsatelného. Tom to miloval.
„Tome?“ Začal černovlásek a zvedl k němu oříškové oči. Dredař ho jemně pohladil po tváři a dal mu najevo, že má jeho plnou pozornost. „Bude to bolet?“
Tom ho vzal za ruku a nechal jejich prsty, aby se znovu propletly a pozoroval je téměř zvědavě.
„Věř mi.“
Bill se usmál, zívl a mírně se protáhl. Uvolnil sevření Tomovy ruky, objal ho a políbil ho na nos a pak na rty.
„Věřím ti. Vím, že bys mi nikdy neublížil.“ Cítil, jak mu těžknou oči, přesto nechtěl usnout. Chtěl být s Tomem až do konce. „Mh… kdybych si měl vybrat, jak zemřu… rozhodně bych si vybral zemřít ve tvém náručí.“ Tom sevřel rty a přitiskl si Billa k hrudi. Pomalu a opakovaně ho hladil po hlavě a zarudlýma očima zíral na místo na zdi.
„Spi…“ zašeptal.
Bill otráveně zasténal a oči se mu zavřely únavou. „Ale já nechci spát… Chci s tebou zůstat, dokud…“ Další zívnutí přerušilo jeho řeč a o několik vteřin později Bill položil hlavu na Tomovu hruď a usnul.
Rasta se usmál a počkal asi deset minut, aby se ujistil, že spí tvrdě. Potom se vymanil z jeho objetí, vstal a rychle se oblékl. Opatrně Billa přikryl peřinou, zastrčil mu pramen vlasů za ucho a jemně ho pohladil po tváři. Černovlásek se ve spánku zhluboka nadechl a zdálo se, že se mu rty roztáhly do malého, klidného úsměvu. V tu chvíli si Tom uvědomil spoustu věcí.
Uvědomil si, že ho šíleně miluje a že mu to měl říct, když k tomu měl příležitost; uvědomil si, že po tom, co zažil mezi smrtelníky, už nikdy nebude stejný jako dřív; uvědomil si, že už možná ani nezvládne plnit své povinnosti, že by raději zůstal s Billem navždy.
Ale to nejdůležitější, co si uvědomil byl fakt, že se rozhodl nezabít ho už tehdy, když jeho lidské srdce začalo nepravidelně bít, pro toho křehkého člověka. Pak už ho nechtěl odvést pryč, všechny pochybnosti, které potom měl, byly úplně zbytečné. Naklonil se nad něj, pohladil ho po čele a naposledy ho zoufale políbil.
„Setkáme se na konci tvého života.“ Zašeptal mu a uvědomil si, že se mu chvěje hlas. „Za dlouhou, dlouhou dobu.“
***
První, co Bill uviděl, když otevřel oči, byla bílošedá plocha. Nakrčil nos: nemělo být to Nic celé černé? Vždycky si to tak představoval. A co to bylo za měkkost všude kolem něj? Nikdy si nepředstavoval, že by záhrobí bylo tak pohodlné. Protřel si oči a připadal si, jako by spal celou věčnost. Cesta nebyla vůbec traumatizující, Tom měl pravdu. Teď už jen musel vstát… ať už byl kdekoli, a jít ho najít. Rychle, protože se mu po něm už stýskalo.
Usmál se při té myšlence, ztěžka se posadil a rozhlédl se kolem.
Ztuhl.
„To musí být vtip…“ řekl si a se smíchem zavrtěl hlavou.
Ve skutečnosti nemohl mít před očima svoji ložnici. Ve skutečnosti neviděl, jak slunce proniká žaluziemi. Ten obvyklý zpěv ptáků, jako každé zasrané ráno, se mu taky musel jen zdát. Ve skutečnosti neslyšel ani hlasy jiných lidí, co šli ulicí. A hlavně tu velkou prázdnotu uvnitř něj, jako by Tom nějak zmizel, ani to nemohl ve skutečnosti přece cítit.
„Tome, tohle není vtipné. Pojď sem, pojď,“ zavolal do prázdného bytu a mírně se zachvěl při slabé ozvěně, která ho následovala. Rozhlédl se po podlaze u postele, ale po rastově oblečení nebylo ani památky.
Spolkl něco, co mu připadalo jako obrovský balvan, vstal z postele a přistoupil ke skříni. Otevíral dveře šíleně pomalu a modlil se ke všem existujícím bohům, aby se mýlil. Byla prázdná. Po Tomově oblečení nebylo ani stopy.
Spěšně si oblékl župan a prohledal celý byt. Ze všech Tomových věcí nezbylo nic. Teprve tehdy si Bill uvědomil, že se spolu nikdy nevyfotili, že na něj nemá žádné hmotné vzpomínky, a i kdyby měl, tušil, že by zmizely stejně jako ostatní jeho věci.
Rozrušený, zadýchaný a s bušícím srdcem se zastavil uprostřed obývacího pokoje.
„Tome…?“ Zavolal slabým, vyděšeným hlasem.
Žádná odpověď nepřišla. Hlavou mu proběhla řada myšlenek a on si uvědomil, co se stalo.
Tom mě nevzal s sebou.
Nejsem mrtvý.
Jsem naživu.
Jsem sám.
Tom je pryč.
Bill padl koleny na koberec.
Budovou se ozval bolestný výkřik.
***
Gustav se rozhodl jet přímo k Billovi domů. Volal, ale nikdo mu neodpovídal. Volal znovu, stejný příběh. „Možná spí,“ pomyslel si.
Asi po hodině volal znovu, ale nic. To odpoledne měla hodina odpadnout a on ho o tom chtěl informovat. Zatímco už po desáté vytočil jeho číslo, uvědomil si, že mu musí dát ještě nový rozvrh pro jeho třídu, který bude platit od příští hodiny. Počkal tedy několik hodin a vydal se k němu.
První podivná věc, které si všiml, byly otevřené dveře do jeho bytu. Věděl, že Bill je opatrný, bál se totiž zlodějů. „Bille?“ Zavolal blonďák a vstoupil do dveří. „To jsem já, Gustav! Dveře jsou otevřené, možná jsi je zapomněl zavřít… Jdu dovnitř, ano?“ Nedostal žádnou odpověď, ale nemyslel si, že by Billovi vadilo, kdyby přišel bez pozvání.
Jakmile prošel dveřmi, něco se roztříštilo o stěnu vedle jeho hlavy. Gustav zamrkal; ani si nestačil všimnout, že se k němu objekt blíží. Podíval se dolů a uviděl střepy něčeho, co ještě před chvílí musela být váza, rozsypané na zemi.
„Co…?“
Jeho myšlenky přerušil nelidský výkřik. Gustav vzhlédl od rozbité vázy a uviděl naprosto zničeného Billa. Černovlásek se zběsile pohyboval po pokoji, vyhazoval do vzduchu náhodné předměty a zoufale plakal, škrábal polštáře a povlaky na gauči a křičel ze všech sil. Měl také dlouhé červené škrábance podél paží a blonďák se zděsil, když si uvědomil, že mezi těmito ranami a polámanými nehty na jeho rukou je určitá souvislost.
Byla to naprosto nesnesitelná scéna utrpení a Gustav nedokázal pochopit, co se, sakra, mohlo stát. Také ho zajímalo, proč žádný ze sousedů nezavolal policii, vzhledem k veškerému nepořádku, který v bytě dělal.
„Bille, uklidni se!“ Zakřičel a snažil se tak překřičet černovláskův srdceryvný výkřik, který jako by se zbláznil bolestí. „Co se, sakra, stalo?!“ Zdálo se, že ho Bill ani neslyší; popadl ze skříňky obraz a mrštil jím o zeď, pak se zběsile kolem sebe rozhlédl. Byl to okamžik. Gustav viděl, jak otevřel okno a vyklonil se ven, a pochopil, že je čas zasáhnout. Přeskočil převrácenou židli, chytil ho kolem pasu a stáhl ho zpátky. Spadl na podlahu, táhl Billa s sebou a ten se okamžitě začal vzpírat a snažil se osvobodit. Gustavovy svaly ještě nikdy nebyly tak užitečné jako v této chvíli: blonďák ho pevně držel a bránil mu, aby se ze sevření vymanil.
„Uklidni se, Bille! Přestaň!“ Černovlásek si nehty zarýval do pokožky hlavy, dál křičel a vypadal úplně mimo. Gustav ho dál držel a rozhlížel se kolem: byt byl jedna velká katastrofa. A kde byl Tom? Proč tam nebyl? Podle toho, co věděl, on a Bill žili spolu…
Bill se přestal vrtět, přitiskl se k němu a dál nepřetržitě vzlykal. „Pryč, pryč, pryč…“ opakoval tiše jako v horečce. Začal mumlat další věci, které nedávaly smysl, a kterým Gustav úplně nerozuměl, ale nevyptával se. Jen ho držel a jemně s ním houpal, dokud necítil, že se uklidil. Bill přitiskl tvář blonďákovi do krku, ale nepřestával plakat.
„Pryč, pryč, pryč…“ stále opakoval.
Tom byl pryč, nebylo co dodat.
autor: Nephilim
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
