A Time for Life 14. (konec)

autor: Nephilim

Takže je tu poslední díl téhle perfektní povídky. Zaujala mě od začátku, o tom žádná, ale… překládat dvě poslední kapitoly byl nadlidský úkol. Dlouho jsem u ničeho takhle nebrečela, abych se přiznala. Musím říct, že tahle povídka se řadí k mým Top a je snad i výše než Loveless, který jsem milovala. Jsem si jistá, že ji z hlavy jen tak nevyženu. Užijte si poslední dílek. Vaše Lauinka 😊

Love can touch us one time
and last for a lifetime
[My heart will go on – Celine Dion]

Láska se nás může dotknout jen jednou
a vydrží po celý život
[My heart will go on – Celine Dion]

EPILOG

Bill byl v pořádku. Opravdu byl.
„Nikdy jsem se necítil lépe.“
Že čas zahojí všechny rány, to byla pravda. Bill už byl z krize venku, opravdu byl. Zpočátku to bylo těžké, to musel přiznat. Když ho Gustav toho dne našel úplně zničeného, odvezl ho do nemocnice, kde měl jeden záchvat za druhým, celé dny zvracel a odmítal cokoli jíst. Chtěl zemřít, stejně mu nic jiného nezbývalo. Umírání bylo správným řešením všeho.

To se mu samozřejmě nepodařilo. Napojili ho na, zasrané, kapačky, které ho udržovaly při životě, a napumpovali do něj sedativa, aby byl v klidu.
Bill předstíral, že se uklidnil, a oni mu přestali dávat sedativa. O dva dny později začal znovu vyšilovat, uprostřed noci plakal a zoufale křičel Tomovo jméno ze všech sil a doufal, že ho rasta uslyší, přijde si pro něj a odvede ho do jiného světa. Do světa, kde budou navždy spolu; místo toho přišli jen lékaři, a nakonec mu znovu museli dát sedativa a zavolat psychiatra.
Ale poslední, co Bill chtěl, byl psychiatr. Takže se přinutil uklidnit.

Po týdnu neustálých kontrol ho propustili. Bill se s tím už začal smiřovat a říkal si, že je přece jenom stále vážným pacientem se srdcem, takže dříve nebo později zemře. Ale osud je krutý. Už předtím k němu byl krutý a zřejmě v tom chtěl pokračovat. Při poslední kontrole, než ho propustili, mu řekli, že jeho srdeční slabost náhle zmizela. Puf, a byla pryč, jen tak. Lékaři plakali, že se stal zázrak. Když však Bill téměř katatonicky zíral na své poslední testy, které ukazovaly, že je zdravý jako řípa, napadla ho jen jedna věc: Tom.
Byl to on, tím si byl jistý.

„Kdokoliv kromě Anny, prosím!“
Tom zavrtěl hlavou. „Nemůžu. Takhle to bylo napsáno.“
Kým?“ Vyhrkl Bill znovu, teď už bez sebe. „Kým? Řekni mi to a já půjdu a spálím ten dokument i toho, kdo ho napsal!“
„Takový je koloběh života, Bille.“

Lhář.
Lhář.
Lhář. Lhář.
Zasranej lhář.

Přesvědčoval ho, že nemůže zasahovat do lidských záležitostí, že nemůže léčit lidi, že nemůže měnit běh událostí.
A přesto to udělal. Pro něj.

„Ty opravdu chceš, abych zůstal naživu a prožil zbytek své zasrané existence bez tebe, co?“ Pomyslel si v tu chvíli, zmačkal list papíru s analýzou a hodil ho do kouta. Složil hlavu do dlaní, opět šokovaný a bez síly. „Opravdu nechceš, abych spáchal sebevraždu, co?“
Tomovo poselství bylo jasné: žít.
Žij, žij dál… beze mě. Ale žij, Bille.

A Billovi se v tu chvíli chtělo zařvat: „Připadá ti to, kurva, snadné?!“ Do nebe nebo kamkoli, kde se Tom, kurva, nacházel, ale ovládl se. Z nemocnice odcházel s vědomím, že ho Tom na Zemi uvěznil. Nemohl čekat na smrt a nemohl se zabít, protože nakonec neměl chuť jít proti Tomovu přání, jelikož věděl, že to udělal pro něj, jen pro něj. Skvělé. Zbývalo mu jen žít ten, zasraný, život, který mu Tom dal. A především na něj musel rychle zapomenout, pokud celý ten život nechtěl strávit jen litováním se.

Už to bylo několik týdnů a Billovi se dařilo dobře. Myšlenka na Toma byla odsunuta do kouta jeho mysli a rozhodně bolela méně. Začal normálně pracovat a o Tomovi ani o jeho hospitalizaci nikomu nic neřekl. Měl obyčejnou chřipku, tečka. Pravdu znal jen Gustav a ten držel jazyk za zuby.
Když se ho zeptali, kam zmizel ten kluk s dlouhými dredy, tak… verze pro skoro známé byla, že se jeho kamarád vrátil domů na druhý konec země; verze pro ty, kteří věděli trochu víc, byla, že se rozešli. Konec příběhu.

Netřeba dodávat, že celá ta záležitost se teď zdála být míň skutečná. Opravdu žil se Smrtí? Opravdu ji bez rozmýšlení vodil mezi lidmi? Opravdu se zamiloval do nadpřirozené bytosti, která navíc jeho lásku opětovala? Teď, když byl Tom pryč, pevně doufal, že to byla jen noční můra, ze které se náhle probudil. V sázce bylo jeho už tak chatrné duševní zdraví.

***

Bylo zvláštní, jak dny ubíhaly jeden za druhým, aniž by zanechaly jedinou stopu. Bill si připadal, jako by ho zachvátilo věčné léto, kdy nesledujete dny, protože na tom prostě nezáleží; kdy nedokážete odpovědět, který den v týdnu právě je, protože vám teď všechny připadají stejné.

Poté, co se tak dlouho trápil myšlenkou, že jeho život brzy skončí, bylo zvláštní, skoro až špatné, že měl zase tolik času pro sebe. Už nevěděl, jak ho využít; nevěděl, co má starý Bill udělat, aby pokračoval dál. Z kalendáře například zjistil, že je neděle. Nemusel tedy pracovat ani dělat nic jiného. Co by dělal starý Bill v neděli? Ať se snažil sebevíc, myslel jen na obrazy jeho a…
Ne. Na to nesmím myslet.
Vyhnal ty blednoucí obrázky ze své hlavy a dál zíral do stropu svého obývacího pokoje.

Předpokládal, že by tam nejspíše jen ležel a nic nedělal. Spal nebo tak něco. Říkal si, že by takhle možná mohl strávit zbytek života. Koneckonců ten čas nebyl jeho. Jeho čas vypršel už před několika týdny, tohle byly chvíle, které ukradl, chvíle, které mu nepatřily. Necítil se jich hoden, protože neměly být jeho.
A bylo mu jedno, že mu někdo dal druhou šanci, druhý život. Už se tu prostě necítil dobře a nemohl s tím nic dělat. Do konce života měl předstírat, že žije, tečka. Koneckonců něco hrát bylo vždy jeho silnou stránkou: bylo to v době, kdy byl nemocný a předstíral, že je zdravý, bylo to v době, kdy věděl, že zemře, a předstíral, že je mu to jedno. Vždycky to tak bylo.

Zvuk zvonku přerušil další z jeho nekonečných monologů.
„Návštěva,“ pomyslel si, když se neochotně zvedal z pohovky. „Chodil někdo navštěvovat starého Billa?“
Věděl, jak je jeho mysl směšná, ale nemohl tomu zabránit. Šel ke dveřím, a aniž by se kukátkem podíval, kdo tam je, dveře otevřel.
„Čau, Bille,“ pozdravil ho Gustav a trošku se usmál.
Od chvíle, kdy ho našel v tom žalostném stavu, se na něj Gustav vždycky díval, jako by se měl každou chvíli zhroutit, což by Billa neskutečně dráždilo, nebýt toho, že jeho tělo už několik týdnů odmítalo projevit jakoukoli formu lidského citu.
Černovlásek se falešně usmál. „Ahoj Gusi, jaký vítr tě sem přivál?“ Žertoval a předstíral veselí.
„Uh, můžu na chvíli dovnitř?“ Zeptal se blonďák a nakoukl černovláskovi přes rameno.
„Jasně,“ černovlásek ustoupil stranou a nechal svého přítele projít. Gustav se zastavil uprostřed místnosti, ruce měl za zády a jeho výraz byl nepohodlný. Neustále se rozhlížel kolem sebe, ale žádný z pohledů nevěnoval Billovi.
„Gusi, co se děje? Problémy ve škole?“ Zeptal se Bill a povytáhl obočí. Gustav se mu obvykle ozýval jen v souvislosti s prací. Blonďák byla nejspíš jediným zaměstnavatelem, který ho u sebe nechal pracovat, i když věděl, jaký je psychopat.
„Ne… nejsem tu proto, abych mluvil o škole,“ přiznal Gustav a zavrtěl hlavou se sklopeným pohledem. Pak se odmlčel.
Bill zkřížil ruce na hrudi a nechápal, o čem vlastně chce mluvit.
„Gusi? Co se stalo?“
„Nevím, jak ti to mám říct… takže asi neřeknu nic,“ odpověděl blonďák a vytáhl zpoza zad videokazetu. Podal ji černovláskovi, který si ji váhavě vzal.
„No, podívej se na ni,“ řekl jen Gustav. „Ahoj, Bille.“ Chtěl odejít, ale černovlásek několik vteřin otáčel kazetu v rukách, a pak ho doběhl a přitiskl ho ke dveřím.

„Ne, počkej, co to znamená? Co je to?!“ Vykřikl zmateně, a dokonce trochu naštvaně.
Gustav si povzdechl a otočil se k němu čelem. „Řekl mi, abych ti to dal.“
Billův svět se na okamžik zastavil. „… O-on? Kdo?“ A když se nedočkal okamžité odpovědi, zvýšil hlas. „Gustave?! KDO?!“ Vykřikl stále rozrušeněji.
Blonďák zvedl oči a upřel je do jeho. „Řekl mi, abych ti to dal, až přijde ten správný čas… Ale nevěděl jsem, kdy to bude, a potom… odešel a já… začal jsem chápat. Čekal jsem, až se z toho dostaneš, a pak jsem si řekl, že je na čase ti ji dát, protože je tvoje.“  Povzdechl si a přejel si rukou po čele. „Bille, nevím, kdo to, sakra, opravdu byl nebo kde skončil, vím jen, že tu kazetu musíš vidět, takže prosím… podívej se na ni.“
Bill ztěžka polkl a uvolnil sevření přítelova trika. „O-ok,“ vykoktal s prázdnýma očima. Tohle musela být noční můra, tím si byl jistý. Možná, že ta předchozí ještě neskončila a tohle bylo pokračování. Jo, přesně takhle to bylo. Přece mu tohle Tom nemohl udělat, bylo to kruté snad i na něj.

Video? Co chtěl, sakra, dělat s videem? Video o čem?!
„OK…“ Gustav vyšel z bytu a mávl mu. „Tak se měj, Bille!“
Bill pomalu přikývl a zavřel dveře, neschopen čehokoli jiného. Ruce se mu kolem pásky třásly. To byla poslední věc, která mu po Tomovi zbyla, a nejspíš i jediná, protože zbytek zmizel.
Vběhl do obývacího pokoje a zapnul televizi a přehrávač. Vložil kazetu, aniž by se přestal třást, klekl si před obrazovku a čekal. Po několika minutách se spustilo video: byla tam bílá zeď, před ní stolička, nic jiného. Bill si však to místo pamatoval: byla to učebna Gustavovy hudební školy. Černovlásek byl příliš nedočkavý, než aby se zajímal, co s tím má sakra společného hudební škola, ale na vysvětlení nemusel čekat dlouho. Téměř okamžitě začal slyšet hlasy přicházející zpoza kamery, která natáčela.
„Běž tam, běž.“
Billovi se rozšířily oči. Byl to Gustavův hlas!
„Tome, kamera opravdu nemá tak velkou paměť. Jestli chceš natočit to video, měl bys začít.“
Billovi se rozbušilo srdce. Oh ne, oh ne, do prdele!
Uplynulo deset vteřin a do záběru vstoupily dlouhé zlaté dredy. Bill sevřel rty: vypadaly stejně, jak si je pamatoval. Zdálo se hloupé to říkat, protože to nebylo tak dlouho, co odešel, ale po všem tom vynaloženém úsilí, kdy se na něj snažil zapomenout, bylo to, že ho znovu vidí… šokující. Tom se posadil na stoličku, očividně v rozpacích. Sklopil zrak a pohrával si s rukama.
„Takže.“
Slyšel Gustavův smích a srdce se mu sevřelo.
„Tom se rozhodl natočit tohle video, nevím, proč ani jak, jen mu pomáhám, protože s kamerou to umí stejně špatně jako se vším ostatním… Tedy kromě kytar, samozřejmě.“
Rasta vrhl vážný pohled do objektivu, který rozhodně mířil na Gustava. Všechno, co dělal, vyvolávalo v Billově srdci záchvěvy. Chybělo mu na něm všechno, i ta nejmenší gesta.
„Nevím, kdy se k tomu videu dostaneš, Bille, protože Tom se k němu staví dost tajemně. A víš, že když Tom nemluví, nic z něj nevymámíš ani mučením!“ Gustav se znovu zasmál a Tom se na něj podíval. Bill si nemohl pomoci, ale usmál se, i když smutně a bolestivě. „Takže až bude mistr Tom připraven, můžeme začít!“
Bill začal být pozornější než doposud. Tom natáhl ruku a vzal kytaru, která byla nejspíše položená někde poblíž. Navlhčil si rty a poprvé promluvil.
„Neumím zpívat… ale doufám, že se ti to bude i tak líbit.“ Pak pomalu kývl směrem ke kameře, sklopil pohled ke strunám a zavřel oči, jako to dělával vždy, když se chtěl ztratit ve světě hudby.
O několik vteřin později se místností rozlehly sladké tóny písně, kterou Bill dobře znal. Černovlásek rozšířil oči a položil si ruku na hruď. Skoro na to zapomněl: byl to obyčejný večer jako každý jiný, s Tomem se dívali na televizi, jak to dělávali často; nedávali žádný zajímavý pořad, a tak přepínali kanály, až skončili na jednom z těch hudebních pořadů, kde byly mezinárodní hitparády.

Billovi se opravdu líbila jen jedna písnička a řekl Tomovi, že je to píseň, která mu připadá opravdu velmi romantická a že se mu moc líbí. Dokonce si ji broukal. Rasta podivně zvážněl, ale nic neřekl, a Bill to zařadil mezi jeho obvyklé zvláštnosti, aniž by tomu přikládal velkou váhu. Ale Tom o tom zřejmě přemýšlel. A museli to nahrát, když ještě pracoval ve škole. Přiložil si obě ruce k ústům. Pláč byl v tuto chvíli nevyhnutelný. „Do prdele,“ pomyslel si a utíral si tváře. Nesměla mu z toho videa utéct ani vteřina, nemohl dovolit, aby slzy zamlžily jeho zrak.

Tom hrál soustředěně a s lehkostí klouzal prsty po strunách. Přemýšlel, jak dlouho tu písničku pro něj cvičil, a aniž by o tom přemýšlel, začal zpívat.

*Standing alone with my heart in your hands
Longing to just breathe you in

Stojím sám se svým srdcem ve tvých rukách
Touží tě prostě vdechnout

Tom sevřel rty a byl stále koncentrovanější. Kamera ho občas přiblížila a zabírala jeho ruce nebo obličej. Což bylo naprosto úžasné.

But I will give my life to win your heart
And I will tear apart my soul
I’ll give away all I know to bring you home
For all that is true, for all of the way
With all of my life

Ale já dám svůj život, abych získal tvé srdce.
A roztrhám svou duši
Vzdám se všeho, co znám, abych tě přivedl domů.
Za všechno, co je pravé, za celou tu cestu
Se vším z mého života

Každé slovo bylo ostré jako nůž. Teprve když ji Bill zpíval a sledoval to video, uvědomil si, jak se ta píseň hodí k jejich zlomené lásce. Slova se mu zasekávala v krku a nechal volný průchod slzám, které mu hojně klouzaly po tvářích, a vzlykům, které mu lámaly třesoucí se hlas.

I will be faithful, dying to be with you
I will not let you go

Budu věrný, umírám touhou být s tebou.
Nenechám tě odejít

Vzlyk hlasitější než ostatní ho přinutil na chvíli se zastavit. Jednou rukou si zakryl ústa a snažil se trochu uklidnit. „Nedovolil jsi mi to,“ pomyslel si s frustrací, kterou nikdy předtím necítil. „Nenechal jsi mě zůstat s tebou! Zemřít, abych s tebou mohl být věčně!“
Tom na obrazovce zřejmě myslel na něco stejně bolestného, protože i na jeho tváři se objevil stín utrpení, ale ani na okamžik nepřestal hrát. Píseň se pomalu chýlila ke konci a s ní i ten krátký sen.

You hold my heart, you have my love
You are my bride…

Držíš mé srdce, máš mou lásku
Jsi moje nevěsta…

Tom přestal hrát, znovu otevřel oči a zíral na podlahu. „…No, šlo to dobře,“ začal Gustav a odkašlal si. I on zněl trochu rozrušeně. Tom přikývl a odložil kytaru. Podíval se do kamery a zůstal nehybný.
Bill zatajil dech. Jako by se na něj Tom opravdu díval, jako by do něj viděl. Jeho srdce začalo bít rychleji, ten rytmický zvuk se mu ozýval v uších, jako by se to nestalo už týdny.
„Tome? Můžeme.“ Tom se na stoličce nepohodlně posunul a upravil si okraje trička. „Nemáte před sebou věčnost! Bill čeká.“
Gustav si ani nedokázal uvědomit, jak pravdivá ta věta byla. Tom si povzdechl, upravil si kšiltovku, přičemž sklopil oči. Pak zvedl hlavu a přes kameru se podíval přímo do očí a srdce černovláska, který zatajil dech.
„Bille… miluji tě.“
Billovo srdce přestalo bít. Nemohl uvěřit, že ta slova opravdu řekl. Přistoupil k obrazovce, kde na něj Tom stále zíral, a položil mu prsty na tvář, lehce ho hladil. Pak znovu začal plakat, aniž by se dokázal ovládat. Nikdy neplakal tolik jako od chvíle, kdy Toma poznal. Od té doby, co skutečně miloval.

Láska byla strašně krásná a strašně bolestivá, ale rozhodně stála za to, aby ji člověk alespoň jednou zažil. Byla to pravda, Tom ho donutil zamilovat se a pak ho opustil, protože se sám rozhodl, co je pro černovláska nejlepší, ale i proto, že  ho také miloval a chránil až do konce. Nikdo toho pro Billa nikdy neudělal tolik a on odmítal, že by to někdy v budoucnu udělal někdo jiný. A hlavně nechtěl, aby to dělal někdo jiný.
„Já tebe taky…“ zašeptal a jemně se dotýkal Toma na obrazovce. „Já tebe taky…“ opakoval vzlykavě. Opravdu byl tak hloupý, že si myslel, že na něj dokáže zapomenout? Že by dokázat prožít byť jen jediný den, aniž by na něj myslel?

Tom byl zbabělec, do očí mu „miluji tě“ neřekl, ale jak ho mohl kritizovat, když se sám choval stejně? Místo aby čelil svojí bolesti, raději se pokusil na všechno zapomenout. Ale jak můžete zapomenout na člověka, kterého milujete? Jak mohl na Toma zapomenout? Jak mohl zapomenout na polibky a hlazení, na jejich propletené ruce, na večery strávené před televizí v jeho náručí a na jejich noci plné lásky?
Jak?
„Miluji tě, Tome…“
Otřel se rty o jeho na obrazovce, přičemž dostal malý neškodný šok.
„Dobře, perfektní!“
Dvě vteřiny po Gustavově poslední větě Tom zmizel a vrátil Billa do reality. Reality, ve které Tom už nebyl, a on na něj nemohl zapomenout. Už chtěl vypnout přehrávač, když si všiml, že je na videu datum. Video bylo nejméně měsíc a půl staré.

Tom už nějakou dobu plánoval, že ho nezabije. Možná ho nikdy nechtěl vzít s sebou. „Blbče…“ zašeptal s lehkým rezignovaným úsměvem na rtech, když vysunul kazetu z přehrávače. „Byl jsi takový blbec…“ Vypnul televizi, vrátil se na pohovku a díval se na kazetu, kterou držel v rukách. Popadl polštář a schoulil se do rohu sedačky, jak to dělával, když tam byl ještě Tom. Jen pod hlavou teď neměl drsnou látku džínů. Přimhouřil oči, přitiskl si pásku k hrudi a potlačil vzlyk.

*Jen poznámka, koho by to zajímalo… Je to písnička Desert Lands od Trading Yesterday 😊

***

„Bille? Zase jsi mimo!“
Černovlásek se odpoutal od svých myšlenek a obrátil se k ženě. „Oh, promiň, Rosalie.“
Omluvil se a vrátil se zpátky ke kávovaru. Žena se na něj usmála. Její tvář byla stále hluboce poznamenaná bolestí ze ztráty Anny, ale bylo nutné jít dál. „To je v pořádku, ale poslední dobou tě pořád vidím s hlavou v oblacích!“

„Já vím, omlouvám se,“ odpověděl Bill a usmál se. Zachytil pohledem zákazníka, který zvedl prázdný šálek, ukázal na něj a požádal tak o další kávu, a tak se vrátil do práce.
Zvonek na dveřích zacinkal pokaždé, když někdo vešel nebo odešel, a v této špičce cinkal často.
Bill se zcela ponořil do práce a pokusil se obnovit část svého starého života a jít dál. Uvědomil si, že se mýlil, když chtěl vymazat minulost nebo si odepřít budoucnost, protože měl život ve svých rukách, a to nejmenší, co mohl udělat pro to, aby nepřišel nazmar, bylo využít ho co nejlépe. Jeho myšlení se zcela změnilo.

„Promiň, dal bych si colu,“ ozval se hlas nedaleko od něj. Cola… Pokaždé, když slyšel takovou žádost, vzpomněl si na Thomase, na dobu, kdy to všechno začalo. Bylo tak zvláštní, že to skončilo.
„Ano, hned to bude“ Kývl směrem k hlasu, a když to udělal, krátce zvedl hlavu a zahlédl záblesk dredů. Ztuhl.
Tum, tum.
„Do prdele, to není možný, do prdele!“
Znovu zvedl hlavu a hledal očima chlapce, který ho o nápoj požádal. Když ho spatřil, byl přinejmenším zklamaný. Ano, měl dredy, ale nebyl tím, kým doufal, že bude. Byl jen jedním z desítek kluků, kteří v tomto městě žili a měli takové vlasy.
Byl roztomilý, ale nebyl to Tom. Tečka.
Na okamžik se mu zrychlil tep. Zavrtěl hlavou, usmál se pro sebe a pohlédl na chlapce sedícího u pultu. Ten si pohledu všiml a usmál se.
Bill mu úsměv oplatil, i když jen ze zdvořilosti. Na okamžik zvedl oči a stále se usmíval.
„Jsi blázen, jestli si myslíš, že po tobě budu milovat někoho jiného.“
Jeho život se mohl ubírat jakýmkoli směrem a Tom mohl měnit jeho Osud, jak jen chtěl, třeba, aby potkal někoho, do koho by se mohl zamilovat. Ale Bill se nehodlal vzdát. Své srdce daroval jen jednou a zpátky ho nechtěl, tím spíše, aby ho mohl dát někomu jinému. Tam, kde bylo, bylo v bezpečí.
Bill se však ještě nenaučil, že existují věci nezávislé na jeho vůli nebo na vůli jakéhokoli člověka.
Kolo se ve skutečnosti už točilo.

***

Opřel se o malou zídku a upřel pohled na určitý bod. Z tohohle rohu ulice viděl velmi dobře velkými okny kavárny, co byla naproti.
Viděl ho.
Bill vypadal, že je v pořádku, což ho potěšilo. Udělal všechno pro to, aby mohl žít svůj život a on byl spokojený.
Cenou za to však bylo, že už s ním nemohl být.
Mohl ho vidět, ale Bill jej už nikdy.
Tom se usmál, když viděl, jak se černovlásek na někoho usmívá.
Ano, mohl to vydržet. Pro něj.
Důležité bylo, aby Bill pokračoval ve svém životě a našel své štěstí, s kýmkoliv.
Tom by s ním stejně zůstal navždy.
Život jde dál.

KONEC

autor: Nephilim
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)