autor: Consu
Tak a jsme opět u konce. Tady máte poslední díl. 😊 Upřímně jsem sama takové konečné rozuzlení nečekala a byla jsem dost šokovaná, jakým směrem se to nakonec ubralo. Z pohodové školní povídky se stalo takový psycho. No doufám, že jste si to užili a uvidíme se u dalšího překladu.
Vaše Lauinka
Epilog
Světlo v místnosti bylo příliš jasné. Po dvou dnech neustálého deště se mu slunce mstilo, pronikalo dovnitř oknem jeho pokoje a oslepovalo ho. Mohl vstát a zatáhnout žaluzii, ale byl na to příliš líný. Raději mlčky trpěl, když si březnové teplo razilo cestu skrz bílé závěsy.
Chtěl si lehnout na bok, ale bodavá bolest mu připomněla, že levý bok je mimo provoz, a tak se musel otočit na druhou stranu.
Ano, jeho levá ruka byla pryč.
Kdyby tomu tak bylo, bylo by to lepší. Koneckonců, obvaz jí dodával více než živý obraz a dělal ho svým způsobem cool. Jenže když se podíval o kousek níž, slovo cool okamžitě vystřídalo slovo zbytečný. Stejně zbytečný jako jeho ruka.
„Podařilo se nám ruku zachránit a zpevnit vazy, jak jen to šlo, ale… čepel šla příliš hluboko a přetrhla šlachy, které regulují fungování ruky.“ To řekl Tomovi a jeho otci lékař poté, co mu ruku operovali. Bodné zranění způsobené Billem mu znemožňovalo rukou hýbat. Byla úplně zbytečná. Nedokázal v ní udržet ani pero, sotva dokázal držet míč, se kterým měl rehabilitovat. Ať se snažil sebevíc přikázat prstům, aby se ohnuly, nefungovalo to. Ruka zůstala nehybně a bezmocně ležet na stejném místě.
Samozřejmě musel děkovat Bohu, že je po večeru v Ashleyině domě ještě naživu, ale to byla jen malá útěcha. Když člověk má nefunkční část těla, ne každý v tom vidí nějaké pozitivum. V podstatě se tato nálada střídala. Jednou bylo líp, jindy hůř. Byly dny, kdy byl rád, že může znovu a znovu pozorovat východ slunce, zatímco jindy… by byl raději v Billově společnosti. Alespoň už netrpěl.
„Jo, Bill je na tom líp než kdokoliv jiný,“ říkal si Tom.
Snažil se mu to vymluvit.
„Bille, poslouchej mě. Dej mi ten nůž!“ Poznal, že něco není v pořádku. „Prosím, dej mi ten, zasranej, nůž!“ Ale nic, Bill ho neposlouchal. Pořád jen říkal věci, které nedávaly smysl, bez ohledu na to, co mu Tom říkal. „Bille, ten nůž… Dej mi ho!“
Dokonce měl tu drzost říct: „Na co ho chceš? Je můj.“
Teď už bylo jasné, že udělá něco šíleného. Hrál si s ohněm a ten nůž, který svíral v rukou, nebyl dobrým znamením.
Tom se ho ještě jednou pokusil přesvědčit, aby mu ho dal, ale Bill byl tvrdohlavý. Nikdy by ho neposlechl. Proto to udělal. Udělal to, čeho se Tom obával, a doufal, že to nikdy neudělá.
„Chceš ho?… Pojď si pro něj.“
A s lehkým úsměvem si vrazil nůž přímo do břicha.
Tom ho ani nedokázal zastavit, nedokázal se ani pohnout. Než stačil zareagovat, upadl do bezvědomí kvůli ztrátě krve.
Když se Tom probudil, ležel v nemocnici a jeho otec stál u něj, plakal a modlil se, aby otevřel oči. Smutná scéna, zhodnotil, jakmile si uvědomil, co se stalo. Jeho první myšlenka směřovala k Billovi. Vzhledem k tomu, že on byl poslední člověk, který ho viděl naživu, to bylo více než pochopitelné. Otec byl velmi upřímný, jistě ho k tomu vedla zášť k tomu chlapci, který Tomovi ublížil.
„Je mrtvý.“
Řekl to téměř šťastně, jako by to bylo vítězství. Tom si nejprve myslel, že si z něj dělá legraci, ale bohužel tomu tak nebylo. Bill zemřel na následky vážných zranění. Tom ani nechtěl znát podrobnosti. Stačilo mu tohle. Bill zemřel jen tak – bez okolků. Spáchal sebevraždu, měl výčitky svědomí kvůli bolesti, kterou způsobil svému okolí. Bolest, která zasáhla i jeho a již raději uhasil tím, že si vzal život.
„Je to idiot.“
To bylo jediné, co k tomu Tom dokázal říct. Od chvíle, kdy se dozvěděl o Billově osudu, se už na nic neptal a přestal mluvit. Sám moc mluvný nebyl, a potom, co se stalo, mluvil ještě méně. Jeho přátelé ho navštěvovali každý den a Ashley s Andreasem mu nepřestávali děkovat za to, že Ashley ochránil.
„Kdo ví, kde bych teď byla, kdyby nebylo tebe,“ opakovala mu blondýnka pořád dokola. Ale Tom v tom neviděl nic zvláštního, splnil svou povinnost. Ashley s tím neměla nic společného, takže bylo jasné, že se ji snažil chránit. Ale teď v něm všichni viděli hrdinu.
Tse, hrdina.
„Hrdina by nikdy nedovedl kluka k sebevraždě.“ Čím víc o celé věci přemýšlel, tím víc nedokázal nemyslet na to, jak tvrdě se k Billovi choval. Řekl mu silná slova, která ho ranila a později ho přiměla k tomu osudnému gestu. To nebylo hrdinské chování, ale malichernost.
Proto se odmítl zúčastnit pohřbu.
Navzdory tomu, co Bill udělal, všichni tam šli, jen on ne. Řekl si, že se mu už nemůže dál vysmívat. Kdyby se zúčastnil jeho pohřbu a ukázal se tam jako hrdina, tím by ho pošpinil snad ještě mnohem víc. Ale na druhou stranu, „koledoval si o to,“ Tomova necitlivost byla vždy přítomná a nikdy nezapřel sám sebe.
I když se před ostatními snažil předstírat, že se nic nestalo, věděl, že za všechno, co se stalo, může částečně on. Ale nemohl dostat z hlavy fakt, že se držel těch několika jednoduchých pravidel a zbytek si zavinil sám Bill. Kdyby nebyl tak sentimentální, možná by dnes…
Stručně řečeno, jeho pocit viny nebyl až tak velký, když se ozval jeho rozum.
Samozřejmě bylo těžké nemyslet na Billa a na to, co se stalo, ať se snažil sebevíc. Stačilo se podívat na obvaz, aby si to všechno ve vteřině vybavil a znovu prožil. Někdy by přísahal, že stále cítí, jak se mu čepel zarývá do těla. Hrozné.
Ale takhle to dál nešlo. Musel něco udělat a existoval jen jeden člověk, který mu mohl pomoci.
„Ahoj, Bille.“
Od toho večera uplynuly dva týdny a on byl poprvé u jeho hrobu. Nikdy neměl rád hřbitovy a vždycky si myslel, že mluvit s mrtvými není k ničemu dobré, protože… byli mrtví. Ale s Billem to bylo jiné. Cítil, že to musí udělat, i když si připadal jako idiot, který mluví s náhrobkem.
„Vypadáš dobře, víš?“ Škoda, že spolu s hektolitry krve nevytekl i jeho sarkasmus. Rozhodně by mu to neublížilo. Na fotce, která byla na náhrobním kameni, Bill vypadal opravdu dobře. Usmíval se. A nebyl to ten děsivý úsměv jako ten poslední, který mu věnoval před tím, než navždy odešel. Byl to jeden z těch nakažlivých úsměvů, který vykouzlí i jeden na vašich rtech. Přesně takový mu věnoval na začátku, když to všechno mezi nimi začínalo. Často následoval ruměnec ve tvářích, protože se cítil trapně. V těchto chvílích byl velmi něžný.
Tomovi se na rtech objevil malý úsměv a trochu se zasmál.
Koneckonců, takhle si chtěl toho podivného kluka navždy zapamatovat: stydlivého a rozpačitého. Přesně tímhle ho přiváděl k šílenství. Určitě nikdy nezapomene na ty možná moc nalíčené korálkové oči. Ne, na to nikdy jistě nedokáže zapomenout. Nakonec to byla pravda: Bill byl trochu zvláštní. Tom s ním zažil desítky dobrodružství, desítky zvláštních a komických okamžiků, na které bude rád vzpomínat. Bill se mu nyní vryl do mysli a – ačkoli si to nechtěl připustit – i do srdce.
I když možná byl jen moc sentimentální. Hřbitovy mají takový účinek – omlouval to. Zhluboka se nadechl, klekl si, přejel prsty po Billově obrazu a melancholicky si vzdychl.
Koneckonců to, že odešel tak brzy, byla skutečná nespravedlnost. Ale aspoň to mělo jednu pozitivní stránku: Bill zůstane stále mladý a krásný. A vlastně i zůstal naživu. Navždy bude žít ve vzpomínkách a srdcích lidí, kteří ho milovali.
Po této poslední hluboké myšlence Tom vstal a se svým obvyklým arogantním postojem se rozloučil. Poslední sbohem, které mu kdy mohl dát.
„Uvidíme se později, ty malý idiote.“ A pod zvědavýma očima starých dam, které ho pozorovaly, si do něj naposledy rýpl. „Samozřejmě doufám, že co nejpozději…“
Koneckonců, Tom byl pořád Tom. I když v jeho hlavě skutečná myšlenka končila malým skrytým přáním, které by nikdy nevyslovil nahlas, ale o kterém věděl, že ho jistě tam nahoře vyslechne:
„Počkej na mě.“
KONEC
autor: Consu
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
