autor: purple_a
Po prvním vyčerpávajícím pracovním víkendu u Maxe mě čekalo ještě vyčerpávající pondělí: byl to můj první den v nové škole a já byla napjatá. Předchozí noc jsem pracovala dlouho do noci a ráno mi zazvonil budík příliš brzy. Dobře si pamatuju, že jsem vstala z postele s příšernou bolestí hlavy a že jsem při pohledu do zrcadla zjistila, že se dívám na dívku se ztrápeným výrazem a dvěma příšernými tmavými kruhy pod očima. Na tu školu jsem se zapsala jen proto, abych úplně nezmeškala školní rok (protože jsem měla i tak dost vysoký průměr), ale možná jsem si pár měsíců měla udělat volno, abych si dala život do pořádku. Ano, to by bylo mnohem lepší, nebo jsem si to alespoň to ráno myslela, protože teď jsem šťastná za všechen čas, který jsem s Billem mohla strávit, dokonce i ve škole. Netušila jsem, že se s ním toho dne znovu setkám na dvoře té smutné šedé cihlové budovy, která připomínala spíše vězení než školu.
První dvě hodiny ubíhaly velmi pomalu a já litovala, že jsem si s sebou nevzala knížku, abych si mohla potají číst, jak jsem to obvykle při hodinách matematiky dělávala. Když konečně zazvonil zvonek ohlašující přestávku, vyrazila jsem ze třídy a hledala nějaké klidné místo, kde bych si mohla v klidu zapálit cigaretu. Kouřím, jen když jsem obzvlášť nervózní, a to ráno jsem rozhodně byla. Moje nová třída mě přivítala lhostejně a několika poznámkami, které jsem neslyšela, ale myslím, že to tak bylo lepší. Přišla jsem s trochu rozcuchanými vlasy, protože jsem si je nestihla narovnat, a s kruhy pod očima, které nezakryl ani make-up. Černá kožená bunda a cvočky dotvářely můj ošuntělý a laciný obraz.
V mé třídě byla Vera, Andreasova přítelkyně, která se na mě ani nepodívala a nepromluvila se mnou ani slovo. Zkrátka raději předstírala, že mě nezná, a pomlouvala mě se svými blonďatými a dokonalými kamarádkami. Ne že by mi na tom záleželo… Jen jsem nechápala, jak může Andreas s někým takovým být.
Nakonec jsem venku v chladném únorovém počasí, jen v kožené bundě a nepříliš teplé mikině pod ní zamířila k zadní části školy, kde jsem doufala, že nikdo nebude. Když jsem si v těch pitomých rukavicích chtěla zapálit cigaretu, nevšimla jsem si, kam jdu, a do někoho jsem vrazila.
„Promiň!“ Řekla jsem a začervenala se.
„Ach, děláš to naschvál!“ Ozval se známý hlas.
Vzhlédla jsem a zjistila, že se dívám na Billův pobavený obličej.
„Bille! Nikdy bych nečekala, že tě tu potkám!“
„No, to já taky ne! Myslel jsem, že pracuješ u Maxe. Teda… myslel jsem, že jenom pracuješ u Maxe. Netušil jsem, že ještě chodíš do školy.“
„No a namísto toho jsem tady! Je to můj první den tady.“
„Upřímnou soustrast. Tohle místo je fakt na hovno.“
„Souhlasím… moje třída nevypadá moc dobře a začínat ráno dvěma hodinami matematiky za sebou… no, jen si to zkus představit!“
„Lituju tě!“
„Víš, že chodím do třídy s Verou?“
„Jsi ve třídě se ‚slečnou, jsem kyselá jako prošlý jogurt‘? Tomi! Konečně! Myslel jsem, že už nikdy nepřijdeš,“ vykřikl Bill.
„Neříkej mi To…“
„Tomi! Já vím!“ Uzavřel za něj jeho bratr.
„Tak proč to pořád děláš?“ Vyhrkl dredař.
„Protože vím, že se ti to vlastně líbí,“ řekl Bill přesvědčeně.
Mezitím se mi podařilo zapálit si vytouženou cigaretu.
„Jsme ve stejné třídě,“ oznámil Tom poté, co mě napodobil.
„Ráno jsem tě neviděla.“
„Vynechal jsem matiku a šel s Andreasem na snídani,“ odpověděl, vydechl kouř a podal cigaretu bratrovi.
„Příště mi řekni, půjdu s tebou,“ zažertovala jsem.
„OK,“ řekl Tom a vzal si cigaretu, kterou mu Bill podával, a znovu si potáhl.
„Kde je vůbec Andreas?“ Zeptal se černovlásek a třásl se zimou.
„Šel rovnou k Veře.“
Podívala jsem se na Billův výraz: rozhodně byl naštvaný, ale také zklamaný.
„Ty nejsi ve stejné třídě jako my?“ Zeptala jsem se, abych změnila téma.
„Ne, učitelé nás po prvním roce rozdělili, protože jsme spolu byli až příliš hluční,“ odpověděl Bill s nádechem hořkosti v hlase.
„Jo, jsme spolu hrozní!“ Dodal Tom veselým hlasem, než udělal něco, co jsem nečekala. Možná to nebylo nic zvláštního, ale způsob, jakým to udělal, s takovou jemností, mě přiměl k zamyšlení. Moje ženská intuice se nemýlila, i když se mé podezření potvrdilo až o několik měsíců později. Tom si sundal bundu, kterou měl na sobě, a přehodil ji přes ramena Billovi, který se stále třásl. Zůstala mu jen mikina velikosti XXL a čepice na hlavě.
„Je to takhle lepší?“ Zeptal se ho s něžným výrazem, který se naprosto lišil od Tomova obvyklého, který jsem na jeho tváři doposud viděla. Bill jen přikývl a spokojeně se usmál. Byla jsem trochu v rozpacích, ale dávala jsem si pozor na pusu, abych nic neřekla.
„Pracuješ u Maxe každý večer?“ Zeptal se Tom, který se zdál být zase stejný jako předtím.
„Kromě pondělků,“ řekla jsem.
„Tak co kdyby sis odpoledne přišla poslechnout, jak hrajeme? Budeme zkoušet v Georgově garáži,“ navrhl Tom.
Nabídka mě velmi překvapila, ale okamžitě jsem ji přijala. Nemohla jsem se dočkat, až zase uslyším Billův krásný hlas. Vlastně jsem si celý víkend broukala refrén písně By Your Side, až jsem i tomu andělovi Danielle lezla na nervy.
Po chvíli zazvonil zvonek oznamující konec přestávky. Típla jsem zbytek cigarety a šla s Tomem do své nové třídy, zatímco Bill se vrátil do své.
Ve třídě jsem našla také Andrease, který stále objímal Veru. Tom se znechuceně ušklíbl a významně se na mě podíval.
Na to odpoledne nikdy nezapomenu. Bylo to první z mnoha odpolední strávených s kapelou v Georgově garáži, kde společně hráli, zpívali a smáli se. Kluci zkoušeli a já jsem nadšeně poslouchala. Bill měl obrovské nároky, všechno muselo být perfektní, což ostatní tři přivádělo k šílenství a pravidelně mu to vyčítali, takže Bill chvíli trucoval, dokud ho někdo, obvykle Tom, nepřesvědčil, aby začal zase zpívat. Někdy se k nám připojil Andreas, ale ne často, protože většinu volného času trávil s Verou.
Takže mezi školou, zkouškami kapely a prací jsem neměla ani chvilku volna. Nikdy jsem nebyla tak šťastná, tak klidná. Poznala jsem kluky lépe: Georg pořád šaškoval a vyprávěl neuvěřitelné příběhy, v nichž byl hlavním hrdinou. Vždycky říkal, že za ním běhá zástup holek, a Tom si z něj dělal legraci, protože věděl, že to není pravda.
Gustav byl nejmoudřejší a nejinteligentnější z celé kapely a miloval mou kočku. Když jsem Legolase poprvé vzala s sebou, bála jsem se, že bude ostatním vadit, ale bubeník ho hned vzal do náruče a celé odpoledne ho nepustil.
Naopak Tom ho začal nenávidět, a to jen proto, že jeden den si oblíbil jeho dredy, se kterými si hrál, což vyvolalo záchvat smíchu ostatních.
Jo… Tom a Bill… s nimi jsem se sblížila nejvíc.
Čím víc dnů jsem s těmi dvěma blázny strávila, tím více jsem pochopila, jak moc jsem si je oblíbila. Bill dokázal být temperamentní, dětinský, sebestředný, perfekcionistický a nesnesitelný, když na to přišlo, ale uměl být i milý, citlivý, chápavý a ochotný vyslechnout všechny mé hloupé problémy.
Jo, zní to rozporuplně, vím, ale takový skutečně byl… sopka připravená kdykoli vybuchnout.
Tom byl… no, než mu zemřelo dvojče, byl to ten nejusměvavější člověk na světě… vždycky veselý, pořád vtipkoval, dělal idiotské vtipy, všechny dokázal rozesmát… samozřejmě měl i spoustu chyb, z nichž mnohé měl společné se svým bratrem (v neposlední řadě to, že byl hloupý egocentrik!). Byli… zvláštní.
A pokud jde o jejich vztah… ten byl také zvláštní. Pochopila jsem to snad okamžitě, i když jsem to zpočátku ze všech sil popírala, dokonce i sama před sebou. Nechtěla jsem přijmout ty důkazy, protože to bylo příliš nepříjemné. Ale Tomova něha k Billovi, to, jak se o něj vždycky staral…
Protože se jedná o deník, pokusím se postupovat chronologicky, aniž bych v tom nadělala nějaký zmatek tím, že bych skákala od jedné věci ke druhé. Mohu vám však něco nastínit, jen abyste měli představu a abych udělal radost doktoru Friskovi, který si přál, abych zmínila i nějaké podrobnosti.
Jednou odpoledne jsem přišla do garáže dřív, a aniž bych chtěla, zaslechla jsem něco, co jsem neměla. Gustav a Georg tam ještě nebyli, ale protože všichni členové kapely měli klíče od garáže, Tom a Bill už tam byli. To, že tam jsou, jsem si uvědomila hned, jak jsem uslyšela černovláskův křik. Dávala jsem si pozor, aby mě nikdo neviděl, protože když se ti dva hádali, což se naštěstí nestávalo příliš často, bylo lepší se do toho nemíchat. Gustav to jednou zkusil a Tom si to nakonec vybil i na něm, silně ho urazil a rozčílil tak, že bubeník pohrozil, že odejde z kapely… což se nestalo jen proto, že se kytarista později přede všemi na kolenou omluvil.
Slyšela jsem jasně každé jejich slovo.
„To není omluva! To, že se neumíš ovládat, když jsi opilý, není žádná, zasraná, omluva!“ Křičel Bill.
„Přestaň být, kurva, tak melodramatický, říkám ti, že se nic nestalo!“ odpověděl Tom.
„Och, ne? Jak ti mám, sakra, věřit?! To mi teda řekni! Viděl jsem, jak se o tebe ta malá děvka otírala! A dokonce ti říkala Sex Gott! Takhle ti nikdo neřekl už… už roky, kurva!“ Pokračoval Bill.
„Co tím myslíš, jak ti mám věřit?! Slyšíš se? Vždyť jsem to přece já! Tom! Musíš mi věřit.“
„Začínám si myslet, že máš radost mi ubližovat a nechat mě trpět.“ Billův hlas se ztišil… třásl se.
„Poslouchej mě…“
„Ne! Mám toho dost! Už nemůžu, slyšíš mě? Pusť mě! To, kurva, bolí!“
Rozhodla jsem se, že když už jsem se rozhodla odposlouchávat, mohla bych se taky podívat, jen abych se ujistila, že se mezi nimi nestalo něco fyzického. Opatrně, aby mě nikdo neviděl, jsem nahlédla dovnitř: Tom držel Billa za zápěstí, zatímco jeho bratr plakal.
„Bille… uklidni se, dobře? Víš, že bych ti nikdy neublížil,“ řekl, než si ho přitáhl k sobě a objal ho. Zašeptal mu něco do ucha, co, jsem neslyšela. Bill na okamžik ztuhl, ale pak se zřejmě uklidnil.
Myslela jsem, že má jen jeden ze svých obvyklých záchvatů žárlivosti, protože je na bratra chorobně fixovaný. I Georg říkal, že se mají moc rádi, takže v čem byl problém? Ale já se stále nemohla zbavit dojmu, že mezi nimi něco je, něco mnohem… komplikovanějšího. To, co se stalo o několik měsíců později, mé pochybnosti jen potvrdilo, ale o tom napíšu až později.
Když dorazili i další dva, kapela začala zkoušet, jako by se nic nestalo. Tom a Bill se chovali normálně a mně se ulevilo. Říkala jsem si, že jsem to přehnala… prostě jsem neměla odposlouchávat.
Asi o týden později ke mně domů bez ohlášení vtrhl Bill a vyděsil mě k smrti. Když jsem otevřela dveře, zjistila jsem, že přede mnou stojí s modřinou pod pravým okem a roztrženým rtem.
„Bille! Kdo ti to udělal?!“ Vykřikla jsem.
„Můžu dál?“ Zeptal se stále ještě otřeseně.
„Jasně, pojď… nikdo není doma,“ řekla jsem, vzala ho za ruku a vpustila ho do otcova malého bytu.
Jakmile jsme se ocitli vevnitř, posadila jsem ho ke kuchyňskému stolu a šla pro dezinfekci.
„Nemohla bys ty modřiny nějak zakrýt?“ Zeptal se, přestože odpověď znal.
„Můžu se to pokusit zakrýt makeupem, ale stejně budou vidět. Bille, kdo ti to udělal?“ Zeptala jsem se znepokojeně.
„Asi si to umíš domyslet, ne?“ Zeptal se sarkasticky.
Samozřejmě jsem si to dokázala domyslet. Nebyl ve škole zrovna nejoblíbenější. Jeho make-up a oblečení se mnoha lidem nelíbilo a někteří, kteří lidi rádi šikanovali, si ho dobírali. Tom ho chránil, dokonce za něj bojoval, ale nemohl tu pro něj být vždycky. Jako například to ráno, kdy nešel do školy, protože měl horečku, a ti parchanti toho okamžitě využili.
„Matthias,“ řekla jsem pohrdavě.
Bill přikývl.
„Ví to Tom?“
„Ne a ani se to dozvědět nesmí! Proto jsem šel rovnou sem,“ řekl znepokojeně.
„Bude těžký to před ním skrývat…“ poznamenal jsem.
„Když na mě naposledy vztáhl ruku, Tom ho zmlátil a dostal týdenní podmínku… jestli to udělá znovu, tak ho vyhodí,“ vysvětlil Bill.
„Andreas?“
„Není to můj bodyguard a stejně byl s Verou,“ odpověděl naštvaně.
Povzdechla jsem si. „Pojď se mnou,“ řekla jsem a odvedla ho do svého pokoje. Pak jsem vzala líčidla. Bill zvedl obočí. „Sedni si na postel.“ Snažila jsem se, jak jsem jen mohla, ale výsledek nebyl dobrý. „S tím rtem nic nenadělám… Radši si vymysli nějakou věrohodnou výmluvu.“
„Díky,“ zašeptal.
Pak vstal a rozhlédl se kolem: v mém pokoji byl chaos a já si to uvědomila až v tu chvíli. Všude byly rozházené knihy, školní sešity i učebnice, na posteli bylo poházené moje oblečení a otevřené dveře od skříně odhalovaly můj šatník. Samé černé oblečení, několik fialových triček a jedna jedovatě zelená, která trochu vyčnívala mezi ostatním, ale mě se moc líbila. Ale Billa zajímaly jen moje kresby, které byly na stěnách, kresby a básně spolu s textem písně By Your Side.
„To ty?“ Zeptal se s výrazem, který vypadal jako udivený.
„Jo.“ Nechtěla jsem o těch kresbách mluvit. Bill tu vlastně ani neměl být.
„To je nádhera,“ ukázal na jeden z papírů přilepených na zdi nad mou postelí.
„Opuštění,“ řekla jsem. Kresba zobrazovala nevěstu v slzách… černých slzách.
„Pojmenovala jsi je všechny?“
Jen jsem přikývla.
„Má stejný obličej jako ta dívka na fotce.“ Vzal rámeček na nočním stolku a podal mi ho, přičemž dával pozor, aby neupustil perleťový přívěsek ve tvaru půlměsíce, který ležel vedle. Dívala jsem se na ni jako už tolikrát předtím: představovala mě ještě s hnědými vlasy a nepříliš nalíčeným obličejem, a jinou dívku s dlouhými blond vlasy a velmi zelenýma očima.
„To je Angelika,“ zamumlala jsem.
„Ta druhá jsi ty, že?“
Nechtěla jsem o tom mluvit, nebyla jsem připravená, ale cítila jsem, že Bill mě pochopí a neodsoudí. Oba jsme si sedli na postel a já mu začala vyprávět ten příběh, řekla jsem mu všechno.
autor: purple_a
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
