autor: Meggie
Alle Träume sterben
Mitternacht – es ist Mitternacht
Všechny sny umírají
Půlnoc – je půlnoc
Lafee – Mitternacht
Es ist Mitternacht – Je půlnoc
Tom si pamatuje záblesky, které nejsou záblesky, obrazy, které nejsou obrazy, vzpomínky, které nejsou vzpomínkami.
Jinými slovy, Tom vzpomíná na dobu, kterou nežil, protože alkohol si s ním až příliš často podivně zahrává a tropí si z něj žerty. Alkohol vás může omráčit takovým způsobem, že si ani nevzpomenete na své vlastní jméno.
Tom na své jméno nikdy nezapomněl. Na druhou stranu zapomněl, jak se jmenuje zbytek světa. A pokud svět nemá jméno, nevadí.
Je to něco, co ho nutili studovat ve škole. Určitě to byla velká osina v zadku, koulích a ostatních částech těla, ale víceméně si to pamatoval.
Hodina francouzštiny, to muselo být ono, protože ta malá blondýnka ve druhé řadě měla s ním společnou jen tuto hodinu. Každopádně se během té hodiny naučil, že když něco pojmenujete, znamená to, že tomu přikládáte důležitost. Nebo něco podobného.
Tom zapomněl jméno – jména – světa.
A tak svět ztratil svůj význam.
To však bylo předešlé noci. Teď už to Tom ví. Ví všechno. Ví totiž, že mu praská hlava a bolí ho tak, že by si ji nejraději uřízl. Možná je to příliš drastické řešení, ale určitě by bylo dost efektivní.
Tom chce vždy jen věci, které jsou zatraceně efektivní.
Protože on je efektivní.
A vůbec, všechny ty zasrané myšlenky ho opravdu děsí.
Dost. Dost.
Je to zvláštní. Živě si ta slova pamatuje, jako by mu před chvílí unikla z úst, jako by je právě vyslovil a někomu je tiše zašeptal do ucha, aby mu ten pojem neunikl.
Opravdu tam jsou. Má téměř pocit, že je může uchopit a podržet. Je to jen hrstka písmen. Jedno slovo. Ale ten pocit je tak tíživý, že jediná smysluplná věc, která ho napadne, je, že se mu chce zvracet.
Snad ta velká zátěž zmizí.
A také to posrané slovo, které mu visí nad hlavou skoro jako gilotina.
Je to jen slovo, myšlenka, nic.
A ve chvíli, kdy se nakloní nad záchod a vyprázdní celý obsah žaludku, téměř cítí, jak mu žilami opět protéká řeka alkoholu, znovu zapomene na svět.
V tu chvíli už na tom nezáleží.
Důležité je jen zbavit se té zátěže.
***
Když se Tomovi podaří dostat se do jídelny a poté, co se nesčetněkrát podívá do zrcadla a snaží se sám sebe přesvědčit, že ta maska není jeho obličej, vydechne si úlevou.
Není tam.
Ten, který už nemá jméno, protože Tom se rozhodl, že neměl dovolit, aby pošpinil skutečného Billa, svého bratra.
Toho, který ho v těch dnech pronásleduje, kdo je neustále s ním a koho si drží od těla, protože ho nechce ani vidět, ani slyšet, no, hlavně že ho slyší. Není to Bill.
Je to někdo.
Ale není to jeho bratr. Protože jeho bratr má pravdu, a to je špatně.
Je to mantra, která se mu donekonečna opakuje v hlavě, křičí ji v sobě ze všech sil, vyrývá ji do popraskaných zdí a píše ji na tabuli jako připomínku.
Není to můj bratr.
Tom mírně zavrtí hlavou. Myšlenka však zůstává, harpunovaná něčím, co zatím nedokázal identifikovat. Ta myšlenka nikdy nezmizí, je jako věčné prokletí, hluboká jizva.
Trochu to bolí.
Ale Tom už na to nemyslí, protože nechce.
Je čas snídaně, a přestože je jeho žaludek tak zničený, že volá o milost, rozhodne se něco sníst. Možná jedna nebo dvě vafle zmírní dopad alkoholu. Pokud mu v těle ještě nějaký zbyl, pokud už to všechno nevyhodil do záchodu hotelového pokoje jako mnoho jiných. Stejně jako mnozí z nich si nepamatuje nic kromě jména – některých – na které nemá zájem vzpomínat, protože to není nic důležitého, a pamatuje si jen to, co je podstatné.
A přesto si tohle možná pamatovat bude.
Možná.
Možná z důvodu, který v tu chvíli není v jeho nitru, ale je zastrčený v šuplíku jeho paměti, který je bezejmenný a nepodstatný, ale je tam. Tam si každý uchovává své vybledlé vzpomínky: jízdu na kole, běhání v parku, nespravedlivý trest, závažnou chybu. Vzpomínky, které tu jsou, ale možná se ztratily.
Možná, že ten hotel bude na pomyslném seznamu.
Možná někdy vyhrabe tu vzpomínku z paměti, a uvědomí si to. Ale ne teď.
Teď není nic.
„Vypadáš dost špatně.“
Georg je vždy přímý. Tom tato slova stejně nepotřebuje. Sám se cítí podrážděný, zničený a bloudící, nepotřebuje, aby ho na to někdo upozorňoval, a nepotřebuje ani ten úsměv na basistově tváři.
„Nekřič.“
To je vše, co dokáže odpovědět, a i to je příliš. Znovu mu prudce pulzují spánky a Tom proklíná okamžik, kdy se rozhodl, že mluvit bude správná volba.
Nikdy by neměl poslouchat svou hlavu, to je něco, co se musí naučit. Protože jeho hlava, stejně jako mnoho jiných věcí, si někdy hraje na pěknou mrchu. Hraje si a s potěšením manipuluje s hrstkou okamžiků, zesiluje je, dokud se úplně nerozšíří celým tělem. Jeho hlava na něj často křičí, aby něco udělal, a on nikdy, ani jednou nedokáže říct ne.
Georg se pobaveně zasměje. Tom ví, i když si tím nechce být jistý, že jeho přítel pravděpodobně myslí na nějaký druh božské spravedlnosti.
Možná Georg zmizel, zatímco on…
Nestalo se tak… že?
Dost. Dost.
Neztratil paměť a nemůže myslet, nemůže mluvit a nemůže naslouchat. Musí být schopen uzavřít všechny kanály do vnějšího světa. Musí rychle spolknout snídani a vzít si aspirin, který mu změní den.
Dost.
***
Tom je rozhodně klidnější. Je to zvláštní klid, tvořený spíše jakýmsi mírem, který aspirin poskytuje. Je to pocit, který v hloubi duše není úplně příjemný. Jenže v tom pozadí stále nemůže najít to, co ho rozčiluje.
Leží na posteli a ve sluchátkách poslouchá Apology od Timbaland.
Během dopoledne ho ještě neviděl. Možná by ho potkal v chodbičce autobusu, kdyby se nerozhodl odvrátit a počkat, až půjde na záchod. Věnoval mu jen rychlý, velmi rychlý pohled, o kterém na okamžik přemýšlel, zda je skutečný, nebo jen jeho vlastní myšlenka. Viděl jen hromadu černých vlasů, stejných jako Billovy. Ale on, ten, který s nimi byl v autobuse a říká si bratr a nejspíš se chová stejně, není jeho Bill.
Jeho Bill by takové věci nedělal, takže to určitě není on.
Nikdy nepřemýšlí o tom, že pokud to není Bill, skutečný Bill musí být někde jinde. Na to nemyslí.
Na falešného Billa nemyslí o nic víc než na skutečného Billa.
Možná proto, že Tom moc dobře ví, že to všechno jsou jen výmluvy, které si vytvořil ve své mysli, a že se ve skutečnosti nic nestalo.
Ale ví, že se něco stalo, a ne, nemůže to vymazat. Ta vzpomínka nezmizela, je tam, je přítomná a buší v něm a on ji nemůže ignorovat. I když Billa ignorovat může.
A tak se po večeru, který si nepamatuje, může uchýlit na své lůžko a prospat celý den úplně sám, bez Billovy uklidňující přítomnosti. Bez bratrových chladných prstů připravených masírovat mu spánky a oddaně se ho dotýkat.
Nic z toho nepotřebuje.
Nepotřebuje ani Billa.
A je takový lhář, že dokáže přesvědčit i sám sebe.
Tom se schoulí v koutě, přitáhne si kolena k sobě a zavře oči, aby neviděl ani ten nejmenší záblesk světla, který proniká skrz závěsy jeho postele.
A ve chvíli, kdy trochu ztlumí hlasitost hudby v uších, ví – nebo doufá – že brzy usne.
Takže se tomu opět může vyhnout. Může sklouznout do nehmotného světa snů, na které si po probuzení nebude pamatovat, které budou smeteny realitou, na niž nechce ani pomyslet.
Tom krátce nato usne, čímž se, aniž by to tušil, začne proces uvolnění mysli.
A uvolněná mysl často vyvolává vzpomínky, o kterých člověk ani neví, že je zažil.
***
Všechno je celé červené a zelené. Je to buď halucinace, nebo realita, nebo obojí. Tom to nedokáže s jistotou říct, ani o tom nepřemýšlí, ani si nepokládá otázku, na kterou by stejně nedokázal odpovědět. Protože nakonec to ani není tak důležité.
Důležité je něco jiného, i když ani to v tu chvíli nedokáže ve své mysli najít.
Ozve se ohlušující hudba, kterou velmi dobře zná, protože patří k umělcům, kterých si v současnosti nejvíce váží. Ani té písničce nevěnuje příliš pozornosti, ví, že ji zná a že ji hned pozná, ale zároveň si myslí, že je důležité, aby se o ni příliš nestaral.
Tom klopýtne o něco, co byl nejspíše schod, ale jako zázrakem se mu podaří to ustát díky pevnému sevření rukou kolem zábradlí. Pokračuje dál, projevuje sebejistotu a snaží se zamaskovat téměř katastrofální pád.
Ve skutečnosti neví, moc nechápe, proč ty tři schody vlastně schází. Ví, že to chce, a dělá to.
Možná je to myšlenka, pocit, touha, zoufalý výkřik, který ho k tomu nutí, a on je tak ztracený, že může jít jen za tímto hlasem.
V tu chvíli si uvědomí, že už není všechno červené a zelené. Zelená barva je pryč. Všechno je červené. Světla, postavy před jeho očima, které se pohybují v rytmu, a které se deformovaly do černých stínů bez skutečné konzistence, bez obsahu. Tom se rozhlédne a zjistí, že je přímo uprostřed nich.
Pohybují se a natahují se vzhůru, zcela ho přemáhají, vznášejí se nad ním, jako by byly vykonavateli spravedlnosti, které Tom nedokáže porozumět.
Tom se bojí. Cítí, jak mu srdce divoce buší, zdá se, že mu v hrudi pukne, a skoro si představuje, jak v něm exploduje a rozlévá krev do všech možných kanálků. Chce z toho místa odejít, ale stíny mu teď zcela zakrývají výhled, zatímco hudba stále zesiluje, zní mu v uších a diktuje mu nezřízený rytmus tlukotu srdce.
Pomalu náznakem dělá krok vpřed, ale v tu chvíli si uvědomí, co se děje. Za chvíli bude přemožen.
Tom zavírá oči, protože tma zakrývá i poslední záblesky červeného světla, které vidí. Tom zavírá oči a neví, co má dělat.
Když je znovu otevře, nedokáže pochopit, co má před očima, ví jen, že se mu chce křičet, a zdá se, že mu srdce opravdu exploduje.
Dost.
Tom otevírá ústa dokořán, když jeho víčka registrují dřevo a pohodlí palandy.
Pomalu si vyndá sluchátka z uší, nechá je líně spadnout na matraci a položí si ruku na srdce. Chystá se snad prasknout.
Zavírá oči a snaží se zhluboka dýchat, aby se uklidnil. Nepamatuje si, co se mu zdálo, ví jen, že to byla noční můra, něco děsivého.
Opravdu má dojem, že se mu v životě nikdy nic podobného nezdálo.
A stále má nejasnou naději, že ano, je to jen strašná noční můra, na kterou se dá zapomenout se smíchem nebo cigaretou.
I když možná je to všechno už tak hluboko vryté do jeho těla, že kůže je jen skořápka bez skutečné konzistence.
Když znovu otevře oči, všímá si, že se mu potí ruce. Stejně tak jeho čelo a záda.
Když pomalu vyklouzne z palandy, sotva se drží na nohou, protože se mu třesou kolena, snaží se vzpomenout si na něco ze snu, ale nedaří se mu to. Je tu však něco zvláštního.
Najednou ho přepadne nevysvětlitelná touha znovu spatřit světlo, podívat se z okna a sledovat, jak do autobusu proniká sluneční svit.
Chce se zbavit pocitu stísněnosti, který v sobě nosí.
I když nechápe proč. Proč, to mu zcela uniká.
autor: Meggie
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
