autor: Veronique
Ahojky, další překlad je na světě. Tentokrát je to povídka Yours To Hold. Kdysi dávno jsem i já napsala povídku se stejným názvem, a pokud si dobře pamatuju, věnovala jsem jí Doris. Ovšem ta moje byla jednodílka, a tohle bude vícedílná povídka. Obě jsou inspirované písničkou Yours To Hold od Skillet, respektive tahle je inspirována videem, které udělala Nephilim a použila právě tuhle písničku. Doporučuju video zkouknout J Jinak k ději… je to oddechová povídka, taková pohodová a moc hezká, tedy happyendová povídka. Má neskutečně dlouhé kapitoly. Víc neřeknu, všechno se tak nějak dozvíte ve videu od Neph, která i autorce hodně pomáhala a tak… Tak si tuhle povídku užijte.
Vaše Lauinka
Out of Reach – Nedosažitelný
Místností se rozezněla známá melodie a dovnitř proniklo několik paprsků, které se lehce dotkly Tomovy uvolněné tváře. Chlapec si automaticky protáhl nohy pod peřinou, a pak pomalu otevřel oči, vyzván tím hřejivým hlasem. Přejel si rukou po tváři a znovu rozespale zamrkal, pak sáhl po telefonu a vypnul budík.
Hudba přestala hrát a on se usmál. Obrátil pohled doprava a zastavil se na konkrétní fotografii nalepené na stěně. „Dobré ráno,“ zašeptal se zívnutím.
Bylo už rutinou pozdravit tu osobu zvěčněnou na fotografii: Bill Kaulitz.
Bill byl to nejkrásnější a nejnevinnější stvoření, jaké kdy Tom viděl – dá se říct – že ho okouzlil od prvního okamžiku, kdy ho spatřil. Nestyděl se za to, že je mu dvacet a že našel sílu čelit životu díky platonické lásce. Věděl, že to jsou jen iluze, a necítil k realitě žádný zvláštní odpor, i když by si přál, aby byl Bill jeho.
Miloval člověka, který se nikdy v životě nedozví, že existuje, a to mu ve výsledku vlastně nevadilo. Možná jen potřeboval každý den slyšet jeho hlas, aby se cítil dobře; hlas, kvůli kterému se bláznivě zamiloval. Jako obvykle si povzdechl, stáhl si teplou přikrývku z těla a cítil, jak mu náhle přeběhl mráz po zádech, když položil nohy na podlahu.
„Tome, pospěš si, je pozdě!“ Slyšel křičet svou matku Simone.
Odfrkl si a vklouzl do pantoflí. I to patřilo k jeho každodenní rutině: neustále si prohlížel nesčetné množství plakátů na stěnách a Simone na něj ze spodního patra křičela, aby si pospíšil. Nakonec vstal, a poté, co se naposledy letmo rozhlédl po pokoji, otevřel dveře a doklopýtal do kuchyně.
„Ahoj,“ zamumlal, když se ocitl uvnitř kuchyně. Odtáhl židli, která zaskřípala o dlaždice, a ztěžka na ni dopadl a už poněkolikáté vydechl.
„Dobré ráno, vypadá to, že máš dnes dobrou náladu,“ usmála se na něj Simone a postavila před něj na stůl hrnek s kávou a čokoládové sušenky; Tom otráveně zavrčel a Simone ho hravě zatahala za copánky a zachichotala se.
„Mami, prosím.“ Tom si pečlivě prohlédl sušenky jednu po druhé, vybral si svou oblíbenou, namočil ji do kávy a zakousl se do ní.
Tentokrát to byla Simone, kdo si teatrálně povzdechl. „Vůbec nebereš ohledy na svou ubohou matku. Vždycky Bill, Bill, jen Bill!“
„Hej, to není pravda!“ Odsekl Tom a cítil se dotčený až do morku kostí; věděl, že má matka přece jen pravdu.
„Oh, tak mi řekni, na co neustále myslíš… dvacet čtyři hodin denně?“ Simone se opřela o linku a dala si ruku v bok.
Tom se zamračil, dlouze se napil a spolkl nápoj spolu s ostnem vzteku. „Do toho ti nic není,“ odpověděl jednoduše a sevřel rty.
„Samozřejmě, že mi do toho nic není. Jsem jen matka, která sleduje, jak se její syn ničí kvůli nějaké hloupé hvězdičce,“ vyhrkla Simone, a vzápětí svých slov litovala. Věděla, jak je Tom citlivý, pokud jde o jeho vášeň. Vlastně si všimla, jak jeho tváře chytají červený odstín, a pak už jen sledovala, jak její syn mizí ze scény. Zhluboka se nadechla a vypustila vzduch, zatímco si nervózně masírovala spánky.
O několik minut později Tom seběhl ze schodů a zamířil ke vchodovým dveřím. Simone uslyšela, jak se dveře s bouchnutím zavřely, reflexivně zavřela oči a pokrčila rameny.
♫♪♫
Kopl do kamínku, sledoval, jak se kutálí po chodníku a sklouzává do kanálu. Když mířil k autobusové zastávce, znovu zvedl oči a hledal něco, co by upoutalo jeho pozornost. Opravdu nesnášel, když mu matka vyčítala, že je zamilovaný do někoho, kdo pro něj byl nedosažitelný, a bohužel pro něj se to nestávalo jen výjimečně. A pak ho nazvala… hloupou hvězdou. Zatnul zuby a snažil se tu myšlenku vyhnat z hlavy. Bill nebyl vůbec hloupý. On? Ta ztělesněná dokonalost?
„Do prdele,“ zasyčel a dupl nohou na asfalt. Stále o tom musel přemýšlet. Prostě to bylo nevyhnutelné; ta odzbrojující sladkost, jeho zářivý úsměv a hluboké, vřelé oči byly Tomovou posedlostí. Díky tomu všemu se cítil jiný než jeho vrstevníci, kteří rozhodně netrávili své dny takovým způsobem jako on.
Když se ohlédl zpět, neměl vztah už tři roky, od té doby, co začal poslouchat Tokio Hotel a zamiloval se do toho sladkého zpěváka.
Často si říkal, jestli je s ním všechno v pořádku, protože jeho vášeň většina moc dobře nebrala. Nikdy nechtěl skrývat realitu, natož předstírat, že je někdo jiný. Nepotřeboval dalšího člověka, aby se cítil dobře, už měl Billa, který ho podporoval, i když nepřímo. Někdy si však skutečně uvědomoval, jak zničující je žít ve snu.
Rychle se však rozhodl ukončit ten zatracený vnitřní monolog a zastavil se, aby si z batohu vzal iPod. Rozmotal sluchátka, nasadil si je do uší, a hned poté stiskl tlačítko „play“. Byli jeho vzpruhou, každé ráno poslouchal jejich hudbu a cítil se silný. Dokázal přestat na všechno myslet a soustředit se jen na ty intenzivní melodie. Začal si tu melodii broukat a pokračoval v cestě na autobus.
Když míjel trafiku, stále měl hlavu sklopenou. Pak ale okamžitě zastavil a začal přemýšlet: dnes má vyjít Bravo. Zvědavě se podíval do výlohy, kde uviděl nové číslo časopisu, a na tváři se mu objevil úsměv. Pokušení jít dovnitř bylo velké, ale už bylo docela pozdě. Jen nakouknu, pomyslel si, přiblížil obličej a přitiskl nos ke sklu, na kterém se díky jeho dechu okamžitě vytvořila mlha. Snažil se zahlédnout jakýkoliv jejich obrázek na obálce a při tom těkal pohledem zprava doleva. Spokojeně se usmál, když ho našel a zahlédl i nějaký nápis, který však nedokázal přečíst. Jeho zvědavost rostla a čas utíkal.
Prolétl očima všechny časopisy a hledal několik dalších článků. Kdyby bylo na něm, koupil by si o nich všechny ty časopisy, ale jeho plat byl dosti skromný a rozhodně ho nemohl utratit za nákup všeho, co viděl. Když se rozhodl přestat se utápět ve svých myšlenkách, zvedl ruku, odhalil tak hodinky, a to, co uviděl, ho doslova vyděsilo.
„Oh, do prdele!“ Zanadával a vydal se rychlým krokem ke svému cíli. Bylo sedm čtyřicet, autobus přesně v tuhle dobu přijížděl, a on ještě nebyl na zastávce. Zrychlil, až se bál, že mu srdce v hrudi praskne; dnes ráno se mu do školy pěšky vůbec nechtělo. Oddechl si, když v dálce uviděl svůj cíl, škoda jen, že už tam nikdo nebyl.
Tom chtěl v tu chvíli zemřít.
Skvělé, ujel mu autobus; co je špatného na tom, jít pár kilometrů pěšky? Znovu se dal do chůze, nespokojeně zafuněl, sklopil zrak a ponořil se zpět do víru emocí, které ho provázely v závodě s časem.
♫♪♫
Cítil, jak má kůži zalitou potem a tričko se mu lepí na tělo, přestože venku byla zima a teplota se držela velmi nízko. Dostat se do školy byl náročný úkol, a to ten hrozný den teprve začínal.
Tom se vydal na přeplněný dvůr, přestože zvonek zvonil už před několika minutami, a mezi jedním zmateným pohledem za druhým, po několika loktech, kterými dostal mezi žebra, se konečně dostal do budovy a s úlevou si oddechl.
Byl zvyklý na nesouhlasné pohledy, kterých se mu dostávalo od spousty lidí; všichni – nebo skoro všichni – na té škole věděli o jeho silné vášni pro takovou obyčejnou kapelu a nevynechali jedinou příležitost, aby mu dali pocítit, že se chová jako zamilovaný huberťák, akorát v dospělém těle.
Ať už o něm říkali cokoliv, dívky tenhle detail ignorovaly a Tom byl velmi žádaný, protože jeho jemné, přesto pevné a mužné rysy v obličeji, piercing, pytlovité džíny a trička o čtyři čísla větší rozhodně nezůstaly bez povšimnutí všech těch dívek. To všechno vždycky vyvolávalo rozruch mezi chlapci, kteří nedokázali pochopit, jak je možné, že má Tom u holek takový úspěch, i když nikdy neprojevil zvláštní zájem o neustálé návrhy, které dostával. To bylo rovněž i zdrojem závisti, která se brzy změnila v nenávist.
Konečně dorazil do třídy, i když bez dechu, po kterém zalapal hned, jakmile spatřil podrážděný výraz učitele angličtiny. Tedy, věděl, že z nějakého podivného důvodu nepatří zrovna k jeho oblíbeným studentům, ale nechápal proč vlastně. Pilně se na jeho předmětu učil, uměl plynule mluvit a stejně dobře rozuměl, ale když došlo na výčitky, byl vždycky první na řadě. Kdyby místo něj v tu chvíli přišel někdo jiný, profesor by se nad tím ani nepozastavil a prostě by přijal omluvu.
„You are always coming late, Trümper,“ pokáral ho, přesně jak předvídal.
Tom si sám pro sebe odfrkl, protože dobře věděl, že to, co ten muž právě řekl, vůbec není pravda.
„I’m sorry, mr. Meyer,“ odpověděl tiše na obvinění a se skloněnou hlavou zamířil ke své lavici a posadil se na opotřebovanou židli. Okamžitě schoval obličej do dlaní a sesunul se na desku lavice. Andreas, jeho nejlepší přítel a spolužák, ho lehce praštil do ramene, aby upoutal jeho pozornost. Tom zvedl obličej a podíval se na něj úkosem. „Ahoj,“ řekl Andreas a předstíral uraženost.
„Hm, ahoj,“ odpověděl rasta jednoduše.
Andreas, kterému se říkalo zkráceně Andy, stiskl rty a snažil se zadržet smích, když si vzpomněl na slova profesora Meyera. „You are always coming late, Trümper!” Napodobil ho a tiše se zasmál.
„Jsi kretén,“ nebyl si jistý, jestli to vlastně míří proti svému příteli.
„Zase ti ujel autobus?“ Zeptal se Andy a naklonil se ke svému příteli.
„Jo,“ Tom znovu skryl tvář a podrážděně zavrčel. „A ten bastard má na mě spadeno.“
„Vsadím se, že ses vůbec nikde nezastavil, aby sis prohlédl nějaký pitomý časopis, a proto jsi přišel pozdě,“ řekl blonďák a potřásl si hustými vlasy.
„…“
Andreas se znovu usmál. „Měl bys s tím přestat, až moc ti ovlivňují život,“ řekl a nakrčil nos.
„Je to silnější než já, Andy, on je… je…“ Nedokázal větu dokončit a s těžkým výdechem začal kreslit na stůl pomyslné čáry, přičemž sklopil oči.
„Ztratil jsi kvůli nim rok školy, Tome, možná že si to stále neuvědomuješ.“
Byla to pravda, Tom už měl maturovat a chodit na univerzitu, jak si před lety naplánoval. Pak se ale rozhodl absolvovat celou jejich tour a kvůli příliš mnoha absencím a nedostatečným propadl.
Ne, že by toho opravdu litoval, naopak, ale stejně se přistihl, že musí honit pitomý autobus, aby se dostal včas do školy, a že mu učitelé i rodiče stále říkají, co má dělat. Teď už byl dospělý a některé věci už pro něj nebyly.
Svým způsobem byl vděčný, že neuspěl, protože teď měl za spolužáka Andrease. Blonďák byl o rok mladší než on, ale znali se už dlouho, jelikož bydleli ve stejné ulici. V dětství si spolu hráli v parku nedaleko jejich domu, ale když vyrostli, přerušili kontakt a znovu se setkali, až když jim bylo asi třináct.
Andreas byl vždycky ten, kdo měl hlavu pevně na ramenou, i když patřil k lidem, kteří tíhli k anarchii, k těm, kteří se oblékali do kožených bund a vojenských bot. Vždycky Toma dokázal vrátit na správnou cestu, když v životě zaškobrtl, ale když šlo o Billa Kaulitze a Tokio Hotel, pochopil, že Tom Trümper je v těchto rozhodnutích neoblomný. Nevyčítal mu to, protože on sám nesnášel, když se někdo pokusil jít proti jeho přesvědčení; nesčetněkrát se mu stalo, že zmlátil někoho, kdo urazil jeho náboženství: metal.
Tom se smál jeho oddanosti bohu piva a poga, i když, upřímně řečeno, i on měl pivo rád.
Takže podtrženo sečteno, i Andreas našel stejně bizarní lásku, jakou jeho přítel choval k Billu Kaulitzovi.
„Trümpere, Schulzi, nedali byste si kávu?“ Spustil profesor autoritativně, takže se k němu okamžitě otočili.
„Tedy…“
Andrease vyrušil Tom, který zasáhl, aby zabránil dalším potížím. „Omlouváme se, pane profesore.“
„Co to děláš?“ Zašeptal Andreas zamračeně.
„Kryju ti zadek, kreténe,“ odpověděl Tom s tvrdým výrazem. Toho rána nechtěl žádnou poznámku, protože den začal už tak nepříliš pozitivně.
Obrátil oči k tabuli, aby sledoval výklad, nebo se o to alespoň pokusil. Jeho mysl se toulala a on byl stále zvědavější na nové číslo časopisu Bravo. Právě v tomto časopise mělo být vzrušující překvapení, které mělo všechny fanoušky připravit o řeč. Říkalo se, že to bude revoluce. Tom se okamžitě snažil odvést myšlenky jinam, aby se mohl soustředit na výuku, a tak zašátral v penálu po peru a začal bez přestání psát.
♫♪♫
Zaznělo i poslední zvonění, Tom s Andreasem procházeli hlavní chodbou, když se před ně postavila středně vysoká dívka se světlými zrzavými vlasy do půli zad a bránil jim v pokračování. Tom na ni překvapeně zíral. Byla to… Anne? Ne, možná Kate… nebo… tedy, nemohl si vzpomenout na její jméno.
„Ahoj, Tome! Já jsem Camille, pamatuješ si mě?“ Vykřikla nadšeně a vesele gestikulovala rukama.
Camille, to je ono! „Ahoj, Camille… ano, já… pamatuju si tě,“ řekl nejistě a přejel jazykem po piercingu ve svém rtu. To Camille stačilo k tomu, aby se rozvášnila, poposkočila, čímž odhalila svá bujná ňadra. Andreasovy oči okamžitě padly na její křivky, zatímco Tom se cítil stále trapněji.
„No,“ pokračovala dívka, která si Andreasovy přítomnosti ani nevšimla. „Napadlo mě… máš nějaké plány, Tome?“ Tom se na chvíli zamyslel, pak se odmlčel a chtěl promluvit, ale ona ho okamžitě přerušila. „Teda, pokud máš čas… nechtěl bys se mnou jít na oběd?“ Navrhla s nesmírně milým a neodolatelným výrazem.
Čas? Vůbec neměl čas.
Musel jít do trafiky, vrátit se domů a… najíst se, přečíst si článek a… ne, vůbec neměl čas!
„Promiň, ale dneska prostě nemůžu,“ zalhal a předstíral, že ho to mrzí. „Mám něco důležitého, co opravdu nemůžu odložit.“
Slyšel, jak se Andreas ušklíbl, a viděl, jak Camillina tvář povadla, když se podívala na své boty, a bylo poznat, že jí to nesmírně mrzí. Nebo ho jen chtěla obměkčit.
„Chápu,“ řekla, ale samozřejmě pochopila, co tím Tom myslel.
„Tak – takže… um, ahoj, huh! Uvidíme se!“ Mávnutím ruky se rozloučil, nechal dívku, aby se utápěla ve své frustraci, a vydal se k východu, následován svým přítelem.
„Páni, chlape, ty to s holkama fakt umíš!“ Posmíval se mu Andreas, jak předvídal, a energicky ho poplácal po zádech.
Tom zavrčel a podíval se na Andrease, jako by ho chtěl v tu chvíli zabít. „Dělej, nechci zase zmeškat autobus!“
„Podle mě bys jí měl dát šanci!“ Řekl Andreas hlasitě a následoval Toma. „No… jde po tobě už docela dlouho!“
Přesto si Tom nedokázal vzpomenout ani na její jméno.
„Ale to neznamená, že by mě to mělo zajímat,“ prohlásil Tom odhodlaně, jako by chtěl omluvit svůj nesmyslný nezájem.
„Alespoň to s někým zkus, Tome.“
„Co to dneska s vámi všemi je?“ Vyhrkl Tom a zrychlil tempo, dokud nebyl od ostatních dostatečně daleko.
Andreas se zastavil, zmatený Tomovým plachým chováním. Už mu nerozuměl a nevěděl, jak ho z té jeho posedlosti „vyléčit“. Protože podle něj to nebylo nic jiného než hloupá fixace. Ale on o tom nic nevěděl, nikdy se nepozastavoval nad těma čokoládově sladkýma očima, nad jeho hypnotickým hlasem. Do sítě toho pekelného anděla se nedostal.
Tom mezitím nastoupil do autobusu, ukázal řidiči jízdenku, a pak vklouzl na jedno z mála zbývajících volných míst. Okamžitě se ponořil do pozorování oblohy skrz velké okno. Byl slunečný den, v zimě nebylo moč časté, aby byla obloha takhle modrá. Šedivost mraků v něm vždycky vyvolávala tísnivý pocit, ale někdy to bylo i příjemné, ale nikdy ne tolik jako ta jasně modrá, občas zkalená nějakým tím bělostným mrakem. Usmál se a už poněkolikáté se ponořil do svých myšlenek.
Kdo ví, jaké by to bylo, dívat se na oblohu společně s osobou, po které nejvíce toužil, držet ji za ruku a nikdy ji nepustit. Z toho všeho byl velmi smutný, protože věděl, že jeho představy zůstanou jen fantaziemi. Jako by někdo tak slavný jako Bill si mohl vůbec všimnout toho přerostlého dítěte. Proč mu ale pocit toho uvědomění si bránil otevřít se novým zkušenostem a najít si lásku v někom jiném? Tom cítil, že ho ta touha drtí jako balvan, ale zatraceně se mu to líbilo. Cítil se hrdý, i když se mu posmívali; cítil se dospělý, i když ho někdo nazval nezralým. Tom znal svět, naučil se žít, znal fakta. Proč by tedy měl být dítětem?
Přenesl pohled z oblohy na silnici a uvědomil si, že jeho zastávka je už blízko. Stiskl červené tlačítko, vstal a hodil si batoh na jedno rameno. Autobus se zaskřípěním zastavil a většina cestujících se zapřela, aby nespadla, pak se otevřely dveře a Tom vyskočil z autobusu. Okamžitě zamířil ke stánku s novinami, vstoupil dovnitř a rozhlédl se po majiteli, se kterým se už znali.
„Dobré ráno, Karle,“ pozdravil ho srdečně, když ho uviděl.
„Oh, ahoj, Tome,“ odpověděl spokojeně asi šedesátiletý pán, který byl zaneprázdněn uspořádáváním novin.
„Všechno v pohodě?“ Zeptal se Tom roztržitě, když sledoval poslední příchozí.
„Jen pojď dál, chlapče. Nehledáš náhodou tohle?“ Otočil se k prodavači novin a viděl, že v rukou drží zbrusu nový výtisk časopisu Bravo. Na tváři se mu rozšířil úsměv a energicky přikývl.
„Konečně to vyšlo! Moc ti děkuji, Karle,“ vzal časopis do rukou a prolistoval stránky, z nichž se linula vůně papíru a inkoustu a Tom ji vdechoval.
„Představ si, hned jsem si na tebe vzpomněl, když to přišlo. Během chvíle byly všechny pryč, víš? Neuvěřitelné!“ Muž se zasmál pod hustým šedým knírem a Tom se na oplátku usmál.
„To si umím představit. Teď už radši půjdu domů.“ Tom zaplatil za časopis a zamířil k východu, přičemž ještě zamával majiteli trafiky.
Teď už stačilo dojít domů, přečíst si časopis, aby mohl objevit to velké překvapení.
Musel prostě jen… jít.
Polkl a bezvládně pokračoval dál, popoháněn hromadou papírů v rukou. Sakra, bylo mu dvacet, měl řidičák, všechny předpoklady k tomu, aby byl opatrným řidičem, jediným nedostatkem bylo, že neměl auto, takže se musel spolehnout na přeplněný autobus a zbytek cesty od zastávky dojít pěšky. Ale musel to ještě pár měsíců vydržet, a pak se mohl opravdu rozhodnout, jak naloží se svým životem. Opravdu chtěl mít stejné štěstí jako oni: cestovat po světě, dělat hudbu a žít pro svou vášeň. I když za všechno se platí a to někdo věděl lépe než Tom.
♫♪♫
Byrokratické záležitosti Davida Josta bavily. Byl manažerem Tokio Hotel, který nyní na kapelu čekal ve své kanceláři kvůli mimořádně důležitému sdělení. Tihle kluci měli štěstí; nikdy předtím německá kapela nevydělala tolik peněz. Samolibě se usmíval, když třídil nějaké papíry, a pomyslel si, že si je přece jen oblíbil. Z přemýšlení ho probralo dvojí hlasité zaklepání na dveře, a tak hlasitě řekl: „Vstupte“, aby ho bylo slyšet.
Ve dveřích se objevil Bill a hned za ním Georg, Gustav a Billův bratr Axel. Bill a Gustav obešli židle naproti stolu a posadili se, zatímco Axel a Georg stáli za nimi a čekali, až manažer začne mluvit.
„Dobré ráno, lidi,“ začal David, odkašlal si a uhladil otevřenou dlaní několik dokonale rovných papírů.
„Ahoj, Davide,“ odpověděli sborově, jako by fungovali v symbióze. Vždycky bylo špatným znamením vidět Josta nervózního a zápasícího s perfektně srovnanými papíry. Často to přineslo špatné zprávy pro ně i pro vedení, jindy to byly zprávy, které byly přínosné pro Universal, avšak ne pro kapelu.
„Chci vám něco oznámit. Jde o ten projekt, o kterém jsem vám už před nějakou dobou říkal, pamatujete?“
David se jim zmínil, že by chtěl uspořádat soutěž, jejíž vítěz by mohl absolvovat část turné s Tokio Hotel. V jejich autobusu, v hotelu, v zákulisí, všude.
Všichni čtyři si okamžitě představili teenagera trpícího akné, který má pokoj polepený jejich plakáty, na posteli polštář s fotkou položený na povlečení rovněž s jejich podobiznou. Největší starosti jim však dělalo soužití s člověkem, který jim byl hluboce oddaný, nebo spíše jejich obrázkům.
„Prostě to nevyšlo?“ Zeptal se Axel a doufal, že odpověď bude kladná.
Axel byl Billův opak; miloval samotu, zavíral se sám v pokoji a celé hodiny hrál na svou oblíbenou kytaru nebo jen poslouchal hudbu. Vždycky se ze skupiny nejvíc zdráhal odhalit se veřejnosti; jeho život, jeho povaha byly obklopeny závojem tajemství. Málokdo ho skutečně znal a fanoušci neměli dostatek informací, aby si mohli vytvořit obrázek, který by na Axela seděl. Jediný člověk, na kterého se spoléhal, byl jeho bratr, který snad jako jediný znal všechny jeho stránky. Axel se o něj rád staral jako správný starší bratr a vždy mu podal pomocnou ruku, když to jeho bratr potřeboval.
Bill byl jiný, miloval slávu, i když kvůli ní uzavřel smlouvu s ďáblem. Vzdal se svobody a života, aby mohl koncertovat, cestovat po světě a držet v rukou trofeje. Bill se před bleskem fotoaparátu vždycky usmíval, i kdyby to už nemohl vydržet.
„Ne, nic takového,“ odpověděl David a prohrábl si rukou neposedné vlasy. „Vlastně vám chci říct, že všechno už je připravené, stačí jen váš souhlas.“
„Okey, vysvětli, o co jde,“ řekl Bill rozhodně, naklonil se k manažerovi a jednou rukou si podepřel hlavu, kterou se loktem opíral o koleno.
„Soutěž v podstatě spočívá v tom, že každý fanoušek, který se do ní přihlásí, bude muset předvést píseň, kterou sám napsal. Tu potom upravíme a zařadíme ji do setlistu na poslední datum turné a fanoušek, který ji napsal, s vámi stráví čtrnáct dní.“ David se odmlčel, aby popadl dech, usadil se na otáčecí židli, sepjal ruce a čekal na odpověď.
Georg nevěřícně zamrkal a udiveně se podíval na manažera. „Promiň… Davide, ale aby pro nás fanoušek psal písničky?“
David energicky zavrtěl hlavou. „To oni přece tvoří vaše životy. A stejně to nebude jen nějaký obyčejný text, protože si tu věc budete vybírat vy sami, osobně.“
„Aspoň že tak…“ zamumlal Gustav zpoza brýlí se svým obvyklým ztraceným výrazem.
„Tak co na to říkáte?“
„Říkám, že teď se i to málo soukromého života, co nám zbylo, stane veřejným,“ zavrčel Axel a mezi mozolnatými prsty stiskl kůži, která byla na opěrkách křesla.
„Budou to jen dva týdny, nebudou žádné problémy,“ uklidňoval je David a snažil se, aby jeho tón byl klidný a uklidňující. „A co si myslíš ty, Bille?“ Obrátil pohled na zpěváka, který do té doby nepromluvil ani slovo, ponořen do svých myšlenek.
Černovlásek s trhnutím zvedl hlavu, zmateně se podíval před sebe, a pak se nesměle ujal slova. „No, já… myslím… že by to… mohlo jít, jo,“ zamumlal nepřesvědčeně. Vlastně nevěděl, co si o tom má myslet.
David ignoroval zpěvákovo zamračení a pokračoval: „Kromě oficiálních webových stránek o tom budeme informovat i v příštím čísle časopisu Bravo.“
♫♪♫
Tom přišel domů jako omámený a netrpělivě čekal.
Teď jedl, časopis měl otevřený vedle talíře a pohledem byl přilepený na řádky. Pozorně četl, a když se dostal k oné osudné zprávě, málem se zadusil. Jen stěží mohl těm slovům uvěřit, ale opravdu je pochopil, když Simone popadla časopis, aby se podívala, co jejího syna tak šokovalo, a ztuhla, protože už teď věděla, co se Tomovi honí hlavou.
autor: Veronique
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
