Kaulitz podcast – epizoda 4

Translation of the podcast Kaulitz Hills – Episode #4 „Nonchalant Bentley Tom & Bachelor Bill” 23. 9. 2021
Translated by @THFC_DE_Natalie and @aislaend

Bill: Ahoj, zlato.
Tom: Co se děje?
B: No, doufám, že jsi nepřejel mého psa.
T: Cože…?
B: POČKEJ! Ještě musí jít dovnitř!
T: (křičí) STITCHI?? STIIIIITCHI?
B: (ke Stitchovi) Pojď sem, můj miláčku (zasměje se), kde je můj miláček? (k Tomovi) No, mám ti něco říct? Zase se mu daří skvěle!
T: Ani náhodou!
B: Hm… protože…
T: Vážně?
B: Ano, protože to teď musíme říct našim posluchačům: Jsem zpátky! Ahoj! (Tom se směje)
T: Jsi zpátky.
B: Vrátil jsem se z Německa a jsem opravdu šťastný, že jsem tady zpátky, právě jsem přistál.
T: Ano. Takříkajíc včera.
B: Přesně tak.
T: Před několika hodinami.
B: A říkal jsi mi, že Stitch je nemocný.
T: Ano!
B: Byl s tebou a ty ses zase rozčiloval a říkal jsi: „On se všude posere, neslyší a není mu dobře.“ A včera jsi mi řekl, že…
T: Ano, a on tady pořád zvrací. Vytéká z něj žlutá tekutina a je tak strašně cítit, že mám pocit, že je to žluč.
B: Přesně tak. A včera jsem hned volal lékaři a ten ho chtěl nechat vyšetřit, ale pak mi asistent řekl, že si myslí, že je to psychická záležitost.
T: Ale… ale… dobře, možná. Ale nemáš pocit, že by se naši psi měli cítit dobře s námi oběma, protože jsme dvojčata a já se o něj opravdu dobře starám, víš?
B: Ano, ale možná se o něj jen dostatečně nestaráš. Musíš ho nějak víc líbat, já nevím.
T: Mám pocit, že se Antona trochu bojí.
B: Dneska už zase chodí na procházky, dneska si chtěl zase hrát a už mu nesmrdí-.
T: Už mu nevystupuje žluč?
B: Ta žluč už nevystupuje a myslím, že už je pryč…
T: Když už mluvíme o žluči, která vyvěrá: Zase jsem si s sebou přinesl lahodný nápoj!
B: Řekni mi, jaké kouzlo jsi udělal!
T: Celý den jsem stál u plotny…
B: Ty jsi kouzlil?!
T: … a napadlo mě – nevím, jak mě to napadlo, možná kvůli blížícím se volbám – tak mě napadlo, že nám přinesu pravý, NDR recept, vaječný likér – domácí vaječný likér!
B: To snad nemyslíš vážně. Ty jsi ho vyrobil sám?
T: Ano, byl jsem celý den u plotny a udělal jsem ho.
B: Tak to je roztomilýýýý! Ááá, to mám takovou radost!
T: Ale cestou sem…
B: – vyklopilo se to.
T: Podívej, já jsem to tady pěkně rozléval do takové krásné karafy.
B: Ta karafa je docela hezká, ale kde jsi ji vzal?
T: Z domova, asi ji koupila moje žena.
B: Pěkné.
T: A ehm… tak kam obvykle dáváte tu karafu v autě?
B: Dole v prostoru pro nohy.
T: Jo, jasně, a nejdřív to bylo v pohodě, a pak– znás tady Mullholland Drive–.
B: Správně.
T: Vjedu do té zatáčky a najednou se to převrhne (Bill: Ne!), ale je tu jedna dobrá věc: Když jsi udělal vaječný likér správným způsobem–
B: –tak je to pěkně pevné!
T: –docela pevný! Takže karafa letěla dolů, ale díkybohu se nic moc nestalo.
B: Jen jsem chtěl říct, že ti v takových dnech vždycky říkám „Bentley–Tome“ (Tom se směje), protože dneska jsi sem přijel s tím svým luxusním autem (směje se), a myslím, že máš pak vždycky trochu jiný přístup (Tom se směje), takže je to opravdové „víkendové auto“.
T: Nesmysl!
B: Ano! Trochu, myslím.
T: To auto je takový „dejte ruce nahoru, [je] víkend“ [lit: Hoch die Hände, Wochenende], že?
B: To auto představuje „dejte ruce nahoru, [je] víkend“, můžete si dokonce dát střechu dolů–.
T: To není naše rodinné auto.
B: Ano, přesně tak.
T: To je prostě…
B: Vždycky mám pocit, že dokonce přijíždíš nějak jinak. Mně se Bentley–Tom docela líbí, ale je to trochu snob (Tom se směje).
T: Ty jsi blázen.
B: Každopádně tu dnes máme Bentley–Toma.
T: Každopádně dnes máme vaječný likér podle receptu z NDR. Každý, kdo si ho chce zopakovat, budu tomu říkat prostě vaření, protože ty věci se vlastně musí uvařit.
B: Nevěděl jsem, že se to musí vařit.
T: Je tam žloutek, je tam vanilka, cukr, to je velmi důležité.
B: Páni.
T: Pak kondenzované mléko, které tady v Americe nemáme, to znamená, že jsem to dělal ze směsi smetany a „půl na půl“, tak se tomu tady říká.
B: Ach, už se mi zase sbíhají sliny.
T: A vysoce odolný rum je velmi důležitý!
B: Dobře.
T: Jo, to jsem se celý den zabýval oddělováním žloutků a tak, opravdu jsem si dal záležet.
B: Tak to je šílené! Ty mě vážně překvapuješ! Nikdy by mě nenapadlo, že to uděláš!
T: Otázka je, jak to budeme pít?
B: S ledem, ne? Já už jsem tak dlouho žádný nepil, že už ani nevím, jak chutná. Ale s ledem se to tak divně srazí.
T: Tenkrát na východě se to pilo takhle na zahradě…
B: – teplý.
T: Teplý! (směje se) Naplněný do takových malých panákových skleniček, že?
B: Já tady žádné panákové sklenice nemám. Neměl bych si rychle nějakou sehnat?
T: No… no tak. Prostě to vypijeme z větších skleniček. Stejně to musíme vypít celé!
B: Naplň si jednu. Chci to ochutnat.
T: Na zdraví!
B: Na zdraví!

Intro

B: (ochutná) Woah. Je to husté, ale vynikající!
T: Jo, husté. Ale chutná to dobře, ne?
B: Chutná to jako taková dobrá zmrzlina, tak nějak.
[zvuky mlaskání]
B: Chutná to jako vajíčko.
T: [směje se]
B: Myslíš, že je to moc pěnivé, nebo se to musí víc naředit?
T: Ne, myslím, že by to mohlo být v lednici trochu déle, ale mohli bychom zkusit jednu na ledu…
B: Ale je to tak lahodné, mmch.
T: Je to dobré, že?
B: Výborné.
T: A poprvé domácí. Dal jsem do něj trochu víc rumu–
B: (směje se) Taky to voní hodně vysokoprocentně!
T: Mňam, mňam, mňam, cukráři. [lit: „lecker lecker Zuckerbäcker“]
B: Mňam, mňam mňam. Chutná to dobře!  Páni, jsem z toho vážně unešený! Jsem úplně šťastný, že máme opravdu dobrý zvuk. Poslouchal jsem poslední díl, když byl nahraný, a byl jsem opravdu smutný, protože jsem nějak zněl, jako bych byl na telefonu.
T: Jakmile si musíš zvuk upravovat sám, je to…
B: Jo, je to na prd…
T: –jde to samozřejmě špatně.
B: Já to prostě bez tebe nedokážu, Tome, já tě prostě potřebuju. Taky to nebylo moc příjemné, mám radši, když sedíme spolu–.
T: To je.
B: Měl jsem toho fakt hodně a tolik jsem pracoval a byl jsem tak hotový, spal jsem bez konce, už jsem prostě nemohl.
T: Chtěl jsem jen říct, že ten tvůj výlet do Německa byl opravdu intenzivní, že?
B: Byl tak intenzivní, že jsem právě natočil televizní pořad – svůj první vlastní – nechci dělat zase reklamu, chci ti jen říct, co jsem dělal.
T: Ano. Tak neříkej název.
B: Ne, nebudu říkat název! Jen říkám, protože někdy taky nevíš, co dělám–.
T: Jsi hloupý, já jsem to všechno vyjednal (směje se).
B: Ano, samozřejmě, že jsi to všechno vyjednal (směje se), vyjednal jsi všechny smlouvy, ale pak někdy nevíš, kdy se všechny ty věci vlastně stanou.
T: Přesně tak.
B: – a jak je to všechno stejně umístěno v mém rozvrhu, víš? Takže jsem točil televizní pořad, natáčel jsem dva pořady denně s tím, že jsem čtyřikrát měnil oblečení a tak dále, a pak jsem večer přijel a v sedm ráno jsem seděl v maskérně, pak u účesu, pak pokaždé nový look–
T: A uvědomil jsem si, že, se musíš naučit tolik textů! Musím říct, že by to pro mě byla opravdová noční můra. Něco prezentovat nebo přednášet – učit se texty nazpaměť – těžko si dokážu představit práci, kterou bych dělal méně–.
B: Opravdu?!
T: To je–, já nevím – takže všem, kteří si představují, že bych měl někdy něco prezentovat, tak na to musíte dát tolik [peněz], protože– (oba se smějí). Já si myslím, že by mě na to taky nikdo nechtěl, protože já prostě strašně mumlám.
B: Možná někdy něco společně uspořádáme!
T: Něco takhle spontánního je úplně moje parketa, ale učit se to nazpaměť? Ne!
B: Já musím říct, že jsem docela dobrý v tom, že si sám píšu, takže se mi často stává, že prostě dostanu témata a pak si můžu napsat moderování sám a často to v tu chvíli taky dělám dost spontánně. Takže, jak víš, jsem vždycky tak dobře připraven.
T: Ale já se na to často ptám u herců: myslíš, že záleží na režisérovi, že se herci musí hodně učit zpaměti.
B: O tom taky přemýšlím.
T: – a jestli někdy můžou přijít s něčím vlastním.
B: Víš co? Já jsem se o tom tuhle s někým bavil, protože jsem byl na aftershow party Fashionweeku–, dva dny jsem točil pořad, pak byl druhý den Fashionweek a taky jsem byl na aftershow party a oslovili mě lidi, tak vtipný, hele, Tome–, já jsem je neznal, protože oni dělají takový… doku–, ne „dokument“, jak se to jmenuje zase… takový trapný pořady, nechci teď zase někoho bít.
T: To bylo super „dokumentární, ne ne dokumentární, trapný pořad“ (smích).
B: Jak že se to jmenuje?
T: Vtípky, nebo co?
B: Ne, ne, ne! Tyhle vymyšlený – DAILY SOAP!!!–… tak se to jmenovalo?
T: Aha, aha! Myslíš doku–soap.
B: docu–soap! No vidíš! (směje se)
T: Dobře, ne dokument, ale docu–soap.
B: a hrají věci, které jsou v Německu pořád nahoře, něco jako GZSZ. (Gutte Zeiten, Schlechte Zeiten – Dobré časy, špatné časy – asi něco jako Ulice, ale dokumentární)
T: telenovelu.
B: Přesně tak. Pak jsem tam potkal herce, taky jsem je neznal, a oni pak pili a pili, a pak mě samozřejmě oslovili a začali jsme si povídat, a já jsem nevěděl, co dělají. Myslím, že jeden z nich byl taky trochu naštvaný, že ho neznám, a byl takový jako „panebože, ty mě neznáš?“. (Tom se směje)
T: Ještě jeden malý fakt z 90. let: Tenkrát jsme se na něco takového – to bylo na začátku takových dokureality – vždycky dívali. Jmenovalo se to Škola. Jmenovalo se to Škola?
B: Jmenovalo se to „Maturita“!
T: Ne, jmenovalo se to „maturitní ročník“!
B: „maturitní ročník“, to je pravda! (oba se smějí)
T: Super, kdo si to pamatuje? „Maturitní ročník“, tenkrát to bylo na VIVA. Jo, dobře, pokračuj.
B: Tak jsem se zeptal přesně na to, myslel jsem to taky tak „hej, blázne, pak nemáš žádný život. Musíš být na place ve čtyři ráno“ a oni na to: „Jo, musíme tam být každé ráno ve čtyři“.
T: Ale to je všechno podle scénáře, ne?
B: Ano, podle scénáře. Pak tam hrají do šesti do večera, pak jdou domů, naučí se text a druhý den tam musí být zase ve čtyři ráno. To přece taky není žádná sranda, ne?
T: Páni, to ne.
B: Tak jsem si říkal: „Jaké to je, učit se takové repliky? To se je musíš opravdu naučit?“
T: To si nemyslím, protože je to všechno tak špatně zahrané.
B: Přesně tak, taky říkali: „Ne, jenom musíš zhruba vědět, o čem to má být!“ (smích)
T: Protože to nejsou skuteční herci, že? To je spíš takový koníček.
B: To ne, ale oni se jako herci vnímají.
T: Aha, vážně?
B: Ano, ano. Ale–
T: Známe také neuvěřitelné množství herců, například Thomase Kretschmanna. Zeptejme se ho, jestli záleží na režisérovi, víš? Protože si dovedu představit, že ten či onen režisér je s tím v pohodě a řekne „tuhle postavu můžeš interpretovat i volněji“, nebo také někdo, kdo se musí držet scénáře. Je to různé.
B: To by mě taky zajímalo. No, každopádně jsem pak dělal další věc pro jinou velkou streamovací službu. Pak jsem dělal dva dny jednu přehlídku, pak jsem dělal dva dny týden módy, Leni představovala vlastní kolekci, byla jsem na zahajovací přehlídce, ona se tam taky procházela po molu. Byla to hezká shoda okolností, ale nebyl jsem tam kvůli Leni. Byl jsem rád, že se to všechno tak nějak střet–
T: Ano, samozřejmě, byl jsi tam jako „tajný tatínek“.
B: Ne, nebyl, ale všichni se mě na to ptali, všichni byli jako: „Musíš se tady teď starat o Leni?“
T: Jo, no, říkal jsem ti, že bys na ni měl dávat pozor.
B: Ano, samozřejmě, že jsem na ni trochu dohlížel, to je jasné, že to stejně dělám. Ale všechno se to stalo náhodou. Já jsem říkal: „Jedu na týden módy,“ a ona na to: „Aha, já jedu taky na týden módy!“
T: První věc, na kterou ses mě zeptal poté, co jsem ti řekl, abys dával pozor po Leni, byla: „Hele, já jdu na ten večírek, mám vzít Leni s sebou?“ A já na to: „Zbláznil ses?“ „Ne,“ odpověděl jsem. (směje se)
B: Ne, protože mi řekla…
T: –že chce jít trochu ven.
B: Já na to: „Já jdu na večírek,“ a ona na to: „Já bych tam taky ráda šla!“ A znělo to jako super večírek.
T: Jo, já vím.
B: a pak jsem si říkal: „Já ji prostě vezmu s sebou!“, byla to ta párty 032c, ale nakonec jsem tam nešel, protože jsem to nestihl.
T: Aha, no vidíš.
B: Takže všechno šlo dobře. (Tom se směje). Pak jsem natočil velkou reklamu pro jednu velkou streamovací službu, pak jsem musel dělat prodejní pořad pro svůj label, takový teleshopping, to byla docela sranda (smích).
T: To jsem vždycky chtěl dělat.
B: Musel jsi dělat live–shopping, jako: „Aha, právě jsem slyšel, že máme poslední dva kusy, musíte si je vzít TEĎ!“.
T: Takhle to opravdu bylo?
B: Ne, tak to nebylo (smích).
T: To by bylo super.
B: Přál jsem si, aby to tak bylo, ale nebylo (smích).
T: Mohl jsi říct: „MDLA, tady máme ještě dvě [neslyšitelné]“, ale ve skutečnosti jich máš na skladě ještě dva miliony.
B: Ne, tak to nebylo. Bylo to trochu chladnější, musel jsem si vybrat svůj oblíbený vzhled. Pak jsem jeden den dělal nějaké věci pro kapelu, jako že jsem musel natáčet videa, focení na sociální sítě, takže obsahové věci, věci, které má naše nahrávací společnost vždycky ráda. A pak ehm… právě jsi trefil STITCHE!
T: Ne, jen jsem ho ťuknul, protože se zase dusil. Hele, on se zase dusí!!!
B: A teď ho nech na pokoji! Každopádně jsem to pak dělal ještě jednou jeden den s Georgem dohromady. Pak jsem letěl na jeden den do Kolína nad Rýnem, což bylo naprosto intenzivní, spal jsem jen čtyři hodiny a byl jsem opravdu rozmazlený. Pak jsem byl s Tommi Schmittem, a to bylo opravdu příjemné. Je to náš kolega z podcastu „Gemischtes Hack“ a chtěli jsme si udělat takový malý shoutout… (překládá mi to jako výkřik, to asi bude kravina :-D, má to víc významů)
T: Mluvili jste o našem podcastu?
B: Říkal jsem mu, že jsme teď kolegové, a samozřejmě jsme se o tom bavili a že jsme teď taky trochu konkurenti, a já jsem vlastně docela hrdý, že jsme vůbec konkurenti, protože oni jsou tak úspěšní.
T: Oni jsou úspěšní už tak dlouho a už si vytvořili cílovou skupinu, stálé publikum. My si ji musíme teprve vytvořit.
B: To bylo opravdu hezké. Ale–, no nic, to ti musím říct za chvilku, ale pak už jsem byl úplně hotový. A pak jsem byl rád, že jsem se vrátil domů a přišel jsem sem a vidím: Moje kytky nebyly zalité…
T: To není pravda! Já jsem ti zalévala kytky!
B: Ano, na poslední chvíli!
T: Zbláznil ses?! Já jsem ti zaléval kytky…, to je sprosté. Zaléval jsem tvoje staré kytky, které jsi dostal k našim narozeninám – které jsem mimochodem nedostal –, jen jsem je nedal ven.
B: Jo, a ty jsi nevěděl, že smrdí. Prostě po nějaké době smrdí, když taková stará voda vyschne…
T: Znáš ty lidi, kteří mají doma takové uschlé růže?
B: Ano, ale pak už bys tam tu vodu neměl držet, ty idiote (smích).
T: No jo, to jsem nevěděl. O tom nic nevím.
B: To musíš tu vodu vyndat, můžeš je nechat takhle uschnout, ale musíš je pak nějak pověsit hlavou dolů.
T: Ano, to jsem nedělal.
B: Stejně už to nikdo nedělá.
T: Zdálo se ti něco?
B: Ano! Něco divného! V letadle se mi zdálo jako blázen.
Povídej mi o tom.

O čem sníme

B: Měl jsem další opravdu divný sen. Nevím, jestli to lidi zajímá, ale protože každý má sny, chci se toho znovu dotknout a hmm, mluvit o snech je samozřejmě také velmi intimní, protože si říkáte: „Páni! Ti lidé se o vás hodně dozvědí, když si vyloží vaše sny. Takže jsem tak nějak vlezl do snu a zase z něj vypadl. Znovu a znovu jsem se do toho snu vracel. Ležel jsem v letadle a to se pořád strašně třáslo. Tentokrát jsme měli hodně turbulencí, já jsem se mezi tím znovu a znovu probouzel a pak jsem zase spadl do toho snu. Každopádně se mi to zdá často, Tome, zdá se mi o koncertech – tobě se to určitě zdá taky, že?
T: Ano, ale ne o jiných koncertech, ale o těch našich. Že stojím na pódiu a mám výpadek a ostatní se tomu smějí, nebo tak něco.
B: Ano, přesně tak, taky se mi takové věci stávají. Nevím, jestli to tak máš i ty – ale mně se často zdá, že naše koncerty jsou na hoře, víš?
T: Na hoře?
B: Ano, je to někde venku, jako na festivalu, a my jsme na hoře a ta hora má svah a jde takhle dolů.
T: Ne, moje koncertní noční můry jsou vždycky takhle: temné místo…
B: To mám taky.
T: – částečně prázdné. Přijdeš nahoru a nikdo tam není a pak mám výpadek.
B: Ano, prostě všechno možné.
T: – a že jsou tam dva zlí reportéři. (Smích) a já mám výpadek a v koutě je takový smích.
B: Jo, ale mně se to poslední dobou zdá tak často, že náš koncert je na horách, jako nějaký festival pod širým nebem, a je tam tobogán, fakt super, a ten tobogán vede dolů z hory, a je postavený jako letní sáňkařská dráha, a teče po něm divoká voda.
T: Aha.
B: A já jsem musel zpívat naživo, vylezl jsem ze země a pak jsem si nemohl vzpomenout na text. To je taky takový typický, o tom se mi vždycky zdá.
T: Ano, tomu se říká výpadek paměti.
B: To je tak typické. Jde o to, že já tu písničku vlastně docela dobře znám, ale vyjdu ven a najednou už nevím nic!!!! Prostě jsem to nějak zamumlal, bylo to dost trapné, protože to byl společný duet s Nenou.
T: Oha! To je teď těžké.
B: Já říkám „stará Nena“, tedy ta Nena, které jsem dřív tak fandil.
T: Ta Nena z osmdesátých let.
B: A ona tam seděla, a protože já znám každou její písničku, teda umím všechno nazpaměť, už od šesti let, a pak jsem s ní zpíval a nic ze mě nevypadlo a mohl jsem jenom mumlat…
T: To je legrační, protože víš, že Heidi byla taky velkou fanynkou Neny, když byla malá? Stejně jako ty.
B: To už mi řekla, ano.
T: Ona byla obrovská fanynka, myslím jako vážně! Taky chodila s Ernou na koncerty a tak.
B: Ach, jak milé!
T: Taky jako ty. Opravdová zarytá fanynka.
B: Každopádně jsem se úplně styděl a ona na mě byla taky hrozně zlá. Byla úplně naštvaná a vůbec ne milá a přívětivá, zklamala mě. Znáte to, když si konečně zazpíváte se svým hrdinou, a pak z vás nic nevypadne a ona mě pak ani neuklidnila nebo nevzala do náruče. Taky to bylo všechno takové soutěživé a ona to všechno ještě zhoršila a nechtěla se mnou ani vystupovat, tak to bylo. Chtěl jsem k ní jít, ale ona se ode mě vždycky vzdálila a pak mi během vystoupení ukazovala nějaké staré fotky. Fotky našeho biologického otce z osmdesátých let.
T: Panebože.
B: Velmi zvláštní! Ukázala mi fotky našeho vlastního otce, jak má na sobě oblečení z našeho turné Humanoid, víš, takové ty rozverné oblečky. Velmi zvláštní!
T: Sny, jako že hraješ v prázdných halách nebo že jsi na pódiu se svým idolem z dětství a ona s tebou nechce vystupovat – to všechno můžeš vysvětlit, třeba odkud to pochází.
B: Určitě.
T: To jsou vlastně takové typické noční můry. Ale je taky tolik nočních můr, o kterých jsme se bavili minule, a taky proč máš VŽDYCKY noční můry… to by bylo hrozně zajímavé zjistit, to se opravdu musíš zeptat vykladače snů, se kterým se setkáš. Víš?
B: Ano.
T: Taky se často ptám, jak se těch nočních můr zbavit. Zrovna teď to není tak hrozné, jak to někdy bývá. Ze sedmi dnů v týdnu mám noční můry jen 3–4 dny. Ale jsou dny, kdy mám noční můry každý den, ale momentálně je to trochu vyrovnané. Určitě teď bereš hodně prášků na spaní, protože jsi byl na cestách a máš jetleg.
B: Já vím, beru teď hodně prášků na spaní.
T: Myslím, že to pomáhá – už se ti tolik nezdá, že?
B: No, pak jsem spadl z hory, jako že jsem sklouzl z toho vodního kanálu a byl jsem pryč a už jsem se neudržel a v tu chvíli jsem si zase vzpomněl na ten text, ale nemohl jsem se vrátit zpátky. Sice jsem si na ten text zase vzpomněl, ale stejně jsem byl takovej zklamanej, že mi Nena ukázala ty starý bolestný fotky, kterejma mě chtěla naštvat, to bylo nějak dost ujetý.
T: To je zvláštní. Já si vůbec nic nepamatuju, měl jsem tolik nočních můr, že už o tom ani nechci mluvit.

Senf aus Hollywood

T: Co jsi dělal? Řeknu ti, jak vypadal můj den, když jsi byl pryč: Dětem zase začala škola. To znamená, že člověk jenom jezdí, vozí děti do školy, zase je vyzvedává, pak je samozřejmě spousta drbů, víš, jak to je. Když zase začne škola, je to úplně jiná energie. Pak měl Henry narozeniny, bylo mu šestnáct.
B: Jaké to bylo?
T: Měli jsme jako oslavu sladkých šestnáctin u nás na zahradě a jo… uklízeli jsme dva dny.
B: Páni. To je šílené, na to bych fakt neměl. Myslím, že bych se tam zase nechal unést pařením, víš?
T: Jo, ne, ne.
B: (smích) Tak to byla spíš dětská párty, ne?
T: Ano, samozřejmě, byla to dětská párty! Tenkrát to nebylo jako u nás. Jeho šestnácté narozeniny byly spíš nevinné, takže sledování filmů a tak. Jediný problém byl…
B: Slyšel jsem, že jste se dívali na Ratatouille, to mi řekla Heidi. Myslím, že na šestnácté narozeniny je to sladké.
T: Ano, taky jsem si ten film moc rád pouštěl. Ptali se jich, na který film se chtějí dívat, a odpověď byla „Ratatouille“, my–
B: Tak to tě uklidnilo.
T: – pak jsem si říkal: „Svět je pořád v pořádku!“, všechno je dobré.
B: (smích) My jsme se tajně dívali na porno v našem pokoji, kam se ještě muselo volat, víš to? Kde jsi musel večer zavolat na ty sportovní kanály a oni se pak svlékali nebo jsi s nimi mohl mluvit a tak dále.
T: Ano, byl jsi zlobivý kluk.
B: Já jsem se tolik nebavil, protože jsem vždycky musel druhý den do práce a v Německu jsem neměl ani jeden den volna, takže opravdu nebyl žádný den, kdy bych si řekl: „Á, super, teď si můžu vyrazit s kamarády a něco podniknout.“ Měl jsem hrozně nabitý program. Podařilo se mi jít jen na narozeninovou oslavu Thomase Kretschmanna.
T: Aha! Mohl ses ho zeptat na to téma učení se textů podle srdce.
B: Ano, mohl jsem se ho zeptat, ale budu si to pamatovat na příště. Měl jenom takovou malou oslavu v Borchardtu v Berlíně, a to bylo hrozně fajn, protože teď na týdnu módy jsou tam samozřejmě všichni lidi. Narazil jsem na Badchieffa a Cro a…
T: Když už mluvíme o badchieffovi, dejme si mezi tím malou sebepropagaci: podívejte se na náš nový song s badchieffem „Sorry not Sorry“, bam!
B: Wuah, tolik sebepropagace, Tome!
T: Ale sebepropagace je v pořádku, když ji dělám já. Lidi prostě nemají rádi tvoji sebepropagaci.
B: Ohhhh (směje se) Mimochodem, lidi říkali, že bys mě měl méně mlátit!
T: To si nemyslím.
B: ANO, ŘÍKALI!
T: To jsem nikde nečetl.
B: Ano, je to pravda. Každopádně na Thomasově oslavě to bylo docela fajn a já jsem na sebe byla úplně pyšný, protože jsme se samozřejmě úplně opili a taky jsem měl s sebou mámu, ta taky přišla a běhala se mnou tři dny. Je to hrozně milý, protože jsem neměl tolik času, tak proto jsem ji pozval, aby mě doprovázela, a tak se mnou byla VŠUDE, víš?
T: Opravdu zůstala na tom večírku? Do kdy jste tam zůstali?
B: Byli jsme tam až do čtyř do rána. Myslel jsem si, že to bylo dobrý, pak to šlo dál…
T: A máma tam byla do čtyř hodin?!
B: Byla tam do čtyř do rána a pak jsme z večírku odešli, protože jsem druhý den v sedm ráno musel zase točit a byl jsem tak pyšný, že jsem odešel ve čtyři ráno.
T: Proto vypadáš před kamerou tak, jak vypadáš. Tři hodiny spánku a do toho alkohol – samozřejmě, že vypadáš jako kus hovna.
B: Hele, Tome, já už to prostě nemůžu dělat. A mám ti říct ještě něco? Mám tu nejhorší–, máš tu nejhorší fotku sebe sama? Jako fotku…
T: Jo, těch mám teď hodně. Říkám si: „Tohle je ta nejhorší fotka.“ Ale druhý den přijde další nejhorší.
B: Dlouho jsem měl jednu fotku – myslím, že to bylo v „der Spiegel“ k vydání mé knihy – ten fotograf mě vyfotil… a já si říkal: „Já ho zažaluju.“ A pak jsem si řekl, že to bude moje nejhorší fotka.
T: Já ty fotky znám.
B: Byly tak…
T: Byly opravdu špatné.
B: Nemohl jsem se podívat nikam jinam, měl jsem z toho fakt depku. Vypadají tak špatně. A teď byla tahle fotka poražena. Poslední den toho výletu, protože jsem tak málo spal, mě někdo vyfotil s Tommi Schmittem na té výstavě–.
T: Ale ne!
B: A taky je tam tolik fotografů–
T: Zrovna když potkáš našeho kolegu a musíš udělat dobrý dojem.
B: Byl jsem tak unavený, tak unavený! a byl tam fotograf, který to celou dobu fotil a taky to zveřejnil a vypadá to tak… špatně! Dívám se na tu fotku a říkám si něco jako „já se nepoznávám!“, říkám si „to vůbec nejsem já“.
T: Sakra.
B: Nebo je to taky trochu… genetické? Taky se trochu bojím, protože si říkám: „Kurva, my prostě stárneme jako sračky!“ A taky si říkám: „To je v pořádku, to je v pořádku.“
T: Ano. Na co narážíš?
B: No, na nic, jen si myslím, že táta začal vypadat jako hovno už dřív, víš, co tím myslím?
T: Hm, nebo děda, ten měl částečně plešatou hlavu.
B: Ano, děda měl pleš.
T: Oni vlastně říkali, že ty budeš později vypadat jako táta tvý mámy.
B: Ale ne.
T: Ano, takže v našem případě je to děda Thorsten.
B: Hele, a ta moje povislá víčka a jak to vypadá, a pak se taky na té fotce směju a vypadá to, že nemám skoro žádný zuby v puse, pak mám nějak vrásky kolem očí a taky je mám tak hustý, že se skoro nemůžu dívat přímo před sebe, protože jsou tak unavený, víš, co myslím, a pak je tam to světlo shora a… páni! Ale samotné představení bylo tak dobré, že to byla taky velká zábava, ale–
T: Myslím, že představení bylo dobré, ale ty jsi stál za houby. Vypadal jsi jako hovno a taky jsi stál za– Já jsem se na to ještě nedíval, můžeš se na to někde podívat?
B: Jo… teď doufám, že se na tuhle fotku hned všichni nepodívají–.
T: Jo, běžte se na to podívat, vy všichni! Já bych si z toho udělal srandu a požadoval bych, abychom si to všichni udělali jako profilovou fotku na Instagramu!
B: NE! (směje se) Pořád chci, aby tu fotku smazali, ale to by bylo moc marný.
T: To nemůžeš udělat.
B: Proč?
T: Co je na internetu, zůstane na internetu navždycky, nikoho nemůžeš donutit, aby něco smazal.
B: Ale můžu se zeptat, jestli můžou vyfotit jinou.
T: Ne.
B: Každopádně to bylo docela hezké – ale hele! Pak byl týden módy a tam byly docela hezké moje fotky, protože jsem šel na zahajovací přehlídku a to byl ještě první den, takže jsem byl ještě docela čerstvý, všechno vypadalo ještě docela dobře, oblečení bylo na místě, ještě nebyly žádné večírky– a taky to všechno bylo na Berlín hodně mezinárodní.
T: Která mezinárodní hvězda tam byla?
B: Hodně lidí, byl tam Will.i.am a pak… aha, jak že se jmenuje ten model? Hmm… uhh…
T: Já vím, koho myslíš…
B: Ten model!
T: Ten nejslavnější mužský model.
B: Jak že se jmenuje?
T: Bennett nebo tak nějak?
B: Ne. Ehh…Je–, ne, ne Jeremy.
T: Aha, to je jedno. Už jsme zapomněli.
B: Nevadí, takže…
T: Byl tam mezinárodní mužský model, ne já, ale někdo jiný. (směje se)
B: Bylo tam opravdu hodně dobrých lidí a ehm, tam mi přišlo, že jsou všichni mnohem zdrženlivější, co se týče módy, protože většina lidí si netroufá na Fashion Weeku vyčnívat. Pár jich to udělá, ale ne všichni.
T: No, zrovna jsem se chtěl zeptat, jestli jsi viděla MET Gala?
B: Ano! (směje se) Ale ty nechápeš, že MET Gala není o předvádění nejnovější módy, ale o…
T: Umění, nebo co?
B: Je to o tom, že návrháři dělají umění na určité téma. Je to haute couture. Ukazují téma a každý návrhář si pak vybere jednu nebo dvě celebrity, se kterými předvádí své umění. Ty šaty se šily ručně několik měsíců na mnoha sezeních a je do toho vloženo tolik práce.
T: To už jsem pochopil! U žen vidíte to umění a práci, do které tito návrháři investovali, ale už jste se někdy podívali na chlapy? Viděl jsem fotku – pokud se chcete dobře pobavit – Lewise Hamiltona. To je úžasné!
B: Ale víte, v čem je problém? S Lewisem Hamiltonem…
T: – Není autentický.
B: Přesně tak, není autentický.
T: Ano, ale dobře, možná je autentický, a my to nevíme, protože ho celý den vidíte jen v jeho závodní kombinéze a vůbec ho neznáte osobně. Počkat, to není pravda, párkrát jsem s ním byl na cestě soukromě – to už je pár let zpátky. Naposledy jsem ho viděl před třemi lety v Cannes na jednom večírku. To už se svítilo a v soukromí běhá trochu sportovně, spíš normálně. Jednou měl na sobě zlatý náhrdelník, ale na letošním MET Gala–.
B: Chtěl jsem říct, že on stejně není takový ten módní typ, takže by mě zajímalo, proč si ho vůbec nějaká značka vybrala, víš, co tím myslím?
T: Jeho outfit na MET Gala byl opravdu vtipný.
B: To bylo… no… mně se jeho oblečení nelíbilo.
T: Znovu se bavme o společné atmosféře v Německu: Volby jsou asi pořád velké téma, že?
B: Všude a pořád.
T: Ještě minulý týden jsme o tom mluvili, že chceme vyřídit naše absenční volby, ale prošvihli jsme termín podání žádosti. Pro nás, tedy pro Němce, kteří žijí v zahraničí, existuje možnost volit. Dá se o to požádat, je na to speciální dokument, já jsem si to zjišťoval a termín byl 5. září.
B: Vidíš, už mi to říkalo hodně lidí, já jsem věděl, že jsme to prošvihli. Prostě jsme to prošvihli!
T: Stále dostáváme žádosti o propagaci voleb, lidé se ptají: „Hele, nemůžete pomoct vyzvat lidi, aby šli volit?“, protože ano, volit je nesmírně důležité…
B: Určitě.
T: – ale já jsem říkal, že mě to teď mrzí, protože jsme prošvihli termín podání přihlášky, nemůžeme letos volit… jo. Chceš prozradit, koho bys volil? (směje se)
B: Upřímně řečeno, je mi to úplně trapné.
T: Není v pohodě NEvolit. Prostě ses s tím musel vypořádat dřív, to je pro nás typické. Všechno děláme na poslední chvíli.
B: I když taky musím říct – myslím, že je to trochu škoda, protože všichni říkají věci jako: „Vždyť ti kandidáti jsou všichni na hovno“, a taky si myslím, že je to takový německý, všechno nenávidět.
T: Jo, takhle všechny shazovat.
B: Ale taky musím přiznat, že já taky nejsem s těmi kandidáty spokojený, pro mě by to nebylo jednoduché.
T: Mně to přijde legrační, protože já to vždycky říkám – někde jsem to slyšel, myslím, že to byl nějaký herec v pořadu Wetten, dass…? [německý televizní pořad] a ten se jednou hádal s Thomasem Gottschalkem [moderátor toho pořadu] a říkal: „Ale no tak, stejně jste si právě sedl do salátu.“ A od té doby se mi líbí to rčení, že si někdo sedne do salátu, a vzpomínám si, že jsme dělali rozhovor v nějakém rádiu o kandidátech na kancléře a já jsem řekl: „Die Grünen [politická strana, pozn. překl.: Zelení] nás stejně posadili zpátky do salátu,“ a u Die Grünen je to rčení samozřejmě obzvlášť vtipné. (Oba se smějí) Víš, co tím myslím? No každopádně.
B: Jo, rozhodně. Já jsem tak šťastný, že jsem zpátky tady. Musím říct, Tome, že jsem byl trochu zklamaný z toho, jak to u mě doma smrdělo, když jsem přišel domů.
T: Jo, ale to byly ty kytky, jak jsem to měl vědět, člověče!
B: Jo, ale víš, všechny byly uschlé, všechny plavaly ve své vodě…
T: Já myslel, že děláš takový pěkný a pohodový–, víš, kdo to udělal? Naše teta.
B: Aha, jo, jo. Já vím!
T: Ona věšela sušené růže. Nebo také takové sušené květiny umístila do koupelny.
B: Takže si myslíš, že bych to dokázal udělat stylově, jo?
T: Ano, myslím.
B: Ty ses zbláznil.
T: Když jsem teď viděl tvůj obrázek penisu na záchodě s kloboukem nahoře a cédéčky na stromě, napadlo mě, že jsi taky typ člověka, který by si pověsil nějaké sušené rostliny.
B: Nevím. Nic takového doma nemám a TEĎ máš problém se všemi lidmi, kteří mají doma sušené rostliny!!! (Tom se směje)

Kaulitz Kolumna

T: Tak co máme za oblíbenou kategorii?
B: Jé, tento týden tam byly takové vtipné věci. Víš, co se mi líbí? S novináři je to tak trochu jako hra na kočku a myš.
T: Jo?
B: Jo, protože v tomhle podcastu si vytváříme titulky. (použije ženskou verzi slova, což je špatně)
T: To se nikdy nenaučíš.
B: Ne, já se to nikdy nenaučím. Na tom nezáleží. Chci se zeptat ostatních, určitě by to ostatní taky udělali špatně.
T: Jo, zní to jako DIE Podcast.
B: Jo, to je to, co říkám.
T: Ale proč?
B: Nemám tušení.
T: Myslím, že jsme se to prostě naučili špatně.
B: Každopádně je to hra na kočku a myš s klukama, s tiskem, myslím, že je to vtipný. My teď vytváříme titulky a jeden z nich byl nesmírně vtipný: „Stane se tato světová hvězda příštím Bachelorem?“. (narážka na televizní pořad)
T: Ten jsem taky viděl a říkal jsem si: Bille, to se ti povedlo!
B: Dokázal jsem to! (směje se)
T: Bille, ty budeš příští Bachelor.
B: Dostanu svůj vlastní televizní trash formát!
T: Jo.
B: a víš co, takových titulků je víc: „Bill Kaulitz, bude příštím Bachelorem? – Tajemství je prozrazeno“. Panebože.
T: Musím říct, že by to bylo hrozně vtipný, kdybys to opravdu udělal.
B: Musím říct, že kdyby mě teď skutečně požádali, abych to udělal, bylo by to pro mě velmi těžké…
T: Říct ne, že jo?
B: ANO (oba se smějí). Samozřejmě, že bych to nikdy nemohl udělat, ale rád bych…
T: Neee, to nemůžeš.
B: Ráda bych prostě řekla „ano, samozřejmě, že to udělám“, víš? Protože bych se tak bavil ve svém vlastním pořadu, který bych většinou sám sledoval, abych měl možnost nahlédnout do zákulisí.
T: Jo, no…
B: Mohl bych to dělat v nějaké zemi… ale tam by se mě nikdo neptal.
T: Dovedu si představit, že ty pauzy během produkce musí být super trapné. Během finále, když tam všichni stojí a on tam musí stát s růží. Když vyzve kandidátku, aby vystoupila, stojí tam celou věčnost a jo…
B: JÁ…
T: Člověk tam musí čekat celou věčnost, víš? Víš, jak to je.
B: Jo, já jsem chtěl říct, já vím, jak to je, máš v uchu sluchátko a režisér ti říká, co máš dělat. A oni vždycky řeknou: „Počkej… počkej… počkej…“.
T: Musí říct: „Jacqueline, naše poslední rande…“ a pak mu do ucha řeknou: „Počkej… počkej…“.
B: „Počkejte, budeme točit Jacqueline… pořád točíme Jacqueline…“.
T: A představ si, že Jacqueline nic neslyší.
B: Přesně tak.
T: A nikdo jiný v místnosti nic neslyší, jen on má sluchátko a musí tam stát a být v pohodě, musí vypadat v pohodě a…
B: Jo, vždycky se říká „nesměj se, nesměj se“. Když se máš smát, tak ti řeknou: „Nesměj se, teď se nesmíš smát, musíme natočit Jacqueline, a teď musíme… počkej, počkej.“ A takhle se to dělá.
T: Ale ty jsi tak… že by ti to šlo.
B: Jo, myslím, že bych v tom byl skvělý.
T: Jo. Ale nemyslím si, že bys našel svou pravou lásku, to ti můžu říct, proto bych ti to neradil. Byl bys tak…
B: Já nevím…
T: Nee, ztratil by ses v tom všem… Nevím, jestli by tě to vlastně bavilo, bavilo by tě to, kdyby tam nebyly kamery.
B: No já si taky myslím, že by pro mě bylo těžký dělat rande, na kterým jsem nebyl. Protože já to prostě řeknu takhle, pro ostatní, piknik…
T: A co takhle pěkný výlet helikoptérou.
B: To je to, co říkám, to není nic zvláštního, protože oni to dělají jako…
T: Mohli byste to udělat takhle, Bill a Daniela se dneska chystají na pěknou projížďku helikoptérou, nad Grunewaldem. (les nedaleko Berlína)
Bill se směje.
B: Ale proto to tam vždycky funguje, ty rande jsou tak vzrušující, protože pro ně je to poprvé, pro ně je to tak úchvatný, jsou poprvé na vrcholu kopce, poprvé na letu vrtulníkem nebo na seskoku padákem, ale pro mě…
T: Dobře, no, já bych měl na starosti rande. Já bych něco vymyslel.
B: Jaké rande bys naplánoval?
T: Například jako první rande bych naplánoval potápění v moři.
B: Jsi blázen?
T: Opravdu hlubokou jeskyni a museli byste být chráněni kvůli rybám…
B: Nikdy.
T: To moc lidí neví, ale Bill se bojí ryb.
B: To není pravda, už jsi to říkal a stejně to není pravda, ty zasranej idiote.
Tom se směje.
B: Dobře, co dál, chtěl jsem mluvit o něčem pozitivním, protože pořád pomlouváme novináře, jak jsou blbí a co všechno píšou za blbosti.
T: Jo, dobře, je tu něco pozitivního?
B: Bylo tam něco TAK pozitivního, Tome, že jsem si to tak rád přečetl. Spiegel mluvil o našem podcastu.
T: To snad ne!
B: a…
T: udělali jsme pro ně rozhovor?
B: Ne, rozhovor jsme nedělali, a Spiegel, Spiegel Kultur, mluvili o našem podcastu. Mluvili o podcastu od Lanze a o našem, tak nějak o tom, že je to nový trend a…
T: Lanz nemá nikdy dost, co? (Televizní moderátor) Je zaměstnán u ZDF už… minimálně dvacet let, proč se teď musí míchat do světa podcastů?
B: Ale mně se to vlastně líbilo, oni Lanze tak trochu dissovali… a nevím, jak se jmenuje ten druhý, Precht, a psali o nás takové skvělé věci. Mám si to přečíst?
T: Mhm.
B: „Takže zatímco Lanz a Precht okusují myšlenkové pusinky z pozlaceného talíře, Kaulitzovi jsou mnohem méně okázalí. Fantazie je obzvlášť přitažlivá, když si představíte, jak báječně by se z očividně upovídaného šťastného Billa daly vytáhnout ještě šťavnatější detaily, když si Tom musí každou chvíli odskočit na záchod.“
T: Mhm.
B: Takže by chtěli, abys šel na záchod, abych mohl začít.
T: Myslím, že by to byla super nuda.
B: „Trochu zvracení v taxíku – mezi těmi dvěma rychle vznikne pěkná dynamika, vlastně si dokážeš představit tu pravou bratrskou síť: Bill je „Centrála Kaulitz“, řídí jejich společenský život, přátele a známé, Tom se zdá být mnohem méně zainteresovaný v kontaktech s ostatními, rád by oslavil narozeniny s bratrem a manželkou Heidi a nepotřeboval by zvát Rolanda Emmericha (který bohužel na oslavu u příležitosti 32. narozenin dvojčat nepřišel, jak se dozvíte v příštím díle).“ Napsáno docela roztomile, myslím, že to ale pokračuje: „Zdá se také, že Tom si dává mnohem větší pozor na to, co prozradí ze svého života, zatímco Bill také vesele vypráví, že se nedávno musel po divokém nočním mejdanu v brzkých ranních hodinách vyzvracet při cestě taxíkem domů, což se naštěstí stalo velmi diskrétně, protože si prostě nechal nasazenou masku. Díky za tenhle lifehack.“
T: Fuj.
B: „Rozhovor mezi bratry Kaulitzovými působí mnohem méně podkasticky než dialogy Lanze Prechta, protože – stejně jako v životě – se může bleskurychle změnit z drbání na vážné rozhovory o věcech, které bolí. Ti dva se právě smějí nejnovějším drbům, které o nich opět píše bulvár. O chvíli později Bill říká, že si „připadal jako šlapka“, když ti dva museli oslavit své šestnácté narozeniny s bulvárem, když byl humbuk kolem Tokio Hotel na vrcholu. Ne kvůli svobodnému tisku, ale jako součást dohody, aby o nich na oplátku nebyly otištěny další články. „Musíte jim dát něco na hovno, aby nenapsali něco ještě víc na hovno,“ říká Tom. Právě tento otevřený přístup k nechutným zvyklostem v oboru by mohl být v budoucnu zajímavý. Tom však oznámil, že témata budou brzy vážnější, filozofičtější, například smysl života, co je to štěstí a tak dále. Možná by neměli. Ti dva muži v černých košilích už o tom mluví u kulatého stolu uprostřed kavárny.“ Vlastně mi to přišlo roztomilé.
T: Úžasné, to je opravdu hezké. Že jo?
B: Jo.
T: Dobře, takže pro serióznější tisk budeme mít pozitivní recenze, když budeme mít podcast, kde budeme mluvit o hovně.
B: Jo, ale je to fakt hezký.
T: Jo, to je. Něco jsem našel, je to z jednoho z nejhorších bulvárních plátků, a víš, co dělají? Jsem fakt zklamaný, Bille.
B: Mhm.
T: Uh… Bodyshaming.
B: Proč?
T: Co?
B: No, proč?
T: No proč?
B: Proč?
Oba se smějí.
T: Oni jsou…
B: Ale PROČ?
T: Oni mě a mou ženu šikanují.
B: Proč, co to píší?
T: Píšou… A, no, není to mimo mísu, proč nás smějí bodyshameovat? Copak každého, kdo ještě dělá bodyshaming, hned nezruší?
B: Nás by zrušili hned.
T: Hm, je to o, napsáno tučně: „Ona hubne a… já jsem se zvětšil.“ Tohle se mi nelíbí.
B: Ohoo
T: A pak je tam obrázek a na Heidi je kolečko, jako by něco říkala, a je tam napsáno: „Poslední jídlo jím vždycky v 18 hodin“.
B: Blbost.
T: Jo, to je úplná blbost, nejsem si jistý, kde to vzali – a je to citát, nedokážu si představit, že by to řekla, a taky, nejlepší je, že tady dole je moje fotka před třemi lety a vedle ní další…
B: Ohohoo
T: A pak tam píšou: „Tom se zvětšil? Baculaté tváře – muzikant vypadá větší než před chvílí“. To je úplně – to můžou dělat?
B: Hm, no, mají to dovoleno… Ale není to nic, co bys dělal.
T: Hmm… Nemravné. Chci říct, že jsem se trochu zvětšil.
B: Taky by se dalo říct, že jsi zdravější.
T: Jo, taky by se dalo říct… jo, vypadá zdravěji.
Oba se smějí.
T: Jo, ale, hm, myslím si, že je to šílené, že to můžou dělat. Ani se mi nechce číst, co je napsáno dole. „Není divu, že Heidi je čím dál krásnější. Její manžel Tom se zdá být čím dál buclatější. Začíná mu snad vadit její hubený životní styl? Jeho bratr Bill vždycky říká, že se kytarista Tokio Hotel od té doby, co je po Heidině boku, hodně změnil. Říká“ – a tady je citát… „Tom si teď dává pozor na svůj jídelníček“.
B: Cože?
T: „Chodí do posilovny, chodí brzy spát. Ale už to není moc vidět.“
B: To je tak drzé, co?
T: Au.
B: To je tak drzé.
T: To není hezké. Ta drzá… prasata. Ale nejlepší je, podívej se na to, v tom samém bulváru – tady to vidím, jednou jsem tlustý, ošklivý a…
B: Ne ve formě.
T: Jo, není ve formě.
B: Ale ty máš… jak tomu říkáš, ty máš tělo táty. Ne, tátovské tělo.
T: Jo tátovské tělo, někdo mi to řekl, ani jsem nevěděl, co to je.
B: No, to je skvělé.
T: No dobře, jsem tlustý, ošklivý a nemám formu, a v tom samém bulváru píšou „Kaulitz Hills – Senf aus Hollywood, co je pravdy na nejnovějších zvěstech z hollywoodského třpytivého světa, jak se žije se supermodelkou Heidi Klum? V novém podcastu hovoří dvojčata Kautlizova v uvolněné atmosféře o všem, co je napadne. Vzhledem k tomu, že už spolu nežijí, mají teď tolik témat, o kterých si mohou povídat. Nejen pro fanoušky Tokio Hotel!“ To je docela hezké, ne?
B: Jo, mhm.
T: Tak to je ten samý bulvár.
B: Takže je budeme žalovat, nebo ne?
T: No, žalovat je fakt nemůžeš, to je nejlepší, kdybys je žaloval, tak už to třeba neudělají, ale už je to venku, tak co.
B: Hele, to bylo tenhle týden docela dobrý, docela pozitivní!
T: No promiň, mě v tisku pomlouvali, a pro tebe to bylo docela pozitivní.
B: Dobře, takže pro mě to bylo pozitivní, ty jsi dostal přes držku sračkama. Ale bylo tam něco pozitivního, jsi přemýšlivější.
T: Já jsem ten velký…
B: Ty jsi ten velký přemýšlivý, který si může jít na záchod, zatímco já mluvím.
T: Jo, pěkný.
B: Ale kluci, jestli to taky tak vidíte, tak nám napište…
T: Nechtěli jsme udělat průzkum? Kdo je oblíbenější dvojče?
B: Uhmm… Jo, a někteří dokonce říkali, že jsem to já! Teď se na to podíváme.

Durchgekaulitzt

B: Tady to mám! „Huhuu, tak zaprvé, Tom je z vás dvou ten arogantnější.“ „Aha.
T: Tomu nevěřím, vždyť jsi to napsal sám.
B: NE! Je to od… Uhh… Počkej, dededede…
T: (smích) Ale když jsem já ten arogantnější, tak to tak nějak znamená, že ty jsi taky arogantní.
B: Jejda, to je pravda. To je od Steffi. Ale ty jsi arogantnější!
T: Dobře, tak já jsem arogantnější než ty, super.
B: Uděláme s kamarády průzkum, vždycky jsme to chtěli udělat, NEBO…
T: Líbí se mi, že sis vybral zrovna tohle a říkáš: „Tady jsem něco našel, jsi ještě VÍC arogantní než já!“.
Oba se smějí.
T: Ale ne. Ale kromě toho tam bylo tolik zpětné vazby! Musím říct, že jsme strašně rádi… možná nám to nevěříte, protože si říkáte „aha, oni mají v životě tolik fanouškovských mailů, že to snad ani nečtou“, ale tenhle podcast je nový projekt, nevěděli jsme, jestli se to bude lidem líbit, jestli nám vůbec budou psát, a musím říct – vždycky, když dostanu přehled, to dělají naši kamarádi ze Studia71, že to všechno dají dohromady a pošlou nám to, tak mě to vždycky hrozně dojme – je to fakt milé, fakt milé!
B: To mě vždycky hrozně potěší, jo.
T: Já jsem z toho tak šťastný! Lidi píšou takový hezký věci, no, možná to předem vybírají a my dostáváme jenom ty hezký věci.
B: Jo, to si myslím.
T: Tak možná nedostáváme ty opravdu špatné věci, ale musím říct, že mám hroznou radost z těch hezkých ohlasů.
B: Já jsem tak rád za tu zpětnou vazbu. Líbí se mi, že nás poslouchá tolik lidí, to je TAK VYNIKAJÍCÍ! Ne tolik lidí poslouchá naše povídání a je to tak krásné. A pokud nám chcete poslat něco, co bychom měli „durchkaulitzen“ (přežvýkat), tak nám můžete poslat e-mail na adresu hey@kaulitzhills.com. Můžete nám prostě napsat e-mail a sdělit nám témata, která vás zajímají, napsat nám otázky, můžete nám také napsat na Instagram kaulitzhills.podcast, a jo, říct nám, co si myslíte.
T: Co máme dnes?
B: (hlasitě) Nejdřív chci pozdravit Lucy, protože Lucy byla opravdu šťastná, že jsme změnili název našeho playlistu…
T: Už to můžeme oznámit, děláme to!
B: A je to Kaulhitz.
T: Kaulhitz. Už to není „Hot Hits“, ale teď už „Kaulhitz“.
B: Úžasné.
T: Úžasné.
B: Tak křičte na Lucy, bude mít radost, a pak mám… Víš, já vždycky rád rozdávám tipy, na co se dívat, a minule jsme mluvili o vězeňských seriálech, a teď mi hodně lidí řeklo: „Nejnebezpečnější věznice na světě“ – někdo testuje věznice, a to mi přišlo super zajímavé, protože někdo chodí do všech těch věznic a testuje je. Neviděl jsem to, ale dostal jsem tip.
T: Mhm.
B: A mně to přišlo strašně zajímavé, Tome, protože my dva jsme vždycky chtěli být testery.
T: Jo.
B: Jo.
T: Já jsem chtěl být testerem v hotelu.
B: Jo, hotelový tester. Nebo tester na dovolené.
T: Jo, to by bylo úžasné, tester dovolených. Nebo hotely, myslím, že by to bylo tak úžasný, že bychom prostě testovali hotely a všechny hotely by se bály, kdyby přijela dvojčata Kaulitzova.
B: Tome, počkej. To bychom měli udělat na tisíc procent. A protože jsme líní psát blog nebo tak něco, mohli bychom o tom mluvit tady a založit novou kategorii, kde budeme testovat hotely.
T: Nebo prostě udělat další podcast.
B: PROTOŽE to bych udělal moc rád. Já vím… většinu života jsme strávili v hotelech a přesně vím, kde jsou zástrčky. Většinou jsem tam na jednu noc, pak letím do dalšího města a vím, kdy tam přijedu, kdo se mnou má mluvit, kdo ne, kdy chci klíče, kdy ne, check-in, jak má být jídlo, jaký potřebuju polštář, kde má být postel, kde je televize…
T: Jako doma. Ano, protože jsme byli víc v hotelech než doma.
B: Proto vám můžu říct, jak se mi líbí ta zkušenost od první chvíle, kdy jsem tam vkročil. Takže všem hotelům, aktualizace prezidentského apartmá zdarma se vždycky cení.
T: To se vždycky cení!
Oba se smějí.
T: Jo, úžasný, co ještě máme – ehm, byla tu jedna otázka, to bylo, během minulého podcastu jsme si dělali legraci z článku o mém bohatství, psalo se tam, že se oblékám jako hiphoper, myslím, že to tam bylo, a že měřím 1,80 m. To je úžasné. A my jsme se tomu smáli, protože jsem řekl, že jsem 1,80 m vysoký hiphoper, který má na účtu tolik a tolik peněz. A ona říká – „ale nikdy jsi nám neřekl, jak jsi vysoký doopravdy“. Jak jsme vlastně vysocí?
B: Máme 1,87 m, myslím, že se zmenšujeme.
T: Opravdu?
B: Myslím, že jsem jednou měřil 1,89 m, ale možná jsem to jen řekl…
T: Blbost, jenom jsi to řekl.
B: Stál jsem před někým a on se mě zeptal: „Jak jsi vysoký?“. S botama, někdy když mám takový vysoký podpatky, tak mám tak 1,90m.
T: No jo, s vysokými podpatky, samozřejmě…
B: Jo, měřím 1,87 m, možná 1,88 m, a s botama…
T: Naboso je to 1,87, člověče, když se tě někdo zeptá, jak jsi vysoký, tak myslí naboso – řekneš 1,87, boty nikoho nezajímají.
B: No jo, no dobře, my máme 1,87, 1,88, něco takového.
T: Jo.
B: Počkej, já mám taky něco skvělého. Existuje něco, co funguje na zbavení se nočních můr, a to by mohlo být naše řešení.
T: Mhm.
B: Ta věc se jmenuje „hluboká mozková stimulace“. Mohli bychom, jestli jsem to správně pochopil, někdo mi to poslal, jsou to takové malé elektrické šoky – zní to samozřejmě psycho, jako na staré psychiatrii, kde se takové věci dělaly před lety, ale jsou to takové malé signály a pomáhá to, pokud máte deprese, noční můry, záchvaty paniky, všechny tyhle věci. A já jsem si myslel, že…
T: To mi připomíná ten přístroj, který jsem kdysi kontroloval, protože, já jsem někdy… Já o tom nerad mluvím, ale já mám… Když o tom budu mluvit, tak se to může stát, ale stejně to řeknu. Mám klastrové bolesti hlavy.
B: Jo, klastrové bolesti hlavy.
T: Dobře, takže jeden z tisíce pacientů, kteří mají migrénu, má také clusterové bolesti hlavy. Je to zvláštní forma bolestí hlavy a jsou lidé, kteří ji mohou mít chronicky – je to jedna z nejhorších věcí, jaké si dovedu představit, a ti, kteří ji mají, někdy podstoupí operaci a do hlavy jim dají malý přístroj, který vysílá elektrické signály do mozku. To by mělo pomoci. Připomíná mi to, že je to možná všestranná věc, funguje to na bolesti hlavy, noční můry…
B: Jo, myslím, že bychom si ho měli objednat.
T: Aha, takže nepotřebuješ operaci, je to přístroj?
B: Ne ne, je to mimo tělo. Takže bychom to mohli vyzkoušet.
T: Jo, mohli bychom to zkusit.
B: Byl tam jeden e-mail, který byl úžasný, kladla takové drzé otázky, chceme si to přečíst? Dobře, tady. Takže ona říká: „Bydlí Bill pořád ve stejném domě, ve kterém jste spolu bydleli?“
T: Jo, jasně, adresa:
Oba se smějí.
T: Proč nám neřekneš adresu.
B: „Bill je tak kreativní, že by určitě dokázal udělat nějaké barevné samolepky.“ blablba, to ne, ale tady: „S kým byl Tom ženatý před Heidi? Kdy a jak se to stalo? Jsi v kontaktu se svým biologickým otcem? Zjistil jsi někdy, které dívky se tehdy vloupaly do tvého domu v Hamburku?“ Oba se smějí.
T: Páni.
B: Připadám si jako v nejhorším bulvárním rozhovoru.
T: Jo, těžko se z toho rozhovoru dostává.
B: Jo.
T: No, na ty přece nebudeš odpovídat. Dobře, takže jsem se od Sonji dozvěděl, že ty cely skutečně existují – ty, o kterých jsme mluvili minule, abych se vrátil k tématu věznic. Tyhle cely, které bys rád vyzkoušel s bankovním lupičem s dlouhými vlasy.
B: Ne s dlouhými vlasy.
T: Neříkal jsi bankovní lupič s dlouhými vlasy a vousy? Aha, tmavovlasý jsi říkal.
B: Já nemám rád dlouhé vlasy.
Oba se smějí.
T: Ne, ale Sonja říká, že to opravdu existuje, vězni tomu říkají „Kuschelzelle“ nebo „Liebeszelle“ (přesný překlad: cela na mazlení nebo cela lásky). Hm… Ale ve skutečnosti jsou to pokoje pro dlouhodobé návštěvy, existují pro partnery, takže mohou… no.
B: To by se mi líbilo. I když… je to trochu jako jít do bordelu.
T: Není to anonymní, oni vlastně všechno kontrolují.
B: Já vím, já vím.
T: Nemůžeš jen tak říct: „Ahoj, já jsem Bill Kaulitz, rád bych měl tmavovlasou bankovní lupičku“.
Oba se smějí.
B: Možná by to bylo skvělé, kdo ví, možná by se měli zamyslet nad tím, že by to nabízeli!
Oba se smějí.
B: Chtěl jsem říct…
Oba se stále smějí.
B: Chtěl jsem říct, že musíš mít sex hned, to jsem myslel s tím bordelem… Vím, že tam nemůžu jen tak přijít a oni tam někoho pošlou.
T: Než tam přijdeš, tak jsi samozřejmě nadržený, říkáš si „tak dlouho jsem nemělý sex“, a můj partner, ty jsi samozřejmě super vzrušený, než tam přijdeš, to je snadné.
B: Já se takhle prostě nedokážu vzrušit, u mě je to jiné – jsou lidi, kteří mají rande se sexem, ti si řeknou „zítra se sejdeme ve tři odpoledne“, já se s ním pak sejdu a budeme šukat. Ale jak mám vědět, jestli budu zítra ve tři odpoledne nadržený?
T: Já si myslím, že je to jako… když máš určitý čas, nebo schůzku, tak jsi.
B: Pak na něj čekáš.
T: Jo, čekáš na to a jsi na to ve správném rozpoložení.
B: Ale já jsem spontánnější, když jsem opilý, tak procházím telefonní seznam a zjišťuju, komu bych mohl zavolat.
T: Ty jsi spontánní člověk. Mhm.

Was ich nicht weiß, macht mich nicht heiß
(Co nevím, to mě nepálí)

B: Já mám… Tak já mám…
Oba se smějí.
B: Předtím jsem koktal, když jsem to četl, to je trapné.
T: Ty jsi nekoktal jen jednou, když jsi to četl.
Oba se smějí.
B: Předtím jsem koktal, když jsem ten text četl, protože tam bylo slovo a musím být upřímný, nevěděl jsem, že je to tak napsané. A vůbec jsem netušil, když jsem to četl, tak jsem si říkal „co to je?“. Je to trochu jako Frauentausch (německý televizní pořad, kde si dvě ženy na týden vymění životy, žijí každá s rodinou té druhé atd.)
Obě se smějí.
B: Znáš to video? „Huuhh? Co je tam napsáno?“
T: (současně) „Huuhhh? Co je tam napsáno?“
B: „Cože?“ Zapomněl jsem, co četl, ale bylo to tak vtipné. Tak jsem se podíval na to slovo a říkám si: „Hm, co je tam napsáno?“ A teď už vím, co se tam píše, ale musel jsem se podívat dvakrát.
T: Tak řekneš to?
B: Ne, otázka je, když na to odpovíš – a já nechci, abys jenom odpověděl, chci, aby se každý, kdo to poslouchá, zamyslel nad tím, jestli by to věděl.
T: Mhm.
B: Jak se píše „baiser“? (francouzské slovo, které používáme v Německu, znamená bezé)
T: Baiser… Myslíš, mhm.
B: Pečivo, které vypadá jako pěna, je bílé. Bílá pusinka.
T: Jo, já vím.
B: Baiser, jak se to píše? Protože on v tom článku píše „Gedanken–Baiser“ (myšlená pusinka) a já si myslím, že ty nevíš, jak se to píše – jedině kdyby sis to vyhledal!
T: Dobře, tak se to píše: B – A – I – S – E – je to tak?
B: Jo.
T: Aha, s R na konci?
B: Jo, s R na konci.
T: Dobře, protože jsem se na to jednou podíval.
B: No… Já bych to takhle nikdy nenapsal. S B – A – I – S – E – R – to by mi nikdy nedošlo.
T: No, ty, pravopis není moje parketa.
B: Hm. Kromě toho, že nám pořád někdo vykřikuje, a teď chci vrátit výkřik podcastu „Niemand muss ein Promi sein“ (nikdo nemusí být celebritou)…
T: Mhm.
B: To je tak roztomilé, protože se snažili, abychom si jich všimli, rádi si náš podcast poslechli a také ho doporučili svým posluchačům, jsou tak milí, tak jsem jim chtěla vrátit shout out. Tolik lidí mi to poslalo a… jsem si to poslechla.
T: To je podcast, který mají ti dva?
B: Jo, je to podcast a je to o drbech o celebritách, o příbězích, drbou… a…
T: Doufám, že o nás říkáš jenom hezký věci.
B: Jsou super milí a.. jednou jsme s nimi dělali podcast, bylo to o fanfiction, byli super milí, takže je známe, ale teď o tom hezky mluvili a pojmenovali epizodu tak, abychom si jich všimli. To bylo roztomilé! Takže jsem chtěl říct, že jsme si vás všimli. „Niemand muss ein Promi sein“.
T: Pro naši kategorii mám tolik témat, že jsem vám je řekl už minule – ale protože náš dnešní čas už skoro vypršel, zkrátím to a nechám si tato témata na příště. Ale chtěl jsem vám něco říct. Něco, čeho jste si nevšimli, něco, co je zpátky. Něco, o čem vím, že jste tvrdě pracovali na tom, abyste to už nedělali, a je to zpátky. Poslouchal jsem náš poslední díl podcastu a…
B: Myslím, že jsem to taky slyšel!!!
Oba: dedededede
Oba se smějí.
T: dedededede je zpátky!
B: Ale to bylo jen jednou!
T: Bylo to jednou, ale myslím, že je to zpátky.
B: Udělal jsem to dneska? Ne?
T: Já nevím, já ne…
B: Ne, to si nemyslím! Přestaň o tom mluvit.
T: No, ale musíme to všem vysvětlit, věty se končí… neříká se „a tak dále“, ale „dededede“. Nekončíte věty ani slova, říkáte jen „dedededed“ a děláte „dede“ a „dedede“, a to…
B: Můžu ti říct proč, je to proto, že mluvím strašně rychle a moje myšlenky jsou dál než moje věta, a pak říkám „dededede“.
T: A „dedede“
B: Přesně tak, protože chci říct mnohem víc, jako že jsem zavřel dveře, dal si kafe a blablabala dededede (mluví extrémně rychle).
T: A to byla tvoje velká věc, to jsem ti říkal už dávno a pak jsi tvrdě trénoval, abys s tím přestal, a teď je to zpátky.
B: Doufám, že se to vrátilo jen na jeden díl. Mám pro tebe ale něco skvělého do této kategorie. Je to „otázky, po kterých vždy následují trapné odpovědi“. Můžete se nad tím také zamyslet.
T: Mhm.
B: Myslím, že jsou otázky, na které se nedá odpovědět, aniž by to vyznělo trapně, neexistuje žádná super odpověď.
T: Hmm… Můžeš mi nějakou říct?
B: HAHAHA teď tě zkouším.
Oba se smějí.
T: Nooo.
B: Dobře, takže…
T: Snažil jsem se to zkrátit, a teď ty…!
B: Jo, jo, tohle…  Jaká je tvoje oblíbená část těla, na tvém vlastním těle?
Ticho. Oba se smějí.
B: To je dobrý.
T: To je dobrý.
B: Je to super trapné.
T: Jaká je moje oblíbená část těla…
B: Ptali se mě na to už tolikrát, že na to není žádná super odpověď. Vždycky si myslíš. Je to trapné.
T: Jo, vždycky je to trapný.
B: Vidíš, nemáš žádnou super odpověď!
T: No počkej, já si fakt musím rozmyslet, co bych odpověděl.
B: Musíš být rychlejší, při pohovoru, když jsem Frau Keludowig, tak bys musel odpovídat rychleji.
T: Já bych se snažil získat čas tím, že bych řekl: „Frau Keludowig, to je taková vyšetřovací otázka, na to se nedá v pohodě odpovědět, ale když se nad tím zamyslím a podívám se na svůj snubní prsten, vypadá na mé ruce docela hezky, tak asi odpovím ‚na mé ruce’„.
B: Huh, roztomilé. Tohle sis nechal.
T: Páni, to bylo dobré.
B: Ale chci, aby sis rozmyslel, na co se mě máš zeptat, to není jednoduché.
T: Dobře.
B: Můžeme si vyzkoušet naše schopnosti při rozhovoru, není možné mě porazit.
T: Ale odpověděl jsem dobře.
B: Jo, udělal jsi dobře, ale v podstatě jsem ti ji stejně dal.
T: Cože?
B: No, řekl jsem to dřív než ty. Říct, že existují jen trapné odpovědi, to už je samozřejmě skvělá odpověď.
T: Jo, máš pravdu.
B: Vždyť už to je správná odpověď. Není zač. Dobře, pro „Kaulhitz“ mám skvělou písničku. Přemýšlel jsem, protože právě začínáme s naším playlistem, lidé by se měli seznámit s našimi oblíbenými písničkami, aby pochopili, co posloucháme, kdo jsme, jakou hudbu poslouchají ve svém soukromí.
T: Jo, to je… to jsem nechtěl dělat, ale.
B: Ne? Nějak jsem si myslel, že playlist potřebuje identitu, aby lidé pochopili, kdo jsou.
T: Dobře.
B: Tak tam nedávej jenom blbosti.
T: Dobře.
B: Tak mě napadlo, že tam přidám Max Elto – Stín slunce.
T: Aha. Starý, ale super.
B: Starý, ale super. A pak ještě přidám James Blake – When the party is over.
T: Mhm. Mám skvělou novou písničku, kterou asi neznáte, ale je moc fajn, je od Emmy Petersové a myslím, že se jmenuje „Gisele“, ale je to francouzsky, takže možná „Giseleee“. Ale mně to připadá jako „Gisele“ a je to od Emmy Petersové.
B: Skvělé. Dobře, podívejte se na náš playlist a kromě toho se nemůžu dočkat příštího týdne! Jsem tady a nemusím odjíždět, jsme tady oba, takže Kaulitz Hills z Kaulitz Hills.
T: Další trapné otázky.
B: Další trapné otázky, a musím říct, že máme obrovské přání, vy naprosto.
T: Rozhodně.
B: Rozhodně nás musíte následovat. Tolik lidí nás poslouchá, ale nesleduje nás, a to je problém, který jsem slyšel. (říhne) Jejda, už jsem nechtěl říhat. To je problém, který jsem slyšel, tolik jich je…
T: Stejně jako je problém tvé říhání.
B: Tolik lidí poslouchá, ale nesleduje, takže nikdy nedostanou upozornění, když je nová epizoda online. Takže potřebuješ… V tuto chvíli, když to posloucháte, musíte sledovat!
T: A taky samozřejmě sledujte můj instagramový účet, je tam tolik nových věcí (smích).
B: A sdílejte, sdílejte to! Ey a příští týden bych rád měl hosta.
T: Hosta?
B: Jo, nechceme někoho pozvat? Myslím, že bychom měli někoho pozvat.
T: Dobře.
B: Jo, měli bychom o tom popřemýšlet. Pozvat, zavolat… něco takového.
T: Za peníze si můžeš koupit kohokoli.
B: Přesně tak.
T: Takže jako vždycky jen miluj, nenáviď.
B: Jo. Uvidíme se příští týden.
oba: Ahoj, ahoj, ahoj, ahoj.
B: Myslím, že bychom měli číst titulky jinak. Víš?
T: Jo?
B: Velmi rozumným způsobem, jako bychom byli v letadle.
(čte titulky tak, jak řekl – budete si to muset poslechnout sami)