autor: Meggie
Thanks for the memories
even though they weren’t so great
Díky za vzpomínky
i když nebyly tak skvělé
(Thanks for the memories – Fall Out Boy)
Hloupý člověk jako já by mu to nejspíše odpustil. Protože je hloupý a protože je zamilovaný. To je u člověka opravdu smrtící kombinace, tím spíš, když ostatní tyto dvě vlastnosti využívají ve svůj prospěch.
Takže kdybych Toma přistihla, jak se líbá s dvacetiletou sousedkou, protože jsem hloupá a zamilovaná, odpustila bych mu. Jsem si jistá, že ano.
Ze začátku bych mu udělal scénu, on by se snažil mi to vysvětlit, řekl by mi, že o nic nejde, že to pro něj nic neznamenalo, že si vzal mě, protože mě miluje, a všechno by se potom vrátilo do starých kolejí.
Ale tady o zradu nejde.
Jde o to, že ani nemůžu říct, že jsem byla zrazena.
Kdyby mě během těch tří let jen jeden den opravdu miloval, mělo by to smysl. Ale Tom Kaulitz se o mě nikdy nezajímal.
To mě bolelo nejvíc. Skutečnost, že jsem nebyla zraněnou manželkou, ale ve zkresleném pohledu jakousi oficiální milenkou.
Oficiální, protože Bill to věděl, přijal a byl s tím obeznámen.
Milenka, protože mě ošukal, když to jinak nešlo, když nemohl jít prosit o trochu lásky svého bratra, když mu moje láska nestačila.
V tomto netypickém trojúhelníku jsem vždycky byla ta druhá a nikdo mi to nikdy neřekl.
***
Nevím, jak dlouho jsem byla zkamenělá. Stála jsem bez hnutí, když se přede mnou v záři reflektorů odehrával konec mého báječného manželství, mého báječného zámku a mé báječné iluze.
Všechno to skončilo během těch několika vteřin.
Když se rozloučili, ani jsem nemyslela na to, že mě vidí.
Bylo mi to úplně jedno.
Jen se mi podívej do očí, Bille. Jen se na mě znovu podívej svýma bezvýraznýma očima.
Jen se mi podívej do očí, Tome. Jen se na mě znovu podívej svýma milýma, přívětivýma očima.
Nezaleželo na tom. Musela jsem vidět Billovu tvář. A tak jsem to udělala. Opravdu jsem to udělala.
Usmíval se. Stejně jako tenkrát, když jsem je vyrušila z rozhovoru, stejně i v tuhle chvíli byl Bill šťastný.
A nezáleželo na tom, že tvé štěstí záviselo na lži, že?
A pak se ode mě vzdálili. Šli k Billovu autu.
Už jsem v sobě neměla tu nevinnost opravdu doufat, že je to kvůli textu písně.
Já jen…
… nikdo by to nechtěl vidět. Nikdo by to nechtěl ani tušit.
Po dobu, kdy jsem tam stála, zatímco se mi třásly nohy, zatímco se mi oči postupně plnily slzami, jak jsem si vše začala uvědomovat, zatímco jsem se opírala o plot domu a snažila se nepozvracet se, zůstali ti dva v autě.
A jediné, co jsem mohla udělat, bylo křičet uvnitř sebe.
Odejdi, prosím. Odejdi, prosím. Prosím, odejdi. Prosím, odejdi.
V tu chvíli jsem neměla dost sil na to, abych to vůbec dokázala přijmout.
Kde jsi měl pusu, Tome? Kde jsi měl ruce? Kde byly jeho?
Bylo toho příliš mnoho.
Teď už mi nezbylo nic.
***
Nevím, co se v tom autě stalo. A upřímně si to vůbec nechci představovat. Vím jen, že jsem se vrátila do restaurace se zničeným výrazem a v rukou jsem stále držela Tomovu bundu.
„Neboj, jsem v pořádku.“
„Všechno je v pořádku, opravdu.“
„Tom si povídal a… jo, myslím, že mu nebyla zima.“
Nepamatuji si, co jsem odpovídala na Georgovy otázky, určitě jsem si něco vymyslela. Hloupé lži, vytvořené jen proto, aby umlčely jeho otázky. Nebyla jsem schopná to vysvětlit, nedokázala jsem ani přemýšlet o tom, co jsem viděla.
Nevím přesně, kdy se Tom vrátil.
Už jsem se mu do tváře nepodívala.
Vlastně jsem se na něj od té doby už vůbec nepodívala.
Jako by neexistoval. Kéž by. Ve skutečnosti existuje, a proto je to ještě horší. Můžu předstírat, že mě to nezajímá, ale ve skutečnosti to nedokážu.
Každopádně jsem se na Toma už nedívala.
Neměla jsem důvod, osobu, do které jsem se zamilovala, bych v něm už stejně nikdy neviděla.
Když se maska rozbije… no, už ji nelze opravit.
A začnete si uvědomovat, že… no, je to prostě na hovno.
***
Nevím, jestli Tom něco vycítil. Nic jsem mu neřekla.
Ale Tom nebyl hloupý, nikdy nebyl. Jsem si jistá, že něco v jeho mysli začalo registrovat jinou atmosféru.
Prostě jsem mlčela.
Myslím, že během následujících sedmi dnů by se mé odpovědi daly spočítat na prstech jedné ruky.
Už jsem prostě neměla slov.
Za tři roky jsem jich promarnila příliš mnoho, promarnila jsem je omlouváním sebe sama a omlouváním jeho, bylo načase přestat. Protože k čemu to bylo?
Nejjednodušší by asi bylo na něj prostě křičet. To by bylo nejspravedlivější.
Místo toho jsem raději počkala a snad můžu říct, že jsem měla pravdu.
Měla jsem jisté uspokojení a také jistou hrdost. Vždycky to tak bylo.
Proto jsem se rozhodla postavit se a konfrontovat je.
I když to nebylo snadné.
I když jsem v té době trpěla, možná víc než kdy jindy.
Ale takhle to bylo správně.
A tentokrát to bylo správné jen pro mě.
***
Tom mě pozval na rande v den našeho výročí.
Řekla jsem mu, že se necítím dobře.
Tom se mě zeptal, jestli bych s ním po nahrávání nechtěla jít na oběd.
Řekla jsem mu, že musím pracovat.
Tom se mě zeptal, jestli mám chuť jít do toho nového podniku, který právě otevřeli.
Řekla jsem mu, že se mi nechce.
Tom se mě už na nic neptal.
Až do doby před třemi dny.
Řekl mi, že jde k Billovi, že tam nejspíš přespí.
Vůbec jsem mu na to neodpověděla. Nepřítomně jsem přikývla.
Dvě hodiny poté, co jsem ho viděla vyjít ze dveří, jsem popadla klíče od auta, klíče od Billova bytu, které zůstaly na skříňce, a jela jsem za nimi.
Bylo prostě načase to ukončit.
***
Bylo by jistě nesmírně působivé vyprávět, jak jsem do toho domu vešla, křičela a házela na zem všechny předměty, které mi přišly pod ruku. Všechno by to bylo velmi hezké, ale nebylo by to k ničemu dobré.
Pravdou je, že když vám milovaná osoba ublíží, můžete reagovat dvěma způsoby.
Buď se stanete ohněm, nebo ledem.
Oheň, který zažehnete, zapálíte, zahoříte touhou, aby co nejrychleji zaplatil, chcete prostě všechno rozbít, úplně. Nechcete za sebou nechat nic stát.
S ledem naopak zapomenete na zbytek světa, dostanete se do jakési automatické smyčky a myslíte jen na to, že křičet nebude k ničemu, ale spíš přemýšlíte o tom, jak ho donutit, aby vám splatil byť jen trochu z toho, co vám způsobil.
Očividně jsem byla led.
Protože rozbít vázu, kterou posledně Bill koupil na výstavě umění, by bylo naprosto zbytečné.
Místo toho mi to drobné, naprosto tiché gesto dalo pocit, že poprvé v životě držím Toma v hrsti.
A to byl jediný pocit, na který se vyplatilo počkat.
Navzdory tomu, co viděly mé oči. Navzdory scéně. Navzdory této posteli.
Musela jsem to udělat.
Pro sebe.
***
Zaparkovala jsem před domem. Popadla jsem klíče od bytu a vystoupila z auta.
Vážně jsem doufala, že si mě nevšimnou.
Ale bylo to tak nepravděpodobné, tak absurdní. Měl jsi moc práce, že?
Nohy se mi třásly, ale ruce jsem měla velmi jisté. Je to rozporuplné a já si to uvědomuju, ale v tomto příběhu podle mě není jediná věc, která by šla podle plánu.
Zasunula jsem klíče do zámku a otevřela dveře. Nikdo tam nebyl.
A vůbec žádný hluk.
Znovu si uvědomuji, jak neuvěřitelná lidská mysl je. Protože v tu nejhorší možnou chvíli jste doslova bombardováni detaily.
Byla ta kytara v rohu vždycky?
A byla Tomova bunda, která zůstala na pohovce, jen náhoda?
A ta jejich společná fotka na skříni byla nová? Nebo si ji Bill prostě vzal z domu rodičů, když jsme tam byli na večeři?
Rozhodla jsem se, že žádný z těchto detailů opravdu nic neznamená.
Usoudila jsem, že mám v hlavě příliš mnoho detailů. Bylo by zbytečné přidávat k nim další.
Prošla jsem chodbu a zastavila se před napůl otevřenými dveřmi do ložnice.
Nebylo třeba žádných zvláštních schopností, abych pochopila, že tam jsou. Nebylo ani nutné vědět, do čeho jdu.
Vytáhla jsem z kapsy džínů mobilní telefon.
Otevřela jsem dveře a vyhnula se skutečnému pohledu, i když to moje mysl stejně zaregistrovala.
Udělala jsem to. Drobné cvaknutí. Sotva slyšitelné, takže se ani jeden z nich nepohnul.
Spali.
A ve chvíli, kdy jsem se podívala na telefon, jsem si připadala mnohem méně odvážná a statečná.
Bylo opravdu po všem.
autor: Meggie
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
