Kaulitz podcast – epizoda 7

Translation of the podcast Kaulitzhills – Episode #7 „Exzessives Wochenende“ 14. 10. 2021
Translated by @_torgasmus | FC_DE, @Like_a_Color,@aislaend  and @Cammi

T: Stitchi, počkej…
B: Pejsku, pojď sem! (vydává zvuky líbání) Fajn, zlatíčko.
T: Běž, hledej místo k sezení. Pospěš si!
B: Dobré ráno, zlato.
T: Dobré ráno.
B: Dobré ráno, dobré ráno!
T: Ahoj, Bärbel! Bärbel Bügelbrett! (Bärbel žehlicí prkno)
B: Můj pejsek zase málem umřel ve tvé péči.
T: Proč? O čem to zase mluvíš?
B: Protože jsem se to právě dozvěděl od své asistentky, která mi z TVÉHO domu přinesla léky, protože jsi je v posledních dvou dnech zase zapomněl.
T: Bylo to v den, kdy jsi tu přistál, a já jsem nevěděl, co říkají lékaři. On (Stitch) dostal něco na žaludek, co mu prostě podáváš, když je potřeba.
B: Dostává antibiotika, protože má zánět v uchu-.
T: To jsem nevěděl!
B: A leží u vás doma den a půl a Tom nestihl přinést léky a vím, že moje asistentka se dostala k vám domů, aby mi je přinesl.
T: Dá se spravedlivě říct, že pes měl zánět ucha už předtím, když jsi ho ke mně přivedl.
B: Správně! Ale-
T: Ten se nevyvinul v mé péči.
B: Ne, nerozvinul se ve vaší péči, ale právě jsem se dozvěděl, že má příliš vysoký počet bílých krvinek, ale to může být způsobeno zánětem ucha. Všechno bude zase v pořádku, protože táta je zpátky. Taky dostal léky, aby nebyl smutný a v depresi, až budu příště pryč. Dostává něco proti nevolnosti, jinak se necítí dobře…
T: Nemůžeme ho dát do nějakého tábora, aby dostal pořádnou výchovu? On je… agresivní.
B: Tome, žádný tábor není…
T: On není společenský pes!
B: To už neříkej! Podívej, proto je mu s tebou celý den špatně.
T: Snažím se celý den dlou- Tak… Mluvím s ním dětským hlasem, aby mě nekousal!
B: To neříkej!!! (Tom se směje) Kámo, to neříkej! Podívej, jaký je to zlatíčko!
T: Ne, je to milý pes, ale neumí vycházet s ostatními psy. To se musí říct. To si musíš přiznat.
B: No, s Antonem a Capperem…
T: On je panovačný! To je jako… Tajemství skupiny je: jste stejní! Kdybychom měli ještě tři Billy, tak bys šílel celý den.
B: Tak jo, teď máme jenom jednoho Stiche!
T: Jasně, ale… hnnjaa…
B: Chybí mu táta.
T: Každopádně jsem přinesl něco na zub, abych trochu zlepšil náladu.
B: Jakou pochoutku jsi dneska přinesl?
T: Jeden z mých oblíbených nápojů: Eastern Standard. Ne ten normální, ale s ledem.
B: Aha, vynikající! Taky mi moc chutná.
T: Pro opravdové muže: s ledem ve sklenici na whisky.
B: Mám ho rád i ze sklenice na Cosmopolitan.
T: Ale dneska ji máme ve sklenici na whisky. Chceš taky?
B: Ano, co tam má být?
T: Máme opět čerstvou mátu z bylinkové zahrádky manželů Kaulitzových. (oba se smějí)
B: Z té vaší bylinkové… čarodějnice.
T: Můžete si ji dát s vodkou nebo ginem. Všechno jsem přinesl s sebou. Takže… S ginem nebo vodkou. Já si dám svou s ginem.
B: Já ho mám taky radši. Po vodce mám vždycky špatnou kocovinu. Vždycky jsem jako uf…
T: Já taky! Je to proto, že jsme si dřív pořád dávali Red Bull s vodkou.
B: Red Bull s vodkou. Uuuah…
T: Jinak čerstvě vylisovaná limetková šťáva, samozřejmě připravená mnou, jednoduchý sirup – nevím, co je to v Německu.
B: Co to je?!
T: To je na to, aby se to trochu osladilo.
B: Dobře, to neznám.
T: Potřebuje to jednoduchý sirup. Opravdu nevím, co to je v němčině, omlouvám se. Jinak jen okurka a máta.
B: Zní to jako opravdu svěží nápoj. Snad je to dobře udělané.
T: Dáme všechno dohromady a okurka…
B: Musíš si tu mátu bouchnout o ruku.
T: Kvůli chuti…
B: Aby se chuť a olej správně rozvinuly.
T: Teď vše dáme s ledem do šejkru.
B: Správně…
T: Pořádně ji uzavřeme.
B: Pořádně to zavři!
T: Musí to fungovat! Používá se to každý den.
B: Taky je možné, že už je to zrezivělé (směje se).
(zvuky třesení)
B: Ach, mňam. Dám do sklenic led.
T: Jo, můžeš si potřít okraj nakrájenou okurkou. Už jsi to udělal?
B: Ne, to jsem neudělal.
T: Děkuji.
B: Mňam! Na zdraví, zlato!

INTRO

T: Vypadá to moc hezky!
B: Uf… mňam!
T: Mňam, mňam, mňam!
B: Jako každý druhý týden to chutná výborně!
T: Musím říct, že chutná stejně lahodně, jako kdybych si ho nechal profesionálně namíchat.
B: Vynikající! Znáš to, když to vystříkne zpod jazyka? Pod jazykem máš žlázy.
T: Jo!
B: Když to dělám takhle… Když takhle vyvalím jazyk, tak na tebe můžu stříkat jako had. Takhle: Kchtkcht (Tom se směje)
T: Teď mám náladu na to, aby na mě někdo stříkal…
B: Je tam tolik kyseliny a… Opravdu se ti z toho sbíhají sliny v ústech.
T: To všechno je ale dobré na reflux. Máš s ním problém, že?
B: Jo.
T: Na to to není tak dobré. Je to moc kyselé.
B: Ale chutná to opravdu, opravdu dobře!
T: Mně to taky chutná!
T: Mně taky!
B: Musím přiznat, že jsem rád, že jsem zpátky. Před dvěma dny jsem se vrátil domů. Vrátil jsem se v pořádku, Tome, musím si s tebou o tom promluvit. Bylo to tak šílené! Musel jsem myslet na Heidi a na tebe, protože Heidi se trochu bojí létat, že?
T: Ano! Trochu je to dobré.
B: Trochu moc. Skoro vůbec jsem nespal, protože mě vyzvedli v 5:45 ráno. Tak jsem si říkal, že když mě vyzvednou v 5:45 ráno…
T: Ty zůstaneš vzhůru! (směje se)
B: Zůstanu vzhůru. Samozřejmě jsem poslední noc v Berlíně šel pařit s kamarádkami na rozloučenou s mým výletem-.
T: Bez legrace, jak dlouho jsi byl venku? Až do čtyř do rána?
B: Do tří do rána? Pak jsem byl zpátky v hotelu-
T: Aspoň se osprchovat.
B: Osprchoval jsem se, sbalil jsem si zavazadla. Vždycky potřebuju tolik času na to, abych si sbalil věci se vším tím oblečením… Víš, kolik věcí si s sebou beru. Tak jsem si sbalil všechny věci a vyrazil na letiště. Říkal jsem si, že je skvělé, že se můžu pěkně vyspat, víš. Byl jsem trochu podělaný, protože jsem byl samozřejmě ještě opilý, když jsem jel na letiště. Říkal jsem si, že ráno za vámi přijdou v hale a zeptají se: „Co si dáte k jídlu?“
T: Co sis objednal? Řízek?
B: Ne (směje se), já jsem říkal: „Já bych si dal pivo!“. V šest ráno. Pořád jsem ještě kouřil a pil pivo. Bylo šest ráno.
T: Pivo a farmářská snídaně! Úžasné!
B: Neeee. Co jsem si dal? Nic jsem nejedl. Měl jsem jen pivo a cigaretu.
T: Vždycky zapomenu, že pořád hodně kouříš.
B: Jo… Když se napiju, tak jo. Pak jsem nastoupil rovnou do letadla a musel jsem přestoupit ve Frankfurtu. Při tom krátkém letu jsem samozřejmě hned usnul. Vždycky vidím, jak se všichni odvracejí a začínají si mumlat: „Podívej se na toho Kaulitze, ten je tak hotovej. Podívejte se na něj…“
T: Myslíš si to?
B: Já si to myslím!
T: Možná jsi cítit alkoholem.
B: Já jsem byl úplně cítit alkoholem.
T: Vždycky vypadáš opravdu svěže, zvlášť tím, že nosíš masku a čepici.
B: A brýle.
T: … a brýle. Už nic neuvidíš. Pokud se nebudeš chovat úplně nevhodně.
B: Moje oblečení se k tomu skvěle hodilo, takže si nemyslím…
T: Vždycky, když jsi opilý, tak se z tebe stane debil.
B: Cože?
T: No… Například začínáš krkat. To se k tvé povaze nehodí. V našem podcastu jsme to viděli často! Začneš krkat, položíš si nohy na stůl a začneš si říhat.
B: PROSTĚ SE TAM NEHODÍM…
T: A začneš být na číšníky opravdu nepříjemný.
B: TO VŮBEC NENÍ PRAVDA! Proč to pořád říkáš? To vůbec není pravda!
T: Ne, ale ta první část je pravda! To říhání!
B: No dobře, ale já prostě nezapadám do žádné škatulky. (Tom se směje) Že jo? Já jsem vždycky pro nějaké překvapení! Teď poslouchej, Tome. Sedím v dalším letadle a jsem rád, že se konečně rozjíždí a já se můžu na dalších deset hodin natáhnout na sedadlo a spát.
T: Zase jsi byl tak unavený, že si odletu ani nevšimneš?
B: Správně! Tak jsem zase usnul, málem jsem spadl do uličky, protože mě probudilo, jak mi hlava práskla do strany, což hodně bolelo.
T: Tak nechutné! Vždycky si teď ve spánku slintáš do masky. Probudíš se…
B: Myslím, že ve spánku neslintám.
T: Samozřejmě! Až budeš opravdu opilý, tak budeš foukat bubliny!
B: Nesmysl (Tom se zasměje) Říkáš blbosti! Nikdo ti nemůže věřit nic, co říkáš!
T: Ne, to je Georg! Ale může se stát, že když budeš spát na boku, tak si trochu nasliníš do masky…
B: Tak vedle mě seděla fakt divná ženská, která si celou dobu psala do notýsku. Zatímco jsme čekali, dělala si nějaké poznámky. Zajímalo mě, co dělá, a vždycky jsem se snažil kradmo nakouknout, ale nechtěl jsem začít klábosit, tak jsem se nechtěl dívat moc okatě.
T: Možná byla redaktorka?
B: Nenene! Měla s sebou tolik věcí, třeba náhradní tašku s tulícími botami do letadla; náhradní deku na zachumlání. Sám jsem si říkal, že všechny tyhle věci se dají sehnat v letadle, proč ona…
T: To dělá hodně lidí. Většina z nich má tašku v tašce a další tašku v tašce… a další…
B: Měla s sebou celý balíček péče, jako by se tam stěhovala. Zajímalo by mě, co ještě vytahuje. Převlékala se, měla náhradní svršky a tepláky… to a to.
T: Jdou do letadla a plně se tam stěhují na 12 hodin.
B: Úplně to přestěhovala, dala si věci do každého budníku. Tohle já nikdy nedělám!
T: Jo, protože jsou vždycky strašně špinavý.
B: Fuj, to ne! Vždycky se bojím, že na něco zapomenu. Rád mám všechno tam, kde to je.
T: Vždycky tam ležím jako mumie. Všechno mám v taškách, i telefon. Pak tam ležím, že mi nic nemůže vypadnout, úplně rovně a vůbec se nehýbu.
B: Nejhorší pro ni bylo: Byli jsme neuklizeni a začali jsme rolovat po dráze. Všichni byli připraveni. Já už jsem spal a sny se mi mísily s realitou. Spal jsem napůl a probudilo mě hlášení. Přemýšlel jsem, proč ještě neletíme. Pak pilot řekl: „Bohužel máme technický problém, jedna z našich…“ Jak se to řekne německy? Turbíny? Trysky? Nevím… „Jedna tryska nefungovala, jak měla.“ Kapitán řekl: „Právě jsme byli na cestě, ale teď nás navedou do servisní údržby.“ „A co se stalo?“ zeptal jsem se.
T: Nikdy jsem neslyšel, že když se něco porouchá, že lidé zůstanou uvnitř letadla. Obvykle to bývá: „Omluvte nás, musíme požádat všechny cestující, aby opustili letadlo. Musíme vyměnit letadlo.“ Tak to obvykle bývá. Ale možná to bylo proto, že to byl dálkový let a neměli toho tolik k dispozici.
B: Samozřejmě že ne. Nemají tolik volných míst.
T: Každopádně když je potřeba letadlo udržovat, cestující musí odejít a musí čekat na nové letadlo. To může trvat několik hodin.
B: Zejména vykládání všeho možného. Za posledních 19 let, co létám, se to nikdy nestalo. Šli s námi servisní údržbáři a někteří lidé přišli na palubu. Dovedeš si to představit, lidé se strachem z létání… Kapitán nezněl vůbec sebejistě. Řekl: „Jedna nefungovala, jak jsme chtěli, objevil se nějaký zvláštní problém a je třeba ho opravit.
T: Představ si, že by také řekl: „Jsem pilotem už 19 let, ale nic takového jsem také ještě nezažil.
B: No, žena vedle mě začala být opravdu nervózní a zachumlala se do jedné ze svých sta dek. Začala brečet.
T: Ta milá se svými tisíci taškami?
B: Ano, začala plakat a přišla k ní letuška. Ona (žena vedle Billa) mluvila jen anglicky a řekla: „Necítím se bezpečně a jsem opravdu úzkostná. Co se děje s letadlem?“ Letuška ji uklidnila slovy: „Všechno je v pořádku, proto jsme na cestě do servisu, abychom vše zkontrolovali na 100 %. Pravděpodobně jde jen o chybu systému. Všechno je v pořádku.“
T: Nejdříve na něj rychle našroubovali novou turbínu…
B: Jasně, prostě tam nasadí novou. Jen jsem spal a už jsem nemohl zůstat vzhůru. Dostal jsem se do bodu, kdy jsem si říkal: Fajn.
T: Ty ses vůbec nebál? Vůbec ne? V takové situaci bych si říkal: „Uf, něco se v letadle porouchalo a teď jedu do servisu…“ To by mě nenapadlo. Zvlášť před dlouhým letem. Kdyby to bylo jen do Norimberka, tak dobře.
B: Myslím, že by mě přepadly emoce, přemýšlel bych o cestování sám, co kdyby… Šel bych do toho, ale byl jsem ještě TAK opilý a hotový, že jsem večer předtím byl jako-
T: Jak jsem říkal: Stane se z tebe egoistický kretén! (směje se)
B: Byl jsem v takovém rozpoložení, že jsem si říkal: „Já chci jenom spát!“. Byl jsem úplně otrávený a říkal jsem si: „Co to má znamenat? Nemůžeme prostě letět?“ Nehodilo se to do mého plánu. Mým plánem nebylo vyřešit nějaký problém, ale pořádně se vyspat na 10 hodin. Najednou pilot řekl: „Dobře, problém vyřešen, můžeme pokračovat! Zapněte si prosím bezpečnostní pásy a narovnejte si sedadla! Teď se rozjedeme!“ Byl jsem úplně v pohodě a opět jsem napůl spal. Znovu jsem se probudil a STÁLE jsme nebyli na obloze. Pak řekl: „No, museli jsme se otočit zpátky k servisu. Bohužel se znovu objevil problém a ZASE letadlo nereaguje tak, jak by mělo.“ Řekl jsem: „To snad není pravda!“ Pak jsme zamířili zpátky do servisu… Tome, tohle trvalo přes 4 hodiny.
T: Páni! Já vím, měli jste obrovské zpoždění.
B: Vrátil jsem se s velkým zpožděním. Trvalo to přes 4 hodiny, než jsme odletěli, ale TADY jsem si říkal, jestli mám takový strach z létání jako ta žena vedle mě. Opravdu se nemohla vzpamatovat. Potila se, brečela, psala si tisíce poznámek do notýsku. Myslím, že sepsala svou poslední vůli, protože si myslela, že… víš?
T: Ale člověk musí říct…
B: Můžu říct, že Heidi by letadlo opustila!
T: Určitě!
B: Řekla by: „Ne, já už neletím.“ To by se jí líbilo.
T: Ty to vlastně můžeš udělat. V tomto případě můžeš říct: „Promiň, ale musím odejít.“ To bys mohl.
B: Uf, Stitch si právě strašně prdnul.
T: No…
B: (Odkašle si)
T: To se stává pořád.
B: Fuj, zlato!
T: V takové chvíli, když řeknou, že letadlo nefunguje dobře, dvakrát udržované a ještě teď funguje. Po třetí si určitě řekl, ať svítí výstražné světlo, ať máme, než si všichni začnou stěžovat. V LA by si stěžovaly stovky lidí, že přiletěli pozdě. Let’s go, riskněme to, zkusme to! Bude to fajn, aspoň máme druhou turbínu, víš.
B: Ale to přece nemůžou!
T: A TADY jste nad temným oceánem. Na mapě vidíš jen tmavomodrou oblast a pak…
B: Ty už máš taky starosti se všemi těmi věcmi, Tome.
T: Čím je člověk starší, tím je méně dobrodružný.
(Oba se smějí)
B: Tehdy jsme jezdili na každou horskou dráhu, ať byla jakkoli rychlá. Vždycky jsme chtěli jet na větší. Naposledy jsme byli v zábavním parku…
T: Byl jsem k smrti vyděšený.
B: Byl jsi vyděšený k smrti.
T: Ty taky!
B: Ano, ale ty ses bál víc než já.
T: Když jsme byli v té věži a ozval se ten hluk. Byli jsme opravdu trochu rozhození a trochu jsme spadli…
B: Musíme si to vysvětlit: Tady v LA máme ty nejúžasnější zábavní parky. Opravdu je milujeme. Ta věž byla v provozu už dlouho před-
T: Dlouho, CELÝ DEN. Ráno jsme tam šli a bylo tam napsáno: „Mimo provoz“. Bylo to stejné, jako když se vám rozbije letadlo, musí něco opravit. Na konci dne, těsně před uzavřením parku, otevřeli na 10 minut věž s volným pádem. Byli jsme mezi ostatními jediní, kdo se tam odvážil vlézt poté, co byla celý den v servisu. Byla to první jízda po servisu.
B: Opravdu jsme si mysleli, že jsme odpojeni, ale stejně se mi to líbilo. Ale ty ne! Tom a já jsme milovali všechno podobné: skákání padákem, padání dolů…
T: Už bych do toho znovu nešel. A ty?
B: Myslím, že ano.
T: Ten okamžik, kdy… Takže, když dveře… No, tak zaprvé, nerad sedím na klíně jiného kluka.
B: To záleží na tom klukovi. (smích)
T: Víš, jak to myslím. Nejradši bych to dělal sám. Pak ten druhý člověk skáče. Tomu člověku musíš plně důvěřovat na 1000 %.
B: Samozřejmě!
T: Nemůžeš nic dělat.
B: Pamatuješ si, Tome, jak jsme si pronajali celý zábavní park? To bylo úžasné.
T: Naše osmnácté narozeniny.
B: Byly to naše osmnácté (kecaj, bylo jim 20 :-D, 18. narozeniny slavili v ledovým baru, to jsem zrovna psala první Časoprostor a čekala jsem na info, kde strávili narozeniny, takže to vím na 1000 % :-D) narozeniny, kdy jsme si splnili docela dekadentní dětský sen. Vzali jsme spoustu peněz a pronajali si celý park, protože jsme nemohli jít nikam jinam a nikdy jsme nemohli jít do zábavního parku. Byli jsme takoví adrenalinoví závisláci, ale to jsme tak trochu pořád. Člověk se toho nikdy nezbaví a pořád to má v sobě.
T: Směs adrenalinových závisláků a prožívání něčeho nebezpečného, něčeho, co vás vytrhne z každodenního života. Něco, co vás obrátí vzhůru nohama. Například něco, o čem jsme dnes chtěli mluvit-
B: Co to je?
T: Být jako nezletilý na pornoparty. (Bill se směje) To je také taková věc.
B: Nebezpečí je to hlavní.
T: Správně!
B: Bylo to opravdu riskantní. Šli jsme tam a věděli jsme, že tam nesmíme. Byl to VELKÝ skandál. H-U-G-E skandál! Tenkrát se říkalo…
T: Nechtěli jsme, aby se to provalilo. Chtěli jsme tam jít tajně, opravdu.
B: Všude byla nahá prsa. Vivian Schmitt-
T: Fotografové.
B: Susi Zaubermaus – všichni tam byli, běhali tam nahoře bez. My jsme byli ještě nezletilí a nesměli jsme tam být. Ale to byl problém všech promotérů: Chtěli, abychom tam byli.
T: Myslím, že je vůbec nenapadlo, že jsme nezletilí. Prostě jsme tam napochodovali, jak jsme byli velcí; takoví sklonění jako…
B: Navíc jsme se ilegálně účastnili natáčení porna… Samozřejmě jsme se toho neúčastnili, ale dívali jsme se. Zeptali se nás, jestli se chceme podívat na natáčení, a my jsme řekli: „Samozřejmě!“ A šli jsme do zákulisí, přes kuchyň toho domu. Vedli nás do zákulisí, kde se všichni muži… kouřili a nechali si ho vyhonit, aby byli připravení.
T: To lidi opravdu zajímá a můžu potvrdit, že je to přesně tak, jak si to člověk představuje. Muži se opravdu připravují, zatímco holky se líčí, takže už jim celou dobu stojí.
B: Přesně tak, protože většině z nich se jen tak nepostaví, takže už jsou tam kuřáci a honičky a všichni si na tom dávají záležet. My jsme tam nedočkavě stáli a naše ochranka a manažer, který byl s námi, hlídali, aby nikdo jiný nefotil mobilem. Náš manažer se potil a naše ochranka už měla erekci (Tom se směje) a nemohla se soustředit, že nás nikdo nevyfotí. Jen se díval na všechny ty krasavice se silikonovými prsy a připadaly mu naprosto úžasné. Říkal si: „Kdepak, všechny holky jsou tak sexy-“.
T: Nemohl dělat svou práci pořádně.
B: Tak moc se mu to líbilo! Nedokázal dávat pozor na nic. Vzpomínám si, že mu náš vedoucí musel vždycky poklepat na rameno a říct: „Musíš hlídat kluky…“ a tak dále. A najednou, během toho vystoupení, když se to pořádně rozjelo a my jako puberťáci-chlapci-
T: Pohlceni scénou.
B: Pohlcený scénou, začal jiný týpek nahrávat na telefon… NE NA DIGIKAMERU.
T: To nebyl telefon. Ty v té době existovaly jen zřídka.
B: Najednou nahrával digikamerou nejdřív scénu a pak nás, jak stojíme v rohu a sledujeme natáčení. Náš manažer zůstal bez dechu a v tu chvíli si říkal: blbhblhlbh… Naše ochranka si ničeho nevšimla. Pak řekl: „On nás prostě nahrál.“ A taky že jo. Nastala obrovská potyčka. Naše ochranka mu sebrala kameru. Ten chlap se naštval, protože za ni zaplatil. Pak se málem strhla bitka. Jak to bylo doopravdy, jsme se chtěli zeptat-
T: Ano, protože dnes Vivian souhlasila, že tu bude.
B: Zvláštní host: VIVAN SCHMITT!
T: Vivian Schmitt souhlasila, že tu bude!
B: Vivian Schmitt ze skandální pornoparty! Byl to náš první velký skandál.
T: Předtím jsme jich měli několik.
B: Bylo to…
T: Ale tenhle byl obrovský! Opravdu jsem se bál! Opravdu jsem si myslel, že nás pošlou zpátky do školy.
B: Vyhrožovali nám, že nám zruší smlouvy a pošlou nás zpátky do školy. To byl důkaz, že děti nemají být hvězdy. Nefunguje to tak, že „jsou nezvladatelní“.
T: Jsem nadšený, jestli si to ještě pamatuje a jestli máme stejné vzpomínky. Zavoláme jí.
B: Teď zavoláme Vivian. (Vyzváněcí tón) Snad nás uslyší.
V: Haló!
B: Ahoj Vivian!
T: AHOJ!
B: Tady Bill a Tom!
V: AAAHH! Sakra, do prdele.
B: Jak se máš? Kde tě můžeme zastihnout? Kde právě teď jsi?
V: Jsem ve Švýcarsku s přítelem.
B: Jsi na dovolené? Slyšeli jsme, že jsi na dovolené, a tak tě rušíme.
V: Neee, vůbec nerušíte.
(Tom se směje)
B: To je skvělé!
V: Panebože, je mi ctí s vámi mluvit.
B: Jsme moc rádi, že jsi tady v našem podcastu. Jsi náš druhý host. Tom a já jsme si mysleli, že musíme Vivian zavolat znovu, protože jsme v našem předposledním díle mluvili o naší společné sexuální party. Právě jsme o tom mluvili. (Vivian se směje) Pamatuješ si na porno-?
T: Tehdy to byl náš první velký skandál.
V: Já vím, já si to pamatuju! Byli jste ještě nezletilí, že?
B&T: Ano!
T: Jasně, byli jsme nezletilí a byli jsme na večírku. Byli jsme samozřejmě úplně nadšení a vzpomínám si, že se v ten samý den konalo tajné natáčení. Vzpomínáš si na to?
V: Ne. Abych byla upřímná, tak si to opravdu nepamatuju, ale s tebou ne, že?
(B&T se směje)
B: My jsme se jenom dívali! Chtěli jsme se tě zeptat, jestli si něco pamatuješ. Přišli jsme na večírek a byla tam ještě jedna herečka, myslím, že se jmenovala Susi Zaubermausová. Pamatuješ si na ni ještě?
V: Vůbec ne! Vy jste se na to natáčení nedívali!
B&T: Samozřejmě, že jsme se dívali!
(Tom se směje)
B: Samozřejmě, pamatuješ si, jak to bylo? Bylo to na večírku a pak přišel někdo, kdo s vámi běhal kolem, a řekl: „Později se bude natáčet, musíme to utajit, bude to v zákulisí…“
T: „Ale jestli chcete, můžete se dívat!“ MY jsme si mysleli, že to bylo opravdu milé, že nás požádali, a naprosto úžasné.
V: Vážně? Ne!
T: To bylo!
V: To si děláš srandu!
T: To není vtip! Pak jsme šli do zákulisí ke schodišti! Myslím, že se do toho zapletla i tvoje kolegyně, ty a nějaký kluk. Vy dva jste se připravovali a ten kluk se připravoval, aby měl erekci, a pak to mělo začít na schodech. My jsme tam směli být.
V: To si ze mě teď děláte srandu!
T: Žádný vtip!
V: Vy si ze mě fakt děláte srandu.
T: Ne! Bylo to schodiště klubu! Byli jsme za kamerami.
V: Vy jste tam byli a sledovali nás?!
B: To mě mrzí, že si to nepamatuješ!
T: Mně taky!
V: Je to už nejmíň deset let.
B: Nejméně. Musí to být aspoň šestnáct let.
V: Tak ať je to 16 let… Že si to ještě pamatujete.
B: Vím přesně, že musíme být v zákulisí, a byli jsme z toho nadšení, protože jsme si říkali: „Sakra, mohli bychom mít vážně průšvih.“ A taky jsme si říkali: „To je v pořádku. A všichni museli být opatrní, protože jsme byli nezletilí, když jsme se dívali. Byli tam dva nebo tři lidi, taky se dívali a nahrávali a najednou se jedna kamera otočila naším směrem. Takže se objevila videa, na kterých jsme se dívali na živé natáčení porna. Naše secu-
V: Teď si ze mě děláš srandu!!! Ty ses nikdy nedíval!
B: Naše ochranka měla…
V: NE!
B: Naše ochranka musela jít dovnitř pro kameru a bylo z toho tolik problémů. Musel vyndat kartu… to byl takový stres.
T: Taky to bylo vtipný, protože jsme si mysleli…
V: Nesmysl!
T: Potom byl ten skandál: Tokio Hotel – Nezletilí na pornoparty. To byl skutečný skandál. Nikdy se to nedostalo ven! Jen jsme to vyprávěli výhradně v našem podcastu. Nikdy nevyšlo najevo, že jsme byli na natáčení porna. Sice jsme se ho neúčastnili, ale aspoň jsme se na něj mohli dívat.
V: Kámo, to si ze mě fakt děláš srandu! Promiň, ale…
T: My jsme ten film nikdy neviděli!
V: Já si ten večer pamatuju. Pěkně jsme se bavili, poznali jsme se, ale ty… Ne, já jsem žádný film nenatočila!
B: Samozřejmě, že ano! (Tom se směje) A já znám Susi Zaubermausovou…
V: To si děláš srandu!
B: Susi Zaubermausová tam taky byla. Bylo tam asi čtyři až pět chlapů…
T: Já myslím, že to byl jenom jeden chlap.
V: Nejdřív… počkej, počkej, počkej. Zaprvé, nikdy jsem tam neměla 4 až 5 kluků.
T: Ne najednou.
B: Ne ve stejnou dobu.
T: Na place bylo 4 až 5 mužských herců.
V: Aha, dobře. Kámo, děláš si srandu? (směje se)
T: Ne! Ale my jsme ten film nikdy neviděli.
B: Ne, neviděli.
T: My jsme viděli jiný film!
B: Exzessives Wochenende.
V: Natočil jsem stovky filmů, ale tenhle mi nic neříká.
T: Jmenoval se Exzessives Wochenende.
V: Jak to?
B&T: „Exzessives Wochenende“.
V: Myslím, že to byl druhý z mých třech filmů.
T: Možná, že jo, bylo to docela nové.
V: Jo…
B: Byl tam skutečný scénář a člověk musel chodit na plac. Byl tam záběrový text… Bylas na víkendové chatě a musels jsi jít dovnitř… Stáhli jsme si to nelegálně z webu a tajně jsme se na to dívali ve zkušebně.
V: Vy prasáci! (směje se) Ale tak nějak roztomilí. Bohužel si to vůbec nepamatuju. Dokonce si nemůžu vzpomenout ani na to, co jsem dělala minulý týden, jak si pak mám pamatovat, co se stalo před dvaceti lety? (smích)
B: Vidíš, to byl vrchol naší kariéry!
T: (směje se)
B: Byli jsme šťastní, pornoparty, natáčení porna naživo s Vivian…
T: Ty jsi skutečná rocková hvězda! Tak to je.
B: Ty jsi skutečná rocková hvězda!
V: VY jste skutečné rockové hvězdy!
(Tom se směje)
B: Samozřejmě, chceme vědět, jestli to pořád děláš?
V: Ne, dělám jenom webkameru. Nic jiného nedělám.
T: Protože jsem chtěl vědět… Tehdy, když se to všechno stalo a ty produkce jako Exzessives Wochenende ještě existovaly. Teď už to neexistuje. To bylo ještě před Youpornem. Dneska je to jiné.
V: Do roku 2013 jsem měla smlouvu s Videoramou s pornofilmem. Teď jsem výhradně u Livestripu… Nic jiného nedělám. Už se na to necítím. Je mi 43 let, co v tomhle věku děláte? Co bych měla dělat? Filmy pro babičky? (směje se)
T: Dneska se to úplně změnilo. Hodně jsme o tom s Billem mluvili. Hodně lidí dělá Onlyfans.
B: Onlyfans a Cameo a všechny tyhle věci.
V: Já jsem měla Onlyfans. Pomáhala mi s tím kamarádka, ale brzy to budu dělat sama. S ní to nevyšlo.
T: Jen jsem chtěl říct, že jsou to nové platformy.
V: Správně!
T: Porno je jako hudba. Hudební průmysl se taky úplně změnil, se vším tím streamováním… S pornem to může být stejné.
B: Tak to je.
V: Naprosto správně!
B: Takže dneska…
V: Já nevím, s kým mluvím. Kdo je Tom? Kdo je Bill?
B: Ty nás nerozeznáš?! Takže já jsem oblíbené dvojče našich posluchačů. Já jsem Bill!
V: (Směje se) Zrovna jsem se včera večer dívala na video s vámi a mám pocit, že jsem vás právě viděla! (Cituje dvojčata) „VYHRÁL JSEM!“ – „NE, NEVYHRÁL!“, „UMÍM TO LÉPE!“ – „NE, UMÍM!“… Tak roztomilé! Jste tak sladcí!
T: Vždycky se hádáme! Bill je oblíbené dvojče našich posluchačů a já jsem oblíbené dvojče své mámy!
B: To není pravda!
T: Jen to…
V: Pro mě jste oba tak sladcí! Jste tak úžasní!
B: Vivian, bylo úžasné si s tebou o tom popovídat. Moc tě miluju!
V: Bylo to skvělé! Jste báječní! Zbožňuju tě.
T: Bylo moc hezké, že jsi tu byla.
B: Bylo to skvělé. Konečně jsme mohli trochu uklidit naši mládež. (směje se)
V: Moc ti děkuju! Opravdu tě moc zbožňuju!
B: Děkuju! Brzy se uvidíme a užijte si dovolenou!
T: Zdravím do Švýcarska!
V: Líbám tě!
B&T: Ciao!
V: (směje se)
(Vivian zavěsí)

T: Možná to byl sen?!
(Oba se smějí)
B: Tome, ona si nepamatuje, že jsme byli na natáčení porna v přímém přenosu. Pamatuje si, že jsme spolu pařili a poslouchali Monsoon.
T: Samozřejmě, že poslouchala Monsoon. Víš, co mě zajímalo? Že bychom si to popletli?
B: Možná to byla jen Susi Zaubermaus?
T: Možná to byla Susi Zaubermaus v zákulisí, možná tam Vivian nebyla. Vivian byla zamluvená vepředu a pobíhala tam se Susi Zaubermaus. V zákulisí se natáčelo. Možná tam Vivian nebyla.
B: Myslíš, že tam Vivian nebyla? Myslím, že byla…
T: Ne, myslím, že tam byli i jiní pornoherci. Všude byli herci. Byla to produkce. Možná to bylo tajné natáčení, o kterém Vivian nic nevěděla. Mohlo to tak být.
B: Tome, byli jsme si jistí, že to byla Vivian!
T: Byla na tom večírku!
B: Ale ten večer nebyla herečkou. Možná si to jen nepamatuje! Na Exzessives Wochenende si taky nemohla vzpomenout.
T: Vždyť hrála v tolika filmech, samozřejmě ztrácíš přehled.
B: Říkala, že si pamatuje své repliky.
T: Víš, jak se teď cítím?
B: Jak?
T: Jak máme Meet&Greets a lidé za námi chodí a říkají: „Pamatuješ si rok 2007…“?
B: NE, tak to nebylo. Ona byla taky velká fanynka Tokio Hotel. A jak jste mohli vidět, pořád je. Podívala se na nějaké videoklipy a byla úplně nadšená!
T: Něco mi na tom natáčení nesedělo. Musíme kontaktovat Susi Zaubermausovou!

Kaulitz Kolumna

T: Takže! Co za slátaninu se zase tento týden napsalo?
B: Tak se mnou, samozřejmě, musím zase svést titulky na sebe.
T: Ano
B: Ano, protože to je samozřejmě Tom…
T: To máš vždycky!
B: … jsem se honil za vlastním ocasem!
Oba se smějí
T: Proč?
B: Protože: ano, protože se samozřejmě nechceme účastnit všech těch drbů…
T: Ano…
B: A pak samozřejmě my – tím, že teď děláme podcast – tak blábolíme, že oni samozřejmě píšou ještě větší kraviny.
T: a taky si myslím, že oni… nemyslíš jako, protože když to slyší…
B: … že jsou šťastní?
T: ne, ne… ale ty opravdu špatný… takže „InTouch“, „Closer“ a „Frau im Spiegel“ a „Frau mit Geschmack“ a „Welt“ a „Freizeit Revue“ a „Freizeit mit Spaß“ a „Freizeit ohne Spaß“ a všechny tyhle věci… ne?
B: mhm…
T: … jsou taky naštvaní! Takže slyší ty věci a cítí se osobně napadeni nebo?
B: samozřejmě!
T: samozřejmě, že jsou teď ještě agresivnější!
B: … ještě agresivnější!
T: oni nám teď chtějí dát pořádnou nakládačku!
B: takže, já nevím… takže… aha, co že to dneska máme?
T: musím říct, že jsou zase velmi velmi pomalí jako vždycky, protože, víš, který příběh se teď stal opravdu velkým?
B: ano…
T: Ehm… „Frau Keludowig“.
B: teď!?
T: teď už je to opravdu velké!
B: tak tam jsme mnohem víc v hlubinách času!
T: samozřejmě! To je stejně jedno! Ale chci říct: Věřil bys tomu? Že to přichází až teď? Tohle téma Frau Keludowig? Tak já myslím… protože to bylo hodně velký! Bylo tam napsáno, že jsem to prozradil. Že to bylo opravdu trapné tajemství a vyklouzlo to v podcastu tak nějak…
B: ach bože!
T: … a že jsem na to nemyslel a prozradil teď trapné tajemství. Mojí ženě se to vůbec nebude líbit, je to všude napsané…
B: … taková blbost!
T: to je všude napsaný, tak jestli to teď nezpůsobilo takovou obrovskou manželskou krizi. Kromě toho je tady někdo, kdo – protože jsme minule oznámili, že se teď bavíme o „pornu“ – samozřejmě „porno“ je taky velké téma. Teď, s rychlejším nástupem online médií, se zdá.
B: mhm
T: a diskutují třeba o tom, že mluvím o své porno minulosti, že? Takže oni si ty věci vykládají tak, jako kdybych měl porno minulost.
B: hlavně: AHOJ, VY IDIOTI! Mluvíme o roce – mluvíme o večírku – to už byl skandál v roce 2007. Nemůže to být znovu skandál!
T: Ano, ano, teď z toho zase dělají skandál a říkají, že teď odhaluji svou porno minulost, a teď také například říkají, že mám také určitý sexuální vzorec. Se ženami. Já jsem teď byl nejenom na pornoparty, ale já jsem taky teď prostě pořád předpokládal, že jsem prostě taky na ty ženy. Myslím, že brzy se asi bude říkat, že jsem měl dlouhodobý vztah s Vivian Schmidtovou!
B: AHOJ! Bylo nám čtrnáct! Všichni kluci jsou ve čtrnácti na porno ženské!
T: Jo… tak…
B: Zprávy dne… Tak pozor, ale samozřejmě je to všechno o sexu nonstop! Se mnou taky… Protože je to taky samozřejmě: „Bill Kaulitz – hanky-panky s hořkými následky! Účet zablokován,“ zní jeden z titulků. Další je: „Vzrušuje mě to! Bill Kaulitz měl sex – před očima řidiče Uberu!“.
T: Ohhhhh!
B: Ale to je přece taky super!
T: To je super, jako by se ten řidič Uberu trochu díval!
B: Ne, nebo: Řidič Uberu byl samozřejmě v Uberu. Ale super je – citují mě a říkají „vzrušuje mě to“ a pak řeknou „Bill Kaulitz měl sex před řidičem Uberu“ To znamená, že to interpretují tak, že mě vzrušuje, když mě někdo sleduje při sexu.
T: že tě to vzrušuje…
B: To je samozřejmě blbost! A jo… byl to SEX? Je to sex?
T: No, ne… ještě jsi nám vlastně neřekl, co jsi dělal!
B: No jo, další autoři to říkají taky! „Sexuální příběh Billa Kaulitze. On měl PETTING v Uberu“
T: PETTING
B: A další taky píšou: „Bill Kaulitz pettingová aféra: Za tohle budeš mít v Uberu problémy!“ A teď si zase říkám: Především – petting je nechutné slovo – to se mi vůbec nelíbí!
T: Ano, ale to jsi přece řekl, ne?
B: Není to nesexy slovo?
T: Samozřejmě, ale tys ho hodil do diskuse!
B: PETTING! směje se
T: Hahaha, jo, to je… já nevím, to je trochu divné slovo.
B: No, já si nemyslím, že petting je tak sexy slovo. A nicméně je taky super, jak to všichni píšou. „Sexuální nehoda“ Je to teď sexuální nehoda? Je petting sex, nebo je petting petting?
T: Ne, tak pro mě je petting…
B: Orální sex!
T: Jo, takže… pro mě je to vždycky sex, jakmile…
B: … cokoliv se vysává…
T: jo, jde do otvorů, tělesných otvorů…
B: jo, to je pravda. V tom máš pravdu. No, ale teď mě samozřejmě napadlo: nemluvíme moc o sexu?
T: ano, asi ano
B: protože teď každý týden se tam tak nějak píše: „Bill sólo“, „Bill hledá lásku“, „Bill nanana“ a pak se tam tak nějak píše něco jako „a sex“ „a to a to“ a teď jsme samozřejmě zase hodně… porno mluvili dneska…
T: Hmm, jo, jasně. Ale to je prostě tvůj život – tak to prostě je.
B: Jo.
(oba se smějí)
T: Taky to tak je! Děje se to – víš, co je tady ještě napsáno?
V – člověk by si myslel, že seriózní časopis jako „Focus“ – nechci je teď hanět, protože si myslím, že vždycky dělají pěkné články, ale třeba tento týden se tam píše: „Heidi Klum si povídá o penisu Toma Kaulitze!“ A to je taky pěkné.
B: hmm?? Ve Focusu?
T: a ehm… ano, ve „Focusu“ a člověk by si řekl: to je na „Focus“ moc málo… ale… vzrušující! „Focus“ nás zřejmě taky poslouchá a napsali – vybrali hodně starý článek – o našich narozeninách před dvěma lety! Nějak jsem si z něčeho dělala legraci, z délky mého penisu…
B: aha, to si pamatuju!
T: … a myslím, že to Heidi dala na instagram.
B: … na instagramu, ano.
T: …a oni to teď převzali!
B: Ale proč?
T: proč? hmm… ano, protože teď asi hodně mluvíme o sexu.
B: tak to do sebe asi zapadá
T: a to k sobě patří…
B: vždycky si zase vyberou nějakou starou slátaninu…
T: jinak je tu další, nějaká bývalá kandidátka na „Germanys next topmodel“, která vypráví, jak jsme se – jako Heidi a já – opravdu poznali.
B: Aha…
T: Tak ona nám to tady na „Gala“ taky vypráví, třeba. „Gala“ je vždycky aktuální s těmi nejlepšími titulky tady. A mají tady příběh o bývalém účastníkovi z roku 2012…
B: … aha…
T: ano, ví to přesně. Z roku 2012! vypráví, jak jsme se s Heidi doopravdy seznámili. Už jsme o tom mluvili tisíckrát… v chateau… a jak to bylo, ale ona…
B: … ale ona to opravdu ví!
T: ona to opravdu ví. Ona „opravdu ví“, jak to proběhlo, a vypráví o tom v nové „Gala“! takže: nenechte si to ujít! oba se smějí
B: tak si nenechte ujít nic z toho! Všechno jsou to velmi vzrušující novinky! Puhh, dobře… Já jsem se nudil!
T: jo, já taky nějak.

Durchgekaulitzt

B: Dostali jsme neuvěřitelné množství krásných dopisů a vzkazů. Mimochodem, lidé nám stále navrhují jména.
T: přesně tak. Slyšela jsem i „Hill-Billies“.
B: Ano, „Kaul-Kids“ bylo tento týden také hodně na seznamu. Ale přesto jsme vyzvali k hlasování. Takže teď, ve chvíli, kdy nahráváme, hlasování stále probíhá na našem Instagramu.
T: Příští týden můžeme vyhlásit název naší komunity.
B: Příští týden vám jméno oznámíme.
T: Jak se bude „Kaummunity“ jmenovat. Ooops.
B: Ooops.
T: Teď už jsem to prozradil. Ne, neprozradil.
B: „Kaummunity“?
T: Ano. Taky jsme měli „Kaummunity“. Nevím, jestli se pro ni dalo hlasovat, ale myslím, že „Kaummunity“ taky nebyla špatná.
B: Měli jsme „Senfkörner (Hořčičná semínka)“, „Kaulinauten“…
T: „Kaulinauten“ se mi taky líbí, protože mi trochu připomíná… jak Udo Lindenberg vždycky říká svým fanouškům? Ten má taky takový skvělý název: „Die Lindianer“.
B: Ach ano, „Lindiáni“.
T: Taky jsem si vždycky myslel, že je to super.
B: Ano. Takže máme čtyři nebo tři, pro které můžeme hlasovat.
T: „Kaulinauten“…
B: Naše tři oblíbené. Takže to bude vyhlášeno příští týden, určitě.
T: Jako každý týden dostaneme statisíce zápisů …
B: (smích) Miliony!
T: Jo, miliony možná ne. Ale statisíce.
B: Ach ano.
T: Požadují pro Toma víc času na mluvení.
B: To je nesmysl.
T: Jo, to není vymyšlené. Každý e-mail je,… už to začíná být nudné.
B: Tome…
T: Já se tam proklikám: „Více času na mluvení pro: Toma, Toma…“
B: Takže teď velmi stručně, když se podívám na poslední díl…
T: Ano, poslední díl, musím se přiznat: byl jsem…
B: Ha, ty jsi nedokázal držet jazyk za zuby!
T: Ano, protože jsem měl zase pocit, že možná máš na hovno kvalitu zvuku, když nahráváš sám.
B: Ne, minulý týden to bylo špičkové.
T: No. Jo, protože jsem si dal tu práci a hodiny jsem to s tebou předtím procházel. Protože jsem s tebou musel všechno upravovat.
B: Nesmysl. Každopádně to znělo skvěle a já si ten díl poslechl znovu a říkal jsem si: Co to blábolí? Copak nemůže držet hubu?
T: Ale v souladu s heslem „za více času na mluvení pro Toma“… což je podle mě mimochodem skvělé hnutí. Lidé si kladou otázku – to byla zajímavá otázka: co vlastně Tom dělá, když je Bill na cestách?
B: Chillin‘. „Chilly-Vanilly“ je to, co dělá.
T: (smích) Ta odpověď byla tak předvídatelná. Nikdo ti to nevěří. „Kolik projektů děláš najednou? A kolik máte zaměstnanců?“
B: Páni, to je tolik otázek… Tak kolik máme zaměstnanců?
T: Ne, ale teď vážně. Nejdřív první otázka: Co budu dělat, když tam nebudeš? Dělám hodně, HODNĚ muziky.
B: Ano.
T: No, já jsem vlastně hlavní osoba, která je v kapele zodpovědná za hudbu. Skládám, produkuju…
B: Ty samozřejmě taky děláš všechny ty věci. To znamená, že když vystupujeme v televizním pořadu, když někde hrajeme písničku, Tom musí všechno připravit. To znamená: Tom to připravuje s celou naší partou: kdo co hraje? Jak se to aranžuje? Příprava zvuků… to je samozřejmě pro laika těžko pochopitelné, protože si myslí: „hm, ty prostě hraješ na svůj nástroj“. Ale tak jednoduché to není…
T: V kapele jsme jen čtyři lidé. Samozřejmě se musíme dívat: Kdo na co hraje? V jakém čase? Kdy přijde doprovodná skladba atd. To všechno se musí připravit.
B: Štáb musí být zkoordinovaný. Georg to dělá hodně společně. Všichni musí být instruováni a tak dále. Samozřejmě je s tím spojený celé osvětlení… než se tam večer postavíte a zahrajete písničku… to samozřejmě trvá týdny příprav.
T: Ale především samozřejmě také tvořím novou hudbu. Když jsi pryč, připravuji nové demosnímky…
B: Píšeš také pro jiné projekty. Máš také svůj vlastní dýdžejský projekt. Můžeme to už prozradit?
T: No, teď už ano. Takže. (směje se). Ano, to je to, co hlavně dělám. Kromě toho jsem rodinný typ. Musím se starat o spoustu každodenních věcí, což dělají všichni ostatní…
B: Dnes jsme například šli brzy ráno koupit dárek pro Lou. Protože má narozeniny.
T: Protože Lou má narozeniny teď, teď o víkendu. Musíme uspořádat oslavu. Máme tam 20-30 dětí a všechny táboří a přespávají, to jsi úplně rodinný člověk. Musíš se o to samozřejmě postarat. A kromě toho?… Kolik e-mailů denně dostaneš? Kolik bys tipoval? Myslím, že tak akorát… opravdu bez reklam… myslím, že opravdu dostáváš hodně reklam z Youpornu a tak dále. (oba se smějí) Ale teď vážně, těch e-mailů… asi dostávám tak… nebudu lhát… myslím, že tak… řekl bych mezi 70 – 80. A to je taky hodně.
B: To bych taky řekl. Mezi 65 a 75 e-maily. Řekl bych, že tak denně. Ale já dostávám asi… to je mnohem víc než ty. Vím to, protože ty vždycky necháváš všechny skupiny… Já taky dostávám asi 38 zpráv. Když spím šest hodin, dostanu 38 zpráv. A pak musím vstávat – hned ráno… kvůli časovému rozdílu – doufám, že to lidi neomrzí… ale hodně pracujeme v Evropě…
T: Je to trochu nuda (smích).
B: A právě proto, kvůli tomu časovému rozdílu, se většinou stává, že mi všichni píšou a říkají: Hoří, hoří, hoří! Hasit požáry!“ A já pak musím každému nejdřív odpovědět.
T: Přejděme k dalšímu tématu: Kolik projektů děláme najednou?
B: Stovky.
T: No, neřekl bych stovky, ale určitě hodně.
B: Tisíce (směje se) Hodně, to ano.
T: Hudba. Oblečení. Máme různé firmy…
B: Já teď dělám značku kosmetiky.
T: Děláš tam hodně reklamy. Děláme televizní pořady. Vlastně každý den vyjednáváme smlouvy s právníky. Napsal jsi knihu.
B: Točím filmy. Takže děláme všechno.
T: Videa. Myslím tím, že máme každý den tolik témat…
B: … i s kapelou.
T: Kolik je potřeba zaměstnanců… tak to prosím nepočítejme, jen „přes palec“: Tak se všemi firmami, se vším všudy, co myslíš?
B: I se soukromými zaměstnanci?
T: Se soukromými zaměstnanci, se zaměstnanci pro hudbu a se zaměstnanci pro všechny firmy, které ještě máme.
B: 40?
T: Já bych řekla 30, ale tak…
B: Mezi 30 a 40, řekl bych.
T: Ano, tým.
B: Takže máme 30-40 lidí…
T: S daňovými poradci a právníky a asistenty a všemi lidmi ve firmách, kteří samozřejmě mají mnoho, mnoho různých pozic.
B: Ano.
T: Já bych řekl, že ano. Tak to určitě minimálně třicet.
B: Ano, minimálně.
T: Tato otázka mě rozhodně zaujala.
B: Musíme si to spočítat. Víte, my jsme úplně ztratili kontrolu nad svými životy, Tome. (Oba se smějí)
T: Ale rozhodně je to zajímavá otázka.
B: Ano, to je zajímavé. Takhle se na ni často neptáš.
T: Ano, to bylo něco, co jsem se dozvěděl od komunity…
B: Chtěl jsem říct něco hezkého: Například Martin teď napsal a já to slyším čím dál častěji Tom a pak jsem chtěl něco vtipného… Protože Martin napsal: „On je taky fanoušek naší hudby. Dříve naši hudbu neposlouchal“ a to čtu docela často. Lidé naši hudbu neposlouchali a vždycky to říkali…tak mnozí mysleli: „Aha, to nebyla moje cílová skupina ani moje doba“… Ale my jsme nikdy žádnou cílovou skupinu neměli.
T: Hudba nemá žádnou cílovou skupinu.
B: Myslím, že si na to spousta lidí netroufla a myslela si to: „To poslouchá moc mladých lidí“. Teď už jsme „staříci“. Teď to může poslouchat každý, a proto tolik lidí píše: „Ano, miluju váš podcast a teď poslouchám i vaši hudbu. Protože si myslím, že ten podcast je dobrý.“ A já si myslím, že je to úplně hezké. Napsal to Martin, který je teď také fanouškem naší hudby.
T: Jo, super!
B: A to mi přišlo moc hezké.  – A pak jsem si říkal, že to je fakt milý: Já jsem dostal tip, protože mám slabost na levou a pravou ruku, jo?…
T: Mhm, ale nevím, jestli to lidi vědí. Takže tvoje slabost na levou a pravou ruku je tak silná, že když sedíš v autě a řekneš levá… tak jsi tak nervózní… asi nejspíš… prostě hádáš… takže 50/50… řekneš: dobře- levá/pravá…
B: No, zrovna teď mě vyzvedli na letišti. A pak mi asistentka řekla: „Doleva! Vlevo!“ A já jsem prostě někam šel. A on říká: „Ne, tam ne.“ (Dvojčata se smějí).
Pak mě rychle napadlo, že tam prostě jdu „vzápětí“ …
T: Jaký je tedy tip?
B: A pak napsala – a to už jsem slyšel mnohokrát a nechápu to, protože: A ona říká: „Bille, jako tip na slabost levé a pravé ruky drž obě ruce před sebou. Dlaní dolů, prsty k sobě, palec vystrčený ven. A ruka, která představuje písmeno „L“ s prsty a palcem, je levá. Ano, ale…
T: Je to úplně jednoduché.
B: Tak o tom musím nejdřív přemýšlet: Co že to bylo za trik? Obě ruce nahoru? Připadá mi to tak složité. A i tam o tom musím nejdřív přemýšlet: Počkej, kde je to „L“? Aha, tady je! Trvá to příliš dlouho. Můj trik spočívá v tom, že když…
T: Ne, ale právě proto, je to moc práce. Musíš lidi přesvědčit, aby to pochopili: Ty nemáš jen slabou levou a pravou ruku, tvůj mozek je velký jako hrách! (Bill se směje).
Takže, a když musíš přemýšlet o takovém triku… to znamená: Mnemotechnika u Billa nefunguje…
B: Ano, funguje! Já mám taky mnemotechniku!
T: Jo, a víš, co by Bill udělal příště? Sundal by za jízdy obě ruce z volantu, držel by si ruce před obličejem a přemýšlel by: Kde je levá?
B: Vždycky si o mně „uděláš“ úplně špatný obrázek. Teď dávej pozor: Takže…
T: To je kvůli té trash TV. Už jsme se to naučili. Jsi „dutý jako ořech“.
B: No, já vždycky dělám jednu věc: rychle si něco nakreslím imaginárním perem na… to umím nejrychleji: psát. Pak si něco velmi rychle napíšu na koleno a pak přemýšlím: Aha, dobře, vím, že jsem pravák. A proto píšu velmi rychle, stejně jako vím: kde držím pero?
T: Ale netrvá to v provozu příliš dlouho?
B: Ne, podívejte se: ať mi někdo říká, co chce, já držím pomyslné pero a první místo, kam dám ruce k sobě, hned vím: Aha, tady je to správné!
T: Víš, jaký mám skvělý nápad?
B: Cože?
T: Stejně už jsi úplně potetovaný, tak proč si na ruce nedáš dvě obrovské levačky a pravačky?
B: O tom už jsem přemýšlel.
T: Obrovské L a obrovské R. Jen na ruce. Stejně si to myslím: Tvoje tetování vypadá na hovno… už tak… To by pak nevadilo, ne?
B: Jo, to bys taky mohl… OH – a někdo se zeptal: Na otázku: – Jaká je naše destinace snů? Lukas se ptá, kam bychom chtěli jet na dovolenou? No, my jsme s Tomem jezdili na Maledivy. Chtěli bychom tam jet znovu,
T: Už jsem tam dlouho nebyl. A Maledivy miluju. Takže bych tam chtěl jet znovu… jen o tom chvíli přemýšlej…
B: Mhm, sen.
T: Jen si představ, že bychom si něco zamluvili na velmi krátkou dobu, na dva týdny, a bylo by to: „Aha, dva týdny na Maledivách“. BOŽE, to by se mi líbilo. Maledivy miluju nade vše. To moc lidí nedokáže: Můžu tam dva týdny jen tak ležet, jíst a nic nedělat.
B: Dívám se tady paralelně a zapomněl jsem, jak se to jmenuje, ten skvělý vlak. Dá se jím jet z Londýna do Benátek. A to bych opravdu chtěl udělat. Vypadá to jako Titanic. Je to nádhera.
T: To je skvělé.
B: V takovém kočáře. Není to Orient Express, ale je to něco takového…
T: Ano, je to Orient Express.
B: Ne, ale jmenuje se to jinak a taky je sleduju na Instagramu.
T: Je to Venice Vintage Orient Express, myslím, že se to tak jmenuje.
B: Jmenuje se to nějak na „V“. ZDE! Ach ano: „Benátky Simplon Orient Express“. Lidi, to je můj absolutní sen. Je to tak krásná kabina. Opravdu vypadá jako Kate Winslet …
T: Budeme si to muset zopakovat…
B: Takže když Kate Winslet právě (Tom se směje) vypila poslední šálek čaje a má mokrou ruku na věci… Vypadá tam tak krásně a tak vznešeně. Neměli bychom to udělat? To by bylo hezké na Vánoce.
T: Mhm.
B: Tak to bychom mohli jet takhle vlakem…
T: Vlastně by to takhle bylo super, se všemi našimi kamarády. Nebo se všemi Kaulinauty v jednom vlaku.
B: Ne, ale představ si to: Pozveme všechny naše kamarády a každý má takové krásné apartmá. A pak se večer všichni sejdeme, všichni v šatech. V oblecích, na večeři tam na tom.
T: Fíha! Ale slyšel jsem, že na té věci mají jen jednu sprchu.
B: Ne, to není pravda!
T: Ne?
B: To není pravda, to jsem si zjišťoval. Mají krásné koupelny s opravdu skvělým mramorem.
T: To už někdo udělal.
B: Ne…
T: … od našich přátel.
B: To jsi mi taky říkal, proto jsem si to ověřil: Tolik apartmánů nemají.
T: Ale to bylo zase jasné: Chceš první třídu, samozřejmě.
B: Ano, ta apartmá mají opravdu skvělé mramorové koupelny (Tom se směje). To je naprosto příjemné. Rád bych tam chodil se svými elegantními kufříky.
T: Jako by ses tam dostal se všemi těmi svými malými kufříky.
B: Se spoustou kufříků.
T: Nemyslím si, že by to fungovalo, například. Protože jak by ses tam dostal se všemi osmi kufry?
B: Ještě si můžeme pronajmout šatnu. (Oba se smějí)
T: Ty chceš mít zase celý vlak, že jo? Se všemi kufry.
B: Nemusíš se pořád snažit všechno obracet. Ty jsi z nás dvou nejvíc dekadentní.
T: Ne, to vůbec ne.
B: Ale jsi!
T: Vůbec ne (ušklíbne se).
B: Ano, ano, ano.
T: Ne, ne.
B: No, stejně jsem si myslel, že je to docela hezké. A ano, tento týden to byla pěkná zpětná vazba.
T: Ano, jako vždycky.

Co nevím, to mě nepálí

T: Co máš dneska? Nenapadla mě trapná otázka, protože se cítím jako…
B: Mám trapnou…
T: Jo, ale opravdu bychom to měli zavést jako kategorii, ne?
B: Né, no, já se bojím, že nám jednou žádná nezbude. (Tom se směje) Ale momentálně jsem ještě pořádně „na ráně“.
T: Upřímně? (směje se)
B: Mám fakt skvělou. Můžu s tím začít?
T: Ano, dobře.
B: Tak (směje se), další taky na příští týden. (Tom se směje) Ale tahle je dobrá: Jak byste se popsal třemi slovy? (oba se smějí)
T: Jo, to je úplně na hovno.
B: No to je úplně trapný. UDĚLEJ TO HNED!  JÁ JSEM REDAKTOR! NEDĚLEJ SI Z TOHO PRDEL!
T: Jo, ale redaktor by se mnou takhle nemluvil.
B: Jak byste se popsal třemi slovy, pane Kaulitzi?
T: Hm: milující, starostlivý, obětavý. (směje se)
B: Fuj, to by si mnozí pomysleli: Uhh, okay…
T: Víš, proč NE? Protože kdybys seděl vedle Georga a Gustava, tak, kdybychom měli takový rozhovor s kapelou. Všichni by to věděli: Ano, někdy je to pravda.
B: Jo, ale to je taková plná „sebechvála“.
T: Ano, ale co je na tom špatného?
B: Já neříkám, že to není pravda… Ale je to pravda.
T: Aha!
B: Já jen říkám, že redaktor by si teď pomyslel: „Aha“ – teď by si na chvíli zvracel do úst a říkal by si: „Panebože, on je tak skvělý…“.
T: Ano, to je samozřejmě trapná otázka.
B: Trapná otázka. Ale není to dobrá otázka?
T: Dobře, teď je řada na tobě!
B: Ne.
T: Proč ne? (směje se)
B: Ach ne, nesmíš se mě ptát na stejné věci. Protože já se na ně ptám tebe.
T: Ano. (úsměv)
B: Ale na to si každý může odpovědět sám doma. (Oba se smějí)
T: Jak byste se popsali třemi slovy. Ano.
B: Trapné. (Oba se smějí)
T: Uh, to je trapné.  Ano, no, jinak pro vás něco mám… takže teď už opravdu pryč od trapných otázek a zpět k jádru naší kategorie, tzv: „Co nevím, to mě nepálí/neublíží mi“.
T: Mám pro vás jednu novinku. O tom jsi ještě neslyšel, Bille: A myslím, že by se ti to líbilo stejně jako mně. Takže to je moje přání.
Jak víš, stále se čas od času dívám na lodě. (chichotá se) Jestli někdy budu mít loď, chci jet na tohle jedno místo. Nachází se zhruba v Indickém oceánu, řekl bych, ale je to spíš v Bengálském zálivu, Indický oceán přechází do Bengálského zálivu-.
B: Hmhm
T: A tam je Sentinelský ostrov – na Sentinelském ostrově žijí Sentinelci.
B: Hm?
T: Takže to je ostrov…
B: Kde to je?
T: Podívej, to je-… No, právě jsem ti řekl, kde to je! (oba se smějí) Není to tak daleko od Malediv, musíš samozřejmě jet kousek lodí, ale každopádně je to někde tam v té oblasti. A Sentinelci – to je naprosto fascinující, někde jsem o tom četl – na tom ostrově žijí lidé, kteří žijí v naprosté izolaci, Sentinelci, a nemají nic společného s okolním světem, nic! Nikdo neví, kolik lidí na tom ostrově vlastně žije. Kdysi se to předpokládalo při sčítání lidu – protože existují taková sčítání lidu, která jsou tak nějak velmi důležitá, víš? Taky jsi něco takového měl ve schránce…
B: Hmhm
T: -protože chtěli spočítat lidi v LA-
B: Ano. Kolik lidí žije v jednom domě.
T: Přesně tak, kolik lidí žije v jednom domě. Někdo jednou řekl, že si myslí, že tam žije celkem jen 15 lidí, a to je 12 mužů a 3 ženy.
B: Cože? Tak málo?!
T: Jo, tak málo podle sčítání lidu z roku 2011, ale podívej se: Teď si myslí, že na ostrově žije tak 100 až 150 Sentinelců…
B: To je nerozvinutý ostrov-
T: Nikdo se tam neodváží jít, protože jakmile se k němu přiblížíš, začnou střílet z luků a šípů-
B: V žádném případě!
T: Ano! Nedělám si legraci! Začnou střílet z luků a šípů a vidíš jich jen pár, nikdo se tam opravdu neodváží jít, protože nikdo neví, co tam je. Někteří si také myslí, že tam jsou lidožrouti, tedy lidé, kteří jedí lidi…
B: TOHLE je moje vysněná dovolená! Já tam chci jet! Měli bychom tam jet!
T: Tak, a já jsem si říkal, že když se tam dostaneme lodí, protože se nemusíme moc přibližovat, protože oni začínají…
B: – střílet.
T: – cítit se ohroženi a taky je nechceme rušit, prostě je necháme na ostrově samotné, což si taky myslím, že je skvělé!
B: Ano.
T: Bille, oni nemají žádný kontakt s okolním světem, žádný telefon, elektřinu, internet-.
B: Takže nevíš, jak mluví a jak se vyjadřují.
T: Nevíme, jakým jazykem mluví, nic! A taky nevíme-
B: Šílený! Ale jak se tam dostali? Odkud přišli?
T: Nevím, nevíme, kolik mají dětí, kolik tam vlastně žije žen a mužů, jak umírají, kdy umírají, jak jsou staří?
B: Tome, rozhodně tam musíme jet!
T: Nikdo vlastně neví, jak vypadají.
B: Nemůžeme tam vlastně poslat dron?
T: To mě napadlo, že když pojedeme kolem Indického oceánu – je tam tak krásně – mohli bychom je zahlédnout jen s dronem – samozřejmě pokud ho nesestřelí.
B: – a dron se rozbije.
T: Je to jen pro mě a nechci je rušit, ale chci prostě vidět, jak tam žijí, to by mě neuvěřitelně zajímalo…
B: Já taky.
T: – jak tak žijí a jací jsou, myslím-
B: Chtěl bych s nimi někdy zajít na skleničku.
T: Ano, večer se s nimi dá opravdu vypít jedno, že? Co myslíš? Ale oni nejsou přátelští!
B: Ano, ano, nenávidí svět.
T: Nevím, jestli toho o světě moc vědí, ale nechtějí, aby na jejich ostrov přicházeli lidé zvenčí…
B: Ale oni už musí svět odněkud znát, protože jinak by se ho tolik nebáli.
T: To nevím, protože jakmile jim něco přijde do cesty… asi tam mají všude stráž.
B: Asi mají tu vrozenou nenávist k lidem nebo strach z lidí už z dřívějška…
T: Ano, pravděpodobně. Nejspíš jsou…
B: – měli špatnou zkušenost-
T: – mají strach z nemocí. S nemocemi se velmi těžko vyrovnávají, protože samozřejmě nemají nemocnice, to znamená, představte si, kdyby vypukl nějaký virus, tak to by se u nich nemělo stát, a proto se bojí okolního světa. Myslím si, že je to strašně vzrušující.
B: Já bych se tam strašně chtěl podívat, strašně rád bych tam jel na dovolenou.
T: No… aspoň bych tam chtěl poslat dron a podívat se, co se tam děje.
B: Ostrov Sentinel…
T: Přesně tak.
B: Křičte na sebe. Asi nás nemůžou poslouchat.
T: No, kdo ví.
B: Kdo ví. Určitě je to tam moc hezké.
T: Myslím, že je tam krásně…
B: Taková nedotčená příroda, fakt super pláže, ach.
T: Myslím, že je tam opravdu krásně. Jo, do prdele. To je zase všechno, co se týče téhle epizody. Další epizoda právě skončila. Vždycky to tak rychle uteče, vždycky toho mám tolik k vyprávění…
B: Tome, ještě jsem toho s tebou chtěl tolik probrat…
T: Nech si to na příště.
B: Jsem nadšený, protože…
T: „nadšený až k prasknutí“ je vtipné (smích).
B: -protože Adele zase zveřejnila něco úžasného-
T: Ona ještě dělá hudbu?
B: Podívej, byla tu fáma, protože všude bylo zveřejněno „30“. Bylo to všude, takový náhodný.
T: Aha, jí ještě není ani třicet, nebo co?
B: Jo, je stejně stará jako my, už jí je přes třicet, ale když začala vydávat album – její poslední album se jmenovalo 21, nebo počkej, jak se jmenovalo to poslední? 25? Uhmm…
T: Nemám tušení.
B: Myslím, že 19, 21 a 25. Jestli se nepletu… ale každopádně, no a všichni si mysleli, že její nové album bude mít zase číslo, protože ho začala vydávat ve třiceti, takže teď si všichni myslí, že to bude třicítka, a najednou se na všech velkých důležitých budovách, jako je Braniborská brána a na spoustě dalších měst, promítalo „30“.
T: To je tak super, to dokáže jenom Adele.
B: Přesně tak.
T: Bylo to opravdu promo k jejímu novému albu?
B: To říkali všichni, jako že „to musí být kvůli Adele“, protože tam prostě stála bez ničeho, jenom „30“.
T: Aha.
B: A to nebylo ani potvrzeno, ani vyvráceno, takže to zatím nikdo pořádně neví, a teď vydala promo video, kde jsou slyšet jenom zvuky klavíru, všechno je drženo v černobílém provedení, ona sedí v autě, je krásně nalíčená, vlasy a texty jí lítají z auta a je tam nejdřív slyšet klavír-
T: Kde to zveřejnila?
B: Na svém Instagramu. A je tam jen napsáno „15. října“.
T: Oooh!
B: To znamená, že teď vyjde její nová písnička a já…
T: Páni!
B: -tak nadšený a vzrušený, protože ji k smrti miluju! Je tak úžasná! A proto jsem si myslel- a taky proto, že teď byla tenhle týden taková divná premiéra Jamese Bonda, kde z toho byli všichni tak nadšení, a já jsem se na to nedíval, protože NIKDY nesleduju Jamese Bonda a nevím, co je na tom tak fascinujícího, ale kvůli Adele blabla jsem si řekl, že tento týden dám „Skyfall“ do našeho playlistu Kaulhitz.
T: Ach ano! Na Kaulhitz dám „Keep moving“ od jedné z mých oblíbených kapel „Jungle“ a jinak-, Bille, už jsem o ní dlouho neslyšel, ale zřejmě je pořád trendy a já se o ni nezajímal celou věčnost – totiž Lana del Rey. Lidi ji pořád poslouchají-
B: Jo, je úžasná.
T: A vtipné je, že ji pořád tak dobře přijímají děti, mladí lidé, protože Henry si pustil písničku v autě, a ta písnička se jmenuje „Doin‘ Time“, taky ji dám do playlistu. Také z playlistu vyřadím několik písní.
B: Jo, ale víš, já mám ještě jednu a ta se ti možná nebude tak líbit, nebo já nevím, ale myslím, že náš playlist je trochu temný a smutný-.
T: Jo.
B: -a já mám písničku, která je tak roztomilá a okamžitě vás dostane do, zpívá dididiiii, DOBRÉ nálady, a to je „On a Coconut Island“ od Louise Armstronga. (Tom se směje) Je to opravdu stará písnička, ale je tak roztomilá a hodí se k našemu ostrovnímu tématu, daleko od všeho, nemít s nikým nic společného, super příjemná. A lidi, pokud nás chcete kontaktovat, můžete to udělat na hey@kaulitzhills.com a samozřejmě nám můžete navrhnout témata, kterými bychom se mohli „kaulitz it through“ [prokecat], to nás taky potěší. Sledujte nás, sdílejte nás a brzy o sobě dáme vědět!
T: Uvidíme se příští týden. Ahoj!
B&T: Ahoj!