autor: °GinevrA°
„Saremo tempesta, tempesta e calore,
la ghigliottina di ogni legge morale“
„Budeme bouří, bouří a žárem
Gilotinou každého morálního zákona“
Litfiba – Paname
„Tomi… jsi vzhůru?“
Bill se tiše odplazil ze své postýlky k Tomově, posadil se na paty a v přítmí pokoje nahmatal mezi přikrývkami tělo svého dvojčete.
„Co- au!“ Vykřikl, když ho něco štíplo do boku. Usmál se, Tom byl vzhůru.
„Co chceš?“ Zeptal se Tom rozespalým hlasem a převalil se v přikrývkách.
„Nemůžu spát…“ Odpověděl malý černovlasý chlapec.
Ozvalo se zašustění peřin a Bill se okamžitě ocitl v náručí dvojčete, které ho bez váhání přivítalo u sebe. Lehký polibek na rty a Bill si byl jistý, že noc proběhne rychle a bez nočních můr.
Kdysi to bylo jednodušší, kdysi nebylo třeba se na cokoliv ptát.
Kdysi nebylo třeba schovávat se v koutě a rozlišovat dobro od zla, nebo to, na jakou se člověk postaví stranu.
Prolog
12. listopadu 1993
Nesnesitelný zvuk něčeho, co se rozbíjí, slyšel to už příliš mnohokrát a ani výkřiky, které byly stále hlasitější a zlostnější, už neměly žádný účinek, ale tentokrát to bylo jiné.
Bill věděl, že je to naposledy, co tohle bude muset snášet; i v naprostém tichu mohl číst slovo „konec“.
Slyšel, jak se matčin přítel rozčílil, když Tom procedil nějakou urážku, přehnanou i pro Billovy uši… dech se mu zadrhl v hrdle.
Ostrá slova; jistě je museli slyšet i sousedé.
Z tupého zvuku facky mu vřela krev v žilách. Pevně sevřel kolena, prudce vydechl nosem a zavřel oči, protože měl pocit, že v tu chvíli vzplane vzteky.
Stále seděl na podlaze, zády opřený o dveře a s koleny na hrudi; v této pozici byl od chvíle, kdy se s Tomem vrátili domů. Pak mu začal docházet vzduch, stačil ještě zahlédnout zvědavé pohledy „rodičů“ a všechno mu bylo jasné.
Myslel si, že ta chvíle dříve či později přijde, jenže… nebyl připraven. Doufal, že po konci opravdu přijde svoboda.
Bill na nic jiného nečekal, pevně si objal nohy rukama a na tváři se mu rozlil úsměv, který se k situaci vůbec nehodil. V tom výrazu nebylo ani stopy po štěstí, ale potřeboval se nějak uklidnit a moc nemyslet na to, jak špatně se cítí.
Neusmíval se často a ani jen tak neplakal.
Nechal všechno zamrznout na povrchu své kůže, uzavřel v sobě všechen oheň, který ho pálil, a zklamání, hněv a zoufalství, které mu kroutily žíly, a schoval se za bezvýraznou, neproniknutelnou tvář, která neponechávala žádný prostor pro představu.
Rozhlížel se kolem, zatímco se hlasy dál vzájemně obviňovaly, ale nenašel nic, co by mu umožnilo uvolnit napětí. Věděl, že k upuštění páry potřebuje Toma, byla to oboustranná potřeba, a také věděl, že až se vrátí, nebude čas ani důvod to udělat.
Pokud byl Tom s ním, nebyl důvod se na cokoli zlobit ani se čeho bát.
Tato slova si v duchu opakoval stále dokola, kdykoli se situace stala nesnesitelnou.
Něco, co dělal už od dětství, něco, co bylo pro všechny nepochopitelné, ale ne pro Toma. Nikdy na něm nebylo nic, co by Tom nedokázal pochopit. Choval se pořád stejně, krčil se pod stolem, pod umyvadlem, a když byl hodně malý, tak i pod nábytkem, který mohl skrýt jeho malé, hubené tělíčko, a opakoval si slova, která ho uklidňovala, někdy si kousal nehty, rval si maso kolem nich nebo si kousal rty, až je měl krvavé. Jeho plné rudé rty byly vždy poškrábané a ruce měl vždy zničené od ran, které si sám způsobil.
Vždycky se obviňoval za všechny problémy, i když se ho netýkaly, a podle toho reagoval.
Dělal to tajně, protože Tom mu to nedovolil, ale na druhou stranu, když byl s ním, neměl důvod se trestat; takhle to bylo už nějakou dobu.
Znovu se rozhlédl kolem sebe a pohledem přešel po obvodu jejich až příliš chaotického pokoje, protože už matce nedovolili do něj vstoupit, ne že by to předtím dělala často, ale teď bylo mnohem víc důvodů, proč by neměla.
Od odpoledne tu byla ještě neustlaná postel, na podlaze se válely tašky a části stěn bez plakátů a obrázků byly pokryté tapetou, která byla na několika místech odchlíplá. Na opotřebovaném psacím stole, plném jejich sešitů a různých věcí jejich přátel, kteří se jim v pokoji neustále hemžili, bylo vedle Swayova terária, které rasta nenáviděl, ale na které byl Bill nesmírně hrdý, několik knih a Billových filmů a Tomova Bible.
Vzpomněl si na jediného člověka, na kterého se v tu chvíli mohl obrátit, který určitě všechno slyšel a viděl, a věděl, že je možná jediný, kdo to dokáže pochopit.
Přistoupil ke stolu, vzal si pero z držáku vyrobeného z plechovky od pepsi na stole a začal psát do sešitu. Když skončil, strčil si vytržený list papíru do kapsy spolu se zapalovačem a čekal, až se Tom vrátí do pokoje.
Musel si promluvit s Andreasem.
Zaslechl těžké kroky, které se blížily k místnosti; byly nezaměnitelné. Zvuk podrážek jeho bot, doba mezi jedním a druhým krokem, a dokonce i zvuk šoupajících se džínů říkal, že je to Tom.
Na okamžik zatajil dech; slyšel všechno, co bylo řečeno ve vedlejší místnosti, a stále si nedokázal srovnat myšlenky, nedokázal najít viníka, na kterého by mohl ukázat prstem.
Uslyšel těžké cvaknutí kliky, která téměř násilně poskočila, a dveře se prudce otevřely.
autor: °GinevrA°
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
