autor: °GinevrA°
„Bille, Ježiši!“ Stěžoval si Tom, když se díval, jak jeho bratr dělá něco, co nesnáší.
Černovlásek sáhl do malé krabičky s otvory, vytáhl živou myš a držel ji za ocásek. Zvířátko se kroutilo, a ještě víc se vrtělo, když ho Bill nechal zavěšené nad teráriem Swaye, který na něj hladově čekal, skoro jako by už znalo svůj osud.
„Malý Sway má takový hlad… proč chceš, abych ho nekrmil?“
Odpověděl Bill, který nakonec upustil malé zvířátko do terária, a okamžitě na něj zaútočila tarantule, která právě vylezla ze své válcovité sítě, připravená ho zabít a sežrat.
„Tato věc nežere jenom myši, a hlavně nežije… proč pořád děláš takové hajzloviny? Chudák to malé zvíře…“ Tom vážně zavrtěl hlavou nad osudem nebohého zvířátka a vrátil se k Bibli, kterou četl. Nejspíš byl citlivější než Bill, nebo možná neměl takový smysl pro krutost, jakou v některých případech projevoval jeho bratr.
Bill soustředěně sledoval celý proces vraždění myši a přiložil si ruku k ústům v posměšném výrazu nelibosti.
„Nedal jsem ti ani jméno… ale stejně by to bylo jen na krátko… sbohem, myšičko!“
Sadisticky mávl rukou, když se tělíčko malé myšky přestalo kroutit pod pavoučíma nohama.
Bill na něj byl velmi pyšný, popravdě řečeno, jeho snem byl vždycky had, ale byl těžkopádný a rozhodně bylo těžké se o něj starat, takže se rozhodl pro zvíře, které bylo tiché a nezpůsobovalo žádné potíže ani starosti, takže jeho zájem padl na krásný exemplář oranžovo-černé tarantule Geniculata vystavený ve výloze obchodu se zvířaty, když se procházel centrem města.
O půl hodiny později seděla tarantule na stole v jeho pokoji a Tom z toho neměl radost.
„Jsi hajzl, Bille… zasranej hajzl.“ Řekl Tom plný znechucení. Nenáviděl nejen Swaye, ale i Billa, když viděl, jak rád vidí nebohého živého tvora, kterého zaživa požírá špinavý pavouk.
„Není to moje vina, Tome!“ Pak pokračoval, aby se obhájil. „Nebyl jsem to já, kdo ho zabil… udělal to Sway, pokud jde o mě, mohl si také vybrat, že ho nesní, ale protože měl hlad… a pak je to přirozený proces, není to tak, že bych mohl zastavit potravní řetězec…“ uzavřel, stále zíral na scénu, hlavu předkloněnou, opřenou o zkřížené ruce na stole. Jeho výraz by byl něžný, kdyby před ním nestál obrovský pavouk požírající malou bezbrannou myš.
„Ještě víc se mi hnusíš, pokud je to tedy vůbec možné.“
Bill neposlouchal, prsty pohladil sklo terária a obrátil se na tarantuli uvnitř, jako by ho slyšela. „Nemysli na to, zlato, je zlý a nechce, abys jedl…“ řekl a nasadil něžný výraz. Bill věděl, že správná chvíle, kdy ho vzít, nastává, když ho nakrmí, protože spotřebuje všechen svůj jed a podruhé už kousnout nemůže, a tak se vždycky nemohl dočkat, až ho nakrmí, aby si s ním mohl hrát jako s koťátkem, nosit ho na ruce a něžně ho hladit.
„Volal mi Andreas, že se máme dneska stavit, pokud se nám bude chtít.“
Tom znovu zvedl telefon a Bill přikývl, ale než stačil odpovědět, uslyšeli zazvonit domovní telefon a rasta odešel z místnosti, aby ho zvedl.
Vzhledem k naprosto neslučitelným rozvrhům matky, jejího přítele a dvojčat se stávalo jen zřídka, že by někdo zazvonil na domovní telefon, protože všichni měli svoje klíče.
Netrvalo dlouho a Bill uslyšel volání více než znepokojeného Toma, což ho nesmírně vyděsilo. Něco bylo špatně, když Tom žádal o pomoc tímto tónem.
Bill okamžitě vyrazil z pokoje, rychle zahnul za roh velmi krátké chodby, která vedla do malé jídelny, a ve dveřích uviděl Toma, v jehož náručí ležela jejich matka, která se ani nemohla postavit.
„Bille, zkus jí uvařit heřmánkový čaj, potřebuje se uklidnit.“ Řekl, s odkazem na svou matku. Bill byl chvíli zaražený, jen tak dlouho, aby si uvědomil situaci. Stál bez hnutí, rukama se dotýkal hrudi a díval se na Toma, který pomáhal matce lehnout si na pohovku, ale ta tiše sténala, jako by neměla sílu dělat cokoli jiného.
Obrovskýma očima sledoval celou postavu ženy, její malé červené šaty, které ji nechávaly odhalenou až po kolena, a jeho bezmocný pohled spočinul přímo na jejích nohách, stejně bledých a hubených jako jeho vlastní.
Na nohou měla krev.
Tekla jí krev a Tom ji pohladil po tváři, aby ji uklidnil. Billův dech se zvláštním způsobem zrychlil, zmateně se zrychloval a zpomaloval, dokud ho Tomův hlas nevrátil zpátky na zem.
„Dělej!“ Rozkázal a on si to nenechal dvakrát zopakovat, jako by si najednou vzpomněl, co má udělat. Přešel ke sporáku, vzal ze skříňky malou konvičku, pak zašátral ve skříňce po heřmánkovém čaji a třesoucíma se rukama postavil konvičku s vodou na sporák.
Otočil se, opřel se rukama o polici za sebou a snažil se slyšet, co se děje kousek od něj, nic odtud neviděl, ale doufal, že něco uslyší… slovo, zvuk, sténání nebo dech, ale neslyšel nic.
Cítil, jak ho síly postupně opouštějí, několikrát zamrkal a kolena se mu mírně podlomila. Na okamžik se mu zdálo, že se místnost točí.
Takovou situaci už zažil, ne často, ale občas se to stávalo… patřilo to k matčině „práci“ a dlouho se tím netrápil. Stále to bylo těžké snášet, pro Billa až příliš těžké, a ne proto, že by se to opakovalo, bylo to prostě jen příliš těžké snášet, a to bylo všechno. Navíc to, že nevěděl, co se děje, situaci jen zhoršovalo a uvrhlo ho to do nesnesitelné úzkosti.
Znovu si náhle vzpomněl, že konvice je stále na plotně, a znovu mu to připomněl i bratrův hlas, který na něj hlasitě volal z jídelny.
Vrátil se ke sporáku a rychle sáhl po konvici, ale zapomněl použít chňapky, které byly v zásuvce, a konvice byla celá železná. Bill vší silou uchopil rukojeť a zcela nevědomky upustil konvici plnou vroucí vody s vysokým výkřikem a nesnesitelnou bolestí v ruce, která jistě skončila popálená.
Vroucí voda spadla částečně na polici a částečně na podlahu a málem ho opařila.
Billovi stačila krátká chvíle, aby si uvědomil, co se stalo, bolest v ruce už bezdůvodně ustupovala a teď se místnost opravdu točila. Než ucítil, jak ho úplně opouštějí všechny síly, a padl bezvládný na podlahu, zahlédl Toma, jak se k němu přibližuje.
***
Zaparkovali Tomovu Vespu pod verandou činžovního domu, kde Andreas bydlel. Vespu, kterou před ním vlastnilo pravděpodobně pět lidí, děsivě zelenou, téměř úplně pokrytou rzí a škrábanci. Kromě nesčetných promáčklin, které téměř změnily její tvar.
Andreas byl vysoký, blonďatý kluk s tak světlou pletí a ledovýma očima, že vypadal ve všech ohledech jako Seveřan. Na rozdíl od Billa a Toma, kteří, ačkoli byli skutečně německého původu, neměli téměř žádné z těchto vlastností, kromě světlých vlasů – které si Bill od devíti let barvil na černo – a také obdivuhodné výšky.
Andreas byl jejich nejbližší kamarád, jejich bratr, dalo by se říct, že byl prvním člověkem, kterého viděli za dveřmi svého domu, když byli ještě příliš malí na to, aby si pamatovali své krátké dětství v Německu.
Jeho otec i matka byli lékaři, ale ani se s nimi nestačil seznámit, když o ně přišel. Jeho teta ho dostala do péče a od chvíle, kdy se objevil v jejím domě, ho ničila a dávala mu najevo, že je nula. Od té doby strávil většinu života v nápravném zařízení, dokud nezískal důvtip, aby se tam už nikdy nevrátil.
Nebyl to však zlý člověk ani kriminálník, jen byl nesmírně fascinován životem na ulici a k životu na ulici patřilo i občasné zatčení. Dvojčata mu mohla jen poděkovat za všechny ty případy, kdy jim pomohl se polepšovně vyhnout… dobře znal ta prostředí, dbal na to, aby tam jeho přátelé neskončili, tím spíš ta dvojčata, která nikdy neudělala nic špatného, snad kromě toho, že se narodila.
Andreas byl doživotně poznamenán ztrátou své dlouholeté přítelkyně Evy, kterou před více než rokem ztratil při autonehodě. On byl ten, kdo řídil, a nikdy si to neodpustil.
Většina lidí říkala, že by se nakonec vzali a možná by to i skutečně udělali, protože Eva byla těhotná.
A to, že se mu v devatenácti letech mělo narodit dítě, mu nedělalo starosti, naopak, jeho přátelé viděli znovuzrozeného Andrease, nadšeného a zářivého jako nikdy předtím.
Pak se stala ta nehoda, ten náklaďák, který narazil do jeho auta a vzal mu ženu, již miloval, a světlo, které v sobě nosil…
Zázrakem přežil, ale on na zázraky nikdy nevěřil. Jak může být zázrak zůstat naživu, když vám bylo vzato vše, co vás drželo a dávalo smysl vašemu životu? Od té chvíle mu na ničem nezáleželo, bylo mu jedno, jestli je uvnitř nebo venku, jestli je den nebo noc, jestli už je mrtvý, nebo ještě žije… A pak přišly drogy, které ho zabily, a zároveň podržely. Společník a zrádce.
Bill si vždycky říkal, jestli jsou všichni kluci v jejich věku tak zoufalí, nebo jestli se v takovém stavu ocitlo jen pár těch, které potkal. Ať už byla odpověď jakákoli, pořád to byla útěcha. Vědomí, že jsou jediní, by bylo poněkud deprimující.
Celé pozdní odpoledne strávili u něj doma a dělali to, co obvykle. Povídání, poslech hudby a hádky na ukrácení času. Přivítal je ve svém pokoji v tričku nového hudebního kanálu, který nedávno dorazil do Itálie z Ameriky: MTV. Program, který bohužel mohli sledovat jen šest hodin denně, o sobotách a nedělích, takže o víkendu často nevycházeli z domu, jen aby si užili ty hudební klipy, které by jinak neměli šanci vidět.
Andreas uměl naslouchat a byl ochotný to dělat. Vyslechl i ten nejhloupější školní problém, i když už dávno nechodil do školy, ale ani v nejmenším se necítil nadřazený. Byl tam, aby si vyslechl deprese typické pro středoškoláky: čtyřku z řečtiny, zapomenuté domácí úkoly a vzácnou radost z pětky, která měla pro ty, kdo museli chodit do školy, cenu zlata.
Zdálo se, že září láskou k těm dětem, kterým ještě zbývalo trochu života, protože on už v sobě život necítil. Kdyby se mu někdy narodil syn, chtěl by, aby byl jako oni dva.
Když už byl čas se rozloučit, Andreas vzal černý šátek, který měl uvázaný kolem zápěstí, chytil ho za popruh Billova batohu a přivázal ho tam.
„Proč?“ Zeptal se černovlásek jednoduše.
„Neboj se, prostě si ho nech…“ odpověděl, „slib mi, že ho vždycky budeš nosit.“
„Jasně.“ Bill se pokusil o úsměv, nevěděl proč, ale Andreasovy oči naplnilo něco zvláštního… pocit, který si s sebou ponese navždy.
„Uvidíme se,“ řekl pak a Tom ho následoval.
„Jo… uvidíme se…“
Zašeptal Andreas s matným úsměvem.
***
„Kluci… to je pro vás.“ Ozval se mužův hlas ode dveří, když zvedl sluchátko domácího telefonu. Společně došli k telefonu, ale Tom zvedl sluchátko pod otráveným pohledem muže, který odcházel, ale věnoval černovláskovi jeden ze svých nechutných pohledů.
„Jo?“ řekl.
Ať už na druhé straně sluchátka slyšel cokoli, nemohlo to být nic dobrého, jelikož Tomovy výrazy neříkaly nic pozitivního, ba dokonce si Bill všiml mírného chvění, a jak pevně tiskne sluchátko v ruce, což u Toma nebylo obvyklé. Byl to většinou klidný a tichý člověk, jakýkoli náznak obav z jeho strany znamenal, že něco rozhodně není v pořádku.
Telefonát byl krátký, přerušovaný jen otázkami „jak se to stalo?… kdy?“ a dokonce i „to není možný“. Tom vrátil telefon na své místo, ale na své dvojče se nepodíval.
„Tome?“ Zeptal se černovlásek a zamračil se.
Rasta se k němu konečně otočil s nerozluštitelným pohledem a Bill pocítil stejné napětí, jaké cítil při pohledu do očí Andrease.
„Andreas… je…“ Tom to nedořekl a Bill se na nic dalšího neptal.
Reakce byla chladná a z jeho sterilního výrazu nic neuniklo. Žádné slzy, když pomalu kráčel do jejich pokoje, ani když se v něm rozpoutalo peklo.
Ze všech důvodů, které by mohly vysvětlit takový konec, nedokázal v tu chvíli najít jediný.
Z poznámky autorky k originálu vyplynulo, že matčinu „práci“ schválně jen naznačila, tak si máme prý domyslet, co asi dělala. 🙂
autor: °GinevrA°
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
