autor: °GinevrA°
„Teď jsem na aftershow, uvidíme se později, jestli se vrátím brzo.“
Bill se hořce usmál nad textovkou, kterou mu Tom právě poslal, ani nečekal, že si to rozmyslí a vzpomene si, že na něj už hodinu čeká, aby s ním mohl strávit večer, jak mu Tom před předáváním slíbil.
Jasně, Bill byl vždycky až na posledním místě. Po noci strávené v klubu, po flámu se svými bohatými teen-star kamarády a možná i po zdravém anonymním šukání.
Odepsal mu.
„OK, nedělej si starosti, zůstaň tam a bav se… Mám tě rád.“
Kdyby ta zpráva mohla mluvit, zněla by nějak jako mezi rozrušením a zklamáním, ale rozhodně by byla vyřčena s úsměvem na rtech.
„Miluji tě,“ by bylo příliš riskantní napsat do textovky, a tak mu jen připomněl, jak moc ho má rád, kdyby náhodou Tom někdy zapomněl, že… chce, aby i on měl rád jeho.
Ano, jedním z mnoha tajemství této superhvězdy byl jeho vztah s Billem. Dvojčetem.
Vztah, který by se z Tomova chování dal považovat za hanebný a nemocný, za zvrácenost hodnou prospěcháře, jímž byl. Z Billova pohledu to však bylo mnohem víc než jen láska a hluboká oddanost.
Byl to vztah, který trval už léta, od doby, kdy byl Tom ještě bezstarostným a citlivým chlapcem… vždycky se milovali vzájemnou a upřímnou láskou.
Ale pak Tom poznal radost z peněz, ženy, které se mu nabízely bez ptaní, a večery nespoutané zábavy… jeho malý Bill se stal prostě přítěží.
Přesto se pro černovláska cit, který k němu choval, nezměnil.
Všechny ty vzdechy, které sdíleli, všechna ta „miluji tě“, která si vyměnili, všechen ten upřímný smích před televizí, který sdíleli v objetí. Tom to všechno vyměnil za striptýzové kluby, za večírky, kde šlo jen o sex, za rutinu, která se opakovala každý večer, až ho to muselo i samotného nudit.
Ty holky byly tak předvídatelné a vulgární… a Bill byl tak jiný a upřímný…
Tom se chtěl bavit. Bill chtěl milovat.
Těsně před večerem udílení cen Awards spolu měli sex – alespoň podle Tomovy definice tohoto fyziologického procesu – a rasta ho poté, co dal průchod svým vlastním potřebám, ignoroval, příliš zaneprázdněný psaním zpráv ze svého zbrusu nového mobilu, než aby mu řekl jediné slovo, takže Billa napadla ubohá myšlenka dát mu něžný polibek na tvář a zašeptat první hezkou věc, která ho napadla. „Jsem si jistý, že dnes večer vyhraješ.“
A jediné, čeho se mu dostalo, byl rastův temný pohled za to, že ho zbytečně vyrušil z jeho vznešených závazků. „Vážně? Vím, že vyhrajeme, nemusíš mi to připomínat.“ Odpověděl, jako by mu Bill řekl tu nejhloupější a nejbanálnější věc na světě. „Navíc, nevidíš, že mám práci? Jestli chceš opravdu udělat něco užitečného, jdi a zkontroluj, jestli mám v šatně všechno, co jsem chtěl.“
Bill si to nerad přiznával, ale hluboce se za tuto situaci styděl.
Styděl se za sebe, protože vždycky nechal Toma vyhrát, vždycky nechal Tomovu falešnou sladkost – hranou a klamavou sladkost, kterou mu tiše našeptával, aby mohl znovu použít jeho tělo, když se nenašel nikdo, kdo by mu zadarmo roztáhl nohy – aby ho rozněžnil, aby prolomil obranu jeho duše, která byla příliš laskavá a zamilovaná, než aby mu řekla ne.
Bill ho měl příliš rád, než aby ho nenáviděl.
A on mezitím ležel na posteli a nevěděl, co dělat, jen točit řetízkem mezi prsty. Tom na zprávu ani neodpověděl… bravo, zbabělče…
Ležel na zádech, objímal jeden z polštářů a přemýšlel o tom, co jeho bratr-dvojče dělal na tom večírku. Doufal, že je alespoň rád, že vyhrál tři ceny. Věděl, že vyhraje… byl si tak jistý sám sebou, tak zatraceně sobecký, tak zatraceně arogantní!
Bill v záchvatu vzteku hodil mobilem o zeď, ale ten se nerozbil a spadl zpět na koberec, který utlumil ten pád.
Hluboce si povzdechl, uvědomil si, jak hloupé jeho gesto bylo, ale tentokrát si dovolil myslet na to, jak moc mu Tom pokaždé ubližuje.
Dokonce mu zabránil uskutečnit jeho sen, sen o módě.
Měl možnost vstoupit do světa módy, s tou zvláštní krásou a také díky slávě svého dvojčete si ho bylo těžké nevšimnout. Tom se však této šance chopil tím nejhorším způsobem, možná se cítil ohrožen možnou konkurencí ze strany vlastního bratra, a tak na něj křičel, jak je hloupé vůbec uvažovat o podpisu smlouvy s módním domem, když se mu Bill o nabídce zmínil.
Jako by to měl být on, kdo mu k tomu dá svolení.
A malý Bill pevně zatnul pěsti a dál dělal bezvýznamného asistenta a sledoval, jak se jeho sny rozplývají.
Znovu se zamyslel, pomyslel na to, jak se k němu ostatní z kapely chovali hezky, jak jsou jiní než Tom. Bill dobře vycházel s každým z Tomova zaoceánského doprovodu a nikdo mu nezáviděl jeho pozici osobního asistenta.
Svěřil se ostatním klukům a ti se zase svěřili jemu s tím, jak moc by chtěli Toma z kapely vykopnout a nakopat mu prdel. Ale nakonec museli uznat, že Tom má nyní vše ve svých rukou.
Byl tu však baskytarista, jmenoval se Steve, a Bill z něj byl trochu nesvůj. Steve se mu několikrát přiznal, jak moc ho přitahuje, ale Bill se tomu ironicky a spontánně smál, i když nebylo čemu. Ostatní ve skupině mu říkali, aby byl opatrný, ale černovlásek si prostě myslel, že se není čeho bát.
Slyšel klepání na dveře, ale už v zárodku potlačil myšlenku, že by se Tom mohl vrátit jen kvůli němu, aby dodržel svůj slib… toho Tom nebyl schopen, nebyl schopen takových gest. Prostě mu to bylo jedno.
Samozřejmě věděl i to, že se Tom vrátí pozdě a nebude schopen ani vstát, takže mu bude muset pomoci svléknout se a dostat se do postele.
Pak by mu řekl: „Dobrou noc, Tomi,“ a Tom by mu řekl, aby mu tak neříkal. Pak by ho jemně pohladil, aby se uvolnil, a zašeptal: „Miluju tě,“ Tom by odpověděl: „Jo… já tebe taky,“ ani by se na něj nepodíval, a pak by usnuli. Jako vždycky.
A to Billovi stačilo.
Nyní zoufalý šel otevřít dveře.
autor: °GinevrA°
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
