autor: Consu
3 – Přízraky minulosti
Napětí bylo vysoké, bylo to dobře cítit, i když Georg se zdál být tím klidnějším. Tom naopak propadl naprosté panice. Pořád si okusoval konečky prstů a obezřetně se rozhlížel kolem.
„Tome, uklidni se, ano? Jsem z tebe nervózní!“ Rasta si pak přestal okusovat ruce, ale v tu chvíli začal opakovaně pohybovat nohou nahoru a dolů, jako by ho chytl záchvat Parkinsonovy choroby.
„TOME!“ Vykřikl Georg, čímž svého přítele vyděsil.
„Má zpoždění.“
„Děti právě vyšly, tak o co jde?“
„Nikdy nechodí pozdě. Vždycky přijde minutu před zvoněním. Něco se muselo stát.“
„Když takhle mluvíš, zníš jako maniak. Jak dlouho ho špehuješ?“
„Dost dlouho na to, abych věděl, že se něco stalo! Cítím to!“
„Přijde, jen počkej pět minut,“ utrousil Georg a skepticky protočil očima. Tomovo chování hraničilo s mánií.
Uplynulo pět minut a Bill se neobjevil. Tou dobou už bylo na dvoře jen málo dětí a Tom znovu nervózně pohnul nohou.
„No tak, Bille, pospěš si! Kam jsi zmizel?“ Zašeptal a kousl se do rtu. Teď už na parkovišti nebyla žádná další auta, byli jediní, kdo tam zůstali, a Bill stále nepřijížděl.
Najednou Tom spatřil přes vlasy svého přítele sedícího vedle něj tmavě blonďatou hlavu zoufale se rozhlížející kolem sebe.
„To je ona,“ řekl rasta a loktem strčil do Georga, který omámeně poznamenal: „Je velká.“
„Proto jsem si myslel, že chodí na základku!“
„Zajímalo by mě, kam Bill zmizel.“ Řekl brunet a sám se začal strachovat. „Pokud se neukáže, co budeš dělat…“ Než mohl Georg dokončit větu, Tom vystoupil z auta a přistoupil k dívce. Ani nevěděl, proč to dělá, udělal to bez přemýšlení, cítil, že musí.
Když došel k jejímu boku, přiklekl k ní a pozdravil ji, ale ona se odvrátila a rozpačitě si zastrčila vlasy za ucho. Tak to Tom zkusil znovu.
„Ahoj! Jak se jmenuješ?“ Ale ona mlčela, což Toma znervózňovalo ještě víc. „Nevím, jestli víš, kdo jsem. Já jsem…“
„Ten, co do mě málem narazil autem,“ zamumlala holčička a upírala na něj zkroušený pohled.
„Jo. Promiň, asi jsem tě opravdu vyděsil, že?“ Stydlivě přikývla. „Jsi v pořádku?“ Zeptal se a ona znovu přikývla.
Pak ale dívka znovu promluvila. „Co chceš?“
Tom nevěděl, jak vysvětlit, proč je na tomto místě, a tak improvizoval. „Přišel jsem se omluvit. A pak jsem uviděl, že tvůj…“ Nutnost vyslovit to slovo ho trochu vyvedla z míry, a tak si to rozmyslel. „Nikdo tě nevyzvedne?“
„Přijede můj tatínek. Má zpoždění.“
Ještě trochu ohromen tím slovem a s vědomím, že se týká jeho bratra, vstal a šel k ženě, která mluvila s ostatními dětmi, pravděpodobně učitelka.
„Dobrý den, promiňte, mohu se vás na něco zeptat?“ S tím, na co se chtěl zeptat, si vůbec nebyl jistý, byla to velká chyba a on ani nepomyslel na následky. „…Víte, já jsem její… její… jsem bratr jejího otce…“
„Chápu, ale podle předpisů, pokud ji chcete vyzvednout, musíte mít podepsanou plnou moc od rodičů.“
„Jo, to jsem si myslel,“ řekl Tom tiše. „Bohužel plnou moc nemám, ale- ale když vám ukážu nějaký průkaz, bude to v pořádku?“ Při těchto slovech vytáhl z peněženky občanku.
Žena byla zmatená, ne moc ochotná pustit dítě s osobou, kterou nikdy předtím neviděla, ale když uviděla dokument, na chvíli se zarazila.
„Okamžik. Ale… vy jste, ten Tom?“
„Jo…?“ Řekl nejistě a její tvář se rozzářila.
„Tom, manažer Fantastic 4?“
Jak byl svět malý: Fantastic 4 byli oblíbenou kapelou nejstarší dcery učitelky, která o nich a jejich manažerech Tomovi a Georgovi věděla prakticky všechno.
„Moje dcera má v pokoji jejich obrovský plakát! Proto mi ta tvář připadala povědomá! Oh, ale jaké milé překvapení! Nevěděla jsem, že jste bratr pana Billa! Ale pak je všechno jinak!“ Jásala k Tomově radosti, který si mohl oddechnout.
Se slibem, že jí přinese podepsanou fotografii od celé skupiny, učitelka souhlasila, aby s ním holčička šla.
„Charlie, zlato, jelikož tvůj táta nepřijde, je tady tvůj…“ Než však žena stačila vyslovit slovo strýček, vložil se do hovoru Tom. „Jsem někdo, kdo je tvému tátovi velmi blízký.“
„Jsi jeho kamarád?“ Zeptala se a naklonila hlavu.
„Jo. Víceméně.“ A o vteřinu později si Tom vymyslel výmluvu, aby učitelce řekl: „Právě jsem přijel z Německa, nezná mě.“
„Oh, překvapení pro pana Billa?“
„Jo. Víceméně,“ zopakoval Tom a sklonil hlavu.
Tom se rozloučil s učitelkou a šel k autu, ale holčička se ani nepohnula.
„Ehm… Charlie? Jdeš?“ Nepohnula však ani prstem, a tak se Tom vrátil zpět a přikrčil se, aby promluvil k holčičce, která nesměle pokrčila rameny. „Vím, že mě neznáš, ale věř mi, neublížím ti. Jsem… přítel tvého… táty. Chci se jen ujistit, že se dostaneš domů v pořádku.“ Dívka se podívala přes rameno na velké auto, které stálo za tím cizincem. „To je tvoje auto?“
„Tohle? Jo, je moje.“
„Je velké.“ Pak se na něj podívala s široce otevřenýma očima a Tom se chopil příležitosti.
„Máš ráda velká auta?“ S úsměvem přikývla a souhlasila, že s ním půjde, když jí slíbil, že ji nechá jet vepředu, protože je „velká“.
„Ty se taky kamarádíš s mým tátou?“ Zeptala se Charlie, jakmile seděla v autě, a otočila se na Georga.
„Jo, jsem jeho starý přítel,“ odpověděl s úsměvem.
„Ale jsi kluk, nebo holka?“
Tom se tiše zachichotal, zatímco Georg vypadal překvapeně. „Já jsem kluk!“
„A proč máš dlouhé vlasy?“
„Protože se mi to tak líbí.“
„Ale dlouhé vlasy jsou pro holky.“
„Jo, ale já jsem kluk,“ ujistil ji a byl trošku naštvaný kvůli těm narážkám. Navíc to byl spíše její táta, koho si pletli se ženou!
Charlie nevypadala příliš přesvědčeně, ale nechala toho. Poté se slova ujal Tom.
„Poslyš, Charlie, můžeš mi ukázat cestu ke tvému domu?“
„Ano! Jsem velká holka, znám cestu nazpaměť!“ Řekla povýšeně a v mžiku se ocitli před domem, který byl kousek. Dům, kde Bill bydlel.
Patnáct minut. Měl jen patnáctiminutové zpoždění. Patnáct zasraných minut, během nichž se stalo tohle.
„Tohle má být nějaká omluva? Jste neschopná!“
„Pane Kaulitzi, nezlobte se, prosím! Ukázal mi občanský průkaz a já si myslela…“
„Ne, to jste teda nemyslela! Jednala jste! A udělala jste to špatně!“
„Ale už jsem vám řekla, že toho muže znám! Nebo spíš vím, kdo to je!“
„Co kdyby to byl maniak? Co kdyby to byl úchyl? Necháváte své děti chodit s cizími lidmi?!“ A aniž by ji dál poslouchal, nasedl do auta a plnou rychlostí se rozjel směrem ke svému domovu v naději, že tam svou holčičku najde.
Při jízdě se mu vařila krev v žilách.
Jak si mohl dovolit udělat takovou věc? Vyzvednou jeho malou holčičku ze školky bez jeho svolení. Co si, sakra, myslel? Myslel si snad, že mu tím prokazuje nějakou laskavost? Celé ty roky to zvládal sám, určitě to zvládne i dnes. Nepotřeboval ničí pomoc. Zvláště ne bratra, který se zjevil odnikud.
Jakmile Bill dorazil před svůj dům, uviděl zavřenou branku a doufal, že za ní najde svoji malou Charlie. Nevěděl, kde jinde by ji mohl hledat.
Otevřel železnou branku a uviděl ji klečet na zemi a hrát si se dvěma lidmi. Poslední dva lidé na světě, které chtěl vidět.
„Charlie!“ Vykřikl, když k ní přistoupil, zvedl ji a přitáhl si ji k sobě. „Jak se máš, zlato? Promiň, že jsem nepřišel včas, měl jsem mega zpoždění, já vím, vynahradím ti to, přísahám!“
„Vyzvedli mě, a pak mě vzali k nám domů,“ řekla holčička naivně a ukázala malíčkem na dva kluky, kteří se zvedli ze země.
Bill se na ně podíval, ale neřekl jim ani slovo. „Kolikrát jsem ti říkal, abys nemluvila s cizími lidmi?“ Pokračoval v rozhovoru s dívkou. „Jdi do domu,“ nařídil jí a podal jí klíče.
„Říkali, že jsou tvoji kamarádi!“ Bránila se s našpulenými rty. Ten tón v otcově hlase znamenal jediné: velký průšvih. Bez dalších námitek vběhla do domu, s obtížemi otevřela dveře a ani se neohlédla.
Tři dospělí, kteří zůstali na zahradě, se na sebe mlčky podívali. Bill měl sto chutí vybuchnout a začít o všem mluvit, ale držel se zpátky. Po hlubokém nádechu vydechl a otočil se, jako by chtěl odejít.
„Bille, počkej,“ začal Georg, „ty jsi nepřišel, tak jsme si řekli, že…“
„Neměl jsi,“ procedil skrz zuby a cítil, jak v něm znovu narůstá vztek, „nepotřebuju tvou pomoc.“ Otevřel dveře a zmizel v domě.
Jak se opovažují? Co si mysleli, že mu prokázali laskavost? Mýlili se, jen ho ještě víc znervóznili. Tři roky se neukázali, on se postupně vzdaloval a teď, když se zdálo, že všechno jde dobře, se odnikud vynořili a unesli mu dceru. Mysleli si, že je přivítá s otevřenou náručí? Pokud se s nimi za celou tu dobu nespojil, měl k tomu důvod.
„Charlie,“ řekl Bill vážně, když vstoupil do obývacího pokoje, „pojď sem.“
Dívka se k němu připojila na pohovce a instinktivně si stáhla kalhoty, aby mu ukázala zadeček. Bill se usmál. „Nechci ti naplácat.“
„Zlobíš se na mě?“ Zeptala se, když si znovu oblékla kalhoty.
Muž se zhluboka nadechl, a konečně se uklidnil. „Ne, nezlobím se na tebe. Jen jsem se bál, protože jsem tě ve školce nenašel.“
„Promiň,“ zamumlala se skloněnou hlavou.
„To je v pořádku,“ řekl a posadil si ji na nohu, „důležité je, že jsi v pořádku.“ A s těmito slovy ji pevně objal, ulevilo se mu, že jsou tu spolu.
Posledních několik let bylo to dítě jeho jediným důvodem k životu. Udělal pro ni všechno, co mohl, aby jí nic nechybělo. Když ji neviděl na hřišti mateřské školy, okamžitě ho napadlo to nejhorší. Mít dítě je velká zodpovědnost, a kdyby se jí stalo něco zlého, nikdy by si to neodpustil. Táhl tu rodinu s vypětím všech sil a nechtěl selhat. Už zase. Protože jeho kariéra, přátelství, rodinné vazby, všechno šlo do háje, a on nechtěl pokazit i tohle. Charlie pro něj byla vším.
„Už mě nemiluješ?“ Zeptalo se zklamané dítě a vrátilo Billa do reality.
„Neříkej hlouposti. Vždycky tě budu milovat, jsi moje zlatíčko,“ a dal jí velkou pusu na tvář. Pak ji ale stáhl z nohy a s podivným úsměvem řekl. „Stejně máš zaracha. Víš, že se nemáš bavit s cizími lidmi, takže dnes večer žádná televize.“
Charlie se nakrčila a odfrkla si, ale neodpověděla.
***
Teď už to pochopil: dneska neusne. Den, který právě uplynul, ho prakticky šokoval. Na okamžik si myslel, že ztratil svou holčičku, a vzápětí narazil na lidi ze své minulosti, které neviděl tři roky.
Skepticky si povzdechl.
Rozhodně nečekal, že se s Georgem a Tomem znovu setká, ale kdyby byl v jiné situaci, měl dojem, že by se cítil stejně. Rozhodně nebyl šťastný, ale ani příliš naštvaný. Byl to zvláštní pocit, žaludek se mu svíral, ale ani nevěděl, co si má myslet. Jen cítil, že tohle nebylo jejich poslední setkání. Teď, když věděli, kde bydlí, bylo jasné, že se mu ještě alespoň stokrát připletou do cesty. A on nebyl připravený. Nebyl psychicky připravený čelit návratu své minulosti, když měl teď tak odlišnou přítomnost.
Co nedokázal však dostat z hlavy, byl Tomův výraz to odpoledne. Sklopil oči, ustoupil stranou a nechal Georga jít napřed, jako by se bál. Kdo ví, co se mu v tu chvíli honilo hlavou. Nevypadal šťastně, že ho vidí, spíš… smutně. Neřekl ani slovo a ani se ho nepokusil zastavit, když zamířil rovnou do domu. Proč? Proč se za ním nerozběhl? Proč s ním nemluvil? Dobře, Bill by mu nejspíš stejně neodpověděl, nebo by mu řekl něco špatného, ale… čekal od něj víc. Koneckonců byl to jeho bratr.
Jo, jeho bratr. Jeho milované dvojče. Sakra, neviděli se už roky a on se nepokusil mu cokoliv říct. Co čekal? Že Bill udělá první krok? Pokud ano, mohl na to zapomenout. Po všech těch letech by byla chyba se k němu vrátit. Existoval důvod, proč se od něj a vlastně celkově od svého minulého života distancoval. A nechystal se teď udělat první krok. Uzavřel to. Skončil s bratrem, skončil s Georgem, skončil se všemi těmi sračkami před třemi lety.
Když Toma viděl poprvé – před několika týdny – nezdálo se to skutečné. Hlavně ho šokovalo, že málem přejel jeho dceru, ale když si uvědomil, kdo to vlastně je, ztratil řeč. Bylo to jako vidět ducha. Věděl, že zůstal v Los Angeles, ale páni, bylo to tak velké město, že by nikdy nečekal, že ho znovu uvidí přímo před Charliinou školkou! Ne po takové době. Tři roky se mohou zdát jako krátká doba, ale když musíte znovu vybudovat svůj život, čas plyne velmi pomalu.
Opustil svůj domov, dům, který sdílel se svým bratrem, aby začal od nuly.
Našel si podkrovní byt, kde se na chvíli usadil, aby položil základy svého nového života. V tu chvíli musel učinit velmi důležité rozhodnutí: čím se živit. Protože skončil s hudebním byznysem, sólová kariéra nepřicházela v úvahu. Vždycky říkal, že bude vystupovat jen se svou kapelou Tokio Hotel, a věděl, že tento slib nemůže porušit. Vrátit se na jeviště bez přátel by bylo příliš bolestné a rozhodně by mu to nepomohlo zapomenout.
Vrhl se tedy na svou druhou velkou vášeň: módu.
Začal s několika kusy oblečení, a pak jedno vedlo ke druhému, a nakonec vytvořil skutečnou řadu oblečení se svým jménem.
Úspěch přišel rychle, a protože se o něm vždycky mluvilo kvůli jeho vzhledu, bylo to ještě snazší.
Začal s Deanem a Danem z Disquared2, poté spolupracoval s návrháři, jako je Wolfgang Joop, se kterým se již dříve setkal v jedné německé show, a s mnoha dalšími slavnými návrháři. Jeho kariéra byla na vzestupu a on se nehodlal zastavit ani usadit.
Jen několik měsíců po svém vstupu do světa módy si pořídil malý dům v pěkné čtvrti Los Angeles, trochu bokem od centra, a pak udělal třetí zásadní krok ve svém životě.
Dlouho o tom přemýšlel, věděl, jaká rizika takové rozhodnutí obnáší, ale dodal si odvahy. Věděl, že to dokáže, i když Gustav byl zcela proti.
„Adoptovat dítě? Zbláznil ses?“
„Vím, že to zní jako bláznivý nápad.“
„Že se to zdá jako bláznivý nápad? Bille, je to šílený nápad! Je to ta největší hloupost, jaká tě kdy napadla!“
„Gustave, je mi třicet.“
„Do třicítky ti chybí tři roky, nevyskakuj si.“
„Přestaň. Už nechci čekat, myslím, že jsem připravený.“
Netřeba dodávat, že v tomto věku bylo absurdní uvažovat o dítěti. Nejen proto, že byl v nejlepších letech, a právě začínal novou kariéru, ale také proto, že…
„S kým plánuješ dítě vychovávat?“
„Sám.“
„Jsi blázen.“ Gustav si tím byl čím dál jistější.
„Moje matka nás s Tomem vychovávala sama, bez cizí pomoci, a vyrostli jsme v pohodě! Zvládnu to, věř mi!“
Navzdory naprostému zklamání svého přítele si Bill nakonec – jako vždy – udělal věci podle svého. Po zkušební době, kdy mu byla svěřena malá Charlie (které byly v té době tři roky), byl chlapec přesvědčen o své volbě. Věděl, že to dokáže.
„Nooo … vlastně nejsi špatný chlapec-otec,“ utrousil Gustav jednoho večera, když viděl, jak si jeho přítel hraje s dítětem. Stejně tak mu nabídl svou podporu, ať už půjde o cokoliv – v rámci možností.
„I když budu na druhé straně oceánu, víš, že tam vždycky budu. Kdybys mě potřeboval, zavolej a já okamžitě přiletím prvním letadlem.“
Ta důvěra dodala Billovi mnoho pozitivního. A posílila ho i slova člověka, který měl v jeho životě největší váhu – kromě Toma samozřejmě.
„To je vše, co potřebuju vědět. Když jsi šťastný ty, jsem šťastná i já.“
„Díky, mami.“
Jo, i když se zpočátku i jeho matka trochu zdráhala, že bude sám vychovávat dítě, nakonec to zvládla. Důvěřovala svému Billovi a opravdu jí stačilo vědět, že je šťastný. Kromě toho ji až dosud nikdy nezklamal. Celá Billova kariéra pro ni byla zdrojem velké hrdosti a neměla chuť se k němu obrátit zády, zrovna když měl problémy. Milovala ho až příliš a nikdy by ho neopustila.
„Jak se všechno změní za pouhé tři roky,“ pomyslel si Bill, když dokončil shrnutí svého života.
Nyní byl mužem s kariérou a měl rodinu, kterou musel živit.
Kdo ví, co dělal Tom teď, když už kapela neexistovala. Skutečnost, že byl s Georgem, znamenala, že přinejmenším oni dva spolu zůstali v kontaktu a žili v této oblasti.
Kdo ví, zda pokračoval v hudební branži, nebo se věnoval něčemu jinému.
„Jo, porno,“ ušklíbl se černovlásek, když si vzpomněl na bratrův nepříliš tajný sen.
Koneckonců, od té doby, co Bill opustil ten dům, neslyšel o něm a ani o něm nehledal žádné zprávy. Při svém pracovním vytížení neměl čas na takové věci myslet. Jen doufal, že se mu daří dobře. Ano, zlobil se na něj za to, co se stalo v minulosti, ale koneckonců, byl to jeho bratr. V hloubi duše ho miloval a chtěl pro něj jen to nejlepší. I kdyby to mělo znamenat úplné odcizení od jeho světa.
autor: Consu
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
