autor: °GinevrA°
Thomas překročil práh obchodu za doprovodu již známého zvonění zvonečků, což se stalo jeho každodenním zvykem. Nevěděl, co ho toho dne čeká. Kloboučník si mohl živě povídat s černým králíkem, nebo slavit nějakou zvláštní událost, která v běžném kalendáři neexistuje.
Rozhlédl se kolem a netrvalo dlouho, než spatřil tmavou postavu, která seděla za dřevěným pultem a míchala lžičkou v porcelánovém šálku.
Když ho takhle viděl, klidně sedícího, jako by na něj čekal, působil dojmem normálnosti, a Thomasovi připadal ještě zvláštnější než jeho nesmyslná gesta, na která si už téměř zvykl. Skoro to vypadalo… skoro to vypadalo, že ho za tím dřevěným stolem pozoruje s větším porozuměním. Při té představě mu přeběhl mráz po zádech.
„Bonjour, Thomàs,“ pozdravil ho a podíval se na něj. „Funguje,“ řekl a nechal Thomase v rozpacích, co tím myslí. Teprve pak si uvědomil, že hudba, kterou slyší, je hudba z hrací skříňky, již mu dal, a která pokračuje v písni, již nikdy předtím neslyšel.
„To mě velmi těší,“ přikývl a byl trochu nesvůj při pohledu na kloboučníka sedícího u stolu v pološeru. Teprve pak si všiml talíře položeného na stole plném sladkostí a kousku dortu, na nějž se Thomasovi sbíhaly sliny hned, jak ho viděl. Nebylo mnoho příležitostí, kdy by si on a slečna Maryon mohli dovolit sladkosti nebo dokonce dorty, které nemohli mít ani na své narozeniny – jež slavili obyčejnými sušenkami, které Maryon pekla, když měla peníze navíc na přísady – natož na jiné než narozeninové dny… V Maryonině temném domku však nikdy nechyběla láska a vřelost, které zastínily tu touhu po sladkostech.
„Stále ještě slavíš své ne-narozeniny?“ Zeptal se Thomas nesměle.
Kloboučník se plaše, sotva znatelně usmál, jako by ho dojalo, že si Thomas vzpomněl na jeho ne-narozeniny. „Vzpomněl sis na to?“ Radostně se usmál. „Máš je dnes taky?“ Zeptal se pak.
Thomas přikývl. „Ano,“ potvrdil.
Černovlásek pak prstem posunul talíř a přiblížil ho k chlapci. „Pro tebe,“ řekl jednoduše a vyzval ho, aby ochutnal jeho obsah. Thomas však navzdory pokušení nabídku zdvořile odmítl.
Kloboučník naklonil hlavu: „Mohl bych se urazit, kdybys nepřijal…“ řekl jednoduše a pouhá vzpomínka na to, jak ho „urazil“, když poprvé vstoupil do obchodu, Thomase přesvědčila, že odporovat mu, bude mít velmi nepříjemné následky.
„Když na tom trváš…“ řekl, vzal talíř a přiložil si k ústům celý ten kousek dortu se špatně skrývanou chamtivostí. „Proč místo narozenin slavíš ne-narozeniny?“ Zeptal se a snažil se žvýkat a mluvit zároveň. Když nenašel žádný kompromis, začal doslova polykat vše, co vložil do úst.
„Proč čekat tolik dní, abys mohl oslavit něco, co se stane jen jednou za rok?“ Pokrčil rameny kloboučník, zkřížil si ruce pod bradou a sledoval, jak chlapec s chutí jí.
„Protože od toho oslavy jsou. Jinak by to byl den jako každý jiný…“ Ohradil se Thomas poté, co s obtížemi polkl.
Černovlásek se napil ze svého šálku. „Máme zcela odlišné představy,“ řekl, aniž by diskutoval o názoru blonďáka.
„Takže ty neslavíš narozeniny?“ Zeptal se zvědavě Thomas, zachvácen náhlou touhou dozvědět se o této zvláštní osobě co nejvíce podrobností.
Nějak se ho to dotýkalo i znepokojovalo zároveň, ale jistě by lhal, kdyby popřel naprostou přitažlivost a fascinaci, kterou k chlapci choval a jež rostla více s tím, čím více času spolu trávili.
Thomas by to možná nepřiznal, ale rozhodně nemohl ignorovat zmatek, který se ho občas zmocnil, když se přistihl, že na něj myslí…
„Samozřejmě, že ano,“ řekl upřímně s malým úsměvem.
Thomas mezitím bojoval sám se sebou, aby spolkl poslední sousto dortu a neudusil se, a když už nebylo co jíst, odložil talíř na stůl a s chutí si olízl prsty. „Moc ti děkuji. Bylo to vynikající,“ řekl a pečlivě se utřel do jemně vyšívaného ubrousku, který mu podal černovlásek. Thomas se div necítil provinile, že ho použil, vypadal tak precizně, že bylo hanbou ho ušpinit.
„Našel jsi řešení mé otázky?“ Zeptal se náhle kloboučník, a tím mladíka zaskočil. Thomas o té otázce ani nepřemýšlel, zapomněl na ni v okamžiku, kdy ji obchodník položil, protože podle něj nedávala smysl.
„Popravdě řečeno, ne,“ řekl váhavě. „Nemyslím si, že bych dokázal najít řešení… bylo to poněkud… zvláštní,“ dodal.
„Ani jsi o tom nepřemýšlel,“ řekl kloboučník s malým odfrknutím poté, co si podepřel bradu jednou rukou, ve tváři měl znuděný výraz a oči upřené k obloze.
„Měl jsem… hodně práce,“ pokusil se vymluvit. „Ale budu o tom přemýšlet, jakmile budu mít příležitost. Pokud existuje nějaké řešení, pak ho najdu.“ Přikývl sebevědomě a stále si myslel, že následovat ho je to nejlepší, co může udělat.
„Je stejně moudré jako riskantní chtít vyřešit všechny otázky, které nám mysl klade, nemyslíš?“ Zeptal se chlapec a povytáhl obočí.
„Možná.“
„A také dost domýšlivé.“
„Takže nechceš, abych vyřešil tvou otázku,“ usoudil Thomas.
„Pouze jsem položil otázku, a je na tobě, zda se pokusíš najít řešení,“ řekl černovlásek, plynule vstal ze židle a obešel stůl, aby se přiblížil k chlapci. „Za předpokladu, že nějaké existuje…“
„Chceš říct, že neexistuje žádné řešení?“ Zeptal se chlapec trochu zmateně. „A že i kdybych se snažil, nedokázal bych to vyřešit?“
„Ne vždy existuje řešení otázek nebo činů…“ odpověděl kloboučník, zvedl tvář a naklonil ji na stranu právě tak, aby zachytil blonďákův trochu nepříjemný pohled.
„Nebo myšlenek a tužeb…“ dodal téměř šeptem a přiblížil své rty k těm blonďákovým tak blízko, že měl Thomas pocit, že by je mohl zachytit, kdyby se jen trochu sklonil.
Černovlásek pak jemně přejel hubeným prstem pod chlapcův ret a setřel zbytek krému, který nestihl očistit.
Thomas se odvážil přiblížit ke kloboučníkovým rtům, ale ten se se stínem úsměvu na tváři od něj vzdálil, a pak si přiložil k ústům prst, jímž chlapci otřel ret.
„Předpokládám, že to, co říkáš, je… správně.“ Thomas se snažil uklidnit a fascinovaně sledoval, jak se chlapcovo štíhlé tělo při chůzi pohupuje a peří zapletené do vlasů se mu v nich lehce třepotá. To byl jeden z okamžiků, kdy byl Thomas hluboce znepokojen kloboučníkovým chováním, kdy se zdálo, že si je více než vědom svého vrozeného šarmu.
„I tak je hezké vědět, že jsi odhodlaný chlapec.“ Obchodník přistoupil ke dveřím obchodu a díval se na kanál, který křižovala dlouhá černá gondola pokrytá květinami. Po obou stranách kanálu se za gondolou, která vezla rakev, pohybovali lidé z ulice.
Byl to pohřební průvod.
„Pojď blíž,“ pobídl druhého. „Není to smutné?“
Když k němu Tom došel, uviděl kolem obchodu pochodovat mnoho lidí v černém. Ženy s okázalými pokrývkami hlavy a tvářemi zakrytými síťkami, muže v cylindrech a elegantních oblecích doprovázených holemi, kteří postupovali pomalým krokem, ale nikdo z nich se k oběma chlapcům neotočil, přestože byli docela blízko, jako by neměli zájem, nebo spíš jako by je neviděli, přestože dveře byly průhledné.
„Když jsem sem přišel, netušil jsem, že je tu pohřební průvod… A ani jsem nevěděl, že v těchto dnech někdo zemřel…“ řekl Thomas upřímně ohromený touto vizí.
„Některé věci se nedají předvídat, prostě se stanou,“ řekl druhý téměř s povzdechem, a dál sledoval scénu s nakloněnou tváří, uvolněnými pažemi a sepjatýma rukama.
Thomas přemýšlel, kolik času mohlo uplynout od chvíle, kdy opustil dům slečny Maryon, ne dost, aby na své cestě nikoho nepotkal, pomyslel si.
Pro jistotu vytáhl hodinky z kapsy, ale jako obvykle se ručičky zastavily na pěti hodinách, stejně jako ručičky jediných hodin v obchodě. Náhle ucítil, jak mu hodinky z ruky vyklouzly.
„Oh…“ povzdechl si mladý obchodník vedle něj. „Lidé nedělají nic jiného, než si komplikují život víc, než už je.“ Thomas se podivil, když uviděl své hodinky v kloboučníkových rukou, ale než stačil cokoli říct, kloboučník pokračoval. „Ty pořád utíkáš, Thomási, všechno děláš v takovém spěchu. Neuplyne den, abys nebyl přibitý k téhle… věci,“ řekl povýšeně, znovu došel k pultu a položil hodinky na dřevěný povrch.
„Bez nich by nastal chaos,“ odpověděl blonďák a přistoupil blíž, aby se jich znovu zmocnil.
„Bez nich by sis mohl vychutnat každý okamžik, aniž by sis vůbec všiml, že uplynul. „Pensez-vous pas, Thomàs?“ (Nemyslíš, Thomasi?)
Thomase ta slova překvapila, ačkoli nerozuměl otázce, kterou mu položil v jazyce, jemuž nerozuměl.
Černovlásek si přitáhl šálek blíž a hodinky držel nad ním.
Hrnek byl plný čaje, bylo to poznat dle kouře, který z něj vycházel, a tak Thomas udělal krok kupředu a s obavami natáhl ruku, aby zabránil chlapci pustit hodinky dovnitř.
„Co když je omylem upustím?“ Zeptal se nevinně a podíval se na visící hodinky ve své ruce.
„Ne! Nedělej to!“ Vykřikl Tom, ale kloboučník se zdál být rozhodnutý hodinky opravdu upustit, dokud si to nerozmyslel. Nebo alespoň v to ho přiměl věřit.
Ty hodinky nejenže byly tak drahé, že si nemohl dovolit jiné, ale právě na nich založil všechny své dny plné práce, kterou musel začít a dokončit v časových osách, jež do té doby nikdy nepromeškal.
Neuvěřitelně se mu ulevilo, a zároveň se docela rozzlobil, když uviděl kloboučníkův skeptický pohled a hodinky, které stále držel v ruce.
„Vtipné,“ řekl bez špetky radosti v hlase tónem, který zněl opravdu otráveně. „Opravdu velmi vtipné,“ zopakoval tvrdě a vytrhl mu z ruky hodinky, které mu mladý obchodník podával.
Kloboučník se na něj chvíli díval s přimhouřenýma očima a tvářil se vážněji, než ho Thomas kdy viděl. „Tvůj klobouk bude připraven za pár dní, Thomási. Teď můžeš jít, mám práci,“ řekl a popošel.
„Nechceš vědět, jak má vypadat?“ Zeptal se mladík skepticky.
„Vím toho mnohem víc, než si dokážeš představit, Thomási. Pamatuj si to,“ upozornil ho obchodník, když se chystal otevřít dveře obchodu.
Thomas teď vypadal, že má z kloboučníka docela strach. Jeho podivínství se změnilo v cosi znepokojivého a on přemýšlel, jestli se úplně nezbláznil. Váhavě se přiblížil ke dveřím, které mu otevřel. „Kdy přesně se mohu vrátit?“ Zeptal se.
„Kdykoli si budeš přát. Můj skromný obchůdek má otevřeno každý den přesně v pět hodin.“ Odpověděl a nespouštěl z něj oči, dokud nevyšel ze dveří, a když se Thomas otočil, byl už pryč.
***
„Slečno Maryon?“
Když Maryon uslyšela chlapcův poněkud unavený hlas, vykoukla ze skříně, ve které právě uklízela, a vešla do malé místnosti hospůdky.
„Chápu…“ řekla chápavě, když viděla jeho výraz ve tváři, a vytáhla ze skříňky láhev rumu.
Když přišla ke stolu, kde Thomas seděl, nalila mu do sklenice likér. „Stále nemáš ten klobouk?“ Jako odpověď jí stačilo, když viděla, že vyprázdnil sklenici jedním douškem. Poslední dobou se zdálo, že se všechny chlapcovy dny točí kolem tohoto úkolu, jenž se mu nikdy nepodařilo dokončit.
Thomas neodpověděl, popadl láhev a po otevření se nemilosrdně napil přímo z ní.
Maryon se na něj podívala a povytáhla obočí. „Oh ne…“ řekla s povzdechem. „To musí být srdeční záležitost…“
Když Thomas uslyšel ta slova, málem to všechno vyplivl a málem se utopil v rumu. „Co jste to řekla?“ Vydechl vysokým hlasem.
„Oh, ano!“ Skočila mu do toho sebejistě. „A nedělej, že to nevíš, mladý muži,“ vykřikla, ignorujíc skutečnost, že tato „srdeční záležitost“ úzce souvisí se slovem „kloboučník“.
„Nejspíše,“ Thomas změnil téma, „máte pravdu, slečno Maryon. Z úkolu pro soudce Ralpha přicházím o rozum…“
„Proč mi o něm neřekneš?“ Zeptala se zvědavě Maryon s bradou položenou na jedné ruce ve své obvyklé póze plné pozornosti.
„O kom?“ Zeptal se chlapec zmateně. Mladá žena obrátila oči v sloup. „O kloboučníkovi.“ Vysvětlila a zvedla obočí, jako by to byla samozřejmost. „Nikdy jsem nemluvila s nikým, kdo se s kloboučníkem setkal, a jediné, co o nich vím, je, že jsou dost… blázniví.“ Řekla.
„No, ano, je divný…“ začal Thomas váhavě. „… Má divné řeči, jeho hodiny vždycky ukazují pět, a v tu dobu vždycky pije čaj… no, nevím, jestli někdy ten čaj opravdu pil…“
Žena se zamračila.
„Ano, stručně řečeno… nikdy si nenalije čaj do správného šálku, a pak zapomene, že to udělal…“ Mladík se pokusil jí to vysvětlit, ale soudě podle ženina pochybovačného výrazu se zdálo, že pokus selhal. „Každopádně. Je to… znepokojivé. Ano, znepokojivé. Myslím, že tohle to všechno vysvětluje…“
Maryon vypadala zaujatě, i když byla zjevně zmatená tím, co chlapec říkal, ale nebyla překvapená. Koneckonců, proto se kloboučníkům všichni vyhýbali a kolovaly o nich podivné legendy.
„Jaký je? Je to starý pán jako krejčí soudce Ralpha?“ Zeptala se zvědavě.
„Ale ne, je velmi mladý, asi tak v mém věku,“ odpověděl Thomas. „A je také velmi pohledný… je neuvěřitelně pohledný… hezký, krásný!“ Vykřikl mladík s velkým nadšením, až ho ženin spokojený výraz přiměl uklidnit se. „Ano, je… roztomilý.“ Uzavřel to nakonec, odkašlal si a odvrátil pohled v naději, že se nebude červenat.
Maryon sevřela rty, aby se nezačala chichotat, a zkontrolovala, jestli v láhvi na stole zbyla ještě nějaká kapka, ale všimla si, že je úplně prázdná, ale i přesto si byla jistá, že Thomas je zcela při smyslech. Koneckonců, alkohol na něj přestal působit zhruba v jeho deseti.
„Velmi zajímavé…“ řekla žena spokojeně. „A mohu vědět, jak přesně tento krásný kloboučník vypadá?“
Thomas litoval, že se příliš rozpovídal, a už očekával tisíce teorií a škádlení slečny Maryon o jeho údajném „zamilování“. V jejích jasně modrých očích už teď četl vítězství.
„Mimochodem, dneska to nebylo vůbec dobré setkání,“ snažil se řeč odvést jinam.
Maryon pozvedla obočí. „Nebylo to dobré setkání…?“ Dobírala si ho a Thomas v tu chvíli nenáviděl její ženskou povahu, která ji nutila drbat, drbat a… ještě víc drbat!
„Málem mi rozbil hodinky,“ pokračoval a snažil se odvrátit ženinu zvědavost.
„Oh…“ zamračila se, „tvoje hodinky ho musely nejspíše obtěžovat…“
„Asi ano, jak jsem už jednou říkal, je úplně šílený…“
„Každopádně…“ žena změnila téma. „Snažíš se vyhnout mé otázce.“
„Jaké otázce?“ Zeptal se chlapec s falešným nechápavým výrazem
„Popiš mi toho kloboučníka!“ Nařídila mu netrpělivě Maryon. „Jak se jmenuje, jak vypadá, jak se obléká… Chci vědět, jestli je opravdu tak krásný.“
„Nevím, jak se jmenuje…“ začal Thomas. „A vždycky se obléká do černé, a je velmi elegantní… jeho vlasy jsou také černé, dlouhé, vypadají jako hedvábí… ale má v nich zapletené peří, paví peří, má ho dokonce i na klobouku.“ Při popisu chlapec živě gestikuloval, jako by chtěl rukama vykreslit kloboučníkovy rysy, zatímco žena se snažila si ho v duchu představit. „Vždycky má půlku obličeje zakrytou síťkou, kterou má na klobouku, ale oči má vždycky nalíčené černě a červeně, i když jsem si nikdy nevšiml, jakou barvu vlastně mají, protože nikdy jsem se na ně nedokázal plně soustředit…. A má lesklou bílou pleť, která vypadá jako sníh, a plné tmavé rty a…“ když si Thomas všiml Maryonina zasněného výrazu, uvědomil si, že se zase nechal unést, a znovu se pokusil vzpamatovat.
„To zní jako sen!“ Povzdechla si zasněně žena, která si už v duchu představovala elegantní a krásnou postavu kloboučníka. To, že člověk, do kterého se zamiloval, byl muž – byla si totiž jistá, že šlo o zamilování – ji ani v nejmenším neznepokojovalo; naopak, ona, která byla ženou, již všichni neměli rádi pro její otevřenost ve srovnání se zaostalou mentalitou ostatních obyvatel, byla více než šťastná, že se Thomasovy neexistující zkušenosti s něžným pohlavím dají vysvětlit tímto způsobem. „Víš,“ řekla, „přiznávám, že jsem se mýlila, když jsem si myslela, že mi zíráš na prsa.“
Thomas zuřivě zrudl. „Slečno Maryon!“ Zasyčel a protočil očima.
Usmála se. „Jak jsem řekla, je to srdeční záležitost…“ řekla spokojeně.
Chlapec zkřížil ruce na stole a zabořil mezi ně hlavu, nakonec i sám sobě přiznal, že „srdeční záležitost“ a „kloboučník“ mají nějakou souvislost, kterou bylo těžké ignorovat…
autor: °GinevrA°
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
