autor: °GinevrA°
Když Thomas znovu otevřel oči, trvalo mu několik okamžiků a několik podivných grimas, než si uvědomil, že postel, ve které leží, je ta v domě slečny Maryon, a ne ta, ve které strávil noc s Billem…
Bill. Stále mu připadalo zvláštní říkat mu tak, a ještě zvláštnější bylo, že si musel zvyknout oslovovat ho tak, a ne „pane“, jak to dělal, dokud ten chlapec byl v jeho životě ještě cizincem. Teď ještě cítil teplo jeho kůže a hebkost jeho rtů a přál si, aby je mohl cítit co nejdříve a co nejdéle…
Několikrát zamrkal, lehce otupělý spánkem, ale nečekaně se cítil uvolněný a klidný, jako by neměl žádné zvláštní myšlenky ani otázky, na které by se mohl ptát. Zdálo se, že je se vším smířený, a hlavně sám se sebou. Jediná otázka, která ho napadla, však zněla… „Bille…?“
„Thomasi!“
Maryonin hlas ho překvapil a přiměl ho otočit se směrem, odkud přicházel, aby spatřil mírně ustaranou, ale usměvavou ženu plnou naděje a lásky, která k němu přiběhla a pevně ho objala. Než chlapec stačil cokoli říct, začala na něj mluvit, jako by právě unikl smrtelnému nebezpečí, opakovala jeho jméno a říkala věty, které mu skoro naháněly strach. „Thomasi, jsi vzhůru! Myslela jsem, že jsem tě ztratila… Měla jsem o tebe takový strach! Jak se cítíš? Jsi v pořádku?“ Opakovala, zabořila mu tvář do krku a hladila ho po vlasech, jak to umí jen matka, která je šťastná, že našla svého syna.
Thomas ji na oplátku přitiskl k sobě a hladil ji po zádech, jako by ona sama potřebovala uklidnit. „Slečno Maryon…“ snažil se říct. „Nechápu…“
Žena se trochu odtáhla, ale nepřestala ho hladit a vzala jeho tvář do dlaní a začala mluvit: „Thomasi… spíš už tři dny, aniž by ses probudil, nevěděla jsem, co ti je, ale dýchal jsi a tlouklo ti srdce, a přesto ses neprobudil… měla jsem o tebe takový strach…“ snažila se rozrušeně vysvětlit. „Jak se cítíš?“
Thomas nechápal, co říká, vzpomněl si, že teprve předevčírem byl u Billa a večer s ním usnul.
Když se pak probudil v domě slečny Maryon, zdálo se mu, že oči zavřel teprve před několika minutami… „Cítím se dobře,“ uklidňoval jí tiše. „Ale to není možné, slečno Maryon… Usnul jsem teprve včera, jsem si tím jistý…“
Zavrtěla hlavou. „Před třemi dny jsem tě náhle našla v tvé posteli, jak klidně spíš. Ani jsem tě neslyšela přijít… když ses druhý den neprobudil v době, kdy obvykle odcházíš do práce, snažila jsem se tě vzbudit, ale nešlo to… pak se z jednoho dne staly dva a pak tři a já skoro ztratila naději… byl jsi jako v… hypnóze…“ snažila se znovu vysvětlit, tentokrát klidněji.
Mladík se zamračil a vzpomněl si, jak se cítil dobře a jak usnul, když ho Bill donutil vypít jeho čaj… Napadla ho první konkrétní myšlenka. Musel ho vidět a zeptat se ho na to, co říkala slečna Maryon. „Takže… co je dnes za den?“ Zeptal se ženy.
Krátce se usmála a podívala se na něj s radostí v krásných ledových očích. „Dnes je karneval,“ odpověděla.
Thomas se zatvářil otráveně, přitiskl si dlaň na čelo a se zaťatými zuby řekl: „Oh… klobouk pro soudce Ralpha…“
Maryon klečící vedle postele otevřela oči dokořán, jako by se jí zmocnila náhlá vzpomínka. Chlapec viděl, jak se zvedla a rychle odešla z místnosti, aby se vrátila s něčím, co vypadalo jako krásný bílý klobouk s peřím a výšivkami našitými ve složitém krejčovském stylu.
„O soudce Ralpha si nemusíš dělat starosti…“ řekla mladá žena a podala mu ho, a když ho Thomas uviděl, zaplavila ho vlna úžasu a vzpomínek, které vedly k jedné osobě…
„Kdo ti ho dal?“ Zeptal se nedůvěřivě a otočil krásný klobouk v rukou.
Byl to Billův klobouk… ten, který měl na sobě ten poslední večer, kdy se jeden druhému oddali, a Thomas se ho nemohl přestat dotýkat, jako by při každém pohlazení stále cítil pod rukama chlapcovu kůži…
„Nevím…“ odpověděla. „Ráno, když jsi spal, někdo zaklepal na dveře hospody, a když jsem vyšla ven, nikdo tam nebyl, ale bylo tam tohle…“
Mladík se ještě chvíli díval na klobouk, který držel v rukou, dokud se neprobral z myšlenek a neodhrnul prostěradlo, aby mohl vstát pod Maryoniným zkoumavým pohledem.
„Thomasi… kam chceš jít?“ Zeptala se a vstala taky.
„K Billovi,“ odpověděl pevně a chystal se vklouznout do pečlivě složených šatů položených na posteli.
Žena ho sledovala při každém pohybu, když se chlapec oblékal a udělal několik kroků ke dveřím. „Ale Thomasi, ještě se zotavuješ!“ Snažila se ho přesvědčit.
„Ale já jsem jen spal!“ Odpověděl a zapnul si kožený opasek.
„Kdo je vlastně ten Bill?“
Thomas otevřel dveře, pevně si omotal šátek kolem krku, aby zahnal chlad, a naposledy se na ženu podíval, než odešel. „Láska mého života,“ odpověděl vážně a Maryon se rozzářila obrovským úsměvem a založila si ruce na prsou.
„Tak si pospěš, Thomasi! Ať na tebe můžu být pyšná!“ Křičela na něj, když viděla, jak její milovaný chlapec běží po ulici a je z něj muž.
Thomas běžel, dokud mu stačil dech, aby se co nejdřív dostal k tomu, co nyní neúnavně a se směsí nedůvěry a zoufalství hledal.
Byl si jistý, že Billův obchod je tam, v budově, která teď vypadala jako starý šedivý dům se stejně špinavými a tmavými okny jako všechny ostatní v aleji u starého dřevěného mostu.
Ale proč je teď pryč? Proč už perleťová cedule neukazovala na obchod se skleněnými dveřmi? Proč se na jeho místě nyní nacházel neznámý palác odrážející nebe Benátek?
Thomas zoufale chodil po třídě sem a tam, tam a sem, stále dokola… aniž by to pochopil…
Snažil se hlasitě volat Billovo jméno, ale nikdo mu neodpověděl, ani majitel toho jména se neobjevil, aby se přihlásil o svou identitu… Snažil se nahlédnout do všech oken, na které dosáhl, ale uvnitř nenašel nic než tmu.
Kde byl Bill?
Thomas nevěděl a nechápal, co se děje… Podvedl ho Bill? Sveden a pak opuštěn, dle šílenství, které vždy bylo kolem něj?
Na to nechtěl ani pomyslet… už nechtěl myslet na nic.
Dotkl se krku, kde Bill zanechal tu noc svou stopu, poznamenaná kůže jeho rty tam stále byla. Podíval se na svůj odraz do okna, ta stopa tam zůstala, skutečná a hmatatelná, to znamenalo, že všechno se to opravdu stalo a nebyl to tedy jen sen…
Znovu zakřičel Billovo jméno, aby ho někdo, kdokoliv slyšel… aby ho Bill slyšel, ale zdálo se, že všechno zmizelo a s ní i naděje, že ho najde…
***
A tak nastal večer, večer karnevalu, večer, kdy slavnost ožila přehlídkou světel a barev tak starodávných a bohatých, jaké v Benátkách během celého roku neviděli.
Soudce Ralph byl nadšený ze svého klobouku, který dokonale ladil s oblekem, bílým, který si vybral z nekonečného množství připravených oděvů. Znovu získal důvěru v Thomase a nyní se dalo říci, že si tak chlapec vydobyl bezpečné místo a dobrou pověst u soudce, který se na něj mohl spolehnout při všech důležitých pochůzkách.
Maryon tančila s úsměvem a rošťácky s mladíkem, který nejspíš nevěděl o pověstech o černé vdově z Benátek, nebo ji prostě pod tou rudou maskou nedokázal poznat, ale žena se zdála být natolik zaujatá, že možná našla muže, kterého nemohla nechat zemřít s dýkou v hrudi… Nebo možná ano.
Jediný, kdo seděl stranou, bez masky a společnosti, imunní vůči hudbě večírku, byl sám mladý Thomas, příliš pohlcený svými myšlenkami a vzpomínkami, které nedokázal vymazat ani zastavit, v jejich zmateném běhu v hlavě.
Maryon to věděla, vždycky věděla, že v téhle uličce není žádný kloboučnický obchod, že všechno je staré a opuštěné kvůli nebezpečí vody z kanálu, která se může při prvním dešti zvednout a dostat se do domů.
Přesto se to skutečně stalo, intenzivně a po celé ty dny, Thomas to věděl… viděl to, slyšel to, zažil to… a všechno to nemohla být jen představa…
Maryon naslouchal a chápal, ale nedokázala najít odpověď na mladíkovy obavy.
A tak Thomas seděl a přemýšlel o všem, co se stalo, na schodech kostela na majestátním náměstí Piazza San Marco, slavnostně vyzdobeném a obydleném tajemnými maskami v nejlepších šatech, které tančily a bavily se v nejkrásnější den v roce.
Zrovna když tam stál, mlčky a sám, upoutala jeho pozornost postava v masce: jen co zvedl oči, upoutala ho. Ta postava byla celá v černém, otočená k němu zády, s černým hedvábným deštníkem, který mu od pasu nahoru zakrýval skoro celá záda.
Thomas v té postavě našel něco povědomého, stál a pozoroval ji, ona stála nehybně a skoro jako by čekala a on obrovskýma očima sledoval, jak se otáčí jen natolik, aby se ukázal jemný profil a černé hedvábné vlasy se zapletenými peříčky, které jí lehce sklouzávaly k bokům…
Thomas rychle vstal, aby se setkal se známou postavou, které se na tváři objevil drobný úsměv skrytý pod tenkou černou krajkovou maskou, jež umožňovala zahlédnout jeho perleťově šedé oči.
„Bill…“ zašeptal šokovaně Thomas a ponořil se do davu, když v něm mladý chlapec zmizel. Vyšel ven a snažil se ho sledovat, ale Bill zmizel a nechal se zahlédnout, když chtěl… jako vždycky…
Schovával se, nechával po sobě toužit a nikdy se nenechával chytit, a Thomas se ho snažil dohnat, ale stačil zahlédnout jen jeden detail nebo jeho hlas, který ho volal, a zdálo se, že se všechno vrací znovu na začátek…
Zřetelně ho viděl mimo večírek, který zaplnil náměstí, když se proud lidí vytratil z hudby, světel a vše bylo naplněno vzdáleným zvukem davu a osvětleno pouze svitem měsíce.
„Bille!“ Zavolal Thomas a natáhl k němu ruku.
Vtom se Bill otočil a volnou rukou si pevně přidržoval svého černého králíčka. Podíval se na něj nevinně a naklonil hlavu, jako by ho chtěl pobídnout, aby pokračoval.
„Hledal jsem tě, ale byl jsi pryč… tvůj obchod je pryč a s ním i ty sám… kde jsi byl?“ Zeptal se Thomas a snažil se pravidelně dýchat, unavený z běhu i z nadšení, že ho znovu našel.
Ale Bill vypadal jako přelud, díval se na něj a mlčel, jen s malým úsměvem na rtech. „Nemusíš mě hledat,“ řekl jen.
Mladý blonďák zavrtěl hlavou. „Proč jsi mě u sebe nenechal?“ Zeptal se znovu.
„Jsem s tebou.,“ odpověděl druhý klidně. Jeho emoce byly cizí a neutrální, jako by se té diskuse ani neúčastnil. Vypadal jako přízrak…
„Nerozumím ti, Bille…“
„Měl jsem tě nechat zapomenout… ale nechtěl jsem… jen jsem se musel ujistit. A chci se ujistit znovu,“ vysvětlil. Měsíční světlo pronikalo krajkou deštníku, lehce ho osvětlovalo, a jeho perleťová kůže se v jemné záři leskla… Kdyby ho tak mohl mít u sebe… Už jen pohled na něj, aniž by se k němu mohl přiblížit, přiváděl Thomase k šílenství. Ani nevěděl, jaká síla ho od něj drží, ale něco hluboko uvnitř mu říkalo, aby to nedělal.
Zamračil se. Zapomenout? Co znamenalo, že nechtěl, aby zapomněl? A v čem si chtěl být jistý?
Všechno se to ještě víc zamotalo, když ta slova došla k jeho mozku a srdci, právě když Bill začal odcházet, on se hned vydal za ním, jelikož nechtěl, aby zase odešel, i když cítil, že se to stane.
„Bille… Bille počkej.“ Thomas na něj zavolal, ale Bill se nezastavil, a když zahnul za roh, byl vlastně pryč.
Blonďák znovu pocítil tu zoufalou prázdnotu, když zahnul za roh a uviděl jen prázdnou ulici.
autor: °GinevrA°
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
