autor: °GinevrA°
„Rád bych se setkal pouze s Tomem,“ začal Rahm, když spatřil prince v doprovodu svého regenta přicházet širokou chodbou.
„Je mi líto, že vám musím odporovat, konzule Rahme, ale…“
„Ne, můžeš jít, Janisi,“ vložil se do toho Tom, než stačil starší dokončit větu. Regent se opět cítil zmatený a překvapený, ale respektoval princovo přání a zastavil se přede dveřmi, kterými Tom a Rahm vstoupili.
Návrat do paláce neměl na Toma dobrý vliv, byl napjatý a nervózní z toho, že si znovu sedá naproti němu, jako by musel začínat znovu. Vskutku musel začít znovu.
„Dáš si víno nebo ovoce, princi Tome?“ Nabídl mu konzul, ale ten odmítl. „Připadáš mi nervózní…“ pokračoval muž.
„Chtěl bych jen rychle začít a ukončit tohle jednání,“ začal chlapec a nedokázal zmírnit hrubost svého hlasu.
Muž se křivě usmál. „Kde začneme?“
„Řekl bych, že budeš muset najít nový návrh, jak ti mohu zaplatit.“
„Všiml jsem si, že je těžké s tebou obchodovat.“ Rahm se tiše napil vína. Tom si všiml jeho záliby v pití a jen ho to rozčilovalo. Tom to jeho troufalé, nafoukané chování nemohl vydržet.
„Myslím, že věci mohou být mnohem jednodušší…“
Muž tuto narážku ignoroval. „Víš, princi Tome,“ začal s tím svým strašně klidným výrazem. „O tvojí rodině kolují různé zvěsti. Víš o nich?“
Tom se znepokojeně zamračil, ale snažil se zůstat neutrální, aby nevzbudil podezření. „Jaké zvěsti?“
Muž zkřížil prsty a lokty se opřel o stůl. „Povídá se, že tvoje matka ve skutečnosti porodila dvě děti…“ řekl nezaujatě, jako by se bavil o bezcenných hloupostech.
„Povídá se to, ale samozřejmě to všechno vím jen z doslechu,“ přikývl Tom a polkl.
„Že druhý syn byl vychováván v královském paláci v tajnosti…“ Tom při těch slovech bojoval s nutkáním rozšířit oči. „Víš, co to znamená, že?“
„Nemáš právo na takové narážky,“ odpověděl pohotově a projevil sebejistotu, kterou neměl.
„Jistě, a za to se omlouvám,“ prohlásil muž rychle. „Ale myslím, že takové zvěsti nemůžeš ignorovat… zvlášť, pokud je toho i mnohem víc, co se říká…“
„Pokud si vážíš svého života, doporučuji ti, abys toho ihned nechal.“ Tom doslova ztrácel trpělivost, kterou neměl už od chvíle, kdy do té budovy vkročil. Nikdy ho nenapadlo, že by někdo mohl něco takového tušit, ani Janis se mu o tom nikdy nezmínil.
„To jsou vážné hrozby, princi Tome,“ řekl muž s falešným údivem.
„Dávej si pozor na to, co říkáš.“
„Dávej si pozor, co děláš.“
Tom neodpověděl, ale zdálo se, že muž pokračuje ve své řeči. „Řekl jsem ti o těch pověstech jen proto, abych tě varoval. Je načase, aby ses začal vážně chránit.“
Znělo to spíš jako výhrůžka než jako rada a Tom ho spěšně uklidnil. „Jsem dostatečně chráněn. Hloupé zvěsti, které se mohou šířit, mě nemohou oslabit.“ Bylo mu vlastně divné tak bezostyšně lhát, ale věděl, že je to správné. Alespoň si to myslel. „Takže tě jen žádám, abys v našem rozhovoru pokračoval s plnou vážností.“
„S potěšením jsem si všiml, že jsi inteligentní a sebevědomý mladý muž,“ pochválil ho muž bez jakýchkoli emocí v hlase, kromě obvyklé sebejistoty, která zněla jako nadřazenost. „Nedokážu si vysvětlit tu tvou náklonnost k tomu… malému otrokovi…“ řekl tím svým posměšným tónem. „Někdy mám skoro podezření, že tě k němu pojí docela jiné city… Nerad bych, aby se ty zvěsti ukázaly jako pravdivé…“
Tom prudce vydechl nosními dírkami a rozzlobil se. „Co chceš? Billa?“ Zeptal se ošklivě a vstal ze židle, na které seděl. Muž se na něj podíval se zájmem, ale bez sebemenšího stínu strachu. „Dostaneš ho,“ řekl jen proto, aby schůzku rychle ukončil. „Ve skutečnosti dostaneš, co si zasloužíš, věř mi.“
„Moudré rozhodnutí, princi,“ odpověděl muž spokojeně a ani v nejmenším se nezachvěl. „Dám ti radu. Tvoje královská stráž není tak výkonná, možná bys ji měl nahradit nějakou schopnější.“
Tom by ten samolibý, téměř výhružný úsměv nechal zmizet úderem pěstí nebo i více, kdyby mezi ním a mužem nebyl ten veliký stůl.
Tvoje královská stráž není tak výkonná, možná bys ji měl nahradit nějakou schopnější…
Co to znamenalo? Výhrůžku? Fiktivní rada ohledně fám? Kdy měl konzul důvod vyzkoušet efektivitu jeho stráží?
Tom se rozhodl tuto větu ignorovat, i když zmatek, který cítil uvnitř, bylo těžké ignorovat.
„Předpokládám tedy, že schůzka dopadla více než dobře.“
Tom i tato slova ignoroval a již podruhé okamžitě opustil místnost, aniž by se rozloučil.
°*°*°
Janis si od chvíle, kdy se Tom vrátil ze schůzky a odjeli zpět do paláce, ještě jednou přejel rukama po tváři. Chlapec v kočáře nepromluvil ani slovo, vypadal rozzuřeně a celou cestu strávil se založenýma rukama a odvráceným pohledem.
Jakmile dorazili do regentovy pracovny, všechno mu pověděl, a dokonce i starší muž měl problémy tomu uvěřit.
„Jak je možné, že to ví?“ Řekl. „A jak mohl proniknout do paláce? Všude jsou stráže.“
„Nevím, tohle mi řekl,“ odpověděl unaveně Tom. „Musel se o tom nějakým způsobem dozvědět…“
„Proč jsi mu řekl, že bude mít Billa?“
„Jen jsem chtěl odejít,“ ospravedlňoval se Tom. „Samozřejmě, že nechci, aby tam Bill šel.“
Zdálo se, že Janis o tom chvíli přemýšlí, jako by chtěl najít vhodná slova a srovnat si myšlenky.
„Tome,“ oslovil ho. „Víš, proč se snažíme vytvořit spojenectví mezi tvým impériem a impériem Západních zemí?“ Zeptal se.
Chlapec se zamračil, než odpověděl. „Abychom měli spojence v případě války, získali lepší možnost obchodu, vlastně… vytvořit alianci.“ Tom na tuto otázku odpověděl trochu nejistě a vzpomněl si na všechno, co ho o tom Janis naučil.
„Takže chápeš, jak důležité je toto vyjednání dokončit, že?“
„Co tím chceš říct?“
„Tohle je spiknutí, Tome,“ řekl. „Jeho slova jsou jasným varováním a také jasným nedostatkem úcty k tobě. Nemůžeme dovolit, aby ten muž ohrožoval tvé království. A rozhodně mu nemůžeme dovolit, aby ohrožoval Billův i tvůj život.“
Tom ho sledoval, ale nechápal. „Co myslíš, že bychom měli udělat?“ Zeptal se s přimhouřenýma očima.
°*°*°
Bill zvedl pohled, když uviděl roztažené závěsy, ale zarazilo ho, že do ložnice nevstoupil Tom, ale jeho regent.
„Janisi…“ zašeptal.
„Bille… víš, že tě moc často nenavštěvuji,“ odpověděl muž. „Ale potřebuji s tebou mluvit o samotě a v klidu.“
Bill trochu zmateně přikývl a udělal na posteli místo pro Janise, aby si sedl vedle něj.
Muž si povzdechl a začal mluvit. „Víš, že Tom požádal o další schůzku s konzulem Rahmem, a předpokládám, že už o tom víš všechno.“ Chlapec přikývl. „Chci si s tebou o tom promluvit v Tomově přítomnosti, jen věz, že ať už bude rozhodnuto jakkoli, bude to jen pro tvé vlastní dobro a dobro tvého bratra.“
Bill se zmohl jen na přikývnutí, aniž přesně pochopil, co se mu regent snaží říct. Ucítil, jak se mužova ruka usadila na té jeho, otočil dlaň vzhůru a vložil do ní prsten.
„Vezmi si to, bude to velmi důležité pro tvoji práci.“
Chlapec ho obrátil mezi prsty a spatřil, že je na něm vyrytý obrovský symbol říše. „Tom už o tom ví?“ Zmohl se jen na tuhle otázku.
„Ano, proto ti chci všechno vysvětlit v jeho přítomnosti,“ vysvětlil. „Ale chci, abys věděl, že není úplně přesvědčený a ať se stane cokoli, prosím, nechovej k němu nenávist.“
Bill sebou trhl. „Nikdy ho nebudu nenávidět, to ti můžu slíbit.“
Janis přikývl. „To jsem chtěl slyšet,“ řekl s krátkým úsměvem. „Potom si tě zavolám do své pracovny, abychom si o tom mohli promluvit…“ Muž pohladil chlapce po paži, přiblížil se k němu a nechal mu na rtech malý polibek a roztržitě ho pohladil po tváři.
„Dobře…“ zašeptal Bill poté, co mu toto gesto oplatil, a když se regent chystal opustit jeho pokoj, dodal ještě: „Děkuji… za všechno“, než zmizel za závěsy poté, co mu věnoval poslední pohled.
autor: °GinevrA°
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
