autor: °GinevrA°
„Ani tam jsme ho nenašli, prohledali jsme celý palác, ale zdá se, že princ zmizel.“ Mladý strážný mluvil udýchaně, což bylo znamení, že běhal po celém paláci a hledal svého prince, který jako by zmizel.
Janis věděl, že v tuhle noční dobu může být Tom jen na jednom místě, ale to bylo nemožné, protože Bill tam nebyl… nebo možná…
„Svolejte všechny ostatní a připravte kočár. Musíme odjet,“ nařídil.
°*°*°
„Žádal jste si mě?“ Bill se opět ocitl v přítomnosti šlechtice, který seděl na sametem potažené pohovce v krásném pokoji, jenž působil dojmem ložnice skryté za červeným závěsem.
Vypadalo to skoro jako jeho postel.
„Ano… bylo mi řečeno, že jednou z tvých schopností je jistý talent pro výklad snů…“ začal muž a oběma rukama se opřel o opěradlo.
„Nastudoval jsem toho hodně o snech.“
„Pak potřebuji tvou pomoc,“ nařídil. „Včera v noci se mi zdál zvláštní sen.“ Počkal, až Bill přikývne. „Zdálo se mi o zmiji.“
„Zmiji?“
„Zmiji schované pod polštářem mé postele. Snažil jsem se před ní utéct, ale cítil jsem se zesláblý a mohl jsem hýbat jen jednou nohou. Sen byl krátký a pamatuji si jen tohle. Myslím, že se nic jiného nestalo… Co myslíš, že to znamená?“
Bill ztěžka polkl, přesvědčen, že pravý význam by se konzulovi nemusel líbit, a okamžitě přemýšlel, co říct, aby ho neznepokojil. Věděl, že sny nemohou souviset s budoucností, ale pouze s jeho vlastními pocity, ale myslel si, že v tuto chvíli bude lepší věci nekomplikovat. „Zmije, zajímavý symbol,“ začal. „Ve vašem případě je to pozitivní symbol, protože… představuje změnu a proměnu, možná související s uzavřeným spojenectvím s novou Východní říší.“ Rahm pozorně naslouchal a tvářil se zaujatě, ale musel přestat, když se ozvalo zaklepání na dveře a muž dal klepajícímu svolení ke vstupu.
Do místnosti vstoupila služebná s podnosem s ovocem a vínem, položila ho na stůl před malou pohovku, kde seděli, a po krátké úkloně tiše odešla.
„Prosím, pokračuj,“ nařídil šlechtic mávnutím ruky a Bill pokračoval ve výkladu.
„Být chromý, nemoct hýbat nohou může znamenat ochotu se zlepšit, napravit to, co nás oslabuje…“ Bill si toto vysvětlení v danou chvíli vymyslel, a zároveň se mu podařilo udržet pohled na sklenici vína, ale celý kontext snu a všechna vysvětlení nehýbající se nohy byla negativní. Doufal, že mu to ten muž bude věřit.
Navzdory tomu, co očekával, si muž vzal hrozen a poté, co ho snědl, ho gestem ruky zastavil a jeho výraz vypadal samolibě, když začal mluvit. „Takže se není čeho bát?“ Zeptal se a Bill přikývl.
„Není čeho se bát,“ zopakoval tiše.
„Víš,“ začal muž znovu, „také jsem hodně studoval o výkladu snů.“ Bill polkl a málem mu zaskočilo. „Ale podle mých studií by se to dalo vysvětlit úplně jinak, než jak říkáš ty… ale možná se ve východních zemích sny vykládají jinak…“
„Já…“
„Oh ne, na můj vkus jsi toho řekl dost,“ zarazil ho muž a vzal do jedné ruky pohár s vínem. „Víš, co si o tobě začínám myslet?“
Bill vyděšeně zavrtěl hlavou. S tou pastí od konzula nepočítal a jediné, co ho teď napadlo, bylo, jak se z ní dostat.
„Víš, co o tobě vím?“ Zeptal se a hrozivě se přiblížil, zatímco Bill na svém místě zkameněl a pocit, že všechno ještě zhoršil, zabil jakékoliv myšlenky.
Než muž pokračoval, napil se z poháru a na několik okamžiků bylo vše normální. Teprve po chvíli se Bill zamračil, když se podíval na jeho podivný výraz, a pomyslel si, že na něj tak působí jen chuť vína.
Když však muž začal kašlat a dusivým hlasem se snažil něco říct, uvědomil si, že něco není v pořádku. Bill mohl jen s vytřeštěnýma očima a bez hnutí sledovat, jak se muž v agónii svalil na opěradlo pohovky. Zdálo se, jako by ho škrtily neviditelné ruce.
Rychle se zvedl ze židle a dál se díval na konzula, který teď ležel bez života, a na pohár, který mu s rachotem vyklouzl z ruky na podlahu.
Byl si jistý, že on nic neudělal. Neměl ani příležitost nalít jed do vína, a proto za jeho smrt nemůže, nebo na to možná někdo přišel dřív než on. Někdo, kdo zády ke dveřím všechno slyšel, aby se ujistil, že všechno probíhá, jak má.
Někdo s vlasy plnými sladkých hnědých kudrlinek.
°*°*°
„Co se to tu děje?“ Tom ustaraně a udýchaně sesedl z koně a prodíral se mezi strážemi, které se motaly u vchodu do paláce. „Co se stalo?!“ Vykřikl znovu, a konečně se mu podařilo upoutat pozornost jednoho z nich, který ho poznal, a než odpověděl, udělal malou úklonu. „Konzul je mrtvý,“ řekl.
Tom nevěděl, jak na ta slova reagovat. Věděl, že to byl záměr, ale nedokázal se přimět k radosti. Nemohl přestat myslet na Billa a na následky. „Kde je Bill?“ Zmohl se jen na tohle.
„Kdo?“ Zeptal se strážný nechápavě.
„Můj osobní sluha,“ vysvětlil Tom. „Přijel před několika dny… kde je?“
Zdálo se, že strážný pochopil a ochranitelsky položil ruku za princova záda. „Pojďte se mnou,“ řekl a vedl ho dovnitř paláce. „V době smrti byl nalezen u konzula.“
„Cože?“
„Říkal, že se mu při řeči udělalo náhle špatně,“ vysvětlil. „Byl to on, kdo zalarmoval královskou stráž.“
„Kde je teď?“
„Je v bezpečí. Vedu vás k němu,“ odpověděl druhý a po několika dalších krocích do chodeb paláce se ho zeptal, proč jel takovou dálku v tuto noční hodinu.
„Sám si to nedokážu vysvětlit, ale zdá se, že jsem přišel právě včas.“ Tom byl tak napjatý, že ani neměl dost rozumu, aby strážného pokáral za jeho nevhodnou otázku. Myslel jen na to, co se děje, a na to, že musí zjistit, jak se Billovi daří, jinak se zblázní.
Nakonec se strážný zastavil před dveřmi. „Je tady,“ řekl, znovu se uklonil a odešel.
Tom ho sledoval. „Díky,“ řekl mu, než opatrně vstoupil do pokoje.
Místnost byla tichá a zdánlivě prázdná, dokud do ní klidně nevstoupil a nesetkal se s překvapeným pohledem Billa, který seděl na posteli a zvedl hlavu, aby viděl, kdo vstoupil.
„Tome?“ Zeptal se tiše. „Už jsi dorazil?“
„Odjel jsem včera večer,“ řekl, když se přiblížil. „Chtěl jsem tě vyzvednout, nechtěl jsem, aby ses dostal k… tomuhle.“
„Ale já jsem nic neudělal…“ Bill si položil ruku na obličej, aby se otočil a setkal se s pohledem Toma, který se posadil vedle něj.
„Řekli mi, že jsi byl s ním, když se mu udělalo špatně.“
„Ale to já ne. Nevím, co se stalo, ale nic jsem neudělal,“ zopakoval Bill. „Podívej,“ dodal sluha, sundal prsten a otevřel ho, aby Tomovi ukázal, že je v něm stále jedovatý prášek.
Právě když se Tom chystal odpovědět, uslyšeli z chodby něčí živý hovor a zdálo se, že těžké kroky míří přímo do pokoje, ve kterém se nacházeli, ve skutečnosti se dveře nenápadně otevřely a vpustily dovnitř viditelně znepokojeného a ustaraného Janise.
„Ach díky Bohům…“ začal regent. „Tome, o tom, že jsi zmizel uprostřed noci bez varování a bez stráží, si s tebou promluvím později,“ řekl přísně směrem k chlapci, ale jeho pozornost se soustředila jen na Billa, ke kterému rychle přistoupil, aby ho srdečně objal. „Všechno jsem o tom slyšel.“
„Ne,“ vložil se do toho chlapec a položil si hlavu na mužovo rameno. „To jsem nebyl já…“ řekl roztřeseným hlasem.
Janis pomalu uvolnil objetí, aby si ho mohl lépe prohlédnout, a položil mu ruce na hubené paže.
„Je to pravda,“ zasáhl Tom a ukázal mu prsten. Regent si ho zamračeně prohlédl a pak se podíval na Billa.
„Jak jsi to tedy udělal?“ Zeptal se ho.
„Nic jsem neudělal,“ trval chlapec znovu na svém, cítil se obklíčený a hlavně nepochopený. „My… povídali jsme si, pak přišla dívka a přinesla víno. Vypil ho dřív, než jsem stačil cokoli udělat, a… udělalo se mu špatně.“
Bill sklopil zrak, skoro jako by litoval, že to nedokázal sám, zatímco ostatní dva se na sebe chvíli dívali a Janis to ticho přerušil. „Takhle to bude nejlepší,“ řekl. „Je čas vrátit se do paláce, stráže se o to postarají. Musela to být obyčejná nemoc…“
Když Bill uslyšel větu „zpět do paláce“, pocítil zvláštní pocit ztráty, přestože ho od místa, kde do té doby žil, dělilo jen několik dní. Když naposledy procházel chodbami konzulova paláce, přemýšlel o tom, jak pro to všechno nedokázal najít konkrétní vysvětlení, nedokázal přestat krok za krokem myslet na to, jak je to všechno vzdálené, přestože se to právě stalo.
Věděl jen to, že to všechno změní; Tomův život, který přišel na trůn, i jeho vlastní, ale nevěděl, jakým způsobem. Byl si víc než jistý, že Tom své sliby dodrží, ale nebyl si jistý, jestli se jim dokáže postavit, ale nepřekvapila ho čistá důvěra ve vlastní dvojče, která tu myšlenku doprovázela.
Při chůzi se Bill dotkl jedné Tomovy ruky, uchopil ji a stiskl, přičemž na okamžik zachytil Tomův pohled. Celý jeho život byl v rukou jeho dvojčete, a ať se stane cokoli a Tom se rozhodne jakkoli, bude to muset přijmout. Dokázal myslet jen na to, že všechno, co se právě stalo, a všechno, co bude dělat v budoucnu, bude jen pro něj.
°*°*°
„Ať žije císař!“ Zvolal Janis a představil Toma zaoceánskému davu, který se shromáždil před palácem, kde oslavovali jeho nástup na trůn.
Tom se vydal ke kamenné římse, za níž dav skandoval jeho jméno. Kývl jejich směrem, a najednou se cítil těžký a zmatený. Po tom všem, co se stalo, ten den konečně nastal a on teď cítil všechno to napětí.
Ztěžka polkl a cítil, jak se mu točí hlava. Teprve v tu chvíli si všechno uvědomil a zdálo se mu to až příliš velké…
Určitě by omdlel, kdyby to všechno rychle neskončilo.
Bill slyšel dav i ze svého pokoje, tak velký a hlučný byl. Slabě se usmál, byl na Toma pyšný.
„Ať žije císař…“ zašeptal, i když ho nikdo neslyšel.
Vzhlédl, ale viděl jen propletené liány, které tvořily jeho střechu, a slabé sluneční paprsky, které jimi pronikaly. Úsměv mu zmizel, když ucítil, jak mu po tváři sklouzla první slza a spadla do bazénu, kde se spojila s křišťálově čistou vodou.
Sevřel část řetězu, která mu visela na hrudi, a cítil, jak se mu oči plní slzami.
autor: °GinevrA°
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
