Kaulitz podcast epizoda 15

Překlad podcastu „Kaulitz Hills – Senf aus Hollywood: Episode 15 „Würdevoll bedeutungslos werden“ 8. 12. 2021
Překlad: @Cammi @Like_a_Color a @svenjaxblau

T: Ahoj, Maus!
B: Ahoj, Mause…
T: Ahoj Mausel (Tom se směje)
B: Tak dneska je všechno jinak. Eerrrm…
T: Proč?
B: Protože sis zapomněl přinést pití.
T: Jo… já… no…
B: Tome, poprvé! Jestli tohle není špatné znamení v Kaulitzhills…
T: No, já jsem…
B: Stahují se mraky…
T: To bylo trochu schválně-
B: Monzun se blíží! … Proč?
T: Bylo to tak trochu schválně, protože jsem si na ráno ještě naplánoval pití… a pak jsem zmeškal schůzku s doktorem, úplně jsem zapomněl! Zapomněl jsem na schůzku u doktora, a pak jsem si na to vzpomněl, takže jsem musel spěchat, krmit psy a tak… zbývalo mi přesně půl hodiny, abych tam byl včas. Tak jsem si říkal-
B: A pak sis pomyslel: „Uf, Bill už má něco k pití.“
T: Věděl jsem, že potom musím být u Billa, nahrávat nový podcast, ale teď se do sklepa nedostanu. Nechci vám říkat, co jsem měl v plánu, ale do sklepa jsem se nedostal. Myslel jsem si: „Uf, bude tam mít nějaký chlast, takže můžeme vytvořit něco kouzelného.“ A tak jsem se rozhodl, že to udělám. Proto nás napadlo, že dneska uděláme Bloody Mary přímo na místě. A neee, nezapomněli jsme, že už jste si ji udělali.
B: Ano!
T: Ale my jsme na ni měli takovou náladu! (směje se)
B: Měli jsme takovou žízeň! Žízeň na Bloody Mary!
T: Tak jsem si myslel…
B: Podívej se na to!
T: … uděláme to dneska správně, s opravdovým… Jak že se to jmenuje? Celer!
B: Celer? Správně, celerovou tyčinkou. Můžeme si o něm opět krátce popovídat. Tak, pěkně vodku do toho… ehm… můžete si to odměřit sami, jak silnou bys chtěl-
T: Dělali jsme ji bez receptu.
B: Jo, prostě jsme to smíchali dohromady… Free Willy!
T: Free Willy!
B: My jsme prostě vyrazili jako Free Willy. Takže prostě jednoduchý… (směje se)
T: To mi jednou někdo řekl. Zeptal se mě: „Co znamená freiwillig [dobrovolný]?“
B: Free Willy! (Oba se smějí) No… Prostě trochu vodky; rajčatový DŽUS, samozřejmě; pak to smíchat s… Teď si zase nemůžu vzpomenout, jak se to jmenuje…
T: Celer!
B: Wuo-
T: Ou, dobře!
B: Wosheshter…
T: Worcesterská omáčka? [vyslovuje to úplně špatně]
B: Worcesterská omáčka! Prostě si dejte dovnitř malý doušek z té omáčky… z téhle worchesterové omáčky.
T: Mmmh!
B: Pak rozkrojte pěkný citron, vymačkejte dovnitř trochu citronové šťávy…
T: Vlastně tam můžeš hodit i plátek citronu, jestli chceš.
B: Jistě, můžeš. Taky tam můžeš hodit spoustu dalších věcí. Hodně lidí z toho dělá celou polévku.
T: Jo, je to jako zeleninová polévka. Alespoň mi to tak připadá. Je to…
B: To je pravda! A pak…
T: To je zdravé! Taky trochu vodky je zdravé!
B: … sůl a pepř navrch, pořádně to zamíchat a na závěr celerovou tyčinkou… Výborné! Tak pojď!
T: Výborné! Na zdraví!
B: Hned to chci ochutnat! Tak pojďme! Na zdraví!

INTRO

B: Výborné!
T: Výborné! Já jsem taky takový, že bych v letadle nejradši pil rajčatový džus.
B: To jsem nikdy předtím nechápal. Může mi někdo vysvětlit, proč lidé v letadle rádi…
T: … pijí rajčatový džus?
B: To je taková blbost!
T: V obchodním letu jsou všichni obchodníci… Hlavně v době oběda. Asi proto, že je to něco jako malá polévka.
B: Ale je to jako dostat ve vzduchu chuť na rajčatový džus? U mě je to stejné. Na rajčatový džus většinou nikdy nemyslím. Nikdy!
T: Kdo si obvykle dává rajčatový džus? Vždycky si ho během letu objednáš.
B: V letadle si ho někdy objednávám také. Pak si říkám: „Dobře!“
T: Úplně úžasný, se solí a pepřem… Skvělý!
B: No, spíš si myslím, že je to tím, že jsi dneska nic nepil, protože jsi trochu na hraně, ne? Jsi trochu podrážděný, Maus…
T: Měl jsem blbej den! Takovej posranej den! Vlastně jsem měl… pfft… až na pár výjimek… Byl to extrémní týden. Šlo to oběma směry, víš. Totálně vyčerpávající, a zároveň týden, na který nikdy nezapomenu, ale…
B: Ale ty…
T: Já nevím. Jsem trochu na hraně.
B: … na hraně. Jsi trochu podrážděný. Máš špatnou náladu. Rozbuška je velmi, velmi krátká. Máš tak trochu své období! (směje se)
T: No… Jo…
B: Jsi takový trochu.
T: Jo…
B: Trochu přecitlivělý. Ty jdeš rovnou po jednom. Předtím jsi na mě vyjel (posměšným hlasem): „TO NEUMÍM!“ Pak jsi zavěsil telefon a řekl jsi…
T: Jo!
B: Takže pak nejsi úplně ve své kůži. Pak jsem si pomyslela: „Dobře, skvělé. Bude pro tebe dobré, že dneska zase nahráváme a dáme si malou skleničku, aby ses dostal z hlavy. Měl jsem pocit, že neumíš tak dobře multitasking.
T: Ne… To rozhodně ne.
B: Tak to jsi pořád jako…
T: Ty to umíš?!
B: Ano! Mnohem líp než ty.
T: Já to vůbec neumím.
B: Myslím, že je to proto, že mám víc ženských hormonů než ty.
T: Myslíš?
B: Protože jsi tak uvnitř svého tunelu. Vždycky to vidím znovu a znovu… Proto ti říkám Schnecki [zdrobnělina od Schnecke, „šnek/šnek“] (Tom se směje) Šnekuješ (Bill se chichotá) a jsi takový… Vždycky se tak soustředíš jen na jednu věc a jsi v ní úplně ztracený. Když pak máš nějaký problém, nebo jsi… jsi pak do toho tak zažraný. Nebo když máš nějaký projekt, zrovna teď máš jeden obrovský, ale jsi do něj pak tak zažraný… Já nevím. Já už řídím několik projektů najednou a můžu vždycky… ale člověk je do toho někdy tak zažranej, že si říkám: „Maus… Kolem tebe jsou i jiný věci…“
T: Já nutně potřebuju víkend!
B: Jo!
T: U mě je to tak, že se na víkend strašně těším. Potřebuju se pořádně vyspat. Můj spánkový režim je takový na nic. Chtěl bych se pořádně vyspat. Strašně se na to těším. Teď ti povím o svých snech. Je to… Je to…
B: Jo, o…
T: Nejenže jsem měl extrémně náročný týden, ale navíc byl spojený s nočními můrami bez přestávky.
B: Abych byl upřímný, měl jsem to samé. Jsem méně vystresovaný než ty, ale jsem Pes. Unavený. Protože se mi zdají jen samé sračky a vůbec nespím. Musím nutně do spánkové laboratoře.

O čem sníme

B: Tak já už zase vážně trpím (Tom se směje) Mám vážně…
T: Když řekneš, že trpíš, hned se začnu smát. (Oba se smějí) To se mi líbí.
B: Ne, ale já mám opravdovou bolest, fyzickou bolest. O tom už jsme mluvili. Mám fyzic- nenene… bolest. Mám fyzickou bolest ve snech.
T: Ach bože…
B: Právě teď mám opravdu ošklivé noční můry o nožích a bodání a střílení a mučení a řezání a natahování kůže… Opravdu násilné, fyzicky bolestivé… Probudím se a mám fyzickou bolest. Opravdu to bolí, ale už jsem tak unavený z předchozích nocí, že se do těch snů vždycky vrátím.
T: Vždycky do toho samého?
B: Pořád do stejného. Tento týden se mi to stalo dvakrát…
T: Takže se z toho nemůžeš dostat.
B: … že se z toho nemůžu dostat a musím vstát, chodit… opravdu musím vstát z postele a trochu se projít.
T: Páni… Ten sen tedy musel být opravdu zlý.
B: Tak zlý… Měl jsem paniku. Paniku! Byl jsem celý mokrý od potu, moje postel taky… Tenhle týden se mi zdál sen, byl fakt šílený, byl to takový strašidelný dům… Já nevím, protože většinou jsou moje sny realističtější, jako špatné události, které se opravdu mohou stát, a na konci jsem si musel připomenout, že se to vůbec nestalo. Tentokrát byly tak…
T: Více nápadité.
B: … nápaditější sny, to samozřejmě neznamená, že jsou krásnější, ale jako z hororu. Byl jsem v domě, který byl, jak si jistě dokážete představit, z nějakého velmi strašného hororu. Taky to bylo spojený s opravdovou fantazií z Loitsche, odkud pocházíme, za Kalibergem s těma hroznýma sousedama, co jsme měli-.
T: Jo.
B: … Byli to opravdu zlí, temní a zločinní lidé. Takové zlověstné postavy, ze kterých měl člověk vždycky strach. Tak to bylo a to je taky důvod, proč se to asi smíchalo (Tom se směje). Myslel jsem na ně a na naši rodinu, protože jsme si právě hodně povídali o naší minulosti. Takže tam byl ten strašidelný dům v lese, kde žila spousta lidí pohromadě. Taky tam bylo dítě s takovou zvláštní, podivnou kožní nemocí, kterou nikdo předtím neviděl… s puchýři, něco podobného moru nebo svrabu se všemi detaily z boulí a popálenin. Bylo pokryté vrstvou kůže, která to trochu zakrývala, ale stejně to bylo vidět. Někdy se to svléklo z kůže, takže bylo vidět morové boule pod ní. Měla takové ošklivé zuby. Ta loutka pořád křičela, běhala po mně a bodala mě. Měla nejlepšího kamaráda, opičáka zabijáka!
(oba se smějí)
T: Ach bože…
B: To zní tak legračně!
T: Ne, zní to jako jedna z těch hodně zlých hororových nočních můr z našeho dětství.
B: Uuuugh… jo…
T: Zní to jako… to si pamatuju.
B: Bylo to hrozné. Byla tam taková vražedná opice… Ta opice na mě skočila a začala křičet a pištět. Vytrhala mi vlasy. Zároveň mě nějací muži drželi na zemi a ta loutka nebo to dítě bylo vedoucí… Bylo to TAK zlé… Bylo to tak zlověstné a nebylo úniku. Nebylo úniku a vklouzl jsem do toho ag-
T: Odkud myslíš, že to přichází? Máš jeden hororový dům hned vedle tvého, kam se zase nastěhovali noví lidé.
B: Jo…
T: O tom už jsme mluvili. Schválně jsem tě vyděsil, protože jsem říkal, že v noci přijdou.
B: To je to poslední, co teď potřebuju, někoho, kdo mě děsí.
T: Myslíš, že by to mohl být důvod?
B: Mohlo by to být proto, že tenhle dům je strašidelný.
T: Samozřejmě. To s tou opicí a vytrháváním vlasů je zjevně strach ze ztráty vlasů, to z psychologického hlediska naprosto chápu. Pak je tu… (smích)
B: Ty jsi teď vykladač snů, nebo co?
T: Ano! Jsem tu od toho, abych ti vyložil tvé sny a poradil ti, co máš dělat dál. Myslím, že tenhle hororový dům a všechny tyhle věci jsou kvůli sousedům. Tomu domu vlastně hrozí zřícení, abych tak řekl, že?
B: Ano!
T: Je to dům…
B: Já bych tam nevkročil ani nohou.
T: Vlastně tam nikdo nesmí bydlet. Někdo ten dům musí obývat, řekl bych.
B: Já jsem zrovna tuhle viděl v jednom okně, že můžu nakouknout do JEDNOHO okna, protože na druhé straně…
T: Tak co jsi viděl?
B: Tak jsem viděl, že se tam svítí. Už jsem tam neviděl světlo celé roky…
T: Ne, někdo tam musí být. To vím, protože jsem odtamtud něco slyšel.
B: Ale nemůžeš tam vstoupit. Aby se to nezhroutilo… Neumíš si představit, jak ten dům vypadá.
T: Přesně tak jsem to myslel.
B: Vypadá to jako při demolici. Tak to vypadá.
T: Myslím, že to je důvod téhle noční můry. Měl jsem úplně jiné noční můry. Měl jsem tuhle konkrétní. Zdálo se mi o Thomasi Kretschmannovi [německý herec], kterým v tom snu jsem. To je strašně zvláštní. Z našeho přítele Thomase Kretschmanna mám noční můry (smích).
B: Ale počkej…
T: To mě moc mrzí. (směje se)
B: Thomas Kretschmann je-
T: Já jsem on! Jsem jako v nějakém divném…
B: Ty jsi herec?
T: Ne! Nenenene! (Bill se směje) Thomas Kretschmann jsem já! Tom! Vypadá jako… Takže je to Tom v mém snu, ale vypadá jako Thomas Kretschmann. Vypadá jako já, ale je hodně starý a vrásčitý a…
B: Počkat, počkat… On je Thomas Kretschmann a ty jsi Thomas Kretschmann?
T: Ano… Dívám se na ten sen zvenčí. Nehraju v něm žádnou roli, spíš jsem… Znáš tyhle sny, ve kterých se-
B: Takže to jen pozoruješ?
T: … jen se dívám. Nejsi v tom doopravdy uvnitř.
B: Být jenom postavou.
T: Ne jako postava. Jsi jako Bůh, který visí nahoře a všechno pozoruje, víš. Tak jsem tam visel a viděl jsem, abych tak řekl, Thomase Kretschmanna jako sebe. On byl v tom snu Tom. Vypadal jako Thomas Kretschmann, jenomže hodně starý, hodně vrásčitý a měl super řídké vlasy. Vypadal trochu jako… Vzpomínáš si na tu postavu z Harryho Pottera, která měla to oko, co jí vždycky vypadne?
B: Jo, jo, jo!
T: Taky s trochu delšími vlasy… Nemůžu si vzpomenout na jeho jméno, ale-
B: Samozřejmě! Já vím, koho myslíš.
T: … a měl na sobě kabát. Měl na sobě tenhle obleček.
B: Jo.
T: Měl na sobě tenhle obleček s vycházkovou holí…
B: Myslím, že měl také vycházkovou hůl.
T: Měl, protože tak divně kulhal a to jedno oko mu vypadlo. TO jako Thomas Kretschmann, a všichni si mysleli a brali ho jako Toma, Toma Kaulitze. A on dělal opravdu špatné věci. Vždycky okrádal lidi a já jsem kvůli tomu získal opravdu špatnou image. Stal jsem se… víš? (Bill se směje) Všichni si říkali: „Sakra, támhle je Tom!“ A pak se objevil Tom… Například někomu ukradl hodinky. Byly to tvoje hodinky. Takže, když řeknu, že někdo měl tvoje Rol-… víš, někdo nosil nesmírně drahé Rolexky. Přišel a rozebral je. Pak se zachoval jako dobrák a řekl: „Já jsem ti je neukradl, tak tady je máš zpátky.“ A pak se vrátil k hodinkám. Vrátil mi je, ale byly to úplně zmršené hodinky, ze kterých byly vyndány všechny cenné věci, takže tam zůstalo jen to mizerné pouzdro, hodně rezavé a popraskané. Ten člověk předstíral, že je našel. Jako že „já jsem je našel takhle. Tady je máš zpátky… Pojď!“ Pořád se tvářil jako dobrodinec a všichni na něj rovnou: „Bože, co jsi to za chlapa? Prodal jsi všechny dobré součástky a rozbil jsi hodinky. Ukradl jsi je a…“
B: Možná, Tome… Teď jsem vykladač snů… Možná se bojíš, že jsi nucen žonglovat s mnoha věcmi najednou (Tom se směje), o kterých si říkáš: „Áááá, možná jsem o tom neřekl pravdu nebo jsem si věci nevyjasnil.“ Možná, že to není pravda. To je stres ve tvé práci. Tvůj problém spočívá v tom, že nejsi schopen zvládat více úkolů najednou, ale jsi konfrontován s více věcmi najednou. To je stresující. A samozřejmě vypadávání vlasů (Tom se směje) a fyzický rozklad.
B&T: Fyzický rozklad!
T: Jo…
B: Vypadávání vlasů, kruhy pod očima, vypadávající oko, kulhající noha… Taky jsi mi dnes ráno říkal, že se cítíš jako stařec.
T: Jo, byl jsem u doktora, protože mám pocit, že mi skoro začíná artritida. Hele, já mám pocit, že mám to rameno tak v prdeli, že se mi tře kost o kost, takže už tam není ani chrupavka… Jak že se to jmenuje německy?
B: Eerrm… Knorpel
T: Jo, Knorpel… víš?
B: Knoblauch [česnek] (smích).
T: Knoblauch… (smích)
B: Jo, to je taky ten stres, ten psychologický, Maus. Ty jsi psycho-Maus. (smích)
T: Já jsem prostě troska.
B: To je taky jenom naše spaní. Už jsem říkal, že už opravdu nespím celou noc. Vlastně nespím vůbec. Někdy mám pocit, že prostě jen tak odplouvám, ale ten klidný spánek…
T: Takže spíš jen napůl?
B: Někdo mi nedávno řekl: „Proč? Když spím, jsem úplně mimo. Tehdy mě neprobudíš.“ Jen jsem zvedl oči a řekl: „Uf, u mě už je to tak dlouho.“

Senf auf Hollywood

B: Tento týden jsem měl opět seznamovací akci a já-
T: Takže když já tvrdě pracuju, ty zase paříš a randíš. (Bill se směje) Určitě jsi zase zmizel na záchod…
B: Já jsem svobodná holka! Musím si občas někam vyrazit (Tom se směje), opravdu musím nějak pařit a… pořád potřebuju materiál a inspiraci a… mám problém. Proto se tě musím zeptat, co si o tom myslíš. Musím být opatrný, protože… Ne že by si lidé mysleli, že jsem stydlivý, ale…
T: Zase děláš mezi ostatními nějakou mezeru? Rozbíjíš šťastný vztah, nebo…?
B: Ne, ale přátelství… Přátelství.
T: PŘÁTELSTVÍ?! (Bill se směje) Ach bože, ještě horší…
B: Tome, je to velmi dramatické. Teď potřebuju tvou pomoc. Takže…
T: Proč?!
B: Aby lidi teď… Budu to obcházet a nebudu se o tom s těmi osobami zmiňovat podrobně, protože musím být opatrný, aby ne-
T: … poznali sami sebe.
B: … nepoznali sami sebe nebo-
T: Ale určitě nemluví německy, řekl bych. [no… tak tady to máme, překládáme to do angličtiny].
B: Jasně, ale stejně si musím dávat pozor.
T: To je na tom podcastu skvělé. Je to v němčině.
B: To je dobře, že jo. Oni nemluví německy, ale…
T: Jsou tady v Americe a nevšimnou si toho.
B: … ale musím si dávat pozor kvůli všem těm drbům potom a překladům [no… ] Včera jsem šel… takže… To je ten člověk z té slavné záchodové historky.
T: Dobře… Takže se ti to docela líbilo. Tak to nebyla žádná rychlovka.
B: No… Bylo to jako… My jsme se znali už předtím a byl to sem tam flirt. Ten člověk se mi párkrát snažil dostat do kalhot a jednou večer jsem byl opilý a prostě jsem do toho šel. Bylo to jen opilecké muchlování.
T: Tehdy jsi zničil šťastné manželství.
B: Neee… (chichotá se)
T: Dobře, pokračuj!
B: Teď by ten člověk chtěl pokračovat a já to vím. Ta osoba je opravdu pro.
T: Něco vážnějšího?
B: Ne, nic vážného. Jen se líbáme…
T: A pak znovu a znovu…
B: A pak zase líbání a možná se posuneme o krok dál, než jsme už byli.
T: Dobře…
B: Pro mě je to trochu moc a moc agresivní. Je to i v okruhu známých mé (dívčí) kamarádky, a proto se občas potkáváme. Včera jsem byl se svou kamarádkou na večeři, dali jsme si něco k pití. Ona pak zavolala tomu člověku, který přišel ještě s jednou osobou, stejně jako minule.
T: Jo.
B: Pak jsem zjistil, že jsou to nejlepší kamarádi; opravdu, opravdu blízcí. Říkal jsem si: „Dobře.“ A ten jeden člověk mě pak zase začal balit, jakoby mě poplácával, snažil se mě políbit… Dobře, taky jsme se trochu líbali.
T: U stolu?
B: Ano.
T: Aha…
(oba se smějí)
B: Ty jsi jako „U STOLU?“.
T: Jo… přede všemi?
B: Jo, právě jsme se políbili.
T: Mmmhh…
B: Samozřejmě se tam točilo několik martini.
T: Kde jsi byl?
B: Pííííííííííp
T: To jsem chtěl jen kvůli paparazzi.
B: Jasně, proto. Tuhle část bychom měli vyškrtnout. (Tom se směje) Nicméně… Pak jsem si uvědomil, že mě vlastně zajímá ten druhý spřátelený člověk. Uvědomil jsem si to během…
T: Zase? Jsi blázen.
B: Uvědomil jsem si to během večera a nějak jsme si toho oba všimli, ale já jsem z té situace nevyšel a musel jsem pokračovat v líbání a muchlování, které už šlo dál, a-.
T: Ty jsi ale děvka!
B: Tak poslouchej, já jsem si celou dobu říkal: „Vlastně mě ten druhý člověk úplně zajímá.“ A taky jsem si během toho rozhovoru říkal: „Páni, tady je -“.
T: Jak dobře se spolu kamarádí?
B: „… něco na tom musí být.“ Pozor, teď to bylo tak, že ten druhý člověk se mnou nemohl nic dělat, protože jsem byl celou dobu zaměstnaný (chichotá se) líbáním, což je-
T: Jo.
B: … což je mimochodem docela hezký. Nic jiného se ten večer nestalo. Celou noc jsme se jen líbali, což je taky docela hezký. Když se vracíš domů, tak si říkáš: „To je vlastně hezký.“ To je hezký. Jen líbání a nic jiného se nestalo. Myslím, že to je také…
T: Takže ne rovnou na záchod?
B: Ne rovnou na záchod… (smích)
T: Jo, to je hezké. Máš pravdu! (směje se)
B: No a pak jsem si samozřejmě, když jsem byl doma, otevřel přímé zprávy a kontaktoval toho druhého. (směje se)
T: No páni…
B: A ten druhý člověk odpověděl okamžitě během vteřiny a začali jsme flirtovat, protože jsme si všimli, že je tam nějaká atmosféra. Dneska jsem se zeptal své kamarádky, jak moc jsou si blízcí jako kamarádi. A ona na to: „Jsou naprosto nejlepší.“ Tak jsem řekl: „No… Ale já jsem s tou druhou osobou nechodil.“ Co mám teď dělat? Copak to nesmím? Mám to vysvětlovat? Nebo mám…
T: Určitě bych si o tom promluvil, zejména s tou osobou, o kterou nemáš zájem.
B: Správně.
T: Řekl bych: „Hele, bylo to hezký a vždycky jsme se dobře bavili, ale chci, abys věděl/a (není jasné, jestli je to chlap nebo ženská), že teď…“ nebo „Jsem člověk, který je otevřený všemu.“ A pak bych řekl: „Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne. (smích)
B: Ale to přece není pravda!
T: Ne, ale víš, jak to myslím. Prostě říct: „Hej! Jsem otevřený všemu. Doufám, že ti to nevadí.“
B: Nenene, to je úplně v pohodě! Promiň, ale mezi tím nemáme žádný kontakt. Nikdy jsme si ani nevyměnili telefonní čísla.
T: Nebo se rovnou zeptáš: „Nevadilo by ti, kdybych měl taky něco v tvém užším kruhu?“. (Bill se úlisně ušklíbne)
B: Ne, poslyš, já si myslím, že bych napsal… protože já rád chodím s tím druhým na rande, prostě jdu ven.
T: Jo.
B: A myslím, že bych tomu druhému napsal něco jako: „Hele, hele, nevadilo by ti, kdybychom kdybychom se sešli o samotě?“ Protože spolu nechodíme a já mám pocit, že nemusím vysvětlovat, s kým chodím.
T: Ale upřímně si myslím, že bys to mohl udělat taky. Mohl bys být upřímný a napsat: „Doufám, že nebude problém, když se budu scházet v tvém užším kruhu, protože-“.
B: Ale pak musím být konkrétnější. Musel bych říct KDO konkrétně.
T: Ty… já bych neříkal kdo konkrétně. Pravděpodobně můžeš říct…
B: Ale to je zmatek, ne?
T: Je to zmatek! Být tebou, nenechal bych to bez komentáře. Řekl bych: „Také bych se rád scházel s někým z tvého užšího okruhu…“. Tak se říká tomu, když chodíte ven a děláte roztomilé věci, jako třeba chodíte do kina, jíte čokoládu a tak… (oba se smějí) Že? Pak bych řekl: „Doufám, že ti to nevadí“.
B: Protože jsem vlastně chtěl…
T: Takže bys udělal svou část.
B: Vlastně… já jsem byl tak nadšený, že jsem chtěl jít dneska na rande, ale chtěl jsem si to co nejdřív ujasnit.
T: Prostě to udělej!
B: Abych si to co nejdřív ujasnil.
T: Udělej to, jak jsem řekl.
B: Chtěl jsem jít na rande hned po podcastu. (směje se)
T: No… Jsem rád, že aspoň tvůj týden byl skvělý, protože můj byl… Jsem úplně hotový a jsem rád, že jsem… pffft… Víš, co mám v plánu? Pojedu domů, pustím si pěkný film, objednám si skvělou pizzu, otevřu si láhev dobrého vína a budu jen tak ležet v posteli s paní Kaulitzovou… víš?
B: Jo!
T: To zní jako večer, který opravdu potřebuju.
B: Chtěl jsem…
T: To je to, co chci. Víš, co mi taky zlepší náladu? Zítra nás čeká absolutní vrchol prvního poločasu Bundesligy. Bayern vs. Dortmund. Uf… hrozně se na to těším.
B: To zní jako perfektní víkend.
T: Ugh, já se tak těším. Je to opravdu tak, že nekontroluju nové maily. Všechno odkládám stranou a já…
B: Odkládám problémy.
T: Jo! Odsouvám je stranou až do pondělí, víš.
B: Ano.
T: Pak se můžu zase probudit s bolestí hlavy a…
B: To je to, co miluju v pátek v pět odpoledne. V pátek v pět odpoledne je-
T: Směna v dole.
B: Šichta v dole. Hezké je, že u nás je to ještě dřív. Protože když je v Evropě 17:00, tak tady je ještě docela brzy, takže máme…
T: Jasně, ale ještě musím vyřešit spoustu problémů.
B: Samozřejmě, že máme co řešit v Americe, ale ty německé věci… To je na tom to hezké, říct si: „Na ten mail teď nebudu odpovídat, protože do pondělí se stejně nic nestane.“ To je to, co je na tom hezké.
T: Jako by můj den a týden nebyly dost špatné, musel jsem dneska jít k doktorovi ohledně mého ramene. U doktora jsou skvělí, chtěl jsem tam jít, protože opravdu potřebuju, aby mi rameno zkontroloval opravdový sportovní lékař, který se na to specializuje. Před třemi lety jsem si ho už jednou vykloubil a od té doby se to moc dobře nehojilo. Ony jsou legrační věci, když jdete ke specialistovi… Zaprvé, když tam přijedete, je tam úplně narváno lidmi. Pak parkování… tady je jen parkování s obsluhou, což v Německu neznají.
B: To se mi opravdu líbí.
T: Mně taky! Takže přijedeš k doktorovi, to už stojí, a pak zase parkování za 30 dolarů (Bill se směje) a jde k tobě chlapík, který ti někde zaparkuje auto za 30 dolarů-.
B: Nevím, proč si stěžuješ, protože já si myslím, že parkování u doktora je super!
T: Jasně, ale-
B: Nesnáším hledání parkovacího místa.
T: Pak přijedeš na schůzku a v čekárně nikdo není. Je úplně prázdná, absolutně nikdo tam není. Pak řeknou: „Á, pan Kaulitz. Prosím, posaďte se.“ Pak dostanete všechny ty papíry…
B: Uf, to nesnáším!
T: Vyplňování papírů pak trvá hodinu. Ptají se vás na všechno, takže si myslíte, že doktor… Je to jako v obchodě, když jdete nakupovat, kde si říkáte: „Já vlastně nevím, jestli si tady chci něco koupit.“ To je jako v obchodě, když jdete nakupovat. To samé u lékaře. Nevím, jestli mi ten člověk může pomoct, nevím, jestli něco najde, a pak bych měl vyplnit všechno jako formuláře pro pojišťovnu, číslo pojištěnce… Všechno moje-
B: Všechny tvoje…
T: Celou moji zdravotní anamnézu.
B: Správně, celou tvou zdravotní anamnézu. Historie… Příběh… Historie… (smích)
T: Můj kompletní zdravotní záznam, abych tak řekl. Z celého mého života. Chtěli vědět: „Jak jste vyrůstal? Bolela vás někdy hlava…?“. Chci říct, že na otázky musíte odpovídat dvakrát nebo dokonce třikrát. Číslo vaší pojistky, všechny léky, které jste kdy užíval, kolik jste vypil, kolik jste vykouřil cigaret…
B: To je něco, na co se mi opravdu těžko odpovídá.
T: Mně taky!
B: Takže, když jsem…
T: A pak jsou tu tyhle otázky: „Kolik toho vypijete?“.
B: Ach, to nesnáším.
T: A pak musíš vyplnit číslo a já se ptám sama sebe: „Jaké číslo?!“ a pak „Jak často?“, kdy si říkám: „No… Když mu to řeknu hned…“
B: Nikdy nevím, jestli pak nemám trochu zalhat… Jinak svému lékaři přece nechcete lhát. Musím se přiznat, že to tak trochu dělám.
T: Já taky! Pak jsem řekl: „Tři drinky týdně.“ (směje se)
B: Woooow… Tři drinky týdně!
T: Já bych radši… no… vlastně je to jenom trochu. Ale legitimně lžeš. Myslím, že tahle otázka je úplně zbytečná, protože by si měl prohlédnout moje kosti. Prostě by se měl podívat na…
B: Nepotřebuje vědět, kolik toho vypiju.
T: To nepotřebuje vědět.
B: Neměl by mi kontrolovat játra!
T: Pak se ptá na deprese a léky. Do toho mu nic není! Celou dobu jsem si říkal: „Ty vole…“.
B: No, chtěli tě zkontrolovat, protože jsi psychická troska. Neměli by si myslet, že máš jenom fantomové bolesti, které si jenom představuješ.
T: No… Pravda… Byl jsem tam dvacet minut, poté co jsem hodinu a půl vyplňoval papíry. Rychle přišel na dvacet minut a… ani ne dvacet minut.
B: Jen jsem chtěl říct… Nebyly to jen dvě minuty?
T: Dvě minuty! Říkal: „Zvedněte ruku, tohle a tamto…“, podíval se na rentgen a řekl: „No, je tam malá trhlina a máte v rameni malé nahromadění tekutiny. Mohl bych vám dát injekci proti bolesti a předepsal bych vám fyzioterapii.“ „Aha,“ řekl. A vy už si říkáte: „Dobře!“ A pak vám předepsal fyzioterapii na 6 týdnů. Dvakrát až třikrát týdně. To nikdo nedokáže. Jak si to chcete také nechat naplánovat?
B: Ne!
T: Pak jste dostal tu injekci, a kolik za to máte zaplatit? $800!
B: Jo.
T: Tak…
B: Vítej v Hollywoodu, zlato.
T: Pak vyjdeš ven, kde je chlápek, který ti zaparkoval auto za 30 dolarů a který chce dostat spropitné. Celý tvůj den je pak v háji a nic jsi tím nezískal. Rameno mě pořád bolí, na fyzioterapii stejně nepůjdu…
B: Dneska jsem dostal zařízení od někoho, kdo pořád poslouchá náš podcast. Poslal mi to a řekl: „Tohle ti změní život. Opravdu by sis to měl objednat.“ Měl bych si to hned koupit a udělám to, a ty bys to měl zkusit!
T: Jaké zařízení?
B: Musím se na to podívat. Poslal mi odkaz, protože slyšel o tvém rameni a chtěl ti pomoci.
T: Uf, dobře. To je vážně pěkné!
B: Ano. Říkal, že se u nás zastaví, až budeme někde vystupovat, a vysvětlí ti, jak se to správně používá a jak bys to měla používat. On ví, že nejsme v Německu.
T: To je opravdu dobrý pocit, když nás lidé oslovují a…
B: … starají se.
T: … starat se o nás (smích) To teď potřebuju!
B: Potřebuješ, aby tě někdo trochu hýčkal (smích).
T: Jo…
B: Nicméně vyšla moje obálka L’officiel…
T: Tentokrát to bylo úplně jiné.
B: Jak se ti líbila?
T: Opravdu se mi to líbilo! Ale… Schválil jsi ty fotky?
B: Ne.
T: To jsem si mohl domyslet, protože bych je všechny neschválil (oba se smějí) Ale jsou skvělé! Líbí se mi.
B: Prostě jsem do toho šel. Bylo to něco úplně jiného.
T: Opravdu umělecké.
B: Super umělecké. Něco úplně jiného. Úplně jiné světlo, úplně jiná nálada. Nikdy předtím jsem tenhle druh focení nedělal a… pak jsem včera narazil na Brada Eltermana, což bylo taky docela fajn. Měl bych tě hezky pozdravovat.
T: Děkuji!
B: Fotil obálku našeho podcastu, legendární fotograf.
T: Ano.
B: Měl všechny před svým fotoaparátem, který dělal…
T: Kde ses s ním seznámil?
B: V hotelu Sunset Tower.
T: Aha, Sunset Tower… On je taky pořád na cestách, že?
B: To je, a fotografové jsou obecně úplně jiný druh. Přijdou mi k popukání.
T: Jsou skvělí, že jo.
B: Jsou to úžasné osobnosti a můj fotograf, který se jmenuje Mitch a fotil i moji obálku pro L’Officiel… Tome, ten by vážně potřeboval vlastní reality show. Je tak vtipný a bláznivý.
T: Žije v LA?
B: Ano. Nevím, jak ho popsat. Opravdu se s ním musíš setkat. Je úplně praštěný, opravdu zábavný. Je to takový ten typ člověka, se kterým byste chtěli jet na víkend do Vegas.
T: To je obecně skvělý nápad.
B: Cože? Jet na víkend do Vegas?
T: Jo.
B: To potřebuješ, ne?
T: Abych se jednou pořádně vyblbnul.
B: Kromě toho se mě v mnoha ohledech naprosto dotklo. Něco, co mě přimělo k zamyšlení, ale také k úsměvu. Já vím, my… ty tomu tolik nevěříš, ale já vím, že se teď děláme trochu nepopulárními, alespoň u spousty lidí.
T: Hmm?
B: Před pár lety jsem říkal, že je mi Merkelová sympatická. Okamžitě mi spousta lidí řekla (posměšným hlasem): „WAHWAHWHA… ONA NIC NEDĚLÁ! JAK SE TI MŮŽE LÍBIT…“ (Tom se směje) a že bych s ní opravdu rád jedl bramborovou polévku…
T: Být politikem je tak těžká práce.
B: Jo.
T: Už jenom proto k ní chovám hlubokou úctu.
B: Nejhlubší úctu, ano.
T: Bez ohledu na to, jestli máš pořád stejný názor nebo jestli máš stejnou myšlenku jako strana, ale v naší demokracii je tolik různých myšlenek a názorů, což mi přijde úplně skvělý, ALE já mám takovou úctu být politikem.
B: Rozhodně.
T: Zvlášť když jsi vrcholný politik, který musí rozhodovat o nejdůležitějš-
B: Jaká je to hromada nenávisti, kterou dostávají.
T: Taky jsi terčem pro všechny. Jako ministr zdravotnictví budete… nebo jako kancléř tam stojíte a dostáváte nenávist za nejrůznější věci.
B: Jo.
T: Zvlášť když se v určitém odvětví všechno pokazí.
B: Jo, všechno. Nicméně moje milovaná Angela, a jsem si jistý, že většina z vás teď vyvalí oči a řekne si: „Aau, já myslel, že Bill je tak sympatický… nebo oba, ale už ne.“ A taky jsem si říkal, že je to tak, jak to je.
T: Proč zrovna já? Vždyť jsem nic neřekl!
B: Ne, ale mohlo by to tak být (směje se).
T: To, že jsi řekl, že máš rád Angelu Merkelovou, neznamená, že jsem to řekl i já. Pořád mě můžete mít rádi (smích).
B: Možná hodně lidí řekne, že jsou zklamaní. Já už na ty zprávy čekám.
T: Já JSEM zklamaný, jasný?
B: Dobře! Angela… Moje velká láska k Angele Merkelové. Úplně ji zbožňuju, ať se ti to líbí, nebo ne. Jen to říkám.
T: Jo.
B: Mám ji opravdu rád a nechci vysvětlovat proč. Je to tak, jak to je.
T: Ber to tak, jak to je.
B: Ber to tak, jak to je. Mám ji rád. Tečka. Spolkni pilulku, když se chystáš něco říct… (Tom se směje) Měla úplně poslední veřejné vystoupení, které se jmenuje Zapfenstreich [obřad na rozloučenou], a to je… To jsem vlastně nevěděl. Nikdy jsem toho nevyužil. Možná proto, že měla na starosti ŠESTNÁCT. LET. O tom musíte přemýšlet. Šestnáct let! Čtyřikrát znovuzvolená. Opravdu se nad tím musíte zamyslet. Byla první kancléřkou, která dobrovolně nekandidovala ve volbách nebo byla z funkce odvolána. Všichni ostatní byli zvoleni. To jsou fakta, která jsem se nedávno dozvěděl během Zapfenstreichu. To mluví takříkajíc samo za sebe, ne?
T: Samozřejmě! Vždyť šestnáct let být znovu zvolen a… někdo řekl něco skvělého „Stát se důstojně bezvýznamným“… Ufff… Není to těžká fráze, Bille? „Stát se důstojně bezvýznamným“ (to je překlad názvu téhle epizody)
B: Ale bylo to úplně na místě!
T: Správně.
B: Bylo to naprosto na místě, protože ti druzí se během svého funkčního období stali bezvýznamnými a ona…
T: Nebo ji prostě vyloučili.
B: … nebo vyloučena, a stala se než-
T: Takže už to není důstojné. Udělala to víceméně dobrovolně a odstupuje, stává se důstojně irelevantní. Ale to je opravdu drsné.
B: Ale zanechala obrovskou stopu, která ovlivnila celý svět. Myslím si, že něco, co je třeba říct a co můžeme říct MY z Ameriky, kteří žijeme v Americe už 11 let, jak byla Angela Merkelová důležitá pro demokraty. Nechci teď politikařit. Angela Merkelová byla tak důležitá pro demokraty v době Trumpova prezidentství. Spousta lidí ztratila naději a úplně je to zničilo, byla to taková obrovská facka. Tehdy byla Angela Merkelová pro svět a pro Američany tak důležitá.
T: Jako globální politička.
B: Jako kancléřka, jako žena…
T: Jako žena!
B: Což bylo obrovské znamení.
T: Správně. Jako žena, jako silná kancléřka průmyslově silné země. Německo bylo vždy vnímáno jako země pod jejím dohledem, pod její kontrolou.
B: A pak o ní mnozí říkali, že je tak nesobecká a neokázalá. Říká se o ní, že měla takovou tu racionalitu, což je fakt. Vždycky bylo vidět méně emocí, ale pak měla projev na svém Zapfenstreichu, který není povinný, jak jsem se dozvěděl, protože před ní byli kancléři, kteří to nedělali. Ona se rozhodla, že to udělá. Podle mého názoru to bylo skvělé. Opravdu krátký, neemotivní, velmi racionální, jaká ona je. Neoslavovala se, zůstala věrná sama sobě a nebyla emotivní. Samozřejmě, někteří… Já jako fanoušek jsem si přál, aby se pro jednou vybouřila nebo něco podobného…
T: Aby se jednou odvázala.
B: Tohle, anebo být jednou emocionálně přetížená… Ale to, co udělala, a udělala to skvělým způsobem, bylo jí dovoleno vybrat si písničky… Hráli jí písničky. Mohla si vybrat tři písničky… Jaké úžasné písničky si vybrala? Podle mě to o ní hodně vypovídá. Úplně jsem si to užíval. Nic lepšího než tohle tu ještě nebylo. Vybrala si od Niny Hagen „Du hast den Farbfilm vergessen“ [Zapomněla jsi na barevný film].
T: Jo!
B: Je to úžasné!
T: To je taková osobní a roztomilá písnička, kterou si vybrala.
B: To je tak milé, protože ona dítě z východního Německa, a pak si vybere tuhle písničku, která je anarchistická a punková zároveň. Taky to říkali.
T: Zdá se, že je to úplná punkerka.
B: Vybrat si tuhle písničku, jako racionální kancléřka…
T: To má takový zvrat, ne?
B: TO BYLO TAK DOBRÝ. Myslím, že má humor, a hrozně rád s ní piju a povídám si… Víš, jak to myslím? Myslím, že je hrozně fajn, že si vybrala zrovna tohle. Bylo to pro všechny tak nečekané. Další písnička byla „Für mich soll es rote Rosen regnen“ [od Hildegardy Knefové, Pro mě budou pršet rudé růže], která mi přišla také moc milá.
T: Naprosto.
B: A také hymna.
T: Asi musela.
B: Musela, že jo. Zvlášť jako dcera pastora, což se tak trochu odráží v té hymně. Celkově to bylo opravdu vzrušující. Uspořádání celé akce bylo zvláštní, protože se nás lidé neustále ptají na Ameriku a Německo. Víc německé už to být nemůže. Seznam hostů byl zkrácen. Pozvala jen velmi málo lidí a aranžmá… Dva květináče s růžemi, jinak absolutně žádné cetky. Holé, prázdné náměstí, žádné červené koberce, nebyly tam žádné…
T: Neutratila za to moc peněz.
B: Neutrácet příliš mnoho peněz…
T: Ona nemohla říct: „Co to děláme…“.
B: Opravdu skromné a prosté. Bylo to její poslední vystoupení! Já bych vystřelil obrovský ohňostroj (Tom se směje), požádal bych o fontánu šampaňského, víš… Obrovskou limuzínu… Měla přiletět vrtulníkem; myslím… Víš, co myslím (směje se).
T: Jo, ty jsi byl…
B: Já bych udělal obrovský nástup, protože-
T: Jsi jako Marie Antoinetta, jsi jako-
B: Jasně, ale-
T: Všichni ji nenáviděli.
B: Ona taková není, což naprosto oceňuju. Jako úplně poslední veřejné vystoupení bych se úplně zbláznil. Na konci ona, jak je milá, vytáhla jednu jedinou květinu z těch obrovských květináčů.
T: Áááá…
B: Tome… slzel jsem. Ona je taková zlatíčko. Prostě si vzala jednu jedinou růži a nastoupila do auta.
T: Nakonec si o ní můžeš myslet, co chceš, o věcech, které udělala, o její politice, o jejích názorech a tak dále, ale ve skutečnosti skončilo 16 let Angely Merkelové, což je obrovská éra, která teď skončila. Každopádně se na ni díváte s…
B: Jsem hluboce dojatý a smutný. Jsem opravdu smutný, protože 16 let je celý náš dospělý život, abych tak řekl. Strávili jsme s ní dospělost jako s kancléřkou.
T: Kancléřkou se stala, když jsme vydali DDM.
B: Přesně tak. Strávili jsme spolu celou kariéru (smích). Nejsladší ze všeho bylo, když mluvila o tom, jak by měla vypadat budoucnost Německa. Řekla: „S menší zlobou, s menší záští a pesimismem, ale začněme na tom pracovat s radostí v srdci.“ To bylo to, co říkala.
T: Ano… To je pro ni typické.
B&T: „Začněme na tom pracovat s radostí v srdci.“
T: Takhle to dělám v našem podcastu, v Kaulitzhills-
B&T: S radostí v srdci.
B: Přesně to přeje celé zemi! To je tak milé, protože nedávno jsme mluvili o tom, že „z toho vytěžit co nejvíc“ a „no jo…“. Právě jsme o tom mluvili v našem posledním díle. V dětství jsme to slýchali často, a pak řekla: „s menší zlobou, s menší záští a pesimismem, ale začněme na tom pracovat s radostí v srdci.“ A tahle věta mi přišla TAKOVÁ. SLADKÁ. Tak krásná…
T: Angelo, brzy se uvidíme u společné bramborové polévky!

Kaulitz Kolumna

T: Co se tento týden dělo v bulváru? Měl jsi nějaké skandály? (Oba se smějí)
B: No, ty ses zase dočkal svých problémů prvního světa… Jaký máš těžký život. Ale to máš dneska zase…
T: „Nevýhoda, která Tomovi Kaulitzovi vadí na životě s Heidi Klumovou“ je opět vtipná.
B: Ne, ale vtipné to je: „v Los Angeles nikdy zcela nepoznán – Toma Kaulitze to štve“. Takhle ze sebe děláš tak nepřitažlivého člověka. Každý by si myslel (Bill to říká sarkastickým hlasem): „Fuj, ten to má tak těžké. Celý den ho někdo fotí. Jak je to špatné“. (Tom se směje)
T: Ale řekni mi, copak jsem ti minule neřekl, že vůbec, co to je…?
B: Byl jsi naštvaný kvůli paparazzi.
T: Ne, já ti říkal jenom o tom fotografovi. A pak o tom, jak je to legrační, že fotí tyhle fotky a dělají tyhle popisky. To byl ten háček. A teď se to píše všude: „V Beverly Hills ho obtěžují fotografové“. Jo, vypadám jako… zase jako takový snob.
B: Hlavně „Tom Kaulitz mluví o temných stránkách „ …to je tak…
T: Jestli tohle jsou moje temné stránky.
B: … pak nejsou žádné stíny (smích).
T: Měli jsme štěstí, ej, ach jo. Co se o tobě dalo číst? Vůbec nic, nebo co? Bavily vás jenom moje titulky, nebo?
B: Pobavily mě tvé titulky, protože zapadaly do celého toho tvého „mám období – problémy“, …
T: Aha, ty jsi blázen…
B: … které máš teď celý týden: (sarkastickým tónem): „Ach, Tom, není mu dobře. Bolí ho rameno. A všude paparazzi“. Chtěl jsem si ujasnit ještě jednu věc.
T: Jo, aha, ty chceš něco urovnat, nebo co? (Bill se směje) Lidi o mně prostě (smích) zase píšou kraviny a ty to máš urovnat nebo co?
B: Chtěl jsem zase jednu věc urovnat, protože jsem si myslel: To není možný. A to je prostě zase špatně. A každý, kdo nás tady poslouchá, taky ví, že to není pravda. Já jsem neměl sex na veřejných záchodcích.
T: Minule ses to snažil uvést na pravou míru…
B: Chci to teď zopakovat…
T: Měl jsi rychlovku na záchodě, a to neznamená, že je lepší, jestli to byl veřejný záchod, záchod v motelu nebo…
B: To bylo soukromé Díkůvzdání přátelé! Ani ne na Díkůvzdání. Nebylo to ani na Díkůvzdání. Byla to soukromá oslava Dne přátel u někoho doma.
T: Aha.
B: Mám ti říct, u koho to bylo?
T: Řekni to.
B: U LP. U té zpěvačky, u ní doma. Bylo to u ní doma, v soukromí, u ní doma.
T: Aha, a jak to tam vypadá? (Bill se směje) To jsi mi ještě neřekl.
B: Je to tam hezké.
T: Aha, ano?
B: Ano, byl jsem u LP doma.
T: Kde bydlí? Asi v Silverlake?
B: Bydlí v Silverlake.
T: No skvělé! (Oba se smějí)
B: Vypadá jako Silverlake, že jo?
T: Ano, úplně.
B: Ano, ano, přesně tak. Je na Silverlake… je přesně taková, jak si ji taky představuješ. Také je to sladká myš. Máme ji moc rádi.
T: Já ji mám moc rád, ano. Nevěděl jsem, že…
B: Ano, a je to opravdová pařmenka. Umí se opít, víš. A druhý den je zase na józe…
T: Toho jsem si taky všiml, že tolik slaví. Ano.
B: Ona slaví, ona by tě mohla „vypít pod stolem“.
T: Vážně?
B: Ano.
T: Velmi neuvěřitelné.
B: Já jsem byl tu noc…
T: V čem je ten trik?
B: …víš, byl jsem opravdu opilý…
T: Jo, jasně, byl jsi…
B: Ona pořád nalévala a nalévala.
T: Vždycky je na večírku poslední, já vím, vždycky si toho všimnu.
B: Já jsem normálně vždycky taková večírková holka a jsem tam strašně dlouho. A pak jdu v určitou chvíli domů.
T: Vtip je v tom, jestli dělá tolik jógy nebo co?
B: Ano, myslím, že jo. Jiná moje kamarádka říkala: Ať je pozdě, druhý den v osm hodin sedí na zahradě, bosá, a cvičí meditaci a jógu.
Teď to musíme začít dělat taky.
T: Ano, myslím, že je nejvyšší čas. Mluvíme o „párty myši“: Britney – viděl jsem ji poprvé (v médiích, po delší době). Psali o ní: Tohle je jedna z prvních věcí, které udělala poté, co se zbavila toho poručnictví. A teď tak trochu oslavuje svou svobodu, abych tak řekl.
B: Ano, ano.
T: A jedna z prvních věcí, kterou udělala: Myslím, že každý den chodí do Targetu a vychází s obrovskými koši z Targetu. Je to pravda? Nebo je to hloupá fáma?
B: Myslím, že je to pravda, protože ona vůbec netuší, kolik věci stojí. A nemá kreditní kartu, svou vlastní. A teď si kupuje všechny ty krámy. Ale taky je legrační, že nechodí k Diorovi nebo ke Guccimu.
T: Každý den.
B: A chodí do nějakého odřeného obchodu, kde prodávají ty nejlevnější sračky. A ona tam chodí a kupuje si …
T: … vždycky nakupuje ve velkých supermarketech, přesně tak.
B: Ona kupuje opravdové krámy.
T: Ale to je přece taky docela sladký, ne? Že má ráda takový šmejd.
B: Ano, myslím, že ona nemá vůbec žádný vztah k penězům. Ona vůbec neví, kolik co stojí. Někdo mi jednou řekl, že jednou řekla. Něco jako: „Když jsem na pódiu ve Vegas, vydělám 1000 eur“.
T: No to by bylo hrozné.
B: To znamená, že ani neví, kolik to stojí.
T: Nebo opravdu dostala jen 1000 eur.
B: Nebo opravdu dostala jen 1000 eur, ano.
T: Stejně jako my (oba se smějí). Kromě toho jsem se tě chtěl zeptat: Díval ses někdy na novou TV Total?
B: Ne.
T: Já jsem to řekl přímo takovým kolínským nářečím: „Už ses někdy díval na novou televizi Total? Takhle se to říká v Kolíně nad Rýnem? Prý je to docela dobré. Lidi o tom hodně mluví. A všude jsou teď pořád titulky, to vidím vždycky.
B: Mě to vůbec nezajímá.
T: Ne, my taky nemáme žádnou německou televizi. Ale myslel jsem si, že už jsi to třeba viděl. Bylo to takhle: Harald Schmidt měl late night show a byl tam krátce, taky když jsme začínali, a pak tam byla vlastně jenom TV Total. To byl takový noční pořad a nějak si myslím, že je to hezké, protože ty…
B: Já jsem měl rád TV Total.
T: Ta myšlenka, že existuje noční show, kam se chodí večer. A lidé se dívají na takovou noční show v jedenáct hodin večer… tady v Americe je jich pořád dost.
B: Jenomže ano! To je pravda. Proč tam vlastně není… No, existuje Late Night Berlin. To je vlastně hezké.
T: Late Night Berlin pořád existuje.
B: Ano, taky tam rád chodím.
T: Ale já tam taky chodím moc, moc rád.
B: Já mám Klaase moc rád.
T: Ale právě proto si myslím, že je dobře, že se TV Total v podstatě vrátila. Protože jak často jsme tenkrát byli na TV Total? Desetkrát nebo kolikrát?
B: Často, ano, ano.
T: To bylo s každým …
B: No, s každým.
T: … jsme se tam objevili. To mi vždycky přišlo příjemné, protože to je takový pohodový večer v televizi. Kde člověk tak nějak dostává takové špatné vtipy a směje se ostatním. A pak – nějak vystoupení kapely.
B: Teda jestli to zase funguje. Myslím, že bychom mohli udělat late night my dva.
T: Pozdní večer? Ano, taky bych rád udělal late night.
B: Víš? Třeba takhle: „Kaulitz Hills – Live“.
T: „Kaulitz Hills“ zní taky nějak jako late night formát. Máš pravdu.
B: To by mohlo být.
T: Ohoo.
B: My už jsme tady vymysleli tolik televizních formátů. (směje se)
T: Ano, ale nějak nikdo nepřichází za roh s nabídkou. Nikdo to nechce dělat. (Oba se smějí)

Durchgekaulitzt

T: Každý týden dostáváme tolik skvělých ohlasů! A to je jedna z věcí… i když mám zrovna nejhorší den. Když to začnu číst, dostanu se do mnohem lepší nálady.
B: U mě je to taky tak.
T: Když se podívám na zpětnou vazbu naší komunity, cítím se mnohem lépe.
B: A všechny ty dojemné příběhy.
T: Jo, jedna z těch hezkých věcí je například to, když mi lidé říkají, že přes nás.
B: „Durch“ oder „dürch“.
T: „Dürch“.
B: My vždycky říkáme „dürch“, to prostě neumíme správně.
T: Říkají, že díky nám našli přátelství. Jako opravdová, trvalá přátelství. Ne přes podcast, ale přes kapelu, víš. Přes naši hudbu a tehdejší koncerty, protože byli fanoušci a našli si to navzájem přes kapelu. Není to úžasné? Jako najít skutečné přátele. Někdy píšou věci jako např: Potkal jsem nejlepšího kamaráda a jsme nerozluční už asi deset patnáct let.
B: To je tak úžasné.
T: Není to dojemné? Mám pocit, že je to úžasné, když…
B: Být za to zodpovědný?
T: ano, být zodpovědný za to, že se něco takového stane.
B: Cítím se jako… Já nevím, prostě mi to přijde hrozně dojemný. Třeba když nám napíšou, že poslouchají naši hudbu se svými dětmi, nebo že nám ji doporučují a nějaká maminka ji začne poslouchat společně se svým synem. Jí je asi 57 a jemu asi 20 a poslouchají to spolu, dokonce posílají fotky. A já si říkám, jak je úžasné, že pro ně můžeme být něčím, čím je seriál pro mě. Nebo trash TV nebo věci, které já dělám rád, a my jsme trash pro ostatní lidi.* oba se smějí.
T: Nevím, jestli to mám brát jako kompliment, nebo ne.
B: Ne, chci říct… můžeš jim dát něco dobrého, a to mi dělá fakt radost, protože si myslím, že je to drsný, jak jsou šťastní a kolik si z toho berou. Jsme tak strašně rádi za zpětnou vazbu, prostě to musím zopakovat. Taky jsem zase dostal něco skvělého od Jenn, napsala mi: Třeba v zahraničí, v USA, v Austrálii nebo tak, se vás vždycky někdo zeptá: „Jak se máš?“. A oni vždycky odpovídají: „Skvěle! A ty?“ Znám i německou odpověď na otázku „Jak se máš?“. „Musím se mít.“
T: Musí. Ano, to je typická odpověď.
B: HAS TO. To se tak hodí k „Udělejme z toho to nejlepší“. Musí… Jako co to vůbec znamená? Nic nemusí být určitým způsobem.
T: Ale víš, kdo by odpověděl úplně stejně?
B&T: Gustav.
T: Gustav je ten typ člověka, kterého se zeptáš, jak se mu daří, a on odpoví „musím“.
B: Musí… Proč? Nic nemusí být, jen se vrátit do postele.
*Oba se smějí.
B: Myslím, že je hrozné to říkat.
T: V Americe se vždycky říká „Mám se skvěle!“
B: Nebo věci jako „Jaký máš den?“. „Úžasné!“ Nikdo by nikdy neřekl: „Jo, měl jsem nejhorší den.“ To je pravda. To je velmi vzácné.
T: Když jsme poprvé přijeli do Ameriky, tak jsem na otázku „Jak se máš?“ odpověděl „Můj den byl…“
B: „Když se ptáš takhle…“
T: Bolí mě rameno.
B: Parkování bylo drahé.
T: Parkování bylo drahé, pronásledovali mě paparazzi.
B: Bylo to nejhorší.
*obě se smějí
T: Ale víš, co tím myslím? Jednou jsem na tuhle otázku odpověděl vážně a ten člověk byl úplně v šoku, protože tady… jako bys to viděl taky jinak, jako že je to fakt povrchní, protože všichni pořád říkají: „Mám se skvěle!“
B: Ale radši budu mít hezkou povrchní odpověď, než odpověď blbce, který na mě vyblije svou odpověď.
T: Jo, jasně.
B: Merkelová to správně poznala, že je vždycky super pesimistická a negativní. Ten pesimismus a veškerá negativita musí opravdu trochu zmizet.
T: Dostali jsme moc pěkný e-mail od Franzisky, která nám napsala spoustu podrobností a měla spoustu otázek. A jedna z těch otázek byla, jestli bychom si někdy dokázali představit, že bychom žili někde jinde než v LA.
B: Ano.
T: Ano? Vždycky jsem si tebou nebyl tak jistý. Já na sto procent.
B: Proč sis mnou nebyl tak jistý?
T: Nebyl jsem si tebou tak jistý, protože… Já nevím. Chci říct, že máš rád svůj dům, začínáš se tu cítit dobře a myslím, že LA je město, které ti dělá dobře a které se ti opravdu líbí. A nevím, jestli… jestli okolnosti tvého života zůstanou stejné jako teď, nedokážu si představit, že bys odešel někam jinam. Jistě, když se oženíš a pořídíš si malý dům ve Francii…
B: Ale já pevně doufám, že se mi ty okolnosti jednou změní. Bylo by to hrozné…
T: Ty bys to opravdu chtěl?
B: Nechci, aby bylo všechno pořád stejné. Život se mění a myslím, že je to důležité.
T: Ale mám pocit, že ve tvém životě je teď pohybu dost.
B: Ale to se mi opravdu líbí a myslím, že je to skvělé. Opravdu bych nedokázal říct, jestli bych zítra odmítl New York.
T: No jo, New York.
B: Taky bych si dokázal představit, že bych šel na důchod do Itálie.
T: Jo, to bych si taky dokázal představit.
B: Třeba jíst zmrzlinu. Dolce Vita. To bych fakt chtěl. Hned bych se tam přestěhoval.
T: Vždycky se cítím tak spojený v Itálii.
B: Miluju Italy, jsou vždycky tak sexy.
T: A jsou milí.
B: Miluju Italy. Moje nejlepší kamarádka v LA je taky Italka.
T: Já mám Italy taky rád. Miluju jejich jídlo, miluju jejich kulturu, miluju jejich životní styl. Miluju prostě všechno na té zemi.
B: Možná máme italské kořeny a jen o tom nevíme!
T: Musím říct, že se cítím s Itálií zvláštně spojený.
B: Latte Macchiato. Pizza. Těstoviny. Straciatella.
T: Cafe Crema!
B: Vidíš? S italštinou to jde skvěle!
*oba se smějí
B: Já mám taky něco roztomilého. Alexandra se nás ptá, jestli nás to okamžitě mrzí, když se pohádáme? A co je na tom náhrdelníku, který ti dala Heidi? Na tom náhrdelníku jsme vlastně my, jako malé komiksové postavičky. Náhrdelník Billa a Toma.
T: Vlastně?
B: Ale ne, řekl jsem to?
T: Jo.
B: No, každopádně jsou na něm naše malé komiksové figurky, jako bratrský náhrdelník, a mně se to moc líbí. A je nám to líto? Tehdy ještě ano.
T: Když se opravdu hádáme? Tak to mě to mrzí docela rychle. Třeba když na tebe vyjedu, tak se omluvím: Aha, na.
B: Jo, dobře. Ale ty máš taky víc věcí, za které se můžeš omlouvat.
T: Promiň? Zbláznil ses?
B: NE!
T: Je to prostě zřejmější, protože jsem vždycky milý, myslím nejdřív na ostatní. A když na tebe vyjedu, tak to má nějaký důvod. Moje nervy jsou většinou velmi silné.
B: Franzi poznala, že jsme naprosto autentičtí, upřímní, totálně blázniví a naprosto arogantní, ale líbí se jí to. Ale ta arogantní věc je.
B&T: Kvůli tobě!
B: Hah! Byl jsem rychlejší než ty!
T: Je to kvůli tobě a kvůli tomu, že to vypadá, že jsem měl super divný problémy. To vůbec není pravda.
B: Mohli bychom udělat průzkum na Kaulitz Hills! Taky nám vždycky můžete napsat přes hey@kaulitzhills.com nebo nás sledovat a psát na Instagram kaulitzhills.podcast. Další vtipná věc, kterou jsem poznal, je, že jsem dostal super vtipnou fotku na Instagram od někoho, kdo vyfotil svou dceru, které je devět let. A ona držela mou knihu, je jí devět. Takže se mi ta fotka líbila, protože já bych někdy nechal devítileté dítě číst mou knihu. A pak mi napsal: „Moje holčičky jsou teď super velké fanynky, čtou tvou knihu a poslouchají tvůj podcast.“ A tak jsem se zeptal, jestli je to pravda. A já na to, že když devítileté děti poslouchají náš podcast.
T: Kdyby to bylo na mně, tak by devítileté děti mohly poslouchat náš podcast a dozvědět se spoustu super užitečných věcí. Už jen proto, že v něm vystupuješ ty a tvé bezúrovňové příběhy, bych doporučil, aby si v určitých momentech zakryly uši.
B: Ale taky moje kniha… nechal bys ji číst své devítileté dítě?
T: V žádném případě! Obecně bych od tebe dětem moc věcí nedoporučoval.
B: Mělo by to být FSK30! (Něco jako R-Rating, ale pro lidi od 30 let :D)
T: Může si tvoji knihu přečíst každý v jakémkoli věku?
B: Jo, nemá to rating. Radši o tom přestaňme mluvit, než ji teď stáhnou z obchodů!
T: Nemyslím si, že je to v pořádku.
B: Jo, mělo by tam být varování před sexem, násilím, drogami…
T: Ale možná je to proto, že… počkej, ty vlastně používáš vulgární výrazy.
B: Jo, a je to o opravdu špatných věcech… Myslím tím, že jsou tam napsaný věci… jako u seriálů dostaneš varování kvůli ratingu a kvůli násilí a tak. Tak by to mělo být i u knih, ale to jsem nepochopil. Ne že by to zpětně kontrolovali.
T: Já bych to zkontroloval. Malá nápověda.
B: Radši rychle pokračujme.

Co nevím, to mě nepálí

B: Já (směje se) … mně to přijde strašně vtipný.
T: Ty už se na to fakt těšíš!
B: Když si objednáváš přes internet… na velkém internetovém servisu… Jak se tomu říká?
T: Hä? Jak se tomu říká?
B: Ano, jak tomu říkáš? Ten obrovský, kde si všichni všechno objednávají. Jak se to vyslovuje?
T: Ämason?
B: Řekni to ještě jednou!
T: Ämason.
B: Řekni Ämason.
T: To je trik.
B: Není. Každý to prostě vyslovuje jinak. Třeba v tom německém podcastu, co jsem slyšel, říkali Ämäsn. ÄMÄSN.
T: Někteří lidé také říkají ammazon.
B: Jo, jako fakt německy. Tomu se říká Ammazon.
T: Nikdy!
B: Já taky říkám Ämason.
T: Jo, Ämason říkám taky. To jsem taky říkal předtím?
B: Ano, říkal. Ale myslím, že nejvtipnější je Ämasn. Myslím, že to hodně vypovídá o tvé povaze. Opravdu by mě zajímalo, jak to říkáte vy. Říkáte Äamason, Ämasn nebo Ammazon?
T: Jo… Co také hodně vypovídá o tvé povaze, je to, na co jsem se tě dnes chtěl zeptat. Co by sis vybral pro Zapfenstreich (*obřad loučení), kdybys byl německým kancléřem?
B: Přiletěl bych vrtulníkem.
T: A pršelo by šampaňské?
B: Ano, po celém Berlíně by pršelo šampaňské. Šampaňské pro všechny.
T: Ne, jen pro tebe. Všichni ostatní by dostali prosecco.
B: Ne, vážně. Měl bych skvělý koberec, opravdu pěkné oblečení, silně emotivní projev, který by byl mnohem delší než 7 minut. Bylo by to jako v knize.
T: To by bylo skvělé, protože rád píšeš.
B: To ano. Bylo by to opravdu třpytivé. Taky jsem napsal proslov na tvou svatbu.
T: Mhm.
B: Já jsem takový emotivní spisovatel.
T: Vědí vůbec naši posluchači, když už jsme v kategorii vhodnosti, že jsi byl naším knězem? Říká se tomu kněz?
B: Ano, říká. Já jsem vás oddal. A celý obřad jsem dělal já.
T: A udělal jsi to tak úžasně.
B: A všichni plakali, včetně mě. Ale bylo to tak krásné, že se někteří nemohli vzpamatovat. Ale myslím si, že hlavně pak jsem odvedl skvělou práci a bylo to napsané a udělané velmi dobře, když se to lidí dotkne a zůstane to v mysli. Stejně tak je to s mou knihou. Hodně lidí mi psalo, že hodně plakali. A tak to bylo i s tvým svatebním projevem, a tak to bylo i se Zapfenstreichovým projevem. A jaká byla tvoje otázka? Jak bych to udělal já?
T: Ne. Nemusíš jmenovat tři, ale jakou písničku by sis vybral?
B: To vím hned. Little Bird. Okamžitě. To je písnička, kterou bych si nechal hrát. Určitě.
T: Kdo byl kancléřem před Angelou Merkelovou?
B: Gerhard Schröder.
T: Páni. To sis vyhledal jako přípravu na náš podcast. Věděl jsi, že se na to zeptám.
B: Ne, to jsem nevěděl. Chceš vědět, jak jsem to věděl? Znal jsem ho díky té jedné písničce… Jaká to byla?
T: Taky jsme ho viděli v Hannoveru..
B: Přines mi další láhev piva? Ne, to nebylo ono… počkej… zvýším ti daně…
B&T: Zvolený je zvolený, už mě nemůžete vyhodit, to je ta skvělá věc na demokracii.
*Oba se smějí
B: To bylo tenkrát v našem dětství. A Schröder byl dokonalá karikatura. Proto jsem to věděl. T: A před ním? To víš taky?
B: Kohl.
T: Páni. Buď upřímný, četl jsi o tom předtím, to jsi nemohl vědět.
B: Věděl. Kohla znám kvůli Merkelové, protože všichni mezi nimi dělali paralely.
T: Dobře, to je fér. O německých kancléřích víš, to není tak špatné.
B: A já jsem chtěl dát doporučení. Ten film mi přišel opravdu hodně napínavý a byl úplně jiný, než jsem čekal, že bude, víš, že se každý týden dívám na nový film. Jmenuje se Spencer. Je to příběh o Dianě. Diana byla opravdu napínavá postava a ztvárnila ji Kristin Stewartová. A já nejsem její velký fanoušek, takže bylo opravdu vzrušující se na to dívat.
T: Ale odvedla skvělou práci?
B: NE.
T: Díky za doporučení.
B: Já nevím, jen mi to přišlo zajímavé. Třikrát jsem při sledování usnul.
T: Jo, na ten se určitě podíváme.
B: Počkeeeej… usnul jsem třikrát a protože jsem to nevydržel až do konce, musel jsem si to půjčit znovu, což bys nikdy neudělal, asi za 20 dolarů, protože už to bylo vyčerpané.
T: Děláš ze mě lakomce.
B: To ne.
T: Ale aby bylo jasno. Nejsem lakomý.
B: Ne, nejsi, jen si z tebe dělám legraci. Díval jsem se na to… a bylo to úplně jiné, než jsem čekal. Při sledování jsi jako: Jaký to má teď smysl? Trochu trapné, divné dialogy, do filmu se moc nedostanete, pořád máte pocit: „Teď mi něco uniklo?“… Proč se k sobě chovají tak divně? Na jednu stranu to nemůžu sledovat, ale na druhou stranu není co sledovat. Je to natočené opravdu dobře, skvělé kostýmy, skvělé prostředí, dobré osvětlení, opravdu dobře udělané.
T: Mně to připadá jako totální kravina.
B: Není to nic pro tebe.
T: Ne.
B: Usnul bys u toho po vteřině.
T: Ale doporučil jsi to hlavounům?
B: Ne, chtěl jsem to říct tobě.
T: A podívat se, jaké názory mají ostatní?
B: A každý se může sám rozhodnout, jestli se na to bude dívat, nebo ne! Chtěl jsem si o tom jen popovídat, protože mi to opravdu utkvělo v paměti. Znáte ty filmy, u kterých si řeknete: Nebylo to tak skvělé, ale stejně vám to někde vzadu v hlavě utkví? Jako že ve vás zanechá divný pocit a divnou náladu, když si na něj vzpomenete? To je jeden z těch filmů… ale také mě přivedl k písničce, kterou chci dnes přidat do našeho playlistu. Pustil jsem si ji na konci filmu a je jmenuje se: „All I need is a miracle“ od Mike and the Mechanics.
T: A já chtěl do našeho playlistu přidat píseň, kterou jsme měli hodně rádi, když nám nebylo zrovna nejlépe. Vzpomínáš si na ni? To by byla píseň, kterou bych si vybral do svého Zapfenstreichu. „Fickt Euch Allee“ od Großstadtgeflüster. To by byla píseň, kterou bych si nechal zahrát na závěrečné rozloučení.
B&T: V mém víkendovém domově na ulici Fuck you alley.
T: A pak bych řekl: „Užij si to!“
B: To se mi líbí. Ještě přidám „You’ve got the love“ od Florence and the Machine, protože bych mohl jít na rande a zamilovat se.
T: You’ve got the love.
B: Otázka je… Vždycky jsem si myslel, že už jsem ji přidal, ale nikde jsem ji nemohl najít. Ale je to opravdu důležitá píseň a musí se přidat hned. Přeji vám dobrou zábavu!
T: Jinak… jenom láska… Těším se na příští týden.
B: ahoj.
T: ahoj ahoj.