autor: °Ginevra°
Temná horečka
Klidně vystoupil po posledním schodu a otevřel bílé plastové dveře, nyní zčernalé, protože nikdo nikdy nenašel čas ani potřebu je vyčistit.
Ledový vzduch se dotýkal Billovy kůže, zakryté těsnou černou mikinou a džínami, které, ať už byly jakkoli těsné, nedokázaly obepnout jeho nohy na hranici hubenosti.
Volnou rukou si přetáhl přes hlavu kapuci mikiny, v druhé mu za krkem visela obvyklá láhev Tuborgu a v kapse měl balíček Marlborek, jediné věci, které ve svém životě považoval za užitečné.
Tentokrát žádné drogy, chtěl odejít, zachytit každý okamžik s nadhledem, i když by po zralé úvaze nejraději zmizel, aniž by si to uvědomil…
Se žuchnutím otevřel dveře a opřel se o ně, pak pokračoval pomalým krokem ke zdi, kolem něj světla budov a ulic, jen několik klaksonů rušilo ticho… bylo to dokonalé…
„Zajímalo by mě, jestli to takhle působí i v noci… možná je to ještě magičtější….“
Položil ruce na nízkou stěnu, která mu sahala těsně nad kolena, mírně se opřel, zavřel oči a ztěžka dýchal.
Když je vzduch studený, je tak čistý…
Čistota, jež byla pro Billa nejdůležitější, kterou měl mít jen Tom a již pošpinil.
Dokonce i obličej měl špinavý, ty černé skvrny pokrývaly jeho oční víčka, trochu vybledlá a ta rtěnka byla schválně špatně umístěná.
Vypadal, jako by právě vypadl z filmu Vrána… miloval ho.
Vždycky si říkal, kdy pro něj přestane pršet…
Zvedl láhev, kterou položil na zeď, dlouze se napil, a pak ji nedbalým mávnutím ruky odhodil.
Bez větších obtíží se postavil na malou zídku a znovu se podíval dolů.
Byla mnohem výš než jeho okno.
Teď ne.
Posadil se zpátky, nohy mu visely nad prázdnotou, obličej mu zakrývala kapuce mikiny a černé vlasy.
Zapálil si cigaretu, proklínal špatně fungující zapalovač a vzhlédl. Mezi kouřem viděl hvězdy, ani jeden mrak. Krásný večer.
V tu chvíli si myslel, že skok všechno vyřeší, technicky vzato stačí, když vymrští tělo ven a nechá se unášet… Ano. Ale co pak?
Muselo to pokračovat něčím jiným. Ale když se nad tím zamyslel, stejně by to bylo na hovno…
Pokračovat v životě by znamenalo neustálé zatracení, a zemřít by znamenalo jít do pekla. Stejné sračky.
Možná si už nebyl tak jistý, jestli to chce udělat… Podrážděně si odfrkl, jako by se rozhodoval, na jaký film se podívat nebo jaké tričko si vezme na sebe…
Když o tom přemýšlel, uslyšel zvuky, kroky, které se blížily, přicházely ze schodů, osoba, která se k němu blížila, musela utíkat…
„Bille!“ Zdálo se mu, že z dálky slyší Tomův slabý hlas a kroky, které se stále více přibližují. Nechal otevřené dveře, nebude mu trvat dlouho, než ho najde.
Skoro se mu ulevilo, že Tom dorazil: alespoň měl dobrý důvod neskákat… nebo naopak.
„Bille! Bi…“ Tomův hlas byl jasný, určitě byl na terase a musel mít velké obavy, nebo spíš strach.
Bill se neotočil a neodpověděl.
„Bille, co to děláš? Prosím… stůj klidně a nehýbej se, ne…“ Tomův hlas teď zněl jako hlas muže, který se chystá dostat infarkt.
Trpěl závratěmi, a to strašně, natož když viděl někoho v blízkosti balkonů a podobně.
Bill si nikdy nenechal ujít pohled na Toma, který se držel zdi a bledl při představě, že se chystá skočit z budovy.
Otočil se a byl si jistý, že se mu před očima objeví scéna, kterou si představoval. A tak se také stalo.
„Co, Tome? Co nemám dělat?“ Zeptal se Bill falešně překvapeně.
„Ať už chceš udělat cokoli, nedělej to,“ zakoktal Tom ustaraně a snažil se odvrátit pohled, ale stále z něj nemohl spustit oči.
Černovláskovi se ten vyděšený Tom začal líbit, a tak ho napadlo ho trochu potrápit…
Nejdřív jednou nohou, pak druhou, a pak se postavil zpátky na zem, na terasu. Tomovi se na chvíli ulevilo, ale vzápětí ho vystřídala hrůza, když uviděl, jak jeho bratr-dvojče vystupuje na malou zídku. Tentokrát na nohy.
„Co jsi říkal? Že bych neměl?“ Zeptal se Bill pobaveně a mírně roztáhl ruce.
„Bille!!“ Tom vykřikl a zvedl ruce nad hlavu. Vidět Billa stát na zdi budovy – byl v bezvědomí, jen se přiblížil k balkonu – by stačilo, aby ho zabil. „Zabiješ se!!“ Vykřikl, když viděl, jak se jeho dvojče otáčí směrem k městu.
„No a?“ Odpověděl druhý, jako by mu to bylo úplně jedno. Pokud jde o něj, nic se nezmění.
Zastavil se a pozoroval světla města a auta projíždějící pod ním, z výšky byl opravdu krásný výhled… Byl by blázen, kdyby skočil a nechal si ujít světla nočního města…
Neslyšel hlas svého dvojčete, chtěl se otočit, ale něco ho táhlo dozadu, ruka ho chytila za paži, až se zapotácel a vykřikl údivem a strachem.
Chvíli si myslel, že spadl z budovy, cítil v těle prázdnotu, která zmizela, když si uvědomil, že spadl na Toma.
Prázdnota se změnila v něco mnohem příjemnějšího…
Rasta ležel s rukama přes obličej a něco nesouvisle šeptal.
Strašně trpěl závratěmi.
„Řekni mi, o co ses kurva snažil? Chtěl ses zabít?!“ Zeptal se po chvíli ticha chladně, sedl si, ani se na něj nepodíval a hleděl přímo před sebe.
„Nebylo by to lepší?“ Bill se lhostejně zeptal s nádechem výčitky v hlase.
To Tomovi stačilo, aby se vymanil ze vzteku, vrhl se na Billa a chytil ho za lem mikiny.
„Tohle už nikdy neříkej! Vůbec to nechápeš! Jestli to takhle poděláš, už se nikdy nevrátíš! Rozumíš tomu?“ Křičel mu do obličeje a škubal s ním tak silně, že Bill vydal vysoký bolestný sten a byl si jistý, že to slyšel snad celý dům.
Tom ho náhle pustil a černovlásek se musel podepřít lokty, aby se nepraštil hlavou o podlahu.
Zmocnil se ho vztek, který vypadal, že každou chvíli vybuchne, rasta rychle vstal a přejel si rukou přes nos a ústa, jak to člověk dělá, když se chystá plakat. „Vstávej a jdeme dolů… Už nikdy nechci nic takového vidět…“ řekl chladně a popotáhl.
Bill se posadil a podíval se na něj s prosbou o pomoc. Natáhl ruce a čekal, až mu Tom pomůže vstát.
Dredař ho chytil za zápěstí a pevně si ho přitáhl k sobě, ale musel ho pustit, když uslyšel bolestný výkřik svého bratra, který spadl zpět na své místo.
„Ah…“ stěžoval si černovlásek a masíroval si zápěstí.
„Co se děje?“ Zeptal se Tom, výrazně zmírnil tón a naklonil se k němu, aby ho opatrně vzal za ruce.
„Nic… trochu bolí…“ odpověděl spěšně černovlásek.
Rasta mu bez rozmýšlení vyhrnul rukávy mikiny a odhalil tak děsivé fialové skvrny a rány… rezignovaně se na ně podíval a nechal mu je znovu zakrýt mikinou.
„Kdo ti to udělal?“ Zeptal se, jako by to už bylo normální.
„Jeden… včera večer… musel mě nějak udržet v klidu…“ začal a potlačoval smích, nebo možná vzlyk. „Některé škrábance, které mi udělal… ten chlap mě chytil za vlasy a mlátil se mnou všude možně… vidíš?“ Zeptal se a ukázal na modřinu, kterou měl stále na lícní kosti, skoro jako by na ni byl pyšný.
Tom zavrtěl hlavou a chvíli se mu díval do očí. Bill nesnášel, když na něj takhle zírali, zdálo se, že je jim ho líto nebo že s ním soucítí, když se na něj takhle dívají…
„Nevím, co mám ještě udělat… opravdu nevím…“ řekl rasta na hranici rezignace. Také proto, že po dvou letech neúspěšných pokusů je těžké si myslet, že můžete něco změnit…
Čekal, až ho to přejde samo, ale zdálo se, že Bill, aby neudělal krok zpět, trucuje dál…
„Nejsi už unavený?“ Zeptal se černovlásek a přijal Tomovu pomoc při vstávání, tentokrát jemně.
„Z čeho přesně?“
„Ze mě…“ odpověděl černovlásek těžkým, provinilým, melancholickým tónem.
Druhý se na něj podíval, jako by se na něj měl každou chvíli vrhnout. „A ty? Nejsi unavený?“ Zeptal se ho řečnicky, a aniž by čekal na odpověď – která by stejně nepřišla – vykročil ke dveřím.
Bill zůstal nehybný a zmatený… on, který tam byl právě proto, že byl ze všeho unavený… věděl, že Tom ho chce donutit, aby se cítil jako hovno, protože to byl jediný způsob, jak ho donutit přemýšlet.
Mírný vánek pohnul Billovými vlasy, přetáhl si kapuci mikiny přes hlavu a přistoupil k Tomovi, který už sestupoval po schodech.
Ticho přerušily jen kroky na schodech.
Když vešli do domu, Tom zmizel v ložnici a zabouchl dveře tak silně, že se zdálo, že je vyrazil.
Černovlásek při tom zvuku nadskočil a připadal si jako pětileté dítě, které ví, že se mu to opravdu povedlo…
Vešel do svého pokoje, otevřel pootevřené dveře a lehl si na postel, ne že by chtěl spát, i když se mu trochu spát chtělo. Chtěl jen přemýšlet, ale nemohl.
Dokonce i jeho mozek přestal přemýšlet o všem, co se dělo. Jedna jistota si však do jeho mysli prorazila cestu. Něco se mělo změnit. Muselo se to změnit.
Rozhodl se svléknout a jít spát, nemělo smysl se dál snažit. Sundal si tričko a dával pozor na své pohyby.
Když si oblékal tričko na spaní, uslyšel z Tomova pokoje ránu… do něčeho kopl. Následovala další rána.
Natáhl si tepláky a rozhodl se, že si s ním půjde promluvit.
„Tome,“ stydlivě zašeptal a otevřel dveře.
„Bille, jdi spát,“ křičel Tom a ležel na posteli s rukou přes obličej.
„Já nemůžu,“ zašeptal téměř vyděšeně, když se přiblížil k posteli. „Můžu?“ Zeptal se jemně.
Rasta neodpověděl, ale přesto se odvážil lehnout si vedle něj.
„Promiň,“ pokusil se černovlásek říct, ale Tom ho nevnímal… viděl, jak se mu rychle zvedá a klesá hrudník, a jemně odsunul ruku od obličeje, čímž odhalil něco, co nikdy předtím neviděl.
Tom měl na tváři dvě slzy. Jednoduché mokré linie.
Ten obraz pronikal Billem každým centimetrem jeho těla, skutečně si uvědomil, jak moc pro něj znamenal a kolik obětí přinesl, aby se ho pokusil ochránit a napravit… Poslední dva roky se ho snažil zničit, zabít, zničit ho, a to jakýmikoliv prostředky, dokonce i tím, že zničil sám sebe.
Večer si uvědomil, že se mu to podařilo, a byl to ten nejhorší pocit v jeho životě.
Něžně ho pohladil a rukou mu setřel slzy.
„Myslíš… opravdu si myslíš, že nemá cenu se snažit žít?“ Zeptal se Tom zlomeným hlasem a podíval se svému dvojčeti přímo do očí.
Bill se uchýlil do tepla jeho kůže. Zvedl pěsti k hrudi, a ještě pevněji se přitiskl k hrudi svého dvojčete, které si lehlo na bok, aby ho objalo.
Miloval ten pocit, který už příliš dlouho nezažil…
Nikdo jiný, kromě Toma, ho nikdy nedržel v náručí a nedával mu pocit takové ochrany.
Od té doby nezažil spoustu věcí, když je s Tomem přestal dělat.
„Nechtěl jsem skočit…“ zašeptal černovlásek do jeho kůže.
Tom dovolil Billovým rtům, aby se dotkly jeho, dovolil mu, aby je ochutnal, a dovolil mu, aby ten polibek prohloubil, jak to už léta nedělali…
Bill nikdy nikoho jiného nepolíbil, bránil se tomu kontaktu, nejintimnějšímu mezi dvěma lidmi, za ranami a urážkami, ale nikdy nikomu nedovolil to, co měl jako první jen Tom. První skutečný akt lásky, který s ním zažil.
„Zlepší se teď věci?“ Zeptal se Bill hlasem malého dítěte plného naděje.
„Můžeme to zkusit…“ odpověděl Tom po pravdě a zabořil se do rtů, jako by je přitahovaly magnety…
Na tom, co tu noc udělali, nebylo nic špinavého, jen věděli, že je to to nejlepší, co mohou udělat…
Ještě téže noci se vrátili do doby, kdy byli malí, ještě nezkušení, a prožívali to jako to nejkrásnější, co kdy dělali… A stále to bylo to nejkrásnější, co kdy dělali…
… nyní jako tehdy…
autor: °Ginevra°
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
