autor: °Ginevra°
Věčné kóma
…flashback…
Od chvíle, kdy zhasli a přestali mluvit, se Bill v posteli převaloval a doufal, že usne, ale nemohl najít klid…
Viděl Toma, jak vedle něj ve tmě pokoje klidně spí.
Usoudil, že trocha vody by ho možná malinko uvolnila, a tak se rozhodl vstát z postele, aniž by Toma vzbudil, a potmě sešel dolů, kde v kuchyni trochu tápal.
Okny pronikalo světle modré světlo a matně osvětlovalo místnost.
Trochu se bál, byla tu taková tma a ticho, ale byl to jeho domov, co by se mu na tom bezpečném místě mohlo stát?
Chtěl se jen rychle napít studené vody a utíkat zpátky do svého pokoje.
Zrovna když přikládal sklenici k ústům, uslyšel za sebou kroky a náhlé světlo ho přimělo nadskočit.
Když se otočil, zhmotnila se před ním postava jeho otce.
„Co děláš vzhůru v tuhle hodinu?“ Zeptal se muž přísně.
„Nemohl jsem spát,“ řekl rychle Bill, chtěl se jen vrátit do svého pokoje k Tomovi. Jejich otec ho vždycky děsil, skoro ho za něj ani nepovažoval, nikdy mu nedal ten pocit ochrany a lásky, který potřeboval.
„Nevíš, že je pro děti nebezpečné chodit v noci samotné?“ Zeptal se muž, když se přiblížil s šibalským úsměvem, který malého chlapce opravdu začal děsit.
Z límce županu byl vidět hákový kříž vytetovaný vězeňským zeleným inkoustem.
Chtěl, aby tam byl Tom s ním, ale Tom tam nebyl.
Zůstal jen ten jedenáctiletý chlapec a alkoholik, který nikdy nebyl a nikdy nebude jejich otcem.
…konec flashbacku…
Od té noci uplynulo několik klidných dní a zdálo se, že se situace zlepšuje, i když Tom stále ještě nedokázal Billovi důvěřovat. Koneckonců, vždycky věděl, co má říct, věděl, jak se na něj dívat, uměl být stejně upřímný jako falešný.
Druhý den ráno se Tom probudil s nadějí, že je Bill stále tam, s nadějí, že je všechno skutečné, a hlavně s nadějí, že se nesetká s rozzuřeným Billem, který po něm bude házet všechno, co mu přijde pod ruku.
Místo toho pomalu otevřel oči, pomalu zaostřil na stěny pokoje kolem sebe a zjistil, že vedle něj leží malý uzlíček, skrytý pod přikrývkami, a klidně spí.
Klidný… to je zvláštní slovo. Téměř vymazané v těch marných letech vzájemného ubližování…
Začali dělat věci tak jednoduché, že si už ani nepamatovali, jaký je pocit třeba se dívat společně na film, jíst, aniž by se na sebe mračili, a tím zaháněli svůj hlad, nebo si jen tak povídat…
Tom se dokonce pozastavil nad tím, jak dokonale jejich těla vypadala, když se jeho dvojče rozkročilo na jeho břiše a objalo ho…
Dokonce i jeho vzhled se zlepšil, Bill byl hezčí než kdy dřív, jeho velké oči se pomalu začínaly uvolňovat, ústa, na kterých se opakovaně objevovaly nesmělé úsměvy, a jeho pleť dostávala tu správnou barvu… zdálo se, že jeho tvář pomalu získává zpět to, co za celou tu dobu ztratila…
To, že se věci vyvíjely dobře, však neznamenalo, že se vše vyřešilo.
Vždycky ho zašimralo v žaludku, když se Bill zamkl v koupelně nebo ve svém pokoji a potácel se ven, blábolil v duchu zmatená slova, zatímco z Tomových úspor stále mizely peníze…
Dokonce se s ním o tom pokoušel mluvit, ale když přišla řeč na tohle téma, Bill raději odešel z místnosti a znovu upadl do toho frustrujícího pocitu nervozity a apatie, který ho charakterizoval…
Byl v tom až po konečky vlasů, a čím víc se snažil dostat ven, tím víc ho to neúprosně vtahovalo.
To byla Tomova největší starost, která se brzy naplnila. Tím nejhorším možným způsobem.
Také si uvědomil, že po sedmnácti letech společného života neví o Billovi vůbec nic.
Všechno, co o něm věděl, se zastavilo v šestnácti letech, den předtím, než…
Po tomto dni Tom věděl jen to, že ho Bill nenávidí.
Už nestačilo vědět, že má moc rád gumové medvídky, že nemůže spát bez svého plyšového medvídka nebo že miluje písničky od Neny a píše si deník…
Netušil, jak moc nenávidí svůj vlastní odraz v zrcadle, jak moc každou noc usíná v naději, že se druhý den probudí a uvědomí si, že to byl jen zlý sen, nebo jak moc zeslábl, tak zeslábl, že si nedokázal poradit ani v těch nejjednodušších situacích.
Drogy odlehčují, činí i tu nejdramatičtější situaci snesitelnou a příjemnou. Z černých věcí udělají bílé, ale když účinek pomine, realita najednou vypadá přesně tak, jak jste ji předtím opustili: bezbarvě.
Na trauma lze reagovat různými způsoby…
Nebo alespoň více než jedením.
Další věc, kterou Tom nevěděl.
Teď už to samozřejmě bylo den ode dne lepší, ale stejný podivný mechanismus Billa varoval, děsil ho.
Dokonce i Tomovo objetí ho znepokojilo. Ocitl se v jeho náručí, v bezpečí a teple, ale zároveň myslel na to, kdy se objetí rozplyne a on se ocitne opět sám a v chladu.
Stejně jako droga. Jestli je něco horšího než drogy, pak je to nedostatek samotných drog.
Problém byl v tom, že Tom na něj působil stejně.
Dveře se za dredařem s bouchnutím zavřely. „Jsem doma!“ Upozornil a položil klíčky od auta na kuchyňský stůl.
Žádná odpověď.
Bylo to zvláštní, protože Bill na něj obvykle čekal, seděl na gauči a díval se na televizi. Tom se obvykle vracel pozdě večer a dvojče na něj čekalo, aby se navečeřelo.
Rasta si pomyslel, že je buď v koupelně, nebo jen na chvíli venku, i když druhá možnost mu dělala nemalé starosti… Když se nad tím zamyslel, ta první ho znepokojovala taky…
Rozhodl se, že o tom nebude příliš přemýšlet, a odešel do svého pokoje – který se nyní stal jejich pokojem – aby se svlékl a oblékl si něco praktičtějšího a pohodlnějšího.
Okamžitě zkontroloval svůj mobilní telefon, který nechal na nočním stolku, protože si ho nemohl vzít do práce. Na displeji se objevily dva zmeškané hovory od Billa a zpráva:
„Jsem v Metru, přijeď mě vyzvednout.“
Byla to zpráva, která ho ještě více zneklidnila. Znělo mu to jako žádost o pomoc, příkaz, který je třeba rychle splnit a rychle zapsat…
To rozhodně stačilo, aby si Tom myslel, že něco není v pořádku.
Ještě nikdy se nestalo, že by ho Bill o něco takového požádal.
Opustil všechny myšlenky, které ho do té doby provázely, a okamžitě se rozjel ulicí za volantem auta, které zdědil po otcově smrti a které řídil i bez řidičáku.
Cílem byl zapadlý bar, který měl neblahou pověst, že v něm uvítají každého, kdo se odváží vstoupit. A to nebylo nic, čím se dalo chlubit…
Často přemýšlel, jak se tam Bill dostal, ale stačilo se zamknout v koupelně, píchnout si jehlu do ruky, a pak už to bylo OK…
Bill se tam určitě dostal autobusem, seděl na posledním sedadle vzadu, lidé si ho podezřívavě prohlíželi a drželi se dál od něj.
Pohled se zastaví pouze na tom, jak člověk vypadá, oči nemohou jít hlouběji.
Tom se teď ptal: „Proč?“
Zdálo se, že se věci vyvíjejí dobře, možná až příliš dobře. Nebylo třeba znovu utíkat…
Rasta vstoupil do klubu a zamířil po schodech dolů do malé, málo osvětlené místnosti plné temné, středně hlasité hudby.
Nikdo tam netančil, rozhodně to nebyla diskotéka, byl to jeden z těch klubů, které by „starého“ Billa vyděsily k smrti…
Hledal své dvojče na červených kožených křeslech, na kterých seděli chlapi, kteří vypadali úplně mimo sebe… cigarety, alkohol a různé látky nerušeně kolovaly a dodávaly těm chlapům typický „mimo“ výraz…
Dokonce si všiml páru, který si svobodně projevoval svou „lásku“ u sloupu v rohu místnosti…
Na malé pohovce se naopak líbaly dvojice dívek a omámeně se smály uprostřed kouře…
S jistotou, která by se dala popsat jako šestý smysl nebo prosté „vyloučení“, zamířil na toalety a byl si jistý, že ho tam najde.
Proklestil si cestu mezi chlapci, kteří zabírali prostor mezi dveřmi, a ocitl se před pěti záchodovými kabinkami.
Za jedněmi dveřmi zaslechl chichotání dvou hlasů, prošel jimi, a hned si všiml pootevřených dveří a nějakého rozhovoru z prostoru mezi dveřmi a podlahou…
Otevřel je pomalu, na půli cesty mezi nadějí, že ho konečně najde, a opačnou nadějí, nebo spíš strachem, že ho najde a uvidí ho tak, jak se mu zjevil před očima, což ho přimělo okamžitě litovat, že ty dveře otevřel…
To, co viděl, bylo bodnutí do hrudi, nebo spíš si pomyslel, že kdyby někdo prošel kolem a vrazil mu nůž do zad, bylo by to mnohem méně bolestivé než vidět bratra takhle… vidět Billa, jak sedí na podlaze zády ke zdi a nohama se opírá o protější stěnu, ústa, jeho krásná ústa napůl otevřená a oči upřené přímo před sebe do prostoru, v děsivém výrazu závislosti, s tím proužkem krve, který mu stékal po paži jako důkaz nového vpichu…
Tom tam stál bez hnutí, opíral se o dveře toalet a zíral na něj, nevěděl, co má dělat, co mu má říct… Nikdy ho neviděl, jak to dělá, věděl, že je na tom závislý, ale nikdy ho neviděl píchat si… ten obraz mu vzal duši a roztrhal ji na kusy.
Bill k němu pomalu vzhlédl, jako by si teprve teď uvědomil, že tam Tom je, ale nevypadal překvapeně.
Dredař chtěl něco říct, cokoli, a doufal, že mu ta slova přes knedlík v krku vyjdou z úst.
Zastavil se jen proto, aby viděl jeho oči, náhle opět příliš velké a matné, v nichž si uvědomil skutečnou situaci. Bill byl prostě závislý, jeden z mnoha, nespolehlivý a nereagující, a on si se zlomeným srdcem uvědomil, že se nic nezmění.
Znovu se pozastavil nad jeho rysy, nad krásou té tváře a nedivil se, že všechny přivádí k šílenství. Bill byl pohledný, nebezpečně krásný, vzácně překrásný a dokázal by udělat cokoli, jen aby byl dobyt.
„Pojď sem…“ zašeptal plný zklamání a hořkosti, když se sklonil, aby ho donutil vstát. Chtěl se ho dotknout, ale Bill se polekaně stáhl a neřekl ani slovo.
„Bille, to jsem já.“
„Ne…“ zašeptal černovlásek a stáhl se.
„To jsem já, Tom… Teď tě odvedu domů, ano?“ Zkusil to rasta znovu tichým tónem, aby nevyvolal žádné podivné reakce, a znovu k němu natáhl ruce.
„Ne! Ne! Já nechci! Nech mě jít!“ Bill vykřikl, jako by se ho zmocnila krize nebo vzpomínka, která se mu zrodila v hlavě, a pak náhle vyprskl smíchy a zaklonil hlavu. „Jsi jako ostatní! Jsi jako všichni! Jako ten zasranej nácek!“ Znovu vykřikl. Chvíli se smál, než se uklidnil. „Bastard…“ zašeptal, než zavřel oči a opřel si hlavu o zeď.
V Tomově mysli teď panoval ještě větší zmatek, jediný nácek, kterého znal, byl otec, věděl, že ho Bill nenávidí, ale nevěděl, co s tím má společného… ačkoli se mu do mysli vkradla předtucha, ale rychle ji zahnal…
„Bille, uklidni se.“ Tom se snažil něco říct, ale černovlásek jako by neslyšel, byl pryč…
„Nácek… zasranej nácek…“ zamručel znovu a nevnímal dredaře.
„Kdo? Kdo je ten nácek, Bille?“ Zeptal se Tom podrážděně.
„Tvůj otec! Ten parchant! Schovává se v kuchyni! Rozumíš? Byl k hovnu! Chápeš?“ Řekl rozrušeně a poklepal dlaněmi o studenou podlahu.
„Rozumím…“ Tom už raději nic nedodával, slova byla opět v pasti, bez možnosti úniku. Přestal ho žádat o vysvětlení nebo ho posílat zpátky do vzpomínek, které teď Bill tajil pod vlastní kůží.
Ať už to bylo cokoli.
Tom myslel jen na jeho vyděšený pohled s široce rozevřenýma očima při každém otcově pohybu, jako by se bál, že jsou určeny jemu, a to mu stačilo.
Ale jeho tělem procházel permanentní, zasraný pocit viny a studu.
Stud z toho, že si uvědomil, že pokud tam Bill sedí na záchodě v zapadlém baru s jehlou v ruce, je to i jeho vina. Hlavně jeho vina.
Byl tím tak zaskočen, že si téměř nevšiml, že se Bill s námahou vydrápal na nohy, jako by z něj spadla tíha a on chtěl jít domů.
Tom mu pomohl vstát, objal ho kolem ramen a vedl ho ven.
Když konečně vyšli na ulici, Bill povolil sevření. „Neboj se… jsem v pořádku, v pohodě…“ řekl, otevřel dveře od spolujezdce a s žuchnutím nastoupil do auta.
Jakmile nastartoval, začal se Bill přehrabovat v přihrádce a vytáhl balíček kapesníků, kterými si otřel téměř zaschlou krev z ruky.
„Zlobíš se?“ Zeptal se černovlásek s předstíranou lítostí.
„Ne,“ odpověděl rasta suše s pohledem upřeným na cestu. „Ne, nezlobím se! Našel jsem svého bratra s jehlou v ruce na záchodě drogového klubu, jak hází všechny pokroky, kterých za posledních pár týdnů dosáhl, do sraček. Jsem naštvaný?! JISTĚŽE NE! Připadám ti snad naštvaný?!“ Vykřikl a nervózně praštil rukama do volantu.
Bill zůstal netečný a zašeptal bezvýrazné. „Hmm…“ jako by se spokojil s jakoukoli odpovědí. „Takže cítíš jen hněv…“ opřel si černovlásek hlavu o okno.
„Myslíš to vážně? To myslíte vážně?! Co mám sakra cítit? Co na to říct?! Můžeš mi to říct ty?!“ Tom byl ještě nervóznější, skoro měl pocit, že se mu někdo vysmívá.
„Chceš to vědět?“ Bill se překvapeně zeptal. „No… teď ti to řeknu!“
„OK!“ Opakoval rasta.
„Jsi si jistý, že bys mi neměl něco říct?“
„Měl bych ti něco říct?“
„Jo, Tome… jen o tom kurva přemýšlej! Čekám na to už roky!“
„Ty… čekal jsi na co?!!!“ Zeptal se Tom vztekle, zaskočen náhlou jasnozřivostí svého dvojčete.
Bill byl chytrý, velmi chytrý, vždycky byl. Malý génius schopný dlouhého přemýšlení a samozřejmě schopný nastudovat všechny pohyby, které každého srazí na kolena.
„Kolikrát jsi mi řekl „promiň“?“ Zeptal se Bill a pozorně se na něj zadíval. „Udělal jsi to někdy?“
Tom se k němu otočil poprvé od chvíle, kdy nastoupili do auta.
Zavrtěl hlavou, otevřel ústa a hledal, co by řekl.
Znovu se zahleděl do těch malých očí a čekal na to nejjednodušší slovo, které mu prostě nechtělo vyjít z úst, oči vlhké a připravené mu znovu odpustit, už jen proto, že ho přece jen stále miloval…
Tom se přestal zajímat o cokoli jiného než o ty oči, dokonce přestal vnímat i silnici, která se před ním otevřela, a nákladní auto, které jelo v protisměru.
Záblesk, oslepující světlo a silný klakson kamionu ho přiměly ztratit kontrolu nad vozem.
V těch chvílích se ozvaly dva výkřiky, než je pohltila tma.
Z ticha.
Z nicoty.
Poslední, co Bill viděl, byla Tomova tvář pokrytá krví, jeho zavřené oči, jako by se už nikdy neměly otevřít, a ohlušující zvuk sanitky, který ho omráčil, než byl vtažen zpět do černé tmy a také zavřel oči.
„Navždy,“ doufal.
Věčné kóma. Všechno, co si přál.
autor: °Ginevra°
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
