autor: Nephilim
Je tu další jednodílovka od Nephilim. Je to klasická romantika, strašně hezky napsaná. Škoda, že jsem nestihla povídku přeložit k Vánocům, ale snad mi to odpustíte 😊 No užijte si to. Vaše Lauinka
Simone počkala, až se všechny děti posadí, a teprve pak knihu otevřela. Podívala se na tu hromadu malých hlaviček, víceméně blonďatých, a usmála se, když poznala tu, která jí připadala ze všech nejroztomilejší.
Bill okamžitě opětoval matčin úsměv, zkřížil nohy na koberci a tiše čekal, až příběh začne.
Každý rok o Vánocích se jedna rodina v sousedství rozhodla uspořádat malou oslavu, aby zabavila všechny děti v sousedství. Byl to způsob, jak upevnit vztahy, ale také způsob, jak dát dospělým volný večer, aby mohli dokončit vánoční nákupy nebo si prostě jen odpočinout.
Letos se nabídla Simone, že oslavu zorganizuje, vždyť Loitsche nebylo velké – „čtvrti“ byly malé, rodiny, které tam žily, se daly spočítat na prstech rukou a všechny děti se navzájem znaly.
Simone sama znala většinu těchto dětí jako své vlastní, protože je často ve volném čase hlídala. Koneckonců věděla, že její malý Bill má kromě kočky rád i trochu společnosti.
Malý chlapec seděl vedle blonďatého chlapce a byli tak blízko sebe, že bylo těžké určit, kde jeden končí a druhý začíná. Simone věděla, že to dítě bylo pravděpodobně jediným důvodem, proč byl Bill ten večer tak šťastný.
Ten malý se jmenoval Tom Trümper a byl synem Gordona, podivínského hudebníka, který bydlel v sousedství.
Obě děti se přátelily prakticky odjakživa a byly přinejmenším nerozlučné. Často, když Bill onemocněl nebo z nějakého důvodu nemohl jít do školy, našla Simone brzy odpoledne u dveří Gordona s Tomem schovávajícím se za jeho nohama, protože přišli za Billem. Nebo spíš Tom otravoval Gordona tak dlouho, dokud ho nevysadil u Billa doma, protože si chlapec dělal starosti. A pak se to dítě nakonec usadilo na celé odpoledne v Billově pokoji, ignorovalo otce i Simone, kteří se báli, že by to mohl od Billa chytit, a Bill sám nutil Simone, aby ho u nich nechala i na večeři, protože toho očividně neměli dost. Totéž se stalo, když onemocněl Tom, vždycky to tak bylo. Simone si myslela, že se ty dvě děti snad považují za bratry nebo tak něco, a i ona musela připustit, že kdyby Gordon nebyl šťastně ženatý, možná by o tom i uvažovala.
„Takže děti… jste připravené na příběh?“
Ze skupinky se ozvalo sborové „ano“.
„Řekni nám tu o Santově skřítkovi, teto Simone!“ Vykřiklo náhle jedno z dětí.
„Ne, řekni nám tu o sobech!“ Vykřikla malá holčička.
„Uklidněte se,“ zasmála se místo toho Simone. „Letos vám povím nový příběh, máte radost?“
Místností se ozval další nadšené sborové „ano“.
„Příběh, který vám chci letos vyprávět, je příběh o jmelí. Všichni víte, co je jmelí, že?“
„To je rostlinka, pod kterou se moje sestra a její přítel vždycky líbají,“ zachichotala se malá holčička.
„To také,“ usmála se Simone. „Tento příběh se odehrává ve velmi chladné zemi zvané Skandinávie…“
„Moji bratranci jsou Skandinávčané!“ Přerušil ji velmi živý malý chlapec.
„Říká se Skandinávci, ty hlupáku…“
„Hlupák je ten, kdo to říká…“
„Děti!“ Přerušila je žena. „Přece se nebudeme hádat, vždyť Vánoce jsou za dveřmi… Ježíšek odměňuje jen hodné děti, nezapomeňte na to!“ A s úsměvem pokračovala. „A teď začneme náš příběh… Bylo, nebylo…“
Rodiče se začali sjíždět a většina dětí už odešla domů. Ti, kteří po vyprávění zůstali, usnuli na měkkém koberci v obývacím pokoji domu Kaulitzů. Simone mluvila ve dveřích s otcem Ingy a Bill s Tomem využili příležitosti, aby se vytratili z jejího dohledu a odešli na své tajné místo. To místo nebylo až tak tajné. Byl to v podstatě malý dřevěný domek stojící mezi Billovým a Tomovým dvorem. Postavili ho společně s Gordonem. Bill se posadil na dřevěnou podlahu a zkřížil malé nožičky.
„Co si o tom myslíš?“ Zeptal se a pohrával si s malými baculatými prsty.
Tom si oprášil džíny, posadil se a zvedl jedno z jejich plastových autíček. „O čem?“
„O příběhu, který nám vyprávěla moje maminka. Myslíš si, že je pravda, že lidi, kteří se líbají pod jmelím, ta bohyně opravdu chrání?“
Tom si přiložil malíček na bradu a vážně se nad tím zamyslel. „Nevím… Ale jestli je pravda, že ta Friggi…“
„*Frigg!“ Opravil ho se smíchem Bill.
Blonďatý chlapec se začervenal. „… Ano, Frigg… no, kdyby ta bohyně lásky opravdu existovala a příběh byl pravdivý… políbil bych všechny lidi, na kterých mi záleží, pod jmelím, aby se jim nikdy nic zlého nestalo…“
Billovi se rozzářily oči a malý chlapec vzal svého přítele za ruku a táhl ho do zadní části zahrady. „Pojď!“
Zadní část Billovy zahrady byla velmi prostorná a v jednom rohu rostl krásný topol, jehož větve stínily i sousedům. Nebyl příliš vysoký a obě děti na něj často rády šplhaly a pozorovaly okolí.
Bill zkušeně vyšplhal na jednu z větví a utrhl větvičku jmelí, pak se natáhl dolů a podal ji Tomovi. Chlapec si ji vzal, aniž by přesně chápal, co má Bill v plánu.
„… Co s tím mám dělat?“
Chlapec se zasmál. „Chci vědět, jestli je ten příběh pravdivý, Tomi! Tolik mi na tobě záleží a chci, aby tě ta bohyně navždycky chránila!“
Malý Tom pochopil. „Chceš mě pod tímhle políbit?!“ Zvolal a zamával větvičkou jmelí.
Bill přikývl.
„Ale… ale polibky… polibky dostávají jen dospělí, když se… milují…“ zašklebil se při vzpomínce na rodiče, jak se líbají v předsíni. „Nechutné!“
Billova tvář potemněla. „Ale my se nemusíme líbat jako dospělí… Kromě toho si polibky dávají i lidé, kteří se mají rádi… A já tě mám rád, Tomi… Máš rád ty mě?“ Tom automaticky přikývl. Nebylo třeba o tom přemýšlet. „A ty nechceš, aby mě někdo chránil?“
Blonďák si téměř pohoršeně přiložil ruku k hrudi. „Já tě chráním! Vždycky to dělám!“ Zvolal hrdě.
Bill se usmál. „Myslím věci dospělých…“
„Jaké věci?“
„Však víš… vždycky nám říkají, že to pochopíme, až vyrosteme… Já nevím, ty divné věci… A pak možná budu potřebovat někoho, kdo mě ochrání, když nebudeš zrovna nablízku…“
„Vždycky budu!“ Opáčil tvrdohlavě.
„No dobře, Tomi! Chci vědět, jestli je ten příběh pravdivý, ty ne?“
Tom opět automaticky přikývl.
„Dobře! Tak podrž tu větvičku, nebude to trvat dlouho…“
Malý poslechl a zvedl ruku co nejvýše, aby jmelí viselo nad jejich malými hlavami.
Bill si zvlhčil rty, díval se chvíli na jmelí, chvíli na Toma, pak položil svému kamarádovi ruce na ramena a naklonil se k němu. Zavřeli oči téměř současně a spojili své rty v polibku, který byl špatný snad z tisíce důvodů, a zároveň i svým způsobem krásný pro ně.
Bill se téměř okamžitě odtáhl, zrudl a tvář mu rozzářil široký úsměv.
„Teď už se nám určitě nic zlého nestane!“ Vykřikl a radostně zatleskal, zatímco Tom zrudl a dotkl se svých náhle rozpálených rtů.
V tu chvíli uslyšeli hlas Simone, jak je volá ode dveří. Bill vzal Toma znovu za ruku a rozběhl se sněhem, přesvědčený, že od této chvíle už jemu ani Tomimu nikdo nemůže ublížit.
O šest měsíců později se rodina Trümperových odstěhovala.
Bill vyzkoušel všechno. Dokonce navrhl, že by Tom mohl spát v jeho vlastní posteli a že on bude spát na gauči. Netřeba dodávat, že v Loitsche nemohli zůstat.
Tomova matka byla přeložena a měla jít pracovat do Stuttgartu a zjevně se jí nechtělo být odloučena od rodiny.
Bill nikdy předtím neviděl Toma takhle plakat. V den jejich odjezdu křičel a ječel a všem z toho praskaly ušní bubínky. Byla to jedna z nejhorších Billových vzpomínek.
~*~
O sedm let později
~*~
„Andy, prosím…“ odfrkl si a upravil si popruh batohu.
„Myslím to vážně! Jde po tobě už nejméně měsíc! Je to vidět na míle daleko!“ Vykřikl vzrušeně blonďatý chlapec po jeho boku.
„I kdyby to byla pravda, je mi to jedno, OK?“
„Ale je roztomilá! No tak, je ti patnáct! Je načase, abys dostal první pusu, nemyslíš?“ Šťouchl ho hravě loktem do boku.
„Andreasi!“ Bill se začervenal až po špičky uší. „Nemusíš o tom říkat všem okolo! Kromě toho, podle mého názoru…“
„… každý má svůj čas…“ uzavřel za něj blonďák. „To říkáš pořád, ale podle mě zestárneš, aniž bys někoho políbil!“
„Pro tvou informaci, první polibek jsem už dostal!“ Vyhrkl, když odbočili na příjezdovou cestu k Billovu domu.
Andreasovi se rozšířily oči. „Opravdu? Od koho? Znám ji?“
Bill se usmál. Bylo úžasné, jak byl Andy někdy zvědavý a choval se jako drbna.
„Ne…“ povzdechl si a na okamžik se ztratil ve vzpomínkách. Kdo ví, kde byl Tom právě teď. Kdo ví, co se z něj stalo… Začínal mít stále rozmazanější vzpomínky a bál se, že dříve nebo později na tvář toho chlapce zapomene úplně. „Ne, neznáš ho, Andy…“
„Ho?“ Opakoval zmateně Andy.
„… jsem doma,“ přerušil ho Bill a vjel na příjezdovou cestu ke svému domu. „Uvidíme se zítra ve škole…“
„V neděli do školy nechodím,“ zasmál se Andreas. „A vůbec, jsou vánoční prázdniny, blázne!“
„… Ah, správně,“ zmateně zamrkal Bill. „Tak já ti zavolám a domluvíme se, co o prázdninách, ahoj Andy!“ A aniž by čekal na odpověď, rychle sešel po příjezdové cestě a zastavil se přede dveřmi.
Poštovní schránka nevypadala zrovna prázdně. Zamračil se. „Vždyť máma vybírá poštu, když se vrátí z nákupu…“ Vytáhl klíče a otevřel ji. Vsunul ruku dovnitř a hledal, dokud neměl pocit, že něco sevřel. Nevypadalo to však jako dopis. „Co to…“
Byla to větvička jmelí. Ale bylo to zvláštní jmelí. Místo obvyklých červených kuliček, které měly všechny větvičky jmelí v obchodech, měla tato dvě červené a jednu bílou.
Bill na ni několik vteřin hleděl téměř v transu a nevěděl, co si má myslet.
Kdo ji do schránky vložil? A proč?
Nejednalo se o ojedinělý případ. Od té doby nacházel Bill každý rok o Vánocích ve své poštovní schránce stejnou větvičku jmelí. Nemohl však přijít na to, kdo mu ji posílá, a hlavně proč.
Simone si nejprve myslela, že Billa balí nějaká dívka, ale černovlásek řekl, že je divné, že mu nechává dárky jen o Vánocích. A navíc větvičky jmelí!
Jmelí pro Billa vždycky znamenalo něco jiného. A čím více let uběhlo, tím více se mu do mysli vkrádaly pochybnosti. Ale neodvažoval se doufat v jeho návrat.
~*~
O čtyři roky později
~*~
Procházky centrem Magdeburku o Vánocích měl až příliš rád. Všechno bylo tak jasné a veselé a on se kvůli tomu cítil dobře. Rád se také zastavoval pod stromečkem, který se každoročně stavěl na hlavním náměstí, a prohlížel si výzdobu. Samozřejmě se to nedalo srovnávat s obrovským vánočním stromem, který se zdobí ve velkých městech, jako je Hamburk nebo Berlín, ale to mu tolik nevadilo.
Právě skončil s nákupem dárků a nyní se mohl věnovat své oblíbené zábavě: procházce po okolí a užívání si vánoční atmosféry.
O Vánocích vypadaly obchody úplně jinak. Ne že by Bill věděl, jak obchody v Magdeburku normálně vypadají. S jistotou však věděl, že se vyplatí jet těch dvacet minut autem, alespoň jednou za čas vypadnout z Loitsche.
Zastavil se, aby si prohlédl několik vyzdobených výloh, a jeho oči se rozzářily jako dítěti. Na ulici viděl mnoho matek s malými dětmi, celé rodiny nebo páry, jak se něžně drží za ruce. To byl ostatně jeden z důvodů, proč Bill raději trávil hodiny a hodiny před výlohami obchodů, než aby se neustále procházel. Nemohl vystát pohled na šťastné páry, protože on nebyl jedním z nich. Ano, někdy si připadal velmi ubohý, když nenáviděl štěstí ostatních lidí jen proto, že on sám ve svých devatenácti letech ještě nikoho nenašel. Andreas mu kvůli tomu vždycky nadával.
Ne že by nikdy s nikým nebyl, samozřejmě. Měl několik přítelkyň a popravdě řečeno i přítele. Nějaké zkušenosti měl, jak se říká.
Povzdechl si. Tohle nebylo to, co mu chybělo. Už nějakou dobu o tom přemýšlel. Nechtěl se jen s někým sblížit, chtěl najít někoho, kdo bude pro něj ten pravý. Byl unavený ze středoškolských úletů a cítil se připravený na něco vážného. Připadal si hloupě, že ve svých devatenácti letech myslí na takové věci, ale nemohl ignorovat to, co cítí.
Otázkou bylo, zda někdy najde toho pravého. Přál si, aby se mohl vrátit do dětství, kdy se všechno zdálo jednoduché, kdy bylo snadné se rozhodovat, protože všechno vypadalo dobře. Když pro něj existoval jen jeden skutečně výjimečný člověk.
Kdyby se ho někdo zeptal, která osoba je pro něj ta pravá – ta s velkým „p“ – neváhal by odpovědět.
Povzdechl si a přejel prsty po osvětlené výloze. Už se pomalu stmívalo, možná už bylo načase jít domů.
Cestou zpátky k autu využil příležitosti a ještě jednou si prohlédl výlohy. Skvělé bylo, že se od sebe lišily: některé byly osvětlené, jiné ozdobené hvězdami a věnci, další byly speciálně barevné pro svátky. Jiné obchody to dělaly jinak: Bill si nebyl jistý, protože měl oči trochu skelné a zamlžené zimou, ale zdálo se mu, že viděl i sobího muže, který prodával dorty!
Podíval se na oblohu a zasmál se, když si všiml, že začíná sněžit.
„Bille, zítra přijde na oběd tvoje teta, musíme jí dát nějaký dárek,“ řekla Simone a položila hromádku čistého oblečení na stůl v předsíni.
Černovlásek pověsil na stromeček miniaturního Santu Clause a šokovaně se otočil. „Ale mami! Je Štědrý den! Kde mám najít otevřený obchod, abych mohl tetě koupit nějaký dárek? Kromě toho, není to ona, kdo by měl dát dárek svému synovci?“
Simone složila tričko a zadívala se na své „dítě“ s úsměvem někoho, kdo ví víc než ostatní.
„Miláčku, copak si nepamatuješ, jaká teta je? Víš, že se urazí, když jí nedáme žádný dárek. Vždyť ji vidíme jen o Vánocích! Zajeď do Magdeburku, určitě tam bude otevřený nějaký obchod.“
Samozřejmě, to já jsem ten, který v tomhle mrazu musí opustit dům… pomyslel si sklesle, ale utěšoval se myšlenkou na vánoční výzdobu.
O hodinu později byl znovu v ulicích Magdeburku. Simone měla pravdu, některé obchody byly ještě otevřené. Podařilo se mu sehnat pro tetu poměrně drahý dárek, aby mohla být nadšená z toho, jak moc ji má synovec rád.
Když už tam byl, chtěl se ještě podíval do výloh, ale i když bylo teprve brzké odpoledne, byla docela zima, takže se rozhodl pro okamžitý návrat domů. Kromě toho musel ještě dozdobit vánoční stromek.
Rychle procházel ulicemi centra, když si všiml sobího muže, kterého viděl minule. Obchod byl stále otevřený, vypadal jako cukrárna. Připadalo mu to legrační a už se chystal projít kolem, když viděl, jak si muž položil ruce na hlavu, aby si sundal velkou hlavu kostýmu.
A… no, nebyl tak starý, jak očekával.
Klidně mohl být v jeho věku, jen byl o něco vyšší; měl dlouhé tmavě blond vlasy stažené dozadu do spousty dredů a piercing ve spodním rtu. Celkově to byl velmi pohledný kluk.
A pak na něm bylo něco nesmírně povědomého, i když Bill nedokázal říct co.
„Zatraceně…“ slyšel ho mumlat skrz zaťaté zuby. Naléhavě se zadíval na stůl před sebou, kde ze všech dortů, které tam musely být, zbyl jen jeden. Nervózně se kousl do rtu a vypadal ustaraně. Bill se k němu přiblížil dřív, než si to vůbec stačil uvědomit.
„Sakra, jestli neprodám i tenhle, tak mi nikdy nezaplatí… Zatracená brigáda…“ zasyčel a přiložil si ruku na čelo. Černovlásek o tom nemusel moc přemýšlet. O hodinu později by o tom asi už hodně přemýšlel.
„Hej, je to na prodej?“ Řekl vesele a ukázal na osamělý dort. Chlapec vzhlédl a poprvé si všiml, že ho někdo pozoruje. Při pohledu na Billa se na okamžik zatvářil naprosto překvapeně, ale pak se srdečně usmál.
„Jo, to je poslední. Pokud máš zájem, bude to pět eur šedesát.“
Bill se podíval na dort. „Jenom? Vypadá velmi chutně, vezmu si ho,“ zasmál se a sáhl po peněžence. Rasta se krásně usmál a Bill si pomyslel, že by si koupil klidně dalších deset dortíků, jen aby ho viděl takhle se na něj usmívat. Zavrtěl hlavou a řekl si, že je hloupý, a všiml si, že mu ho chlapec pečlivě balí.
„Tady to máš,“ řekl a podal mu ho, stále s milým úsměvem na rtech. Bill si nemohl pomoct a úsměv mu opětoval.
„No… díky…“ odvětil a nechal peníze na stole. „A veselé Vánoce.“
„Veselé Vánoce i tobě… ah, počkej,“ naklonil se přes stůl a jeho pohyby byly kvůli obrovskému kostýmu, který na sobě měl, poněkud neobratné.
Bill se musel zasmát.
„Tady… a ještě jednou veselé Vánoce.“
Něco mu dal. Bill otevřel dlaň a uviděl malou větvičku jmelí. „Děkuji,“ usmál se, a skrývaje své zmatení se s ním rozloučil a znovu se vydal na cestu.
„Sehnal jsi něco pro tetu, zlato?“ Zeptala se Simone, jakmile spatřila Billa, když se znovu objevil na prahu. Černovlásek přikývl a zamířil do kuchyně, kde položil dort na stůl.
„Co to je?“
„Dort, mami,“ vysvětlil stručně, když si svlékal bundu.
„A proč jsi ho koupil?“ Zeptala se Simone ještě zmateněji.
„Dlouhý příběh…“ zamumlal, než se vydal po schodech nahoru. Najednou se cítil unavený.
V pokoji hodil bundu na postel a krátce nato udělal totéž se svým tělem a zabořil obličej do polštáře. Netrvalo dlouho a ucítil, jak ho něco štíplo do kotníku nad džínami. Znovu se posadil a uviděl větvičku jmelí, která mu vyklouzla z kapsy bundy. Zvedl ji a bez zvláštního důvodu si ji prohlížel. Bylo jiné než jmelí, které obvykle vídával: mělo dvě červené kuličky a jednu bílou uprostřed, jako by to takhle někdo namaloval schválně, aby tu větvičku jmelí odlišil od všech ostatních. Zvláštní… „Myslím, že jsem ji už někde viděl…“ Zamyšleně se rozhlédl a jeho pohled padl na stůl. Mezi hromadou papírů, cárů papírů, lístečků, knih a sešitů rozeznal větvičku jmelí. Byla to ta, kterou každý rok nacházel ve své poštovní schránce.
A byla stejná jako ta, kterou držel v ruce.
„…“
Aniž by to všechno dokázal spojit, vyskočil, navlékl na sebe bundu a seběhl dolů.
„Bille, zlato, kam jdeš? Měl bys dozdobit ten stromek.“
Zdálo se, že ji Bill ani neslyšel, když vyběhl z domu a spěšně naskočil do auta. „Prosím, prosím, prosím… ať není zavřeno, prosím!“ Zasyčel skrz zaťaté zuby a v rukách mačkal volant, zatímco se řítil po silnici rychlostí sto padesát kilometrů za hodinu.
Po zaparkování se rozběhl poloprázdnými ulicemi Magdeburku. Byl asi jediný, kdo běhal po městě jako blázen, místo aby slavil Štědrý večer v teple domova. Ale on se držel naděje a nechal se jí unášet.
Jestli ten kluk, kluk, o kterém moc dobře věděl, jak vypadá, byl tím, který mu nechával po celé ty roky ve schránce větvičku jmelí, aby ho přiměl si vzpomenout na věci, které se v jeho mysli skrývaly až moc dlouho, pak byl příliš slepý. Vzpomněl si, jak se na něj díval, když ho viděl. Byl překvapený, skoro jako by ho někdo přistihl při činu, a Bill už teď asi tušil proč.
Nebo to možná byly jen plané naděje.
Když Tom odešel, byl velmi mladý, ale okamžitě si řekl, aby o jeho možném návratu příliš nefantazíroval. Právě proto, že se to nezdálo být vůbec možné. Nezůstali v kontaktu. Jak by taky mohli? Přestože se Simone přátelila s rodinou Trümperových, neměla takový zájem na udržování vztahu a Bill byl příliš mladý. Vzpomínka na Toma brzy ustoupila do koutu jeho mysli.
Ale bylo to tak?
„Tome…“ zašeptal tiše, ledový vzduch mu naplnil plíce a pálil ho v krku, jak běžel. To jméno nevyslovil celé roky. Nemohl se rozhodnout, nemohl to místo najít. Přesto si byl jistý, že je to na téhle ulici! Zpomalil a dal se do chůze, aby si více všímal obchodů.
Zastavil se uprostřed ulice a ztěžka oddechoval.
Proto obchod nepoznal. Stůl, který byl před tím vystavený venku, byl již uvnitř a chlapec už tam nebyl.
Bylo zavřeno.
„… do prdele!“ Zaklel a dupl nohou do země. Chtělo se mu brečet zklamáním. Byl si jistý, že jakmile se obchod znovu otevře, dredatého chlapce už nenajde: z toho, co pochopil, byla jeho brigáda u konce.
Otočil se, vrátil se zpět a okamžitě usoudil, že tohle budou nejhorší Vánoce jeho života. Neudělal ani krok, když uslyšel tupý zvuk, jako když se zavírají okenice. Otočil se a uviděl malého, zavalitého muže, který zavíral cukrárnu. Pravděpodobně to byl majitel.
Bill byl chvíli nerozhodný. Co má dělat? Přiběhnout k němu a zeptat se ho, kdo je ten kluk? Nebo zůstat na pochybách až do dalšího roku? Muž si dýchl na ruce, aby si je zahřál, něco zamumlal a vydal se na cestu, hlavu si schoval mezi ramena, aby se chránil před chladem.
Bill opět jednal dřív, než přemýšlel.
Přešel ulici a postavil se před něj.
„Promiňte!“
Muž se na něj podezřívavě podíval. „Co chceš?“
Bill na okamžik zalapal po dechu, pálení v krku se stupňovalo.
„Ten chlapec… ten, co pro vás pracoval… ten v sobím kostýmu…“
„Tom?“
Billovi se rozbušilo srdce. Takže… takže to opravdu byl…!
Přikývl a snažil se neztratit nit, což se zdálo být dost obtížné.
„Ano…“ polkl. „Tom… nevíte, kde bydlí?“
„Nevím, jestli ti to můžu říct. Kdo jsi?“ Zeptal se muž podezřívavě.
„Starý přítel… Prosím, je to důležité!“
Možná to byla jeho dobrácká tvář, nebo tím, že měl prakticky slzy v očích, ale nakonec ho přesvědčil.
„Okey… Bydlí na Gutenbergstraβe… myslím, že číslo 6… jeho příjmení je…“
„… Trümper,“ zamumlal Bill spíš pro sebe než jako odpověď tomu muži a spěchal pryč.
Budova nebyla nic moc, ale Bill si toho moc nevšímal. Vchodové dveře byly pootevřené, vklouzl dovnitř a vydal se po schodech nahoru. Bylo už pozdě, a kdo ví, co si Simone mohla myslet, ale teď pro černovláska neexistovalo nic jiného než Tom.
Tom.
Chlapec, se kterým si hrál, co si pamatoval. Chlapec, s nímž v dětství sdílel všechno a jehož mu doslova vyrvali, aniž by měl šanci cokoli udělat.
Chlapec, nyní muž, kterého vždy považoval za bratra. Nebo možná něco víc.
Když byli malí, Bill nedokázal pochopit, co ke svému blonďatému kamarádovi cítí, ale jak stárnul a cítil, že Tomův stín z jeho srdce nikdy nezmizí, uvědomil si, že to, co k němu cítí, možná přesahuje hranice kamarádství. Přesto bylo pomyšlení na to tak legrační, i přestože se neviděli celé roky.
Potřebují ale city tolik vysvětlování?
Bill si řekl, že ne, že nedokáže ovládat své srdce, a stiskl malé bílé tlačítko umístěné vedle štítku s nápisem „Trümper“. Přiložil si ruku na krk. Velmi dobře slyšel tlukot svého zběsilého srdce a nepřekvapilo by ho, kdyby zjistil, že si udělalo malý výlet na návštěvu k hlasivkám.
Pak se otevřely dveře.
– … –
Musel uznat, že i bez sobího kostýmu bylo z Tomova těla vidět jen málo, protože ho zakrývaly metry látky.
„… Bille?“ Jeho hlas prozrazoval všechny emoce, ani se nesnažil ovládat.
„Tome…?“ Vystoupil ze stínu schodiště do světla bytu. „T-takže jsi to opravdu ty? Jsi zpátky?“
Rasta zůstal s ústy mírně pootevřenými překvapením a jen přikývl.
„Ale jak… kdo ti to řekl…?“
„ Jsi blázen!“ Vykřikl a začal ho bít do hrudi, protože – k jeho zklamání – byl Tom o dost vyšší než on. „Jak dlouho jsi zpátky?! Proč jsi mi to neřekl?! Hloupý Tomi, hloupý!!!“
Tom mu lehce chytil zápěstí a usmál se, jako by ho Bill ještě před chvílí nemlátil. „Jak dlouho jsem neslyšel tu hloupou přezdívku…“
„Ano, je hloupá, stejně jako ty! Co jsi celou tu dobu dělal? Sedm let jsi mi posílal jmelí a nikdy ses neukázal?! Co sis myslel, že děláš?!“
Tom ho vlákal do bytu a zavřel dveře. „Takhle to bude lepší, nemusí to vědět i všichni sousedi…“
Když se otočil, zjistil, že na něj Bill zírá se semknutými rty a vytřeštěnýma očima. Bože, pořád vypadal jako ten kluk před jedenácti lety.
Povzdechl si. „Nepřišel jsem, protože… jsem jen vzpomínka. Hezká vzpomínka. Myslel jsem, že jsi začal nový život beze mě, samozřejmě. Neměl jsem právo se zničehonic objevit, ne? K čemu?“
„Abys byl se mnou, Tome! Byl tady pro mě. Když jsi byl malý, říkal jsi mi každých pět vteřin, že tu pro mě budeš. A takhle ty dodržuješ svoje sliby?“
Tom nevěděl, jak odpovědět. Bylo příliš mnoho věcí, co říct, a on si nebyl jistý, jestli mu to Bill dokáže vyčíst z očí. Protože přesně to dělal, visel na něm očima a nechtěl z něj pohled spustit. Bylo to už příliš dlouho, co mohl Billa vidět v naprostém klidu.
Pro Toma to bylo jiné. Nechtěl to nechat jen tak a hned druhý den, co se nastěhovali, začal Billovi psát dopisy. Každý den napsal jeden a každý den čekal na odpověď, která nikdy nepřišla.
Po několika letech, také zničených rozvodem rodičů, se poddal důkazu, že ho Bill ze svého života vymazal. Zrovna když už se s tím pomalu pokoušel smířit, narazil na hromádku papírů v matčině stole, z níž se vysypaly všechny jeho dopisy, které jí svěřil a které nikdy neodeslala. V diskusi, která potom následovala, bylo Tomovi řečeno, že bylo zbytečné posílat ty dopisy, a že zůstat vázaný na kamarádovi z dětství by mohlo být kontraproduktivní, protože si musel zvyknout na nové město. Tom nasedl na první vlak a odjel za otcem do Magdeburku. Tehdy začal do Billovy shránky dávat jmelí. Rozhodl se, že se do jeho života nevrátí, že bude jen přihlížet a tiše dávat najevo svou přítomnost těmito drobnými dárky.
„Chci tě zpátky ve svém životě, Tome.“ Zašeptal Bill a přejel si prstem po tváři, aby si upravil make-up.
Dredař udělal krok vpřed a zabořil ho do záhybů svého obrovského trička. Bill mu pomalu položil ruce na ramena a s láskou vzpomínal, jak snadno je objímal, když byli malí. Nic na Tomovi, jak to mělo být, mu nepřipomínalo dítě, kterým byl.
Černovlásek mu přitiskl tvář na krk a vdechoval nasládlou kolínskou. Tom už byl muž a přes všechny změny, kterými prošel, Bill cítil, že uvnitř zůstává stejným dítětem, které prozářilo jeho dětství.
Držel ho a doufal, že ho jeho vůně obklopí natolik, že po ní zůstane stopa, i když se od něj odtáhne. Věc, kterou si v tu chvíli nedokázal ani představit.
„Chodíš na *Novantu? Ty jsi ale šprt!“
„Je to tak, že mi mamka jako malému říkávala: „Uč se, Bille, když se budeš učit, můžeš dělat, co budeš chtít, až vyrosteš.“ A já jako blázen jsem opravdu věřil, že když se budu učit, stanu se slavným zpěvákem, takže jsem si nakonec zvykl a zjistil, že se učím téměř s radostí,“ zasmál se. „A pak… taky jsem si myslel, že…“ pár vteřin stál s ozdobou ve vzduchu, pak zavrtěl hlavou a pověsil ji na větev stromku. „Ne, nic…“
„No tak, povídej…“ pobídl ho Tom a zezadu sledoval, jak vedle soba s červeným nosem věší malého Santa Clause s kytarou v náručí. Stromek zdobil vždy jako poslední věc a Bill se rozhodl, že mu pomůže. Nezáleželo na tom, že jeho stromek čekal doma, až ho dozdobí. Doufal, že se Simone nebude moc zlobit.
„Ale nic, je to jen hloupá… dětinská věc…“
„Tím spíš mi o tom řekni,“ namítl rasta a pobaveně povytáhl obočí.
„No, myslel jsem, že když budu hodný… Santa Claus…“ a tady se začervenal. „Přál jsem si… aby tě vzal zpátky do Loitsche… a tak jsem byl vždycky hodný a ve škole se učil…“ povzdechl si, a ujistil se, aby větve jedle zakryly jeho červenou tvář. „Bože, jak ubohé…“
„Myslíš? Já každý rok do dopisu psal: „Milý Ježíšku, dovol mi alespoň jednou vidět Billa a já slibuju, že už nebudu trápit svoje učitele,“ smál se.
„Byl jsi pěkný hajzlík, co?“
„Jo.“
Zasmáli se, a pak přestali mluvit. Ve skutečnosti necítili tu potřebu.
Bylo to legrační, protože člověk by čekal, že po jedenácti letech toho budete mít tolik co říct, ale v tu chvíli ani jeden z nich necítil potřebu cokoliv říkat nebo zaplnit místnost tlacháním. Stáli tam vedle sebe, zdobili obyčejný vánoční stromek, jako by to byla ta nejdůležitější věc, a každý z nich věnoval pozornost sebemenšímu pohybu toho druhého. Otírali se o sebe, usmívali se na sebe a přemýšleli, co se jim v tu chvíli honí hlavou, představovali si odpověď a bezdůvodně se tomu chichotali. Možná by se to někomu mohlo zdát hloupé, ale jestli se Bill a Tom po tak dlouhé době odloučení něco naučili, pak to, jak důležité je každé gesto. Každé gesto je jedinečné, nikdy se už nebude opakovat, a i kdyby se opakovalo, nikdy nebude stejné jako to předchozí.
Bill trpěl strachem, že zapomene všechno, co si o Tomovi pamatoval, a teď si chtěl do paměti vtisknout každou maličkost, od toho, jak zkušeně pohyboval prsty, když u špičky stromu vázal červenou mašli, až po to, jak se kousal do rtu, když se na něco soustředil.
Tomovi vždycky utkvěla představa Billa jako dítěte a teď, když se setkal s dospělým Billem, nemohl uvěřit, že je to ten samý člověk, se kterým si po domě hrál na schovávanou. Ale pak se stačilo podívat na jeden z jeho úsměvů, když se mu konečně podařilo umístit dekoraci přesně tam, kam chtěl, nebo na to, jak zkřivil rty, když byl zklamaný, aby v něm poznal malého Billa, kterého chránil, co si pamatoval.
„Tome…“ řekl Bill po chvíli. Strom byl prakticky hotový. „My… co jsme teď?“
Rastu to zaskočilo a zmlkl. Podíval se na dozdobený stromek, posadil se pod něj a zkřížil nohy. Bill ho hned poté napodobil.
„Ty… čím bys chtěl, abychom byli?“
Bill nakrčil nos. Nesnášel, když někdo na otázku odpovídal jinou otázkou.
„Nevím… když jsme byli děti, byli jsme tak naivní, že bylo snadné zjistit, co chceme, ale teď… Jsem asi zmatený.“
„Už tě nevnímám jako kamaráda… Tedy ne jen tak. Asi jsem o tom celé ty roky příliš přemýšlel.“
„Jo.“
Tom si začal pohrávat s prsty a Bill se rozhlédl. Takhle se nikam nedostanou, ale zdálo se, že ani jeden z nich nemá v úmyslu přerušit to trapné ticho, které se rozhostilo.
„Na ten polibek jsem nikdy nezapomněl,“ řekl nakonec jedním dechem Tom.
Bill na něj překvapeně zíral. „Cože? Tome, byla to… byla to hra…“ ale ani on si nebyl jistý tím, co říká. A jak by mohl, když o tom tolik let snil?
„Na začátku ano. Ale jak jsem stárnul, uvědomil jsem si, že to tak vůbec není. Ne pro mě.“ Tentokrát to myslel vážně. Tak vážně, že Bill cítil, jak mu srdce dělá trojité salto a končí někde v žaludku.
„… ani pro mě ne.“
„Dobře.“
Další trapné ticho.
„Ochránila tě nakonec bohyně?“
Bill se zasmál. „Řekněme, že ty jsi byl lepší ochránce.“
„No to je jasný! Mě nikdo neporazí.“
Zasmáli se.
„A co ty? Chránila tě?“
„Řekněme, že nejsem typ, který by se nechal chránit.“
„Jo, zapomněl jsem, že sis vždycky rád hrál na superhrdinu,“ škádlil ho Bill láskyplně.
„A pokud si dobře vzpomínám, ty jsi rád hrál roli princezny, kterou je třeba zachránit.“
„S princem superhrdinou, jako jsi ty, by se rád nechal zachránit každý,“ usmál se.
Tom tentokrát nedovolil, aby nastalo ticho. „Myslíš, že nám bohyně může znovu pomoci?“
„Co tím myslíš?“
Rasta jen ukázal na větev stromu, která visela nad nimi. Tom tam dal jmelí.
„Chytrý kluk,“ pochválil ho Bill s rošťáckým úsměvem.
„Od té doby, co jsme byli malí, jsem se trochu změnil.“
Bill se stále díval na jmelí, ale když uslyšel Tomův hlas tak blízko, musel sklopit zrak a zjistil, že je jen milimetry od jeho tváře.
Celý se úplně začervenal.
Tom už déle neváhal: zavřel oči a jemně přitiskl své rty na Billovy. Černovlásek se zachvěl a nevěděl, jestli to způsobil Tomův chladný piercing, nebo celý Tom. Ve skutečnosti to mohla být kombinace obou.
Stejně jako tehdy před mnoha lety se Bill po chvíli odtrhl a zíral na něj s rozzářenýma očima a červenými tvářemi.
„Pomohlo ti to se rozhodnout, zda bohyně Frigg existuje…?“ Zašeptal mu Tom na rty, aniž by přerušil oční kontakt.
Bill pomalu přikývl a opřel si hlavu o jeho rameno. „Bohyně Frigg existuje, Tomi…“ tiše se zasmál a objal ho kolem ramen. „Můj velký hlupáku…“ šťastně si povzdechl.
„Ten velký hlupák má dvě uši, aby tě slyšel, a mohl by se urazit, víš?“
Černovlásek se zasmál a políbil ho na klíční kost, kterou tričko nechávalo odhalenou. „Veselé Vánoce, Tomi…“
„Veselé Vánoce…“ odpověděl rasta a políbil ho na hlavu. „A řekl bych, že je na místě poděkovat i velké bohyni Frigg.“
Bill se zasmál a připadalo mu legrační, jak se z nejhorších Vánoc jeho života staly ty nejlepší díky jednomu nešikovnému sobovi.
*Bohyně Frigg – Frigg je severská bohyně, dcera Fjörgynna, manželka Ódina, matka Baldrova. Je známá svou moudrostí a také tím, že svá tajemství neříká nikomu, ani svému muži. Dopředu znala a marně se snažila zvrátit tragický osud svého syna. Jako jediná z bohů zná osudy všech a může do nich v určité míře zasahovat. Popisována je jako vysoká krásná žena vznešeného zjevu, nosící bílé šaty s volavčím nebo sokolím peřím. Je patronkou mateřství, rodinného života i manželství. Mezi její atributy patří mj. přeslice a vřeteno, protože lidstvu darovala len a prostředky na jeho zpracování. Souhvězdí Orion je proto nazýváno „Friggina přeslice.
*Novanta – European School of Management and Technology, také známá jako ESMT Berlin.
KONEC
autor: Nephilim
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
