Kaulitz podcast epizoda 21

Kaulitzhills „Druhý den u plastického chirurga“ epizoda 21, 26. 1. 2021
přeložila @svenjaxblau

B: Vítr, vítr, nebeské dítě.
T: Vane. Vítejte v myší jeskyni.
B: Je to vůbec správně? Říkáš to takhle? Vítr, vítr, nebeské dítě?
T: Ano, samozřejmě.
B: Dobře, skvělé.
T: Určitě to takhle říkáš.
B: Dobře, tady je zase všechno zpřeházené.
T: Ale já jsem nic nezměnil.
B: Ale všechno je otočené dolů.
T: Počkej.
B: Dobře, teď už je to lepší. Už na to nesahej.
T: Bill má ve sluchátkách uvolněný kontakt.
(Bill se směje.)
T: Ale myslím, že pro lidi je skvělé slyšet, jak se ti mění hlas, když se rozčílíš. To jsi pak taková mrcha. Dovedeš si představit, jak se musí cítit producenti pokaždé, když s tebou musí pracovat ve studiu. Jakmile nefunguje správně kabel…
B: Na takové věci prostě nemám trpělivost.
T: To je pravda. Říkáme tomu „syndrom Mariah Carey“.
B: No a co? Vždyť jsem se kvůli tomu pořádně nadřel!
T: Ale nezasloužíš si to.
B: To teda zasloužím! Naprosto si to zasloužím!
T: Prostě ne.
B: Je to tak, že prostě nesnesu, když technika nefunguje. To mě přivádí k šílenství.
T: Já pak vždycky rád přijdu na to, co je špatně.
B: Ne, to prostě nejsem já.
T: Přinesl jsem ti něco na zlepšení nálady, protože vím, že jakmile je v tom trochu alkoholu, vždycky se cítíš líp. A v souladu s naším dnešním mottem „Hello Friday“ jsem přinesl drink, který se jmenuje Hello Friday.
B: O tom jsem nikdy neslyšel. Už týden nepiju alkohol.
T: No jo, jasně. Teď se ti to vážně povedlo, viď?
B: Jo, a proto jsem si celou dobu říkal „Páni, já se na Kaulitz Hills fakt těším“, protože teď se konečně zase můžu trochu opít. Jak se to jmenuje? Šťastný pátek?
T: Ano, Šťastný pátek.
B: A z toho se můžu pořádně napít?
T: Ano, udělal jsem ho trochu silnější, než je v receptu. Dobře, je tam whisky, hořký citron, kořeněný zázvor, ale já jsem použil kořeněné zázvorové pivo, takže naše může být trochu silnější.
B: Myslíš vyšší obsah alkoholu?
T: Jo.
B: Vypadáš dneska opravdu teple. Myslím… ty kalhoty. Můj bratr tady sedí naproti mně, má na sobě plachetnicové boty a k nim kindy růžovoučké kalhoty.
T: To jsou boty na plachtění?
B: Jo, to jsou. A on má na sobě světle růžový dvoudílný komplet, ale ty kalhoty jsou prostě takový zateplený. To je džínovina?
T: Do toho se vůbec nepouštím! Vycpané kalhoty, to myslíš vážně?
B: To jsou tak teplý kalhoty.
T: Jsou od super cool značky z LA.
B: Jsou dlouhé asi tři čtvrtiny… Dobře, teď už je to lepší, když stojíš.
T: To nejsou vycpané kalhoty. Promiň.
B: A ta košile… ta barva…
T: No tak, jen se napij. Jsi nesnesitelný.
B: Já si jen myslím, že je to legrační. Dobře, teď to chci ochutnat, snad to bude chutné.
T: Vždycky říkám: „Všechny strachy, všechny starosti, vypij je. Uvidíme se zítra.“
(Oba se smějí.)
B: Na zdraví.

INTRO

B: To je malý drink.
T: Chceš ho ochutnat?
B: Hm.
T: Myslím, že je opravdu dobrý.
B: Hm.
T: Nechutná ti to?
B: Ne, ani ne.
T: Je to trochu hořké.
B: Chutná trochu jako moskevský mule.
T: Myslíš?
B: Ano.
T: Já si to nemyslím. Jasně, je v tom zázvor, to by ti mohlo dát představu moskevského moku. Myslím, že je to dobré.
B: Ty si vždycky myslíš, že je všechno dobré. Už se ti někdy stalo, že ti nechutnalo pití, které jsi přinesl? Vždycky ti chutnalo.
T: Náš Radler nedopadl moc dobře.
B: Myslím, že tenhle patří k těm méně dobrým nápojům, které jsi přinesl.
T: Ale aspoň teď něco zkoušíš. Vidíš tady ty pozitivní věci, jenom jsi dneska tak negativní. Přinesl jsem ti něco nového! Nový koktejl, aby byl šťastný pátek.
B: To je vidět, už se mi to dostává do krve. Doufám, že to opravdu vypukne.
T: A chutná to skvěle, dá se to klidně vypít.
B: Vždycky mám radost z každého drinku, který přineseš, to víš. Moje měšťáctví nabylo tento týden nových rozměrů.
T: To je vidět, zvlášť tenhle týden. O čem přesně mluvíš?
B: Dneska jsem se přistihl, jak uklízím auto.
T: Ale musím říct, že zvenku tvoje auto pořád vypadá, jako by ho nikdo nikdy nemyl. Nikdy.
B: Problém je v jehličnanech, které mám na svém pozemku.
T: Ale Maus, to si musíš auto mýt tak jednou za dva týdny.
B: Pravidelně ke mně chodí lidé, kteří mi myjí auto.
T: Pravidelně? To je kolikrát, dvakrát do roka?
B: Každé čtyři týdny.
T: To nestačí. Vždyť se na to podívej! Jako obsazené auto, jako by v něm někdo bydlel se spacákem a jen ho zaparkoval v lese.
B: Ale nejhorší je vlastně to, že jsem se při tom přistihl. Už to je alarmující, že mám v ledničce Tupperware, nikdy by mě nenapadlo, že se to stane.
T: Plastové tupperware nebo aspoň skleněné?
B: Ne, jen skleněné, ale nikdy by mě nenapadlo, že si jednou budu ukládat jídlo, a pak si ho nechám, abych ho snědl později.
T: Máma vždycky pořádala Tupperparties. Jak že fungovaly?
B: Bylo tam hodně žen.
T: A předváděčka, která všechno ukazovala.
B: A jednou máma koupila Tupperware hrnec na těstoviny, pamatuješ si to? Ještě teď z toho mám noční můry.
T: Jo, ty těstoviny byly hrozné.
B: Pamatuješ si to? Musel jsi tam dát vařící vodu, a pak se těstoviny tak nějak rozmočily. Musel jsi je jen přikrýt pokličkou a pak dvacet minut čekat. A bylo to strašně nechutný. Fuj.
T: Vskutku. To si pamatuju.
B: A navrch pořádné množství kečupu. To byl tak nechutný hrnec na těstoviny, že to začalo divně páchnout skoro okamžitě.
T: To je ten boj s plastem, ten vždycky nasákne pach. Proto jsem se ptal, jestli máš aspoň sklo.
B: No nic, zpátky do auta. Začal jsem ho trochu uklízet, a pak jsem se na sebe podíval a jen jsem si řekl: „Co tady dělám?“.
T: Určitě si musíš jednou za čas uklidit auto.
B: Jo, ale to je takový dusno. Kdyby mě někdo někdy viděl, jak uklízím auto… trochu mě to děsí, abych byla upřímný.
T: Ale stárnutí mě taky děsí.
B: Prostě to určilo celý můj týden.

SENF AUS HOLLYWOOD

B: Poté, co jsem pro tebe doma uspořádal ten večírek…
T: Release party (party k vydání písničky)… Nenazval bych to večírkem, bylo to spíš setkání.
B: Jo, setkání. No…
T: Čekal bych od toho víc, když se to jmenovalo release party. Promiň, Mausi.
B: No tak, vždyť teď ani nemůžeš uspořádat pořádnou párty, máme tolik beden s Coronou.
T: Ne, nejen počtem lidí, kteří tam byli, ale i snahou, organizací večírku.
B: Ale i tak to bylo hezké.
T: Jo, ale čekal bych obrovský transparent, hologram.
B: Třeba dort.
T: Ano.
B: Dobře, ale taky to bylo hodně spontánní.
T: Spontánní setkání.
B: Řekl jsi super spontánně: „Hele, uděláme to u tebe doma!“ A pak jsem jen zavolal jednomu nebo dvěma lidem… Jo, dobře, říkejme tomu setkání.
T: Pěkné, malé setkání.
B: Ale bylo tam tolik chlastu, byl jsem tak opilý.
T: Pěkný.
B: A druhý den jsem měl hroznou kocovinu. Bylo to fakt hrozný. Nevím proč, ale bylo mi tak špatně, že jsem si myslel, že se nemůžu pohnout ani o píď z gauče. I sledování seriálů bylo tak vyčerpávající. Znáš to, když je to tak špatné?
T: Jako že se ani nemůžeš dívat na obrázky v televizi?
B: Jo, máš pocit, že jediné, co můžeš dělat, je zírat do stropu.
T: Jo, to znám. Je to doslova to nejhorší. Ale ten den jsem se tak necítil.
B: Přesně tak jsem se cítil já.
T: Ouuh.
B: A říkal jsem si: „Tak jo, už je čas. Vždyť nám brzy začíná turné a já se musím dostat zpátky do formy. Musím zhubnout, aby mi seděly kostýmy.“
T: Jo, určitě musíš zhubnout.
B: Boah… Musím zase začít sportovat, musím dělat kardio. Už to zase jede, dva roky jsem nebyl na jevišti!
T: Musíš se vrátit do formy.
B: Rozhodně musím. A když jsem měl tu kocovinu, tak jsem si říkal: „Tak jo, teď je čas, Bille. Cítíš se tak špatně.“
T: Ale musím přiznat, že jsem na tebe opravdu pyšný. Že jsi dotáhl do konce to, že jsi jedl zdravě. Myslím tím, že jsi nedržel přísnou dietu. Jen jsi byl ve svém stravování velmi disciplinovaný.
B: Řekl jsem si: „Teď budu jíst zdravě a obnovím si členství v posilovně.“
T: Ale tam jsi ještě nebyl, že?
B: Ne, ještě jsem tam nebyl. Ale hej, jednu věc po druhé. A dobře: celý týden žádné pití. Žádné pivo, žádné víno, žádný alkohol, nic. K snídani jsem jedl bobule a ovesnou kaši, k odpolední svačině salát. Vůbec žádné nezdravé věci. A taky mě čeká velká kampaň, kvůli které musím vypadat super fit. Je to reklamní záležitost, takže musím vypadat skvěle. Nemůžu se tam ukázat celý rozlámaný. Vždycky si musím vzpomenout na Kerry, která přišla na natáčení super opilá a s kocovinou a držela se hrnku s kafem. Já to dělám taky, ale kvůli téhle práci to dělat nemůžu.
T: Vizuálně to ale ještě nejde poznat.
B: Ne?!
T: Ne.
B: Ještě lepší. Ale stejně. Jen si říkám, jak je to nudné. Jak je to v prdeli, žít zdravě? Je to tak otravné.
T: Musíš přijít na to, jak ti to vyhovuje.
B: Vydrž chvilku, to je prostě tak, že spousta lidí říká: „Páni, to je tak skvělý.“ To je prostě skvělý.
T: To je to, co myslím, musíš tím být posedlý. Musíš tím být opravdu hodně posedlý, pak to bude fungovat. Když se opravdu zapotíš a děláš opravdový sport. To se ti docela dlouho dařilo.
B: Víš, že to umím. Když mám před sebou turné, tak to dělám. Dávám se dohromady a mám velkou disciplínu. Proto to dělám. Ale stejně mě to štve. Je to vyčerpávající. Je to strašně vyčerpávající, protože chci jíst zmrzlinu a jídlo z fast foodu a hamburgery a pořád si dávám takové věci k obědu.
T: Ty časy jsou pryč.
B: A já bych si dal sklenku rosé. A já se tím opravdu nechci zabývat. Je to tak vyčerpávající. Prostě to není žádná zábava. A myslím, že jsou lidé, kterým se to opravdu líbí.
T: Já se do toho taky dokážu pořádně vžít. Mám v životě fáze, kdy se do toho dokážu opravdu vžít. Musím to brzy zopakovat. Ale na stárnutí a auta se mi hodí něco mnohem víc, jako co je ještě horší než uklízet auto. A vždycky jsem se ptal sám sebe. Jako že auta se neustále vyvíjejí. Mají lepší techniku, vždycky to tak je. A už jako malej kluk jsem se ptal sám sebe, proč i když se auta neustále vyvíjejí a zlepšují, pořád mají ty malé držáky, kterých se drží. Ty malé sklopné držáky. A za těmi jsou takové malé háčky na pověšení bundy. Ať je auto jakkoli moderní, pořád tam jsou. Existují i dnes.
B: To je pravda.
T: A já jsem se vždycky ptal sám sebe: „Kdo to dělá?“ Chci říct, že jsem viděl, jak to dělají někteří obchodníci, jak si vzadu věší kabáty. Jsou sami ve své limuzíně a věší si kabáty dozadu. Vždycky mi to přišlo divné. Ale… dneska se opravdu musíte podívat do mého auta. Teď jsem to já, kdo používá ten háček na pověšení kabátu.
B: Jak jsem řekl…
T: Dneska jdu na večeři, a tak mě napadlo.
B: Aha, tak proto jsi oblečený tak dusně.
T: Jasně. A dneska jsem vyšel z domu a říkal jsem si: Ne, já už se nechci vracet domů. Jsem ve studiu a odtamtud vyrazím do restaurace. A pak jsem se oblékl, nasedl do auta a použil ten háček, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě. Rozjel jsem se, pak jsem zastavil na semaforu a viděl, jak se vzadu něco vrtí. Ptal jsem se sám sebe, co to je, a pak jsem si uvědomil, že je to můj kabát, který visí na tom háčku. Připadal jsem si strašně starý.
B: Mám úplně stejný pocit. Prostě si připadáš tak zatuchlý a starý. Ale já si vždycky takhle říkám, že mě to celý to, že jsem zdravý, strašně vyčerpává. Péče o tělo je něco, co mě úplně štve. Je to taková nuda. Prostě nejsem typ na takové věci. Myslím, že jsou lidé, pro které je to velmi jednoduché. Prostě rádi žijí zdravě, jen nejsou ten typ, který by rád pařil. A prostě je to baví a chodí každé ráno běhat, přitom si nedokážu představit nic horšího. To pro mě není nic jiného než noční můra.
T: To se mi taky nelíbí.
B: Já je vždycky obdivuju. Dívám se na ně a říkám si: páni. A pak si říkám: „Lžou sami sobě?“
T: Ne.
B: Ne, to si taky nemyslím. Jsou prostě lidé, kteří to milují.
T: Oni to prostě milují, že jsou fit, že prostě kvetou. Rádi sportují, je to prostě jejich stav mysli.
B: Já bych radši utratil pořádný balík peněz u Gartha, našeho plastického chirurga.
T: To bych taky nedělal.
B: Ty bys to neudělal?
T: Ne.
B: Nevěřím ti.
T: Nechat se operovat? Ne.
B: Ty bys nikdy nešel na operaci? Nevěřím ti.
T: Proč bych měl jít na operaci?
B: Jsi tak starý.
(oba se smějí)
T: Jsi blázen. To bych nikdy neudělal.
B: Ty by sis nikdy nic nenechal udělat? Transplantaci vlasů?
T: Dobře, transplantace vlasů je něco jiného. Ale počkej, vždycky bych dal přednost sportu před plastickým chirurgem, který by mi odřezal tuk z břicha nebo zvedl obličej.
B: Jo, ne odřezávání tuku z břicha. Ale miluju párty a kouření a…
T: Ale počkej, transplantace vlasů je něco úplně jiného, s vypadáváním vlasů nic nenaděláš.
B: Jo, dobře. Ale kvůli všemu tomu partyingu a kouření stárnu rychleji a úplně vím, že kdybych s tím přestal, daroval bych si solidních dvacet let. Ale já si říkám: „Ne.“
T: Ale co s tím děláš? Lifting?
B: Ano, raději si nechám udělat lifting. Říkám si: „Ne, raději trochu pomůžu přírodě.“ A taky si říkám: „Ne. Nemám s tím žádný problém.“
T: Ne, ne, ne.
B: Už teď sem tam podvádím s nějakými drobnými triky a už teď vím, že se určitě brzy objednám na první řez.
T: Vážně?
B: Já nevím.
T: Já vím, že to lidi překvapí, vždyť se na mě podívej, ale já jsem nikdy nic neudělal.
B: Prostě piješ hodně vody.
T: Jo, pít hodně vody a mít dobrou rovnováhu je v životě super důležité.
B: Jo, to chápu, ale já prostě nejsem typ na rovnováhu. Jsem spíš typ, co dělá všechno, nebo nic. Jako třeba teď. Teď mám zrovna hektický týden a ráno si dávám zelenou šťávu a k večeři si nic neobjednávám, dávám si jen saláty. Víte, jsem prostě velmi disciplinovaný. Taky jsem na turné, tedy musím. Ale když nemusím, tak to úplně stupňuju.
T: Jo.
B: Ale to asi dělá hodně lidí.
T: Ale když se vrátím k tomu tvému měšťáctví. Myslím, že tento týden se hodně rozčiluješ. Jsi opravdu naštvaný kvůli svému zdravému týdnu.
B: Vidíš? Já jsem úplně jiný, jsem takový napjatý.
T: Jsi tak napjatý. Raději si dej ještě jeden doušek. A já jsem se ptal sám sebe – tvoje měšťáctví… tento týden jsi byl dost naštvaný kvůli jedné konkrétní věci. Dokonce jsi mi volal, úplně naštvaný. „Nevěříš tomu, co se mi právě stalo.“
B: Byl jsem úplně mimo.
T: Počkej, to můžeš říct za chvíli. Myslím, že to prostě nemá nic společného s tím, že jsi měšťák.
B: Ne, to opravdu nemá nic společného s měšťáctvím. Pouze se slušností a úctou. Mně to prostě přišlo opravdu neuctivé.
T: Vyklop to.
B: Zrovna teď mám doma rekonstrukci. A zrovna nedávno tam někdo byl kvůli mé chodbě. Předělávám ji a bude tam skleněná stěna. Měl jsem tam odborníky, aby mi to všechno vyměřili a tak. A oni tam chodili a moje asistentka to zvládla za mě, protože jsem byl zaneprázdněný schůzkami a pohovory. Měl jsem u sebe telefon, ale připravoval jsem se v koupelně. Takže jsem tam jen tak stál a upravoval si vlasy.
T: Aby to vypadalo, že jsi právě vstal, zatímco ti to trvalo dvě hodiny?
B: Přesně tak. Každopádně jsem byl zaneprázdněná úpravou vlasů a oni nevěděli, že jsem tam. Moje koupelna je hned vedle chodby a má jen super tenké dveře, takže je slyšet doslova všechno. A hned naproti mé koupelně je náhradní koupelna pro hosty. A najednou slyším, jak můj asistent říká: „Tak jo, super lidi. Dejte mi vědět, kdybyste měli ještě nějaké otázky.“ Musel jít ke dveřím, aby pustil dovnitř další lidi, a oni si mysleli, že budou v mém domě sami. Hned poté, co můj asistent odešel z mého domu, jsem uslyšel zvuk kadění. Ten nejodpornější průjmový prd, jaký jsem kdy slyšel. Ten chlap si hned vlezl na záchod v náhradní koupelně a nechal tam tu nejodpornější hromadu špinavých sraček. A to jsem si myslel, že se zblázním. Stál jsem tam a nemohl tomu uvěřit. To byla první věc, kterou udělal, když přišel ke mně domů. Bylo asi sedm ráno, musel přijít rovnou z domova. A první věc, kterou udělá po příchodu do domu kvůli práci, je, že se vykadí.
(Tom se směje)
B: Ten chlap byl prostě totální magor. Myslel jsem, že se zblázním. Nic mě neurazí víc než to, že mi někdo prdí nebo kadí v domě, to víš. Ještě jsem si ani nedal první kafe! Dovedeš si představit, jaká byla moje nálada.
T: To rozhodně umím. Vždyť jsi mi hned volal! Možná měl něco špatného k jídlu nebo mu bylo špatně, chci říct, že nevycházíš z domu, když máš pocit, že se ti chce kadit. Nemačkáš jenom půlky zadku k sobě a nezachraňuješ se na nejbližší nejlepší záchod v domě, kde máš práci, a nečekáš, až majitel odejde, jenom abys mohl jít na záchod.
B: Není to tak, že by tu byli pár hodin, jsou tu tak možná půl hodiny. A za těch 30 minut…
T: Kdyby aspoň jednou řekl, že musí na záchod.
B: Přesně tak. A z těch 30 minut, co tady byl, mu to trvalo 15 minut.
T: A co jsi dělal potom? Zapálil jsi sirku?
B: Ne, jen jsem odešel dveřmi do koupelny, a když jsem se vrátil, asistent už otevřel všechna okna, aby vyvětral.
T: To to tak strašně smrdělo?
B: Možná jen věděl, že jsem byl blízko tomu, abych se posral. Ale určitě to smrdělo tak, jak to znělo.
T: Ale jsou lidé, kteří při prohlídce domu otevřou všechna okna.
B: (směje se): Cože?
T: Když máš schůzky celý den a prohlídky domů děláš celý den, od soumraku do úsvitu. A během dne určitě přijde chvíle, kdy musíš vyvětrat. Už jsem to slyšel docela často, že se lidé ptali, jestli si mohou odskočit.
B: Chci říct… Když se vám opravdu chce na záchod…
T: Ale při prohlídkách domu mi to přijde opravdu nepříjemné.
B: Ale řekněme, že jsi tam měl dlouhou cestu, celou dobu jsi byl v autě a ptáš se, jestli si můžeš odskočit. Myslím, že to je v pořádku. Ale jenom kadit? V žádném případě.
T: To je to, co jsem myslel, že nemůžeš jen tak jít kadit do cizího domu.
B: Já to nechápu, myslím, že to musíš zadržet, už jenom ze slušnosti.
T: Ale jsou lidé, kteří to prostě nedokážou. Zdravím našeho basáka Georga, ten to taky neumí.
B: To fakt nechápu. Je to neuvěřitelné. Kdybych chtěl, vydržel bych to týden.
T: Týden je dlouhá doba.
B: Ale je to možné.
T: Znáš to z exkurzí, na kterých jsi nikdy nebyl?
B: Dřív jsem se mi to na všech záchodech hnusilo. Co je něco, co tě opravdu rozčiluje? Poslední dobou se na to ptám sám sebe. Pro mě je to, když mě lidé urážejí svým zápachem. To mě vytáčí, nesnáším to.
T: Mhhm…
B: Začíná mě to strašně štvát. Co tě opravdu rozčiluje?
T: Mě to moc nerozčiluje, já se tomu dokážu zasmát. Nemyslím si, že je to tak nechutné.
B: Podle mě je nechutné vdechovat někoho jiného. Někteří lidé dokonce dýchají ústy a já si jen říkám: „Jééé, teď to mám v puse já.“ To je prostě hloupost.
T: Ale já taky dýchám ústy.
B: Myslím, že je to nechutné. Vždycky si říkám: „Jé, teď mám ten prd v puse.“ Představuju si, že ho pak můžu ochutnat.
T: Nemůžeš to ochutnat.
B: Já vím!! Ale já prostě nemůžu dýchat toho chlapa, co se na mě potí… Pot je něco, co mi taky přijde fakt nechutný.
T: Jo, chápu tě, ale mě to na nervy neleze. Co mi opravdu leze na nervy, je neschopnost.
B: To je moje číslo dvě.
T: Dobře. Protože nekompetentnost, zvlášť v oborech, o kterých sám hodně vím, když se se mnou někdo snaží zbytečně diskutovat… to je nejhorší.
B: Nejhorší pro nás dva, kdy můžeme být opravdu posedlí, navíc tyhle diskuse, kdy si v určitém okamžiku prostě řekneš: „Dobře, nech to být.“ a nakonec jsou stejně špatně.
T: A oni pak tu chybu ani nepřiznají.
B: mhm.
T: Nemám nic radši než lidi, kteří uznají svou chybu. Úplně bych o sobě řekl, nevím, jestli je to pravda, ale úplně bych o sobě řekl, že když něco pokazím, což se ale moc nestává (oba se smějí) Když něco opravdu pokazím, tak to dokážu uznat a říct „promiň, už se to nestane“.
B: Je mi to líto.
T: To je něco, na co má málo lidí odvahu.
B: V tom jsem fakt dobrý… právě proto, že nejsem mstivý člověk a nedokážu se na někoho zlobit moc dlouho, ale ne, když je neschopný a prostě to nedokáže přiznat. Když řeknou: „Pche, to fakt nevím“ nebo něco podobného. Tak to bych se nikdy nemohl zlobit. Nebo když někdo řekne: „Tak to se moc omlouvám, tohle jsem fakt zvoral.“ To je fakt blbost.
T: Přesně tak… Nebo ještě horší je, když se to snaží hodit na někoho jiného. Natož na mě. Pak je to extrémně těžké.
B: Tento týden jsem zažil tolik okamžiků, kdy jsem jen seděl u kuchyňského stolu a říkal si, ať dýchám dál. Dýchat klidně. Nepsala to jen tak. Neřekla mi to jen tak. Tento týden se mi to stalo tolikrát. Musel jsem si říct: „Bille, uklidni se.“ A pak jsem se uklidnil. Takže. Mnohokrát. „Taky se teď nemůžeš napít. Ale bude to v pořádku.“
T: Ale někdy dostáváme opravdu povzbudivé hlasové zprávy. Třeba zrovna tento týden jsem dostal jeden od starého kamaráda, se kterým vlastně moc nemluvím. A on jen řekl: „Zdravím tě!“.
B: Zdravím tě?
T: Zdravím tě.
B: Zdravím tě.
T: Zdravím tě – to je prostě něco, co bych nikdy neřekl. Ale je to roztomilé. Ale taky o sobě mluví ve třetí osobě. Třeba když řeknu: „Ahoj, tady Tom, zdravím tě.“
B: To zní jako něco, co by řekli lidé z Hamburku.
T: Zdravím tě – to je tak skvělé. Taková divná stavba věty, když se na konec věty prostě napíše pozdravuji tě.
B: Zdravím tě.
T: Zdravím tě.
B: To je něco, co by mě určitě dostalo. Další věc, která to dělá: chování. Myslím si, že když se prostě vykadíš v cizím domě, tak nemáš žádné vychování. A slušné chování je něco, co je pro mě opravdu důležité. Vidíš, to je další moje zatuchlá vlastnost. Jsme jako zatuchlá dvojčata.
T: Ale my vlastně nejsme tak nafoukaní, že ne?
B: Ne… já nevím.
T: Myslíš, že se z nás prostě stávají nafoukanci?
B: Já jsem jen úzkostlivý… jako všechno to žití o samotě. Jsem jen úzkostný, že se stávám…
T: Musíš se uvolnit. Prostě po jídle nech talíře. Trochu se uklidni. Budu ti připomínat, aby ses v budoucnu víc uvolnil.

KAULITZ KOLUMNA

B: Za poslední týden jsem toho o nás tolik nenašel. Ale když jsem se přehraboval ve všech těch papírech na odpadky, našel jsem další titulek, který mi přišel opravdu drsný. Bylo to: „Američan vyhrál počtvrté v loterii“. Počtvrté.
T: Häh?
B: Dovedeš si to představit?
T: Stírací los nebo co?
B: Loterie.
T: Jako skutečná loterie? Šest, sedm? Kolik čísel musíš trefit správně?
B: To nevím. Loterii jsem nikdy doopravdy nehrál. Tak jednou nebo tak něco.
T: Ale to je nemožné. Jako že by jeden člověk měl všech šest čísel správně? Tomu nevěřím.
B: A taky s opravdu vysokými částkami. Je to milionář, Tome. Multimilionář.
T: Víš, kolik vyhrál?
B: Ano. Poprvé vyhrál asi 500 000 dolarů, takže ne zas tak moc. Myslím, že je to hodně, ale ne jako milion.
T: Vůbec se z toho nemusíš vymlouvat. Pro tebe 500 000 dolarů není moc, přemýšlíme v jiných dimenzích.
B: Dobře, o pár let později vyhrál 4 000 000 dolarů.
T: $4,000,000?
B: Jo, tři nebo čtyři miliony dolarů. Pak vyhrál 100 000 dolarů a teď právě vyhrál 1 000 000 dolarů.
T: Má nějaký trik nebo něco takového? Říkal o tom něco?
B: hned jsem se podíval na obrázek, jestli je to nějaký podvodník nebo tak něco.
T: Možná na to právě přišel.
B: Nebo jestli má nějaký trik jako jeden z těch mentalistů.
T: Ti mají vždycky dobré triky. My vlastně známe jednoho docela skvělého. A ten říká, že nesmíte hrát loterii ani jezdit do Vegas.
B: A první věc, která nás s Tomem napadla, když jsme se s tím mentalistou setkali, byla: „Dobře, počkej, proč nevládneš světu?“ To je vždycky moje první otázka, když potkám někoho, kdo dokáže mimořádné věci. Třeba proč není prezidentem nebo tak něco.
T: Přesně tak. „Nebo proč nespojíme síly a neusurpujeme si světovládu?“ „Nebo proč nejsme prezidentem?
B: Kdybych něco takového dokázal, pořád bych spřádal velké plány.
T: Plány? Slyšel jsem „dělat penisy“.
B: Ne, dělat PLÁNY. A vždycky má tu obyčejnou odpověď, proti které nemůžeš nic říct, ale stejně mu to nebaštíš. Protože já si vždycky říkám: „Kdybych měl takovou moc, tak bych ji úplně zneužil.“
T: Přesně tak. Dovol mi to vysvětlit. Mentalista, kterého známe, dokáže dělat extrémně drsné věci. Může se ti podívat do hlavy. Dělal to tenkrát s jednou naší kamarádkou, pořád si nejsem jistý, jestli v tom nebyl tak trochu zapletená. Ale on luskl prsty a ona se najednou nemohla hýbat.
B&T: A my jsme stáli hned vedle nich.
T: A my jsme si říkali: „Prostě se pohni.“ Mluvili jsme na ni a říkali jsme jí, ať se prostě pohne, ale ona říkala: „Já to nedokážu.“ Tak jsme jí řekli, ať se prostě pohne. Pořád to opakovala, dokud jí zase nelusknul prsty.
B: Nebo si vzpomínáš na tenkrát, když tam byla naše ochranka? A on musel natáhnout ruce. Musíte vědět, že to byl opravdu velký chlap, mohli jste se mu pověsit na ruku a on vás prostě zvedl. A ten chlap lusknul prsty a dotkl se jeho čela a najednou jste mu mohli malíčkem tlačit dolů na ruce a on se proti tomu neudržel. A jsem si stoprocentně jistý, že to jen tak nehrál, byl tak rozčilený. Strašně se potil, protože se bál, že ho vyhodíme.
T: O tom, co všechno umí, bychom mohli mluvit hodiny, ale takhle je prostě dobrý. A že to nevyužívá pro sebe v běžném životě. Dokáže ti odemknout telefon, jen zná tvůj pincode.
B: Prostě se ti podívá do očí a zná kód tvého telefonu, kód tvé kreditní karty. Všechno. Už jsem si musel vyměnit karty.
T: Nakonec to musí být trik. To prostě nemůže být pravda.
B: Ne, to prostě nemůže.
T: Ale stejně…
B: Ty jsi prostě jako: „Jak je možné, že získal můj zasraný kód kreditní karty? Teď si ho musím změnit.“ Protože normálně mohl jít nakupovat s mojí kreditkou. Já nevím… Vždycky říkají, že dostali obrovský dar a nemůžou ho použít pro sebe, protože by se jim z vesmíru vrátil třikrát horší.
T: Ale to je asi jen výmluva. Nebo fantazie. To prostě nemůže být pravda. To je úplná blbost. Oni prostě mají nějaké triky, o kterých my nevíme.
B: To je původní odpověď z filmu Řemeslo. Miluju film „Řemeslo“ („The Craft“).
T: Myslím, že ho nikdo nezná. Ani si nemyslím, že byl nějak zvlášť úspěšný.
B: Myslím, že o něm ještě můžu mluvit. Jako dítě jsem se na něj díval tolikrát. Protože jsem vždycky chtěl být čarodějem.
T: Ale dneska už bys to neměl doporučovat, nemyslím si, že je to dobré.
B: Ale to bylo vlastně moje největší přání kromě toho, že jsem zpěvák. Být čaroděj.
T: Být čarodějem (smích) Ale musím uznat, že se ti to tak trochu povedlo. Ty jsi takový čaroděj. Ale taky jsem si o nás tenhle týden přečetl pár věcí, které mě opravdu nechaly chladným. Zrovna jsme se bavili o tom, do jakých zemí bychom si dokázali představit, že se přestěhujeme. Nebo kde bychom mohli mít dům nebo tak něco. A tisk z toho hned udělá manželskou krizi.
B: Protože chceme utéct do Itálie.
T: Protože jsem říkal, že bych si tam dokázal představit žít. Ne, že tam chci utéct. Určitě tam chci žít s manželkou a ne sám. A oni píšou: „Tom mluví o stěhování. Jejich manželské štěstí začíná dostávat trhliny.“ To byl jeden titulek.
B: Šílenství.
T: A už to jede: „Má toho Tom dost? Najednou se zdá, že má jejich společného života plné zuby. Sní o životě v Itálii“. Ani ti ten článek nechci číst. Není to… Takovou fantazii bych neměl.
B: Ne.
T: My říkáme: „Dokázali bychom si představit život v Itálii“ a oni slyší: „Manželská krize. Chce se odstěhovat do zahraničí. Už ho nebaví život s Heidi“.
B: Ale musíš uznat, že mají docela velkou fantazii.
T: To mají. A jeden titulek byl skoro stejný. Určitě útěk do Itálie. A taky přidávají citát z našich epizod. Lidé, kteří to čtou, si musí myslet, že jsme se úplně zbláznili. Píšou „Útěk do Itálie“ a hned vedle mé fotky citují mě: „Chci se soustředit na věci, na kterých v životě opravdu záleží. Jezdit na motorce, dívat se na fotbal, chodit plavat“.
(oba se hlasitě smějí)
T: Co si o nás mají lidé myslet, když si tohle přečtou?! Není to úžasné?
B: To je šílené.
T: Myslel jsem to jako vtip. A oni na to: „Chce se soustředit na věci, na kterých v životě opravdu záleží.“
B: Na opravdu důležité věci.
B&T: Jezdit na motorce, sledovat fotbal.
B: Ach jo. Přečtou si to a myslí si, že jsi úplný blbec.
T: Ale stejně… Kdybych si to přečetl o jiných lidech, říkal bych si: „Co je to za chlapa?“.
B: Ale onehdy jsi tam jen tak seděl, rozhlížel se kolem sebe, a pak ses mě zeptal, jestli se někdy ptám, jak by se nám žilo, kdyby se věci vyvíjely jinak. Říkal jsi, že si dovedeš představit, jak máš autodílnu a opravuješ auta.
T: Opravoval bych auta, scházel bych se s kamarády na pivo, hrál bych fotbal.
B: Jako opravdu asociální burani. To jsem si nedokázal představit.
T: Pro sebe určitě ne. Dokázal by sis to představit pro mě?
B: Jo. (oba se smějí) trochu.
T: Když už mluvíme o buranech. Chci znát tvůj názor na to. Je čas na mou otázku v rozhovoru.
B: Dáváš přednost upřímné odpovědi, nebo odpovědi v rozhovoru?
T: Možná obojí. Nejdřív odpověď na rozhovor, první věc, která vás napadne.
B: Teď jsi Frauke.
T: Dobře, Frauke by řekla: „Tento víkend jsme tu měli miliardáře, který přejel dálnici rychlostí 258 mil (415km) za hodinu. Co si o tom myslíš? Kromě toho, že máš takové auto, neohrožuješ tím ostatní lidi?“ (mluví o českém multimiliardářovi Passerovi, který na německé dálnici A2 testoval své sportovní auto, blb to zveřejnil na youtube a půjde za to asi před německý soud J. :o))
B: Rozhodně. Vždycky musíte myslet na to, že na ulici jsou vždycky i jiní lidé. Mohl bys to dělat na závodním okruhu, to by byla zábava. Ale ne ve veřejném provozu.
T: Takže si myslíš, že by mělo být rychlostní omezení?
B: Myslím, že by mělo být omezení rychlosti, ano.
T: Na kolik mil za hodinu?
B: 18 mil (30km) za hodinu. (směje se)
T: To bys nikdy neřekl, idiote.
B: Ne, ale stejně bych hlasoval pro omezení rychlosti!
T: Jak vysoké?
B: (přemýšlí) Jakou bych chtěl? V noci… Myslím, že podle času by to bylo skvělé…
T: V noci jet 415 km/h s tvým Bugatti by bylo fajn?
B: Ne, to je moc rychle. Rychlost 415 km/h by měla být povolena jen na závodní dráze.
T: Kdybych měl Bugatti, určitě bych jel 415 km/h.
B: To je blbost.
T: Jasně.
B: Ale ne ve veřejném provozu.
T: Tenkrát, teď už to můžu připustit…
B: Byl jsi mladší.
T: Byl jsem mladší, ale i tak jsem v noci jezdil 186 mil (300km) za hodinu.
B: Já jsem měl takovou ošklivou nehodu, když jsem jel 241 km/h. A od té doby vím, jak rychle se dá jet. Taky jsem byl super mladý, bylo mi asi 18 nebo 19 let a od té doby jsem úplně proti rychlé jízdě.
T: Musím říct, že bez legrace, že už taky tolik nepřekračuju rychlost. Teda ne v LA, protože je to zakázané, ale ani v Německu.
B: Jak jsem říkal, tak bych to podle časů. Pokud je to třeba 2:30 ráno na dálnici a je to super hladká silnice, jako že není namrzlá, ale tam nejsou díry nebo tak něco.
T: Joii, 2:30, co takhle trochu aquaplaningu? (Oba se smějí)
B: NE! Prostě jako dobrá silnice a nikdo jiný tam není, klidně bys mohl jet …
T: 130, 140 km/h.
B: Ne, trochu rychleji to jde (Směje se), Ale to jsem myslel s těmi časy. V noci v pohodě, ale přes den …
T: Ale 415 km/h?! To je šílený, to ani pořádně nevidíš.
B: To je moc rychlé, to bys mohl jet na závodním okruhu. Ale na dálnici je to příliš rychlé.
T: Taky si to myslím.
B: Takhle bych odpověděl i v rozhovoru, není třeba ti teď dávat dvě různé odpovědi.
T: A později, až vypneme mikrofony, řekneš: „To je úžasné, to bych určitě udělal!“
B: Nikdy. Jako bych byl rychlík.
T: Ne, nikdy.
B: Když se ohlédneš zpátky… co myslíš, že byl tvůj nejhorší titulek? Ne… st, udělejme to jinak.
T: Páni, já si je ani všechny nepamatuju.
B: Nezůstalo ti něco opravdu v paměti? Nebo je něco, u čeho by sis řekl: „Páni, to bylo tenkrát fakt špatný“? Může to být i něco nedávného. Myslím, že jsou věci, kterým se smějeme.
T: Ne, opravdu není nic, co by mi utkvělo v paměti.
B: Já jsem o tom předtím přemýšlel a musím říct, že bylo pár titulků, u kterých jsem si říkal: „Dobře, už bych to takhle neřekl.“ Ale musím říct, že to byly vždycky ty, kdy nám lidi nekryli záda.
T: Dobře, jo. To je pravda. Myslíš, když ti někdo blízký něco řekne?
B: Ne, když tě někdo prodá. To jsme zažili docela často.
T: Jo, toho se jen tak nezbavíš.
B: Když o tobě někdo prodává historky. A noviny za to platí. Jako hodně.
T: To neříkej všem.
B: Když lidi prodávají tvoje fotky nebo když ti někdo z rodiny nekryje záda a všechno o tobě vytahuje na stůl, jenom kvůli výplatě. To je něco, co je smutné.
T: To jsou věci, které tě opravdu bolí.
B: Přesně tak. Nejde o to, co je tam napsáno. Opravdu nejde o ten titulek. Mně na nich nezáleží.
T: Jde o to, že je tam titulek. Že jim o tobě něco řekl kamarád nebo člen rodiny, aniž by si to předtím ověřil.
B: To je jako ta nejhorší zrada.
T: Zvlášť když jste o tom předtím nemluvili.
B: A taky jsou to většinou sprosté věci. Ne většinou, tak nějak vždycky. Jinak by to nebyl titulek. Ty dobré věci nikoho nezajímají. Je to koneckonců dost explicitně na vyfukování špíny z minulosti.
T: Nebo dokonce věci z poslední doby. Když něco řekne dobrý kamarád a ty jsi prostě jako: „Páni, nikdy by mě nenapadlo, že o tom něco řekneš“. Je to zklamání, že vůbec něco řekne, a pak je to ještě negativní.
B: To je pro mě nejhorší. Ne ty titulky, ale to zklamání a fakt, že by tě nikdy nenapadlo, že to ten člověk jednou udělá.
T: Takové zklamání, že natočíš video, kde brečíš jako onehdy Adele, když musela zrušit turné?
B: Nebuď tak cynický.
T: To nejsem. Jen jsem se ptal, jestli bys to udělal.
B: Video, kde brečím?
T: Ano, kde bys prostě nechal volný průchod svým slzám. Jestli bys to mohl takhle ukázat.
B: Jo. Ale já nejsem plačící typ. Já skoro nikdy nebrečím.
T: To proto, že nemáš žádnou empatii.
(oba se smějí)
B: Já skoro nikdy nebrečím a myslím si, že je to divné.
T: Jak se ti líbil videoklip Adele? Neviděl jsem ho, jen jsem slyšel, že je venku.
B: Vážně?
T: Myslíš, že je to skutečné, nebo to jen předstírá? Jsou umělci, kteří by to tutově předstírali.
B: Určitě!
T: Znám pár lidí, kteří se dokážou zničehonic rozbrečet.
B: Promiň, ale víš, že jsem největší fanoušek Adele. A jeden z důvodů, proč ji mám tak rád, je, že mi přijde opravdu autentická. Myslím, že je autentická v hudbě, v textech, v rozhovorech, v tom, co říká, jak to říká. A já si ji prostě nedokážu představit, jak tam sedí a říká si: „Dobře, teď natočím klip a začnu brečet.“ To je prostě pravda. Myslím, že to pro ni bylo opravdu emotivní. Je vidět, jak z ní spadl velký tlak. Někdy lidé prostě nevědí, pod jak velkým tlakem před turné jste. Turné je pro umělce tak velká zodpovědnost. Zodpovědnost, peníze. Máte na starosti tolik peněz. Může to tebe nebo firmu rychle úplně zruinovat. Mluvíme tu o milionech… když se něco pokazí nebo někdo onemocní… pamatuješ, jak jsem v roce 2008 přišel o hlas? Bylo to pro mě nejhorší období v životě. A myslím, že ona… měla mít pravidelné vystupování ve Vegas. Lidé tam létali z celého světa, lístky byly vyprodané během několika vteřin.
T: Proč to musela zrušit?
B: Řekla, že její show není připravená.
T: V tomhle případě se na to nevztahuje ani pojištění, že?
B: To nevím. Myslím, že to prostě přeloží na jiný termín. Dobré je, že má skvělé vztahy s Ceasars Palace. Vstupenky prostě zůstanou v platnosti, jen se přeloží termíny a také jde jen o jedno místo konání. Ne jako na našem turné.
T: Ale máš pravdu. Lidé sem létají z celého světa. Kdybych měl rezervované letenky z Ruska…
B: Myslím, že to ji mrzí nejvíc. Řekla: „Já vím, kolik vás přijede odevšad.“ To je pravda. Vždyť ona nedělá turné, ona dělá jenom to ve Vegas. Všichni z Evropy, Asie, z čehokoli teď přijeli do Vegas, nejspíš si zamluvili dovolenou, aby si zahráli, poflakovali se u bazénu, bavili se a šli na Adele Show jako na velké finále. A to je teď takový průšvih.
T: Správně.
B: A myslím, že ten tlak, který z ní teď spadl, je obrovský… ona říkala: „Modlila jsem se každý den, aby se to povedlo.“ A pak si uvědomíš, že to prostě nejde. Opravdu s ní soucítím.
T: Ale musím říct, že nevím, jestli by se mi stalo, že bych musel zrušit pořad jen proto, že nebyl připravený.
B: Ne, je to kvůli Coroně. Polovina jejího štábu nebyla schopná pracovat, nemohli se ani dostat do země. Říkala, že nemohli ani zkoušet. Případy teď explodují. A já jí věřím.
T: Dobře, myslel jsem, že nezačali zkoušet dost brzy.
B: Říkala, že je to kvůli Coroně. Nemohli zkoušet. Víš, jak je to s televizními inscenacemi. Jsou teď mrtvé a momentálně se v nich nedá pokračovat. To je noční můra číslo jedna.
T: Rozhodně.
B: Ale aby nebylo tak možné, že o nás ostatní řeknou sračky, většinou musí každý podepsat NDA, když s námi chce pracovat.
T: Ano, NDA je skvělé.
B: Ale asi ne každý ví, co to je. Můžeš to vysvětlit?
T: NDA je dohoda o mlčenlivosti.
B: Kdy podepíšeš NDA vůči mně?
(Bill se hlasitě zasměje)
T: Přemýšlel jsem o tom. Právě jsem něco podepsal, ale to bylo kvůli tvé knize, a že všechno schvaluju.
B: Jo. Už ses mi prodal.
T: Už jsem ti prodal svůj příběh, abys z něj měl prospěch.
B: Už nikdy nebudeš smět vyslovit moje jméno, vole.
(Oba se smějí)
T: Moje kniha se připravuje. „Takhle to vidí Tom.“
B: „Kaulquappen“ toho o nás teď vědí tolik, že NDA by bylo úplně zbytečné.
T: Tímto podcastem jsme se vzdali všeho.
B: Teď už můžeme všechna NDA roztrhat.

DURCHGEKAULITZ

T: Nejdřív musím všem moc poděkovat za skvělou zpětnou vazbu, kterou jste mi tento týden opět poskytli. Vždycky nás to velmi potěší.
B: Lidé o nás snili.
T: To není dobré znamení.
B: Dostal jsem kvůli tomu spoustu zpráv. Prostě jsme jim uvízli v hlavě.
T: Počkej… Kdybych měl vidět tvůj obličej i ve svých snech… jikes. Taky vám moc děkuju za podporu mé nové písničky „Chai Tea with Heidi“. Má tolik streamů přes náš playlist Kaulhitz. Opravdu mě to překvapilo, ale o to víc mě to potěšilo. Jinak se Alina ptá, jestli je pravda, že naše občanské jméno je Kaulitz-Trümper, protože to říká Wikipedie. Dokonce mi poslala i odkaz.
B: COŽE?!
T: Nejlepší je… že si o tom teď můžeme promluvit, že wikipedie je total blbost. Nevím, jestli to lidi vědí, ale je tam tolik nesmyslů, i o naší kapele. Hodně lidí mi to říkalo, ani jsem to všechno nečetl.
B: Můžeš to změnit?
T: Můžeš. Wikipedie není nic jiného než věci, které si uživatelé píší dohromady. Můžeš si to prostě napsat sám.
B: A proč to nemůžeme udělat my?
T: To jsem právě chtěl říct… mohli bychom prostě říct: Občanské jméno není Tom Kaulitz-Trümper, ale Kingsley Mufasa. To by se mi líbilo. Teď máme tu možnost. Pokud se najde dost lidí, kteří to podají přes program – na wikipedii je na to speciální program. Mohli bychom prostě vymyslet něco jako: „Skutečný příběh je takový, že 1. září 1989 se v Lipsku narodil Kingsely Mufasa-Kaulitz.“ Když to pošle dost lidí, tak se to takhle na Wikipedii objeví.
B: To znamená, že bychom pro mě mohli udělat „Narozen Scar Smith, dnes Bill Kaulitz“?
T: Jo, to bychom určitě mohli udělat.
B: To by bylo úžasné.
T: Měli bychom to zkusit? Pokud se přihlásí dost lidí, že by to mohlo skutečně fungovat.
B: Bývalý čaroděj, dnes zpěvák.
(oba se smějí)
T: Bývalý čaroděj Scar.
B: „Bývalý čaroděj Scar Smith, dnes zpěvák Bill Kaulitz. Narozen v Lipsku.“ To by se mi opravdu líbilo. Dobře, to je skvělý nápad. Dobře, dostal jsem tolik vzkazů, jak jsme si zase dělali z lidí legraci. No, ne tak docela dělali srandu… jsme se zbláznili do jakési analýzy.
T: Zábavná analýza, rozhodně to tak můžeš nazvat.
B: A teď, když mi lidi řekli, že je to něco regionálního a tvoje žena to musí vědět, protože je to z Rýnska.
T: Hm.
B: To je něco z Porýní, když se před jménem vždycky používá člen. Jako třeba „já jsem ta Heidi nebo já jsem ten Tom“.
T: Vím, že je to rýnské, protože to mám od Heidi. Nikdy předtím jsem to neříkal a od té doby, co jsem se oženil s Heidi, vždycky dáváme před jméno člen. Samozřejmě ne naše vlastní jména.
B: Ale teď se ptám, jestli to, že to pochází z určitého regionu, ještě neznamená, že je to správně. Tam, odkud pocházíme, všichni říkají *nach* . Dokonce i učitelé němčiny to dělali špatně. Například když chceš jít do supermarketu, řeknou „Ich geh nachher nochmal nach Aldi“. (Později půjdu do Aldi).
T: Ano. „Lass mal nach Aldi fahren nachher noch.“ (Jdu do Aldi nachher noch). (Pojedeme později do Aldi)
B: Nebo: „Ich geh nachher nochmal nach Muddi.“ (Jdu do Aldi, ale ještě nevím, jestli to bude v pořádku. (Později pojedu zase k mámě.) Chci říct. Všichni v tom regionu to říkají úplně špatně. (→ V němčině by se řeklo „zu Aldi“. Je to vlastně taky „do“, ale „zu“ bys použil, kdybys mluvil o cestě do obchodů/lidí, a „nach“, kdybys jel např. do měst nebo zemí).
T: Říká to náš nejlepší kamarád ještě někdy špatně? Říká stále „nach“?
B: Dříve to dělal, ale myslím, že už to nedělá. Náš dobrý kamarád má silnou slabost pro já/já (me/I), což se mi LÍBÍ, ale on ví, že to miluju, a vždycky je nervózní, takže to dělá o to víc špatně.
T: Ty jsi tak zlý.
B: To se mi líbí, protože on prostě vždycky používá to špatné jako me/I. Ale hele, já mám slabikování levá/pravá, to se stává. Každopádně Melanie mi dneska předala něco nového, co mě dokáže naštvat. Píše: „Jinak jsem vám chtěla napovědět, abyste kritizovali lidi, kteří říkají „Beste“ (nejlepší). Nebo ještě hůř: „Beschde. (Jako beste, ale s nářečím). Například řeknu: „Ta pizza je opravdu skvělá.“ a někdo řekne. „Yo beschde.“ Dobře. Ciao. Ukončení kontaktu. Číslo smazáno. Co si o tom myslíte?“ Beste je špatný. Taky si to myslím.
T: Jo, ale neznám nikoho, kdo by to dělal. Třeba v soukromí. A ty?
B: Jestli znám někoho, kdo to dělá? Já jsem to slyšel často.
T: Opravdu?
B: Jo, hodně. Lidi to prostě říkají. „Yo Beste.“
T: Ale třeba na nepříjemném setkání s influencery, ne?
(Oba se smějí)
B: Přesně tak.
T: Nebo když se někde setkáte s opravdu hodně mladými stážisty.
B: A pak přidá další vyřazující slova „urst“ a teď, počkejte si na to, my jsme to tenkrát říkali často.
T: „Urst“ je něco, co se říká tam, odkud pocházíme. „Urst“ je jiné slovo pro velmi.
B: To slovo jsme tenkrát hodně používali. Našel jsem stará videa, kde jsme se potloukali ve studiu a mluvili jako toulavé kočky. „Ik find dat urst jeil.“ (Přijde mi to strašně cool.) oder „vor zwee, zwee enholb joahren“ (před dvěma, dvěma a půl lety.). Tak jsme se tehdy bavili. „Urst“ bylo prostě… Páni, to mi přijde fakt špatný.
T: „Boah, keene Ahnung alda“ („Boah, nemám páru, vole“).
B: A pak jí připadá opravdu otravné, když lidé používají LOL jako slovo.
T: No jo!
B: To je drsný.
T: Když lidi používají online jazyk v reálném životě… ach jo.
B: Jako když někdo řekne „haha LOL“.
T: rofl.
B: Vůbec to nedává smysl. LOL znamená smát se nahlas, a když máš možnost mluvit… je to jako totální blbost. Když to slovo umíš říct.
T: Tak se vlastně vůbec nesměješ.
B: Tak to je úplně falešné říkat LOL. Oni to pak chtějí přehnat a vlastně to vůbec není vtipný.
T: Víš, kdo to používá?
B: Kdysi se prostě říkalo „feet up“, když ten vtip byl jen trapný. (nohy nahoru nebo vzhůru nohama)
T: Nohy nahoru (smích) Ale víš, kdo taky používá LOL? Devon!
B: Vážně?
T: Ano. Devon by to udělal takhle (Falešný smích) LOL.
B: Vážně? To jsem nikdy neslyšel.
T: A určitě by to napsal.
B: Jo, to dělá hodně lidí.
T: Já nikoho takového neznám.
B: Já jich znám hodně. Už jsem si na to zvykl. Sám bych to neudělal, ale říkat LOL je drsný.
T: Lisa taky předala něco zajímavého. Řekla: „Co se ti vůbec nelíbí na chození k jiným lidem domů, protože se pak musíš přizpůsobit jejich zvykům, např. Přijde mi super divné, když mě jako hosta požádají, abych si přede dveřmi sundala boty.“ A co si myslíte o tom, že děláte?
B: Aha.
T: Říká, boty obecně. O tom by se dalo polemizovat. Ale že si musíš sundat boty přede dveřmi, to nevím. Pak nejspíš šlápneš ponožkou do něčeho mokrého.
B: Pro mě je to začátek…
B&T: … opravdu nepříjemné noci.
B: Když po mně někdo něco takového chce, hned vím, že z nás nikdy nebudou kamarádi.
(Tom se směje)
B: Opravdu to musím říct takhle. Opravdu to musím říct tvrdě jako hřebík. Když k tomu není žádný zjevný důvod, jako třeba dítě, které se taky plazí po podlaze.
T: Přestaň. Georg, náš baskytarista… musíš si sundat boty, než vstoupíš. A nejsi s ním jen kamarád…
B: Ale ne přede dveřmi!
T: Ale na chodbě. Ani nevím, jestli to nemusíš dělat před domem. U Georga si vždycky musíš zout boty.
B: Jasně, musím říct, že mi to taky přijde divné. Kupodivu je to tam pro mě tak nějak přirozené. Jsem na to tak zvyklý, že už mi to nepřijde tak hrozné.
T: Ale podívej… Jsme v tomhle úplně extrémní. Já si doma nikdy nesundávám boty.
B: Ne, nikdy.
T: Jasně, když přijdu domů a jdu spát, tak si boty sundám. Ale předtím ne.
B: Ne, nikdy. Vždycky máme na sobě boty. Úplně to chápu, když má někdo malý byt nebo když je venku mokro. Pak je to úplně v pohodě.
T: V Německu je to úplně něco jiného, ale tady je vždycky slunečno.
B: Nebo když mám boty zablácené nebo něco takového. Ale tady je vždycky krásné počasí. A taky to není tak, že bychom měli jenom jedny boty. Ty jsou vždycky čisté. Já bych si je nikdy nesundal.
T: V poslední době nosíš doma pantofle s ponožkami, to mi přijde zajímavé.
B: Jo, protože si je sám navrhuju.
T: Aha, vážně? Kde se dají koupit?
B: Můžeš si je koupit výhradně na aboutyou.de. Nechci si dělat selfpromo, ale jsou prostě tak pohodlné. Víš, já už si je ani nesundávám. Jsou to ty nejpohodlnější pantofle, jaké jsem kdy měl. Jsou opravdu dobré.
Takže sundávání bot… Zažil jsem s tím spoustu opravdu špatných situací. A to nás přivádí zpátky ke slušnému chování. To je pro mě prostě to nejhorší. Opravdu bych se s tebou už nekamarádil a taky ti řekl, že jsem se v tobě mýlil. Jednou jsem byl v New Yorku a tam se dopustili všech smrtelných hříchů, které pro mě můžeš spáchat ty. Všechno to začalo tím, že jsem si šel dát sushi. A vždycky jsem je pozval, vždycky. Tolikrát jsme spolu večeřeli a většinou jsem platil za celý stůl, když jsem šel na záchod. Vždycky jsem je pozval.
T: To je důvod, proč máš tolik přátel, že za ně pořád platíš. Dobře, pokračuj.
B: A ten večer… přijde účet a já chci zaplatit za všechny a chytnu se za kapsu a říkám si, kurva, zapomněl jsem si peněženku v hotelu. A všichni se na sebe tak rozpačitě dívají a ani nesáhli po kreditní kartě.
T: Možná si taky nevzali peníze.
B: Prostě předpokládali, že zase zaplatím. A oni si říkali: „Aha, tak to je teď problém.“ Tak to je problém. A já na to: „Hele, já jsem si zapomněl peněženku v hotelu, mohli byste za mě zaplatit? Vrátím vám to později.“ Myslel jsem si, že mi řeknou: „Blbost, to je v pohodě, vždycky platíš. To je v pořádku, Bille.“ Měl jsem jen kalifornskou rolku, žádné super luxusní sushi. Stálo to asi tak třicet dolarů nebo tak něco.
T: To je šílené.
B: A oni prostě řekli: „To je problém.“ A pak velmi pomalu vytahovali jeden účet za druhým a znovu se ptali na přesnou částku, a jestli můžou vidět účet. Tome, já jsem tam seděl a byl jsem tak vyděšený a říkal jsem si: „Odveďte mě někdo odsud, prosím.“ Taky jsem se ještě tolikrát omlouval. Měli jsme v plánu po večeři kouřit trávu a jet k nim domů.
T (dělá překvapeného): Ty kouříš trávu?! Boah.
B: A pak jsme si šli do obchodu koupit něco na zub. A já jsem si říkal: „Ne, nemám žádné peníze, nechci žádné oříšky, nic. Teď už mě na oříšky rozhodně nikdo nepozve. Jsem v pohodě, všechno je v pořádku.“ Pak jsme k nim šli. Měli nový byt, obrovskou garsonku. To znamená, ještě jednou to zdůrazňuji, že těch 30 dolarů nebylo nic. Jako modelka si vydělávala slušné peníze. Takže měli obrovskou garsonku v New Yorku. Všude byly ještě krabice, protože se právě nastěhovali. Ještě tam nebylo nic pořádně zařízené. Pak tam byl koberec a všichni jsme si na něj sedli s popelníkem a kouřili jointy. První, co udělala, když jsme vešli do bytu, bylo, že se na nás podívala a řekla: „No, můžete si prosím sundat boty?“ A já se smál, protože jsem si myslel, že je to vtip. Ale ona zůstala naprosto vážná.
T: Ale v bytě ještě nic nebylo…
B: Ještě tam byly krabice. Dělá si ze mě srandu? Vždyť je to betonová podlaha! Já jsem si jen pomyslel: „V tomhle nepořádku si ušpiním ponožky.“
A hlavně ta druhá kamarádka měla vysoké podpatky. To byl kompletní outfit. Přece se jí nezeptáte, jestli by si teď nemohla sundat ten svůj parádní Louis Vuitton. No… Bylo toho víc. Pak jsme si tam sedli, vykouřili jointa a pak už to bylo jen ještě trapnější. Někdo něco vezme ze stolu a najednou spadne víčko nějaké omáčky vzhůru nohama. Já jsem u toho stolu ani nebyl, jen jsem viděl, že víčko spadlo na koberec, a vrátil jsem ho zpátky na stůl. Pak se na ni podívám a jen řeknu: „Naštěstí to nespadlo na koberec“ a pokračuju v hovoru. Ona vstane, za dvě minuty se vrátí a podá mi starý hadr z kuchyně. Byla jsem úplně zmatený a ona jen: „Právě ti spadlo víčko, mohl bys to vyčistit?“. Ani jsem si nepamatoval, kde to bylo, protože na koberci nic nebylo. A taky jsem to nebyl já, kdo ho upustil jako první.
T: Páni, to je tak nepříjemné.
B: Pak tam stála a dala mi ten starý smradlavý hadr a já jsem ho opravdu vzal a jen jsem to někde utřel, protože jsem ani nevěděl, kde to je, a pak jsem jí ho vrátil a ona jen řekla: „Dobře, děkuju.“
T: Nepříjemné. A taky opravdu nezdvořilé jako hostitel. Když se něco takového stane – kromě toho, že to ani nebyla tvoje chyba – nebo když se rozbije sklenička, tak je to v tu chvíli opravdu jedno. Nikdy bych v lidech nevyvolával špatný pocit, vždycky bych řekl: „To je v pořádku. Někdo se o to postará. Prostě to nechte být.“ A i kdyby se to muselo hned uklidit, nikdy bych to nenechal udělat hosta. Vždycky bych to udělal sám. Něco takového prostě přeruší večírek a rozhovory.
B: Tome, proboha. U mě doma bys mohl shodit urnu mého psa a rozbít ji na kousky. Mě by to zlomilo srdce, vnitřně bych brečel, ale vždycky bych řekl: „Nedělej si s tím starosti. To je v pořádku, postarám se o to.“ A taky jsem se o něj postaral. Víš, co tím myslím? To mi přijde nejhorší. Možná bych je už nikdy nepozval, ale nikdy bych jim nedělal scény. To se prostě nedělá.

SLADKÁ – STŘEDNÍ – EXTRA PIKANTNÍ

B: Dnes náš nejlepší přítel… to je Tomův a můj nejlepší přítel.
T: Vždycky jsme měli stejného nejlepšího přítele, celý život.
B: My jsme měli jenom toho jednoho.
T: Ne, myslel jsem taky ve školce.
B: Ale toho jsme měli vždycky. Taky jsme spolu chodili do školy a on dneska přidal něco do téhle kategorie. Tak si to poslechněme.
Andy: Německo má zase džunglovu horečku. A já bych dal cokoli za to, abych vás oba jednou viděl v džungli, ale RTL si to asi nikdy nebude moct dovolit, takže teď mám pro vás a vaše posluchače tři džunglové testy tady na sladkém středně extra pálivém. První: Jíst klokaní varlata. Pak: sprcha švábů a: pobyt v zavřené tmavé rakvi s dvaceti krysami po dobu dvou minut.
B: Ach můj bože. Sdílíme lásku k trash TV.
T: Počkej … měli jsme: jíst klokaní varlata.
B: Klokaní varlata. Do prdele.
T: Sprcha švábů nebo pobyt v temné jeskyni s krysami.
B: Zase začnu sladkým, jakože méně horší a extra pálivé je tentokrát nejhorší. Na jedničku bych dal šváby, to je nejméně špatné. Švábí sprcha. Jíst by je pro mě bylo dost obtížné.
T: Ale varlata by ti měla jít.
B: Jo. Sání. Jenom sání. (oba se smějí) (:-D 😀 😀 vždycky když Bill plácne nějakou takovou věc, tak si vzpomenu na ty vášnivý diskuse zamilovaných fans, jestli je Bill na holky nebo na kluky, a nechápu, že o tom někdy někdo mohl pochybovat 😀 ale holt naděje umírala tenkrát poslední, to chápu :-D, J. :o))
B: Na tohle jsi prostě čekal. Tuhle ani nedávám na seznam, tu bych snědl dobrovolně. Sakra, vím, že mi spadl telefon. Můžeš mi ho podat? Tak myslím, že ještě horší než jídlo by pro mě bylo pití.
T: Ne, já bych mohl pít.
B: S kousky?
T: Jo, to bych mohl, když si držím zavřený nos.
B: Já to mám prostě rád buď tekuté, nebo pevné. Opravdu nemám rád, když je to něco mezi tím. Prostě mi to připomíná zvratky.
T: Jíst klokaní varlata je… fuj. To by pro mě bylo extra pikantní. Raději bych byl ve tmě s krysami. Sprcha se šváby by pro mě byla taky sladká… Mimochodem, bez problémů bych to všechno udělal.
B: V žádném případě. Chci říct, že bych to udělal taky…
T: Jíst klokaní varlata, i když… Nevím, jestli bych to zvládl.
B: To taky nevím.
T: Myslím tím, že se do nich zakousneš, a pak z nich vystříkne sperma.
B: Mňam.
(Oba se smějí)
T: Jééé.
B: Já bych řekl… pro mě… Každý ví, že krysy jsou moje fobie číslo jedna. Myslím, že bych určitě omdlel. Teď když o tom takhle přemýšlím… Nemůžu ani projít kolem klece s krysami ve zverimexu. To není možné. Když už vidím ten ocas… Okamžitě bych se zhroutil. Okamžitě.
T: Abych to pro Billa shrnul: klokaní varlata dobrovolně. Švábi fajn. Ale krysy jsou ne. Já bych to udělal přesně obráceně… no dobře, krysy bych dal doprostřed. Taky je nemám rád, ale neměl bych s tím problém. Odstrčil bych je stranou a všechno by bylo v pořádku.

CO NEVÍM, TO MĚ NEPÁLÍ

B: Jsi připraven, Tome? Těším se na to celý týden a nemůžu se dočkat. Přemýšlel jsem, že ti to řeknu už dřív, protože se na to prostě moc těším. Ještě to nevíš a já se nemůžu dočkat, až ti teď vyrazím dech a otřesu celým tvým světem.
T: Cože?
B: Už se na to tak dlouho těším.
T: Jen mi to řekni!
B: Někdo jiný mě na to upozornil, protože se tomu hrozně smál, protože přesně takhle to říkáme. Protože nám to německý reklamní průmysl vtloukal odmalička. Do všech Němců. Není to „Mirakel Wipp“. Říká se tomu zázračný bič. (Mirakel Whip)

(Miracle Whip je omáčka, kterou vyrábí Kraft Heinz a prodává se po celých Spojených státech a Kanadě. Je také prodávána fitmou Mondelēz International jako „Miracel Whip“ po celém Německu. Byl vyvinut jako levnější alternativa k majonéze v roce 1933.)

T: Jo… ale německy.
B: Mirakel není německé slovo. Je to zázračný.
T: Mirakel. Správně. Co to má znamenat?
B: Chci říct, jak je to super? Taky jsem si to právě uvědomil. Určitě to není Mirakel Wipp. A v té reklamě vždycky říkali „Mein Tipp, Mirakel Wipp“. (Můj tip: zázračný bič.)
T: Jo, ale to je docela chytré. Oni si mysleli, že jako: „Dobře, oni neznají zázrak, oni taky pořádně nevědí, co je to bič. Tak se podíváme, jak by se to vyslovilo německy. Mirakel Wipp.“
B: Jo. Ale to je úplná blbost. Ta firma se jmenuje Miracle whip a je to americký výrobek.
T: Správně!
B: Takže Němci si prostě mysleli: „No, to je jedno.“
T: To je super. O tom jsem vlastně nikdy nepřemýšlel.
B: Prostě nás tak dlouho přesvědčovali, že je to Mirakel Wipp. A vidíš, i Heidi, která je v USA odjakživa.
T: Ne, přestaň, slyšel jsem tady zázračný bič. Myslím, že děti to tak říkají.
B: Ale Heidi říká Mirakel Wipp.
T: Jo, ale já jsem věděl, že už jsem to slyšel a myslel jsem si to: „To je legrační, že tomu tady říkají zázračný bič.“
(Oba se smějí)
T: Opravdu. Já myslel, že to jenom překládají.
B: Haha, ne, my jsme to přeložili. Oni to prostě vytáhnou ze skříně a řeknou: „Zázračný bič. Přesně to, co je tam napsáno.“
T: To je super, to mě nikdy nenapadlo.
B: To je super. Já jsem věděl, že ty to taky nevíš. To mě tak překvapilo, že mi to přišlo prostě tak dobrý. Jsem tak šťastný, že jsem ti to konečně řekl.
T: Mňam. Teď chci udělat vaječný salát.
B: Ještě na jednu věc jsem se tě chtěl zeptat: Jak dlouho je vlastně Joe Biden prezidentem?
T: Ouh… už skoro rok.
B: Vidíš? To mě předtím taky šokovalo.
T: Proč? Co sis myslel?
B: Mám pocit, že to ještě není tak dlouho. Kdyby se mě na to někdo zeptal, řekl bych: „Nevím, možná od minulého měsíce.“
T: Čas prostě utekl tak rychle.
B: Ne, jen mi připadá, že se právě stal prezidentem. Vždyť je v úřadu už rok. A má nejhorší výsledky průzkumů, jaké kdy prezident měl.
T: Prostě ho moc nevidíte.
B: Lidé si myslí, že je ještě horší, než byl Trump. Teda ne horší, ale prostě nemají rádi lidi, kteří nic nedělají.
T: Prostě mají pocit, že je mu to jedno.
B: Ještě ani nezačal něco dělat, proto si říkám: „Dobře, právě se nastěhoval do Bílého domu.“ A to je to, co mě zajímá.
T: Asi mu to v Bílém domě taky připadá super útulné. Já bych na tom byl taky tak. Hodně se dívám na seriál Dům z karet.
B: Miluju to.
T: Prostě máš malý náhled do toho světa a vypadalo to tam tak útulně.
B: Rád bych se nastěhoval do Bílého domu.
T: Jo, já taky.
B: Hned bych se tam nastěhoval. Bude to tam hezké. Mají tam kávu z krásného porcelánu, mají tam takový skvělý čaj, super útulný gauč. Světelné podmínky jsou taky moc krásné.
T: Jo, to si taky myslím. A Biden to asi cítí stejně. Jako že „tady je to tak útulné, proč bych měl vystupovat?“. Nejspíš si namáčí sušenku do čaje a vládne z pozadí.
B: To je docela pochopitelné. To zní zábavně, chilli vanilli.
T: Přece jen už není nejmladší, asi hodně hraje golf.
B: Nejspíš už taky nedokáže sám sejít ze schodů.
T: Prostě se tam jen tak poflakuje, má pauzu na kafe, víš.
B: A právě proto bych řekl, kdyby se mě na to lidi ptali, že se právě nastěhoval se všemi krabicemi. Taky si sundává boty. Když už mluvíme o House of Card. Ozark je taky skoro tak dobrý jako House of Cards.
T: Ozark už zase začíná, že?
B: Ano, začíná. Pro všechny, kteří ho ještě neviděli: Dožeňte to!
T: Jako ve včerejším živém vysílání… Momentálně máš opravdu divné časové pojetí. Říkal jsi: „Ne, vyjde to až v lednu!“ A my na to: „Bille… UŽ JE leden!“
B: Vidíš. A já to nevěděl. Měl bych se toho bát?
T: Já na to: „Co myslíš, v jakém jsme roce?!“ A já: „V jakém?
(oba se smějí)
B: Je to tak trochu, jako by se všechno rozmazávalo. Zdá se, že všechno utíká tak rychle.
T: Neuvěřitelně rychle.
B: Někdy jsem si říkal: „Cože, to bylo loni?“
T: Ale to je kvůli těm karanténním záležitostem.
B: A stárnutí.
T: Ne… pořád jen sedíš doma, dny prostě utíkají. Už nejsi tak společenský jako dřív. Nejsme pořád na turné, necestujeme. Teprve teď se k tomu začínáme pomalu vracet. A čas utíká mnohem rychleji, když jsi pořád na stejném místě.
B: To je škoda a je mi z toho smutno, jak rychle ten čas běží.
T: Jo. Tak nějak.
B: Ty si to taky nemyslíš?
T: Já si to myslím. Ale nebuďme tak smutní.
(oba se smějí)
T: Stejně teď trochu vzpomínáme a já mám dneska na playlist „Maybe tomorrow“, tuhle kapelu jsme hodně poslouchali, když jsme žili v Hamburku. Takže dneska do něj přidávám Stereophonic s jejich super pěknou písničkou „Maybe tomorrow“. To je taková stařičká pop/rocková písnička, ale opravdu krásná.
B: Krásná. Taky jsem je měl rád. Jen jsem si uvědomil… Vždyť jsme byli celý týden ve studiu a dělali hudbu.
T: To se mi fakt líbilo.
B: A já jsem si právě uvědomil, jak je to skvělý!
T: Skládání písniček?
B: Jo, protože někdy, když člověk není nějakou dobu ve studiu, zapomene, jak skvělé a uspokojující je dělat hudbu.
T: Když právě dokončíš písničku.
B: Jo, když máš pocit, že jsi právě napsal něco skvělého, nebo když jsme něco nahráli a ty si říkáš: „To je ono!“. Vždycky tě to nabudí a je to doslova nejlepší pocit. Jsi tak spokojený. To je ta nejúžasnější věc, jakou si na celém světě dokážeš představit. Když jste právě vyprodukovali hit.
T: Nebo když si aspoň myslíš, že by to mohl být hit.
B: Nebo když víš, že se to dotkne a dojme tolik lidí. To je prostě nejlepší. Skvělé pocity, skvělé melodie.
T: Jen se podívejte na „Chai tea with Heidi“, můžete si ji také jen přidat do svých playlistů. Ale pořád ji najdete i v Kaulhitz.
B: Někteří z vás to možná nevědí, ale já jsem kdysi natočil sólové EP, které se jmenovalo prostě Billy. A Devon, náš dobrý kamarád, který se podílí i na Tomově novém projektu Weddingcake, udělal remix a já si řekl, že ho dneska přidám do našeho playlistu. Je to fakt super, zrovna jsem si ho včera večer poslechl. Dlouho jsem ji neposlouchal, ale je to tak skvělá písnička. Billy „Not over you – Devon Culiner Remix“. Přidám ještě jednu: Zero Seven „Don’t call it love“. Ta se mi taky moc líbí.
T: No jo. Skvělá písnička.
B: Tu taky přidám. Pár jich vyřadíme, tak jsem si říkal, že dneska přidám dvě písničky.
T: Prostě trochu upravíme playlist, nikdo si toho nevšimne.
B: Rozhodně můžeme pár písniček vyřadit.
T: Určitě. Jinak nás sledujte, hodnoťte nás. Jen tak dál.
B: Napište nám.
T: Ano, pošlete nám e-mail.
B: Jednoduše použijte hey@kaulitzhills.com a pošlete nám nějakou inspiraci, zpětnou vazbu, napište, co chcete. Můžete nám také poslat DM na Instagram nebo okomentovat některý z našich příspěvků. Kaulitzhills.podcast je tam náš handle. Sledujte nás! Těšíme se na příští týden!
T: Já taky, Mausi. Jen miluj, ne nenáviď.
B: Ahoj.
T: Ahoj, ahoj.