autor: Nephilim
Snažil se o to týden, i když tomu bylo těžké uvěřit. Protože snad, když šlo o jeho bratra, měly by mu okamžitě určité věci dojít. Kromě toho, že byl jeho bratrem, zároveň byl jeho dvojčetem, takže doufal, že mu Simone dala i trochu té inteligence, když si při narození musela vybrat, kdo co dostane.
Ale zjevně se mýlil. Jediný, kdo z nich dvou měl mozek, byl on.
Ne, že by mu to vadilo.
Jenže potom se musel potýkat s takovými problémy.
Dokonce si ho zakroužkoval v kalendáři a obklopil ho malými srdíčky. Nebylo možné si toho nevšimnout, dokonce i takový ňouma, jako byl Tom, to musel vidět.
Svatý Valentýn.
Svátek, který byl pro Billa stejně důležitý jako pro Toma neznámý a zbytečný.
Popravdě řečeno, před několika týdny se s Tomem o Valentýnu krátce, ale opravdu velmi krátce bavili. Ale Bill si to dobře pamatoval. V tu chvíli si uvědomil, jak je Tom beznadějný.
flashback
„Toomiii!“ Vesele poskakoval po kuchyni a nesl si s sebou časopis. Bratr mu věnoval pohled, aby mu dal najevo, že si ho všiml, a pak se v klidu dál věnoval zabíjení zelených příšerek pomocí joysticku. Billa to však vůbec neodradilo a sedl si vedle něj a stále skotačil jako šťastné dítě.
„Tomi, víš, co bude za pár týdnů?“ Začal celý nadšený.
Tom rozdrtil vnitřnosti mimozemšťana, a pak se lehce otočil k Billovi.
„Ne. Vyjde nové CD Neny?“ Zeptal se bez zájmu a snažil se odhadnout bratrův vkus.
Bill si odfrkl, ale stále se usmíval.
„Nee! Bude Valentýn,“ vykřikl šťastně a rozpřáhl ruce.
V tu chvíli se na něj Tom otočil úplně a vyprskl smíchy. Bill se tím taky nechal unést, i když nechápal, co je na tom tak legračního. Napadlo ho, že Tom má nejspíše nějaký super dobrý nápad.
„Svátek pro každého idiota, který si myslí, že je milován, a místo toho se s ním vyjebává,“ broukl Tom vesele mimo všechna Billova očekávání, a myslel si, že je vtipný. Když však spatřil vražedný výraz černovláska, okamžitě zmlkl. A uvědomil si, že řekl blbost.
Velkou, obrovskou blbost.
Bill naštvaně odešel z pokoje, ale ještě před tím mu Tom mohl vyčíst z tváře všechno zklamání světa.
konec flashbacku
Po této epizodě ztratil černovlásek všechnu naději světa.
Až do toho dne, 13. února.
Po týdnu, kdy se snažil Toma nepřímo přimět, aby pochopil, že se blíží Valentýn a on něco očekává. Cokoli.
Dokud mu Tom nedal najevo, že mu na něm záleží.
Protože Bill musel uznat, že Tom nebyl zrovna „romantický“ typ přítele. Byl spíš „chladný a super cool“ typ. Ne že by na tom bylo něco špatného, i tak to mělo své výhody.
Typ…
…
Mělo to své výhody. Ale ne na Valentýna…!
Sesunul se na pohovku a nohou šťouchl Toma do zad. Nedokázal ho odtrhnout od videohry.
„Oh, Tomi, podívej! Nemá teta Berta 16. února narozeniny?“ Zeptal se nenuceně a šťouchl Toma nohou do zad. Ten se podíval na kalendář a s nezájmem přikývl.
„Zbývají už jen tři dny…“ pokračoval Bill zjevně bez zájmu. „Protože, víš, dnes je třináctého a zítra čtrnáctého…“ řekl, a poslední slova nenápadně zdůraznil.
„Ah-ha…“ řekl Tom a soustředil se na něco úplně jiného, když míjel Ferrari, které mu dávalo zabrat. „Zkurvysyn…“ zavrčel tiše.
Bill si povzdechl a vzdal se. Vstal z pohovky a zamířil ke schodům. Naposledy se otočil a uviděl Toma, jak se raduje jako nějaké pětileté dítě. Nejspíše ten závod vyhrál.
„Můj bratr je kretén,“ řekl poněkud nahlas.
Tom to slyšel, ale jen tázavě přelétl pohledem schody, na kterých právě Bill zmizel.
***
A ne, to ne!
Cokoli, jen ne psychické pronásledování!
„Proč dělají, sakra, cereálie ve tvaru srdce?“ Pomyslel si zoufale a popadl krabici. Koupil ji včera a nevšiml si malého červeného nápisu na okraji: „Valentýnská edice! Otevři a objev překvapení!“ Jděte do prdele s tím svým překvapením… pomyslel si otráveně a praštil krabicí o stůl. Tom na něj zíral a polykal obrovskou lžíci cereálií jako hladové zvíře.
„Co se děje, Bille?“ Zeptal se a vůbec si nelámal hlavu s tím, že má plná ústa. Když viděl Billův znechucený výraz, polkl, než zopakoval otázku: „Co se děje, Bille? Jsi divný.“ Naklonil hlavu doprava, jako by mu tak mohl číst myšlenky.
Gratuluju, že sis všiml, génie, pomyslel si otráveně a protočil očima.
„Nic,“ odpověděl otráveně.
Tom zvedl krabici, snažil se zjistit, co Billovi tolik vadí, a když nenašel nic neobvyklého, nasypal si další dávku cereálií ve tvaru srdce do misky. Billovi se chtělo zvracet.
„Pokud „nic“, tak bys mi mohl vysvětlit, proč jsi v noci spal na gauči,“ pokrčil rameny a Bill ho v tu chvíli nesnášel. Rozhodl se, že je načase, aby mu to vysvětlil.
„Protože nerad spím s hloupými lidmi,“ usmál se zlomyslně a spustil svoji provokaci. A podle Tomova překvapeného výrazu si Bill pomyslel, že alespoň v tomhle trefil hřebíček na hlavičku. Jak byl jeho bratr háklivý, když šlo o jeho hrdost.
„Bille, tohle jsi nemusel,“ začal vážně a nechal snídani snídaní. Černovláska překvapilo, jak jeho slova zapůsobila na hrdost jeho dvojčete, která byla nyní nenapravitelně zraněna.
„No, to ty jsi ten, kdo…“
„S kým mě podvádíš?“ Přerušil ho naštvaně Tom.
Bill zvedl ukazováček v obviňujícím gestu do vzduchu, což bylo vzhledem k jeho nechápavému výrazu docela legrační, chvíli mu trvalo, než otázku zpracoval. Nakonec nahodil ten nejinteligentnější výraz, jaký ho napadl.
„Jsem připraven ti odpustit, víš? Koneckonců už jsi pochopil, že ať je to kdokoli, je to jen nějaký idiot…“ řekl Tom vážně a spojil konečky prstů.
Bill byl jako omámený.
„Ne, počkej, něco jsem… o čem to blábolíš?“
Tom protočil očima, jako by jeho dvojče bylo případ pro psychiatra. „Zatraceně, Bille, vždyť je to úplně jasný! Právě ses mi přiznal, že jsi mě podvedl, a prostě se stydíš za to, že to byl jen nějaký idiot, tak jsi šel spát na gauč,“ vysvětlil vědoucně.
„… ale posloucháš se vůbec, co mluvíš?“ Zeptal se ho upřímně překvapeně. Ne, jeho úroveň debility nemohla být tak vysoká. Ani Tarzan nebyl tak hloupý.
… a teprve pak si všiml, že Tom se svými dredy jako Tarzan vypadá.
Znepokojující.
„Bille, jak už jsem ti řekl, odpouštím ti. Nemusíš se omlouvat.“
„Jdi do prdele.“
Pak odešel z kuchyně a nechal překvapeného Toma o samotě s hromádkou hloupých cereálií ve tvaru srdce.
***
„Pravdou je, že tě miluji, ale neměla jsem odvahu ti to říct…“
„Ale já jsem tě taky vždycky miloval!“
„Kéž by to bylo tak snadné…“ poznamenal Bill kysele, příliš apatický na to, aby zvedl ovladač a přepnul program. Sentimentální vymývárny mozku jsou k ničemu.
„Giuliane!“
„Rebekko!“
„Jdi do prdele!“ Řekl se stejným důrazem a stejným medovým hlasem jako hlavní hrdinové dramatu a přehnaně zamrkal dlouhými řasami, až to bylo nesmírně komické i pro něj samotného.
Byl sám. Byl Svatý Valentýn.
Když to spojíme dohromady: byl sám na Svatého Valentýna.
Od snídaně Toma neviděl a ani nevěděl, jestli ho vlastně vidět chce. Byl to kretén a kreténi mu byli u prdele.
… uuuuh, jak inteligentní myšlenka.
Byl Tarzanův hodný bratr!
… ano, ať žije sebeironie.
Vlastně bylo otravné být sám a on se snažil dostat z domu.
Svět se toho dne rozdělil na dvě kategorie: páry, které se líbaly kdekoli a kdykoli, a na skupinky lidí, kteří z plných plic křičeli: „Valentýn je den pro každého idota…“ a tak dále.
A on se nehodil ani do jedné z nich.
Přišel domů dřív a svalil se na gauč. Pak se už nepohnul.
Tahle věc ho nesmírně naštvala.
Podle plánů, které si představoval, měl teď být pod dekou přitulený k Tomově hrudi a sledovat nějaký film, jehož děj stejně nebude vnímat, příliš zaneprázdněný líbáním svého bratra.
Ale ne. Místo toho byl sám, na studeném gauči, a pozoroval jiný pár, jenž ani nevěděl, co znamená slovo „dýchat“, soudě dle toho, jak dlouho se líbali.
Cítil se… smutný.
Zavřel oči, opřel se o jeden z polštářů a snažil se neplakat.
„Tomi…“
***
Neslyšel, jak se v zámku otočil klíč, a neslyšel ani spěšné, šouravé kroky, které spěchaly do obývacího pokoje.
Usnul. Tvrdě.
Tomův hlas mu však přišel jasný a vzdálený jako ve snu.
„Bille…“
Uvědomil si, že je to příliš skutečné, než aby se mu to jen zdálo, a probudil se, ale oči nechal zavřené. Nechtěl se svým dvojčetem mluvit.
… a pak, že se Tom chová jako pětileté dítě. Dospěj, Bille, prosím!
Zdálo se, že Tom se před Billem plánuje zdržet.
„Bille? Slyšíš mě? Jsi vzhůru?“ Zeptal se váhavě.
„Copak nevidíš, že spím, ty idiote…“
Najednou ho obklopila záplava okvětních lístků růží. A to doslova.
Poznal to podle nezaměnitelné vůně, protože měl stále zavřené oči.
Tom nic neřekl, ale Bill nemohl mlčet.
Pomalu otevřel oči a neodvážil se pohnout ani svalem. Jen zíral na okvětní lístky kolem sebe a pak na obrovské džíny blonďáka, které měl jen pár centimetrů od svého nosu; snažil se najít hlas.
„Proč…?“
Oh, skvělá otázka.
Jsi přeci jen ten chytřejší, co, Bille?
Tom se roztržitě poškrábal na tváři a posadil se na okraj pohovky, aby Billa nerozdrtil.
„No, byl jsem idiot. Přiznávám. Ale víš, při našem nabitém programu jsem si ani nevzpomněl, že je dnes Valentýn! A víš, že jsem ho nikdy neslavil…!“
Pravda.
Tom nikdy neslavil Valentýna, protože ho nikdy s žádnou holkou slavit nechtěl.
Bill se nejdřív divil proč, protože hezké holky mu rozhodně nechyběly, až teprve když Tom jednoho rána vtrhl do koupelny, kterou málem vyhodil do povětří, pak mu rozmazal všechnu řasenku a přiznal se, že ho miluje, pochopil proč.
Otevřel ústa, aby něco řekl, ale Tom ho přerušil dřív, než stačil cokoli říct.
„Ještě jsem neskončil… tady,“ řekl a podal mu středně velkého plyšáka v podobě pandy, který byl opravdu velmi měkký.
Bill miloval plyšáky a Tom to věděl. Obzvlášť miloval ty dvoubarevné.
Černovlásek vzal pomalu plyšáka do náruče, pohladil ho po hlavě a všiml si malého obojku na krku zvířátka: byla to stříbrná destička a na ní vyrytá jednoduchá slova: Jsem Tomův výhradní majetek.
A Bill si byl jistý, že se to netýká plyšáka.
„Ale jak jsi tohle sehnal… ta vyrytá slova… a…“ koktal vzrušeně, až ho pálily uši.
Tom si rozpačitě odkašlal. „Nebylo to úplně jednoduchý, ale našel jsem jednoho klenotníka na míle daleko, který byl tak laskav a na poslední chvíli mi tohle vyryl.“
Nemohl odtrhnout oči od plyšové hračky a okvětních lístků růží, přemýšlel, co má ještě více čekat a trochu litoval, že si o bratrovi myslel všechny ty ošklivé věci.
Cítil, jak se na něj Tom dívá tím svým pohledem nahoru dolů jako vždycky, když se snažil najít nit svých myšlenek. Jenže ani on nevěděl, co si myslí. Byl rozpolcený mezi třemi různými impulsy: dát Tomovi facku za to, že přišel tak pozdě, skočit na něj a dát mu najevo svou lásku, nebo pokleknout a pokorně se omluvit, že mu nedal žádný dárek.
… možná by mu mohl dát facku, když ho bude líbat na kolenou, tím by splnil všechny tři myšlenky…
… můj bože, to je ale hloupý nápad.
Aniž by si to uvědomoval, seděl tam a blábolil nesmysly a cítil, jak se mu v očích hromadí slzy, aniž by k tomu měl vlastně důvod.
„Bille…“ zašeptal Tom uklidňujícím hlasem a vzal jeho hlavu do rukou. Ale Bill nechtěl, aby ho utěšoval. Cítil se jako kus hovna. Nakonec to byl on, kdo neměl dárek pro svého přítele.
„To-Tomi…“ vykoktal zoufale. „Já-já pro tebe nic ne-nemám…“
„Pšššš, nedělej si s tím starosti,“ zašeptal Tom a přitiskl ho k sobě.
Ale Billovi na tom záleželo. Celý týden na něj tlačil, urážel ho, nenáviděl ho… a nakonec to byl on, kdo to posral.
Měl pocit, že umře hanbou.
Tom ho pohladil po hlavě, z havraních vlasů mu sundal okvětní lístek růže a začal mu jím jemně poklepávat na rameno.
„No… takovou reakci jsem rozhodně nečekal,“ přiznal a lehce mu odfoukl vlasy. „Tedy nečekal jsem, že budeš brečet… Myslel jsem, že tě potěším a doufal jsem, že budeš šťastný…“
Větu nechal otevřenou, protože Bill vždycky dokázal doplnit tečky, které zanechal.
I tentokrát se mu to podařilo. Velmi dobře chápal, co tím Tom chce říct, protože přesně o tomhle celé odpoledne fantazíroval.
„A kromě toho nechci prožít večeři při svíčkách s někým, kdo pláče…!“
Aah, instinkt.
Okamžiky, kdy se jím Bill řídil, byly velice vzácné, ale když poslechl impulsy svého těla… no, obvykle to Toma potěšilo.
Přesně jako právě teď.
Prakticky se na Toma vrhl, ztratil se v jeho obrovských šatech a shodil ho zády na pohovku a chudák rasta se ani nestačil nadechnout, protože Bill se mu okamžitě hladově vrhl na rty.
… ne že by se Tom nějak zvlášť bránil.
Po chvíli se Bill odtáhl a nechal Toma několik vteřin líbat vzduch, než si uvědomil, že Bill už není přilepený na jeho rtech. Podepřel se na loktech a tázavě se zadíval na bratra, který na něm stále seděl a upřeně ho pozoroval.
„Bille?“
Černovlásek se na bratra dlouze zadíval, jako by si chtěl vtisknout do paměti všechny jeho rysy, a pak mu položil ruku na tvář a jemně ho po ní pohladil.
Sladce se usmál, protože věděl, že tohle se Tomovi líbí.
„Miluju tě, Tomi.“
Zašeptal to tak tiše, že kdyby mu Tom neodezíral ze rtů, nejspíš by to ani neslyšel.
Tomovi se na rtech objevil zářivý úsměv. Chytil Billa za boky a stáhl ho zpátky k sobě. Podíval se na Billa a přesunul pohled do jeho oříškových očí. „Šťastného Valentýna,“ vydechl mu zadýchaně do rtů.
Bill se znovu usmál a v očích se mu zablýsklo.
„Svátek každého idiota, který si myslí, že není milován, a pak…“ Tom se na něj usmál a Bill udělal totéž, „… no, pak zjistí, že se plete.“
KONEC
autor: Nephilim
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
