Překlad Kaulitz Hills – Senf aus Hollywood podcast – Episode 22: Pferdeschwanz auf Augenhöhe (Koňský ocas ve výši očí) 2. 2. 2022
*překlad @Natalie | FC DE @Laralien @svenjaxblau
B: Provedeme ještě jednu kontrolu úrovně.
(oba se smějí opravdu nahlas)
B: Dobře, je to v pořádku, nebo se to přebije, když se smějeme tak nahlas?
T: Prostě se budeme smát uvnitř, když se musíme smát nahlas.
B: Překrývá to ale?
T: Trochu. Hlavně když se směješ. Ty máš takový sprostý smích.
(oba se smějí)
B: Dobře, vítej. Musíme si vyzkoušet a trochu upravit naše nastavení, protože jsme na cestách.
T: Jsme na cestách. Dnes jsme v Berlíně.
B: Na cestách. Jsme na cestách.
T: Abych byl upřímný, musím to trochu ztlumit.
B: Cože? Úroveň?
T: Když takhle řveš do mikrofonu, tak se to dost přehluší.
B: Ale ne že by to bylo moc potichu. Já bych fakt nejradši zalezl do uší našeho „Kaulquappena“.
T: Ale my pak taky uslyšíme, jak mlaskáš. To je nechutný.
B: Já vůbec nemlaskám. Zase se mi sbíhají sliny v puse.
T: Dneska máme skvělé pití. Právě jsme se dostali do Berlína.
B: Právě jsme prošli dveřmi.
T: Právě jsme se dostali do hotelového pokoje a dostali jsme zase takový skvělý dárek na uvítanou. Pamatovali si na nás.
B: Je pozoruhodné, jak jsou pozorní.
T: Ale nebudeme říkat, kde jsme.
B: Dali mi moje facortitové růžové šampaňské. Kompletně se mi líbilo. Zdarma.
T: To uvidíme u pokladny, možná to pak bude na tvém Amexu. (účet u American express)
B: Dávají mi ho jako dárek.
T: Taky je to tvoje růžové šampaňské.
B: Opravdový bonus pro celebrity, jak by sis představoval. Lidi si vždycky myslí, že někam přijedeme a dostaneme vychlazené šampaňské a všechno zadarmo. Tak to prostě je. Musím vám to takhle říct. Je to prostě tak. Nechci v nikom vzbudit závist, ale… Otevři tu láhev.
(Zátka bouchne)
B: Nalij.
T: Jiha!
B: Je to skoro jako… znáš ty lidi, co pořád chrastí mikrofonem, aby posluchači usnuli?
T: Aha, ten divný trend na youtube.
B: Ouah… ňam, ňam, ňam. Kdybych nás teď poslouchal, měl bych žízeň. A musíš říct, že šampaňské je vždycky vychlazené, většinou zadarmo. Kromě toho svačíme docela dekadentní jahody obalené zlatem.
T: A čokoládou.
B: Jo, obalené zlatem a čokoládou.
T: Ale taky musím říct, že si vzpomněli, kdo je alkoholik. Pro mě žádné šampaňské není. Je tam super zdravý džus, mohli si říct: „Ten chlap vypadá tak fit, že nepije.“ A taky si řekli, že je to super džus.
B: No, mně to nevadí. Na zdraví.
T: Na zdraví, Mausi.
INTRO
B: Mňam.
T: Mňam. Skvělé. Teď to taky vypijeme až do dna, že jo?
B: Určitě. Počkej, dám si ještě jednu z těch jahod se zlatou polevou.
(Tom se směje)
B (se spadlou pusou): To je skvělý způsob cestování, Tome, že?
T (směje se): To mi připomíná naši oblíbenou audioknihu „Bernard und Bianca – Dvě myši“, když se cpou sýrem. Vždycky jsem dostal chuť na sýr.
B: A taky mi to připomíná toho chlápka, co říká: „Taky jste měli něco takhle super?“ A taky mi to připomíná, že jsem se na to ptal.
B&T: POCHYBUJU.
B: Ale je fakt chutné.
T: Ale život slavného člověka má i stinnou stránku: Jsem strašně přetažený. Právě jsme odcestovali do Německa, spal jsem možná hodinu a máme před sebou několik dní plných práce.
B: Počkej, to je klasický Tom. „Uf, tolik fotografů.“
T: Tak to není. Jen nechci, aby ti lidi záviděli tvůj život.
B: Letěl jsi první třídou, v letadle máš postavenou postel, do letadla tě odvezou. A Tom si na to pořád stěžuje. Jistě, je to výlet jako poleno, ale musíš říct, že se tady hotel opravdu snaží. Je to tu opravdu skvělé.
T: Podávají tu opravdu dobrou německou kuchyni.
B: Tentokrát mě na pokoji překvapily červené růže, které mi poslala tvoje žena jako dárek na uvítanou.
T: Vždycky dělají skvělé věci, abychom se tu cítili jako doma.
B: Ano. Vždycky je to skvělé.
T: Taky jsme jednou měli balónky.
B: Tenhle konkrétní hotel je vždycky tak pozorný, a to není vždycky. Tady musím dát velkou pochvalu. V mém pokoji jsou čerstvé květiny, taky všude rozprostřeli obrázky s mými osobními fotografiemi. Mají je z mého instagramu. Opravdu krásné fotky mé rodiny. Nechali si je zarámovat a rozvěsili mi je po celém pokoji.
T: Počkej, já jsem měl v pokoji dokonce zboží od Bayernu Mnichov.
B: Jsou prostě tak pozorní.
T: Teď, když jsem v Německu, můžu sledovat dva zápasy. Jednak naživo, a teď mám dokonce jejich merch. Lepší už to být nemůže.
B: Myslím, že to je skvělý začátek našeho berlínského týdne, že? A můžeme natočit nový podcast, to je skvělé.
SENF AUS HOLLYWOOD
B: Konečně jsem tě zase dostal z domu. Kaulitzova centrála tě konečně dostala zpátky do života. Šli jsme ven s přáteli. A já jsem se ptal sám sebe. Vždyť jsi byl celý načančaný, kabát jsi měl vzadu v autě… Kdy jsme vlastně naposledy šli na večeři? Mám pocit, jako by to byla celá věčnost.
T: Už je to věčnost.
B: Měsíce.
T: Ale já myslím… byly Vánoce, corona…
B: Měli jsme coronu.
T: Měli jsme coronu, stále existuje. Město se také změnilo, jako všechna ostatní města.
B: Jo, ale taky jde o to, co z toho uděláš. Nemůžeš nad tím brečet celý den.
T: Ne, ale je to pro mě skvělá výmluva. Jsme doma celý víkend a prostě být jako: No, stejně to bude na hovno, tak prostě zůstaneme doma.
B: Kolik výmluv ještě chceš mít?
T: Prostě zůstaneme v posteli.
B: Ale… mně to prostě přišlo hrozně fajn, že jsem vás konečně přemluvil. A seděli jsme tam všichni spolu, měli jsme fakt dobrý jídlo. Roland Emmerich nám vyprávěl o svém novém filmu, který se chystá do kin, a já jsem z toho opravdu nadšený.
T: Zrovna jsem to chtěl říct… Je to opravdu špatné načasování, že teď zase startuje, protože konečně se v LA zase něco děje. Vtipně řečeno: Roland má venku svůj nový film.
B: Bude to skvělé.
T: Trailer vypadal úžasně. Hodně lidí se mnou o tom mluvilo.
B: Roland natočil ten skvělý film „2012“ asi v roce 2008. A my jsme se s Tomem modlili, aby to vyšlo. Říkali jsme si: Ok, prodáme všechny naše věci. A koukali jsme do nebe jako: „Prosím, ať je konec světa.“
T: Byli jsme v Mexiku, že?
B: Ano… a byli jsme tak… jak se to jmenuje? Světem unavení?
T: Byli jsme tak unavení životem, že jsme chtěli, aby se něco stalo.
B: Vždycky jsem si myslel, že „unavený životem“ je taková pozitivní věc, ale není. Chci říct… vždycky říkáš „Jsi unavený životem?!“ s takovým vzrušením. Ale být unavený životem je ve skutečnosti opravdu hodně smutné.
T: Mělo by se to říct: „Jsi unavený životem, proto ho riskuješ.“
B: To naprosto chápu. Ale zamysli se nad tím. To je prostě něco, co bys řekl spíš: „Ach, ten chudák, ten je unavený životem.“ To bys řekl spíš. Musel bys to udělat tak, aby to znělo víc smutně. To jsem nikdy neslyšel.
T: Prostě jsme doufali, že svět skončí, samozřejmě neskončil, ale Roland točí nejlepší filmy o soudném dni.
B: NEJLEPŠÍ.
T: Den nezávislosti, Pozítří, 2012, všechno. A teď Moonfall.
B: Bylo skvělé slyšet ho mluvit o Moonfallu. Slyšet věci přímo od režiséra. Co se tam děje?
T: Ale my tam nejsme. Museli jsme jet do Berlína. Taky jsme nestihli Zedd-Party, která byla včera. Byli jsme v letadle, zatímco on pořádal Release Party, protože natočil písničku s Disclousure, což je podle mě fakt super. To jsme taky prošvihli.
B: Další věc, kterou zmeškám, jsou narozeniny Adama Lamberta. Pořádá parukovou party a já se na ni hrozně těšil.
T: Pozval mě taky? Neviděl jsem pozvánku.
B: Ne, na takové věci tě nezve.
T: Proč?
B: Je to pro tebe příliš velká zábava. Stejně se nedostaneš z domu, natož na parukový večírek. To je party s parukou, nemůžeš jen tak říct: „Přijdu bez paruky.“
T: No, ale moje vlasy vypadají tak skvěle, že si všichni budou myslet, že je to paruka.
B: To není účel. Musíš udělat něco mimořádného. Opravdu jsem se na to chystal. Proto: „Milý Adame, všechno nejlepší k narozeninám. Napíšu ti později.“ Tam jsem taky nemohl jít. A narazili jsme na syna… ehm. Willa Smithe.
T: Jadena.
B: A já byl tak překvapený, že Henry…
T: To jsem zmeškal.
B: To jsi přehlédl, protože jsi zase spěchal. Henry se na něj díval a Heidi byla jako: „Jdi tam a rychle ho pozdravuj.“ A Henry šel k Jadenovu stolu a já na to: „Páni. Nikdy jsem si nemyslel, že by se toho odvážil.“ Myslel jsem, že okamžitě řekne: „Ne, to neudělám!“. Ale pak skutečně přišel a pozdravil ho. Všichni jsme tam ještě stáli a čekali.
T: Takové věci mi vždycky unikají, protože když řekneme „Jdeme“, jsem zase ve službě. Musím mít lístek, musím ho uplatnit, dostat auto. Musím zkontrolovat, jestli je všechno v pořádku, jestli kolem nejsou paparazzi. To je zase můj čas. Musím všechny bezpečně dostat do auta, a když je to hotové, jsem zase připravený na recepci.
B: To je blbost. Mohl bys být trochu víc v klidu.
T: Když už mluvíme o filmech: díval jsem se na novýho Dezela Washingtona. Takovou situaci jsem ještě nezažil. Víš, že jsem zarytý fanoušek Denzela Washingtona. Pro mě je to…
B: The Craft?
T: The Craft, Britney Spears je pro tebe. Nebo…
B: POLLY POCKET!
T: … No Angels tenkrát.
(oba se smějí)
T: A dnes Britney Spears. To je pro mě Denzel Washinton. Vypnul jsem to asi po pěti minutách. Předělal starou Shekespearovu věc. „Macbeth“. A je to jeden z těch filmů, kde se herci chtějí předvést. Je to strašně těžký hrát, to bych nikdy nedokázal. Starý jazyk, velmi umně natočené, všechno je černobílé.
B: Zatím to zní skvěle.
T: Ale je to zatraceně složité.
B: To je dokonalý příklad pro Tomův vkus na filmy: sofistikované, pěkně natočené… opravdu sofistikovaný jazyk a já si říkám: To teda jo.
T: Ne… podívej. Tohle taky existuje v pohodě.
B: Chceš opravdový proll film. (nenašla jsem význam slova proll J. :o))
T: Ne. Myslím jako Romeo a Julie s Leonardem di Capriem. To bylo skvělé. Starý jazyk, moderní inscenace, člověk chtěl zůstat naladěný, to bylo prostě vzrušující. A to bylo jako sledovat divadelní hru, ale jako film. Žádné střihy, desetiminutová monologová scéna v jazyce, kterému moc nerozumíte.
B: O čem to vlastně je?
T: Nedíval jsem se na to tak dlouho, abych to mohl říct. Ani v originále. Tak nějak ani neznám příběh „Macbetha“.
B: Páni, nikdy bych neřekl, že to jednou řekneš. Někdo má zálusk na Oscara.
T: Zase? Má jich kolik… deset? Má jich tolik.
B: Má? Za co?
T: Training Day?
B: Ten je starý asi sto let.
T: Ale pořád je to jeden z nejlepších filmů vůbec.
B: Dobře, dobře.
T: A je to držitel Oscara, jestli ti to uniklo. Ale dneska jsem během letu dohnal pár filmů.
B: V letadle to bylo vážně skvělé. Tentokrát jsme se trochu opili.
T: Měl jsem jedno pivo.
B: Ty jsi neměl šampaňské, když jsme nastoupili?
T: Ne, měl jsem vodu.
B: Ne, nevěřím ti.
T: Přísahám.
B: Vážně? Proč?
T: Nevím, tak nějak jsem chtěl vodu.
B: Jéje.
(oba se smějí)
B: Nechtěl. Letuška otevřela láhev jen pro mě.
T: Vždycky vědí, že když je v letadle Bill Kaulitz, musí dát do ledničky pár lahví navíc.
B: Díval jsem se na film, který jsem našel v letadle. Vždycky si říkám: „Dobře už jsem asi dva a půl měsíce neletěl letadlem a konečně si dám nový program“. Protože většinou je to tak, že už znám všechny filmy. Dneska jsem si našel jeden nový a byl jsem opravdu překvapený, že jsem o tom filmu ještě neslyšel. Jmenuje se Supernova. V letadle se opijete mnohem rychleji, o tom už jsme se bavili. A už jsem byl tak trochu podnapilý, když jsem si ten film našel a říkal jsem si: „Panebože, tenhle film mi zmáčkne všechny knoflíky, budu super emotivní.“ V letadle jsem vždycky emotivní. Jsem trochu opilý, nad mraky a přemýšlím o životě, totálně emocionální. Pak jsem si zapnul tenhle film, u kterého už jsem dobře věděl, že se ponořím do totálního emocionálního neštěstí. Alzheimer – moje číslo jedna…
T: Obavy.
B: Obavy. A smutek. To je pro mě ta nejsmutnější nemoc vůbec, o tom se skoro ani nedá mluvit.
T: Je o tom také jeden krásný film. Jak se jmenuje?
B: Zápisník jedné lásky. To je jeden z nejkrásnějších lovestory vůbec. Pro mě není nic smutnějšího než umírat takříkajíc zaživa. To je přesně to, co to je. Tvoje tělo je pořád živé, je tady. Ale tvůj duch každým dnem vyhasíná.
T: Ale je to smutnější pro toho, kdo tou nemocí trpí? Vždyť si toho možná ani nevšimne. Nebo je to horší pro příbuzné?
B: Myslím, že je to horší pro příbuzné, ale je to špatné i pro toho, kdo to má. Ten chlap, co tím trpěl v tom filmu, říkal něco velmi pravdivého. Říkal, že je pro něj nejhorší vidět svého přítele, jak pro něj truchlí. Má několik jasných chvil a v těchto jasných chvílích vidí, jak jeho přítel trpí. Je to pro něj velmi těžké vidět. A to je asi všechno. Vidíte, jak se pro druhé stáváte přítěží a jak je děláte nešťastnými. Poslední zbytek, který z tebe zbyl, se nejen každým dnem zmenšuje, ale také se cítí špatně. Není v tom prostě žádný záblesk naděje. A všichni lidé kolem tebe se dívají, jak každý den o kousek umíráš. To je, jako byste se každý den museli s někým loučit. To je to nejsmutnější, co může být. Je to v kupé, homosexuální pár, asi padesátníci, a jedou na poslední společný výlet. Je to strašně emotivní a strašně smutné. Tlačilo to na pilu a já jsem se okamžitě rozbrečel.
T: Takže film byl dobrý.
B: Určitě, určitě!
T: Bylo to hrozné, ale dobré.
B: Velké drama. Tlačilo to na všechny moje knoflíky.
T: Hrozný v dobrém slova smyslu.
B: Jo, žili spolu a zvykli si na sebe, prostě to tlačilo na všechny moje knoflíky. Potkali se, milují se, jsou spolu, oběma je přes padesát nebo víc. A to je to, co si člověk přeje. Vybudovali si spolu celý život, měli v tu chvíli všechno, a pak se do toho vloží ta nemoc. On byl spisovatel, a najednou už to nemohl dělat… woow, já tady spoileruju celý film.
T: Jen jsem to chtěl říct.
B: Žádný happy end tam samozřejmě není. Chci říct, že má Alzheimera. S Alzheimerem není žádný Happy End.
T: To určitě ne. Nemyslel jsem si, že se znovu zamiluje nebo tak něco.
(oba se smějí)
B: Ne. Ne. Ne. A – opilý a přecitlivělý, jak jsem byl – jsem napsal pěti svým bývalým: „Chybíš mi, pojďme si popovídat“.
T: Blbost.
B: To jsem udělal.
T: To sis jen kvůli tomu zase koupil internet?
B: Jo.
T: Nikdy si nekupuju internet, protože nikdy pořádně nefunguje.
B: Tentokrát fungoval dost dobře na to, aby doručil všechny zprávy.
T: To je právě ono! Vždycky ti slibují dobré připojení, ale nad oceánem nikdy nebudeš mít dobrý signál.
B: Další věc, která se změnila díky našemu nově vyvinutému měšťáctví, je, že jsme si začali vybírat správnou velikost pyžama. Toho, které nám vždycky rozdávají letušky.
T: Udělal jsem to jen proto, že jsi to udělal ty. Nechtěl jsem, aby ses dobře vyspal, a taky že ne. Prostě jsem si řekl: „Dobře, vezmu si nějaké pyžamo.“
B: A pak jsem se zabalil do pyžama, před spaním jsem si dal Bailey on Ice, a pak jsem tvrdě usnul. A když jsem se probudil ze svého opravdu krásného snu se šampaňským a Bailey, říkal jsem si: „Sakra, komu jsem to napsal?“ A pak jsem se probudil. Znáš to, když se probudíš a panikaříš, komu jsi napsal, protože jsi byl tak dojatý?
T: Ne, to neznám.
B: Ne?! Mně se to stává často. A pak si říkám: „Kdybych to tak neudělal.“
T: To nezní dobře.
B: Myslím, že to nebylo tak špatné. Taky to mohlo být moc hezké Ahoj. Aspoň v to doufám.
T: Jak vtipná byla ta ženská, když jsme nastoupili? Říkala něco jako: „Aha, rodina Kaulitzových. Vy jste na cestě do Německa?“ Ale znělo to, jako bychom se znali. Možná jsem ji pod maskou nepoznal, s tou věcí vypadají všichni stejně.
B: Zní to od tebe pozitivně. Já to tak pozitivně jako ty nebral.
T: Ne, řekla něco jako „rodina Kaulitzových“ a pak se na chvíli odmlčela a čekala na naši reakci. Myslel jsem, že nás chce jen pozdravit nebo tak něco.
B: Strašně mě překvapilo, že jsi na to reagoval. Na okamžik jsem odvrátil pohled.
T: Taky jsem se ji nejdřív snažil ignorovat, ale byla hned vedle mě.
B: Ale ty jsi byl tak přívětivý, jakože „Ahoj!“.
T: Ano, protože jsem se nad tím na chvíli zamyslel! Prostě to znělo, jako bychom ji znali. Chvíli jsem byl v šoku, protože vypadala jako učitelka a já si říkal: „Počkej, to je naše bývalá učitelka?“
B: To je naše učitelka zeměpisu?!
T: Přesně tak!
B: Ona mě chce dostat k tabuli?!
T: Tak to opravdu trochu bylo. Napadlo by tě něco takového říct? Vždyť taky seděla hned vedle nás.
B: Víš, co mi na tom vadí nejvíc? Nebyl to hezký pozdrav, nebyl to ani hezký způsob, jak někoho oslovit.
T: Přesně tak. Nedalo se říct, jestli nás má ráda, nebo ne.
B: Pro mě je to opravdu hloupá poznámka. Opravdový mozkový výron. Takový ten, u kterého si říkáš: „Proč by to dělala?“.
T: Jo.
B: Neřekla něco jako „Ahoj, ráda tě poznávám!“ nebo něco takového. Místo toho řekla (povýšeně) „Oh, rodina Kaulitzových“ – přestávka – „Zase jedete do Německa?“. A já na to: „A jak na to mám reagovat?“
T: To jsem taky nevěděl.
B: A o co jde?
T: Prostě jsme jí věnovali falešný úsměv.
B: Něco takového si podle mě žádnou reakci nezaslouží. Jaký smysl má taková poznámka?
T: Jo, ale víš, jak to myslím?
B: Skvělé, jedeme zase do Německa. O co jde?
T: Ale smát se sám sobě ani v tomhle případě nezabralo. Vždyť jsme měli na sobě masku. Pod maskou prostě všichni lidé vypadají stejně. Někdy ani nevíš, co je to za člověka. A když si sundají masku, řekneš si: „Páni, tak jo.“
B: Chci říct, že jsou dva typy…
T: Nemáš někdy takový pocit? Jsou lidé, kteří si sundávají masky, aby si popovídali. Někteří číšníci a letušky to dělají. Přijdou, nasadí si masku…
B: A pak si je sundají, aby si s vámi mohli povídat.
T: Ne, oni si je tak trochu stáhnou, aby gumička zůstala na místě. Na chvíli je stáhnou a mluví a plivou na tebe. A pak si masku zase vytáhnou. A když se to stane, tak si někdy říkám: „Páni, můj mozek si tě představoval úplně jinak!“ A pak se to stane. Jsem pak super překvapený, jak vypadají jejich ústa.
B: Stejné je to s muži, kteří mají vousy. Když mají skvělé vousy a po letech se prostě oholí, říkáš si: „Takhle vypadáš! Já jsem si to představoval úplně jinak.“ Znáš to?
T: Určitě! To je u nás skvělé! Lidi se na tebe můžou podívat a hned vědí, jak bych vypadal bez vousů.
B: Ale mně se to stalo docela často, že jsem si říkal: „Aha, takhle vypadáš! S těmi vousy jsem si myslel, že jsi úplně jiný typ.“
T: Naprosto. A s maskami je to stejné.
B: S maskami je to někdy tak a někdy tak. Někdy to poskládám správně. Dneska jsem tu ženu poskládal správně. Když si na večeři sundala masku, pomyslel jsem si: „Jo, přesně takhle jsem si myslel, že bude vypadat.“
T: Vypadala přesně jako opravdu přísná učitelka na základní škole. Působila na mě dojmem učitelky.
B: Ale takhle to šlo dál. Nevěděla, jak se ovládá její židle, a jen závistivě koukala na mě a na to, jak jsem si udělal pohodlí. A zdálo se, že je trochu naštvaná, že mně to funguje a jí ne. Téměř trochu vyčítavě. Pak se také na sedadle zavrtěla: „Páni, to funguje jenom pro celebrity, nebo co?“.
T: Prostě nechtěla, abychom byli zvýhodněni.
B: Nebo si pořídit něco, co nemá. O tom se okamžitě přesvědčila. A pak se takhle podívala, ale to už jsem měl na uších sluchátka, protože jsem se chtěl dívat na svůj film.
T: Nasadil sis obal?
B: Samozřejmě. Vždycky si nejdřív nasadím chrániče na sluchátka. A pak se opravdu naštvaně zavrtěla na sedačce, a pak tak tázavě vyhodila ruce do vzduchu mým směrem, jako by mi chtěla říct, že její sedačka nefunguje. A já si pomyslel: „Já nejsem letuška, nechcete se jí třeba zeptat?“ Ale jak jsem hodný, tak jsem si sundal sluchátka a řekl jí, že na boku je tlačítko, a ona na to: „Aha.“ Tak jsem jí to řekl. Ale žádné poděkování nebo omluva taky ne. Mohla se prostě zeptat: „Promiňte, jak to funguje? Můžete mi třeba ukázat, jak se to dělá?“. Pak mě prostě celý let držela vzhůru. Prostě si nemohla odpočinout. Celou dobu si něco objednávala, nonstop chtěla něco po letušce, rozsvícená světla, tisíckrát měla extra požadavky, pak si taky stěžovala na jídlo. A já si pomyslel: „To nezměníš. Doručují to na kartonech v kartónových krabicích.“ S tím nikdo nic nenadělá. Nejsme ve špičkové restauraci, kde si můžete objednat něco navíc. Prostě to dají dozadu do mikrovlnky, a pak vám to přinesou.
T: Přesně tak.
B: Znáš ty lidi, co pořád hledají zábavu?! Boah.
T: Chtěl bych lanýžové těstoviny, prosím, ale bez petrželky. A jé, všechno už je rozmačkané dohromady. Prosím bez petrželky, ale místo toho si dám s koriandrem.
B: Chtěla, aby se první třída posunula na úplně jinou úroveň.
T: Nebudeš létat soukromě, Maus.
B: Celá ta věc mě zase pořádně vystresovala. Celou dobu mi nedala spát. A pak jsme konečně byli na přiblížení k přistání. A jak víš, mám teď trochu problémy s alergií. Oči mě svědí a otékají, mám sucho v krku, a tak jsem si musel pročistit hrdlo a ona se tím okamžitě cítila vyrušená, i když to stejně bylo dost hlasité, a podala mi žvýkačku. „Sice to nejsou kapky proti kašli, ale aspoň něco.“ A já si říkal, jestli jsem ji opravdu vyrušil jen proto, že jsem si pročistil krk.
T: Ale musíš uznat, že když si odkašláváš, jsi opravdu hlasitý.
(oba se smějí)
B: Ale Tome, počkej chvilku… Promiň, ale to je prostě drzost.
T: To je drzé.
B: A znovu… neoslovila mě, prostě mi to podala. Chtěla tak vypadat v pohodě a mile a uvolněně a ani si nevšimla, jak nezdvořile vlastně působí. Vlastně ani nevěděla, jak mě má oslovit. V angličtině je to snadné, ale v němčině člověk neví, jestli má někoho oslovit formálně, nebo spíš neformálně. Co si myslíš ty? Protože letuška nám dneska taky opět tykala.
T: To jsem si neuvědomil.
B: Něco takového si uvědomím hned.
T: Já ne, třeba mě neoslovila křestním jménem.
B: To by bylo ještě drzejší.
(oba se smějí)
T: Protože já vždycky dodržuju formality.
B: Já taky.
T: Je skvělé, že to umíš v němčině, v angličtině to nejde. Teda… v němčině je to tak nějak na úrovni, to se mi líbí. Je to prostě slušnost, když mluvíš s cizími lidmi formálně.
B: Pak máš taky vždycky mezi tím pěkný zdvořilostní odstup.
T: Další skvělá věc je, že vždycky můžeš někomu, kdo se ti líbí, nabídnout, že budeš neformální.
B: Ale víš, já se vždycky chovám formálně. Spousta lidí si prostě nemyslí, že musí být taky formální. To mi přijde super divné.
T: Ale to je právě ta věc s lidmi, kteří si myslí, že tě znají.
B: Je to TEN Bill a TEN Tom.
T: A já je znám od patnácti ze všech těch brakových novin.
B: Přesně tak! A proto nikdy necítí potřebu se k nám chovat formálně. To je asi problém všech celebrit. Lidi si vždycky myslí: „Aha, my je známe křestními jmény.“ Ale to není pravda. To je případ všech. Vsadím se, že i Heidi většinou oslovují křestním jménem. Víš? Vždycky si řeknou: „To je ta Heidi.“ Víš, co tím myslím?
T: A když řeknou paní Klumová, tak ona vždycky řekne: „To už není Klumová.“ A pak se jí to líbí.
B: Jasně, protože teď je to paní Kaulitzová. Opravuješ je někdy?
T: Opravuju?
B: Opravdu?
T: Ne, dělám si legraci.
B: Bylo by super, kdyby se už neotáčela, když řeknou paní Klumová. Prostě vůbec nereagovat. Třeba „Hej, paní Klumová“ a ona se na ně vůbec nepodívá. To by byla sranda. To bychom měli udělat příště.
T: Při našem druhém letu dál do Berlína vedle nás sedělo dítě. Bylo v dětské sedačce a probudilo se až ke konci letu. A Bill na to: „Páni, on je tak dobře vychovaný.“
T: A já na to: „Jéééééééé.“ A ty na to: „Hodný kluk!“
(oba se smějí)
B: To jsem neřekl!
T: ŘEKL JSI TO! Mluvili jsme na to malé dítě jen proto, že nám připadalo tak roztomilé.
B: Ale vždyť bylo tak dobře vychované! Většinou to znám jinak.
T: A bylo to tak roztomilé! Usmálo se na mě a já mu úsměv oplatil. Bylo to tak přátelské. Není nic krásnějšího než malé děti, které se na vás usmívají.
B: Určitě. Ale taky jsem byl během letu trochu na dně kvůli alergii a šampaňskému mě můj Face ID obličej už nepoznal.
T: Ale ne!
B: Taky se ti to někdy stalo?
T: Ne, ale je to divné, protože někdy mě tvůj Face ID dokonce pozná. Můžeme si navzájem odemykat telefony.
B: Já vím. Určitě si můžeme navzájem odemknout telefony. A nevím, proč to tak dneska bylo. Jestli je to kvůli všem těm malým zkrášlovacím zákrokům, které jsem si minulý týden nechal udělat, nebo proto, že mi alergie prostě udělala něco divného s obličejem. Vždycky jsem trochu nejistý, když mě Face ID přestane rozpoznávat. Něco pak prostě nemůže být v pořádku.
T: Musím říct, že ti totálně zkazil rty.
B: Blbost!
(oba se smějí)
B: Ale, a to je pro mě dost obtížná věc, při nákupu cigaret a alkoholu už po mně nikdo nechce občanku, i když mám masku. To znamená, že moje oči vypadají tak staře, že nevidí důvod, proč by mi měli kontrolovat občanku.
T: Ale Maus…
B: Ale kontrolují!
T: Ale nám je kolem třicítky…
B: To mi přijde hrozné.
T: Vrásky kolem očí, vrásky na čele, ustupující linie vlasů.
B: Vždyť v Americe po tobě pořád chtějí občanku a mě už se neptají. Nikdy. Vždycky ji vyndávám, protože mám pocit, že se mě na to chystají zeptat. Chci říct, že vypadám dobře, nosím super oblečení, taky by mi mohlo být tak šestnáct.
(Oba se smějí)
T: Nikdy.
B: Nevím. Třeba s maskou na hlavě a s kšiltovkou.
T: Ne.
B: Aha, tak to by moje oči opravdu musely vypadat vrásčitě.
T: Vypadáš jako starý chlap, který se snaží být mladý.
(Oba se smějí)
B: Já jsem vážně trochu v depresi, Tome.
DURCHGEKAULITZT
B: Samozřejmě, že tam bylo zase hodně vzkazů, samozřejmě že to bylo hodně o kadění a o tom, jak to dělat správně. (Oba se smějí)
T: Ano, jak se chovat. Že se nemá chodit na velkou k cizím lidem domů.
B: Jo, jak se chovat.
T: Četl jsem pár šílených věcí.
B: Tak jsem dostal zprávu od Katrin a ona napsala, což mě taky zaujalo: „Když jsem v práci musela jít na záchod, vždycky jsem z něj rychle vyběhla, protože jsem se bála, že se na mě ten zápach nalepí a kolegové poznají, co dělám.“ (Oba se smějí)
T: To je roztomilé. Ale ne, to je pravda.
B: Jo?
T: Teda… to záleží na té „denní formě“… Ale myslím, že když to hodně smrdí… Tak to je fakt.
B: Blbost!
T: … a nosíš obrovský oblečení, tak s sebou táhneš vlnu.
B: No jo, to ne…
T: Když Georg vyleze ze záchodu, tak to cítím na míle daleko!
B: No dobře, protože se otevřou dveře a pak se mává…
T: Ne, ne, ne! To opravdu přijde s oblečením…
B: A pak vlna průjmového vzduchu… ough
T: Když v tom zápachu sedíš moc dlouho, tak to tvoje oblečení nasaje…
B: Ne, ale oblečení ne!!! Vážně?
T: To je, jako když sedíš v babiččině kuchyni a tvoje oblečení je cítit jídlem.
B: Tak radši rychle pryč.
T: Ano, raději rychle pryč. Nebo mezitím spláchni. (Oba se smějí)
B: Je to hrozné. Já z toho taky nechci dělat „hovínko“ tady v „Durchgekaulitzt“, protože mi to přijde hrozný, když o tom lidi pořád mluví. A vadí mi to proto, že vy o tom hodně mluvíte, a to nesnáším.
T: Proč zrovna my?
B: Přestaňte s tím hned. A ještě horší je, že mi volal náš kamarád Andreas a stěžoval si po posledním díle.
T: Na co?
B: Říkal (Bill čte kousavým hlasem): „Ta věc se teď mění v takovou chytrolínskou věc, celá tvoje kategorie s těma chytráckýma kecama o tom, co říkat a co ne a jaká slova a tak…“ A pak si taky stěžuje, že jsem předpokládal jeho slabost me/I.
T: No jo, chápu, to ho naštve.
B: Říkal, že to už dlouho neudělal, že je to nehorázné, a ještě horší mu přišlo, že jsi mu vyčítal, že používá „nach“.
T: Ale vždyť jsi ho z toho obvinil ty!
B: Ne, to jsi udělal ty!
T: Jen jsem se zeptal, jestli to pořád dělá.
B: Ne, já jsem ho chránil! Řekl jsem, že už to nedělá. Možná to říkal v minulosti, ale teď už ne.
T: Takže to dělal i v minulosti?
B: Takže už nebyl šťastný! Skoro mám pocit, že jsme ho ztratili jako „kaulquappe“.
T: Neee…
B: Ano! Myslel si, že mu to velmi přisuzujeme.
T: Aha, vážně?
B: A pak taky říkal, že už to začíná být takový chytrý, protože si pořád něco vybíráš… Ale lidi, to se mi prostě strašně líbí!!!!
T: Ne, ale taky se mi líbí tvoje…
B: Protože Jeanette, ne ne Jeanette, ehm… Jenn?!? Nebo nějaké takové jméno, psala mi a stěžovala si na „ein Stückweit“ (německý výraz pro „trochu“).
T: Ein Stückweit… aha, to se mi líbí!
B: Opravdu??
T: Víš, proč se mi líbí „ein Stückweit“?
B: Proč?
T: Protože je to něco jako fotbalové výplňové slovo. Všechny tyhle… chci říct, obecně je to k popukání. Když se podíváš na ty fotbalisty, kteří dávají rozhovory, nebo na manažery a tak dále, tak ti všichni dostali trénink rozhovorů.
B: Mhm.
T: A dostávají koučink na pohovory, aby mohli mluvit plynule. Všichni mluví velmi pomalu.
B: A „ein Stückweit“ je dobrá výplň.
T: -a dostanou výplňová slova a takové malé výplňové věty, a pak jim řeknou: „Vždycky to můžeš přidat, když chceš něco říct…“
B: A tak se používá „ein Stückweit“ v podstatě jako „trochu“ …
T: Jo, myslím jako… „Ist ja auch ein Stückweit …“. („Je to také trochu…“). A myslím, že hodně fotbalových trenérů, zejména německých fotbalových trenérů…
B: Trenéři, jo.
T: Všichni.
B: A, tak mi řekněte, tak to je jiné slovo pro „trochu“? Takže bys řekl: „Je to trochu…“.
T: Můžeš to použít i jinak, můžeš to vzít jako oslabení…
B: Tak řekněme, že chci přiznat chybu, ale ne celou chybu, ale mám na ní také svůj podíl, pak mohu říci: „Es ist auch ein Stückweit mein Fehler“ („Je to částečně i moje chyba“).
T: Přesně tak. Chceš-li věci oslabit, například kdybys řekl: „Das ist auch ein Stückweit fahrlässig“ („To je také trochu nedbalost“) nebo tak. „Das ist auch ein Stückweit Zufall“ („To je také trochu náhoda“). Třeba takhle. Nebo ještě jednou: „Das ist auch ein Stückweit mein Fehler“. („Je to částečně i moje chyba“).
B: Něco zmírňuješ.
T: Přesně tak.
B: Vadí mi to, protože jsou lidé, kteří to často používají. Tak napsala, na krátkou dobu se z toho stalo TO výplňové slovo, a tak VŠICHNI říkají „Ein Stückweit“ v KAŽDÉ větě. A tím pádem je to…
T: To teď vlastně zní chytře, když se řekne „Ein Stückweit“. Ale myslím, že to… vlastně to rád slyším.
B: Jo. Takže jak jsem říkal, náš nejlepší kamarád říkal, že si musíme dávat pozor, aby se z toho nestala chytrácká lekce němčiny.
T: Proč? Stejně děláme nejvíc chyb, ne?
B: Ale čeho jsem si zase všiml, Tome, je, což mi taky přijde skvělé: „Würd ich fast sagen.“ (=“Skoro bych to řekl.“) (Oba se smějí).
T: Jo, to je to samé!
B: To se mi líbí!
T: Něco řekneš a pak řekneš…
B&T: Skoro bych řekl…
B: … že je to nedbalé. Ale já jsem to neřekl. (Oba se smějí)
T: Jo, to se mi taky líbí.
B: Skoro bych řekl, že je to piča, ale… neříkám to.
T: Já bych to neřekl, takovýhle věci, ne?
B: Přesně tak. Dobře, a teď tu mám něco, co mi přijde strašný. A ani nevím, kde se to ve mně bere, nikdy jsem se na to neodvážil zeptat.
T: Mhm.
B: A teď se tě na to chci zeptat.
T: Zeptej se mě, já to budu vědět.
B: Proč se říká „Just in diesem Moment“ („právě v tuto chvíli“; pochází z anglického slova „just“, ale vyslovuje se německy).
T: Just???
B: Ty jsi to nikdy neslyšel?
T: Ne.
B: „Just in diesem Moment“?
T: Ne.
B: Nikdy jsi to neslyšel?!
T: Ne! Nikdy jsem neslyšel „Just in diesem Moment“!
B: To říká tolik lidí! A já si vždycky říkám: „Cože? Cože? Co to má znamenat? Just in diesem Moment?“ To má být vtipné, protože jsou Němci a nevyslovují to „džast“ (říká anglické slovo „just“) a pak říkají „Just“ (německá výslovnost)?
T: Jakože „Just in the moment“ a pak je to „Just in diesem Moment“?
B: Teď jsem si toho zase všiml-
T: To jsem ještě nikdy neslyšel.
B: -v jiném podcastu, a ten říká: „Just in the moment I realize…“ a tak dále. A pak jsem si vzpomněl, že to lidé říkali hodně dlouho.
T: To jsem nikdy neslyšel.
B: Ty jsi to NIKDY neslyšel?
T: Ne.
B: Můžeš být rád.
T: Ale to pak není moc rozšířené…
B: Ano, to je!! Dávej si pozor…
T: Možná tví kamarádi. (směje se)
B: Ne! Všichni ti to budou říkat. Opravdu musím říct, že v okruhu svých známých nikoho neznám, protože bych opravdu řekl jako: „Cože?“ … Někdo mi to musí vysvětlit. Co to má být?
T: Spontánně bych nevěděl, co to má být. Takže Franziska, drezurní jezdkyně, napsala zprávu a chce vědět, jestli jsme už někdy seděli na koni.
B: Ano, vlastně mnohokrát.
T: A díky té otázce jsem si uvědomil, jak moc jsme to dělali, když jsme byli děti. Chodili jsme na hodiny jízdy na koni-
B: Jo.
T: -v Loitsche…
B: Vlastně jsme byli opravdoví drezurní jezdci! (oba se smějí)
T: Tak daleko bych teď nešel, ale jo, my jsme vlastně skákali…
B: Jo!
T: Dělali jsme takové pózy a tak…
B: No, pózy… Ne tak docela.
T: Nejhorší na tom bylo, že…
B: Když se koně pokaždé zastavili. (oba se smějí)
T: Jo, to byla taková ta jezdecká skupina asi 7 až 10 lidí a nikdy tam nebylo-.
B: „Lotte“ bylo jméno toho koně.
T: Dobře, tak si dejte pozor. Ano.
B: Toho koně jsem nesnášel.
T: A tak tam nikdy nebylo 7 slušných koní. Vždycky tam byl jeden starý kůň, který byl tak tvrdohlavý. Dneska by mi jich bylo líto, protože to byli takoví ti hodně staří, kteří už nechtěli skákat.
B: Aww, jo.
T: Víš? A samozřejmě jsi nechtěl tyhle tvrdohlavé, a pak „Lotte“. Tu si taky pamatuju.
B: Ano. To jméno mi utkvělo, já jsem se jí vlastně hrozně bál.
T: Jo, ta nechtěla vůbec nic dělat.
B: Ne.
T: Nejdřív opravdu běžela, jakože opravdu cválala, a pak se vždycky zastavila před těma věcma, abyste to přeletěli. Když jsi na ní jel, tak jsi opravdu tahal za kratší konec.
B: Jo, my taky.
B: Ano, my také…
T: Ale nejhorší bylo nejdřív připravit koně.
B: Hm, to bylo hrozné.
T: To jsi nikdy nechtěl dělat… musel jsi… už si ani nepamatuju, jak se tomu říkalo. (Oba se smějí) Pod „nohama“?!?
B: Pod kopyty!!! (oba se smějí)
T: Musel jsi je jako podrbat, musel jsi…
B: Jo, a čistit je… Tak pozor!
T: Musel jsi koni nasadit sedlo… a pak, jak že se to jmenovalo? Museli jste mu dát tu věc do tlamy.
B: No jo, ta kovová věc…
T: Ano, ta kovová věc. Toho ses vždycky bál!
B: Ne, ale nezcvaknou si hubu?
T: A pak jsem se vždycky bál, že mě kopnou.
B: Dobře, tak teď se tě chci na něco zeptat. Byla to jenom fáma, nebo ne, protože to byla jedna šílená fáma, a od té doby NIKDY nestojím za koněm, nikdy. Protože oni tě kopnou!
T: Jo, samozřejmě. To není fáma.
B: Tak to byla taková fáma, že jednoho kluka od nás ze školy tak nakopli, že mu rozkopali celý obličej, jako fakt hodně. A kvůli tomu se už nikdy nevrátil do školy. Pamatuješ si na to?
T: Ne, ale myslím, že je to pravda.
B: To byl taky takový „koňák“. A pak nám říkali: „Ten už se nevrátí, ten kůň mu rozkopal obličej.“ Tak to bylo. Kopnul za něj.
T: Ale on musel být tehdy ve špatné výšce, ne?
B: Od té doby jsem za koněm nikdy nechodil…
T: Byl ve dřepu nebo jak?
B: Ne, myslím, že můžou kopat hodně vysoko, když je to velký kůň, a ty jdeš za ním…
T: Ale myslím, že tě nemohli kopnout do obličeje, ne??
B: Kůň???
T: Ne…
B: Můj dobrý kamarád „Shay“ má koně, víš, jak je velký? Tome, ty stojíš vedle, hlavou dosáhneš akorát na penis. Takže je to jako-
T: Proč to víš až teď? (oba se smějí)
B: Jak že se jmenovala, s tím koněm…?
T: Kateřina Veliká.
B: Ano, Kateřina Veliká. Která zemřela, protože měla sex s koněm.
T: Dobře, ale ona opravdu…
B: Pořídila si žebřík…
T: Jo, jasně.
B: – a nechala se ošukat.
T: Jo…
B: Dobře, ale kůň Shay je tak velký, že tě může kopnout přímo do obličeje.
T: Nikdy jsem nechodil za koněm, vždycky jsem chodil vepředu.
B: A myslím po té „Lotte-zkušenosti“…
T: Ale my jsme vlastně dobří v jízdě na koni!
B: Jo, to bych neřekl.
T: To bych dělal i dneska!
B: Ne.
T: Dneska bych… Vždyť jsme to právě dělali, v Mexiku jsme si vzali koně…
B: Jo, já jsem vždycky…
T: Ale ten průvodce vepředu je na mě vždycky moc pomalý!
B: Já jsem vždycky trochu nejistý, protože když kůň chce, tak si s tebou může dělat, co chce. Samozřejmě jsou mnohem silnější než my. Může tě to shodit…
T: Řekl bych, že to umím docela dobře ovládat.
B: To nejde, když tě kůň chce shodit, tak tě shodí.
T: To je jako se vším, potřebuješ určitou autoritu.
B: Tome, ale kůň!!!
T: Proto je to stejné jako se psy, ti si všimnou, když se bojíš.
B: Dobře, ale to je v pořádku. Ale to je to, co říkám: Když to kůň opravdu chce, tak je fyzicky lepší než ty. Takže to znamená, že nejsem příznivcem toho, aby se zvíře, které je ti fyzicky tak nadřazené, chovalo jako kůň. Nepřipadá mi to úplně skvělé.
T: Ale chci říct, že oni se do toho taky tak trochu rodí…
B: Jo jo, ale já myslím, že to je jako… Mně taky přijde akvárium hezký, ale člověk si vždycky říká, akvárium… Já si vždycky říkám jako…
T: Ne, když jsi viděl „Hledá se Nemo“, tak nemůžeš mít akvárium.
B: Jo, a to je to samý, taky si myslíš, že se do toho rodí. Oni nevědí… Oni nejsou vylovení z moře, ale… (oba se smějí) Takže, víš? Nebo pták jako…
T: (jako vtip) vyloví delfíny z moře…
B: -taky nechytají ptáka… Víš, je to velký jako „Free Willy“, který dostal jako…
T: Nee, chci říct, že je to hrozný…
B: Já si vždycky myslím, že u velkých zvířat… U psů je to jinak! Ti v divočině neexistují.
T: Mhm.
B: V divočině jsou koně, stejně jako ve stáji. A jsou vycvičení, a tak jsem k tomu trochu skeptický.
T: Dobře, takže pak by možná bylo lepší… co jsme ještě dělali, když jsme byli děti? Tak jsem si uvědomil, že jsme toho jako děti dělali opravdu hodně. Co jsme ještě dělali, co myslíš?
B: Karate.
T: Karate, jo.
B: Já mám černý pásek.
T: Ne, to nemáš. Právě jsi dosáhl na ten oranžový. (Oba se smějí)
B: Karate jsem nesnášel.
T: Odtud mám fobii z nohou, protože tam byla učitelka, která měla ty nejstrašnější nohy a vždycky tě kopla do obličeje.
B: Hnus.
T: Takže jsi tam ležel na zemi a ona tě pak spravila nohou.
B: UAAGH!!!!
T: Svou holou a nechutnou nohou. A já si to dodnes pamatuju…
B: EWWW, to je tak nechutné!!!!
T: Pamatuješ si to?
B: ANO!!!!! Ough. Ta s těmi fialovými vlasy, že?
T: Ano, přesně tak.
B: Ough. (Oba se smějí)
T: A když jdete touhle nohou, po tom všem tréninku…
B: Obecně-
T: -Když to máš v obličeji…
B: Vůbec, ten smrad uvnitř… to tak smrdělo!!!
T: Co jsme ještě dělali… tenis!
B. Tenis mám moc rád!
T: Já taky!
B: Vlastně bych to dělal i teď.
T: Vždyť jsme to čas od času zkoušeli znovu…
B: To si umím představit.
T: Jo, já taky.
B: Protože tenis, víš, proč mám rád tenis? Protože je tak soutěživý. Víš, jak to myslím? Líbí se mi, když je na konci výsledek a člověk si říká: „Teď jsem vyhrál!“.
T: Taky jsem měl rád golf. Ten jsme také zkoušeli.
B: Ale ten se mi líbí víc kvůli doutníkům a alkoholu.
T: Ano, doutníky, alkohol a pak odpalování na driving-range.
B: Jo.
T: To je taky zábava. To se mi líbilo, když jsme to dělali ve Vegas na mé rozlučce se svobodou.
B: Ano, to bylo hezké.
T: To bylo super, člověk přímo viděl, kolik bodů dostane.
B: Jo, to byla velká zábava. Ale ve Vegas je to taky super, protože to děláš ve čtyři ráno, jsi úplně opilý…
T: Ano. A pak s raketama, mám videa s naším nejlepším kamarádem… Je to k popukání.
B: Tak tedy: Jette napsala zprávu a já to teď OPRAVDU chci vědět. Slibuju ti, že jestli nám to řekneš, tak v příštím díle neprozradím jeho jméno, ale rádi bychom věděli, jak se tvůj manžel jmenuje. Protože Jette psala, že její manžel byl ve stejném ročníku a na stejné škole jako my. A už tehdy mu vždycky připadalo, že jsme arogantní.
T: Mhm. To naprosto chápu.
B: A pak si poslechl podcast a řekl, že jsme pořád stejně arogantní jako dřív (oba se smějí).
T: Ale to je kvůli tobě.
B: A jde o to, že nejnovější díl tomu nepomohl, aby se to zlepšilo, ale pořád by mě to zajímalo. Jette, prosím tě, řekni nám, jak se jmenuje…
T: Jo, myslím, že to ani nechtěla skrývat, myslím, že to jen zapomněla říct.
B: Prosím tě, řekni nám, jak se jmenuje, protože by mě zajímalo, jestli ho ještě známe, protože já si ta jména ještě docela dobře pamatuju…
T: Já jich ještě hodně znám, jo.
B: Ano. A o tom se přece nebudeme bavit!
T: Ne, jenom pro nás.
B: Ano, jenom pro nás, abychom to věděli. Takže Jette, bylo by hezké, kdybys nám to řekla.
Poznámka na okraj: Další část je o německé a anglické výslovnosti. Protože je velmi těžké přenést výslovnost slova, budou v následujícím textu slova, která se vyslovují německy, označena písmenem (G), a slova s anglickou výslovností písmenem (E).
B: Tak Melanie napsala něco jiného, Tome, chtěla jsem si o tom s tebou promluvit. Protože hodně lidí se odvolávalo na tu věc „Miracel whip“ (G).
T: Jo…
B: A tak samozřejmě je spousta věcí, a teď vychází na světlo další a další tajemství, které nám německý reklamní průmysl vnucoval, když jsme byli malé děti a teenageři, a my jsme si vždycky mysleli, že to tohle znamená, a taky jsme vůbec neuměli anglicky!
T: Což taky není špatně. Jen to dělají německy, abychom tomu lépe rozuměli!
B: Angličtina pro mě bývala jazykem fantazie. Vzpomínám si, že když jsem zpíval své první anglické písničky, zpíval jsem jen ve fantazijním jazyce.
T: Čemu jsi rozuměl…
B: Správně. A Melanie říká, kdo to taky dělá, je „Wick VapoRub“ (G) Že jo? Protože se to vlastně jmenuje…
T: Jo, to by se jmenovalo
Oba: „Whick“ (E)
T: … vlastně, protože… teda pro mě je to pořád těžký, já mám těžkej německej přízvuk…
B: Ano.
T: Ale taky mi to nepřijde špatný…
B: Protože to „W“ se nám vždycky špatně vyslovuje…
T: Ale Heidi si ze mě vždycky dělá legraci, protože mluvím tak německy…
B: No, ale „W“ v angličtině je jako „whou“, takže by to bylo „Whick“ (E).
T: Jo, tak jsem to myslel.
B: Mělo by se to vyslovovat „whick“ (E). A tak to je pro nás jako Němce těžké, a pak samozřejmě „VapoRub“ (G) je taky špatně, protože to má být „VejpoRab“ (E). Víš? Protože je to „Rab“ (E).
T: Jo, takže to má být VejpoRab (E).
B: Protože se něco „rab“ (potírá) (E).
T: Takže: „Whip VejpoRab“ (E). To v němčině není možné.
B: Jo, „Whick VejpoRab“ (E).
T: Aha, správně, to není „Whip“ (E), ale „Whick“ (E) (smích) Řekl jsem „Whip“ (E), ale jo, správně.
B: Haha, ne.
T: „Whick VejpoRab“ (E). Myslíš, že to Američani vyslovují takhle?
B: Jsem si docela jistý, oni rozhodně neříkají „Wick VapoRub“ (G) (oba se smějí). (ještě poznámka k téhle cvokárně – správně se firma, která tu mast vyrábí, píše Vicks, jenže němčina V na začátku slova vyslovuje jako „f“, pro ně je to písmeno „fau“, takže dle mého odhadu, by to asi znělo sprostě, tudíž si to Němci předělali na Wicks. J. :o))
Sladká – Středně ostrá – Extra ostrá
B: Dneska to uděláme trochu jinak, napadlo mě, že ti dám úkol pro tuto kategorii a ty ho musíš splnit…
T: Ale taky je musíš posoudit!
B: Nejdřív je musíš roztřídit. Vím, že jsme to hráli před chvílí a byla to velmi podobná hra, hodně lidí ji zná. Nebudu říkat, jak se to jmenuje teď, ale hodně lidí ví, jak se to jmenuje.
T: Jo…
B: A hráli jsme to a mně se ti kandidáti líbili, tak jsem si to s tebou chtěl zopakovat. Günther Jauch, Thomas Gottschalk, Dieter Bohlen (moderátoři německé televize).
T: Směje se
B: S tou druhou hrou to bylo ještě vtipnější (smích) Ale tohle je taky skvělé.
T: Ta druhá hra funguje jenom pro tebe. (smích)
B: NE to jsi taky musel udělat.
T: Ne, kecy.
B: No co, to je právě ta sranda, že to musí dělat všichni.
T: Dobře, tak teď sladká, střední, extra ostrá.
B: Zase Günther Jauch, Thomas Gottschalk, Dieter Bohlen.
T: Günther Jauch, Thomas Gottschalk, Dieter Bohlen.
B: S těmito třemi je to velmi těžké.
T: Takže… s Güntherem… těžké. Hm. S Güntherem jsme hodně chodili ven, když jsme byli mladší.
B: Neřekl bych, že hodně…
T: Ty a Günther, vy jste byli…
B: Kecy. Byli jsme venku jednou nebo dvakrát.
T: Ano, ano, myslel si, že jsi fascinující.
B: Ukázal nám úplně jinou stránku sebe sama.
T: Seděli jsme spolu ve skutečných technoklubech tady v Berlíně, a on byl s námi.
B: Je to opravdový sukničkář.
T: Jo, přesně tak, vždycky měl kolem sebe pár holek a přišlo mu vtipný, že jsme si taky pár holek přivedli. Ale to už je pár desítek let zpátky.
B: Jo.
T: Jo, před desítkami let. Ale řekl bych, že … Günther nebo… Günther, ano, sladký. Protože tam je historie.
B: Jo, taky bych řekl Günther sladký.
T: A to posuzuješ v téhle kategorii s těmi novými jmény nebo…?
B: Jo, taky bych dal Günthera do sladkých, protože bych skoro řekl, že je nejneškodnější – to ale neříkám. Skoro bych řekl, že je nejneškodnější.
T: Dobře, Günther sladký. Střední bych řekl, že… Thommy. Kvůli svému jménu, má moc hezké jméno. Skvělé jméno. Thommy.
B: Jo, to bych taky řekl.
T: Thomas… I když mi to vadí… Ale on má stejné jméno, takže já…
B: Ty nemáš stejné jméno.
T: No jo, většina lidí si myslí, že Tom je zkratka pro Thomase.
B: Ale to jsi právě potvrdil? Teď jsi řekl.
T: Já jsem skutečný Tom.
B: Vidíš?
T: Já jsem Tom.
B: Takže nemáš stejné jméno. Vůbec ne. Teď tu fámu šíříš ty sám.
T: Protože to říkají všichni.
B: Thommy… Ne, Tom je Tom, Tom Kaulitz je Tom Kaulitz, nejmenuje se Thomas Kaulitz nebo Tom Trümper nebo jakkoli jinak. Jmenuje se Tom Kaulitz. A Thomas Gottschalk.
T: Nebo Kingsley.
B: Nebo tak.
Oba se smějí
B: Takže Dieter Bohlen je extra pikantní.
T: Hele, neměli bychom si doopravdy změnit jména? Nebylo by to hezké?
B: Jo…
T: Dieter Bohlen je extra pikantní, no, taky s ním máme společnou historii…
B: A… jeho postava je rozhodně pikantní.
T: Nechci to hodnotit ani negativně, ani pozitivně, ale… když jsme tam byli, museli jsme spolu projít spoustou věcí… A extra pikantní se k němu hodí. Musíš…
B: Mhm… hned se mi vybaví obrázek, hodně rudý obličej.
T: Produkce RTL měla víc červených tváří než on, ale…
B: Taky měl červený obličej. Řekněme to takhle, když jsme byli v DSDS (německá Superstar), bylo tam hodně červených obličejů.
T: To už je tak dávno.
B: Nebyl jediný, bylo jich tam hodně.
T: Nejsem si jistý, jestli jsme ho pak ještě někdy viděli. Určitě jsme s ním byli v kontaktu.
B: Jo, určitě.
T: Ale nevím, jestli jsme ho ještě někdy viděli.
B: Tome… ehm, jo. Já bych řekl, že to byl takový dvojčecí moment, já bych řekl to samý.
T: Kdybyste teď hráli jinou hru, Fuck Marry Blow (Ošukat – oženit – vykouřit) nebo co jste hráli?
B: Fuck – Marry – Kill. (Ošukat – oženit – zabít)
T: Ale to nemůžeme udělat.
B: To jsem přece říkal.
T: A co třeba Fuck Marry Blow?
B: Ne…
oba se smějí
B: Pokračujme.
CO NEVÍM, TO MĚ NEPÁLÍ
T: Vítejte ve WINWMMNH. (zkratka pro německý název kategorie)
B: Ahoj. Co pro mě dneska máš?
T: Co si přeješ?
B: Co chceš? Co pro mě máš?
T: Nevím, jestli to tvoje auto má taky. A dostali jsme spoustu zpráv od lidí, které zajímalo, jaká auta máme. Být tebou, tak to ale neříkám. Nechceme, abys vypadal neatraktivně.
(oba se smějí)
B: Jedna epizoda se jmenuje „Bentley Tom“… teď se můžete rozhodnout sami.
T: Blablabla. Mluvíme o tvých autech. Záměrně říkám auta. Každopádně moje auto má něco, čemu nerozumím, třeba účel, který se za ním skrývá. Možná by mi to někdo mohl vysvětlit.
B: Které?
T: To opravdu velké. Vždycky nechávám klíče v autě, protože každý si vždycky bere jiné auto, všechny stojí pořád na příjezdové cestě, každé má jiné využití. Někdy musím vozit dva nebo tři lidi… a my vždycky necháváme všechny klíče v autech, protože si myslím, že jsou na našem pozemku. Když někdo přijde a chce nám ukrást auto, máme stejně úplně jiný problém. Víš, co tím myslím? Pak si může vzít auto a odjet, my stejně zavoláme policii. Nenechávám je v autě, když je zaparkované na ulici, ale doma… když mi někdo chce přijít ukrást auto, to samé u tebe, stejně se daleko nedostane. A s klíčky v nich můžu auto snadno přeparkovat nebo prostě naskočit a odjet.
B: To je pozvánka.
T: Ale k čemu? Když je někdo na tvém pozemku, tak už se tam stejně vloupal. Pak už je tam policie, abych tak řekl.
B: Jo, ale stejně mi připadá špatné nechat klíče v autě.
T: Dovol mi to vysvětlit. Je prostě pohodlné nechat klíče v autě. Dělíme se o ně, jsme taková velká domácnost. A v našem jednom autě, když se klíče někde nechají moc dlouho, aktivuje se režim spánku, což znamená, že nemůžeš jen tak odjet. Musíš klíče hledat, ať už jsou v autě kdekoli, a mávat s nimi, aby auto poznalo, že jsou klíče jakoby zase aktivní, a pak můžeš vyrazit. Jaký to má smysl?
B: Jaká je to hloupost?
T: A to je ještě taková pokročilá technika. A dokonce ji inzerují.
B: Ale k čemu je to dobré?
T: To nevím, ale rád bych to věděl.
B: O tom jsem nikdy neslyšel.
T: Režim spánku pro čudlíky. Když je někde necháte příliš dlouho, přestanou fungovat. Musíš je vzít a zatřást s nimi, a pak můžeš nastartovat auto.
B: To je blbost. Nevidím v tom vůbec žádnou výhodu.
T: Prostě to nedává smysl. A taky s vývojem promarnili čas.
B: Někdo nám musí pomoct. K čemu je to dobré?
T: Má to tvoje auto taky?
B: Ne, takový luxus v autech nemám.
(oba se smějí)
T: Ty máš ty opravdu staré, které ještě spotřebují hodně paliva a jsou dost škodlivé pro životní prostředí.
B: Já mám ty bez klíčků, ty fungují na otisky prstů. Něco jiného. Často jsme přemýšleli, čím je Oprah Winfrey tak populární. Protože se ti nelíbí.
T: Ty ji nemáš rád.
B: Ani jeden z nás není její velký fanoušek.
T: Já proti ní nic nemám. Popravdě řečeno si jí vážím. Oprah je tak velké jméno a všichni vždycky říkají: „Jé, oni mají rozhovor s Oprah.“ To je taky taková věc. To bys taky řekl. Protože je to událost. A já si myslím, že to můžeš přinejmenším ctít.
B: Určitě.
T: Je to velká událost. Rozhovory s Oprah jsou vždycky velká událost.
B: Ale taky jsme se často divili, jak to mohlo dojít tak daleko. Protože podle mého názoru mnoho z těch rozhovorů nebylo tak výjimečně dobře vedených a vždycky jsem měl pocit, že není tak sympatická.
(oba se smějí)
B: A teď jsem zjistil proč. Kdysi měla pořad, náhodou jsem ho viděl na TikToku, tehdy jsem ho objevil. Mívala pořad, myslím, že se jmenoval Oprah. Byla to talk show. A byli tam lidé, kteří tě úplně odrovnají, Tome. Já jsem si říkal: „Co je to za pořad?“ Byli tam lidé s příběhy…
T: Počkej, něco jako Bärbel Schäferová byla tehdy v Německu?
B: Podobný, ale spíš jako jeden na jednoho. Jako při skutečném rozhovoru. Sedí v křesle.
a ohlašuje hosty. Jako třeba: „Vážení diváci. Dnes uslyšíme neuvěřitelný příběh Barbary.“ Pak je tam taková upoutávka na ten příběh. A ty příběhy… Říkám si: „COŽE?!“
T: Myslíš vymyšlené příběhy?
B: Viděl jsem tu upoutávku a prostě jsem nemohl uvěřit, že ta žena z upoutávky bude každou chvíli v tom živém vysílání.
T: A říká co?
B: To byly historky, které bych nikdy nikomu neřekl. Ty historky znějí jako ty nejhorší noční můry, ze kterých se probudíte a jste rádi, že se vám to ještě nestalo v reálném životě.
T: Tak hrozné?
B: Ještě horší. Tak tragické, že si říkáte: „Ona to vypráví v televizi?“
T: Něco jako „Ženich se na svatbě uštval k smrti!“?
B: Dám ti příklad. Žena, která má doma dvojčata. Její manžel je generálním ředitelem v bance. Právě se přestěhovali do opravdu krásného domu, tuším v Connecticutu. Mají dvojčata, jsou strašně šťastní. A pak manžel onemocní depresemi. Jednoho dne si nechá udělat účes, odejde z domu a její manžel je doma sám s dvojčaty. A pak svá pětiletá dvojčata ubodá k smrti a pak zavolá policii. A pak přehrají tehdejší telefonát na policii, je slyšet, jak s nimi mluví. A ty tam sedíš a říkáš si „COŽE?!“.
T: To je tak strašné.
B: Tak těžké věci a ty si celou dobu říkáš „CO?!“. A pak na konci řeknou: „Ale Barbara svému muži odpustila a je zase s ním, jsou šťastní. Dvojčata jsou obě mrtvá. Vítej, Barbaro.“
T: Cože?!
B: A pak přijde Barbara a ospravedlňuje se. Poslouchal jsem ten příběh a ptal se sám sebe, jak mu mohla odpustit! Zabil jejich pětileté děti a ona se ospravedlňovala tím, že mluvila o bohu.
T: Proč jsi s takovým příběhem vůbec šla do televize?! To nechápu.
B: Další příběh. Učitelka na základní škole, vzorná Američanka, dvě děti a novorozeně. A chtěla jet do školky nebo k chůvě nebo něco takového. A Oprah si to dovolila oznámit jako příběh, který se může stát každé pracující matce, všichni toho máme v každodenním životě tolik. Každý je čas od času přetížený, může se to stát každému. A já si říkal: Dobře, co bude dál? A byl to ten nejneuvěřitelnější příběh. Ta žena byla prostě dokonalým příkladem pro učitelku. Střih vlasů jako poklička, krátké vlasy… Byl to její první den po prázdninách zpátky v práci, bylo tolik věcí, které bylo třeba udělat a zorganizovat. Myslím, že byla dokonce ředitelkou, musela zvládnout spoustu věcí se všemi ostatními učiteli. A taky musela vzít své novorozeně do školky nebo tak něco, ale odešla z domova moc brzy, takže školka byla ještě zavřená. Tak šla nejdřív pro koblihy na učitelskou konferenci. Ale zapomněla, že ještě neodevzdala dítě do školky, a myslela si, že už to udělala. Ale ono bylo ještě v autě. Tak vzala koblihy, jela do školy, zaparkovala auto a pracovala úplně normálně. A najednou uslyšela, jak lidé křičí o pomoc. Dítě bylo mrtvé na zadním sedadle jejího auta.
T: NE!
B: Venku bylo kdoví kolik stupňů a dítě bylo pořád v autosedačce. S popáleninami a mrtvé.
T: Ach můj bože.
B: A já si říkal: „Ona teď vážně přijde do pořadu a bude o tom mluvit?“. Prostě ty nejhorší historky!
T: Nikdy jsem neslyšel, že by měla takový pořad.
B: Tome, to bylo prostě neuvěřitelné! Byl jsem pořád na TikToku a koukal jsem na to s otevřenou pusou.
T: Ona ten pořad ještě pořád má?
B: Ne, je to už hodně dávno.
T: Ale vsadím se, že bys ho ještě někde našel.
B: Myslím, že ano, někde na internetu. Jmenuje se to „Oprah“.
T: Ale to zní tak těžce.
B: Je to TAK těžké. Ani to nechci poslouchat. Ale to je asi důvod, proč je Oprah tak obrovská. Dala do rukou všechny ty těžké věci. Ale tihle lidé chodí do televize s takovými příběhy. Člověk jenom kroutí hlavou. Chci říct… že zveřejňují všechny podrobnosti. Je to jako noční můra, ze které jste se neprobudili.
T: Nebo je to všechno napsané podle scénáře jako v „Richterin Barbara Salesch“? (německý televizní pořad „Soudkyně Barbara Saleschová“)
B: Ne.
T: To je možné. To by bylo lepší.
B: To by bylo. Ale já tomu nevěřím.
T: Protože tehdy sis taky myslel, že „Barbara Saleschová“ je skutečná.
(oba se smějí)
B: Ale jestli to byly scénáře, tak to byli všichni skvělí herci.
T: Scénáře pro vaši odpolední zábavu.
B: Aha. To by dávalo větší smysl. Vždyť… kdo by šel do televize s takovým příběhem? Vždyť jsou tak strašný.
T: Přesně tak. Dovedu si to dobře představit. Nikdo by nešel do televize a neřekl by: „Jé, já jsem právě zabila svého manžela a své děti.“ To by se mi líbilo.
B: Jo, ale takhle se to nedělá. Spíš říkají: „Musíte to pochopit, můj manžel je nemocný.“ To je taky taková věc. Opravdu se snaží ospravedlnit. Ale ty příběhy jsou tak strašné, že by je nikdo nechtěl nechat zveřejnit v televizi.
T: Doufejme, že to byli jen herci, kteří za to dostali zaplaceno tak tři sta dolarů.
B: Já nevím. Ale každopádně je to těžká věc.
T: Ale byli bychom nadšení, kdybychom se dozvěděli, jestli to bylo skutečné, nebo falešné.
B: Čeká nás náročný týden, máme toho tolik na práci. Co přesně budeme dělat? Budeme hrát s naší kapelou, vychází nám nový singl.
T: Budeme ve studiu. Vydáme náš nový singl, který také zařadím do našeho playlistu! „Bad Love“ od Tokio Hotel. Na vydání se opravdu těším.
B: Moc se těším.
T: Je to tak skvělá písnička. Jsem zvědavý, co na ni řeknou naši „Kaulquappen“.
B: Hodně lidí říká, že to bude nejlepší písnička Tokio Hotel za posledních asi deset let. Četl jsem to docela často. Uvidíme tedy, co na to řeknou lidé.
T: Uvidíme.
B: A co ještě uděláme? Budu točit velkou kampaň, taky poletím do Svatého Mořice natočit něco pro jinou značku.
T: Jetset life.
B: Jo, ale nebudu přidávat Jetset. Přidám „You’re somebody else“ od Flory Cash. Překvapilo mě, že to ještě nebylo na našem playlistu. Je to skvělá písnička.
T: Miluju ji.
B: Prostě se perfektně hodí do celé té nálady „oslovil jsem všechny své bývalé z letadla, protože jsem měl příliš mnoho šampáňa“-. Je to skvělá písnička.
T: Jinak. Sledujte. Hodnoťte. Sdílejte. Lajkujte. Udělejte vše, co můžete.
B: Napište nám.
T: Jsme vždycky šťastní. Posílejte nám témata, o kterých můžeme diskutovat v „Durchgekaulitz“.
B: Pošlete je na hey@kaulitzhills.com nebo na @kaulitzhills.podcast na Instagramu.
T: Těšíme se na příští týden.
B: Já taky, Maus.
T: Jen miluj, ne nenáviď.
B: Ahoj, ahoj.
T: Ahoj.
