Kaulitz podcast epizoda 23

Překlad Kaulitz Hills – Senf aus Hollywood – Díl 23: „Besser widerlich als wieder nich“ (Lepší nechutný než žádný) 9. 2. 2022
překlad @Natalie | FC DE a @svenjaxblau

T: Ahoj Mause.
B: Ahoj Mausi.
(Tom se směje)
B (zpívá): „Wadde hadde dude dade“ – v dnešní době by to už nešlo. Jen si to představte.
T: Ale nebyl tehdy kolem písňové soutěže Bundesvision velký humbuk? Byla to Bundesvison Song Contest?
B: Ne, bylo to o Trash songs. A ty teď? Třeba „Maschendrahtzaun“ („Řetězový plot“) a tak.
T (zpívá): „Maschendrahtzaun in se morning“.
B: To by dneska nešlo. Nebo si vzpomínáš na tu písničku o kancléři?
T: Ta se mi líbila. „Ich erhöh‘ euch die Steuern…“ (zpívá) 11/2022 1. v německé Top of the pops.
B&T(zpívá): „… gewählt ist gewählt, ihr könnt mich jetzt nicht mehr feuern. Das ist ja das Geile an der Demokratie.“ (Zvýším vám daně, zvolený je zvolený, teď mě nemůžete vyhodit. To je ta skvělá věc na demokracii)
T: Ale tohle bys určitě mohl vytáhnout znovu, tentokrát jen pro Scholze.
B: To bys mohl, ale myslím, že by to zase nebyl takový hit.
T: Možná bychom ji měli nahrát znovu, věřím, že by se hodila.
B: Ne, myslím, že teď je jiná doba. To samé s reklamou… dnešní reklamy se vždycky snaží být chytré, mají v sobě trochu zvratů, možná trochu pomrkávání…
T: Ale možná by ta píseň skvěle fungovala jako taková politická píseň, ale taková, která nechce být politická ve zlém, víš? Prostě si z toho udělá legraci.
B: Ale kdo by takové věci poslouchal? Přemýšlej, kdo jezdí v autě a pustí si takovou písničku? Tenkrát byla jiná doba.
T: Lidi jako ty, kteří se taky dívají na „Barbaru Saleschovou“ (německý falešný právnický pořad).
B: Ale víš, co myslím… i reklamy byly tak pozitivní. Prostě pěkný obrázek. Byla to lež, ale to bylo úplně v pořádku. Člověk z toho měl prostě skvělý pocit. Koupili jste si ten výrobek jen proto, že jste si řekli: „Skvělý výrobek. Šťastná rodina, dokonalý svět, zpívá si písničku.“ Chápeš?
T: Mhm.
B: „Wenn wir Bratmaxe grillen fängt die Stimmung an. Frisch gegrillt dadada…“ Prostě to tak bylo.
T: Jo, ale je skvělý, že se dneska na něco ptáme.
B: Ne vždycky, někdy chci jenom skvělou reklamu. Někdy chci jen ten pocit dokonalého světa a nezpochybňovat všechno. Život je někdy dost těžký.
T: A protože je život těžký a protože jsme se právě vrátili z natáčení klipu a jsme totálně přetažení. Už jsme v Německu asi týden…
B: Nejsme v Německu už *přibližně* týden, jsme tu přesně týden. A já prostě nemůžu uvěřit, kolik jsem toho do toho týdne stihl nacpat. A poprvé v tomto týdnu – nikdo mi to nebude věřit – ale poprvé v tomto týdnu jsem trochu opilý.
T: Já osobně ti to nevěřím.
B: Věříš, protože to víš!
T: To je jedno. Dneska jsem ti přinesl něco speciálního, ne jen obyčejnou whiskey colu. Přinesl jsem ti něco, co ti pomůže od únavy, a zároveň tě opije. Opravdu dobrou vodku Red Bull.
B: Jééé. Tome!
T: Dneska s tím musíš žít. Je to jediná věc, která ti teď pomůže. Jak chceš ve svém stavu vydržet naše hodinové nahrávání podcastu? Musíš si zase srovnat hlavu. Jediné, co ti pomůže, je buď Pfeffi (německý peprmintový likér), nebo Red Bull.
B: Já bych si dal Pfeffi.
T: Mám ho tady taky.
B: Berliner Luft?
T: Ano, mám ho v minibaru.
B: Vypijeme tenhle a pak si dáme Pfeffi. Máme si toho tolik co říct, tento týden se toho hodně událo. Nemůžu uvěřit, že tu teď sedíme. Měli jsme technické potíže a nemohli jsme nahrávat, byli jsme rozděleni …
T: Na chvíli jsem si myslel, že to bude konec Kaulitzhills.
B: Taky jsem si to myslel. A teď se nám to konečně podařilo. Dneska jsme měli natáčení videa, já jsem od osmi ráno vzhůru a na nohou, a přesto tu sedíme a pijeme Red Bull, Tome.
T: Pojďme si promluvit.
B: Jééé. To už smrdí jako zvratky.
T: Dneska jsem se připravoval extra tvrdě, aby to byl dobrý podcast. Spal jsem ve spodním prádle FC Bayern, umyl jsem si obličej žínkou FC Bayern, vyčistil jsem si zuby kartáčkem FC Bayern, použil jsem ústní vodu FC Bayern…
B: Pomohlo to?
T: Dnes jsme vyhráli nad RB Lipsko. Takže… Na zdraví. Na nový díl Kaulitzhills a skvělý týden.
B: Na skvělý týden.

INTRO

T: Vlastně mi ty tvoje dobré přípitky fakt chyběj. Proto mě napadl jeden… Než to zkusíš, tak ti to řeknu a doufám, že to překonáš… „Besser widerlich als wieder nicht.“ (Radši nechutné než žádné) Na zdraví.
B: Jéje. To zavání celonočním spánkem a jako „Sakra, s někým jsem se líbal“.
T: Jako hovno?!
B: Ne… jen ti popisuju všechny svoje pocity. Smrdí to jako „Do prdele, s někým jsem se líbal a nechtěl jsem“, jako když se probudíš a nemůžeš pořádně spát, ale zároveň jsi super opilý a už jsi jednou zvracel. Chuť zvratků smíchaná s chutí Red Bullu. YIKES.
T: Já tyhle pocity neznám. Jsou pro mě úplně nové.
B: Chutná to nechutně.
T: Ale jakmile si ho dáš, trochu tě to probere. A proto mě napadlo, že by se to dneska hodilo. A lidi začnou blekotat, jakmile jsou opravdu opilí. A jsou prostě typický věci… Třeba tvůj oblíbený seriál. „SexnCity.“ Vždycky říkáš: „Nejlepší seriál všech dob je SexnCity. Miluju SexnCity.“
B: SexnCity.
T: To je jako bys řekl „Tokotel“.
B: Hodně lidí říká Tokotel. Často jsme dělali taková ta videa „Hej, my jsme Tokio Hotel“. A vy vždycky říkáte „Hej, my jsme Tokotel“, protože jste všichni tak líní. A to je něco, co jsem poznal: Vy. Jste. Tak líní.
T: NE. Nezahrnuj mě do toho. Georg a Gustav jsou.
B: Ty taky.
T: Ty ses zbláznil.
B: Tenhle týden jsi mě vážně naštval. Aby to bylo pro naše Kaulquappen pochopitelnější: Tento týden jsme měli spoustu věcí na propagaci kapely. Propagace znamená, že vyšla naše nová písnička, což znamená, že musíme dělat spoustu věcí. Rozhovory, vystoupení, blablabla. Prostě obvyklé věci, které se dělají. A teď je situace taková, že já a Tom žijeme v Americe a Georg a Gustav žijí tady. A když už jsme tady, tak nám úplně zaplní dny. Začínáme v 7:45 ráno a nejsme hotovi před půlnocí. A já se pořád někam prodírám.
T: Já taky. Teď to uvedu na pravou míru.
B: Ne, ty jsi diva. Musím to takhle říct.

SENF AUS HOLLYWOOD

B: Na celé té propagaci mě zaujalo tohle. Nikdo by si to nemyslel. Je to tak: Člověk se podívá na fotku Tokio Hotel a řekne si: Bill Kaulitz se musí tvářit a mít grády.
T: To máš.
B: Já jsem byl ten, kdo tě na to musel upozornit. Nebuď tak arogantní ke všem lidem, nebuď tak odměřený a hrubý. Např: V rozvrhu je napsáno, že polední přestávka je v poledne. Jestli tam pizza nebude v poledne, už vidím, jak máte všichni hlad. Zvlášť Gustav, náš bubeník.
T: Gustav je mrzutý, já ne.
B: Ty taky. Jsi na telefonu a jsi jako: „Eeeh, co musíme dělat teď? Proč je to takhle?“ A já na to: Kámo, stejně jsme teď na place, neřeš každou věc. Jsme všichni pohromadě, tak to prostě rozjedeme. Kdyby nebylo těch tvých diskusí, byli bychom hotovi mnohem rychleji. Když dělám věci sám, což dělám docela často, jsem obvykle hotový do dvou vteřin. Protože mám prostě jinou formu disciplíny, kterou vy všichni nemáte.
T: Dobře, to je fér. Ale změňme na chvíli perspektivu. Jsem naštvaný ZA tebe. Jsi takový ten přátelský „udělám cokoliv“ umělec. A já jsem úplný opak. A hluboko uvnitř to víš. Nevadí mi, že mě lidi nemají rádi. A proto jsem ve tvůj prospěch trochu vybíravější. Když ti někdo řekne: „Hele, mohl bys prosím tě udělat pár skákaček?“, jsi to ty, kdo by to udělal. Já jsem nevrlý ZA tebe. Nemůžeš to pořád podceňovat, děláme to PRO tebe!
B: Ale pak jsi taky mrzutý kvůli mně.
T: To je jen představení pro všechny ostatní.
B: Ale já bych se fakt rád zeptal lidí kolem, třeba těch z našeho vydavatelství, jak to hodnotí. Kdo je populárnější? A vsadím se, že by řekli: „No, ty tři další se na nás celý den ani nepodívají, ale chodí kolem nás celou dobu jako diví.“ To je fakt.
T: To je určitý druh autority, kterou vyzařuješ, a ty ji prostě nemáš. A to je naprosto v pořádku. A abychom se vrátili k našemu poslednímu dílu. Kdybychom se teď zeptali, kdo je arogantnější dvojče, určitě bys s přehledem vyhrál ty.
B: To si nemyslím.
T: Ano.
B: Ne, ne, ne, ne, ne.
T: Neříkáš to tak, ale já jsem dobrý duch. Víš, co jsem dělal, když jsi byl v Hamburku? Objednával jsem jídlo. A ne u pokojové služby nebo v drahé pětihvězdičkové restauraci. Ne, objednal jsem si úžasnou zapečenou rybí bagetu s bramborovým salátem.
B: Mňam.
T: Já vím, tobě by to taky chutnalo. A pak jsem se jen díval na televizi, odpočíval a měl opravdu příjemnou třicetiminutovou pauzu. To mi opravdu prospělo. A potom jsem se dokonce šel projít do parku.
B: To je tak roztomilé, že to děláš. To my spolu nikdy neděláme. Ale taky si musíme přiznat, že to bylo opravdu stresující. Jsme teď v Německu a vím, že už jsem to říkal, ale aby to lidi opravdu pochopili: Naše dny jsou vždycky od soumraku do úsvitu plné schůzek. Většinou jsou to moje schůzky, ale vy jste taky dost často poblíž.
T: Vždycky se snažíš zapojit kapelu, opravdu si toho moc vážíme.
B: Jako kapela jsme měli dvě živá vystoupení, vyšla nám nová písnička, což znamená, že máte nachystanou hromadu rozhovorů. Rádia, televize, tohle, tamto. Začíná to ráno, kdy jsi tak unavený, že sotva udržíš oči otevřené. A věřím, že spousta lidí takovou únavu nezná. Je to ten druh únavy, kdy jste fyzicky na místě, ale uvnitř se cítíte jako mrtví. To se mi pak opravdu špatně hýbe kostmi, víte? A v uplynulém týdnu to bylo extrémní, protože jsem měl tolik opravdu důležitých úkolů. Právě jsem se vrátil ze super důležitého a skvělého natáčení reklamy, které dopadlo docela dobře a na které jsem se docela těšil.
T: Takže si myslíš, že to šlo dobře, jestli si to myslí i lidé, kteří si tě objednali, je jiná otázka.
B: Haha. Ale každopádně jsem tam přišel v 7:45, spal jsem jen 4 hodiny… A to nebyla jediná noc, kdy jsem spal jen 4 hodiny…
T: Aha, doufám, že nenatočili video.
B: No… bylo to focení pro krásu. To je tak vždycky: Přijdeš tam v 7 ráno, kolem tebe je tak 40 lidí, rozsvícená světla… Chci říct, že jsem vždycky šťastný a nadšený, že tam můžu být, ale často to prostě fyzicky bolí. A jediné, na co dokážu myslet, je množství nadcházejících schůzek. A myslím, že děti prostě takovou únavu, takovou bolest neznají. Nemůžu prostě jít někam jinam, nemůžu si zdřímnout nebo třeba jen na minutu zavřít oči, nemůžu říct ne.
T: Musíš fungovat, musíš vstávat. Ale musíš přiznat… Ráno se hůř vstává, když jsi šel pozdě spát nebo sis večer předtím dal láhev červeného vína.
B: Vydrž chvilku. Za poslední týden jsem se ani jednou nenapil. Nešel jsem ven, neviděl jsem kamaráda… Neudělal jsem nic. Tento týden se toho dělo hodně. Focení, natáčení videa. Už jsme natáčeli klip k naší nadcházející písničce s Barischem, který s námi dělal spoustu videoklipů. Bylo to fantastické. A vymyslel jsem si na něj opravdu skvělý look a mám teď extra dlouhé nehty. Víš, jako… dobře, nevíš, nikdy jsi neměl dlouhé nehty.
T: Ale umím si to představit.
B: Hodně lidí mi závidělo.
T: Zní to divně, ale úplně si dokážu představit, jaké to je mít dlouhé nehty.
B: Taky se dokážeš vcítit do jakékoli profese. Třeba že jsi v dřívějším životě byl pekař.
T: Opravdu si dokážu představit, že bych měl dlouhé nehty a byl opatrný, abych si je nezničil. Věděl bych, jak psát na telefonu, třeba jenom boční stranou prstu.
B: Ano, jako Kim Kardashian. A vydávají ten zvuk *zvuk nehtů na stole*
T: Ale jsou dobře udělané, to musím uznat.
B: Líbí se mi. Dneska jsem měl opravdu luxusní vzhled. Mělo to trochu bondage nádech se vším tím lakem a kůží.
T: Nejlepší bylo, když se ti roztrhly kalhoty, protože ti stál v kalhotách.
B: Jo.
T: Ta erekce v kalhotách byla tak velká, že se ti roztrhly kalhoty.
B: Chtěl jsem se tě na něco zeptat. Nikdy předtím se mi to nestalo, ale při první zkoušce jsem si uvědomil, že…
T: … že jsi velmi dobře vybavený?
B: Ne, to vím. Ne, ale nikdy mě nenapadlo, že by ti to oblečení mohlo udělat. Třeba vím, že někteří lidi jsou opravdu na kůži nebo na vysoké podpatky. Je to pro ně opravdu fetiš. A to jsem nikdy neměl. Nikdy jsem se o to nezajímal.
T: Myslíš, když mají lidé na sobě sexy oblečení?
B: Jo, spíš kožené.
T: Myslíš oblečení obecně?
B: Jo, když nosí kožené věci s řemínky nebo tanga nebo… jak se jim říká… ehm.
T: Domina oblečení?
B: Jo, ale já jsem mluvil o těch kalhotkách s vykrojeným zadkem. Mají pruh… trochu jako tanga, ale šňůrka je kolem zadku. Hodně lidí má nějaký fetiš. Existují i kožené párty.
T: Proč? Co to je?
B: Já nosím kůži často… tak nevím… nic zvláštního. Ale dneska jsem měl na sobě opravdový bondage obleček.
T: Dneska jsi vypadal jako klasická sexuální panenka. Jako ty gumové, co se dají objednat na internetu.
B: Měl jsem na sobě síťované body, naštěstí to bylo takové, které se dalo jen zapnout, a měl jsem na sobě postroj, lakýrky, kůži, cvočky a všechny tyhle věci. Kožené kalhoty a extra vysoké podpatky, boty nad kolena. Byl to takový extrémní outfit, hlavně s těmi nehty. A upřímně mě to trochu vzrušovalo.

T: Přesně to jsem říkal! Podíval ses na sebe do zrcadla a postavil se ti!!! Nechutné!
(oba se smějí)
B: Ne, ne, ne, ne, ne. Kvůli oblečení, ne kvůli mně!!!!
T: Ach jo, dneska cenu za nejvíc arogantní dvojče získáváš ty.
B: Ne, oblékl jsem si to a tak nějak jsem pochopil, že lidem můžou takové věci připadat sexy. Dokázal jsem si představit, že bych v tom oblečení měl sex.
T: Gustav Klaus Wolfgang Schäfer – ou bubeník – okamžitě zveřejnil tvou fotku a přidal ti do pusy roubík. To sedí.
B: Jel jsem na dvě noci do Hamburku bez tebe… a musím přiznat… bonus pro celebrity pokračoval. Mám skvělý pokoj s balkonem. Přijel jsem k čerstvě upečenému dortu, všude květiny, studený šampus. A bylo mi trochu líto, že jsem tam zůstal jen dvě noci, protože to bylo tak krásné.
T: TWIN MOMENT! Chtěl jsem se tě dnes zeptat, kdy si užíváš svůj bonus pro celebrity.
(Oba se smějí)
T: Ty jsi tak bláznivý… A já schválně říkám status celebrity, protože ty se rád označuješ za celebritu.
B: Celebrita je takové trapné slovo. To je to nejhorší slovo vůbec. Je to tak laciné, protože ho používá každý seriál. Jako třeba „celebrity pečou, celebrity vaří“. A ty žádnou z těch céčkových celebrit neznáš. Proto si myslím, že je to tak divné slovo.
T: Takže tě to vždycky baví, je dobře, že jsme o tom mluvili.
B: Ne vždycky, ale v takových chvílích ano. Myslím, že do toho vložili tolik úsilí, byl to krásný pobyt v krásném hotelu ve skvělém pokoji. Udělali pro mě dort a tak dále… i když jsem tam skoro nebyl. První noc jsem spal 3 hodiny a druhou 4,5 hodiny. Takže to bylo v podstatě jen na příchod a odchod.
T: Gustav říkal, že mu naprosto vyhovuje, když spí jen čtyři až pět hodin denně.
B: To je blbost!
T: A já na to: „Maus, možná tak tři nebo čtyři noci.“ A on na to.
B: Ale on taky přes den spí.
T: Jo, dneska usnul během natáčení.
B: On podřimuje často. Prostě si dá malou whsikey a pak si zdřímne. Ale taky už se dostáváme do věku, kdy se dá spát.
T: Musím se přiznat, že jsem si před dvěma dny jednoho šlofíka dal.
B: Jak dlouho?
T: Hodinu.
B: No to je dlouho.
T: Co říkával děda? „Já si jdu na hodinu lehnout.“
B: Jeho spánek byl pro něj posvátný. Tehdy jsme nemohli být hluční, nemohli jsme si hrát.
T: Pustil nám televizi, a pak si na hodinu zdříml.
B: Ale televize byla velmi tichá. Babička ztlumila hlasitost a řekla nám, že děda spí.
T: Mohli jsme se dívat na „Gumídky“ a sníst tabulku čokolády Milka. Dědeček spal ve vedlejším pokoji.
B: Ale náš hotel tady je taky pěkně upravený, a když jsem se vrátil z Hamburku, přivítali mě doma.
T: To je roztomilé.
B: „Vítej doma.“ Bylo to tak roztomilé. Dovedeš si představit, že bys bydlel v hotelu?
T: Ne.
B: Jako Udo Lindenberg?
T: Ne. Ale ten příběh se mi líbí. Proto si myslím, že Udo Lindenberg je kromě mě jedna z posledních zbývajících rockstars. Ty nejsi. Ale Udo a já. Udo je taková legenda a myslím, že jeden z důvodů je, že žije v hotelu. Má pro sebe celé podkroví a všichni prostě vědí: „Ok, Udo Lindenberg bydlí v hotelu Atlantic“. Není to tak skvělé, jak to lidem zní, ale i tak je to super. Víš, co tím myslím? Myslím, že to přispělo k tomu, že je z něj taková rocková hvězda. Určitě je to skvělý umělec, ale to, že trvale žije v hotelu Altlantic, z něj opravdu udělalo legendu.
B: Určitě. Taky by se to dalo říct: „Dobře, pronajmeme si tohle patro.“ Byl by to náš byt, takže bychom ho mohli i předělat. Jen se rozhlédni a řekni mi, jestli si to dokážeš představit jako: „Ok, odnesu všechen nábytek…“.
T: Ne, tenhle pokoj ne. Ale musím říct, že hotel NH by ti opravdu slušel.
(oba se smějí)
T: Nebo „Bill Kaulitz trvale bydlí v hotelu Best Western v Bielefeldu!“.
B: Já nevím… Někdy je to super, ale pak si říkám, že když přijdu domů z večírku, tak na mě budou všichni zírat a možná si o mně budou povídat, víš? Měl bych pocit, že mě někdo sleduje.
T: Vždycky máš pocit, že tě někdo sleduje.
B: A Stitch mi strašně chybí.
T: Tady by psi byli povoleni, ale v Hamburku prý ne?!
B: Ne, nejsou. Opravdu jsme najali hlídače psů, oba jsme to udělali. Jezdili jsme po okolí a hledali někoho, u koho bychom mohli nechat naše milované psy. Denně jsem dostával fotky. A to je další situace, kdy si užívám, že jsem celebrita. Doporučili jsme naši hlídací paní známým a vůbec se jim to nelíbilo. Říkali, že to byla příšerná zkušenost a jejich psi byli úplně rozrušení. Vypadalo to, jako by byli zavření v kleci, tlapky měli celé od krve.
T: Hrozné!
B: Byl jsem úplně v šoku, vždyť jsme je doporučovali! Říkali jsme, že odvádějí skvělou práci. A pak můj přítel řekl: No, možná vám poskytují speciální služby. A já jsem si to nejdřív nedokázal představit.
T: Ale to je opravdu jedna z mála situací, kdy mě baví být celebritou.
B: A já na to: Bull, to si opravdu nedokážu představit. Když jsem tentokrát vysadil Stitche, tak mi paní ukázala psa Marka Wahlberga.“ A já jsem se na to podíval. Říkala: „Tenhle roztomilý pes patří Marku Wahlbergovi. On a Stitch spí v mé posteli. Ostatní ne“.
T: Jakého má psa?
B: Jednoho z těch plyšových psů… jako ty stylizované…
T: Jako Georgův?
B: Ne, takové ty, co vypadají jako plyšáci pro děti.
T: Aaah, španělský instagramový pes.
B: Přesně tak. A měl na sobě takový ten obleček a ona ho dokonce vyzvedla u Wahlbergů doma.
T: Jako ten slavný pes „Boo“?
B: Přesně tak. A pak byla jako: „Tenhle prcek a Stitch jsou jediní, kdo smí spát v mé posteli. Ostatní ne.“ A já jsem jí měl říct, že je to nespravedlivé, ale v tu chvíli jsem byl prostě moc rád.
T: Jaja, slavní psi.
B: Měl jsem pak mnohem lepší pocit, i když si myslím, že je nespravedlivé, že se ke každému psovi nechováme stejně. Ale na druhou stranu jsem super rád, že se o Stitche tak skvěle stará. A teď mi posílá…
T: Bille, nech toho, máme to. Zase se děláme nepopulárními.
B: Posílá mi fotky Stitche, jak jí zmrzlinu z arašídového másla, protože je v LA hrozné vedro. A já jsem trochu znepokojený, že se ke mně nechce vrátit, protože se mnou tyhle věci nechápe. Může být na gauči a dívat se na Netflix…
T: Ty mu taky všechno dovolíš.
B: To není pravda. Ale jeho strýc ho vyzvedne, to znamená ty. Protože já musím zůstat o něco déle a udělat další úžasný výlet za sněhem.
T: Jedeš do Svatého Mořice pořádně makat, slyšel jsem o tom.
B: Na to se opravdu těším. A ty můžeš jet domů za strejdu a vyzvednout Stitche, aby ses o něj postaral.
T: Zpátky do služby.
B: Už jsem mu to slíbil. Poslední týden jsme hodně mluvili o randění, protože naše nová písnička se jmenuje Bad Love. A protože všechno bylo o lásce, naše nahrávací společnost se nás zeptala, jestli bychom se nezeptali…
T: mimochodem… pokud ještě nesledujete náš playlist Kaulhitz a zatím vám unikla „Bad Love“ od Tokio Hotel. Mohu vám ji vřele doporučit.
B: Každopádně… se nás ptali na seznamovací neúspěchy a NoGo. Vždycky jsem si myslel, že nic takového neexistuje. Neexistuje to JEDNO, vždycky je to o chemii. Ale poté, co jsem o tom přemýšlel déle a prošel jsem si nějaké seznamovací aplikace a obrázky rozhovorů, které lidé nahráli… Musím říct, že je tam pár věcí, u kterých bych řekl: „To ne!“. Řeknu vám to za chvíli… ale nejdřív. Co je pro tebe Nogo? Jako že to vidíš a okamžitě tě to odradí?
T: Jenom digitální? Nebo i v reálném životě?
B: Když se podíváš na seznamovací profil v nějaké aplikaci. Když se někdo jen vyfotí a nahraje fotku.
T: Cokoliv, co není moje žena.
B: To chápu. Ale řekněme, že hledáš někoho pro mě. Jen ta fotka… co by bylo něco, u čeho bys řekl: „Ne. To se neděje. To mě úplně odradí.“
T: Hm… snažím se přijít na to, co chceš slyšet.
B: No, je pár věcí, na které se podívám a řeknu si „Ne“.
T: Okousané nehty.
B: Ne, nepřijde mi to tak hrozné.
T: Ach bože, vážně?… Když vidím rozkousané nehty, vždycky si myslím, že to nemají v hlavě v pořádku.
B: Mám rád lidi s výstřednostmi.
T: Máš rád svérázné lidi s okousanými nehty. Na fotce není cítit špatný dech. Co je tam ještě?
B: Nemám rád, když si lidi dělají úplně přestylizovaná selfie.
T: Když je to příliš dokonalé?
B: Ne, ani ne příliš dokonalé. Co opravdu nesnáším, je, když se lidi snaží být roztomilí. Třeba když se snaží udělat roztomilou fotku, jak se tulí. To mě opravdu odrazuje. Roztomilá fotka v posteli.
T: Lidi se tehdy často ptali na fotky, jak se tulí.
B: Dospělý člověk, který leží v posteli a chce vypadat roztomile…
T: Nebo se chce přitulit.
B: Nebo když se opravdu snaží udělat vtipnou fotku…
T: „Hele, podívej se na mě, já jsem úplně šílená.“
B: Vyplazují jazyk, na hlavě bláznivou čepici, dělají divný ksichty. Chci říct… je tam dospělý muž a najednou vidíš fotku, jak se divně tváří.
T: „Hele, já jsem tak cool!“
B: Okamžitě bych ho smetl a pomyslela si: „To snad ne! Proboha.“
T: Ale ty to opravdu děláš. Šviháš opravdu tvrdě.
B: Dělal jsem to… ale neumím to jako ostatní, to víš.
T: Ale teď bys nám mohl říct jednu věc. Exkluzivně na Kaulitzhills. Máš profil na Tinderu?
B: *něco mumlá*
T: MÁŠ?
B: Udělali jsme ho kvůli propagaci našeho singlu, ale smazali nám ho, protože byl falešný. Ty jsi mi swipnul a napsal jsi někomu: „Ahoj, chceš, abych ti ukázal svého plyšáka?“. A on nás okamžitě nahlásil, a tak nás smazali. Měl sbírku želv.
T: „Hej ty, chceš vidět moji sbírku Ü-Ei?“ (postaviček z kinder vajíček)
B: Lidi něco sbírají… Myslím, že to taky nebude jednoduché.
T: Ü-Eier? Existují ještě vůbec?
B: Bez ohledu na to, co se děje! S jakou sbírkou bys souhlasil? Pro mě žádná není.
T: Pro mě taky ne.
B: Představ si, že ti někdo řekne, že sbírá poštovní známky nebo německé mince nebo…
T: Mně by nevadily hrací karty Bayernu Mnichov.
B: V žádném případě.
T: Zboží FC Bayern Mnichov by mi vůbec nevadilo.
B: Ne. Další věc, která mě opravdu odrazuje, je, když někdo hraje příliš mnoho videoher. Pro mě ne.
T: Ale to vylučuje hodně lidí.
B: To ano. Teda, nechci odstrkovat všechny, kdo hrají videohry, ale pokud jde o randění, je to na hranici.
T: Vážně?
B: Jo… sedět s pytlíkem chipsů a hrát videohry…
T: Ale ty sám jsi byl kdysi velkým hráčem „druhého života“. Nevím, jestli to ještě někdo zná, byla to věc asi v roce 2009.
B: Ale teď mám ultimátní seznamku NoGo. Budeš se mnou souhlasit.
T: Vyklop to.
B: Někdo, kdo má domácí zvířata. A to nemluvím o psech a kočkách. Mluvím o lidech, kteří chovají své domácí mazlíčky v malých klecích. Myši, krysy nebo dokonce exotická zvířata.
T: Malého hada.
B: Jo, malého hada nebo… nebo…
T: Ještěrku!
B: Nebo pavouka. Představte si, že se s někým seznámíš, všechno je v pohodě a pak řekne něco jako: „Chci ti představit Freddyho. Můj pavouk! A Freda. Můj had. A pak mám taky pískomila a křečka!“ A co? Chci říct… Kdybych k někomu přišel a on měl křečka, tak by všechno okamžitě skončilo.
T: „Ahoj, Bille, vítej u mě doma a mimochodem… to je Axel, moje tarantule.“
B: Nebo: „Tohle je můj pták Tweetie.“
T: Pták není tak špatný. Aspoň Tweetie by bylo dobré jméno.
B: Je to dobré jméno, ale stejně.
T: Kdybych měl ptáka, říkal bych mu Tweetie.
B: Ale představ si: máš nejlepší rande, všechno je perfektní. A pak přijdeš domů a on řekne: „To je můj ptáček Tweetie.“ Já bych si rovnou řekl: „Páni, asi jsem si to celé špatně vyložil.“ To by bylo něco.
(oba se smějí).
B: Nebo křeček. Já bych křičel. „Prosím tě, nevytahuj ho z klece.“ A pak jsou tu všechny ty piliny a moč na podlaze a všechny ty hovínka, protože je někdy přes den vypouští…
T: A co zlatá rybka ve sklenici?
B: To mi nevadí.
T: Já to věděl.
B: Myslím, že je to v pohodě.
T: Ale taky je to kruté.
B: Je to kruté. Ale mně nepřipadají domácí zvířata v pořádku… Jsou lidé, kteří chovají činčily v malých klecích.
T: To není v pořádku. Ani o tom nemusíme mluvit.
B: To samé s křečky. Proč? Proč bys choval hlodavce v tak malé kleci? Zavolal bych hlídku, aby se ho zbavila, nikdy bych ho nedal do klece.
T: To je stejně špatné.
B: No tak… Nezavřu je do malé klece, vyndám je ven a pak si pochovám křečka.
T: Ne, ale rybičky jsou v pořádku. Zlatá rybka, malý delfín v bazénu.
B: Teda akvárium je hezké, ale to taky nejde. Chci říct… nevytáhneš je z oceánu a nedáš je tam, ale…
T: Každý, kdo viděl Hledá se Nemo… oni vylezou z moře, ale každý, kdo viděl ten film, ví, že to nejde.
B: Dalším depresivním příběhem tohoto týdne bylo měření našich zájezdových kostýmů. Měli jsme celý den plný rozhovorů, a pak jsme jeli do studia a naše kostýmní výtvarnice nás přišla změřit na turné. Teď začínáme zkoušet a dávat dohromady scénu. A všichni říkali: „Ne, já nechci jít první, protože jsem určitě přibral.“ Všichni jsme věděli, že jsme od roku 2017, kdy nás naposledy měřila, přibrali.
T: Můžu oznámit, že přibraly jen moje bicepsy.
B: Ne! Byl jsi na 1. místě s 9 cm na břiše, vole.
T: Blbost. Teď už jsi vážně kreativní.
B: To si musíš představit, 9 cm. To je pěkná role, kterou sis na břicho naložil. A to jsem měl jen 4 cm. Byl jsem docela spokojený. Ale bylo to pro mě trochu depresivní. Musím to natrénovat. Víš, co mě taky štve? Tyhle kohoutky. Hotel se mi opravdu líbí, až na ty kohoutky.
T: Když musíš zapínat teplou a studenou vodu zvlášť.
B: DÍKY. Věděl jsem, že se mnou budeš souhlasit. O co jde?
T: Je to tak komplikované… že trvá hodinu, než si nastavíš vodu. Dávám přednost staromódním kohoutkům s jednou rukojetí. Ale musím uznat, že to vypadá lépe, když jsou kohoutky dva. Přesto je jednodušší mít jen jednu rukojeť a nastavit správnou teplotu.
B: Ale když teď stavíš nový dům… jakou baterii by sis vybral?
T: To je dobrá otázka.
B: Chci říct… Já mám doma taky dvě baterie, ale mám pocit, že to není takový extrém jako v hotelech. Když otočíš jedním… moc horkým. Pak musíš zapnout druhý a čekat, až vychladne…
T: Nejhorší je, když pustíš horkou vodu a vytéká jí tolik, že nemáš šanci nic nastavit. Už se to snažíš dělat co nejšetrněji a stejně z ní vytéká tolik vařící vody, že si okamžitě spálíš prsty. A je jedno, kolik studené vody přidáš, prostě se to neochladí. A zároveň… mít jen jeden kohoutek opravdu nevypadá hezky.
B: Proto je to těžké. Chtěl bych mít kohoutek, který má vždycky správnou teplotu.
T: Vždycky.
B: Vždycky.
T: Nebo kohoutek, který má stejně vlažnou vodu na obou stranách. Chci říct… v koupelně pro hosty nikdy nepotřebuješ opravdu horkou nebo opravdu studenou vodu.
B: Přesně to mám na mysli. Proč neexistuje malý termostat, který jednou dokonale nastavíš, a pak už jen stačí pustit vodu.
T: To by určitě fungovalo.
B: Jeden z kohoutků by tam mohl být jen proto, aby to dobře vypadalo.
T: To je skvělý nápad.
B: To asi udělám, až budu přestavovat svůj byt.

KAULITZ KOLUMNA

B: No, novináři se zase předvádějí v tom nejlepším světle. Během našeho podcastu Kaulitz Hills se mi jen velmi zřídka stávají chvíle, kdy si říkám, aha, o tom jsem neměl veřejně mluvit. Ale minulý týden se mi to stalo. Všichni psali, že jsem podstoupil plastickou operaci.
T: Ale to jsem řekl já… Já jsem řekl, že tvoje zkrášlovací procedury se nepovedly.
B: Ne, ty jsi řekl…
T: Já jsem říkal, že tě tvůj telefon nepoznává.
B: Ne, řekl jsi kosmetické procedury, to není plastická operace. Plastická operace je…
T: No tak teď jsi malicherný, ty… (směje se)
B: Ne, ne, ne, ne, ne, ne, poslouchej, plastická operace je, když jsi pod narkózou, někdo něco řeže, je to operace, je tam narkóza. Kosmetický zákrok může být cokoli, počínaje maskou a konče…
T: Maska není kosmetický zákrok. Promiň, ale to není pravda.
B: Zkrášlovací procedura může být také opravdu skvělé vyčištění…
T: Dobře, jen si to chceme ujasnit, Bill si nechal udělat jen rty, upravit nos bez anestezie a změnit proporce obličeje, pak si nechal vytetovat vousy, vlasy a obočí.
B: Ale všechno ostatní je skutečné.
T: Všechno ostatní je skutečné, kromě těch implantátů v hrudníku. A také bez anestezie.
B: Ale…
T: Všechno ostatní je skutečné.
B: Ale to je to, co říkám, když slyší o zkrášlovacích procedurách, všichni si říkají, panebože, zkrášlovací procedura, například upíří lifting – to dělám docela často. Upíří lift, nic se nepřidává…
T: Je to jako nic (směje se).
B: Jo, nic to není, odeberou vám krev, je to mikrojehličkování, je tam spousta jehliček, které mají stimulovat kůži, aby se sama zregenerovala. Nic se do ní nevstřikuje, nic zvenčí. To je také kosmetická procedura. Nenechal jsem si nic řezat – ale i kdyby, tak je to úplně v pořádku, ale stejně se teď o tom mluví. Třeba dnes Bill Kaulitz nemůže kvůli plastické operaci používat občanku – a teď se na to zeptám i našich tiskových právníků. Jsou snad šílení?
T: To proto, že jsem o tom spekuloval.
B: Jo, ale my jsme řekli kosmetický zákrok, a ne plastickou operaci. Oni jsou šílení. Všechny bulvární časopisy to napsaly.
T: Tak to je. Já chodím na procházku, abych stimuloval pleť studeným vzduchem, spoustou kyslíku, chodím na procházku do lesa, takže tvář je stimulovaná, a Bill dělá upíří lifting, to je rozdíl.
B: A pak tady: „Příliš mnoho zkrášlovacích procedur – jeho ID obličeje už ho nepozná“ – jediní, kteří použili správné slovo. Jeho telefon už ho nepozná – Bill Kaulitz chodí příliš často ven. No jo, no.
T: Jo no. Ale nemusíš se bát, pořád ti můžu telefon odemknout.
B: Jo. Ale vážně, copak to nikdo jiný nemá? Přece mi neříkej, že se někdy ráno neprobudíš, nemáš zmačkaný obličej, nedržíš si telefon před obličejem a on tě nepozná? Nikdy se ti to nestalo?
T: Ne.
B: Tomu nevěřím.
T: Já nemám ani Face ID. To je důvod.
B: Aha, dobře. No dobře.
T: Pořád používám klasický kód. Telefon používám jen na psaní zpráv a na volání lidem. Nic jiného s ním nedělám.
B: Hm, dobře. Každopádně mě to naštvalo. Taková blbost. Píšou o mně, jako bych byl ten chlap… jak se jmenuje? Ten, co měl tolik operací, že už ani nepoznáš jeho obličej.
T: Botoxová dvojčata.
B: Ne, ne botoxová dvojčata.
T: David Hasselhoff.
B: Ne… ten, co…
T: Dieter Bohlen.
B: Ne, ten…
T: Mickey Rourke.
B: ANO, Mickey Rourke! Každý, kdo si ty noviny přečte, si teď pomyslí „no jasně, že si nechal udělat plastickou operaci, vždyť tak vypadá, hehehe“. A co ty, jak to šlo tento týden? Lépe?
T: Ano, pro mě to bylo mnohem lepší… Neměl jsem tolik titulků, tenhle týden jsi je měl jen pro sebe. Když jsem si je přečetl, říkal jsem si no jo, to bolí, protože je to pravda. Ale myslím si, že je neuvěřitelné, jak to lidé zvládají – myslím tím, že se s tímhle podcastem v podstatě svlékáme do naha, to víš, ale vždycky se divím, jak se lidem daří udržet příběhy mimo bulvár. Myslím, že je to ještě zajímavější – například není moc příběhů, které by mě opravdu zajímaly, ale tenhle, ten by mě zajímal, jak se nikdy nedostal ven. Je to například z jednoho z našich oblíbených seriálů. Nemáme moc nočních pořadů, které bychom opravdu milovali, nebo pořadů vůbec, jeden z těchto pořadů byl…
B: Roche und Böhmermann.
T: Roche und Böhmermann, ten byl…
B: Výkřik Jana Böhmermanna, který je podle mě úžasný, mám ho moc rád.
T: Mimochodem, to byla moje první otázka, říkáš Roche (anglická výslovnost) nebo Roche (vyslovuje se Roš)?
B: Říkám Rosh, ale myslím, že se to vyslovuje Roche. Miluju miluju miluju Charlotte, křičím.
T: Miluju obě.
B: A taky Olliho Schulze, toho taky miluju.
T: Ale teď je to pořad, který jsme oba měli moc rádi, a Olli Schulz tam byl taky hostem, velmi často, nebo aspoň jednou. Ten pořad prostě skončil ze dne na den.
B: ANO, to mě zajímá!
T: No a nikdo nikdy nemluvil o tom, proč. Ví se jen, že mezi těmi dvěma došlo k hádce.
B: Rád bych byl zase hostem v pořadu Fest und flauschig, pak bychom se mohli zeptat Jana.
T: Rád bych věděl proč.
B: Já taky.
T: Proč to nikdy neřekli? A jak? Byl o to velký zájem veřejnosti a média obvykle hledají důvody tak důkladně, že něco najdou – a mohou, protože mohou říct, že je ve veřejném zájmu, aby se to vědělo. Mohou si stoupnout před dveře a říct „chceme vědět, proč jste se pohádali, protože je to ve veřejném zájmu“.
B: Ale oni jsou oba takoví mediální profíci, že určitě oba prostě mlčeli.
T: Jo, ale kdybych byl novinářem BILDu, tak bych stál před dveřmi Jana Böhmermanna, dokud by mi neřekl proč.
B: Ale Tome, vážně, kdybych byl novinář, nikdy bys mě nemohl pustit, protože bych taky celé dny stál před domem Stefana Raaba, abych viděl, co dělá. Jsou takoví lidé, kteří jsou tak bohatí z toho, co udělali v televizi, ale vůbec nejsou na očích veřejnosti svým soukromým životem. Stefan Raab – kde bydlí?
T: To nikdo neví.
B: Jak dům vypadá? Jak vypadá manželka? Kolik má dětí? To nevíme. A to proto, že byl tak vlivný, že zabránil médiím, aby to zjistila, ale on je takový mediální člověk, a stejně jsme se to nedozvěděli.
T: Kdybych byl novinář, tak bych byl zlejší mnohem víc.
B: Musím říct, že Stefanu Raabovi závidím. Protože se mu to podařilo.
T: Jsou taky kapely, který…
B: Tolik kapel.
T: Třeba Slipknot, o jejich soukromém životě nevíš.
B: Jo, tolik jich je. Vždyť ani o Rammstein nevíš.
T: Jo, jen o Tillovi trochu… Chci říct, že víme asi víc než většina lidí, ale… smích.
B: Jo, ale i tak.
T: Ani u něj toho lidi moc nevědí.
B: Jo a všichni ti lidi, co mají masku, byli chytří.
T: I u Tokio Hotel, kdo je bubeník? Co dělá v soukromém životě?
B: Směje se
T: Ty to nevíš, směje se
B: A samozřejmě jsem si opilý psal se svými pěti bývalými, to taky hodně lidí psalo. Nejsem šťastný. Dal jsem drbárnám tolik důvodů, aby o mně psali, a všechny to překroutily jako vždycky, NENÁVIDÍM, že to vždycky překroutí. Když nás posloucháte, tak prostě pište o výrocích, jak je říkáme. Vím, že nás posloucháte, tak si prostě napište, co říkáme, už tak je to dost zajímavé.
T: Jsi opilý.
B: Ano, jsem.

DURCHGEKAULITZT

T: Durchgeeeekaulitzt. Chceš všem říct, kdo je hlasem našich znělek? Nebo to máme nechat v tajnosti?
B: Ne, necháme si to v tajnosti. Co si všichni myslí, kdo to je?
T: Jo, mohli byste nám to poslat jako zpětnou vazbu. Jak se ti líbí můj pokoj?
B: Jak to myslíš?
T: Myslím tím, že je to prezidentské apartmá, to se obvykle neví.
B: Směje se Je hezký s těmi balónky se srdíčky a růžemi, ale začínají být cítit hnilobou.
T: Nechal jsem je zaizolovat, aby se to tolik neozývalo chodbou.
B: Jo, to se ti povedlo.
T: Jo.
B: Christin napsala: Ahoj lidi, chtěla jsem se k vám vrátit ohledně té DNA, před časem byl titulek – a teď Tom – bratr poslal své dvojče na 19 let do vězení, i když byl viníkem on. Tady je odkaz na ten příběh.
T: Tomu nevěřím. Já bych to udělal taky, ale nevěřím tomu.
B: Já ti nevěřím.
T: Hm, nevím.
B: V tom případě bych dokonce, jako kdybys to udělal ty a oni by řekli, že si myslí, že je to Bill, tak bych šel do vězení za tebe.
T: Hm. Já taky. směje se. Ne, vážně…
B: Já bych to udělal.
T: Jo, já taky, myslím, že bychom se bavili o tom, kdo by měl jít.
B: Pro koho by to bylo lepší.
T: Jo, pro koho by to bylo lepší. A záleží na tom, jak dlouho.
B: Já bych teda nejradši šel do vězení. Chtěl bych se s někým seznámit.
T: Jo, taky bych tam chtěl jít.
Oba se smějí
B: Chtěl bych jít na schůzku.
T: Já mám ženu a děti, pro tebe je to jednoduché.
B: Jo, proto myslím, že bych kvůli tobě šel do vězení. V mé situaci bych řekl, že bych šel.
T: Já bych tě taky poslal do vězení kvůli mně, směje se.
B: Já bych šel do vězení za tebe. NIKDY bych něco neudělal a pak řekl, že to bylo moje dvojče. To by bylo šílené. To bych nikdy neudělal.
T: Ne.
B: Bez ohledu na situaci.
T: V jaké situaci?
B: Nevím, neklikl jsem na to. Ona to také řekla: Ještě nepříjemnější než to, že si musíte zout boty přede dveřmi, je, když si kvůli dřevěné podlaze vezmete pantofle. Když lidé říkají: „Mohl byste si prosím vzít i tenhle pár pantoflí?“. Hm… musím mít na sobě ty smradlavé věci, které měli všichni hosté a lezli do nich svýma smradlavýma nohama, a teď je musím mít na sobě já? Kvůli dřevěné podlaze? Ne, díky. A pak máš v rohu křečka a hada… smích.
T: Jenom na padesátimetrovou jachtu, tam si boty klidně sundám, ale…
B: Jo jo, ale u jachty, to si říkám, prosím tě, nech si boty. Vážně.
T: To si říkám pořád, prostě předělat podlahu?
B: Přesně tak, ta loď stála 50 milionů, teď si musím sundat boty, to si nemůžeš dovolit předělat podlahu?
T: Jo, vždycky říkají, že kvůli slané vodě, že je to fakt drahý, to je fuk.
B: No jo, ale prosím tě, když máš tolik peněz a takovou jachtu, tak co záleží na tom, kolik stojí předělání podlahy? Nedělej takový povyk. Nesnáším lidi, co dělají povyk.
T: Ale musím říct – doteď, ať byla loď jakkoli velká, vždycky jsem si musel sundat boty.
B: Vždycky jsem si sundával boty.
T: Je jedno, který multimiliardář vlastní loď, vždycky boty dolů.
B: Říkám ti jednu věc, že když já budu vlastnit loď, můžeš přijít s vysokými podpatky. Přijď na loď, tancuj, vysoké podpatky si nech na nohou.
T: Good to known, that I can keep my high heels on. (Dobré vědět, že si můžu své vysoké podpatky nechat na nohou.)
B: Jo, nech si je.
T: Saskia nám napsala, že v Sydney je bar, který se opravdu jmenuje Tokio Hotel. A já jsem se tě chtěl zeptat – nikdy jsme nebyli v Sydney, nikdy jsme nebyli v Austrálii. Myslím, že je to šílené, měli bychom to jednou udělat… Ale chtěl jsem se tě zeptat, znám tě, takže si myslím, že bys tam jel a řekl bys, páni, ten bar se jmenuje Tokio Hotel, měl bych zavolat svému právníkovi a říct mu, že jsme to mezinárodně chránili…
B: Ne… No, ano, ale… ne…
T: Zcela vážně, viděl jsem tu situaci v televizi, bylo tam takové malé městečko na předměstí, byla tam pizzerie. Pro tebe jako pro někoho, kdo o fotbale nic neví, to asi není snadné pochopit, ale ten chlápek tu svou pizzu nazval Champignons League (směje se). To je skvělý nápad! (Žampionová liga)
B: Jo.
T: Vytvořil pizzu a nazval ji Champignons League. A teď UEFA – jedna z nejbohatších společností na celém světě – a zažalovala toho chlápka z malého města, protože svou pizzu nazval Champignons League.
B: To se nedělá.
T: Protože si chránili název „Liga mistrů“, chci říct, že ty asi ani nevíš, kdo hraje Ligu mistrů?
B: Basketbal.
T: … ne. Myslel jsem, které týmy, ale basketbal je stejně špatně. Už jsem ti to vysvětloval.
B: vzdychá
T: Nejlepší z…?
B: z Německa.
T: Ne, to je Bundesliga. směje se.
B: Já nevím, člověče.
T: Takže ti nejlepší z… je to trochu složitější, ale nejlepší týmy v Evropě hrají Ligu mistrů.
B: Jo, dobře.
T: Takže UEFA, ta vlastní Ligu mistrů a zažalovala jednoho chlápka, protože nazval svou pizzu Liga šampionů. Což je dobrý nápad. A teď jsem se tě chtěl zeptat, jestli se chystáš žalovat toho chlápka s barem v Sydney, když jsi v podstatě skoro stejně bohatý jako UEFA.
B: Bohatší.
T: I když ten nápad s Tokio Hotel jsem měl já, musím říct. Ty jsi to chránil, ale byl to můj nápad.
B: No, už jsem viděl lidi, kteří někde prodávají moje oblečení se stejným logem. Před časem mi někdo poslal obrázek, je tam moje fotka, která visí v obchodě s brýlemi v nějakém zasraném, ani nevím, jakém, jako svědectví. Nemůžeš být po tom všem, přece nebudu žalovat nějaký obchod v nevím kde jen proto, že použili můj obličej a brýle na mě ve photoshopu a předstírali, že jsem byl referencí pro ten obchod…
T: Ale není to taky podlost?
B: I kdybych mohl, nestojí mi to za to.
T: UEFA je… oni ani nepoužili fotku nebo tak něco.
B: A nepoužil ani název, udělal slovní hříčku s těmi slovy.
T: Jo, udělal slovní hříčku.
B: Tak si říkám, já bych to nikdy neudělal.
T: Malá pizzerie.
B: Jo, já vím, malá pizzerie, to bych nikdy neudělal.
T: To je fakt hnusný.
B: Jo, to je fakt hnusný. Já útočím jenom na lidi, kteří jsou na stejné úrovni jako já, finančně, intelektuálně, jakkoliv, na všechny, kteří takoví nejsou, bych nikdy…
T: Takže vy všichni víte…
B: Vždyť jsme měli lidi, kteří dělali kariéru, protože předstírali, že s námi pracují, říkali, že vytvořili můj make-up nebo můj účes, kašlat na to…
T: Seru na to, koho to zajímá…
B: Ať si mluví, na tom nezáleží.
T: V tuhle chvíli chci všem říct: Klidně si tam dejte mý sochy, klidně říkejte svým restauracím nebo dětem mým jménem, to všechno je bez problémů. Já bych se nezlobil.
B: Přišla nám spousta skvělých zpráv, mám tu jednu od Sarah, napsala „Ahoj vy dva, mám dvě otázky, ale nejdřív vám chci říct, že se mi podcast líbí. Identifikujete se jako Němci, z Magdeburku, Američané nebo Kaliforňané?“.
T: Zopakuj to, Němci…
B: Pro mě to ani nemusím opakovat, protože se neidentifikuji jako nic.
T: Ne, to je pravda.
B: Já nemám ten patriotismus. To jsem nikdy neměl. Když mi lidi říkají, aha, tvoje škola, musíš být hrdý na město, odkud jsi, a já na to, co? Proč? Neudělal jsem nic, abych toho „dosáhl“, přestěhoval jsem se tam, protože se tak rozhodli rodiče nebo protože mě tam zavedla moje cesta. Buď jsem se tam měl dobře, nebo špatně, ale ať už jsem se tam měl jakkoli, tedy často říkáme, že to tam stálo za hovno, a upřímně řečeno, stálo to za hovno, tak neříkám „ale tady mám kořeny“. Moje kořeny, to je něco úplně jiného, to je něco, co máš v srdci.
T: Přesně tak.
B: Hodnoty, který máš, co máš v sobě, to nemá nic společnýho s městem, ze kterýho pocházíš. Je úplně jedno, z jakého jsi města.
T: Ale…
B: Z jakého jsi města, z jaké jsi země, na tom nezáleží. To můžeš mít taky rád, můžeš říct, že miluju svoje město, měl jsem tam skvělý dětství, ale nemám rád, když mi lidi vyčítají, že nejsem upřímnej ohledně toho, odkud jsem – řeknu ti, odkud jsem, ale nebylo to skvělý a je to v pořádku. Každej má jinej příběh, takže pff…
T: Jo, pro mě jsou jen dvě věci, se kterými se ztotožňuju, zaprvé to, že jsem žák Kurfürst-Joachim-Friedrichovy školy, a…
B: A Bayern Mnichov.
T: a členem Bayernu Mnichov.
B: Jo, nuda, to jsem věděl.
T: To jsou jediné věci.
B: Takže bych řekl, že když jsem Němec, z Magdeburku, Američan nebo Kaliforňan, netuším, nemám pocit, že se se mnou někdo baví, když je to o těchto věcech. Kdyby se mě někdo v Americe zeptal, jestli je v místnosti Němec, tak se asi ani neotočím, ale ne proto, že bych nechtěl, ale protože nemám pocit, že se mnou mluví, a kdyby se mě někdo zeptal, jestli je tam někdo z Magdeburku, tak se neotočím, protože to tak necítím.
T: No, ty jsi z Loitsche, ne z Magdeburku.
B: A kdyby se mě někdo zeptal, jestli je tam Američan nebo Kaliforňan, taky bych se neotočil. I když tam žiju už 12 let. Na tuhle otázku nedokážu odpovědět…
T: Kdyby se mě někdo zeptal: „Je tu nějaký Tokio Hoteler?
B: Pak ano.
Oba se smějí
B: Kdyby se někdo zeptal „je tady Bill?“, tak ano, protože jsem, kdo jsem, a nemá to nic společného s tím, kde jsem vyrostl, je mi to jedno, žil jsem v tolika různých městech, byla dobrá i špatná, nezajímá mě to. Ale zajímavá otázka, protože vím, že pro spoustu lidí je to jiné. Chodíš nakupovat do Erewhonu, toho supermarketu, kde jogurt stojí 50 dolarů?
T: Mhm.
B: Ano… No, já tam nechodím, protože je to moc daleko od místa, kde bydlím, ale chodím do podobného obchodu, který je myslím taky hodně drahý, a teď jsem se tě chtěl zeptat, Tome, kolik stojí litr mléka?
T: No, to má různé ceny…
B: V L.A.
T: to je taky jiné.
B: KOLIK stojí litr mléka? V obchodě, kam chodíš nakupovat?
T: Já vůbec nechodím nakupovat, směje se, mně to někdo přiveze.
B: To je ještě horší. Ale myslím, že nevíš, kolik to stojí. Kdyby ses mě zeptal…
T: Dobře, tak to odhadneme.
B: Na tři…
T: Jeden litr…
B: NE NE NE NE NE. Na tři.
T: V Americe nejsou žádné litry.
B: To je mi jedno, jedno balení mléka.
T: Jedno balení je 1,5 nebo 2 litry.
B: Je mi to jedno, víš, co myslím, ta balení, která se dají koupit. Říkáme na dva tři, kolik si myslíme.
T: V dolarech nebo v eurech?
B: V dolarech. Jedna, dvě…
T: POČKEJ. V Americe, kam chodím nakupovat, dobře.
B: Mám něco v hlavě. Myslím, že… Tři, dva, jedna. Pět dolarů a padesát dva centů.
T: Tři dvacet. Páni. To je drahé, řekl bych, že tři dvacet.
B: No, to netuším. To bychom si museli ověřit.
T: Musíme to zkontrolovat… Vsadíme se? Ne, já bych na to nesázel.
B: Ne… Ne, nejsem si jistý. Nevím, taky nevím, kolik stojí sýr…
T: To opravdu záleží na tom, který sýr, je to jako s vínem, můžeš si ho koupit za tři eura nebo za tři sta nebo za tři tisíce. Je to opravdu různé.
B: Mhm.
T: U sýrů je to stejné.
B: Jo, my ne…
T: Když je sýr starší a víc smrdí, je dražší.
B: my o tom moc nevíme.
Oba se smějí
B: Nesnáším smradlavé věci, uf.
T: Já taky. Stal se z nás podcast pro chytráky.
B: mhm, ano.
T: Kvůli tobě. Rádi analyzujeme jazyk ostatních a dostali jsme zpětnou vazbu od Marion, nelíbí se jí, když někdo říká, nebo odkud to pochází, ne že by se jí to nelíbilo, ale ptá se, proč lidé říkají „ich bin auf Arbeit“ (pozn. překladatele: znamená to „jsem v práci“, ale řečeno gramaticky špatně, něco jako „jsem na práci“). To není gramaticky správně. Řekl bych, že jsem to tak říkal.
B: Jo, to jsem chtěl říct, to znám.
T: „Ich bin auf Arbeit, neumím mluvit“. Myslím, že jsme to takhle říkali. Ale teď se ptám, jestli jsi někdy řekl následující věc: „malochen“ (pozn. překladatele: je to slovo pro práci, ale tak nějak, jako by pro vás práce byla mučení a nenáviděli jste ji).
B: Jo, někdo v naší rodině to řekl.
T: MALOCHEN, malochen.
B: Jo, myslím, že je to velmi negativní slovo, protože je to…
T: Malochen je negativní druh práce, že?
B: Jo, říká to „nenávidím všechno, co dělám, a proto nenávidím největší část svého života“.
T: Jo, „nenávidím svou práci“.
B: Když řeknu „malochen“, znamená to, že celý den dělám hovno.
T: Směje se. Když se na tebe podívám a říkám si, že se vracíš a říkáš: „Aha, já jsem byl v Hamburku těch pár dní a byl jsem jenom malochen“.
B: Přesně to myslím, byl jsem v Hamburku a celý týden jsem pracoval – a zaplaťpánbůh, vím, že mám štěstí a jsem za to vděčný a že to tak nemá každý…
T: Pro mnohé je to malochen.
B: Dělal jsem všechno, co mám rád, v Hamburku jsem se měl tak dobře a jsem za to vděčný. Lidi byli tak milí a já jsem se na to tak těšil a bylo to ještě lepší, než jsem si představoval. Samozřejmě je to těžká práce, ale…
T: Ale nemůžeš si splést malochen s tím, že bys opravdu tvrdě pracoval nebo dělal všechno, co můžeš, je to něco jako já tvrdě pracuju, ale strašně mě to štve.
B: Jo, to jsem říkal, že jsem tvrdě pracoval a byl jsem unavený a někdy mám pocit, že bych nejradši utekl, protože už to nemůžu dělat, ale taky to miluju a nikdy bych neřekl malochen, protože to by mě museli lidi tahat, protože to nechci dělat. A myslím si, že každý, kdo to slovo malochen používá pro svou práci, by se měl zamyslet nad tím, jestli nepotřebuje ve svém životě něco změnit. Je mi líto malochen lidí, je to na nic. Myslím si, že pokud se vám to tak nelíbí, že to slovo používáte, měli byste něco změnit.
T: No, myslím, že se musím zamyslet nad tím, jestli dělám správnou věc s Tokio Hotel.
oba se smějí
B: Víš, co se mi tento týden líbilo? Tolik lidí bylo tak milých, že jsme minulý týden měli téma o tom, jak se říká „Sie“ (pozn. překladatele: formální způsob, jak se v němčině řekne „Vy“ –  vykání), takže hodně lidí psalo: „Takže když teď přijdu na meet&greet, mám říkat Vy, když s vámi mluvím?“ a já si říkám, že ne, samozřejmě že ne.
T: Ale ne.
B: Na meet and greet, pokud je to s kapelou, když potkáš někoho, kdo je fanoušek, tak se neříká Sie (Vy) – tomu rozumím. To bylo tak roztomilé. Tolik lidí se teď bojí…
T: Ohh…
B: Říkají „máme pozdravit pana Kaulitze?“, a já říkám NE, ne, mluvil jsem o službách. Když dostávám službu jako všichni ostatní a všem vykají, tak chci, aby mi taky vykali. Nechci být jediná osoba, které se tyká jen proto, že…
T: Když někoho potkám a on mě o něco požádá, soukromě, a to je pro mě soukromé, jako „hej, můžu se tě na něco zeptat nebo můžeme se vyfotit?“…
B: Pak samozřejmě můžeš tykat!
T: Pak můžeš tykat.
B: Já mluvím o – a to si musíme ujasnit – o službách.
T: Třeba v restauracích.
B: V restauracích, letušky…
T: Letušky…
B: Každý, kdo pracuje ve službách…
T: Pokojová služba, takové věci.
B: V soukromí může každý tykat, určitě.
T: A šlapky? Mohou tykat? To je taky služba. smích
B: Hmmm… přemýšlím, jestli by mě to vzrušovalo. Ne, ale víš, co jsem si teď uvědomil, když nadáváš a vykáš…
T: „Sie haben ja wohl den Arsch offen!“ (pozn. překladatele: těžko přeložitelné, slova se doslova překládají jako „Máte otevřenou prdel!“).
B: „Sie wollen mich ja wohl verarschen, Alter!“ (Chcete mě ošukat!“)
oba se smějí
B: Vykat, když nadáváš, to je další úroveň, to se mi líbí.
T: Myslím, že je to úžasné.
B: Myslím, že to příště zkusím. „Poslouchejte mě, VY!“ „Poslouchejte mě, VY kreténe!“
Oba se smějí
B: „Poslouchej mě, VY honibrku! To je nehorázné!“ To jsem slyšel tento týden a líbí se mi to. A abychom zůstali u tématu mluvení, miluju lidi, kteří říkají „Zven“.
oba se smějí
B: Zvennie. Místo Sven, Zwennie. Nebo říkají Zsychologové.
T: Ne, tady je moje tarantule Zvennie.
Oba se smějí
B: Zvennie. Lidé, kteří používají z místo s, a říkají Zvennie. A to mě napadlo, protože nám napsal někdo jménem Sven.
T: Mhm.
B: A on se ptal, no, byl to hodně dlouhý příběh, proto ten e-mail nečtu celý, Svene, ale…
T: Takže Tzven s tz jako prvními písmeny. že?
B: Ano – ne, s zw, Zwen.
T: Tzw.
B: NE tzw
oba se smějí
B: On se ptal, a my jsme se na to ptali tak často, jestli byte si mohli vyměnit tělo – ten příběh byl trochu jiný, ale on se ptá, jestli bychom si mohli na týden vyměnit tělo nebo se prostě dostat do těla někoho jiného, eh, to bych udělal hned.
T: Ano.
B: často jsme si říkali, jak by bylo úžasné být na týden Gustavem, nebo bych rád byl na jeden den Angelou Merkelovou. Kým jiným bys chtěl být?
T: Přemýšlím o tom, kým jiným bych byl…
B: Byl bych spoustou lidí. Třeba Gustav, tím bych chtěl být na jeden den, Gustavem, naším bubeníkem. To by se mi líbilo. Myslím, že by to bylo… uvolňující.
oba se smějí

SLADKÁ – STŘEDNĚ OSTRÁ – EXTRA OSTRÁ

Poznámka překladatele: Varování před spouštěčem pro tuto kategorii. Týká se tématu smrti
B: na téma Gustav… Tento týden jsme ho požádali, zda by nám s touto kategorií nepomohl.
T: Protože v podcastu ještě nikdy nebyl.
B: Ale víte co, ti dva náš podcast neposlouchají, ti dva.
T: Prasata.
B: Prasata.
T: Proto o nich můžeme kecat, to je dobře.
B: To se mi líbí. Například Georg, o něm jsme mluvili sračky a on to ani neví.
T: Jo, on to neví.
B: Tak si to přehraj, tu zprávu, co poslal Gustav.
T: Dobře.
G: Kaulitz Hills, umm… když sníš, chtěl bys raději vědět, kdy umíráš… nebo neumíráš… nebo bys chtěl žít věčně a vidět umírat všechny své blízké.
T: Když chceme vědět, že umíráme…
B: Neumírání…
T: Když umíráme? Počkej, co to bylo?
B: Umírání, neumírání… Nebo vidět všechny ostatní umírat? To je to samé.
T: Nebo žít věčně.
B: Věčně řekl?
T: A muset vidět všechny ostatní umírat.
B: Dobře, sladké a…
T: Počkej, co bylo to prostřední, umírání?
B: Umírání, neumírání…
T: Počkej, počkej, počkej, vědět, že umřeš, nevědět, že umřeš…
B: A pak žít věčně.
T: Ne, nevědět, že umřeš… počkat… vědět kdy… smích Vědět, kdy umřeš. Neumírání. Nebo žít věčně.
B: Neumírat ve smyslu… Ale to je žít věčně.
Oba se smějí
B: To nedává smysl.
T: Počkej…
B: To nedává smysl, to je blbost, on… to je typické.
Oba se smějí
B: To prostě nedává smysl. Je to pro Gustava tak typické.
G: Kaulitz Hills, umm… Když sníš, chtěl bys raději vědět, kdy umíráš… když neumíráš… nebo bys chtěl žít věčně a vidět umírat všechny své blízké.
T: Vědět, kdy neumíráš, co.
B: To nedává smysl, to není otázka pro tuto kategorii, je to typické pro Gustava. Nedává to smysl, zase to nepochopil správně, a to buď chceš vědět, kdy umřeš, nebo to nechceš vědět. To je jedna otázka.
T: Dobře, ale nemůžeš to roztřídit do tří kategorií.
B: Ne, to je jedna kategorie. Takže se ptá, jestli chceš vědět, nebo nechceš vědět, a jestli chceš žít věčně. Ale to jsou otázky, to opravdu není na třídění do kategorií. Jsou to otázky.
T: A?
B: Hm, jo… na to jsem nebyl připravený.
T: smích Je to ale správná otázka, už nějakou dobu mi leží v hlavě… Chtěl bys…?
B: Ano, to vím hned.
T: Opravdu? Protože já bych si myslel… jo, neumírat je skvělý, když máš pocit, že můžeš žít věčně.
B: V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ. Ne.
T: Vážně? To by mě zajímalo.
B: Ne. Myslím si, že život je takhle vzrušující a výjimečný jen proto, že má v jednom okamžiku konec. To je všechno. Život je takový, jaký je, a tak výjimečný proto, že je tak snadno zlomitelný.
T: Ale není to pro spoustu lidí…?
B: A je to smutné…
T: Ale nejsou lidé zahleděni do života a nudných dnů a neuspokojují se s věcmi, které je ve skutečnosti nedělají šťastnými…?
B: No jo, ale představ si, že bys mohl žít věčně, já bych jen ležel na gauči a všechno jedl a nic nedělal.
T: Ne, kdybych mohl žít věčně, tak bych vyzkoušel spoustu věcí. Třeba bych hned vykradl banku.
B: To je pravda, já taky.
T: A víš co?
B: Jo, ale ve skutečnosti bych to nechtěl, protože nechci vidět všechny kolem sebe umírat.
T: Jo, to je fakt na nic.
B: Myslím, že je to mučivé, být tady pořád a vidět umírat všechny, které mám rád. Nesnáším loučení.
T: Ale myslím, že by sis na to zvykl, musíš si to představit…
B: Ne, ne.
T: Musíš si to představit, je to otázka perspektivy. Buď jako lidé žijeme od nuly do… no, do devadesáti, když to dobře dopadne. Psi, pokud to jde dobře, žijí od 0 do 14, v průměru, víš, co myslím, takže pro jejich život je to celý život. Ale představ si, že bychom neumírali, pak by náš život byl od 0 do, já nevím, 5000, takže by to bylo normální a pro nás by bylo normální vidět lidi kolem sebe umírat.
B: Jo, to bych nechtěl.
T: Třeba psi, pro ně je normální, že odejdou dřív než my.
B: Jo, to chápu, ale já bych nikdy nechtěl… Kdyby někdo zmáčkl tlačítko a řekl, že můžeš zmáčknout tohle a budeš žít věčně, tak bych ho nikdy nezmáčkl.
T: Z tvého pohledu.
B: Jo, z mého pohledu, pro mě osobně. Každý to může vidět jinak, ale pro mě osobně bych to nikdy nezmáčkl, protože by to nebylo pro mě. Myslím si, že život mi někdy připadá strašně dlouhý a někdy taky strašně krátký.
T: Velmi krátký, ano.
B: A to je to, co dělá život vzrušujícím, tak to je, jsme tu tak krátce a…
T: To je to, co myslím, když si vzpomenu, že je mi teď 32 let, tak mi to připadá krátké.
B: Pak mi to připadá krátké, to jo, ale někdy si říkám, že už bych nechtěl mít patnáct. Ne.
T: Patnáct ne, ne… ale možná.
B: 25, to jsem vypadal skvěle.
Oba se smějí
B: No jo… ale já bych to chtěl vědět hned! Hned.
T: Ohh, to je těžká otázka…
B: Ne, jsem si jistý. Kdyby někdo řekl: „Vím, kdy umřeš, chceš to vědět?“. Řekl bych ano, řekni mi to.
T: Ne, ne. Musel bych o tom přemýšlet, nevím.
B: Ne, kdyby tu teď někdo seděl a řekl, že si je stoprocentně jistý, že to ví, chtěl bych to vědět hned.
T: Ne, to bych nechtěl.
B: Kdyby ten člověk řekl, že do dvou měsíců umřu, tak bych se…
T: No jo, ale to bych se pak necítil dobře. Necítil by ses dobře.
B: Ale stejně…
T: Maus, kdybys věděl, že umřeš za dva týdny nebo za dva měsíce, tak by ses cítil dobře?
B: Ale opravdu si myslíš, že bych odpověděl na nějaký e-mail nebo použil notebook nebo…
T: Ne, ale zajímalo by mě, jestli se budeš cítit líp, jestli by bylo pro tvou psychiku lepší, kdybys věděl, že…
B: Ano, ano. Vrhl bych všechny peníze na všechno, co bych chtěl, a…
T: Samozřejmě, že bys nepracoval a neutrácel všechny peníze, ale vědět, že umíráš, co to udělá s tvou psychikou, to ani nevíš…
B: Ne, já bych to dělal fakt dobře.
T: To mi připomíná jeden skvělý film.
B: Bucket List.
T: Bucket List. Skvělý film.
B: Ale to je to, co myslím, víš, kdyby mi zbývaly dva měsíce a já měl dva měsíce na to, abych žil, jak chci, a věděl bych, že to pak skončí, to by bylo skvělé.
T: Ale to už tak nějak děláme.
B: Jo, jo… ale…
T: My hodně pracujeme, ale taky jsme…
B: Bylo by to jiné, bylo by to emotivnější.
T: My děláme všechny ty bláznivý věci.
B: Jo, ale bylo by to jiný, emotivnější, a není nic horšího, než když tě zítra srazí autobus a ty si myslíš, že jsi odpověděl na mail nějakýmu idiotovi a naštval ses na to, pohádal ses, že bych se nemusel hádat, jaká ztráta času.
T: To je pravda, ale možná bys takhle měl přemýšlet častěji, víš, co myslím, možná bys to takhle prostě neměl dělat, protože…
B: To je pravda.
T: Protože se to může stát – myslím, že to zní lacině, ale může se to stát, může to skončit, zítra můžeš být…
B: Jo, proto, myslím, že musíš…
T: Možná nemusíš bojovat v každém zápase, ať už někdo říká cokoli.
B: Musíš se k takovému životu co nejvíc přiblížit, ale všichni děláme věci, které dělat musíme a které děláme neradi, ale přesto je děláme, a když víme, že to skončí, tak už to neděláme. Já bych si nechal vytetovat fakáče, vytetoval bych si ho na čelo a dělal bych všechno, co chci dělat.
T: Myslím, že to můžeš udělat i tak, prostředníček na čele, opravdu ostrý. Vypadá to skvěle.
Oba se smějí
T: Ale jedno víme jistě, Gustav té kategorii nerozuměl.
Oba se smějí

CO NEVÍM, TO MĚ NEPÁLÍ

T: Srdečně vás vítám ve WINWMMNH. Mám pro vás dnes skvělé věci. Protože jsem se hodně díval na německou televizi, protože jsme v Německu. Mluví se tam o opravdu skvělých věcech, hlavně v ranních pořadech.
B: Já se vždycky ráno dívám na karaoke pořady. Vždycky mi trvá věčnost, než se učešu a nalíčím, a vždycky žasnu nad tím, co se vysílá.
T: Člověk se toho hodně naučí.
B: To ano.
T: Znáš tyhle naběračky na špagety?
B. Ty, co jsou nahoře tak nějak žebrované?
T: Přesně tak, je to naběračka s žebrováním a dírou uprostřed! K čemu je ta díra?
B: Aby mohla odtékat voda?
(Tom se směje)
T: Aby voda mohla odtékat?!
B: To může být jen na vodu…
T: Jakou vodu?! Špagety se přece nevyndávají z hrnce a rovnou se nedávají na talíř.
B: Ano, ale vždycky musíš nechat trochu vody odkapat.
T: Na co odkapává? To by nedávalo smysl.
B: Aby se to tolik nelepilo.
T: Aby se to nelepilo?!
B: Jo… aby to bylo trochu nadýchanější.
T: Ne. Já ti to řeknu. A vsadím se, že to spousta lidí taky neví, a proto je to tak skvělé.
B: Proč?
T: Můžeš si odměřit, kolik špaget musíš uvařit.
B: Häh? Tomu nevěřím.
T: Vezmeš naběračku a do tohoto otvoru vložíš suché špagety z obalu. A pak ti to ukáže, kolik špaget na osobu musíš uvařit. Potřebuji jeden balíček, potřebuji dva, kolik je nás? Doma na tom nezáleží. Vždycky vezmeme všechny zbytky, dáme na ně vajíčko a druhý den máme smažené nudle.
B: To je Tomovo oblíbené jídlo.
T: To je. A na to byla ta díra vymyšlená. Není to úžasné?
B: Tomu nevěřím.
T: Skvělý nápad, že?
B: Ale to není případ každé naběračky! Museli inzerovat nějakou konkrétní s touhle funkcí.
T: NE! Každá naběračka na těstoviny má uprostřed takový otvor, kterým se těstoviny odměřují.
B: Vsadím se, že je to trend TikToku, který jsi někde viděl.
T: Ne! Není to skvělé?
B: Myslím, že ses nechal napálit.
T: Teď se tě chci zeptat na něco jiného, kde se zase můžeš pořádně ztrapnit.
B: Udělej to.
T: Myslím, že se na to spousta lidí sama ptala. A já vím, že ty taky, a chci si ověřit, jestli sis to zapamatoval. Existuje jedna pobočka, kam jsme chodili s tetou, když jsme měli dobré známky. Vždycky jsme dostali pizzu na pánvi. A jak se ta pobočka jmenuje?
B: Mám to říct teď?
(oba se smějí)
B: Pizza Hut. (*vysloví to opravdu německy jako „huuut“*)
(oba se smějí)
B: Dělám si srandu. Jmenuje se to „Pizza Hat“ (*německá výslovnost hut*) Ale je to špatně. Není to Hat.
T: Proč je to špatně? Odkud se ten název vzal? A proč se tomu říká Pizza Hut?
B: No, já bych nikdy neřekl Pizza Hut.
T: Ale hodně lidí v Německu to tak říká.
B: Já ne. Řekl jsem to jen proto, že jsi to chtěl slyšet. Samozřejmě že to není Pizza Hut.
T: Ale my jsme tenkrát vždycky říkali: „Pojďme do Pizza Hut“.
B: Ale co vůbec znamená „Klobouk“?
T: Přemýšlej o tom logu.
B: Horké by bylo něco jiného. Co je to logo?
T: Klobouk.
B: Je to klobouk, že?
T: Opravdu jsem tě dostal!
B: To je dobrý.
T: Chceš si svou odpověď opravit? Je to nakonec „Pizza Hut“?
(oba se smějí)
B: Nejmenuji se „Pizza Hut“. Nikdy. Není to německy.
T: Hm. Já nevím. Nebo ne?
B: V žádném případě.
T: No tak to vzdej.
B: Řeknu, že se to jmenuje Pizza Hat a není to německé.
T: Tady je pravda. Vždycky sis myslel, že tvoje oblíbená restaurace se jmenuje Pizza Hut.
B: To jsem si nemyslel.
T: Ale jmenuje se Pizza Hat. Ale musím uznat, že je to opravdu matoucí, zvlášť pro Němce. A pro děti. My jsme si vždycky mysleli, že je to Pizza Hut. Stejně jako vy jste si vždycky mysleli, že je to Frau Keludowig. My jsme si vždycky mysleli, že je to Pizza Hut. Po každém vysvědčení studentů jsme si říkali: „Jdeme do Pizza Hut a dáme si pizzu.“ Ale pravda je, že se to jmenuje Pizza Hut.
B: Ale to jsem věděl.
T: Ale taky to logo je naprosto matoucí. Ta červená věc na něm vypadá jako klobouk, ale má to být bouda! Proto se to jmenuje Pizza hat… jako Pizza bouda.

B: AHA! Mám to!
T: Je to malá bouda. Vymysleli to v Americe, protože tam měli malou pobočku, která vypadala jako malá bouda. Měla to být chatrč. A je to takové matoucí, protože v němčině je Huuut klobouk.
B: Teď na to mám opravdu náladu. Je to vlastně moc hezký nápad na jméno. Malá pizza z boudy. Zní to mňam.
T: Teď jsem tě poučil.
B: No, to jsem opravdu nevěděl, že hut znamená bouda. Chtěl jsem se tě na něco zeptat… a jsem opravdu nadšený, že jsem to zjistil. Co děláš se svými přáníčky k narozeninám? Nebo s přáníčky obecně? Dáváš mi je a říkáš mi, abych na to dohlédl?
T: Většinou se o to snažím.
B: Já vím. Ale nějaké kartičky přece máš. Kam je dáváš?
T: Snažím se je uchovávat, mám na ně krabici ve skladu.
B: Mám je na nějakou dobu připíchnuté…
T: A pak je vyhodíš.
B: Na začátku si člověk pořád myslí, že jsou docela hezké, ale jakmile jsem se od nich dostatečně distancoval na emocionální úrovni, tak jsem si řekl: “ Dobře, vyhodím je.“
T: Jo.
B: Ale nemůžu se do nich podívat, protože když to udělám, tak už je nemůžu vyhodit. Ale co máš se všemi těmi kartami dělat?
T: Já nevím. To je otázka, kterou si pokládám pokaždé. Vždyť… přece nemůžeš jen tak vyhodit opravdu pěkně napsanou kartičku.
B: Ne, jsou emotivní a vždycky tak hezké… nemůžeš je jen tak vyhodit do koše. Je to jako vyhodit kus cizího srdce.
T: Ale taky si nemůžeš nechat všechny narozeninové a vánoční navždycky.
B: A taky už si je nikdy nepřečteš. Nikdy.
T: Mám takovou malou hromádku s těmi nejlepšími, abych se necítil špatně.
B: To mám taky.
T: A taky mám ve skladu malou krabici od bot, ale musím kontrolovat, jestli tam opravdu ještě je.
B: My s Tomem máme sklad, ale opravdu tam musíme brzy zajít, protože ani nevíme, co tam je. Pronajali jsme si ho, a teď jsou tam krabice ze života, který už ani nežijeme, opravdu nevíme, co tam je, takže to opravdu musíme zkontrolovat.
T: Tento týden jsem si do playlistu přidal písničku, kterou jsem poslouchal na procházce, abych si vyčistil hlavu. Mezi všemi těmi negativními e-maily a nátlakovými zprávami se vším, co ještě musím udělat, které od vás vždycky dostávám, jsem se prostě šel projít a poslouchal písničku. Bill Withers s písní „Lovely Day“, kterou samozřejmě zná každý. Je to jedna z nejlepších písní, které kdy byly napsány. Je to jako sledovat seriál, kde se všechno pokazí, a vy si říkáte: „Dobře, můj život nakonec není tak špatný“.
B: Takové věci miluju.
T: „Lovely Day“ je písnička, kterou posloucháš a víš, že všechno bude v pořádku. Proto dnes přidávám „Lovely Day“ od Billa Witherse.
B: Pěkné. Tento týden je všechno o lásce. V tvém pokoji je tuna srdíčkových zvonků, vyšla Bad Love, mluvili jsme o dobrých a špatných rande, proč jsem pořád single, co je dobré a co je NoGo, Tinder…
T: Proč jsi pořád single, to myslím pochopí každý, kdo podcast poslouchá.
B: Pořád doufám, že někdo z našich „kaulquappen“ jednou pošle fotku a přihlásí se.
(oba se smějí)
N: Ne.
B: Ale přidal jsem písničku, kterou jsem poslouchal se svou první velkou láskou. To byla naše písnička. A i když už je to dávno, ta písnička se mě pořád dotýká stejným způsobem. Je to opravdu krásná píseň a nemám na ni žádné špatné myšlenky. To se často stává, když milostný vztah skončí. Vždycky máte, alespoň já, nějakou píseň, album nebo určitou kapelu, která vás spojuje.
T: Můžu hádat? No Angels „Daylight in your eyes“.
B: Skoro.
T: Britney Spears „Oops I did it again“.
B: Ne, skoro. Je to opravdu skvělá písnička. Coldplay s „Fix you“.
T: Skvělé. Těším se na příští týden, i když budeme odloučeni.
B: Budeš zpátky v LA.
T: Jasně. Vyzvednu tvého nezbedného psa a trochu ho vychovám. A až se vrátíš, možná si konečně bude umět poslechnout „Sedni“.
B: Musíš mu ode mě dát pusu.
T: Ale nejdřív budeš na sněhu.
B: Přesně tak, letím tam pro jednu značku (Guci) a moc se na to těším. Nikdy jsem na lyžařské dovolené nebyl a ty taky ne, takže tě o tom můžu poučit příští týden.
T: Opravdu se chystáš vyzkoušet lyžování?
B: Spousta lidí říká, že mi to jde líp v Aprés Ski než ve skutečném lyžování…
T: Jen lásku, ne nenávist.
B: Ahoj.
T: Ahoj.