Kaulitz podcast epizoda 24

Překlad Kaulitz Hills – Senf aus Hollywood – Díl 24: „Wie viel Kohle haben wir eigentlich?“ („Kolik uhlí vlastně máme?“) 16. 2. 2022
Překlad: @Cammi @kobra kid a @svenjaxblau

B: „Ahoj, já jsem Bill, je mi šestnáct let a každý den se tluču s tvrdým chlastem. Vrhám se na muže, vždycky vypadám, že jsem v dobré náladě, ale uvnitř se cítím na dně a nezískávám žádné sebevědomí.“ Tak nějak se cítím.
T: A teď? Nebo vždycky?
B: Pořád. Bolí mě obočí. Víš o tom?
T: Ne.
B: Ne?
T: Už sis konečně vyndal piercing?
B: Copak nevíš, kdy tě bolí chloupky?
T: Když mě bolí chloupky v obočí? Nemyslím si, že je to dobré znamení.
B: To se většinou stává, když jsi nemocný. Nebo když tě prostě bolí všechen porost včetně vlasů. Znáš to? Já to mám právě teď na obočí.
T: Ale s těma vlasama, to máš většinou, když máš na hlavě čepici, třeba vlněnou. Pak jsou ty vlasy všechny natlačené jedním směrem.
B: Přesně tak, a když jdou zase na druhou stranu, tak vás bolí pokožka hlavy. A to je asi přesně to, co se děje. Já jsem měl celou dobu nasazenou masku na spaní a ta mi právě obočí tlačila dolů. Ale obecně jsem dneska jako zombie. Víš, když jsi prostě zombie?
T: Taky tak vypadáš.
B: Vypadám.
T: Ale nejdřív ze všeho tě vítám zpátky v LA. Právě jsi přistál a dneska jsme u nás doma.
B: Právě teď.
T: Právě teď. Dnes jsme u nás doma, v té samé kanceláři, kde obvykle plánujeme, jak ovládnout svět.
B: V naší kanceláři pro ovládnutí světa. Ale tady už jsme jednu epizodu natočili. I když ne poslední, ale už jsme to udělali.
T: Krb hoří…
B: U tebe je opravdu teplo, na mě až moc.
T: Ale teď je to perfektní. Zvlášť proto, že…
B: Jo, protože jsem v režimu zombie.
T: A protože jsi právě vystoupil z letadla. Uspořádal jsem pro nás malý welcome drink, protože jsem věděl, že budeš mít kocovinu. Totiž, ty ji máš vždycky, zvlášť když vystoupíš z letadla, tak proto.
B: Já ale vůbec nic nepil.
T: A to je právě jeden z těch momentů, kdy prostě musíš pokračovat. Bellini jsme ještě neměli, tak jsem nám ho dneska udělal. Se šampaňským, pomerančovým džusem a drceným ledem. Mám rád všechno s ledem.
B: S ledem je všechno lepší.
T: S ledem je všechno lepší. Bílé víno… Chci říct, že jsem taky opravdový milovník whisky a to, co teď řeknu, donutí všechny ostatní milovníky whisky obrátit se v hrobě – alespoň ty mrtvé – a budou si říkat: „Opravdu skvělou whiskey prostě nemůžeš pít s ledem!“ Ty to obvykle neděláš?
B: Vážně?
T: Ale já to dělám pořád, miluju whiskey s ledem a naředěnou. Tequilu taky piju s ledem. Jediný chlast, který nepiju s ledem, je červené víno.
B: Ale dát si trochu ledu do červeného vína by bylo skvělé, ne? Dělám si legraci, to nejde. Podej mi to. Na zdraví, Mausi.
T: Na zdraví.

INTRO

T: Taky se mi dneska moc nechce pít, protože jsme včera byli na večírku a já jsem toho fakt moc vypil.
B: Ale je to mňam.
T: Ale jak se říká: „S pitím přichází žízeň!“.
B: Jo. Žízeň přichází s pitím. Chutná to opravdu dobře.
T: Dobrá směs. Můžu doporučit přidat i doušek maracuji, to je vždycky mňam.
B: Mně vlastně nejvíc chutná broskvový džus.
T: Šťáva z maracuji je úžasná.
B: Někdy mám pocit, že pomerančový džus dělá všechno trochu kyselé. Chutná skvěle, ale je trochu kyselý. Nejvíc mi chutná, když je opravdu broskvový. Také mám rád, když je džus opravdu čerstvý a má ještě jakousi strukturu.
T: Někteří lidé přidávají čerstvě vylisovanou pomerančovou šťávu a v nápoji je pak samá dužina, to se mi opravdu nelíbí. Trocha dužiny ve sklenici čerstvé pomerančové šťávy je skvělá, ale ne v Bellini. Musí být opravdu dobře přefiltrovaná, aby se mohla dostat do nápoje.
B: Do letadla jsem nastoupil jako totální zombie. Předtím jsem vůbec nespal a určitě ti řeknu důvod. Dlouhé lety mám vždycky rád, můžu naskočit do letadla a dohnat všechen zameškaný spánek. Zvlášť když mě vyzvedávají super brzo, vždycky si říkám: „Víš co? Já prostě předtím spát nebudu.“
T: Stalo se mi přesně to samé, řeknu ti to později.
B: Ale určitě se mi pak v letadle zdál opravdu divný sen. Proto je dnes ideální čas na naši kategorii snů. „Sněte dál.“
T: Sněte dál.

DREAM ON

T: Co se ti zdálo? Mně se také hodně zdálo, ale nemůžu si všechno podrobně pamatovat. Možná mi teď osvěžíš paměť pro případ, že by se nám zase zdál nějaký ten dvojsmyslný sen. To by nebylo špatné. Vyklop to.
B: Zdálo se mi toho hodně. To bylo taky trochu tím, že jsem se vyspal z chlastu, a když má člověk kocovinu, tak je vždycky obzvlášť hluboko ve snu. Vždycky jsem byl jakoby ve snu a zase venku.
T: Na tomto místě jsem chtěl říct, že protože pořád mluvíme o kocovině, lidé se o nás začínají trochu bát, ale teď vás můžu v něčem uklidnit. Před dvanáctou hodinou nepijeme. Obvykle.
(oba se smějí)
T: Ne, vážně… každý má v životě takové období.
B: Ale já mám pocit, že ta naše už skončila.
T: Ještě ne… Mám pocit, že jsme v závěrečné fázi, takže toho teď naposledy využíváme. Za pár týdnů se chystám začít s hlavní očistou. To se sem teď moc nehodí, ale každopádně… Za pár týdnů ji začnu a mám pocit, že tehdy začne čas zdravého života. Jsme teď ve věku, kdy to musíme udělat.
B: Ale to není fér, protože to prostě není pravda. Uslyšíte to v mém týdenním shrnutí, moc jsem neslavil. Jen to tak zní pořád, protože podcast nahráváme vždycky den poté.
T: Chci říct, že je to hodně práce s trochou oslavování někdy. Mluvili jsme o tom, že celý týden pracuješ, ale když pak jdeš na jeden večer ven, úplně tě to odrovná. Chybí ti spánek, nejspíš máš kocovinu, to ti druhý den práci neulehčí.
B: Každopádně jsem se propadal do snu a zase z něj vypadl. Okamžitě jsem usnul. Nejedl jsem, hned jsem si postavil svou malou postel a usnul. A pak se mi celou dobu zdálo a nemohl jsem se toho zbavit. Budu ti o tom vyprávět.
T: Byl to jeden z těch snů, do kterých se znovu propadáš? Myslím tím, že celý let nespíš, to není možné.
B: Ne. Prostě jsem se vždycky propadl a zase se z toho snu dostal. Přišlo mi to fakt vzrušující, nedokážu říct, jestli mi to přišlo na hovno nebo negativní, nebo jestli to bylo docela hezký… Tak nějak to mělo obojí. Strašně jsem se těšil domů, vážně jsem se těšil. A to je taky novinka, obvykle se domů netěším. Je to zvláštní pocit, protože jsem rád na cestách a neříkám si: „Ach, chybí mi můj dům.“ To je zvláštní pocit. To je pro mě velmi neobvyklé.
T: Obvykle jetset je tvůj domov.
B: Jetset je můj domov.
T: Mezinárodní Jetset. Myslím tím, že jsi právě přijel ze Svatého Mořice a po letu domů piješ Bellini… buuhm… to je prostě jetset.
B: Přesně tak. A pak jsem si řekl: „No, opravdu mi chybí můj pes“ – mimochodem, právě teď mi leží u nohou. Opravdu se mi po něm stýskalo a vůbec jsem se těšil domů, a proto se mi asi zdál následující sen. Zdálo se mi, že jsem se vrátil domů do našeho starého domu v Tazaně.
T: Mhm… Abych to vysvětlil, náš starý dům v Tazaně byl naším vůbec prvním domem v LA. Nic jsme nevěděli a dům jsme si v podstatě vybírali jen na internetu. A zmíněný dům byl v Tazaně, což je část LA hluboko v The Valley, kde nikdo nechce bydlet.
B: Není to tak špatné.
T: Ne, ale je to taková ta typická rodinná předměstská oblast.
B: Jsou tam bohaté, ale ne moc bohaté, ale pořád bohaté rodiny…
T: A proto se tam nehodíme.
(oba se smějí)
B: Jsou tam opravdu bohaté domy, ale stojí jen o polovinu méně.
T: Typické předměstí… každopádně jsme tam přistáli, ale taky jsme byli dost rychle pryč.
B: Ten dům byl fakt pompézní.
T: Ten dům, ve kterém jsme bydleli?
B: Jo. Není ale pompézní skvělé slovo? Byl to takový pompézní dům, super velký a vybrali jsme si ho, protože jsme se tam stěhovali s celou rodinou. A přesně o tom jsem snil. Bylo to tak blízko realitě, že jsem se vrátil z práce ve Svatém Mořici, přesně tak, jak jsem si přál, až na to, že jsem byl v našem starém domě.
T: Ptal ses na to ve snu, nebo to bylo prostě tak?
B: Ano, ptal. Říkal jsem si: „Koupili jsme ten dům teď?“
T: Málem jsme ho koupili.
B: Jo. A bylo to přesně jako tenkrát. Přestěhovali jsme se tam s rodiči a v mém snu tam byli taky všichni. Celá naše rodina, všichni tam bydleli. Pamatoval jsem si každý detail a říkal jsem si: „Páni, to je divné, nic se vlastně nezměnilo.“ A pak jsem si řekl: „To je divné. A ještě teď vím, jakou tašku měl náš komín, jakou kliku, jak zněly dveře… Už je to tak dávno.
T: Ale možná sis jen myslel, že to tak bylo ve tvém snu. Možná ty dveře nezněly tak, jak zněly původně.
B: Ale pár věcí bylo jinak. Třeba když jsem vstoupil na náš dvorek, byla hned za naším domem dálnice. A pamatuješ si, že jsme měli na dvorku spoustu keřů a všechno bylo hustě zarostlé? V mém snu to vypadalo, jako bychom byli uprostřed zimy, všechno bylo tak nějak prostupné. Na stromech nebylo žádné jehličí ani listí, dalo se skrz ně dívat a hned za naší zahradou byla dálnice. Opravdu hlasitá. A já se ptal sám sebe, proč bychom to kupovali, když je to na dvorku tak hlučné?
T: Ale víš, proč to tak mohlo být ve tvém snu? Já na ten dvorek nemám dobré vzpomínky, protože tam se nám zabil náš malý jezevčík. Byl úplně oplocený a hustě zarostlý, ale hned za plotem bylo tak trochu divoké LA. Takříkajíc divočina. Pro všechny, kdo to neví: LA hodně bojuje s kojoty. Je jich tu hodně a jsou samozřejmě hladoví, takže si opravdu musíte dávat pozor.
B: A to není žádný vtip! Spousta lidí si to opravdu myslí.
T: Takhle umřel náš jezevčík. A vždycky jsme se cítili trochu ohrožení, jako by ten zlý velký svět byl hned za naším dvorem. Chci říct, že našeho psa zabili kojoti, kteří si prokopali cestu na náš dvorek pod naším plotem.
B: A našli jsme její hlavu.
T: A její hlavu jsme našli mimo náš pozemek.
B: Bylo to pro všechny opravdu traumatizující. Ale když jsme se přestěhovali do Los Angeles, tak jsme taky pořád ještě byli v tom rozpoložení „svět je zlý“. Zlo číhá venku, stejně tak nebezpečí. Vždycky jsme si říkali: „Dobře, jsme uvnitř našeho domu, plot je zavřený, brána zamčená – dokonalý svět. A za plotem je všechno zlé.“ Možná to tak bylo. Dálnice, hlasitá. Myslel jsem si, že je to opravdu pěkný dům, ale museli jsme ho trochu vylepšit.
T: Měli jsme tam super kino. To bylo docela fajn. Často přemýšlím o tom, že bych si zase pořídil kino. Někdy si říkám, jestli ho člověk opravdu potřebuje, ale pak si vzpomenu, že jsme ho kdysi měli a vždycky jsme tam chodili na filmy.
B: Ale žili jsme spolu jako velká rodina a to bylo tak trochu naše místo setkávání. Každý vyšel ze své části domu a scházeli jsme se tam.
T: „Dneska ve 20:00 Útěk z vězení.“
B: Přesně tak.
T: Miloval jsem to, byl jsem tím tak trochu posedlý.
B: Já taky.
T: Ptám se sám sebe, jestli by to dneska byla úplná blbost.
B: To by byla.
T: Vážně? Tenkrát to bylo skvělé. Našim rodičům se to taky líbilo.
B: Seriály mají bohužel datum spotřeby. V určitém okamžiku už prostě nejsou skvělé.
T: Ale byl to skvělý nápad. Pokračuj, co se ještě stalo?
B: Vzpomínám si jen na to, že jsem byl rád, že jsem zase se všemi, ale že některé věci venku už nebyly tak hezké a nesplňovaly naše nároky. Hned jsem chtěl začít mluvit o renovačních pracích, které bylo třeba udělat. Třeba v kuchyni jsem chtěl udělat něco nového, protože se mi nelíbily kachličky a tak dále. A neměl dostatek hmoty. V Americe jsou domy trochu jako z papírové kaše a tenké. A teď to bylo ještě horší, takové chatrné. Bylo slyšet každý krok, každé dveře byly super tenké a celkově velmi křehké. A pak jsem vám vyprávěl o domě, který mám teď, protože jste ho všichni ještě neznali. Řekl jsem vám, že jsem měl ten krásný dům Frank Loyda Wrighta (Billův dům v obrazech, konečně se mi ho podařilo najít podle kuchyně ;-D J. :o), který mi moc chybí. Myslím, že jsem dokonce začal brečet, protože jsem se tam nemohl vrátit a pomalu se nám to vymazávalo ze vzpomínek. A ten dům jsme koupili všichni společně a bylo to upřímně trochu smutné. Možná jsem si na něj vzpomněl, protože jsem se tak moc chtěl vrátit domů a můj současný dům byl prostě pryč, jako by nikdy neexistoval.

SENF AUS HOLLYWOOD

B: Právě zazvonil zvonek… Anton v pozadí štěká, protože právě zazvonila ochranka. Dneska večer hlídám děti.
T: Dneska večer jsi chůva, protože později jdeme na večírek. Právě jsem se vrátil z večírku. Včera jsme byli na večírku Justina Biebera.
B: Jaké to bylo?
T: Bylo to… docela fajn… Vrátili jsme se domů docela brzo. Předtím jsme šli na večeři.
B: Bylo to u Justina doma, nebo kde to bylo?
T: Nenene, byl to návrat domů. Všechno se to točilo kolem Superbowlu. Všichni pořádají večírky, i dneska večer s Tiestem, Kaskadem…
B: Pro všechny, kteří to nevědí: Je to…
… Superbowl…
B: … v LA!
T: Tady se rozpoutá peklo.
B: Tom na mě vyjel, protože jsem byl taky pozvaný a dostal jsem lístek, ale odmítl jsem ho. (směje se)
T: Jo… Kdo by to udělal? Takže…
B: PROTOŽE MĚ TO NEZAJÍMÁ! Nejsem si úplně jistý, jestli…
T: Ale samotný Superbowl je událost.
B: No…
T: Ta poločasová show atd… Je to vlastně fakt super. Je to super.
B: Jo, ale já jsem si myslel, že spíš budu chůvou, starat se o děti a zůstanu doma…
T: To se mi líbí! Takže dospělí můžou jít jednou ven.
B: NEJSI NA MĚ TROCHU PYŠNÝ?! Napadlo tě někdy, že bych odmítl nějakou oslavu?
T: To je pravda!
B: Ale já jsem nevěděl…
T: Kdežto dneska večer… No, ty je nemáš tak rád, ne? Bude tam Tiesto. Drake a Kaskade budou taky na party Rolling Stone.
B: Mmhhhh… jo… nemám je moc rád. Drakea mám rád, ale ostatní…
T: Včera to bylo v pohodě. Naštěstí jsme tam nešli… Četl jsem to dneska ráno. Včera jsme šli na Justina Biebera a po něm tam byl… měl show, což byla taková pre-party na Superbowl, abych tak řekl, a po ní v The Nice Guy byla afterparty, ale my jsme odešli dřív, protože jsme si řekli: „Jdeme domů!“
B: Díky bohu!
T: Byla tam přestřelka.
B: Panebože… Vidíš? Lidi se mě právě ptali, jestli je to v LA opravdu tak nebezpečné. Říkal jsem: „Jo, v tuhle chvíli to tak opravdu je!“
T: Tři lidé byli zastřeleni.
B: Teď je to tu opravdu nebezpečné. Já jsem věděl… hele… nebudu chodit pařit. Právě jsem se vrátil úplně vyčerpaný, jak už jsem zmínil. Dneska byl zase takový moment… Vrátil jsem se ze Švýcarska, protože jsem byl poprvé ve Svatém Mořici.
T: Jaké to bylo?
B: Bylo to…
T: To ti opravdu sluší…
B: Ano! (směje se)
T: … mýtus o jetset-Bill, pití Bellini…
B: Jo, bylo to moc hezké! Byl jsem tam s Guccim. To je moje absolutně nejoblíbenější značka. Měli jsme… my… byl jsem tam i s Palinou. Kdo tam ještě byl… Veronika a Marc Göhring… S mnoha mými přáteli, které znám. Všichni jsme byli společně pozváni od Gucciho a navštívili jsme obchod. Měli jsme super dobrou večeři. Naplánovali pro nás opravdu úžasné dny. Poprvé jsem byl na sněhu.
T: Byl jsi někdy lyžovat?
B: Teď. Byl jsem sáňkovat.
T: Pfff… (začne se smát)
B: … a bolí mě celé tělo. Zní to tak trapně… Přestaň se smát! Musím říct… Šli jsme na horu. Všichni jsme se trochu báli. Já opravdu nejsem sněhová myš.
T: Ne?
B: Ne… No, já jsem rád na sněhu, ale…
T: To jo!
B… No, já jsem rád na sněhu…
T: Alespoň si to myslím.
B: … na procházce-
T: Ale sáňkovat?
B: Pořád slyším o nehodách na lyžích…
T: Jistě.
B: Že si někdo zlomí kost. Že… víš?
T: To proto, že to dělá hodně lidí. Musíš uznat, že zimní dovolená je v Evropě úplně populární.
B: Právě proto! Vždycky je tam totálně přelidněno a lidi se tam jenom plácají.
T: Přesně tak.
B: Dokonce i na sáňkařské hoře, to musím říct. Musíš si představit, že to nebyl jenom malý kopec, kde všichni sjížděli na saních dolů. My jsme opravdu šli na vrchol hory a byl strašně vysoko. Bylo na ni vidět zespodu a já si říkal: „Tam se sáňkuje?“.
T: Úžasné!
B: Nejdřív jste museli jet nahoru gondolou, která jela 15 minut. My jsme tam jeli 15 minut. Nahoře na horách jsme si dali hash browns (něco jako bramboráky) se slaninou a smaženým vajíčkem.
T: Oooh… Vynikající.
B: Opravdu vynikající, s lahví dobrého vína. Úžasné!
T: Ty ses do toho opravdu pěkně opřel.
B: Tam už jsme si mysleli…
T: Už jste viděli všechny stromy dvakrát. (směje se)
B: My jsme měli instruktora, který nám opravdu řekl, jak na to. Nebylo to jenom jako…
T: Na sáňkování jsou instruktoři?!
B: Jasně, on nám řekl, na co si musíme dávat pozor.
T: Například? Nohy dolů pro zpomalení?
B: Přesně tak. Jak máme dát nohy dolů, abychom zpomalili… Tome, něco ti řeknu… Tam se opravdu začínalo. Byla tam startovní značka, kde se všichni museli rozjet, ale lidi se sjížděli sami, což znamená… když tam byli nějací idioti, kteří už samozřejmě dělali Aprés-ski… víš, spratci, kteří chtěli ukázat, co umí, tak do tebe narazili. Pár lidí se tam vrhlo dolů…
T: Ski-plebs?
B: Ski-plebs… Říkal jsem si: „To je fakt nebezpečný!“ Bylo to opravdu jako sjíždět na sáňkách celou horu…
T: Mně to připadá jako něco naprosto úžasného. Já bych si tam užil spoustu legrace.
B: A…
T: Já jsem jeden z těch lyžařských nadšenců. Jsem ten, kdo jezdí zblízka, kdo bliká světly-
B: AAAHH, rád bych viděl, jestli ti to opravdu jde.
T: Samozřejmě!
B: Nebylo to tak snadné!
T: To je přesně můj šálek čaje! (směje se)
B: Byli jsme tak rychlí, že jsem se mezi tím zastavil, protože jsem si myslel, že sáňky jsou moc rychlé a že to nezvládnu. Bylo snadné je řídit. To byl můj hlavní problém a opravdu jsem to nezvládl až do samého konce. Úplně jsem narazil do… Byly tam natažené takové sítě, které tam byly vlastně jen pro případ nouze. Do nich jsem pořád najížděl.
T: Pořád jsi je používal jako nouzovou brzdu. (směje se)
B: Používal jsem je jako nouzovou brzdu, ale naštěstí je používali všichni. Mluvil jsem se všemi a NIKDO to moc dobře nezvládal. Takže…
T: Mně to připadá jako totální zábava.
B: To byla! Byla to sranda! Bylo to dobrodružství…
T: Vlastně je to úžasné. Myslím, že nebezpečné věci, zvlášť když je člověk přežije, dělají tu největší legraci, ne?
B: Když jsme všichni dorazili na konec, byli jsme úplně vyčerpaní. Byli jsme moc rádi, že jsme to přežili bez zlomenin.
T: Přesně to jsem měl na mysli.
B: Byla to opravdu zábava! Taky vás to stmeluje jako skupinu. Bylo to opravdu hezké a náš druhý společný den. Měli jsme moc pěknou uvítací večeři, která byla opravdu útulná. Musím říct.
T: To byl teambuilding. Opravdu bychom to měli dělat s našimi firemními zaměstnanci.
B: Jo…
T: Abychom šli všichni společně sáňkovat.
B: … opravdu se na sebe těšíte. Měli jsme… Bylo to tak úžasné. Oblékli jsme si opravdu úžasné oblečení a připravili se… Nebylo to jenom obléct si teplé oblečení. Měli jsme opravdu úžasné oblečení, takže jsme se cítili opravdu skvěle. Večer předtím jsme měli večeři… Svatý Mořic je opravdu… Jak bych to měl popsat…? Je to opravdu jako… jako bohaté děti, víš? Rození boháči, abych tak řekl. Je to opravdu nóbl, opravdu nóbl a bohaté, ale když jsem tam byl dva dny, bylo to fakt hezké. Byla to velká legrace. Klidně bych tam mohl zůstat o něco déle. Všude jsou soukromé členské kluby, víš, co tím myslím? Všechno bylo velmi zvláštní a…
T: Rozpoutalo se peklo, nebo to bylo ještě docela klidné? Teď je mimo sezónu, ne? Teď nejsou žádné prázdniny, ne?
B: Ne, říkali mi, že už je sezóna. Od prosince do března je to opravdu v módě a děje se to.
T: Proto jsi tak vyčerpaný, ale teď… dvojčecí moment! Zase jsem měl jednu věc… Jako vždycky během letu. Předtím jsme spolu byli ve Stuttgartu.
B: Jasně.
T: Pro ty, kteří se ptají: „Co dělají ve Stuttgartu?“. Dělali jsme tam něco, o čem teď nemůžeme mluvit. (smích)
B: Jako vždycky. Byli jsme ve studiu ve Stuttgartu.
T: Jasně, byli jsme ve studiu, a pak jsem musel jet ze Stuttgartu… Měl jsem velmi podobnou zkušenost jako ty, Bille. Ty jsi zaspal, říkal jsi mi… a já měl úplně to samé. V sedm ráno… Musel jsem ve studiu táhnout celou noc až do úplného konce, nahrávali jsme podcast a tak dále… Vlastně jsem chtěl odejít v půl sedmé ráno. Zavolala mi ochranka, která mi řekla: „No, my jsme ještě na dálnici. Úplná uzavírka. Nemůžeme vás odvézt do Mnichova.“ A tak jsem se vrátil. Musel jsem jet do Mnichova, abych se dostal na letadlo zpátky do Los Angeles. Ale nic nevyšlo, takže jsem musel jet taxíkem s kufry na letiště Stuttgart. Tam byl ten nejnepřátelštější personál za dlouhou dobu. Křik na letiště Stuttgart! Velmi drzý personál tam.
B: Opravdu?!
T: U bezpečnostní kontroly mě ta mrcha chtěla vyhodit, protože si myslela, že nemám… bez pozdravu a rozloučení… u bezpečnostní kontroly… Už z dálky bylo vidět, že má hodně špatný den… nebo je taková každý den a nenávidí svou práci…
B: Jo…
T: Takže tam přijdeš a ona je takový ten typ člověka, který si rád hraje na autoritu, kdežto já si myslím… a vlastně nejsem… ve mně samozřejmě potkala toho správného člověka-.
B: Jo, jo, jo, jo… (smích).
T: Obvykle si s lidmi opravdu rád zahrávám, ale tentokrát ne. Ne, když chci letět jenom domů… To pak nemám náladu. To jsem pak super milý a submisivní, protože chci říct: „Já chci opravdu jenom…“.
B: „Dám ti čas, aby ses předvedla…“
T: „Dám ti čas, aby ses předvedla. Dávám ti autoritu.“ Víš… já jsem prostě chtěl letět domů. Je to tak zbytečné. Lidi už jsou totálně vystresovaní a je mi líto lidí, kteří tolik nelítají a nevědí, jak to všechno funguje. Vždycky jsou tak nervózní, a pak se k nim takhle chováš… Přišla ke mně a bez pozdravu nebo rozloučení řekla: „To není FFP2-respirátor…“
B: Cože?
T: Já na to: „To je!“ Víš… měl jsem černý respirátor.
B: Jo…
T: Nebylo na něm FFP2 vytištěno velkými písmeny, jen malými. Tak jsem řekl: „To je respirátor FFP2.“ – „Ne! Opusťte okamžitě letiště.“ Poté, co jsem byl na bezpečnostní kontrole hodinu a půl.
B: To myslíš vážně?!
T: Já na to: „Poslouchejte, je to FFP2-respirátor. Musíte dokázat, že není! Ne naopak.“
B: Jo.
T: Ukázal jsem na její kolegyni, která měla na sobě úplně stejný respirátor jako já. Na jejího kolegu, který stál hned vedle ní. „Tady není žádná diskuse, prosím, odejděte, jinak zavolám ochranku.“ Říkal jsem si…
B: „Dobře.“
T: (nadechne se) Tak jsem si vzal bundu. Naštěstí jsem měl druhý respirátor, na kterém bylo velkými písmeny vytištěno FFP2. Vzal jsem si ho a zeptal se: „Je tenhle v pořádku?“ A ona řekla: „Ano, to to nešlo hned?“.
B: Panebože, já bych se asi zbláznil.
T: Dovedeš si představit, jak moc jsem se musel rozdýchávat…
B: Jo…
T: No… Každopádně jsem šel…
B: „To to nešlo hned?“ To je ta nejvíc drzá…
T: Bille, takhle nikdo s druhým nemluví. Vždyť mě ani nepoznali. Ona byla v podstatě taková.
B: Byla prostě nasraná ze svého života.
T: Mluvila s lidmi jako učitelka v mateřské školce. Jako super nasraná učitelka v mateřské školce, která nenávidí děti.
B: Že si to letiště vůbec dovolí.
T: Neuvěřitelné.
B: To je opravdu… Chci říct, je to služba, kterou si objednáš, víš, co tím myslím? Je to jako… je to šílené… Je to jako, že ti dělají laskavost. Chci říct, že za všechny tyhle věci platíš. Neuvěřitelné.
T: Pak jsem zažil takový moment, o který jsem se s vámi chtěl také podělit, protože po mé celonoční pauze a všech těch oklikách přes Stuttgart, abych tak řekl, jsem naskočil do letadla v Mnichově a okamžitě jsem usnul ještě předtím, než jsme vzlétli. Nevšiml jsem si odletu, úplně jsem prošvihl servis, a protože let do LA přes Mnichov je opravdu dlouhý, má 12 hodin, po řekněme 9 a půl hodinách jsem se probudil… Opravdu jsem se odrovnal ještě před startem. Byla to taková ta typická situace, která se nám stává poměrně často, kdy k vám přijde personál letadla a řekne: „Ehm… pane Kaulitz…“.
B: Přesně tak, Tome.
T: „… Můžeme vám nabídnout… Nechtěl byste si dát doušek vody?“ (Bill se směje) Podle motta…
B: „Je ještě naživu?!“
T: „Co se s ním děje?!“ Vypadal jsem jako totál-
B: Co si o nás asi myslí…
T: Co si o nás musí myslet… Na to se opravdu často ptám sám sebe.
B: Když se baví mezi sebou… To je opravdu twin-moment. Měl jsem přesně to samé! Šel jsem dovnitř a opravdu jsem vypadal jako zombie. Cítil jsem se jako zombie.
T: Přesně tak jsem to myslel.
B: Byli jsme v klubu Dracula. Po vystoupení jsme měli večírek. Nejdřív jsme měli úžasnou večeři v horách. Bylo tam opravdu krásně a super klid. Bylo to super vzrušující, protože jsme tam byli v noci. Byly tam opravdu krásné domy. To by se ti líbilo. Byly tam opravdu úžasné… opravdu krásné lyžařské chaty, rustikální.
T: Jako chaty?
B: Chaty, ale tam byly strašně hezký. Šli jsme na vrchol hory, což bylo opravdu vzrušující, ale byla tam zima. Šli jsme pěšky do restaurace. Měli jsme pěknou večeři s kapelou, která poskakovala kolem stolů a hrála svou hudbu. Bylo to opravdu zábavné. Odtud jsme šli do klubu, který byl nějak super exkluzivní a byl to klub pro členy. Tam jsme pařili až do… já nevím… do pěti do rána? Vyzvednutí bylo v 6:45 ráno. To znamená, že jsem tam pařil do pěti. Super milí lidé, musím říct. To bylo…
T: Potkal jsi nějaké celebrity?
B: Které byly… Ne, které byly skutečné…
T: Jiné celebrity? Od celebrity k celebritě?
B: Od celebrity k celebritě (Tom se směje) Ne, byly tam… no… Byly tam bohaté děti, jako…
T: Ale pěkný.
B: Ale… já obvykle nemám rád bohatý děti. Já jsem vždycky jako-
T: To je těžký.
B: Pro mě je to vždycky hrozně těžký. Děti, které se rodí bohaté v klubech-
T: Ne že by za to mohly, o to nejde, že se tak narodily, ale mají někdy opravdu těžké povahy.
B: Přesně tak. Myslím tím bohaté děti, které umí jenom utrácet máminy a tátovy peníze, sedí v těch klubech, objednávají si ty obrovské lahve a mávají se svými Rolexkami. To absolutně není můj šálek čaje. Ale oni tam byli a já si hned říkal: „Ooohh… To je taková lokalita.“ Ale nakonec byli super milí. Pak jsem si všiml, že Švýcaři jsou tak milí lidé.
T: Milí lidé, jo.
B: Musím uznat, že jsou vždycky takoví milí. Opravdu. Nebyl tam jediný člověk, který by nebyl milý nebo který by byl takový… Taky jako pařili a byli opilí, částečně tancovali na stolech, sotva stáli. Člověk si často myslí, že být jako „EEEY KAULIIIITTZ!“ – hulákání, nebo něco takového. Ale nic takového tam nebylo. Byli opravdu milí.
T: Takže tam nebyli žádní takoví profíci?
B: Ne, říkali: „Hele, už jsme tě dneska viděli na horách, jak jsi tam seděl a jedl hašlerky, a jak jsi sáňkoval. Tak jsme si říkali, že ti nechceme lézt na nervy a otravně se s tebou bavit. Proto jsme tě chtěli pozdravit až teď.“ Měli to správně diskrétní, ale přesto opravdu milé-
T: Milé.
B: Super milé a bylo mi opravdu skvěle. Takže jsem šel úplně namol z klubu do svého hotelového pokoje a…
T: Pořád na lyžích?
B: Sbalil jsem si kufry úplně na šrot…
T: V tu chvíli jsem chtěl ještě jednou říct letištnímu personálu, že jestli příště uvidíte Billa Kaulitze takhle opilého, tak bych si dal pozor, protože jestli je moc opilý, tak bych ho do letadla nepustil (Bill se směje).
B: Ty jsi ale ukecanej!
T: Jo, jo!
B: Já jsem si myslel to samé…
T: Ty bys tam seděl a byl by z tebe cítit alkohol…
B: Jo, ale…
T: … a samozřejmě se zase stane agresivní. (směje se)
B: Blbost! Úplně jsem se snažil vzpamatovat, protože jsem si myslel přesně to samé. Vyzvedli mě a čekala mě tříhodinová cesta, při které bys pozvracel celé auto-.
T: Jo…
B: … protože tam byla spousta klikatých silniček.
T: Tak to nemůžu být spolujezdec, jo…
B: Pak jsem přijel na letiště a měl jsem problém udržet oči otevřené. Proto jsou masky skvělé. Vytáhl jsem si ji, aby nikdo neviděl moje tmavé kruhy pod očima.
T: A zase jsi do ní trochu zvracel?
B: Ne, tentokrát ne. Opravdu jsem si ji vytáhl až k očím, aby nikdo neviděl moje tmavé kruhy. Pak jsem nastoupil do letadla a chtěli, abych si objednal jídlo. Říkal jsem si: „Prosím, ať už můžeme odletět.“ Oni… a zase super milí v téhle letecké společnosti… Pak se zeptali: „Co si dáte k jídlu?“ A já na to: „Abych byl upřímný, nevím, jestli to zvládnu, protože jsem tak dlouho pracoval.“
(oba se smějí)
B: Pak řekl: „Žádný problém, hned vám postavím postel. Oběd si můžete dát hned, jak se probudíte.“ A já se samozřejmě celých 11 a půl hodiny neprobudil. Až když kapitán oznámil: „Na levé straně uvidíte-„.
T: Vidíš?
B: „… Velký kaňon.“
T: Vždycky se vynoří a hned se o tebe bojí.
B: Správně.
T: Vždycky přijdou nahoru a dívají se na mě… s lítostí.
B: Přišli… Tome!
T: Opravdu lítostivě a říkali: „Pane Kaulitzi, můžeme vám nabídnout aspoň doušek vody?“.
B: Jo, jako totální troska. Přišla ke mně a zeptala se: „Nechcete si dát aspoň… sušenku?“ „Ne,“ odpověděl jsem. (Tom se směje) a já na to: „Ne, to je v pořádku! Předtím jsem si dal malý oběd. Všechno je v pohodě.“ A ona na to: „No, tak aspoň kafe nebo džus? Můžeme pro vás něco udělat?“ A já odpověděl: „To je opravdu milé, ale všechno je v pořádku.“ A… no… vždycky si říkám: „Bože, co si asi myslí?“
T: Jo, opravdu trapné.
B: U mě to vypadá, že si vezmu prášek na spaní, a pak jsem úplně pryč, ale oni si myslí, že nechci jíst, protože jsem tak hubený.
T: Ehm… no, Maus… Myslím, že tohle si už nikdo nemyslí. (směje se) Už nejsi hubený.

KAULITZ KOLUMNA

T: Tento týden jsem zase viděl něco vtipného, o co bych se s vámi rád podělil. Autor… redakce… (smích).
B: Ty jsi tak špatný, Tome…
(oba se smějí)
T: … časopisu Stars… ach ne Freizeit Revue… Dostal jsem se do Stars aktuell a tam píšou. „Heidi Klumová a Tom Kaulitz – Jejich dítě se bude jmenovat stejně jako Helenina dcera. A vzala si ho samozřejmě proto, že jsme se o tom kdysi bavili, že si myslím, že je to krásné jméno… Nala!
B: Jo.
T: Což je opravdu skvělé jméno, ale teď se proměnilo v jejich dítě, které se blíží! To je to, co říkají.
B: Jo…
T: Tady se to říká! „Už se to blíží.“ To je teď FAKT!
B: Jo!
T: Teď už to všichni víme.
B: A dcera!
T: Dcera! To už také víme… „se bude jmenovat jako dcera Heleny Fischerové“.
[neslyšitelný twin-moment]
T: Taky napsali… V textu se píše, že jsme víceméně vyjádřili své přání. Teď z Tomovy strany je to jasné, z Heidiny strany už dlouho, ale i z Tomovy strany, že chtějí mít děti. To už je na cestě a bude se jmenovat Nala, stejně jako dcera Helene Fischerové.
B: Takže obě Naly si budou moci brzy hrát spolu, že?
T: To jsem si myslel taky.
B: Takže už můžeš…
T: My už…
B: Já už bych se zeptal, kdy si můžete přijít hrát.
T: Já bych taky dal pokřik na Freizeit Revue. Opravdu si vedeš tak skvěle s tím svým výzkumem, že ti nabídnu, že pokud si budou hrát obě Naly společně, dostaneš možnost je exkluzivně doprovázet.
B: Já bych ty fotky Freizeit Revue prodal.
T: Jo.
B: Určitě bys dostal… Určitě na to mají rozpočet, třeba pár stovek eur.
T: Mimochodem, ten článek pod tímhle na stejné stránce je taky vtipný, právě jsem ho viděl. „Daniela Al Finito…“ Vůbec ji neznám, zdá se, že je to zpěvačka… říkala: „Krutá bolest zubů – strašné následky mé zubní operace“.
(ticho)
B: Jo.
T: To jsou ty současné…
B: … aktuální titulky.
T: [neslyšitelně, ale aspoň se směje].
B: Četl jsem „Bill Kaulitz má už 17 let stejného stalkera.“ A… jo, to je docela správně, a ten jsem se ptal sám sebe, protože… to je jen jeden. Těch extrémních je několik. Mohl bych mluvit, pokud by to lidi zajímalo, o příbězích některých dalších… Jinak bych se trochu bál…
T: Nechceš přece…
B: … když z nich udělám téma, že se budou cítit…
T: Že se cítí poctěni.
B: … potvrzeno v jejich jednání a pak možná-
T: Vím o tom, čím chceš začít… Být tebou, tak to nedělám.
B: Jo…
T: Ne!
B: Aby se mnou začal komunikovat. Na to si opravdu musíš dávat pozor. Myslím, že jemný přístup k tomu je docela dobrý, ale jak jsem říkal… Stalking je nepříjemné téma. Já jsem s tím vyrostl, ale pak mě napadlo… Znáš ty osobně svého stalkera? Ty ho neznáš, že ne?
T: Myslím, že už žádného nemám.
B: Myslíš, že už žádného nemáš?
T: Tak nějak doufám, že nemám.
B: Myslím, že máš…
T: Já si myslím, že ještě nějakou máš, protože jsi oficiálně svobodný, a proto tě lidi pořád rádi pronásledují. V tuhle chvíli, když jsi ženatý… nemít jenom přítelkyni, od chvíle, kdy jsi ženatý. Myslím, že to je ten moment, kdy to vzdávají. Pak si řeknou: „Tak jo, to je všechno!“
B: Mmmh…
T: „Bill se mi vždycky líbil víc.“ Teď máš asi hodně mých starých slídilů. Dovedu si to představit.
B: Protože jde o to (Tom se směje)… Myslel jsem si, že to možná nevíš, protože už nejsi k zastižení. Třeba Instagram neumíš a nemůžeš tam nic číst, takže si všechny ty zprávy nepřečteš; a mně se to samozřejmě zobrazuje přes několik dalších kanálů, protože jsem aktivnější na sociálních sítích. Proto si toho vždycky všimnu. Takže se ptám, jestli to nemám…
T: Vyjádřil jsi to velmi stylově: „Jsem velmi aktivní na sociálních médiích“.
B: „A kde tedy pracujete?“ – „No, jsem aktivní na sociálních sítích.“ (oba se smějí) Víš, proto si myslím, že bych k tomu mohl být vnímavější… podobně jako věštci, když otevřeš dveře…
T: Mmch… taky bych to tak řekl.
B: Možná je budu muset zase zavřít.
T: Ne, já bych ty dveře prostě nezavíral. Ty nemáš žádného pronásledovatele. Prostě to řekni takhle.
B: Nemám žádného stalkera.
T: Jo!
B: Co se mi moc líbí, že zase mluvili o naší kariéře a bohatství. To je vždycky nejnovější a nejžhavější téma, abychom věděli, kolik máme vlastně peněz?
T: To by mě zajímalo, proč je pro lidi tak vzrušující vědět… Teda, oni vědí… nebo… dobře… je tu někdo, kdo vydělává hodně peněz. Pak je úplně jedno vědět, jestli je to 30 milionů, 40, 50, 60, 70, 100 milionů… To je úplně jedno.
B: Ne, je to zajímá.
T: Na tom přece absolutně nezáleží, ne?
B: Ne, zajímá je to.
T: Zajímá?
B: Opravdu si myslím, že lidé chtějí vědět, kolik milionů je na konci? Jak jsou skutečně bohatí?
T: Myslím, že v jiných dimenzích. Vždycky mě zajímá, jestli je to dvouciferná nebo trojciferná částka v dolarech/eurech? To je to, co potřebujeme vědět.
(Oba se smějí)
B: Každopádně naše bohatství bylo odhadnuto na 20 milionů na hlavu. Ten, kdo za to má být zodpovědný, kdo tu kariéru začal, je manžel naší matky… nový manžel naší matky, který se pak stal naším manažerem a…
T: Uuuh… to je novinka.
B: … který nás řídil pod jménem Black Question Mark. Není to k popukání?!
T: Ouh, člověče…
B: To je tak vtipný.
T: Náš nevlastní otec?
B: Náš nevlastní otec nás řídil a propagoval.
T: Už pod jménem… no jo… už vychovaní jako dětské hvězdy.
B: Jo, vychoval nás pod jménem Black Questionmark. Je to vlastně docela roztomilý, protože to vlastně není špatný výzkum-.
T: Jo…
B: … protože Black Questionmark, to není moc známo, byl Tomovo a moje první…
T: To bylo naše duo.
B: To bylo Tomovo a moje první duo. Byl to náš úplně první název kapely. Tehdy jsme si říkali: „Dobře, jak se můžeme jmenovat?“ Bylo nám asi sedm let, že?
T: Jednou jsem to tady už říkal. Byl to jeden z našich velkých hitů „Ich hasse Gewalt“. Moc jsem to chtěl najít, ale pořád se mi to nepodařilo. Je škoda, že už neexistuje.
B: Takže jsme si mysleli, že „Black Questionmark je sračka!“. Je to úžasný název! Pokaždé, když nevíš, jak se jmenovat, stačí jednoduchý otazník. Další otázka „Jak může být otazník?“. -Černý! A jak se stane ještě víc cool? – V angličtině! Tak jsme se zeptali našeho manažera Gordona, který to zvládl, že? Náš nevlastní otec… (Tom se směje) Jak se to jmenuje anglicky… Teď jsme to pro lidi rozluštili, aby tomu rozuměli.
T: Dobře…
B: Celé jsme to postavili na Black Questionmark, který řídil náš nevlastní otec, a teď je naše čisté jmění 20 milionů na hlavu… Takže… dohromady 40 milionů.
T: Extrémně dobře řízené!
B: Jo…

DURCHGEKAULITZT

T: Jo, takže jsme tento týden dostali docela dost zpětné vazby od našeho Kaulquappenu. Pěkná zpětná vazba, požadovaná jako vždy: více času vyhrazeného na mluvení pro Toma, to jsem tento týden viděl docela často (Bill se směje). Hodně reakcí na tvé prohlášení, že spousta lidí nezná únavu v takové míře jako ty. A bylo jich tolik, které říkaly „hele, my jsme matky, my přesně víme, jaké to je“.
B: Mnozí se cítili uraženi.
T: Zejména matky. Bylo hodně matek, které psaly „co si myslíte, když máte děti…?“ a já to můžu jen potvrdit. Takže pokud máte doma děti, moc se nevyspíte. Vždycky je nějaká akce, zvlášť s malými dětmi.
B: Naprosto. Jen jsem chtěl…
T: Ano, to byl zase jeden z těch typických arogantních výroků, můžeme se za něj jen omluvit (Bill se směje). Opravdu, ve jménu Billa se chci omluvit. Ten arogantní přístup, že jen on zná únavu a tvrdou práci, byl troufalý.
B: Já to vím a nechci se dostat do problémů a srovnávat to, ale tak trochu to chápu, protože jsem psí táta. A já mám doma štěně, které potřebuje venčit každé dvě hodiny – vzpomínám si, že to musíš dělat každé dvě hodiny, aby se nakonec naučilo čůrat venku – a Stitch byl opravdu vyčerpávající malý pes.
T: Jo, jasně, „byl“. A musím říct, že teď se dostal do ještě většího průšvihu, když ses jako psí táta srovnával se skutečným tátou, ach jo.
B: To jsem neudělal!
T: Nebo dokonce s maminkami, to budeš mít takový průšvih, že se na tebe chystá pořádný průser!
B: Tome-
T: Ne, to je v pořádku, necháme to tak, nic neříkej.
B: Jsi jako novináři, překrucuješ moje slova. Nechci to srovnávat, ale tak nějak znám takovéhle fáze.
T: Dobře, Kaulquappen to může zhodnotit v příštím… počkáme si na vaši zpětnou vazbu. Za sebe můžu říct jen to, že je to dobré. Takže každopádně nám Laura poslala zprávu a chtěla se zeptat, jestli máme nějaké zvláštnosti nebo nutkání. „Já například vždycky spím na té straně postele, která není u dveří. Je jedno, jestli je to vlevo nebo vpravo. Pokud si vybírám místo k sezení u stolu, vždycky si vyberu místo tak, abych měl za zády zeď a viděl na dveře.“ Neví přesně, proč tomu tak je, a chtěla se nás zeptat, jestli máme také nějakou takovou zvláštnost. A já musím říct, že jich mám ohromné množství.
B: Mám jich strašně moc. Tak ty bych ani nevyjmenoval a to dělám taky.
T: Já to dělám vždycky, jo.
B: Já to dělám vždycky a ani bych to nevyjmenoval jako výstřednost. Já už si to ani neuvědomuju.
T: Pro Billa už je to pozitivní vlastnost (oba se smějí).
B: Jo, přesně tak. Tak jsem si říkal: „Bože, když už se to počítá jako výstřednost, co je se mnou špatně?“.
T: Tak jsem si právě všiml, když jsme venku sami, když nejsme spolu, protože jinak bychom si povídali. A musím říct, že když jsem sám, tak si povídám jen sám se sebou v hlavě. V těch chvílích mluvím jen sám se sebou. Takže kdyby se ti lidé mohli podívat do hlavy nebo by si uvědomili, co si myslíš, věřím, že by to bylo děsivé.“
B: To by bylo děsivé. Nikdy bych se necítil tak trapně (Tom se směje).
T: Ale myslíš, že je to pro všechny stejné? Nebo je to pro nás extrémnější, protože jsme pořád spolu a nikdy nejsme sami a pořád si povídáme a pak, když jsme sami, tak si povídáme sami se sebou, nebo myslíš, že je to pro všechny stejné?
B: Myslím, že to tak mají všichni. Nedávno jsem se o tom bavil s jedním kamarádem a ten taky říkal, že by si sám se sebou povídal 24 hodin denně. A to mě opravdu potěšilo, protože jsem si řekl: „Dobře, nejsem blázen“. Někdy si dělám starosti, že jsem blázen.
T: Jo, a mám svérázné chování. Teď je pro mě extrémní, nevím, jak se to jmenuje, a vím jen, že se to bude zhoršovat, až budu starší, když vyjdu z domu, zamknu dveře, nastoupím do auta, říkám si: Zamkl jsem dveře? Mám se vrátit a zkontrolovat to? Zatím se to všechno děje jednou, ale už se vidím, jak to za deset let dělám dvakrát a za dvacet let budu kontrolovat třikrát nebo čtyřikrát. A tak je to se vším, ať už jde o vypnutí sporáku nebo- Nikdy nevím, jestli jsem to právě udělal, nebo mě to jen napadlo, a tím to pro mě končí.
B: Přesně tak, taky to dělám dost často. Ale teď jsem strávil nějaký čas s Palinou [Palina Rojinski, německá televizní moderátorka] a ta se vyzná. Dělá pořad Astrolinski, kde mluví o ascendentech…
T: Sidereální moment, jo, kde jsme jako malé Panny, to je to, co chceš říct, že?
B: A ona to kontrolovala a říkala, že je to pro nás takový extrém, protože je to Panna, Panna, Panna. Takže já nevím, náš Mars je v Panně, naše znamení je Panna, náš Měsíc je v Panně.
T: Panenský skrz naskrz.
B: Říkala, že je to fakt extrém.
T: A ty jsi byl panic až do svých 28 let.
B: To taky (oba se smějí). Ale to je přesně ono. Jsme takoví perfekcionisté, děláme věci se snahou být extrémně korektní a čistí.
T: Tak například jsme dostali zpětnou vazbu od našeho producenta a ten nám řekl, že nemusíme mít kategorie v tomto podcastu ve stejném pořadí.
B: Že je můžeme prohodit. A pak jsme se na sebe podívali a řekli si: „Cože?“. (oba se smějí)
T: Prostě jsme to ignorovali, neobtěžovali jsme se odpovědět. Takový absurdní nápad.
B: Zůstane to přesně tak, jak to je. Takhle jsme to strukturovali, a proto to tak zůstane. Změna pro nás nepřichází snadno. Takže…ráno jsem zaspal a budu se s tím potýkat několik dalších let. Bylo to tak divné.
T: Protože to bylo vůbec poprvé, co jsi zaspal.
B: Poprvé v životě. A já jako, ať už se stalo cokoli, ať už jsem byl na večírku, nebo jsem úplně vyřízený, tak si nastavím budík a udělám si svou obvyklou rutinu. A nikdy nic nevynechám, to znamená, že se osprchuju, umyju si vlasy, vyčistím si zuby, sbalím si věci. Moje rutina nebyla nikdy narušena.
T: A nikdy jsi nepřišel pozdě na schůzku. Nikdy jsme nic nezrušili, že?
B: Nikdy jsem nezmeškal let, nikdy jsem nepřišel pozdě. Vždycky jsem to zvládl. A najednou, čas odletu byl 7.45, v 8.15 mě vyděsí hotelový telefon a říkají: „Pane Kaulitzi, váš řidič už půl hodiny čeká.“ A já se ptám: „Co se stalo? A v tu chvíli mi spadlo srdce na zem, říkal jsem si, že tohle se přece nemůže stát, hrůza. Rozhlížím se po pokoji, žádný z mých šesti kufrů nebyl sbalený, Tome, absolutní chaos. Nesprchoval jsem se, musel jsem jet na letiště ve stejném oblečení, nevypraném, můj svět se rozpadl na kousky. Bylo to opravdu hrozné.
T: Jo, to si umím představit.
B: Ale to proto, že…
T: To proto, že… ale chci říct, že už jsi patologicky odhodlaný. No nic, Nora mi poslala e-mail a požádala mě: „Is it die or das Nutella?“ (Je to die nebo das Nutella?) (V němčině jsou tři gramatické rody, die je ženský a das je střední rod. O tom, který z nich je správný, se vedou věčné diskuse). Jednoznačně existují lidé, kteří říkají: Je to die nebo das Nutella?
B: Tak já bych řekl, že správně by samozřejmě mělo být das Nutella, protože to není ani mužský, ani ženský rod. Je to das Nutella, ale já vždycky říkám die Nutella.
T: Pro mě je to taky die Nutella.
B: Když lidé říkají das Nutella, tak mi to dělá potíže, i když vím, že je to správně. Ale přijde mi to jako zajímavá vlastnost, kdy říkám, aha, ty jsi typ das Nutella.
T: Ptát se Billa obecně je docela obtížné, protože ti chvíli trvalo, než jsi zjistil, jestli je to die nebo der Podcast (správná verze je der Podcast) (oba se smějí). Donedávna jsi to říkal špatně.
B: Dostal jsem e-mail od Anniky, je to psycholožka ve vězení, a přišlo mi to úžasné, protože se taky považuje za dvojče a říká, že máme hodně společného a že opravdu rozumí provinilým radostem, které mám já, a cítí se opravdu spojená a mohla by-
T: Ale to je… Psycholožka ve vězení, to je možné? Zajímavá práce.
B: Přesně tak, úžasné.
T: Jo.
B: Já jsem jí tak strašně záviděl, protože jsem si myslel, že bych u ní opravdu mohl dělat stáž. Kdybys mi to třeba mohla zařídit, Anniko, určitě bych se zastavil. Taky mluvila o těch pokojích…
T: Ale to je taky práce, aniž bych nějak zlehčoval práci Anniky nebo něco takového, nebo si nevážil toho, co dělá, naopak, myslím si, že je to skvělé a rozhodně na to musíš mít, ale umím si představit, že bych mohl být v mžiku psychologem ve vězení. Seděl bych tam a nikdo by si nevšiml, že jsem se to nikdy neučil. Nemyslíš?
B: Že by si toho nikdo nevšiml, že bys tam dokázal přesvědčit lidi, že jsi opravdu psycholog?
T: Jo.
B: To si myslím, že jo.
T: Jo. Ale já takhle přemýšlím u každé práce.
B: Ale ti chudáci lidi (oba se smějí), kdo ví, co se jim stane. Hned budou zase ve vězení, jestli jsi jejich psycholog.
T: Ale to je pro mě to samý, co se týče právníka, to bych mohl být hned právník a nikdo by si nevšiml, že jsem se to nikdy neučil.
B: To je pravda, taky si to myslím.
T: A já si to říkám u spousty zaměstnání. Myslím, že bych se mohl do něčeho vrhnout docela rychle a tvářit se, jako bych to dělal celý život. Podvodníci, ti jsou docela zajímaví, je tolik zajímavých dokumentů.
B: Třeba Chyť mě, když to dokážeš.
T: Jo, přesně tak, Chyť mě, když to dokážeš. Skvělý film s Leonardem DiCapriem, všichni ho znají. Každopádně mi přišel e-mail od Kathariny, píše: „Všimla jsem si, že kdykoli Tom něco řekne a Bill s tím, co řekl, souhlasí, tak tu větu prostě zopakuje 1:1.“ A taky jsem si všimla, že když Tom něco řekne a Bill s tím souhlasí, tak to prostě zopakuje. To docela dobře sedí, když mluvíme o podvodnících. Je to stejné. Kradeš mi myšlenky, abych tak řekl.
B: Toho jsem si nikdy nevšiml (směje se).
T: Přišlo mi to docela zajímavé, budeme tomu teď věnovat pozornost. Ty sis toho taky nevšiml.
B: Ne, chápeš?
T: Teď tomu budeme věnovat pozornost. Jasně, protože já jsem to hodné dvojče. Ale zajímavé, to jsou ty postřehy…
B: Ale musíš dodat, že jí to bylo docela sympatické, že se jí to líbí, takže to není špatné.
T: Jo, mně se to líbí ve smyslu, že mi to přijde vtipný. Jako podvodník, jako že si toho podvodníka vážíš.
B: Dostal jsem e-mail od Zoe, které ta věc s domácími zvířaty přišla opravdu vtipná a dokázala se s ní ztotožnit, protože chtěla přespat u kamarádky. Chovají doma čtyři fretky.
T: Uf. To smrdí.
B: To smrdí, jo (oba se smějí). Tak strašně. A ona říká, že to tak strašně smrdí, Bille, že si ani neumíš představit, jaké to je. A ona na to, já jsem chtěla být otevřená a byla jsem taková, tak se podíváme, a ona přijde a – wau, mám husí kůži, jak mluvím, ani to nemůžu přečíst-.
T: Protože se všude vyčůrají?
B: Říká, že je pustili ven, že jí hned lezou po ruce, všude, do svetru, do bot.
T: Já už bych tam nikdy nešel.
B: Tome, já bych křičel. Ani bych nešel dovnitř, kdyby tam byly čtyři fretky. Řekl bych, že v žádném případě. Špatné je, že tam zůstala přes noc a nechtěla si přiznat, že je znechucená.
T: Jo, jasně, představ si, že spíš, a jakmile se vyspíš, tak ti lezou po ruce.
B: (křičí) nebo si představ, že je tam fretka a ty si na ni omylem lehneš-.
T: -a ona tě kousne.
B: A ty křičíš a ona tě kousne. A ona říká, že jí chtěly kousnout a začaly jí olizovat prsty, fuj! (Oba se smějí) A ona pokračuje, že mají docela špatné zuby a začaly ji kousat.
T: Fuj, to není hezké.
B: Přesně tak, snažili se jí vlézt pod svetr a kousat ji do prstů nebo je spíš olizovat.
T: To není hezké.
B: Ramona se ptá, jestli nesnáším Valentýna.
T: Na to neodpovíš vážně, protože v hloubi duše určitě, ale řekneš, noo, tak romantické, každý si zaslouží lásku.
B: Ne, tak to není (oba se smějí). Ale já ho taky nesnáším. Takže mě to trochu mrzí, ale ona taky říká, že je to takový zkomercionalizovaný den-.
T: To si někdo vymyslel, stejně jako si Santa Clause vymyslela Coca Cola, tak si Valentýna vymyslela Milka (švýcarská značka čokolády), ne?
B: Jo, nebo možná květinářství.
T: Květinářství, opravdu?
B: Ale musím říct, že mám Valentýna docela rád a mám pár lidí, kteří ode mě něco dostanou, a stejně ho mám rád, i když nejsem ženatý nebo jsem nenašel tu pravou lásku.
T: Ti lidé jsou ještě únavnější, ti, co si dávají věci jen proto, že je máš rád. Úplně tě zkomercionalizovali. Přátelé, kteří si navzájem něco darují, to už stačí.
B: Ale líbí se to, protože to ukazuje, že se máte rádi.
T: Ne.
B: Že na sebe myslíte a já mám rád hezké květiny a rád si dávám dárky. Proto se mi to líbí.
T: Co tedy od tebe dostaneme na Valentýna?
B: Nikdy ode mě nic nedostanete.
T: Jo, to je smutné (Bill se směje). Děkuju, že jsi to tady řekl nahlas. Vždycky ode mě něco dostaneš.
B: To mě poser!

SLADKÁ – STŘEDNÍ – EXTRA PÁLIVÁ

T: Srdečně vás vítám u dnešního dílu „Sladké – střední – extra pálivé“. Ode mě pro vás.
B: Dobře.
T: Něco mě napadlo, protože ses dneska v určitých momentech zase posadil do salátu, tak mě napadlo, že by ses mohl trochu znepopularizovat. Od té doby, co máme vlastní podcast, posloucháme čas od času i jiné podcasty. Není jich moc, nejsme zrovna největší fanoušci podcastů. Kromě Kaulitzhills jich moc neposloucháme. Ale z těch, které známe. Vyjmenuji tři a ty je musíš ohodnotit. Uděláš se opravdu nepopulární, protože musíš mluvit o našich podcastových kolezích a někteří z nich jsou skutečné vlajkové lodě a mnohem úspěšnější než my. Každopádně se dobře bavte.
B: Přesně vím, které si vezmeš.
T: „Baywatch Berlin“, naši kolegové z „Fest und flauschig“ (*pevný a nadýchaný*) a „Gemischtes Hack“ (*mleté hovězí maso*).
B: Takže… teď je seřadím podle toho, které se mi líbí nejmíň, že?
T: Přesně tak. Jaký je ten, u kterého si myslíš, že je trochu sladký, ale nic víc?
B: Gemischtes Hack.
T: Páni. Vezmi si to. Skvělé. Přišli jsme o spoustu posluchačů. To jsem neřekl!
B: Na sladké bych dal Gemischtes Hack, na střední bych řekl Baywatch Berlin.
T: Hmm. Takže tvůj dlouholetý kamarád Klaas s tebou prohrál.
B: Neee.
T: Je to prostě průměrný.
B: Taky to může být tím, že mi všichni přijdou moc dobří a prostě z toho vycházím.
T: To jsi neřekl!
B: Ale teď to říkám! Takže musím říct, že Baywatch Berlin poslouchám rád.
T: Mně se fakt líbí!
B: Rád je poslouchám při přípravě, opravdu, dělají skvělou práci a taky mám moc rád Klaase.
T: Další, co se mi líbí, jsou „3 Freunde“ (*Tři kamarádi*), mají spolu skvělou energii.
B: To si myslím taky. Mám je rád a rád je poslouchám.
T: Všichni jsou to kamarádi z dětství, že?
B: Hmm. Já nevím.
T: Vždycky mám pocit, že jsou všichni ze stejné vesnice.
B: Mám je opravdu moc rád, myslím, že bych si s nimi mohl docela dobře povídat. A „Fest und Flauschig“… musím říct, že jsou prostě geniální. Olli a Bömermann… dělají to tak dobře, jsou dobře připravení, skvěle srovnávají, dobře píšou. Chci říct, že dělají komedie už léta, je to prostě nesmírně chytré, jsou tak šikovní.
T: Já bych se chtěl podílet na přípravách, víš, co tím myslím? Opravdu bych chtěl vidět, jak se připravují, jako jestli to píšou společně, jestli to dělají odděleně…
B: Myslím, že už se nemusí tolik připravovat, protože jsou prostě tak dobří v tom, jak to formulují.
T: Já myslím, že se pořád na něco připravují.
B: Je to prostě taková zábava poslouchat… Někdy si říkám: „Páni, taky bych chtěl přijít s touhle frází.“ A taky si říkám: „No jo, to je skvělý. Je to prostě úžasné…
T: Někdy jim trochu závidím.
B: Co jsem říkal!
T: Ne, ne kvůli jejich frázování. To, že jim závidíš jejich frázování, je naprosto jasné. Ale žárlím, protože mají tu bláznivou svobodu. Vždyť Jan Bömermann si ji za ta léta vydobyl. Mohou klidně říkat věci, které si my můžeme jen myslet. Víš, co tím myslím?
B: Jo. Ale takhle bych je hodnotil já a opravdu si myslím, že všichni jsou skvělí. Rád poslouchám „Fest a Flauschig“. Zdravím je oba. Všem, kteří si je chtějí poslechnout: Byl jsem tam hostem asi před rokem a půl.
T: Ten díl jsem nikdy neslyšel! Opravdu to musím dohnat.
B: Bylo to krásné.
T: Tenkrát jsi ještě nebyl podcaster, že?
B: Ne, taky jsem o podcastu nic nevěděl. Přišel jsem tam a neměl jsem tušení, o co jde, ale myslím, že to bylo skvělé. Rád do takových věcí chodím nepřipravený, protože na to pak nemám názor, nic jsem si v hlavě nepřipravil, nemám žádné fráze, žádný program. Prostě do toho jdu a uvidím, co se stane, to je podle mě většinou nejlepší.
T: Vždycky máš nějaký program, ať už jdeš kamkoli. Celý den se prodáváš, děláš si reklamu. Tak to prostě je.

CO NEVÍM, TO MĚ NEPÁLÍ

B: Moje oblíbená kategorie! (hříšný smích) Dneska pro tebe mám něco opravdu skvělého, Tome.
T: Co to je?
B: Jak vysoko je vlastně Svatý Mořic?
T: No… To je něco, co nikdo neví! Alespoň ne zpaměti.
B: To je v pořádku, ale myslím, že bys mohl uvést alespoň průměr. Kdyby ses mě na něco takového zeptal, tak bych vůbec netušil. Jen přibližně. Protože vím, že ty taky nejsi ve škole tak dlouho, jen chci, abys mi teď řekl odhad. Jak vysoko je St. Moritz?
T: To je taky předpoklad lidí, kteří nemají o škole ani páru. Myslí si, že něco takového musíš ještě znát ze školy. To s tím nemá nic společného.
B: No, náš učitel geometrie by nám teď řekl, že to musíme vědět o Švýcarsku a tamních lyžařských areálech. Nesnaž se teď vymlouvat.
T: Jak vysoko je Svatý Mořic? Jako místo? Ne jako konkrétní hora?
B: Ne místo jako takové. Jak je vysoký?
T: Puuh… 8000 m.
(Bill se směje)
T: 2000m.
B: Pšššt, to jsi uhodl špatně.
T: 2000m.
B: Jak vysoko je Svatý Mořic? Je vysoký 5879 stop.
T: A kolik je to v metrech?
B: 1791 metrů.
T: Ale s 2000 m jsem byl docela blízko.
B: Říkal jsi 8000 m. A jaká tam byla včera zima? Málem mi umřel obličej, když jsme byli na tom vleku. Co myslíš, jaká byla zima?
T: öhm… ne taková zima. Asi -3°, možná -4°C?
B: Úplně špatně.
T: Opravdu?
B: Jo, dneska ses naučil něco nového, mohl bych tě něco naučit. -18°C
T: Aha, vážně?
B: A v noci byla ještě větší zima. -21°.
T: Ale vsadím se, že díky slunci bylo tepleji.
B: Jaké slunce? Na ten lyžařský vlek jsme jeli v noci.
T: Aha, dobře?
B: Kolikrát ti to mám říkat? Když jsme jeli na tom vleku, byla noc. Šli jsme do Paradisa, to je restaurace na vrcholu hory, otevřeli ji výhradně pro nás. A foukal tak studený vítr, že jsem si myslel, že mi zmrzne obličej.
T: Ale skvělé na tom je, že můžeš pít, kolik chceš, jakmile vyjdeš na čerstvý vzduch, hned zase vystřízlivíš.
B: A další skvělá věc je, že si v podstatě zadarmo uděláš lifting obličeje.
T: Řekl bych, že to pomohlo. Taky pro tebe něco mám. V Německu byl obrovský baby boom. Kvůli…?
B: Coroně.
T: Správně! Všichni jsou doma, mají spoustu času na sex…
B: Všichni šukají.
T: Přesně tak… A dělají si spoustu dětí. Například v Severním Porýní-Vestfálsku měli v roce 2021 nový porodní rekord. Jak vysoký bys myslel, že byl?
B: Kolik dětí?
T: Kolik dětí v NRW? Já vím, určitě nevíš, co je NRW. Je to spolková země. Takže… kolik nových dětí?
B: puh… 20.000?
T: Ne. Úplně špatně.
B: víc?
T: Ano. Za jeden rok. V jednom státě.
B: 40.000
T: Ne.
B: 100.000.
T: Víc.
B: To je blbost! Víc než 100.000?
T: Hardcore, že jo?
B: Kolik lidí tam má děti?!
T: 174 000 novorozenců jen v Severním Porýní-Vestfálsku v roce 2021.
B: Boah… Vypadá to, že v téhle spolkové zemi hodně šukají.
(oba se smějí)
B: Já myslím, že se tam baví.
T: Jdou tam do všeho po hlavě.
B: Polovina dětí je asi dělaná kolem karnevalu.
T: To se dělají děti, jasně.
B: Mám pro tebe další doporučení na film! Protože já ti rád něco doporučuju.
T: Ale většinou tvoje doporučení na filmy nejsou moc dobrá.
B: Vole, moje doporučení na filmy jsou vždycky dobrá! Mám další skvělý film, který jsem ještě nestihl dokoukat, ale teď to udělám, protože jsem ho začal sledovat asi 45 minut před přistáním. Předtím jsem se na žádný nemohl podívat, protože jsem spal, a pak jsem si říkal, že bych si ho mohl pustit až pak, ale nedokázal jsem ho dokoukat. Každopádně se mi to zatím moc líbilo, bylo to opravdu roztomilé. Jediné, co mi trochu vadí, je to, že se ti nelíbí, když se ve filmech zpívá.
T: Ne.
B: V tom filmu se zpívá, ale je to tam hezky zabudované. Je to úplně jiné, ne jako syrový muzikál. Moc toho nezpívá, a když zpívá, tak je to opravdu dojemné. Taky zpívá opravdu dobře, je to herec, který hraje i v seriálu Politik. Znáš ho?
T: Ne?!
B: Taky skvělý seriál, na ten se taky můžete podívat, je to s Gwyneth Paltrow. A tenhle film se jmenuje „Dear Evan Hansen“, tak se jmenuje ten film.
T: Dobře.
B: Hraje tam středoškoláka, který si musí posílat dopisy, což je úkol, který mu dal jeho psycholog, protože je hodně úzkostný a ty dopisy mu mají pomoct se namotivovat na celý den a uklidnit ho. Je to super roztomilé.
T: Budu si to muset zapsat, jinak to zapomenu. Ale není to nejlepší název.
B: Jmenuje se to „Drahý Evan Hansen“, protože takhle vždycky začíná své dopisy.
T: Jo, ale nelíbí se mi to, mohli vybrat něco chytlavějšího.
B: Ale mají tam spoustu skvělých herců, spoustu z nich mám rád.
T: No dobře, podíváme se na to. Jinak se těším na příští týden, to jsme zase v LA.
B: Jsme v LA, já jsem zase doma, na to jsem se tak těšil. Ta rutina, ten náš každodenní život v Kaulitzhillu, zase můžeme společně nahrávat. To se mi moc líbí.
T: Pro danou příležitost, SuperBowl Weekend, mám pro nás dnes skvělou písničku. Hraje se teď všude a je to zároveň moje nejoblíbenější píseň z dětství od Eminema. Můžeme ji zase vyřadit, protože se do našeho playlistu moc nehodí, ale teď ji chci přidat právě kvůli SuperBowlu.
B: Ale je to skvělá písnička, vím, kterou si vybereš.
B&T: Lose yourself.
T: Je to skvělá písnička.
B: Taky si to myslím.
T: Taky to byl skvělý film a skvělý soundtrack. Dnes už tolik soundtracků není.
B: Taky přidám jednu písničku ze staré školy. Nevím, proč mě to napadlo, ale přidám Cameo s písní „Word up“. Myslím, že je to skvělá písnička, dodá vám skvělou náladu.
T: Jen lásku, ne nenávist. Do příštího týdne.
B: Ahoj.
T: Čau, čau.