autor: Haylzee
Od chvíle, kdy Bill poprvé Toma políbil na rty, uplynulo třicet devět dní.
„Co se děje?“
Tom vzhlédl od svých rukou, se kterými si hrál, a podíval se bratra. „Co?“
„Vypadáš nervózně,“ řekl Bill tiše. Posadil se vedle Toma na ošuntělou pohovku, kterou v backstage měli.
„Před koncertem jsem vždycky nervózní,“ zamumlal Tom a podíval se na dveře. „A kde jsou Georg s Gustavem? Zbývá jen půl hodiny, už by tu měli být.“
Bill se podíval na hodiny visící na stěně nad nimi. „Mají ještě pár minut, neboj.“ Vjel Tomovi rukou pod dredy a začal mu přes tričko lehce masírovat záda. „Kromě toho jsi nikdy nebyl pověrčivý.“
„Nikdy nepřišli takhle pozdě,“ vyhrkl Tom. Snažil se bratra ze sebe nesetřást, v posledních dnech se to mezi nimi pomalu zlepšovalo a Tom doufal, že se vše vrátí do normálu.
Ztuhl, když ucítil Billovy ruce na obou stranách svého obličeje. Bill se k němu přitiskl, a než se stačil zeptat, co to sakra dělá, sklonil se a přiložil svá ústa na Tomova, sál a olizoval bratrovy rty. Tom polekaně chytil Billa za obě zápěstí a otevřel ústa na protest. Odstrčil ho, když ucítil, jak mu Billův jazyk vnikl dovnitř a přejel mu přes zuby.
„Co to, kurva, děláš?!“ Zalapal po dechu a podíval se na Billa s otevřenou pusou.
V tu chvíli ho vyrušilo otevření dveří, když dovnitř vklusali Georg a Gustav, kteří byli poněkud hluční a mluvili o tom, že si koupí kolu a hranolky.
Bill se klidně posadil na gauč a čekal, až se k němu Tom otočí.
„Teď už alespoň nebudeš myslet na koncert,“ poznamenal Bill a sladce se usmál.
Tom sledoval, jak se jeho bratr zvedl z gauče a šťastný jako blecha přiskočil k ostatním dvěma. Byl ohromen. Myslel, že bude mít chuť křičet, utéct, udeřit Billa nebo tak něco. Místo toho se posadil a mlčky sledoval své společníky, jak plní sklenice colou a otevírají několik balíčků s občerstvením. Někdo mu do ruky strčil skleničku a on se tiše napil.
Bill měl pravdu, Tom po zbytek večera na koncert nemyslel. Byl to jediný koncert, na který neměl jedinou vzpomínku – kromě toho polibku.
Od chvíle, kdy byl Tom přistižen, jak na něj zírá, uplynulo třicet sedm dní.
Tom viděl svého bratra nahého už mnohokrát za sedmnáct let jejich života, víckrát, než dokázal spočítat nebo si vzpomenout. Ale to bylo ještě předtím, než Bill všechno posral svým vyznáním lásky, chtíče a dalších podivných věcí, které ho mohly napadnout a na něž Tom raději nemyslel.
Bill nebyl ještě ani úplně nahý, když skočil do kuchyňky autobusu, kde seděli Tom s Georgem a Gustavem. Stále měl na sobě ty malé, drobné boxerky, které mu přiléhaly k tělu a nenechávaly nic na představivosti.
„Doufám, že je tam ještě mléko,“ podotkl a otevřel malou ledničku.
Tom zvedl misku s kukuřičnými lupínky, přiblížil si ji k ústům, vypil všechno mléko a přes okraj misky si prohlížel Billa. Ani si nevšiml rychlého pohledu mezi ním a místem, kde se Bill skláněl, hlavu skloněnou a zadek zvednutý, jak prohledával ledničku.
„Kurva, Tome, já vím, že někdy může vypadat jako holka, ale díváš se na zadek svýho bratra.“
Tom se málem udusil, když vyplivl posledních pár doušků mléka zpátky do misky a nenávistně se podíval na Gustava, který se pobaveně usmíval.
Bill vyskočil a otočil se na bratra, který zrudl.
„Nebylo to – já ne – chci říct – kurva, Gustave!“ Tom chtěl zemřít.
Bill se zasmál a Tom se odvrátil, díval se z okna a po zbytek dne odmítal mluvit.
Od chvíle, kdy Bill ukradl Tomovi čepici, uplynulo třicet šest dní.
Byl unavený a křesla, na kterých seděli, byla měkká, Tom si nemohl pomoct a usnul, když čekali, až do místnosti vstoupí další reportér. Nezavřel oči ani na minutu, když ucítil, jak mu někdo táhne hlavu dozadu. Otevřel oči, omámeně a dezorientovaně si sáhl na hlavu. Zaslechl smích a všiml si Billa, jak si rukama pohrává s černou čepicí, kterou měl Tom ten den na hlavě.
„Vrať mi to, kreténe.“
„Donuť mě,“ zašeptal Bill a s úsměvem se na něj podíval.
„Bože, Bille, vrať mu ji, než se vrátí ten fotograf a Tom dostane infarkt,“ řekl Gustav a podíval se do stropu.
Bill mu s ní mával před obličejem a Tom se ji snažil získat zpět, ale bratr byl rychlejší a ucukl dřív, než ji stačil chytit.
„Bille,“ zavrčel Tom a zaťal zuby.
Bill s čepicí vstal a vypadal, že si ji pečlivě prohlíží. Nasadil si ji na hlavu a usmál se na Toma.
„Nevím, proč je máš tak rád, co je na nich tak zvláštního?“
„Co je tak zvláštního na očních linkách?“ Odfrkl si Tom a cítil, jak se jeho tvář zahřívá.
„Co by bylo třeba udělat, abys je přestal nosit?“ Zeptal se Bill a znělo to opravdu zvědavě.
Tom vstal a rozzlobeně k němu přistoupil. „Přestaň s těmi kecy, prostě mi ji vrať.“ Jeho ruka minula čepici jen o vlásek, zrovna když si ji Bill sundával z hlavy a držel ji na Toma příliš vysoko.
„Jsem vyšší než ty, vzpomínáš?“ Řekl Bill naštvaně a na tváři se mu objevil posměšný úsměv, když se postavil na špičky.
Tom slyšel, jak se Georg chechtá, a zamračeně se podíval na bratra, přičemž se jejich nosy téměř dotýkaly. Cítil, že Bill chce, aby se bránil, a snaha získat čepici zpět by téměř jistě znamenala, že by musel Billa shodit na zem.
Tohle uspokojení mu nechtěl dopřát.
„No, fajn,“ vyhrkl nakonec, otočil se na patě a mrzutě se vrhl zpátky na gauč.
„Uh,“ Bill obrátil oči v sloup a čepici mu hodil. „Přestaň se chovat jako dítě.“
„Přestaň se chovat jako děvka.“ Tom si rychle čepici nasadil a prostrčil si dlouhé dredy otvorem.
„Tome, ty máš víc čepic než já triček, co s nimi děláš?“ Zeptal se Bill a ignoroval urážku.
Tom pokrčil rameny. „Co je ti do toho?
„Máš je raději než mě?“
„Co je to, kurva, za otázku?“ Vyhrkl Tom a jeho tvář nabrala šarlatového odstínu kvůli rozpakům.
„Jen chci vědět, kdyby sis měl vybrat mezi všemi svými čepicemi a mnou, co by sis vybral?“ Bill zkřížil ruce, opřel se o jednu nohu a se zájmem se na Toma podíval.
Tom chtěl odpovědět, ale přerušil ho Gustavův vtip.
„Hmmm, těžká volba,“ poznamenal bubeník, hladil si neexistující vousy a předstíral, že je zahloubán do složitého problému.
„Počkej,“ zeptal se Georg. „Mluvíme o celé kolekci, nebo jen o několika pár čepicích?“
Jejich přátelé se smáli vlastním vtipům a nevšímali si Tomova rozčilení. Za normálních okolností by mu Georg a Gustav připadali zábavní, ale Tom měl pocit, že normální okolnosti jsou něco, co už neexistuje.
„Odpověď znáš,“ zamumlal Tom, podíval se na dveře a doufal, že se novinář objeví a ušetří ho tohoto rozhovoru.
K jeho úlevě se dveře otevřely a on byl ušetřen mučení.
„Čepice,“ zašeptal Georg směrem ke Gustavovi, který s přimhouřeným okem přikývl a vyvolal další salvu smíchu.
Tom si jich nevšímal, když se znovu postavil, aby pozdravil muže, který právě vstoupil, a letmo pohlédl na Billa, jenž se zářivě usmíval.
Jeho bratr nikdy nepochyboval o tom, že Tom dá přednost Billovi před čímkoli jiným.
Od chvíle, kdy Bill popsal celou tu šílenou věc, uplynulo třicet čtyři dní.
Bylo dost pozdě i na Billa. Tom vstal, aby si odskočil, a uslyšel z malého obývacího pokoje autobusu ťukání do klávesnice. Rozespale přimhouřil oči, šel zkontrolovat zdroj hluku a zjistil, že jeho bratr sedí za stolem a prsty něco ťuká do notebooku.
Bill se na něj podíval, jako by ho slyšel.
„Ahoj.“
Tom místo odpovědi zavrčel a otočil se do koupelny. Když si ulevil, opláchl si obličej studenou vodou a vrátil se k místu, kde seděl Bill.
„Co děláš?“
Bill znovu vzhlédl. „Odpovídám na otázky pár holek z fanklubu.“
Tom si všiml, že se na bratrově tváři objevil stín viny. Zamračil se a naklonil se přes Billovo rameno. Jeho bratr přestal ťukat do klávesnice a začal odpovídat na další otázku. Při čtení té věty Tom zasténal, aniž by si to uvědomil. V té otázce se ho ptali, co si myslí o fanoušcích, kteří fantazírují o tom, že jsou s Tomem spolu.
„Napiš jim, že jsou to nemocné mrchy,“ zamumlal a posadil se na sedadlo naproti Billovi.
Bill protočil očima zpoza monitoru a povzdechl si. „To nemůžeme, Tome. Nemůžeme si znepřátelit velké procento naší fanouškovské základny.“
Tom to věděl, nikdy předtím ho to netrápilo. Myslel si, že dokud si ho budou představovat při jakémkoli druhu sexu, všechno bude v pořádku. Nyní byl příběh jiný.
„Velké? Nemůže jich být zase tolik.“ Odfrkl si, nechtěl si to připustit.
Bill si odfrkl a na rtech se mu objevil zvláštní úsměv. „Je vidět, jak moc jsi pozorný.“
Tom se podíval na Billovu tvář osvětlenou světle modrým světlem monitoru.
„Jak moc jsem pozorný?“
Bill si ho nevšímal a při odpovědi škubal rty. Měl alespoň tolik slušnosti, aby se tvářil rozpačitě.
„Co to píšeš?“ Zeptal se Tom a zamračil se.
Bill se odmlčel. „Jen píšu, že každý bude mít vždycky své fantazie, ať už jsou jakkoli absurdní. Zní to dostatečně neutrálně?“
Tom přikývl: „No, to je pravda, je to jen fantazie. I když by si někdo přál, aby to bylo jinak, není to tak.“ Celou dobu nespouštěl oči z Billa.
Bill nic neřekl a ani nezvedl oči, aby se setkal s Tomovými. Jeho ruce se pohybovaly po klávesnici, když dokončil psaní odpovědi, a pak rázně stiskl klávesu Enter. Tom poznal, že ano, Bill je naštvaný i v rozpacích, nejspíš obojí, protože prudce zavřel notebook a vyrazil z obýváku. Tom povytáhl obočí a podíval se na počítač, který tam Bill nechal. Obrátil ho k sobě, otevřel ho a přemýšlel o Billově poznámce, jakou pozornost projevuje.
Kolik jich bylo?
Od chvíle, kdy Tom usnul na Billově rameni, uběhlo už třicet dva dní.
Stalo se to samozřejmě náhodou, Tom byl ten večer po koncertě vyčerpaný. Cesta zpět do hotelu v dodávce byla temná a zatraceně tichá. Toma ukolébal mírný pohyb vozidla po silnici. Jediné, na co myslel, byla hotelová postel, na kterou se chystal padnout.
Zdál se mu sen, i když ve skutečnosti to byla spíš noční můra. Že byl na podiu a všechno šlo špatně. Všechny struny se jedna po druhé přetrhly, až se Tom ocitl na kraji bez kytary a všichni se na něj zle dívali. Cítil jejich frustraci, tváře mu hořely a vnitřnosti se mu kroutily, jako by se chtěly schovat před ponížením. Ale víc než cokoli jiného Tom nemohl vystát bratrův pohled plný zklamání. Billův výraz ho ranil ještě víc než všechny ostatní dohromady, až Tom už nedokázal udržet ten pohled.
Koutkem oka zahlédl něco, z čeho se mu zastavil dech, a v šoku se rychle otočil, aby lépe viděl na podium. Jeden z Gustavových bubnů se z nevysvětlitelného důvodu kutálel z plošiny a mířil ke Georgovi, který si blížícího se nebezpečí nevšímal. Tom se na něj snažil zakřičet a varovat ho, ale nepodařilo se mu vydat ani hlásku, nemohl ani dýchat.
Zrovna když mu začaly hořet plíce, podařilo se mu vdechnout obrovskou část vzduchu a viděl, jak buben o pár centimetrů minul jeho přítele. Ani se nestačil podívat, kam zmizel, když se mu za zády ozval ohlušující řev. Otočil se včas, aby viděl, že pódium, na kterém Gustav seděl, se změnilo v ničivou hromadu kovu a trosek. Tom sice Gustava neviděl, ale nakonec se mu podařilo vykřiknout přítelovo jméno se směsicí hrůzy a úzkosti. Nechápal, co se děje. Mohl jen vyděšeně sledovat, jak se podium kolem něj začíná silně otřásat. Viděl, jak se Bill a Georg vyhnuli rampě reflektorů, které se právě houpaly u stropu.
Tom slyšel křik kolem sebe a vzpomněl si na tisíce fanoušků. Podíval se směrem k prvním řadám a viděl hrůzu, paniku v jejich tvářích, jak dívky, které se probojovaly do prvních řad, ustupovaly a snažily se uniknout z vražedného sevření před nimi.
Přes všechen ten křik Tom náhle zaslechl hlas, který na něj volal, a uviděl Billa, jak z druhé strany padajícího pódia míří přímo na něj. Přes všechen ten hluk Tom opakovaně slyšel, jak jeho bratr křičí:
„Je to všechno tvoje chyba!“
Tom zavrtěl hlavou a vrhl na bratra zoufalý pohled, v němž ho prosil, aby toho nechal, protože nevěděl, co udělal špatně, jak to mohl způsobit. Pevně přivřel oči a přitiskl si dlaně na uši, aby zahnal všechna Billova obvinění, když ucítil, jak se podlaha otřásla. Čím víc o tom přemýšlel, tím víc tušil, že viníkem toho všeho je Bill. Když Tom znovu otevřel oči a sundal ruce z hlavy, uvědomil si, že to byl on, kdo křičel, a ne Bill. Byl to Tom, kdo na bratra ukazoval prstem a křičel, že je to jeho vina, jeho vina a jenom jeho vina.
Křičel tak hlasitě, že jeho hlas byl to jediné, co slyšel, dokud se k jeho hrůze podlaha, na které Bill stál, nepropadla a nevzala s sebou jeho bratra tak rychle, že Tomovo srdce nestihlo ani udeřit.
Náhle se probudil a zalapal po dechu, vyděšený tmou, nevěděl, kde je.
„Hej, hej,“ slyšel Billa šeptat.
Tom škubl hlavou a lépe si prohlédl Billův obličej, jenž na něj shlížel a který jen každých pár vteřin osvětlovala jedna z pouličních lamp. Pak si vzpomněl, že byli v dodávce a vraceli se zpátky v hotelu, a on usnul. Nebylo to skutečné, Bill byl vedle něj.
„Noční můra?“ Zašeptal Bill.
Tom se podíval dolů a všiml si, že má pěst sevřenou kolem Billovy mikiny. Rychle uvolnil sevření a snažil se uklidnit srdce. Přikývl.
„No, myslím, že už jsme skoro tam,“ zabručel Bill. „Poslintal jsi mě.“
Tom si všiml mokré skvrny na Billově rameni a spojil si ji s vyschlými ústy, když si uvědomil, že na bratrovi usnul.
„Promiň,“ zamumlal a snažil se schoulit ke dveřím, pryč od Billa.
„To je v pohodě,“ odpověděl Bill a usmál se.
Tom se podíval na sedadla před sebou a uviděl Gustava, jak stočený spí, Georg měl hlavu opřenou o okno se zavřenýma očima a Tom viděl, že má v uších sluchátka od iPodu. Všechno bylo tak, jak má být, jako vždycky. Tom a Bill seděli na zadních sedadlech, kde si mohli v klidu povídat a využívat dlouhé cesty domů z koncertů k rozhovorům o domově, rodině a všem, co se jim honilo hlavou. Byl tou noční můrou tak ohromen, že nemohl uvěřit, že na chvíli ztratil ostražitost a usnul na něm. Většinou to byl Bill, kdo usnul na Tomovi.
Nadskočil, když ucítil Billovu hlavu na svém rameni, a bojoval s nutkáním ho odstrčit. Věděl, že to bude jen na krátkou chvíli a možná ho i trochu uklidnilo, že má Billa nablízku, v bezpečí a v pořádku. Podíval se na tu masu černých vlasů a pocítil v žaludku známý pocit, že touží po těch dnech, kdy to mezi nimi bylo dokonalé, normální. Bill mu chyběl jako blázen a Tom se nemohl zbavit pocitu, že je to cizí člověk, někdo, kdo vypadá jako jeho bratr, mluví jako jeho bratr, ale nikdy nemůže být Bill, ne Tomův Bill.
Zatímco pokračovali v cestě prázdnými ulicemi, Tom přemýšlel o tom, že mu chybí někdo, kdo ho nikdy neopustil, někdo, kdo je tu víc než kdy jindy. Bill mu chtěl dát všechno a Tom chtěl ten kousek, který mu patřil. Bylo to příliš mnoho, ale ne dost. Jediné, co chtěl, bylo mít bratra zpátky.
Od chvíle, kdy Bill flirtoval s někým jiným, uběhlo třicet jedna dní.
Tom nevěděl, proč tak krásná dívka pracuje za přepážkou na benzinové pumpě, když byla hezčí než většina plastikových hus, které byly otištěny v různých týdenících. Všiml si jí hned, jak vstoupil dovnitř, rozhodnutý doplnit si zásoby jídla na dlouhou cestu. Nebyl však jediný, kdo si jí všiml; Bill přišel těsně předtím, než Tom vystoupil z autobusu, a už byl zabraný do rozhovoru s tou dívkou.
Tom slyšel jejích smích, když prohledával regály a bral tolik balíčků chipsů a oříšků, kolik se mu do rukou vešlo. Když se Tom přiblížil k přepážce, zvedl oči a zachytil bratrův pohled. Bill se na něj usmál, pak se otočil k dívce a něco jí pošeptal, co Tom neslyšel.
Když byl Tom s výběrem spokojený, přešel k přepážce, kde si Bill stále povídal. Položil to všechno před dívku.
„Byl jsem tu první,“ namítl Bill.
„Jo, no, trvá ti to věčnost,“ zabručel Tom. „Pohni.“
„Omluv mýho bratra, je to darebák.“
Dívka na Billa jen mrkla a Tom se cítil naštvaný, protože si všiml, že její ruka se na Billově ruce zdržela až příliš dlouho, když jí bratr podával kreditní kartu.
Když vyšli ven, zaslechli Gustavovo reptání, že jim to trvalo příliš dlouho.
„No, kdyby pan Slinta neztrácel tolik času žvaněním, byli bychom zpátky mnohem dřív,“ vyhrkl Tom.
Právě když se chystal nastoupit do autobusu, Billova ruka se natáhla přes dveře a zastavila ho.
„Co se děje? Žárlíš?“ Zeptal se s úsměvem.
„Nebyla zas tak sexy,“ zalhal Tom.
„O tom jsem nemluvil,“ řekl Bill a oči mu potemněly.
„Pak to nechápu,“ odpověděl Tom a schoval se Billovi pod paží, aby mohl nastoupit do autobusu, a nechtěl, aby si bratr všiml, jak se červená. „Protože opravdu nevím, o čem jiném mluvíš.“
Od chvíle, kdy Tom poprvé pomyslel na Billa, uběhlo třicet dní.
autor: Haylzee
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
