Translation “Kaulitz Hills- Senf aus Hollywood” Episode 27: “Zu Vino sag ich nie no!” (Víno nikdy neodmítám!) 9. 3. 2022
*translated by @Natalie | FC DE and @svenjaxblau
B: Haló…
T: Přátelé…
B: Halloo… dudududu zpívá Mám všem říct, co byl tvůj jam, když jsme byli mladší?
T: Mhm? Co že to bylo za písničku?
B: Myslíš od koho?
T: To, co jsme právě zpívali… ano.
B: Já nevím, nějaká lidová písnička… Měli bychom všem říct, co byl tvůj jam a…
T: Podle toho, jak se na mě teď díváš, to bude lež… Kterou lež chceš říct?
B: Tu, kterou jsi- tu, kterou jsi poslouchal, když sis poprvé zahrával s „pííííípem“ ve skříni, směje se.
T: To jméno musíme vypípat, víš.
B: Ano, ale možná si můžeme nechat první písmena. Pííííp byl už tehdy dobře postavený… směje se, takže ta písnička zněla asi takhle: Jo, přímo z vrcholu mé kopule
Jak já rock rock rock rock rock mikrofon, na na na na freestyler.
Tom zpívá spolu s ním
oba: dududududu…
B: Tuhle zná snad každý.
T: Nevím, jestli si to všichni pamatují.
B: Určitě! Každý, kdo… co že to jsme? Boomeři? Ne…
T: V srdci jsi boomer, ale…
B: Jak se to jmenuje, naše generace?
T: Hm… Mileniálové, myslím.
B: Aha, dobře. A co jsou to boomeři?
T: Boomeři jsou starší než my, my do té generace nepatříme, ale jsme mileniálové? To zní mladší.
B: NE. Mileniálové jsou ti úplně nejmladší, nemyslím si, že jsme to my.
T: No, to my opravdu nevíme, ale bylo to v roce 2000, kdy byla ta písnička populární, takže nevím, jestli to všichni znají.
B: Myslím, že si to hodně lidí pamatuje, a ten kluk vypadal jako ty, byl to tvůj idol ve stylu, poprvé ses poflakoval v šatně během třídního výletu…
T: Mhm…
B: S Josie.
T: S Josie, poflakoval se s ní. Dobře, tak jsem si na dnešek přinesl něco, co jsme tenkrát nepili- oh počkej, teď si vzpomínám na úžasný drink do budoucna, musím si ho zapsat.
B: Udělej to.
T: Uf, počkej, počkej, směje se, z toho budeš mít radost. Ale na dnešek jsem přinesl něco podobného, protože jsem si byl jistý, že dneska budeš mít kocovinu, tak jsem přinesl něco lehkého. Máš kocovinu?
B: Ne, nemám.
Řekni pravdu.
B: Nemám.
T: Vidím, že máš! Přinesl jsem něco lehkého, bílý vinný střik.
Oba se smějí
B: Začínáš být líný, příteli.
T: To říkáš pokaždé, ale chutnají skvěle, ne? Mám tu krásný bílý vinný střik, s úžasným bílým vínem z Napa Valley. Obvykle se z něj střik nedá, ale stejně jsem ho udělal. Stejně jako tvoje životní motto, jaké je- ?
B: Um…
T: „Zu Vino sag ich nie no!“ (pozn. překladatele: Vínu nikdy neříkej ne!).
B: Na zdraví!
přiložení skleniček
INTRO
B: To znělo trochu smutně…
T: To znělo smutně, a víš proč? Protože nemáš skleničky na víno.
B: Mňam. Chutná to skvěle! Tohle jsou skleničky na víno a já je miluju, protože víno v nich chutná skvěle. Nemají stopku, vypadají…
T: Bez stopky se směje- jo, to jsou normální skleničky. Jsou tak velké, že se do nich vejde skoro celá láhev-
B: Jsou malé a jsou vyrobené…
T: -a pak můžeš říct, že jsi měl jenom jednu skleničku, ale pravda je, že to byla skoro celá láhev.
B: Jsou ze zlata, z pravého zlata, nemůžeš je dát do myčky. Musíš je velmi pečlivě leštit, aby zlato nezmizelo. Myslím, že jsou krásné, hodí se mi domů a víno z nich chutná skvěle. Nemyslíš? V závislosti na sklenici má různou chuť. Já nikdy nepiju kávu z velkých hrnků. Vy například máte doma ty obrovské hrnky, to se mi nelíbí.
T: Tobě se nelíbí naše hrnky? Káva v nich chutná skvěle.
B: Ty skleněné? Ne, ty se mi nelíbí.
T: No, mně se líbí. Můj nejoblíbenější hrnek je hrnek Bayern Mnichov, ten, který jsem právě dostal, rád v něm piju kávu.
B: To ti nevěřím. Rád piju kávu z velmi malých porcelánových hrnečků. Velmi jemný, tenký porcelán, jsou malé, rychle se z nich dá vypít káva. Ne ve velkých hrnečcích. Káva po chvíli chutná ploše, pak ji tam prostě necháte, nechutná skvěle.
T: Jo, nemám rád, když káva rychle vychladne, potřebuju hrnek, který ji udrží teplou.
B: Ale to je stejné se vším, mám rád malé porce. Malé porce a můžu si dát druhou nebo třetí, takže miluju svoje malé hrníčky, jsou to malé porcelánové hrníčky s palmovými listy.
T: Rád z nich piju espresso.
B: Jo, ta káva chutná skvěle, že jo? No, já mám samozřejmě taky šálky na espresso, ale mají taky malý talířek, malou porcelánovou soupravu, tak to chutná nejlíp. A pak musíš mít samozřejmě malíček nahoru.
T: To dělám vždycky. Jak ti chutná můj nápoj? Je to Napa Valley Sauvignon Blanc, opravdu skvělé víno. Nikomu by se nelíbilo, že jsme to jen smíchali s vodou.
B: Bílý vinný střik, to tady stejně nikdo nezná. To se nedá.
T: Je to velmi německé.
B: Velmi německé. Proč to vůbec děláme?
T: Ty a Claudia Effeová, tvoje kamarádka. oba se smějí Oba milujete bílý vinný střik.
SENF AUS HOLLYWOOD
B: Pijeme Moet Ice. Moet Ice je její oblíbené šampaňské a já ho mám také rád.
T: Dobře, takže když děláte dámskou jízdu, pijete právě tohle. Ty a Claudia Effenbergová.
B: U kadeřníka. Tam si dáme skleničku.
T: Když si tam děláte melír…
B: Kromě toho žiju v chaosu. Znáš ten pocit, když si nevybalíš a prostě si… zvykneš na ten chaos?
T: No promiň, to samozřejmě znám, polovinu života žijeme z kufru.
B: No jo, ale hotel se nepočítá, myslím doma.
T: Aha, doma.
B: Většinou přijdu domů a docela rychle si vybalím a všechno je zase v pořádku. Ale od té doby, co jsem se vrátil do chaosu v domě, mám kufry pořád sbalené. Je to trapné, připadám si jako sběrač. Všechno se válí kolem…
T: Tvůj chaos vypadá stejně, jako vypadají domy některých lidí, když jsou uklizené.
B: Mám pocit, že se můj život vymkl kontrole. Už vidím, jak to obcházím, všude mám malé hromádky a vím, co je na které hromádce, a tak si na ten chaos začínám zvykat. To je nebezpečné, je to stejně nebezpečné jako chodit pořád v teplákách. V určitém okamžiku je musíte přestat nosit.
T: No, vidím, že teď nosíš tepláky.
B: Přesně to mám na mysli! Můj život se vymkl kontrole!
T: Pantofle, no, vypadáš jako…
B: Ne moc dobře, ne.
T: Já jsem naopak velmi stylový, mám tady košili a všechno. Pěkné kalhoty.
B: Tak jak se cítíš, jakou máš tenhle týden náladu?
T: No… myslím, že musím říct, že za daných okolností se mám dobře. Protože samozřejmě zprávy jsou v našem každodenním životě, člověk čte každý den noviny, sleduje zprávy… Já sleduju hodně německé a evropské zprávy. Právě jsme o tom mluvili, když jsme byli hosty v podcastu Hazel a Thomase.
B: Ano.
T: A myslím, že -píííííp- no skvělé, Bill měl zase zapnutý telefon.
B: Ten podcast se jmenuje „Nur Verheiratet“.
T: Jmenuje se „Nur Verheiratet“ a oba se mi líbili, moc milí lidé.
B: Velmi milí.
T: Mluvili jsme tak dlouho, že nevím, jestli to vystřihnou, ale jestli ne, tak budete mít tři hodiny „Nur Verheiratet“ s Billem a se mnou. Přišlo mi to moc hezké a díky tomu jsem si vzpomněl na svůj hrnek Bayern Mnichov, protože Thomas je také fanoušek Bayernu. O tom jsme si povídali.
B: Mluvili jsme o tom a také jsme se bavili o současné situaci, odkud získáváme zprávy.
T: Ano, o zprávách.
B: Musím říct, že pro mě… Pro mě je to pocit neklidu, také bezmoci, jako by nám nad hlavou visel šedý mrak. Mám pocit, že se probudím a je tam temný mrak, a někdy doufáte, že to byl jen zlý sen, ale ne, je to skutečné, opravdu se to děje. Mluvil jsem…
T: Ano, o bezmoci. Přesně tak to cítím. Člověk vlastně neví, co má dělat, jak má pomoct, myslím- to jsem chtěl říct, darovat je vždycky dobré, ale je potřeba se informovat. Hodně jsem četl o lidech, kteří využívají situace k podvodům na ostatní- ani si to neumím představit, ale dobře. Jsou dárcovské fondy, kde si myslíte, že děláte něco dobrého, ale peníze nikdy nedorazí tam, kde je ti lidé opravdu potřebují. Takže musíte být opravdu opatrní. Nechci nikomu radit, kam má přispívat, ale jsou velké organizace jako UNICEF, kde víte, že peníze použijí rozumně.
B: Myslím, že by člověk neměl slepě důvěřovat, to je to hlavní. Když to někdo zveřejní, musíš si ověřit, jestli je to skutečné. No, mluvil jsem se svou vizážistkou, jednou z mých nejbližších dlouholetých kamarádek, deset let jsme spolu jezdili na turné a mnoho let mi dělala vlasy a make-up, a ona je z…
T: Je z Ukrajiny, že?
B: Ano, je z Ukrajiny.
T: No, narodila se na Ukrajině, a pak jako teenager odešla a přišla do Německa, myslím.
B: Takže pro ni je to noční můra, protože je to osobní a má tam samozřejmě rodinu. Mluvili jsme spolu strašně dlouho a ona prostě několik dní plakala a teď už si mohla vydechnout. Bere si tam rodinu, bude tam dalších sedm lidí a její babička má alzheimera, samozřejmě si ani neuvědomuje, co se děje. Musí se podívat, jak ji dostanou přes hranice- to jsou rozhovory, kdy si říkáš, panebože, o čem se tady vůbec bavíme?
T: Ano.
B: Jak moc je to šílené?
T: Že se to děje právě teď.
B: Co si myslím, že je úžasné, a vidím to hlavně v Berlíně, protože si myslím, že je to velmi vstřícné město, vždycky.
T: Samozřejmě. Jeden z největších protestů!
B: Jeden z největších protestů a viděl jsem tolik přátel, kteří se ujali lidí. Jedna moje dobrá kamarádka se ujala šesti dětí a další dobrá kamarádka se ujala dvou rodin. Všichni si navzájem pomáhají, to je tak úžasné.
T: V této době mě vždycky napadá – a teď jsme o tom mluvili i v podcastu – ptali se, jestli jsou ty protesty i tady a jak se s tím vypořádávají zprávy, a mně přijde, že to tady není dost velké. V ulicích by mělo být víc lidí. Ale já ani nevím, jak se o tom lidi vůbec dozvědí? Jak se organizují? Na sociálních sítích? Já ani nevím, já bych ani nevěděl, kam jít protestovat. Jak bys to udělal? Vidíš to na sociálních sítích?
B: Jo, určitě. Většinou to organizují lidé, kteří to nedělají poprvé, dělají to často.
T: Asi bych to slyšel ve zprávách, měl bych puštěnou televizi a tam by říkali „všichni se sejdou v 15 hodin v Santa Monice na protest“.
B: Samozřejmě jsme hodně přemýšleli o tom, jak budeme dál dělat hudbu, měli jsme naplánované evropské turné, dlouho jsme čekali, a teď jsme ho z toho důvodu museli odložit.
T: Vždyť tomu ani nemůžu uvěřit. Právě jsme měli covid, pandemii, mysleli jsme si, jestli se někdy vrátíme do normálního života, a teď k tomu máme ještě válku. A válku způsobem, který nikdo z nás nečekal, nikdo si nemyslel, že se to stane, s tímhle šílencem. A my máme tohle turné, pracovali jsme na něm a čekali jsme na něj, a teď- bez debat – jsme ho museli odložit. Je to tak zdrcující, že ani nevím, co říct. Prostě zdrcující.
B: Přesně tak, prostě to na tebe dolehne… a myslím, že to všichni cítíme stejně. Ale právě proto je důležité najít správnou rovnováhu a rozptýlit se jinými věcmi. Tvůj vlastní život musí nějakým způsobem pokračovat.
T: Samozřejmě.
B: Dobrá rada – poslouchejte Kaulitz Hills.
T: To je pravda.
B: Vždycky dobrá rada, podělit se o to.
T: Ale v takových chvílích se vám změní pohled na věc. Všechno se zdá být všední. Předtím jsme byli ve studiu a chtěli jsme – protože teď pracujeme na různých hudebních projektech – a bavili jsme se o psaní písniček. Mám pocit, že jsem mnohem lepší skladatel než ty. A někdy mě strašně štveš, když si nerozumíme, je to vždycky strašně těžké, když nemáme ve studiu stejný názor. Je to velmi těžké. Ty mě svým viděním nepřesvědčíš, a naopak taky ne. I když někdy bych si přál, aby to fungovalo, protože mám lepší vidění.
B: Jde o to, že mi musíš věřit. Já jsem vizionář.
T: Ano, ale já jsem ten, kdo to musí dotáhnout do konce.
B: Ano, ale moje vize to všechno odstartovala, takže si musíš pamatovat, že Bill má vždycky pravdu.
T: Já nevím… Na tom nezáleží, je to mezi námi pak velmi napjaté.
B: Ano, to jsi ty.
T: Jo, já nevím, já to chápu…
B: Začínáš být frustrovaný.
T: Ale ty taky, to jsme oba. Začíná to mezi námi být velmi napjaté. Ale i u něčeho takového musíš změnit úhel pohledu a zamyslet se – o čem se tady vůbec bavíme? Proč máme špatnou náladu? Všichni bychom neměli mít špatnou náladu, nemáme si na co stěžovat, srovnatelně.
B: Ale na to člověk v každodenním životě neustále zapomíná.
T: Jo, to určitě.
B: Kromě toho jsem se tento týden věnoval… úplně jinému tématu, které mě tak trochu rozptýlilo od všeho, co se děje, a to byl opravdu dobrý pocit, moje kampaň MAC odstartovala! Jsem tváří nové řasenky MAC Stack a natočil jsem skvělou kampaň, a když půjdete někde kolem prodejny MAC, pravděpodobně mě tam uvidíte.
T: Myslím, že to dopadlo skvěle, moc se mi to líbí.
B: Byl jsem na zahajovací akci, MAC nás rozmazloval, šli jsme se najíst a oslavovat, a pak byla skvělá prezentace – to vás opravdu od všeho odvede, jste v úplně jiném světě a to bylo opravdu skvělé.
T: Byl jsem pozitivně překvapený, protože když si člověk představí MAC, MAC beauty, beauty kampaň, Billa, jak by to šlo dohromady – ale byl jsem překvapený! smíchy.
B: Jo, a byla tam velká večeře a byla tam pozvaná spousta lidí a většina z nich byli influenceři. Já jsem si sedl a seděl jsem tam a nikoho jsem neznal. Opravdu jsem nikoho z nich neznal.
T: Protože jsi arogantní.
B: A pak jsem si v tu chvíli připadal tak starý, že si opravdu myslím, že jsem byl nejstarší u toho stolu.
T: To je šílené, protože…
B: A pravděpodobně tam sedělo tolik followerů, ne, ne followerů, influencerů s publikem, které si ani nedokážeš představit, a-.
T: Ty jsi follower. Seděli tam influenceři a jeden follower.
Oba se smějí
B: A pak jsem si říkal, že nikoho z nich neznám a oni tak rychle mluvili o youtube shorts, o tom a tom, o čemkoli, a já tam seděl jak zařezaný.
T: A ty ses samozřejmě tvářil, že všemu rozumíš.
B: Jo, předstíral jsem, že rozumím, ale uvnitř jsem si říkal: „Hm, o čem to vůbec mluví?“ Nerozuměl jsem ani slovo. Ale jídlo chutnalo skvěle a koktejly byly výborné.
T: No, ne tak skvělé koktejly na předávání cen Billboard Women in Music Awards, kam jsem šel se svou ženou, viděl jsi to?
B: Ne.
T: Billboard pořádá předávání cen jen pro ženy, které si s sebou mohou vzít muže, proto jsem tam byl, kdyby tě to zajímalo, a byla to pěkná akce, ale bylo tam málo vína. Měli jsme dvě lahve pro celý stůl, to nebylo skvělé.
B: Aha, aha.
T: A celý stůl znamená, že tam bylo možná osm lidí. Byla to skvělá show, skvělá vystoupení…
B: Které skvělé ženy tam byly?
T: Myslím, že jich moc neznáš, já jsem taky některé neznal, protože je to stejné, spousta nováčků v Americe a já nejsem moc informovaný na toto téma, abych byl upřímný. Hlavně ti, kteří jsou slavní na TikToku. Byla tam Carol G, myslím, že je z Kolumbie, a proto se všichni v sále zbláznili, je to obrovská hvězda v Latinské Americe a teď přijede do USA a všichni se zbláznili, pak tam byla Doja Cat…
B: Takže tam je hudební show jen pro…
T: Byla tam Olivia Rodrigo. Velmi mladí umělci.
B: Existuje speciální hudební cena jen pro ženy?
T: Ano.
B: Teď o tom přemýšlím. Nechci to odsuzovat, ale překvapuje mě, že je to potřeba, protože podle mě hudební průmysl hodně ovlivňují ženy.
T: Člověk by si to myslel, ale čísla, která tam slyšíte, jsou úplně jiná. Teď bych vám ta čísla přesně neřekl, ale samozřejmě vám říkají šokující čísla a…
B: Když se podíváte na žebříčky, na první dvacítku, myslím, že tam jsou ale převážně ženy?
T: Jo, tolik žen. Ale nejde jen o umělce, jsou tam i generální ředitelé, lidé z branže, ocenili i lidi, kteří jsou úspěšní v nakladatelství, a tak dále. Není to jen o umělcích. Určitě to byla zajímavá akce. Nejlepší vlasy jsem měl samozřejmě já.
B: Jo, to bych čekal.
T: Jo.
B: Včera jsem byl zase v Chateau – konečně! Jak dlouho jsme tam nebyli? Kdy jsi byl v Chateau naposledy?
T: To už je celá věčnost. Slyšel jsem, že z Chateau chtějí udělat byty.
B: Jo, to je blbost.
T: To jsem rád!
B: Je tam tolik… Dobře, takže pro lidi, kteří to neznají, Chateau Marmont je jeden z legendárních hollywoodských hotelů ze staré školy tady a my ho máme moc rádi…
T: To je to pravé místo.
B: Jo, je to místo, kde se scházejí všechny celebrity. Zažil jsem tam ty nejdivočejší večírky, nejkrásnější večeře, všechno skvělé tam bylo.
T: Myslím, že už jsme o tom mluvili, potkal jsem tam Heidi, bylo to pro nás velmi pozitivní místo.
B: Jo, a včera jsem tam byl s Rolandem Emmerichem a jeho manželem a několika přáteli a byl jsem tak šťastný, konečně zase v Chateau. Oblékl jsem se do pěkného obleku od Gucciho a pak jsme tam šli a už předtím říkali, že tam není parkoviště.
T: Hm, proč?
B: Já jsem si říkal, no to je divný, že to říkám.
T: a ty jsi říkal ‚jak mám zaparkovat? Jak mám zaparkovat svůj elektro smart?“.
B: Říkal jsem si, že dobře, že pojedu s řidičem. Tak jsem tam jel, vysadili mě a nikdo tam nebyl. Bylo tam prázdno. Obvykle tam byla vždycky fronta, paparazzi, něco se tam dělo – a pak jsem si uvědomil, že to kouzlo je pryč. V posledních dvou nebo třech letech to kouzlo zmizelo.
T: A pořád odchází každý den.
B: Tak jsem vešel dovnitř a bylo mi trochu smutno. V hale byly obvykle davy lidí, dýdžej, lidé seděli a čekali na stůl – vždycky se muselo čekat. Ale bylo tam prázdno. Možná pět stolů bylo obsazených, tři číšníci, a to je všechno.
T: Šílené. Ale pořád to bylo dobré?
B: Jo, já… no, bylo to dobrý, protože mám na to místo skvělý vzpomínky a mám ho rád, ale bylo to taky trochu smutný. Říkal jsem si, že už to není, co to bývalo.
T: To už jsme si řekli, kam chodíš na jídlo? Všechny dobré restaurace jsou pryč. Proto říkám, že rád zůstanu doma, o víkendu si udělám grilovačku…
B: No, můj problém je, že mám prázdnou ledničku. Jsem tak líný, že chci jít nakoupit. Musím být upřímný, sám často na nákupy potravin nechodím, většinou to dělá moje asistentka. Někdy nekoupí ty správné věci, není to stejné, jako kdybych šel sám.
T: Ne, nikdy to není stejné.
B: Proto. Když tam jdeš sám, vidíš to nebo ono a máš chuť uvařit něco, co třeba vidíš, tak se inspiruješ. Já taky někdy jdu do skříně, prohlížím si oblečení a vidím věci, které bych si mohl vzít na sebe.
T: Ty můžeš chodit do svého šatníku?
B: Člověk se inspiruje. V JEDNOM ze svých šatníků.
T: Chtěl jsem říct, že mě to trochu zklamalo.
B: V jedné z mých šatních místností. Mám jich hodně.
T: Já mám jen zásuvky. Jedny velké dveře, které můžu otevřít, a pak jsou tam šuplíky.
B: Aha, já myslel, že máš jenom Billyho poličku.
Oba se smějí
T: Přesně tak, Billyho poličku.
B: No nic, tak jsem vešel a můžu se inspirovat, tak teď tě chci ztrapnit, Tome. Jak často chodíš nakupovat ty sám?
T: Potraviny nebo oblečení? směje se
B: Vlastně obojí. oba se smějí
T: Jo… no… potraviny vždycky a oblečení nikdy. Vždycky chodím nakupovat potraviny.
B: Ty jsi ale lhář. Řekni pravdu, ty sám NIKDY nechodíš nakupovat. Takže se nikdy neinspiruješ.
Tom se směje
T: Ale vždycky se mě někdo před nákupem ptá, co chci, a já si na nic nemůžu vzpomenout.
B: Přesně tak, nic tě nenapadne, dokud tam nejsi a nevidíš to.
T: V Německu bych měl celý seznam věcí, které chci z obchodu.
B: Jo, ale tady jsou taky dobré věci, jen se musíš podívat.
T: Máš pravdu, jen se na to musíš podívat sám.
B: A já to pořád odsouvám na další den, takže teď mám jen půl lahve růžového.
T: Nedovedu si představit, že bys měl půl lahve alkoholu a nechal ji tam. To se může stát jen v případě, že jsi byl tak opilý, že jsi usnul a zapomněl jsi, že máš ještě půl lahve. Mimochodem, chtěl jsem se zeptat, jak dlouho můžeš uchovávat víno, když už je otevřené? Nedávno jsem otevřel úžasnou láhev červeného vína, znovu ji zazátkoval – myslím, že to je to nejlepší – a teď tam stála týden a půl a já ji zkusil znovu.
B: Ne. Ne, to je moc dlouho.
T: Nechutnalo tak skvěle jako předtím, ale pořád v pohodě. Těžce mě to zasáhlo.
B: Jo… možná je v tom víc alkoholu, když to tam necháš stát. Nikdy jsem víno tak dlouho neschovával.
T: Jo, proč bych se tě ptal… Chtěl jsem říct ještě jednu věc, ke všem těm hrozným zprávám, jedna věc mě opravdu potěšila. Bylo to v Nairobi, tam byla konference OSN o klimatu a přinesli první klimatickou dohodu od Paříže. Tam se dohodli na tom, co dělat s plasty
od výroby až po likvidaci.
B: Velmi dobře.
T: Tohle už bylo dávno, je to šílené, byla tam šílená čísla, kdy si člověk říká „COŽE?“, třeba 80 % odpadu v oceánech je plast. Plasty jsou tak obrovský problém. Víme to už od dětství, jeden z mých nejoblíbenějších filmů byl Wall-e. Vím, že se to děje.
B: Ach, takový dobrý film! Pro všechny, kdo ten film neviděli, pokud máte děti, musíte se na něj podívat!
T: Jo, musíte se na něj podívat.
B: Na ten se dívám často.
T: Wall-e je úžasný film.
B: Když jsem moc líný a jen tak se povaluju, nebo když žiju v chaosu, nebo jsem se přejedl fast foodu, tak si připadám jako ti tlusťoši z Wall-eho.
T: Každý den mi je připomínáš. Ale myslím, že Wall-e je skvělý film a mluví o problému s odpadky. Myslím, že to byla skvělá zpráva, už dávno, a igelitové tašky jsou teď taky zakázané…
B: Jo, a to mi připomíná, že jsem si vzpomněl na výhodu v USA na téma nakupování. Když jdu nakupovat, vždycky se mě ptají „plast nebo papír?“.
T: A…?
B: Samozřejmě papír. Ale jde o to, že už se neptají, teď už je jenom papír. A jde o to, že jsem si vzpomněl, že to v Německu neexistuje. Oni ti nezabalí nákupy!
T: To je pravda.
B: Vzpomněl jsem si, jak je to stresující, když máš plný nákupní košík, protože já jsem ten typ člověka….
T: Co děláš dřív, balíš všechno, nebo platíš? V Německu?
B: Myslím, že…
T: Musíš to dělat najednou, musíš být rychlý. Dát všechno do tašek… To mi přijde skvělý, protože lidi si nosí vlastní tašky. Mají takové ty tašky na opakované použití, přinesou si je a zabalí si do nich nákup. Ale když jsou u pokladny, je to těžké. Když nakoupíte všechno na celý týden…
B: Jde o to, že mám tak plný vozík, že už ho sotva tlačím. Všechno mi skoro spadne, protože je tak plný, a pak ho tlačím k pokladně. Takže já nechodím moc často, takže když jdu, tak si všechno koupím, a pak to tlačím k pokladně – protože vždycky jsou lidi, já ty lidi obdivuju, že prostě jdou rychle po práci do supermarketu, aby nakoupili věci na večeři.
T: Jo, jednou za týden, všechno koupit.
B: Na jeden nebo dva týdny. Takže já tam tlačím vozík a co se mi na tom líbí tady, že tam tlačíš vozík a už nad tím nemusíš přemýšlet. Oni to všechno vynesou, zabalí do pytlů, a když toho máš moc, tak ti to dokonce přinesou do auta. A já si říkám, jak to dělají v Německu?
T: To netuším.
B: Já bych se z toho zbláznil, musíš si udělat přestávku, protože ten pás není ani dost dlouhý.
T: A pak ti řeknou 536 €, když ještě nemáš ani sbaleno.
B: Ne, ona to ani všechno neskenovala, protože se to na ten pás nevešlo! Takže musíš říct „počkejte chvilku“, pak to musíš zabalit, všichni čekají a dívají se na vás – otráveně. Za vámi stojí jeden s jedním chlebem.
T: Jo, jeden chleba nebo pár vajec.
B: Ne, už se potím, to je moc stresující. Tady je to mnohem lepší. A co je tady ale velká nevýhoda, je dálnice. Už jsme o tom mluvili, myslím, že je to velká nevýhoda.
T: Ne, s tím nesouhlasím, mně se to líbí, kéž bychom to měli i v Německu, že můžeš předjíždět auta z levé i pravé strany.
B: Myslím, že je to nebezpečné.
T: Ne, proč? Náš instruktor v autoškole vždycky říkal.
B a T: BLICKEN BLINKEN BLICKEN FAHREN (poznámka překladatele: většina těchto slov zní stejně, když se řeknou rychle, znamená to podívat se, bliknout, podívat se, jet).
oba se smějí
T: Tak to byla dobrá rada od našeho instruktora řízení Arno – moc tě zdravím, vím, že jsi s Billem dělal, co jsi mohl, ale nefungovalo to, ale u mě ano. A musím říct, že to dává smysl. Podíváš se, pak zablikáš, pak se znovu podíváš, a pak změníš jízdní pruh.
B: Ale pozor, někdy máš šest pruhů a lidi si můžou jet, kam chtějí. A někdy se díváš, ale ten druhý řidič ne, a je docela překvapivé, že nedochází k většímu počtu nehod. Teda všichni jezdí pomaleji, ale je to zdrcující, protože musíte myslet i na to, že ostatní řidiči můžou být hloupí a nedívat se.
T: Vždyť se na mě podívej, já jsem s tebou vyrostl.
B: Přesně tak.
T: Jo, ale myslím si, že kdo nezvládne dálnici, neměl by řídit. Promiň.
B: To je mi líto.
KAULITZ KOLUMNA
B: „Smutné přiznání Billa Kaulitze: Už to nedokáže udržet v tajnosti“- přistihl jsem se, že mě zajímá, co to bylo, fungovalo to.
T: Zpanikařil jsi z toho, co jsi řekl?
B: Ne, clickbait na mě funguje. Chtěl jsem si přečíst zprávy o celebritách o sobě. Říkal jsem si „aha, co je s Billem Kaulitzem?“.
T: Já to tak necítím, protože když si vygoogluju svoje jméno, a dělám to kvůli podcastu, občas se objeví články o tobě. Ale na ty se nikdy nedívám, nezajímají mě.
B: Ne, na ty tvoje se taky nedívám. Dívám se jen na své vlastní.
T: Já taky.
B: Ale tenhle mě opravdu zajímal, protože jsem chtěl vědět, co se stalo s Billem.
T: Ty jsi tak zamilovaný sám do sebe, že tě to totálně zajímalo.
B: Přesně tak. A taky to bylo smutné, cítil jsem sám se sebou. Bylo to o mých obavách, že vždycky chci to, co ve vztazích nemůžu mít, a že zůstanu navždycky sám.
T: No to je prostě realita, o tom už jsme mluvili.
B: Jo, proto, a InTouch to taky chtěl zopakovat.
T: Takže článek v InTouch se tě emocionálně dotkl, páni. smích.
B: Jo. A pak mi taky přišlo, že ten jeho byl zajímavý: „Heidi Klumová a Tom Kaulitz prozradili detaily o sexu“.
T: Aha, dobře, a které?
B: Já jsem si říkal, dobře, které detaily sexu, a pak se tam jenom píše: „Celý den jsme byli v posteli“- co je to za detail sexu?
T: Aha, dobře, protože jsem říkal, že jsme výročí strávili v posteli.
B: Jo, ale…
T: To nebylo…
B: Když slyšíš detail o sexu, tak bys myslel na něco jiného, zůstat celý den v posteli opravdu není detail o sexu.
T: Mám ještě jeden pikantní detail, ukázali naši dětskou fotku – to drbny vždycky rády dělají, zveřejní fotku, a pak se ptají, kdo to je. Jak jsou sladké, a tak dále. Je tam naše roztomilá fotka, nejsem si jistý, který je který, víš, který z nich jsi? Je to dětská fotka a jeden z nás dává tomu druhému pusu. Nejsem si jistý, kdo je kdo.
B: Já vím, kdo je kdo. Řekni mi, jakou barvu má to pyžamo?
T: Jedno je modré a druhé fialové. Ten modrý má kalhoty vytažené až nahoru.
B: Já jsem ten fialový.
T: A já mám takhle vytažené kalhoty?
B: Jo, myslím, že jsi chtěl být vtipný.
T: Dobře…
B: Víš, chtěl sis dělat legraci…
T: Dobře, tak ti dám pusu na tvář. A říká: „Tým dvojčat! Když byla dvojčata Kaulitzova (32) malá, už byla nerozlučná. Na veřejnosti se však nyní s polibky drží zpátky“. Jen na veřejnosti zadržujeme polibky. Líbáme se, ale ne na veřejnosti!
B: Líbají se – ale… směje se.
T: Myslím, že to byl úžasný titulek. Na veřejnosti se drží zpátky-
B: – a na červeném koberci je málokdy.
T: V soukromí hodně, i s jazykem, ale na veřejnosti se držíme zpátky.
B: Jo. Co je soukromé, to je soukromé.
Oba se smějí
B: Já ho mám: „Bill Kaulitz a Dominic Stuckmann“- také InTouch. A já si říkám: Dominic Stuckmann?
T: Kdo je Dominic Stuckmann? To je ten titulek?
B: Ne, pokračovalo to, něco jako „teď už to nemůžou utajit“ nebo tak nějak, už si to nepamatuju. Ale bylo tam napsáno „Bill Kaulitz a Dominic Stuckmann“ a já si říkal, hm, Dominic Stuckmann? Pak jsem na to kliknul a je to ten Bachelor.
T: Ten německý?
B: Jo, to proto, že jsem řekl…
T: Aha, ta vada řeči…
B: Vada řeči, jo, a inTouch se samozřejmě chtěl podívat, co se s námi děje. Takže – Dominiku, zavolej mi!“ směje se.
T: Dominiku, napiš mu přes Direct Message.
B: Jo, prostě mi vklouzni do DM.
T: Billa najdeš všude, Instagram, Tinder, Grindr, kde jinde jsi, Rayo… Bill je na všech seznamovacích platformách.
B: Ale Tome, to je moc roztomilé, protože je vidět, že o seznamovacích aplikacích nic nevíš, nemůžeš někoho kontaktovat na Tinderu nebo na Rayi. Ale stejně – Dominiku, napiš mi!
Oba se smějí
B: Když to nefungovalo u žen, vklouzni mi do DM!
T: Bill si myslí, že jsi roztomilý. „Das neue Blatt“- skvělý časopis – se od nás nechal napálit. Tedy ne od nás, ale od mé ženy. Fotila s Thomasem Hayem pro GNTM a oba si uvědomili, že tam jsou paparazzi, tak si z toho udělali legraci. Protože víte, každý týden jsou zprávy o dětech, cokoliv, body shaming jako Heidi má bříško, přibrala, Tom je s ní taky těhotný, cokoliv. A Heidi řekla: „A teď se mi velmi láskyplně dotkni břicha“- já jsem s ní o těch fotkách ani nemluvil, ale na těch fotkách je vidět, že to řekla Thomasi Hayovi, a řekla: „Tak mě potom obejmi a oni ty fotky prodají“. Někdo bude tak hloupý, že si je koupí a napíše „To je důkaz!!!“, a taky že jo – kdo si je koupil? „Das neue Blatt“ řekl: „Plní Tomovi jeho největší přání? Tyhle obrázky řeknou víc než 1000 slov!“
B: Jak vtipné!
T: Teď mají ty fotky a napíšou „Je to křišťálově čisté, dítě je na cestě!“.
B: Nala.
T: Nala.
B: Malá Nala.
T: Malá Nala je na cestě. Není to úžasné?
B: Rozhodně!
T: Takhle se to dělá.
B: Asi za to hodně zaplatili.
T: Myslíš, že „Das neue Blatt“ má velký rozpočet?
B: Ano, určitě.
T: To si nedovedu představit.
B: Určitě je to časopis, který má 350 000 předplatitelů, kteří všichni chtějí ty fotky.
T: Určitě ty fotky chtěla spousta časopisů, protože jsou úžasné, Thomas má ruku na jejím břiše, všichni se smějí, a pak se objímají jako gratulanti. A tohle pod to napsali, že jim to naprosto sežrali.
B: Úžasné, jako fotomontážní love story v BRAVO v té době.
DURCHGEKAULITZT
T: Dostal jsem zprávu od někoho, kdo se jmenuje Natascha. A Natascha říkala něco na téma jazyky, protože my si z lidí vždycky děláme legraci a říkáme jim něco špatně, takže se ztrapňují, když se snaží mluvit německy.
B: Jo.
T: A Natascha má kolegyni, která mluví jenom francouzsky, a oni jí řekli, aniž by o tom jakkoli přemýšleli: „blond Haare“ (pozn. překladatele: „Blond hair“ v angličtině). Když se to vysloví trochu jinak, je to urážka. „Tak jsme potkali naši šéfovou na chodbě, ukázala na ni prstem a zakřičela „blond Hure!“. (pozn. překladatele: „blonďatá coura“) Byla to blondýna a chtěla jen říct, že má blond vlasy, ale nazvala ji courou. To mi přišlo opravdu vtipné. Kromě toho se nás zeptala, a o tom jsem s tebou chtěl mluvit, proč se jmenuje Lootsche a ne Lo-itsche nebo Loitsche.
B: Jmenuje se to Loitsche, ale…
T: To je vesnice, odkud pocházíme, my jsme tam vyrůstali, a lidé tam říkají Lootsche, včetně nás.
B: Jo, píše se to L-O-I-T-S-C-H-E. A jde o to, že si myslím, že lidi prostě říkají Lootsche-
T: -protože jsou líní.
B: Protože je to divný slang. Říká se tomu Lo-itsche nebo Loitsche.
T: Ale Lo-itsche zní italsky.
B: Myslím, že se to jmenuje Loitsche.
T: Lo-iiitsche napodobuje italský přízvuk.
Oba stále opakují slovo s italským přízvukem
B: Myslím, že se jmenuje Loitsche.
T: Je to divný způsob psaní.
B: Věděli jste, že existuje město, které se jmenuje Kaulitz?
T: Jo.
B: Chtěl jsem si zjistit, jestli je to naše.
T: Jo, jestli nám patří.
B: Třeba máme někde příbuzné.
T: Třeba kníže z Kaulitzu.
B: Možná bychom tam měli jet a oni nám udělají červený koberec.
T: von Kaulitz. Je to vlastně malé město, ne vesnice, myslíš, že nás tam mají rádi?
B: Řekl bych, že ano. To my jsme jim dali jméno. Možná je to jako se scientologií, ve městě je pro nás připravený byt, kde můžeme kralovat.
T: Připomíná mi to Mufasu, který se vrátil, aby si vzal království. Možná na nás čekají.
B: To je možné. Mají všechno připravené.
T: Představ si, že je to malé krásné město. Rád bych se tam podíval, myslím, že by to bylo super.
B: Jo. To bychom měli udělat!
T: Musím říct, že v Loitsche nejsme moc oblíbení. Můžeš se tam zeptat a myslím, že v Loitsche, Wolmirstedtu, Magdeburgu, ve všech našich rodných městech, myslím, že ne….
B: Ale myslím, že v Loitsche by to mohlo být jinak.
T: Nebo možná v Lo-itsche, tam jsme možná populární.
B: Dostal jsem spoustu zpráv, že Love is blind existuje v němčině, ale je to tak typické, že nemohli udělat jenom to samé, museli to změnit. Díval jsem se na trailer a jmenuje se to Pět smyslů lásky.
T: Jo, a ty ses na to ještě nedíval?
B: Nedíval jsem se na to, ale dal jsem si to na seznam, ale podíval jsem se na trailer a oni to změnili. Na Láska je slepá opravdu můžou jen mluvit a musí se zasnoubit jen kvůli mluvení. V Pěti smyslech lásky se nevidí, ale mohou používat všechny ostatní smysly. Takže se můžou líbat, můžou se dotýkat jeden druhého, můžou se dotýkat svých křivek… Odstřihli si jen jeden smysl, a to vidět jeden druhého.
T: Takže se mohou jeden druhého dotýkat.
B: Ano, přesně tak. Láska tedy není úplně slepá, protože si můžeš sáhnout na jejich zadek, abys cítil, jak by asi vypadal.
T: Takže si můžeš zkontrolovat, jestli má nízko visící koule nebo prsa…
B: Jo, a líbání je taky povoleno, jestli špatně líbá, nebo mu smrdí z pusy. Takže můžeš říct: Dobře, ne, nechci si ho vzít. S tou láskou je to zvláštní, že je slepá, že si s ním celé dny povídáš a myslíš si, že je to člověk, se kterým chceš strávit zbytek života, a pak ho políbíš a on špatně líbá! A pak si říkáš: „Ale ne, teď jsme zasnoubení…“
T: Pamatuješ si, jak jsem říkal, že někdy má někdo moc dlouhý pupík?
B: Pupík?
T: Jo, když pupík tak nějak trčí ven. Někteří lidé to tak mají.
B: Jo, to není sexy.
T: Takže když si přitiskneš břicho k břichu toho druhého, můžeš si to zkontrolovat. Nebo jestli pupík toho člověka přesně pasuje na ten můj.
B: Fuj, sex s pupíkem. Hm, kromě toho mi přišel e-mail od Anny, měla zajímavou otázku: Kdy tě něco naposledy dojalo k slzám? Tome, řekni nám to.
T: No, s tebou to víme, nejnovější titulek InTouch.
B: Ne, to mě dojalo. Řekni nám to.
T: Co mě dojalo k slzám… už si nevzpomínám…
B: Buď upřímný!
T: Upřímně o tom přemýšlím, nepamatuji si, kdy jsem naposledy brečel… Nebrečím moc často.
B: Já taky ne.
T: Neříkám to proto, že chci vypadat cool, opravdu to tak je, brečím jen velmi zřídka. Jako dítě jsem samozřejmě brečel pořád, když člověk upadne nebo tak, ale potom, v dospělosti, nevím, jestli jsem někdy brečel.
B: Samozřejmě, že někdy brečíš, když se díváš na filmy!
T: Kecy.
B: Tome, nepředstírej!
T: Bille, buď upřímný, u kterého filmu? Já vím, že jsi vytvořil fámu, že jsem brečel při, jak se ten film jmenuje, „záři hvězd“?
B: The Fault in our stars!
T: Jo, to jsi lidem pořád říkal. Tehdy jsme byli teenageři…
B: To není pravda, ten film není tak starý.
T: Mně bylo možná osmnáct.
B: Mám se na to podívat? Ne!
T: Stejně je lež, že jsem u toho filmu brečel, ale to by asi byla moje odpověď- asi naposledy jsem byla dojatý k slzám, když jsem se díval na film. Ale nebrečel jsem, pláč je něco jiného.
B: Ten pes. Hachiko.
T: Jo, všechno se zvířaty, to mě zasáhne. Protože zvířata nevědí, co se s nimi děje.
B: Neplakal jsi i na svatbě?
T: Jo, možná jsem tam uronil slzu, ale ne že bych vyloženě brečel. Pláč je vlastně vzlykání.
B: Ale na to se neptal.
T: Opravdu pláč, co to je, když uroníš slzu, když jsi dojatý? Nebo když skutečně vzlykáš?
B: Dojatý k slzám.
T: Aha, dojatý k slzám, dobře, jo, asi během svatby.
B: To jsem měl po svatbě. Musím říct, že je to vzácné. Tom i já se nedáme snadno dohnat k slzám. Myslím, že to někdy není skvělé, protože je dobré si někdy poplakat.
T: Myslím, že to souvisí s hormony, protože potom tělo produkuje spoustu hormonů štěstí, aby se člověk cítil lépe.
B: Naposledy jsem brečel s mojí dobrou kamarádkou Odettou a mojí dobrou kamarádkou Natašou v Německu, byli jsme hrozně opilí.
T: Ty jsi byl totálně opilý.
B: Vyšli jsme opilí z baru Paříž a rozhodli jsme se, že budeme dál slavit v mém hotelovém pokoji.
T: A byl jsi tak šťastný, že jsi prostě začal brečet? Našli jste nedotčenou láhev tequily a dojalo vás to k slzám.
B: Jo, bylo pět hodin ráno a my jsme si povídali a objímali se a říkali jsme si „ach, my se máme tak rádi“, tak jsme začali brečet a nemohli jsme přestat, prostě jsme vzlykali, protože jsme slavili naši lásku. A to je krásné, když brečíte, protože jste tak šťastní!
T: Proto jsem říkal, že jsem byl naposledy dojatý k slzám na své svatbě, bylo tam několik momentů, kdy jsem byl tak dojatý.
B: Je to proto, že někoho tak moc miluješ a je to tak krásná chvíle, hladina alkoholu je dostatečně vysoká, svítí slunce, jsou tam ti správní lidé… Může to být ještě lepší? Pochybuji o tom.
T: Pochybuji. Mia, 17 let, napsala, Bille, a měla spoustu otázek, tak si můžeš vybrat jen jednu z nich: „Můžete do svého podcastu pozvat Heidi nebo Leni? Jaká byla vaše nejkrásnější cestovatelská destinace? Kdybyste měli každý den o hodinu méně, bez čeho byste se obešli? Z čeho máte největší strach? Kdybyste měli přání, co byste si přáli? Co nejvíce obdivujete na svých rodičích?“. Tak si vyber jednu z nich.
B: Vybírám si tu s přáním, přál bych si – a to nikdo nedělá – nekonečné přání.
T: Jo nekonečná přání, to jsem vždycky říkal. To jsi mi ukradl.
B: Proč to lidi nedělají? Vždycky mají jedno přání a ty by sis samozřejmě přál nekonečné přání?
T: Proto ten film Aladin nedává smysl. Ten chlapík, co vyleze z lampy – jak se jmenuje?
B: To nevím.
T: Ten modrý. Každopádně říká „máš jedno přání“ a já bych nejdřív řekl, že chci 1000 přání, a po pětistém přání bych nejpozději řekl, že chci nekonečně mnoho přání.
B: Samozřejmě, to bych udělal.
T: Co na svých rodičích nejvíc obdivuješ? Myslel jsem si, že je to zajímavá otázka. No, o rodičích toho moc říct nemůžeme, protože náš biologický otec v našem životě moc nebyl, ale co naše máma?
B: Naše máma… Obdivuji její soucit. Někdy si říkám, že ti tolik vadí, že tvoje kamarádka Birgit-
T:- zřejmě smyšlená osoba-
B: Jo, že Birgit má problémy se svým synem. Nebo že tvoje kamarádka Saskia nemohla v noci spát. Ona má tolik soucitu.
T: Něco, co tobě úplně chybí.
B: Směje se Ne, ale ona bere problémy jiných a dělá z nich své vlastní, to je tak roztomilé.
T: Taky bych řekl, že její naivita ohledně života – a to nemyslím negativně. Zachovala si svou naivitu, a tu je těžké si zachovat, když je člověk dospělý.
B: Dětskou naivitu.
T: Máma má vždycky úplně jiný pohled na věc, když s ní mluvíš, a ty si říkáš, cože, proč bys takhle uvažovala?
B: No, myslím, že jsme většinou pesimističtí lidé, musím říct.
T: Neřekl bych pesimistický, spíš realistický. Máma má takovou tu snílkovskou mentalitu. A vy se ptáte, jak jste si to dokázali udržet? Většina lidí to časem ztratí. A já bych to někdy chtěl mít zpátky.
B: Mám něco skvělého a můžu tě tím ještě víc ztrapnit. Už jsem s tím dneska začal-
T: Jak to myslíš, že jsi mě ještě vůbec neztrapnil.
B: Ano, ztrapnil, a chtěl jsem v tom pokračovat. Je to Judith a říká, že pracuje a taky je matkou čtyř dětí. Má spoustu práce. „Myslím, že máš hodně peněz (mám z tebe radost), tak se ptám, co děláš ty sám? Nákupy, vaření, úklid, pomoc s domácími úkoly, čištění auta, výměna povlečení na posteli, rezervace dovolené a tak dále. Řekni nám, jak moc jsi dekadentní?“. Tome Kaulitzi, které z těchto věcí děláš sám? – VŮBEC ŽÁDNOU!!! zlý smích
T: Dobře, ale počkej.
B: Dobře, vaření – zřídka, v neděli.
T: O víkendu vařím vždycky!
B: Ale většinou máš lidi, kteří ti vaří.
T: Ano.
B: Nákupy, o tom jsme mluvili, nechodíš tam sám. Úklid-
T: To nedělám, ne.
B: Ne, to neděláš. Pomáhat s domácími úkoly? No, to jsi asi dělal, ale většinou ne.
T: Ale dělám to rád.
B: Myslím, že moc pomáhat nemůžeš, do školy jsi moc dlouho nechodil.
Oba se smějí
T: Jasně že můžu, škola v USA je mnohem jednodušší než v Německu.
B: Je to jako s řidičákem.
T: Jo, jako řidičák, všechno, co jsem se učil ve škole v Německu do šesté třídy, je tady jako po vysoké škole.
B: Uklízení auta, to ani nemusíme zmiňovat, to samozřejmě ne, výměna povlečení, ne, rezervace dovolené, to taky neděláš.
T: No dobře, to taky neděláš, a taky musím říct – teď tady sedíš a šklebíš se, nic z toho neděláš. Musím říct, že dekadentní…
B: Nemusíš se stydět.
T: Ne, ale…
B: To je v pořádku, Tome, jsi jeden z nás.
T: Jak definuješ dekadentní? My jsme – a to opravdu musím říct – workoholici. Pracujeme celý den. Máme osmnáctihodinové pracovní dny.
B: Ale to je právě to, co myslím, nemusíš se bránit.
T: Ne, ale ty nemůžeš, jak bych mohl já?
B: Říkáš RECHTfertigen nebo rechtFERtigen? (poznámka překladatele: různé způsoby, jak se v němčině vyslovuje „bránit se“).
T: RECHTfertigen. Ne, ale vidíš, no to je pro tebe to samé, my tolik pracujeme….
B: Samozřejmě, že bych nezvládal tolik pracovat, kdybych to všechno musel dělat.
T: Jo a lidi si z nás dřív dělali legraci, že to říkáme, ale…
B: Nechme to tak a víc o tom nemluvme, žijeme si velmi dekadentně. Otázka zodpovězena.
T: … jo vzdychá
SLADKÁ – STŘEDNÍ – EXTRA PIKANTNÍ
T: Srdečně vás vítám u „sladké – střední – extra pikantní“: Dnes pro tebe něco mám, Bille.
B: Ano.
T: Protože jsme se bavili o městech, přemýšlel jsem o tom, jaké by to bylo, kdybys měl města seřadit. Nebudu ti říkat jak, prostě budu jmenovat města a ty je jenom seřadíš.
B: Dobře.
T: Dobře… Magdeburg, Halle nebo Lipsko. Musím říct, že Magdeburg je už dlouho naše „velké město“. Pro nás to bylo takové velké město, protože jsme vyrůstali v Loitsche a do Magdeburku jsme vždycky museli jezdit vlakem. To bylo naše mládí, vždycky, když jsme chtěli dělat něco bláznivýho nebo jít do města nebo do kina nebo se poflakovat před McDonalds, jezdit na skejtu, zažít něco cool, zúčastnit se nějaký demonstrace – tenkrát jsme byli na docela dost demonstracích… Magdeburg byl naše místo, kam jsme jeli. Halle – docela blízko. Když jsme byli hodně praštění, jezdili jsme občas vlakem do Halle. Myslím, že Georg pocházel odtamtud. Nenarodil se tam taky?
B: Ano, Georg se narodil v Halle.
T: Halle bylo docela blízko, dalo se tam dojet i vlakem. Ale nechci moc mluvit… a Lipsko… tam jsme se narodili. Teď je seřaď a řekni mi proč.
B: Dobře… teď je seřadím já. Sladké, středně pálivé, extra pálivé. Sladké je nejméně cool a extra pikantní je nejkrásnější město. Takže Halle je…
T: Nejkrásnější z těch tří.
B: Ano… Teda jedno je stejně krásnější než ty ostatní, ale kdybych si měl vybrat, tak bych dal Halle na sladké, protože jsem v Halle nikdy neměl opravdu dobrý zážitek.
T: Vždycky se říká, že Halle je skvělé město pro studenty, skvělé studentské čtvrti.
B: To si vůbec nedokážu představit.
T: Opravdu pěkné bary, dobrá živá hudba, skvělí muzikanti…
B: Puuh, ne. To si vůbec nedokážu představit. Jen si vzpomínám, že když jsme vyrůstali, bylo tam hodně pravicových extremistů, dokonce i v Magdeburku. Tam to bylo dost špatné, také v Halle. Mluvím o době, kdy jsme tam vyrůstali, nevím, jak je to dnes, chci věřit, že se od té doby dost věcí změnilo, ale proto nemám s Halle spojené jen dobré vzpomínky. Připomíná mi to někdy nebezpečné mládí, člověk musel být opatrný, zvlášť když byl jiný, musel si dávat pozor, aby nedostal ránu, musel hodně utíkat.
T: Hlavně ty jako tehdejší skejťák jsi byl hodně na cestách se svým skateboardem.
B: Jediná dobrá věc, kterou mám spojenou s Halle, je jízda vlakem. Měl jsem tehdy tajnou lásku… první tajnou lásku s mým nejlepším kamarádem. Nikdo se o ní nesměl dozvědět. Oficiálně jsme byli…
T: Já nevím… Teda dneska už o tom vím všechno, ale nemůžu si vzpomenout, jestli jsi mi o tom tenkrát řekl, nebo ne.
B: Myslím, že…
T: Myslím, že jsi mi to tenkrát neřekl.
B: Jednou nás chytili a od té doby jsme si z toho vždycky dělali legraci, ale pravda je, že to byla skutečná věc. Taky byl v té době s mojí nejlepší přítelkyní…
T: Měli jste takový milostný trable…
B: Opravdu.
T: Ty jsi s ní byl taky?
B: Ne, byli jsme konkurenti.
T: Ale věděli jste o sobě?
B: Ano, věděli jsme o sobě. Ale on mi vždycky říkal – a to se bohužel v mém životě často opakovalo – že je jenom s ní, protože s ní oficiálně musí být, aby zakryl, co se děje mezi mnou a jím. „Ale mimo záznam jsi moje velká láska“. Však jsem je taky jednou přistihl při sexu… Bylo to obrovské drama. Každopádně… vždycky jsme se tajně líbali ve vlaku. Běhali jsme z vagonu do vagonu, začali jsme v kuřáckém vagonu a kouřili cigarety.
T: Kolik nám bylo?!
B: Asi třináct.
T: Když se nad tím dneska zamyslíš, tak to bylo dost hardcore.
B: A vždycky jsme se plížili na záchod nebo se schovávali za sedadla… vlak byl většinou super prázdný, skoro nikdo tam nebyl. Připadalo mi to jako svoboda.
T: Jo, ve starém dobrém kuřáckém vagonu… pocit svobody.
B: Opravdu to tak bylo! Já nevím, bylo nás asi deset a vždycky jsme jeli na zájezd se studentskými prázdninovými jízdenkami a mohli jsme jet, kam jsme chtěli. Svoboda – šest týdnů letních prázdnin.
T: Ne, ne úplně všude, kam jsme chtěli, myslím, že jen v rámci Saska-Anhaltska.
B: Ano, bylo to jen v rámci Sachsen-Anhalt, ale tehdy to pro nás bylo jako celý svět. Prostě jsme někam jeli, máma si myslela, že budeme přespávat u kamarádů, ale pravda byla, že jsme vůbec nespali. Koupili jsme si pivo, dali jsme si „Gespritzten“ z garáže, opili jsme se…
T: „Gespritzten“, co je to za pití?
B: To nevím. Ale bylo to tak mňam.
T: To byl ten nápoj, který jsme si napsali na začátku epizody.
B: Vážně?! Aha, mňammi.
T: Já jsem si říkal: „Gespritzter… co že to bylo?“. Dostali jsme ho ilegálně, když nám bylo tak třináct nebo čtrnáct, v Rosiině obchodě s alkoholem…
B: Ne, dostali jsme ho z její garáže.
T: Jo, měla v garáži takový malý obchod s alkoholem. Opravdu se jmenoval „U Rosie“ a my jsme tam vždycky chodili, protože ona vždycky prodávala „Gespritzter“ dvanáctiletým dětem.
B: To byla taková mňamka.
T: Ano, trochu jako Sangria.
B: A když jsme byli trochu opilí, vždycky jsme se schovávali na záchodech nebo za sedadly, abychom se líbali. A nikdy jsme to nikomu neřekli, bylo to echtovní. Proto jsem Halle dal sladké. Místo 2, střední, musím dát…
T: Magdeburg.
B: Magdeburg, ano. Protože… jo. To samé. Mám na to spoustu hezkých vzpomínek, mám tam pár kamarádů, se kterými jsme si dodnes blízcí, žije tam část naší rodiny… prožili jsme tam dost vyčerpávající a těžké mládí.
T: Ale pro mě to pomalu začíná být jako… nemáš trochu nostalgii, když si vzpomeneš na Magdeburg? Myslíš na své mládí, na všechny ty vzpomínky, které sis tam vytvořil… Vím, že jsi v minulém díle říkal, že nemáš ten pocit domova a že si myslíš, že někam opravdu nepatříš… ale někdy mám docela dost nostalgických myšlenek. Chci říct… tohle město je těžké a často nám dávalo zabrat, když jsme byli mladší, a hodně jsme toho na něm nenáviděli, ale na druhou stranu nás vždycky drželo nad vodou. Chci říct, že je to místo, odkud pocházíme, a někdy mi přijde trochu smutné, že o něm pořád mluvíme ve zlém. Chci říct, že to vždycky mělo své opodstatnění, ale je to taky trochu smutné a myslím, že to je taky důvod, proč tam nejsme moc populární.
B: Nemyslím si, že je to pravda.
T: Někdy si prostě myslím, že bychom se měli pokusit tenhle postoj změnit, protože nakonec to město z nás udělalo to, čím jsme dneska.
B: Rozhodně. Naprosto. Mám takovou nostalgickou melancholii, ale o tom jsem podrobně mluvil ve své knize. Pořád ho mám hodně rád.
T: Magdeburg?
B: Ano! Mám také spoustu hezkých vzpomínek.
T: Ale to jsi nemohl říct hodně dlouho. Nemohl jsi říct, že máš Magdeburg pořád rád, už hodně dlouho.
B: Určitě bych to nemohl říct, protože když člověk odtamtud odejde třeba v patnácti, tak to moc nechápe. Jasněji to vidíte, až když jste nějakou dobu pryč. Teď, když už jsme tak daleko, tak se k tomu můžeš začít zase jinak přibližovat. Myslím, že to je stejné jako s bývalými milenci. Když se právě rozejdete, řeknete si, že už je nikdy nechcete vidět, ale jakmile uplyne nějaký čas a vaše cesty se znovu zkříží, můžete si naprosto přiznat, že jste spolu prožili i hezké chvíle.
T: Přesně tak.
B: Dobře, a Lipsko… Je to město, ve kterém jsme se narodili, a já mám na náš čas tam strávený jen dobré vzpomínky.
T: To si myslím taky. Lipsko mi vždycky připadalo opravdu vzrušující.
B: Přesně tak. Máma o Lipsku vždycky hodně vypráví. Psal jsem o tom i ve své knize, protože Lipsko znám jen z vyprávění, které nám říkala, a vždycky mi připadalo hezké. Vždycky to bylo pozitivní. Žily tam naše dobré kamarádky a vždycky jsme je navštěvovali. Kamarádky naší mámy a vždycky měly krásné byty, protože obě byly právničky.
T: Podle mých vzpomínek měly vždycky krásné byty.
B: A v mé paměti to bylo vždycky jako „Páni, ony sbírají umění“.
T: A my jsme vždycky jezdili po řece na malé lodičce s pádlem. A podél té řeky byly staré prázdné tovární budovy, které se měly přestavět na lofty.
B: A my jsme tam vždycky chodili krást.
T: Počkej chvilku… A od první chvíle, kdy jsme do jedné z těch budov vešli, jsme si přísahali, že náš první vlastní byt bude loft.
B: A nakonec to tak bylo.
T: Bylo, v Hamburku.
B: Všechno, co jsme si kdysi řekli, že chceme mít, jsme později měli. To je třeba říct. Vždycky jsme dělali to, co jsme chtěli.
T: Ale Lipsko je skvělé město. Další věc, která se mi na Lipsku moc líbí, je, že tam teď mají docela úspěšný fotbalový klub. A to musí být skvělá věc, zvlášť pro menší město, jako je Lipsko. Mají super stadion, každý víkend se tam hraje skvělý fotbal, to musí město opravdu stmelit. „Naše malé městečko Lipsko má tým v první fotbalové lize“. To pro ně musí být skvělá věc, i když nejsem fanoušek RB Lipsko.
B: To bych nevěděl. Ale skvělé, jsem za Lipsko rád.
CO NEVÍM, TO MĚ NEPÁLÍ
B: No. Minulý víkend jsem si zase vyléčil kocovinu sledováním skvělých věcí, které jsem ti chtěl doporučit.
T: Ach ano. Teda já mám rád brak, ale prosím tě, doporuč mi…
B: Ne, to není brak. Rád se dívám… Mám takovou zvláštní fascinaci. Jak jsi říkal předtím, chodili jsme do prázdných továren, které se měly v Lipsku hodně přestavovat. A to se mi líbí. A vím, že jsem si to nakonec uvědomil… Odtud pramení moje náklonnost k opuštěným věcem. Když jsme byli malí, hodně jsme tam chodili a vždycky to bylo tak vzrušující… A teď jsem opuštěnými místy, jako jsou psychiatrie, nemocnice, fakultky, zábavní parky… posedlý.
T: Nejlépe s nějakým podivným příběhem.
B: MILUJU TO. Zvlášť když je to místo, kde… jak to říct… kde se dařilo životu…
T: Kde život zuřil.
B: Kde život zuřil, vždycky plný život. Kde život zuřil, kde bylo vždycky plno života a spousta lidí. A najednou… opuštěný. Přijde mi to vzrušující, takové věci úplně miluju. A teď jsem viděl dokument na Amasonu, který se jmenuje „Uzavřeno pro bouři“.
T: Na Amazonu? Nebo na Ämasen?
B: Na Ämasen. Je to na Amazonu, Amason a také na Ämasen. Mohu ji vřele doporučit. Pokud máte rádi takové věci, velmi vzrušující. „Zavřeno pro bouři“ se odehrává v New Orleansu v zábavním parku Six Flags, který se myslím dříve jmenoval „Jazzland“ a pak ho koupil Six Flags, což je také velký řetězec.
T: Nejúžasnější zábavní park v Los Angeles je také Six Flags, to je třeba říct.
B: Určitě. A myslím, že je docela zajímavé sledovat, který podnikatel ho koupil, jak ho pojmenoval, které atrakce změnil a přidal…
T: Vždycky si říkám, kolik je vlastně rollercaosterů. Když jsme byli mladší, vždycky jsme chtěli mít na zahradě horskou dráhu. Vždycky jsme špatně vstávali, takže mít na dvorku věž s volným pádem, na které bychom se mohli ráno projet, by bylo skvělé.
B: A stejně jsem to sledoval, velmi vzrušující zpráva. A pak byla ta povodeň Kathrina, snad to říkám správně, kde bylo všechno zaplavené a zničené. Domy, čtvrti, zábavní park samozřejmě, všechno bylo navždy pod vodou. V tom dokumentu mají fakt super záběry, kde to ukazují. A teď natáčejí opuštěný zábavní park, který samozřejmě už nikdy neotevřeli. Vznikla tam spousta pracovních míst a celé město z toho prakticky žilo. Ale Six Flags ho nikdy znovu neotevřel, protože nefungoval správně a stálo by to příliš mnoho. A pak se také říká, že jeho obnova by stála 60 milionů dolarů, přestavba 250 milionů dolarů a tak dále. To je taky vzrušující. Skvělé na neděli, můžu vřele doporučit, zvlášť když jste v sobotu moc pařili a ležíte a necháváte se tak rozptylovat. Má to takovou šílenou melancholii, protože ve skříni pořád vidíte pracovní oblečení, telefony jsou pořád zapojené, všechno je pořád tak, jak to lidé naposledy používali, a všechno je vlastně připravené k použití. Jen je to prostě hodně zanedbané a všechno je zničené Kathrinou.
T: To zní vzrušujícím způsobem, budu se na to dívat.
B: A pak jsem v této souvislosti viděl ještě něco, velmi rychle, to je také doporučení. Jmenuje se to Jasperův obchoďák. Také velmi vzrušující. Myslím, že to bylo otevřeno v 60. letech, nechci teď říkat nic špatného, a bylo to nákupní centrum. Obchodní centrum je nákupní středisko.
T: Kde to bylo?
B: To místo se jmenuje Jasper, proto se ten film jmenuje „Jasper Mall“.
T: Tady v Americe?
B: Ano. Je to malé městečko a je to opravdu vzrušující, protože ta architektura byla prostě velmi dobře udělaná. Velmi krásná. Bylo to tak trochu v polovině století, všechno z cihel, lavičky jsou všechny zapuštěné a obložené dlaždicemi, prostě opravdu skvělý půvab. Tak trochu oldschool.
T: Ale takové velké nákupní centrum v malém městě?
B: Chodili tam všichni z okolních měst, byl to fakt happening. Bylo tam kino, to bylo TO nákupní centrum. Bylo tam vždycky hrozně narváno. Nikdy se to neobnovilo a dneska je to prostě mrtvé. Ale je tam jeden chlápek, dělá tam údržbáře, ochranku…
T: To zní skvěle.
B: On uklízí…
T: Aha, takže je to pořád nedotčené.
B: Jo, pořád je to tam a půlka obchodů je zavřená, teď tam jsou jenom staří lidé s chodítky.
T: Kde je hledáš?
B: Na Amasonu.
T: Taky na Ämasenu?
B: To přesně nevím, musíš se podívat. A ten chlap se stará o celý obchoďák.
T: Podívám se na to. To je super, určitě se na to podívám. Chtěl jsem se tě zeptat… Mluvili jsme o Lipsku a o tom, že je to malé město a mají fotbalový klub… A chtěl jsem se tě zeptat, kolik myslíš, že má Lipsko obyvatel? Spontánně.
B: 350.000.
T: Ty si vlastně myslíš, že je ještě menší, než ve skutečnosti je. Je to 585 000. Ale ty si vždycky myslíš následující: Fotbalové stadiony jsou tak neuvěřitelně velké, a pak máš Lipsko a RB Lipsko jako bundesligový tým. A pak máš takový stadion, nevím přesně, kolik se jich tam vejde, možná 60 000. A pak máš stadion, kde je tolik diváků. A to je vždycky procento, v podstatě tam chodí celé město. Víš, co tím myslím? Z 500 000 lidí, kteří tam žijí, jich 60 000 chodí každý týden na stadion. To je docela fajn, ne?
B: Ale nechodí jen z Lipska, že ne?
T: Ano, myslím, že většina fanoušků Lipska pochází z města.
B: Ano, ale pořád jsou tu i někteří odjinud. Z Magdeburgu, z Halle…
T: Ano, možná i z okolí.
B: Myslím, že ano.
T: Stejně je to super, na tak malé město je tak velký fotbalový klub úžasný.
B: To také přitahuje turisty.
T: Pro region je to dobré. Ale chtěl jsem se tě zeptat na úplně jinou otázku. A to je to, že my oba, my dvojčata jsme měli, když jsme byli opravdu mladí… jsme si nedovolili máslo na chleba. A měli jsme tehdy mantru, kterou jsme si vždycky říkali. Protože jsme tomu druhému nic nezáviděli, a to platí dodnes. Prostě si jeden druhého nevážíme, chováme se k sobě tak, jak se nechová nikdo jiný. A mantru jsme zavedli už jako děti, mluvili jsme o ní už v minulém podcastu. A aby to bylo ještě jednou jasné: Každé ráno jsme si říkali, co nemáme dělat, aby to ten druhý musel udělat. Motto znělo: Kdo to řekl první, ten to nemusel udělat.
B: Kdo první maluje, ten první maluje.
T: Přesně tak. A za našich starých časů se to vždycky nahromadilo. Vždycky se našly věci, které se nechtěly dělat: Vynášení odpadků, mytí nádobí v myčce, měli jsme starou rozvrzanou branku, u které ti v zimě vždycky zmrzly prsty, protože trvalo věčnost, než jsi ji otevřel klíčem, venčení psa, sbírání sraček… A chtěl jsem se tě zeptat: znáš ještě tu mantru? Dokázal bys ji ještě odříkat?
B: No, už jsme o tom mluvili minule a už jsme s tím minule začali a já už jsem nemohl. Bylo to něco jako: Já neotevřu bránu, já nedám Scottyho na vodítko, já nepůjdu první…“. Takže tak nějak podobně. Něco o otevírání a zavírání brány si pamatuju.
T: Na cestě tam a na cestě zpátky, protože to bylo vždycky takové složité.
B: Já nenakládám a nevykládám myčku.
T: Já neberu Scottyho. Náš první pes Scotty byl vždycky trochu agresivní vůči ostatním psům, a když jsme byli děti, neuměli jsme ho pořádně držet. A když pak přišel další pes, museli jsme se vždycky schovat.
B: Nebo Scottyho přivázat ke stromu.
T: Přesně tak, protože jsme byli tak malí a vytáhlí. Dneska bys ho asi neudržel.
B: Tak jsem se tě chtěl zeptat ještě na něco. Někdo jiný mi vnukl nápad, ale už jsem zapomněl jméno, nezapsal jsem si ho. Ale je zajímavé, co všechny ty zkratky značek znamenají. Co myslíš, vlastně bys to měl vědět, ale vím, že se teď ztrapňuješ, protože to nevíš.
T: Proč mě chceš pořád ztrapňovat? Myslím, že jsi tu kategorii špatně pochopil.
B: Co znamená „BMW“? Neopovažuj se to teď hledat.
T: Já jsem to nevyhledával. Hm.
B: Nemůžu uvěřit, jak mi lžeš.
T: „Bayrische Motorenwerke“.
B: Hej, Tome, ty jsi tak nechutný. Ne. Tuhle kategorii mažu, už ji nedělám. Myslím, že je to od tebe strašně na hovno. Jaký to má smysl? Myslím, že je to od tebe fakt na hovno, zničil jsi mi celou chvíli. Tak se tě zeptám… a teď dej ruce pryč od notebooku…
T: Cože?
B: „Milka“.
T: To je zkratka pro mléčnou čokoládu. (Milch Chocholate)
B: NE.
T: Ne? Já bych řekl teď. To zní dobře. Nebo ne?
B: Ne, protože vždycky bereš první písmeno každého slova.
T: To chápu, ale myslel jsem, že tentokrát by to mohlo být jinak.
B: Ne… pak by to bylo „Míša“ (Micha). Ne, podrž se „Míšo“.
T: Aha, to malé „Míša“.
B: Ne, ve skutečnosti to znamená „Milch und Kakao“ (Mléko a kakao).
T: „Milch und Kakao“… ale úplně jsem se nespletl.
B: Ne, ne úplně. Stejně jsem našel lepší BMW, ale tohle jsi mi musel zkazit.
T: Ne, já jsem prostě znal BMW. Co máš pro náš dnešní playlist?
B: Mám začít já?
T: Ano, nechám tě začít. Byl jsi tak naštvaný, že znám tvoje slova, tak tě teď nechám začít.
B: Protože jsem ve vlaku do Halle přemýšlel o své první lásce… Tak nějak mě to přivádí… Teda každý má nějakou milostnou písničku, většinou máš nějakou s každým partnerem, kterého máš.
T: Hm, ale ty tehdejší bych neznal.
B: Ne?
T: Ne.
B: Dobře, no. Já teda nebyl taková děvka jako ty, tolik jsem jich neměl. Myslím tím, že tady mluvím o velkých láskách, těch jsi tolik neměl.
T: kolik jsi jich měl? 10? 15?
B: Ne, měl jsem dvě velké lásky. A obě měly písničku. Když je poslouchám, připomíná mi to tu dobu. Znáte to, jako když jste super přetížený a jde vám to přímo do břicha a prostě se propadnete zpátky do té doby, kdy bylo všechno skvělé a vy jste byli tak hluboce zamilovaní, jako když se všechno stalo poprvé. Přidám „Untitled 3“, doufám, že to teď vyslovím správně, od Sigur Rós.
T: Sigur Rós, teď když to říkáš, tak si na to vzpomínám. Musím si ji poslechnout znovu, je to skvělá písnička.
B: Skvělá písnička. S tou písničkou jsem zažil jednu z nejerotičtějších nocí. Řekneš si „tak erotické to tehdy být nemohlo“.
T: Jo, to ne. Erotika a ty… to se k sobě moc nehodí. Ale já jsem znovu objevil Kavinského. Kavinsky je skvělý umělec, který teď vydává nové písničky, stejný styl jako dřív. Taky se mi tenkrát líbila jeho výtvarná stránka. Vždycky měl svůj vlastní styl. Jedna z jeho nejlepších písniček je pro mě ta, která se ti tolik nelíbila, protože je v ní nějaký rap… Taky měl na svých albech hodně featuringů, jednou udělal kolaboraci tuším se Skrillexem. IDM písničky, featuringy různých zpěváků… Nevím, koho featoval na téhle písničce, ale je v ní trochu rapu a jmenuje se „Suburbia“, s opravdu skvělou rapovou částí. Dneska přidám Kavinskyho s „Suburbia“. Taky můžu doporučit celé album „Outrun“. Jinak se jako vždy těším na příští týden.
B: A samozřejmě nám předejte témata. Můžete nám napsat na e-mail, napsat na Instagram. Pošlete nám e-mail, zanechte komentář, napište nám DM.
T: Sledujte nás, hodnoťte nás, sdílejte nás, cokoli chcete s tím podcastem udělat.
B: Dělejte to všechno. TEĎ.
T: A do té doby… jenom milujte, ne nenáviďte. Do příštího týdne.
B: Ahoj.
T: Ahoj, ahoj.
