Na křídlech Albatrosa 8.

autor: Lauinka

Andreas se rozhodl zeptat Billa. Přeci jen, teď pracoval pro něj, a navíc se zdálo, že má docela přehled. Zrovna, když ho chtěl oslovit, Bill se otočil a vrazil přímo do blonďáka, až mu sako polil čajem. Bill vytřeštil oči a rychle odložil hrnek s čajem.
„Bože, pane Andreasi, já se tak strašně omlouvám. Vážně mě to mrzí, nezlobte se.“ Začal se rychle omlouvat a kapesníčkem mu drahé sako otírat. Andreas se zasmál a mávl nad tím rukou.
„To je v pořádku, můžeš jít se mnou do kanceláře?“ Vyzval ho blonďák a Bill jen rychle přikývl na souhlas a zahanbeně ho následoval. Rychle za sebou zavřel skleněné dveře.
„Jsem takový nešika, vážně se moc omlouvám.“ Zopakoval Bill znovu, když sledoval, jak Andreas sundává sako a věší ho přes židli.
„Vážně je to v pořádku, nelam si s tím hlavu. Jen jsem chtěl… kurýr by mi měl dovézt červené desky, až tu budou, dej mi hned vědět, ano?“ Zadíval se na černovláska, který se zatvářil zmateně.

„Ale ty desky už přišly.“ Zadíval se na blonďáka a pokrčil rameny.
„Přišly? Kdy? A kde jsou?“ Vyskočil rychle od stole a div Billa nepřimáčkl ke zdi a nevytřepal z něj odpověď. Bill začínal zmatkovat a snažil se v hlavě utřídit si myšlenky. Očima těkal všude kolem, jen ne na Andrease.
„No já… asi jsem je omylem zamíchal mezi ostatní složky, které pan Tom chtěl vidět. A nějak nedopatřením jsem mu je nechal na stole mezi těmi dalšími.“ Vysvětloval zmateně. Cítil svoje srdce, jak silně tluče a snad ho měl až v krku, jak byl Andreasův pohled najednou tvrdý a nečitelný.
„To je konec, kurva!“ Odtáhl se od černovláska a udělal pár kroků zpět. Přejel si dlaní po obličeji a snažil se přemýšlet, co má udělat.
„Co se stalo?“ Zeptal se vyděšeně Bill a prohlížel si ho.
„Co se stalo? Víš, co jsi vůbec provedl?!“ Vykřikl nevrle a nakopl židli, která se zasunula ke stolu. Bill zamrkal, vůbec nechápal, kde je problém.

„Co jsem provedl?“ Zeptal se nechápavě a ucouvl, když se Andreas znovu přiblížil k němu.
„Víš, co teď uděláš? Hezky půjdeš do jeho kanceláře a doneseš mi tu složku!“ Přikázal mu přísně a Bill měl co dělat, aby nezačal plakat. Nechápal, co udělal špatně. Přeci to neudělal ani schválně.
„Co je v těch deskách?“ Odvážil se zeptat. Protože dle Andreasova výrazu to muselo být něco velmi extra důležitého.
„Co v nich je? No… řeknu ti to asi takhle.“ Usmál se ironickým úsměvem a založil si ruce na hrudi. „Jestli brácha uvidí to, co je v těch deskách, tak tady nahned končíš a piš si, že budu chtít zpátky ty peníze.“ Osvětlil mu a Billovy oči se rozšířily.
„Já… já úplně jsem zapomněl, že je pan Tom tolik zlý. Já… nevím, jestli tohle zvládnu. Víte, já… jsem docela nekonfliktní a nevím, co bych panu Tomovi měl říct.“ Začínal panikařit. Co to zase udělal? Snažil se vymyslet nějakou výmluvu, jak ty desky dostat, ale on tyhle hry moc dobře hrát neuměl.

„Dost! Teď běž k Tomovi do kanceláře a vezmi ty desky.“
„Ale ty ostatní desky jsou černé, takže hned uvidí, že zmizely ty červené.“ Rozhodil rukama a zakroutil hlavou. Bože, jak se mohl dostat do takovéhle situace? Byl opravdu zoufalý.
„Tak tam dej nějaké jiné červené, nějaké prázdné. Co já vím? Poraď si!“ Přikázal mu tvrdě a doslova ho vystrkal ze dveří kanceláře. Bill vypadal opravdu ztraceně. Vůbec netušil, co má dělat.
Andreas popadl sako, a když uviděl Nancy, která zrovna neměla co na práci, zamířil rovnou k ní. „Nancy, mohla bys tohle, prosím, odvézt do čistírny? Díky.“ Usmál se na ni a dívka hned přikývla a uposlechla šéfova příkazu.

***

Zaklepání na dveře ho vyrušilo od práce, a tak zvedl hlavu od desek. Když spatřil Billa, jen se usmál.
„Pojď, co se děje?“ Pozval ho rovnou dál. Bill vypadal trochu nejistě, ale na to si Tom už tak nějak zvykl. Vždycky působil jako vyplašená laň.
„Pane Tome, přišel jsem vám pomoct,“ odvětil a rovnou zamířil ke stolu. Tom znovu zvedl hlavu a prohlédl si ho. Trochu nakrčil čelo, když spatřil, že Bill v ruce drží nějaký hadr a leštidlo. Pobaveně se opřel do křesla a složil si ruce na hrudi.
„Přišel jsi mi pomoct?“ Zopakoval a prstem ukázal do jeho rukou. „To budeš leštit okna nebo co?“
„Nééé, samozřejmě, že ne. Jen jsem si uvědomil, že ty desky jsou všechny hodně zaprášené, tak jsem je přišel otřít, abyste se od nich neušpinil.“ Usmál se černovlásek a Tom odložil desky v ruce a kývl směrem ke kopce na stole.
„Dobře, tak prosím.“ Pokynul mu rukou a sledoval, jak černovlásek opravdu trochu leštidla stříkl na hadřík a začal otírat povrch desek. Musel potlačit smích. Neuvěřitelné.

Bill začal otírat každé desky zvlášť a stále přemýšlel, jak tu červenou složku chytnout a odnést. Ale Tom mu věnoval až moc pozornosti, takže bylo jasné, že takhle to nepůjde. Pak ho ale něco napadlo.
„Kdybyste cokoliv potřeboval, tak mi klidně řekněte, dobře? Já… mám dost času.“ Nabídl mu a doufal, že se mu nějak podaří Toma dostat z kanceláře, aby tam mohl vběhnout a vzít tu červenou složku. Tom se toho ale hned chytl.
„Vlastně ano, mám tu jednu složku… počkej,“ prohrabal se věcmi na stole a jednu z nich popadl. Byl velice vděčný, že to nebyla ta červená, jinak by to znamenalo, že ji už otevřel, a to by byl jeho konec. „Jo, tahle. Mohl bys mi ji, prosím, zkopírovat?“ Usmál se na Billa a ten natáhl ruku směrem k němu.
„Jistě, hned to bude. Vlastně… ne nemůžu,“ zakroutil hned razantně hlavou a zadíval se na Toma. Ten ho pozorně pozoroval a nechápavě zakroutil hlavou.
„Nemůžeš? Proč nemůžeš?“ Ten kluk byl prostě šílený. Nedokázal se v něm vyznat, nikdy netušil, co od něj vlastně má čekat.
„Neumím kopírovat. Ale kdybyste šel se mnou a ukázal mi to, tak bych to pro příště uměl.“ Věnoval mu sladký úsměv a Tom si povzdechl. Byl roztomilý, to musel uznat.

„Mám lepší nápad. Co kdybys řekl Nancy, aby tě to naučila, hm?“ Naklonil hlavu na stranu a věnoval mu úsměv.
„A já myslím, že mám ještě lepší nápad. Naučte mě to raději vy, prosím. Když požádám Nancy, aby mi to ukázala, bude se mi posmívat. Už takhle jsem tu všem jen pro smích, tak mě, prosím, pochopte. Vážně bych byl raději, kdybyste byl tak laskavý a naučil mě to vy.“ Pokrčil trochu rameny a vlastně mluvil i pravdu. Jane mu neustále říkala ten druhý, každou chvíli ho někdo musel upozornit, že dělá něco špatně, a navíc potřeboval posbírat trochu času, aby tu červenou složku mohl odnést. Každá volná chvilka, kterou Tom nebude věnovat těm deskám, hraje v jeho prospěch.
Tom se odstrčil od stolu a pomalu se zvedl na nohy. „Fajn, tak já tě naučím kopírovat, pojď.“ Tom vyšel ze svojí kanceláře se složkou v ruce a Bill musel popoběhnout, aby mu stačil.

Všichni si je zvláštně prohlíželi, ale Tomovi to bylo jedno. Ten se věnoval jen Billovi.
„Takže… vezmeme dokument, vložíme ho sem, takhle hezky vlevo, ano?“ Zvedl oči k Billovi, který ho pozorně pozoroval. „Tady se mrkneme, zda je tam papír, áááh není… takže si ho vezmeme odsud a dáme ho tam, takhle.“ Zašoupl přihrádku na papír a Bill potlačil smích. Přišel si jako malé dítě. „Teď už stačí zmáčknout tohle tlačítko a pak tohle a to je všechno. Chápeš?“ Opřel se o kopírku předloktím a trochu se naklonil k Billovi blíž. Ten jen pootevřel rty a pokýval hlavou na souhlas.
„Jo, už to chápu,“ zamumlal a musel od Tomova doslova odtrhnout oči, jinak by se v nich nejspíše utopil.
„A vůbec… kdo se ti tady posmívá?“ Zeptal se Tom a naklonil lehce hlavu na stranu a Bill pokrčil rameny.
„Nerad bych to nějak rozebíral, promiňte, pane Tome.“ Vydechl Bill a pokračoval v kopírování. Tom jen kývl a pomalu se odebral zpět do svojí kanceláře. Bill si povzdechl a stále přemýšlel, jak to udělat, aby dostal tu složku. Vtom se mu rozezněl telefon. Rychle po něm sáhl a podíval se na displej, kde blikalo Andreasovo jméno.

„Ano, pane Andreasi?“
„Máš už tu složku?“ Vybalil hned otázku. Cítil se opravdu hodně nesvůj.
„Ne, ještě ji nemám.“ Povzdechl si černovlásek a opřel se o kopírku.
„Musel jsem odejít z kanceláře, tak… se motej kolem jeho kanceláře a počkej, až brácha odejde, a pak hlavně seber tu složku.“ Začínal opravdu panikařit. Byl hodně nervózní z pocitu, že všechno závisí na tom mladém zbrklém klukovi.
„Ano, hned se tam přesunu, a jakmile pan Tom odejde, vezmu tu složku, nebojte se.“ Snažil se ho uklidnit, i když spíše tím uklidňoval sám sebe.
„Dobře, spoléhám na tebe. Pak mi hned zavolej, ano?“
„Jistě.“ A s tím hovor ukončil. Rychle dokopíroval ty složky, a pak je odnesl Tomovi do kanceláře. Ten mu jen poděkoval, ale jinak se věnoval svojí práci. Rychle očima stihl prolétnout stůl a všiml si, že červené desky jsou naštěstí až vespod. Ještě měl možnost to celé zastavit.

Celý den se držel blízko Andreasovy kanceláře, aby mu nic neuniklo. Ale Tom tu svoji neopustil, a tak nestihl složky ukrást. Už bylo docela pozdě, a on věděl, že by měl jít domů, ale nemohl. Když konečně zahlédl Toma, jak to balí a odchází s nějakými věcmi v ruce, oddechl si, že mezi nimi nenašel tu červenou. Počkal, až mu Tomova záda zmizí z dohledu, a po té se vkradl do jeho kanceláře. Rychle z tašky vytáhl červenou složku, kterou připravil, aby ji vyměnil za tu v kopce. Rychle se otočil a sáhl po ní. Úlevně si oddechl, že to zvládl, když se za jeho zády ozval hlas.
„Bille? Co tu děláš?“ Málem hrůzou nadskočil a otočil hlavu po hlase. Byl to Tom. Kousl se do rtu a rychle schoval jednu složku do batohu, zatímco druhou držel v ruce.
„Já jen… chtěl jsem uklidit ty složky, abyste tu ráno neměl nepořádek.“ Začal nějaké ze stolu sbírat na pravdivost svých tvrzení. Tom se přiblížil ke stolu a zastavil ho.
„Tady tyhle jsem ještě neviděl, vrátil jsem se pro ně.“ Ujasnil Tom a vzal si menší kupičku ze stolu, která obsahovala i ty červené složky. Bill si znovu oddechl.
„Oh dobře, takže… tyhle odnesu.“ Bill rychle sáhl po zbytku a vyběhl z kanceláře, aby je vrátil do police. Pak, aniž by se rozloučil, raději opustil firmu.

„Tohle bylo o fous.“ Usmál se pro sebe, a když už byl docela daleko od firmy, nakoukl do batohu. Rozhodně ho zajímalo, co tam bylo. Co bylo tak důležitého, že mu kvůli tomu hrozil vyhazov? Málem však omdlel, když ve složkách byly jen čisté papíry. Zastavil se a znovu se složkou prohrabal. Nic.
„Ne, ne ne to nemůžu být pravda.“ Srdce zrychlilo údery a měl pocit, že omdlí. Začal panikařit a rychle vytáhl telefon, aby zavolal Andreasovi.
„Pane Andreasi?“ Vyhrkl téměř zoufale, když mu telefon vzal.
„Bille?“
„Pane Andreasi, je konec. Chtěl jsem vyměnit tu červenou složku, ale nějak se mi to pomíchalo a pan Tom si odnesl tu správnou.“ Začal rychle odpovídat. Opravdu se cítil hloupě, hodně hloupě.
„Cože? Jak se to, kurva, mohlo stát?“ Vyhrkl do telefonu a Bill měl na chvíli pocit, že kdyby mohl, tak mu nejspíše vrazí facku.
„Omylem jsem prohodil ty složky, nechtěl jsem. Ale… byl to prostě zmatek, a teď si pan Tom odnesl ty správné složky domů.“ Odpověděl rychle už skoro na pokraji slz.
„Fajn, uklidni se. Pošlu ti adresu. Až tu budeš, napiš mi zprávu a já vyjdu ven, ano?“ Snažil se ho rychle uklidnit. Ty složky potřeboval.
„Dobře,“ popotáhl Bill a hovor ukončil.

Za chvíli mu přišla zpráva s adresou, a tak si stopnul taxi a nadiktoval ji řidiči. Naštěstí to nebylo moc daleko. Když se ocitl před luxusní restaurací, jen Andreasovi poslal zprávu a čekal. Netrvalo to moc dlouho, než se blonďák objevil.
„Bille, teď mě poslouchej. Mám tu důležitou schůzku, ano? Tady máš klíče, běž k nám domů a tu složku vezmi.“ Oznámil mu. Bill vykulil oči a pootevřel pusu.
„K vám domů?“ Zopakoval znovu, jako by špatně slyšel. Vlastně doufal, že špatně slyší. „Co tam budu dělat? Panebože… já… tohle nejde.“ Zakroutil znovu nesouhlasně hlavou.
„Poslouchej mě, brácha, když přijde domů, tak se převlékne a jde běhat.“
„Pane Andreasi, to nemůžu. Vy jste se snad zbláznil.“ Ztěžka vydechl a přejel si rukama po obličeji.
„Musím se vrátit dovnitř. Nemůžu tam jít sám, rozumíš mi? Dám ti adresu a udělej to!“ Billovi se opravdu chtělo brečet. Jak se všechno mohlo tak rychle pokazit? Nechápal, do čeho se to namočil.
„Nezlobte se, ale já nemůžu.“ Vzlykl a podíval se na blonďáka před sebou. „Tohle je už moc.“ Zašeptal tiše přidušený vlastním vzlykem.
„Bille! Je to pro tvoje dobro, musíš to udělat, rozumíš?“ Chytl černovláska za ramena a lehce s ním zatřásl. „Potom mi zavolej, rozumíš?“ S těmi slovy zase zmizel dovnitř. Bill si bezradně povzdechl, rychle si otřel tváře a zavolal si taxi.

***

„Viv?“ Zašeptal do telefonu, když postával před tou krásnou vilou. Vůbec si nebyl jistý, jestli to má udělat. Vlastně nevěděl, co má dělat. Když to udělá, bude to průser, když ne, bude mít ještě větší. Potřeboval mluvit se svojí kamarádkou. Třeba mu mohla ona poradit.
„Bille? Co se děje?“ Zeptala se trochu znepokojeně. Bylo už docela pozdě, a jestli jí Bill takhle večer volal, muselo se něco stát a dle jeho roztřeseného hlasu tomu tak i bylo.
„Chystám se spáchat zločin.“ Vydechl do telefonu a rozhlédl se kolem sebe.
„Jaký zločin? Co se děje?“ Nechápala, co jí tím vlastně chce říct, ale byla zvědavá.
„Já… právě se chystám jít do domu toho chlapa.“ Povzdechl si znovu a zavřel oči. Nebyl to tak úplně zločin, jelikož měl klíče, ale i tak. Bylo to divné chodit tam, a navíc, měl tam sebrat složku. A krádež trestným činem je.
„Jakého chlapa? O čem to mluvíš?“ Tohle začínalo být docela zajímavé.
„No… svého šéfa. On má totiž dva syny. Jeden z nich je hodný, ale když jejich otec odjel, nechal celou firmu tomu staršímu a ukázalo se, že je to darebák, takže… jsem se domluvil s tím mladším, protože mu chci pomoct, ale dostal jsem se do velkého průšvihu. Vzal jsem si vysokou zálohu, a tím jsem si to celé ještě víc zavařil. Vůbec nevím, co mám dělat, ani bych o tom s tebou správně neměl mluvit, protože jsem to slíbil, ale jsem opravdu zoufalý, víš?“ Blábolil jedno přes druhé a ani nepřemýšlel nad tím, že z tohohle popisu Vivien nemůžu nic pochopit.

„Nerozumím ti ani slovo, ale začínáš mě opravdu děsit, víš to?“ Zeptala se jeho kamarádka a opravdu si začínala dělat starosti. Do čeho se to Bill jen namočil?
„A ty si myslíš, že mě to snad neděsí? Moc mi nepomáháš. No nic… budu končit. Prostě to udělám a bude to.“ S tím zavěsil telefon, nadechl se a vydechl, než odemkl dřevěnou bránu a ocitl se tak na malé předzahrádce. Rychle se přiblížil k hlavním dveřím a potichu zasunul klíč dovnitř.

autor: Lauinka
betaread: J. :o)