Translation of the podcast Kaulitz Hills Episode 28 “2 Puller manner sitzen in der Badewanne” („Dva ptáci sedí ve vaně“) 16. 3. 2022
translated by @svenjaxblau
B: Ahoj, Mausi.
T: Moini, Maus. Vítejte v Kaulitz Hills, podcastu, který vám osladí středu.
B: Myslel jsem, že dnes začnu já. Kvůli velké poptávce je zpátky. MC Kaulitz.
(zvuk bouřky)
B: rapuje „Einsam geh ich durch die Straßen, durch den Regen, durch die Nacht. Warum hast du mich verlassen.“ (Osaměle kráčím ulicemi, deštěm, nocí, proč jsi mě opustil?)
B&T: „Warum hast du das gemacht?“ (Proč jsi to udělal?)
B: „Du hast nur gelacht und gesagt: „War doch alles nur ein Spiel ohne Regeln, ohne Ziel.“ Ich hab‘ an uns geglaubt, ich habe dir vertraut und nun ist alles aus wegen irgendso’ner Braut. Schau mir in die Augen, sag’s mir ins Gesicht, ich will’s jetzt von dir hören oder traust du dich nicht?“ („Jen ses zasmál a řekl: „Byla to jen hra bez pravidel a bez cíle.“ Věřila jsem v nás, věřila jsem ti a teď je pro nějakou kočku po všem. Podívej se mi do očí, řekni mi to do očí, chci to od tebe slyšet hned, nebo se neodvažuješ?“)
T: „Verpiss dich.“ („Jdi do prdele.“)
B: „Warum, warum bist du so dumm? Warum machst du nur mit dieser miesen Schlampe rum? Was hat sie was ich nicht habe? Sag mir eherlich was es ist. Jetzt ist es zwar zu spät, aber was hast du vermisst?“ („Proč, proč jsi tak hloupý? Proč se s tou mrchou jen tak zahazuješ? Co má ona a já ne? Řekni mi, co to je. Teď už je pozdě, ale co jsi zmeškal?“)
T: „Verpiss dich!“ („Jdi do prdele.“) Copak to nezačíná přicházet?
B: Ne, ještě ne. „Du hast mich verletzt, meine Träume zerfetzt. Und jetzt kommst du daher mit so’m blöden Geschwätz. VERPISS DICH!“ („Ublížil jsi mi, zničil jsi mé sny. A teď přijdeš s nějakými hloupými řečmi. JDI DO PRDELE!“)
T: Tady to je! Dududududududu.
B: Na začátku byla vždycky bouřka, to se mi fakt líbí. To jsme taky použili docela často.
T: To je pravda. Fungovalo to u Monsoonu, fungovalo to tehdy u desky TicTacToe. Musíš to vysvětlit, myslím, že to ne každý ví, Bille.
B: Cože?
T: Že je to stará písnička TicTacToe.
B: Myslíš, že si někteří lidé myslí, že jsem to jen tak vyplodil?
T: Jo, nebo že je to tvoje současná hláška.
B: Ale na můj současný život se hodí dokonale. Odteď si budu každý týden na začátku vybírat písničku TicTacToe, kterou budu rapovat, abych navodil tu správnou náladu.
T: Jo, dneska jsem ti přinesl něco chutného k pití.
B: Co to je?
T: Neřeknu ti to, myslel jsem, že bys to tentokrát mohl jen ochutnat.
B: „Neřeknu ti to.“ Ukaž mi to.
T: Myslel jsem, že to dneska prostě ochutnáš.
B: Fuj, to nevypadá tak mňamózně, Tome. Co to je?
T: Musíš hádat.
B: Řekl bych, že to vypadá jako panák?
T: Co je to za sklenici?
B: Sklenice na víno.
T: To není sklenice na víno.
B: Malá sklenička na víno. Myslím, že je, nebo něco takového.
T: Ne, to není. Není to portské víno. Ale pořádně si lokni. Máš přípitek nebo tak něco?
B: „Zur Midde, zur Tidde, zum Sack, zack zack“.
T: Je to pokaždé to samé.
(oba se smějí)
T: Tak jo, jdeme na to. Takhle mladí už spolu nikdy pít nebudeme.
INTRO
T: Dobře. Užij si to. Pořádně si lokni.
B: Už teď vidím, že to nevypiju. Proč jsi nepřinesl něco dobrého?
T: Prostě to vypij!
B: Co to má být? „Naštvat Billa“ nebo co?
T: Nejdřív to zkus!
B: Bah. Sotva to vypiju, fuj.
(Bill zakašle, Tom se zasměje)
B: Co to vůbec je?
T: Co to je?
B: Je to nechutné!
T: Co myslíš, že to je?
B: Fuj, já nevím. Bude mi špatně.
T: Myslíš, že je to pití špatné?
B: Je!
T: Je to hruškový likér. Ukážu ti ho, vypadá skvěle.
B: Fuj.
T: Nikdy jsem to neochutnal a myslel jsem si, že by to mohlo být chutné.
B: Nemůžu se té chuti ani zbavit. Už teď se mi klíží oči. Odkdy to máš? Je v tom hruška, nemyslím, že se to ještě dá pít.
T: Už to máme docela dlouho, ale Heidi je smutná, to se nemůže zkazit. Já jsem si taky myslel, že může.
B: Já nevím. Podíváme se na to. Vždyť je uvnitř hruška, nevím.
T: Ale vypadá to efektně, taky je to fakt dobrý.
B: Vypadá to efektně, ale… já nevím, ta hruška už vypadá taky nahnile.
T: Určitě ta hruška vypadá shnile. To je hruškový likér, abych tak řekl.
B: A ty to piješ jen tak?
T: To jo. Vychutnáváš si ji čistou.
B: Zkusím to ještě jednou, třeba to bude lepší, když jsem teď viděl tu láhev.
T: Udělej to. O něco lepší, že?
B: Haha, jo, po druhém doušku je to trochu lepší. Ale když to jde do krku, tak to pálí, woe.
T: Napadl mě vhodný přípitek… Jaké bylo vždycky tvoje životní motto? „Carpe diem“.
(oba se smějí)
T: Myslím, že pokaždé, když si s někým připiješ, měl bys říct „Carpe Diem“.
B: „Využij dne.“ – A pak se napij. Ne, to není nic pro mě, Tome.
T: Vážně? Dal jsem to do mrazáku.
B: Můžeme se napít něčeho jiného?
T: Mám dobré červené víno, jestli chceš?!
B: No tak, jdeme na to.
T: Červené víno nebo pivo?
B: Červené víno. To drahé.
T: To je opravdu dobré.
B: Otevři ho.
T: Opravdu?
B: Ano.
SENF AUS HOLLYWOOD
T: Měli bychom si ale říct něco o příběhu „Carpe Diem“. Naše máma měla tehdy galerii…
B: Jmenovala se „Carpe Diem“.
T: Opravdu se jmenovala „Carpe Diem“ a od té doby… Vždycky jsme se ptali, co znamená „Carpe Diem“, a ona nám řekla, že je to „Seize the Day“ a že je to životní motto, a od té doby je to i tvoje.
B: Nebo také „Žij každou vteřinu“.
T: nebo „Žij každou vteřinu“. To je píseň, kterou jsi napsal ještě předtím. Velmi podobná.
B: Jak se ti líbí moje vlasy?
T: Vypadáš divně.
B: Právě jsem se vrátil od kadeřníka… Jak to myslíš, že vypadám divně?
T: Vypadáš divně, je to divný účes.
B: Jo, jsou teď fakt rovný, obvykle je nosím trochu kudrnatý, víš. A on mi je vyfoukal pěkně rovné, ale stejně… úžasná barva.
T: Řekl bych, že dneska vypadáš trochu jako Paula.
B: Zvláštní, zrovna dneska mě napadlo, že Paula by pro tebe bylo skvělé jméno.
T: Kecy.
B: Opravdu jsem si to myslel, protože mám pro tebe později připravenou otázku. A mě, upřímně řečeno, hned napadla Paula. Ale k tomu se vrátíme později. Maus, právě ses vrátil z výletu.
T: Zrovna jsem se chystal říct, že to asi budeme muset vysvětlit Kaulquappenům. Právě jsem se vrátil z New Yorku, právě jsem přistál a ty jsi zase u mě.
B: Obvykle tu děláme dobré epizody. Jsem rád, že jsem zpátky, a ty? Jsi nějak unavený? Máš hlad? Jsi unavený z letadla? No, samozřejmě ne jetlaged, jsou to jen tři hodiny.
T: No, trochu, i jen tři hodiny jsou blbost. Člověk chodí spát moc pozdě a má tendenci tam spát moc dlouho, ale mám trochu kocovinu. Byla to velmi krátká cesta, jen pár dní, vlastně to byla služební cesta.
B: Blbost. Proč lžeš?
T: Cože? Bylo to jen ve dvojici s trochou zábavy.
B: Bylo to soukromé potěšení, letěl ses tam podívat na nový byt, který se právě dostavěl.
T: Jo, stavební práce jsou konečně hotové. Ale taky jsme dělali nějaké kšefty, Heidi byla hostem v Late Night Show, aby propagovala písničku. Pokud jste si Chai Tea s Heidi ještě neposlechli, zamiřte na Spotify. Je také v našem Kaulhitz-Playlistu. Poslechněte si ji, je to skvělá písnička.
B: Ale hlavním důvodem, proč jste se tam jeli podívat, byl váš byt, který se staví už tři roky. Předtím sis udělal kontrolní seznam, a pak jsi dal souhlas. Prosím, řekni nám, normálním lidem, jak to funguje.
(oba se smějí)
B: Jsi prostě takový: „Aha, tady je malá chyba v mramoru, to se musí vyměnit.“ Nebo: „To není ta barva, kterou jsme požadovali pro obklady.“ A co když se to stane?
T: Jasně. Něco jsi navrhl nebo zadal, a pak tam jdeš a zkontroluješ, jak to dopadlo v reálu. My jsme byli součástí procesu přes FaceTime a také jsme tam občas přiletěli. Ale aby to bylo finální, musíte tam jet a podívat se, jestli je všechno tak, jak jste si představovali, nebo ne. Ale přiblížili jsme se k tomu, že to není přesně to, co jsme chtěli, a proto je třeba udělat nějaké změny. A… jsme v New Yorku a tak, ale další důvod, proč jsem dnes přinesl nekomplikované pití, je ten, že jsme včera měli takovou příjemnou večeři v opravdu krásné restauraci, kde se také pilo. Byla to v podstatě restaurace a bar v jednom, to mám stejně rád. Tedy je tam hlučno, je tam akce, ale přesto mají skvělý zvuk a příjemnou atmosféru, o tom už jsme mluvili. Je důležité, aby tam byl skvělý zvuk, i když je to nahlas, potřebuje to dobrý zvuk a atmosféru pro skvělou náladu.
B: V newyorských restauracích miluju živou kapelu, třeba když někdo hraje na klavír…
T: Živý jazz.
B: Přesně tak, to miluju a myslím, že je to naprosto elegantní.
T: Ale poslouchej… Myslím, že tam živá kapela nebyla, aspoň jsem ji neviděl, ale ta restaurace měla několik místností a nešel jsem všude, ale znělo to, jako by tam byla živá kapela, ten pocit byl stejný. A ten bar je tak skvělý – to jsme věděli od začátku – přinesou ti…
B: Mňam.
T: Přinesou ti mňammi, jo.
B: Prostě ti přinesou „Lecker, lecker Zuckerbäcker“.
T: Všechno je tak lahodné, ať už je to obyčejné Bellini, nebo likér, ale hlavně ty koktejly. V LA to je tak: Když si objednáte drink, barman vám ho namíchá, hodí do sklenice pár kostek ledu, a když máte opravdu štěstí, dostanete plátek citronu.
B: Jo, někdy to dokonce teče z toho kohoutku a oni do toho jen přidají kolu. A pak je v dalším kohoutku jablečný džus.
T: Jo a všechno je už předem namíchaný, na konci už ani nevíš, co tam je.
B: V těch kohoutcích mají všechno. Všechny sirupy, brusinkový džus, kolu, kolu light…
T: Jo, a oni si loknou Red Bullu, ať už je odkudkoli.
B: Jednou jsme říkali lidem, že chceme jít do „Wetten, dass…“. (německý televizní pořad s Thomasem Gottschalkem), protože jsme uměli rozpoznat rozdíl mezi kolou, kolou Light, kolou Zero…
T: Coke Zero, obyčejnou Coke, dokonce různé značky.
B: Různé značky, všechno. Vita Cola, Afri Cola…
T: Fritz Cola…
B: Nikdo nám nevěřil, vedli jsme o tom dlouhé diskuse, ale udělali jsme test a poznali jsme všechno, všechny značky do jedné.
T: Ano, to jsme tenkrát dělali s naším nevlastním tátou.
B: A pak jsme si říkali, jestli by to bylo něco pro „Wetten, dass…“… Asi bylo.
T: I když je to tvůj největší talent, tak si myslím, že to nestačí, abych byl upřímný. Ale Bille, co jsem chtěl říct… tenhle bar dělal tak skvělé drinky, že mi z toho bylo skoro smutno. Jestli je nějaký podnik, který ještě dělá skvělé koktejly, tak jsou to určitě oni. Tak chutné, že tomu nebudeš věřit.
B: Ale asi se mi víc líbí celá kultura v New Yorku, noční život.
T: Teď už jsem pevně rozhodnutý, že nejlepší je jezdit mezi LA a New Yorkem tam a zpátky.
B: Ale ty jsi byl vždycky proti tomu.
T: Ne.
B: Vždycky jsi říkal: „Hm, New York, opravdu potřebuješ…“
T: Ne, já mám New York moc rád.
B: To je úplně jiný tón.
T: Když jedeš autem, vidíš tolik barů a restaurací a všechny vypadají úžasně. Je to… jak bych to řekl… úplně jiný životní styl. Všude můžeš chodit pěšky, můžeš objevovat víc věcí než tady v LA…
B: Jo, všechno je pořád v pohybu a to tě prostě táhne. Je to takový vzrušující neklid venku. Chci říct, že právě stavíte ten obrovský penthouse, ale život se odehrává hlavně venku.
T: život se odehrává venku, to je pravda.
B: skvělé je, že se dá dostat dovnitř i ven, a proto máte zahradu se zázemím.
(oba se smějí)
B: abyste se jednou za čas mohli podívat na střešní terasu zevnitř.
T: Neměl bys šířit takové fámy, je to spíš taková krabice od bot, kterou tam stavíme.
B: Chtěl jsem se tě zeptat, kdy jsi byl naposledy u kadeřníka, když jsem teď přišel s taškou od toho svého?! Byl jsem tak šťastný, že jsem se mohl objednat, protože můj kadeřník jede zítra na turné s Miley Cyrus a on mě tam na poslední chvíli vmáčkl.
T: Ty máš kadeřníka celebrit? Sklapni!
B: A proto mi dneska rychle udělal tuhle fantastickou barvu. Líbí se ti, že?
T: Jak ty vlasy padají… vůbec ne.
B: Jo, jsou teď super rovné. Obvykle je mám tak nějak divoké.
T: Vypadáš úplně jako Paula.
B: Dneska, ale obvykle je nenosím takhle rovné. Ale ta barva je…
T: S těmi sluchátky to vypadá, jako bys měl ve vlasech sponku, obruč.
B: Jo, měly by být v mém obličeji… takhle.
(oba se smějí)
B: Kdy jsi byl naposledy u kadeřníka? Nikdy tam nechodíš, ale myslím, že ten můj by se ti fakt líbil, nemluví.
T: To je hlavní důvod, proč nechodím ke kadeřníkovi. Nesnáším mluvení.
B: Jo, nemáš rád komunikaci. Dneska jsem tam byl pět a půl hodiny.
T: Sakra. Kvůli čemu?
B: Kvůli mým vlasům.
T: Aby sis je obarvil?
B: Jo.
T: To bych nemohl.
B: Ale je to super jednoduché, je naprosto v pohodě a soustředí se na práci. On není jeden z těch… Nejhorší mi přijde, když tam sedíte a… je spousta kadeřníků, kteří pak rádi vedou řeči, ale přestanou pracovat pokaždé, když mluví.
T: To je nejhorší.
B: To znamená, že mají v ruce nůžky a říkají: „Jo a včera jsem dělala tohle a tohle…“ a ty na to: „Prostě dodělej ten pramen.“
T: „Dělej si svou práci.“
B: „Prostě pokračuj v práci na mých vlasech, jinak tu budu ještě za 10 hodin.“
T: Já končím. Nejhorší jsou ty, které mají jen jednu schůzku denně. To tam pak budeš věčně… Ne, ne.
B: Tom jde raději za Billem a Heidi.
T: Jednou jsi mi dělal vlasy.
B: Udělali jsme takový skvělý melír.
T: To je lež, ale aspoň jednou jsi mě ostříhal. Mohl bys to udělat znovu.
B: Taky jsem se hodně bavil.
T: Vážně?
B: … tento týden.
T: Pil jsi alkohol?
B: Protože pokaždé, když tu nejsi, jsme méně ve studiu a taky spolu méně pracujeme, takže jsem trávil noci tím, že jsem se staral o všechny naše privat kontakty. Obětuju se pro „ústředí Kaulitz“. A především jsem oslavoval, což jsem už dlouho neudělal. Musím dodat, že už není povinné nosit masky. Což mě docela baví, abych byl upřímný. Pořád ještě jednu nosíš?
T: Pořád jednu nosím, ale to jsem poznal i v New Yorku. Přijdete do restaurace a první, co vám řeknou, je: „Jé, nemusíte mít masku. Můžete, ale záleží na vás“.
B: Nejdřív jsem si myslel, že s maskami bude nejmenší problém, protože už jsme si na to tak zvykli, ale musím říct, že je docela osvobozující jít zase někam bez masky. Člověk si na to vždycky musel vzpomenout a říct si: „Sakra, kam jsem si dal masku?“. Nasadit si ji, sundat… vlasy nemáš tak, jak bys chtěl.
T: V New Yorku po tobě nic nechtějí. Žádný očkovací průkaz, žádná maska, nic.
B: Myslím, že to je tvůj bonus pro celebrity.
(oba se smějí)
B: A teď jsem byl v Downtownu a… nevím, jestli to víš… nikdy jsi se mnou nebyl na takovém večírku, chodím ven častěji než ty.
T: Byl to jeden z těch pravých techno raveů? S darkroomy a tak?
B: Přesně tak. A já jsem tam přišel… Bylo to hrozně vtipný, protože jsme byli taková skvělá parta. Už když jsme tam šli, byli jsme super opilí, předehřívali jsme se v Nobu. A asi po šesti koktejlech jsme šli na ten rave. Bylo to deklarované jako umělecká instalace, ale nakonec to byl jen extrémně velký gay rave. Lidi tam přišli v tangách, v postrojích, skoro nazí.
T: Ale upřímně mi to na LA přijde docela v pohodě.
B: A my jsme si říkali, jak se tam dostali Uberem. Jak to funguje? To si prostě sednou s nahými zadky a řidič Uberu jim řekne: „Počkejte chvilku, mám deku. Mohl byste si ji pod sebe dát, prosím?“
T: Nebo malou Zewu. (německá značka papírových ručníků)
B: Nebo deku, kterou vytáhne z kufru. „Počkejte, já si ji jen rychle položím na sedadlo.“
T: Nebo jako ty auta… ty nesnáším… ehm.
B: S tím plastovým potahem?
T: Přesně tak. Nebo si pamatuješ na ty koule, co tenkrát měli taxikáři?
B: Ano. Masážní míče.
T: Masážní míčky, ano.
B: A já jsem se opravdu ptal sám sebe, jak se tam dostaly. Všichni jsou zfetovaní a opilí, to znamená, že tam nejeli autem. Taky si myslím, že toho u skříně moc nevyřešili, prostě tam šli nazí. My jsme tam měli nejvíc oblečení. A docela rychle to tam začalo smrdět… Bylo tam tak narváno, že jsem na raveu s tolika lidmi ještě nikdy nebyl. A jeden můj kamarád, který byl na takovém raveu poprvé a je taky hodně heterosexuální, mi řekl: „Páni, nikdy jsem necítil to, co cítím tady. Je to jako dva tisíce chlupatých chlapů, kteří se potí jako blázen.“ Protože to bylo jako hardcore techno. Byl tam malý závěs a za ním darkroom. A ten závěs se pořád otvíral a zavíral, otvíral a zavíral a bylo to cítit sexem a chlupy a… víš, co tím myslím?
T: A jako všechny ty šťávy.
B: Jako všechny šťávy. A pak chtěl jít na záchod a myslel si, že je tam, a omylem otevřel závěs…
(Oba se smějí)
B: … a hned ho zase zavřel, oči se mu rozšířily a říkal: „Tak to se moc omlouvám, špatně jsem odbočil.“
T: Jak je to dlouho, co jsi byl na tom večírku bez masky?
B: Byl jsem tam bez masky, ano. Minulý týden. Někdy minulý týden.
T: Dobře, tak to si od tebe budu raději držet odstup, abych byl upřímný, protože bez masky… ale aspoň s kondomem?
B: To jsem udělal. Taky jsem si vyšel na večeři se spoustou kamarádů, protože mám vždycky pocit, že se musím postarat o všechny ty Kaulitz kontakty. A pak mám kamarádku, která mě vždycky pozve, a pak mě většinou vždycky opilá vytočí… Vždycky to říkám špatně. Většinou vždycky…
T: To ani neexistuje.
B: Já si na to vždycky vzpomenu, jakmile se slyším, jak to říkám. Každopádně mě vždycky opilá vytáčí a já jí vždycky musím dělat parťáka. Teď jsem poznal, že naše přátelství je založené na tom, že mi vždycky volá, aby…
T: Parťáka v jakém smyslu?
B: Já jsem ta dobrá kamarádka, která ji má vždycky vylepšit. Víš?
T: Ty to umíš?!
B: Vždycky mi zavolá, abych jí udělal skryté komplimenty a řekl tomu klukovi, jak je vtipná a skvělá nebo že máme nějaké zasvěcené vtipy, prostě abych ji na tom rande udělal lepší. Já to chápu, já jsem taky takový. Na prvním rande mám rád, když jsou se mnou dobří přátelé, protože je to pak vždycky uvolněnější. Člověk se vždycky může ukázat ze své nejlepší stránky, protože pak je víc sám sebou. Můžete si spolu povídat a potenciální partner může hned poznat vtipy.
T: Ale jsou různé typy přátel. Jsou i kamarádi, kteří tě chtějí znemožnit.
B: To se mi opravdu nelíbí.
T: Ale i takoví existují.
B: Ale já takový určitě nejsem.
T: Víš, jak to myslím? Známe někoho, kdo to dělá často.
B: Ano. Řekni první písmeno …
T: D.
B: Ano! To se mi opravdu vůbec nelíbí. Nesnáším to. A já takový vůbec nejsem. Hraju si na ni a dělám z ní bohyni. Jako že donutím chlapa, aby si myslel: „Panebože, já s ní musím být.“ A já to udělám. Jednou se na mě jeden kluk podíval a řekl: „Chci si ji vzít.“ A já říkám věci jako: „Panebože, podívej se na její prsa. Panebože, ona je tak vtipná. Podívej se na její tělo, chci říct… úchvatné.“ A chtěla, abychom hráli pravdu nebo výzvu, jako jsme to dělali asi ve třinácti. A první, co řekne, je „výzvu“. A já na to: „Dobře, nech mě přemýšlet… Musíte se políbit.“ Věci, nad kterými by lidé zvenčí kroutili hlavou. Já jsem takový druh kamaráda. A opravdu si myslím, že naše přátelství je v takových chvílích jen volání jeden druhého. Teď to s ní dělám taky.
T: Musí v tom být něco pro tebe.
B: Ano. Já jí volám ke konci rande, potom, co už je jako vidět, že se o sebe zajímáme, a já jenom potřebuju, aby to někdo posunul trochu dál. Většinou už jsme trochu opilí a pak si dáme FaceTime a řekneme si: „Ahoj lásko, kde jsi? Nechceš přijít?“
T: Dobře, a pak už víš, jak to dopadne.
B: Jo, jako bychom tomu opravdu potřebovali dát větší impuls a přidat třešničku na dortu k tomuto rande. To jsem taky udělal.
T: Cítil ses využitý? Nebo ti takový vztah nevadí?
B: Na to se teď ptám sám sebe. Nejsem si úplně jistý, jak o tom přemýšlet.
T: Myslím, že Paule to sluší.
B: Opravdu?
T: Jo.
B: Dobře, tak si ten účes pro dnešek nechám, protože dneska jdu zase ven.
T: Jak to vůbec jde? Mám pocit, jako bychom se neviděli déle, než jsme se ve skutečnosti neviděli.
B: Vždyť to byl skoro celý týden.
T: Nebyl to celý týden. Byly to tři dny.
B: Odjel jsi v pondělí a vrátil ses v sobotu.
T: Odjel jsem v úterý a vrátil se… Odjel jsem v úterý v poledne a vrátil se v sobotu ráno.
B: Nezáleží na tom, jestli bylo poledne, nebo ne… Nevzal jsem tě na letiště…
T: To je dost smutné.
B: Celý týden jsem ti hlídal psa. To je nemožné. Znovu. Neposlouchal, pořád skákal po gauči, všude psí chlupy…
(Tom se směje)
T: Já nevím, ale nepřipadalo mi, že bys byl nějak extra šťastný, že mě zase vidíš. V New Yorku jsem na tebe hodně myslel, protože… víš, pokaždé když vidím něco krásného, říkám si: „To bych se o to opravdu rád podělil s Billem.“ Vždycky se těším, až ti o tom budu moct vyprávět, ukážu ti nějaké fotky, často pro tebe dělám album ze svých výletů…
(oba se smějí)
T: A dneska jsem přišel domů a měl jsem takovou skvělou náladu, protože jsem věděl, že až přijdeš a budeme spolu nahrávat podcast…
B: Häh?
T: A pak jsi přišel… a dneska jsi hrozně chladný a odtažitý.
B: Myslíš? Proč?
T: Na to se tě právě ptám.
B: Ne. Prostě už jsem měl dlouhý den. Musel jsem si nechat udělat účes, přijel jsem sem a cítil jsem se úplně vystresovaný. Takhle se nevstává, to je na mě moc.
(oba se smějí)
B: Ještě jedna věc, která mě tento týden znepokojila a upřímně mě i trochu rozesmutnila… Americký Bachelor. Colton. Před nějakou dobou byl The Bachelor. Pro všechny, kteří to nevědí. Opravdu vzrušující, protože jsem ho sledoval od samého začátku. Byl panic. Byl takříkajíc The Virgin Bachelor. Poprvé se zúčastnil soutěže The Bachelorette.
T: To je ta ženská verze?
B: Přesně tak.
T: Žena si vybere svého vysněného muže z dvaceti mužů?
B: Přesně tak. A on se do ní přihlásil. A docela rychle vyšlo najevo, že je ještě panic. Opravdu sexy chlap.
T: Tomu nevěřím.
B: Bylo to tak. Dávejte si pozor. Fakt sexy kluk, fotbalista, ostrý, skvělé tělo, vysoký, prostě fakt hezký kluk.
T: Zatím to zní jako já. Jen s krátkými vlasy.
B: Vskutku. Přísně věřící, takže si všichni mysleli, že bude super upjatý. A on to vždycky sváděl na náboženství, že až bude ženatý. Žádný předmanželský sex. Čeká na tu pravou. Ale člověk se na něj podíval a prostě si řekl: „Ty vole, je ti dvacet, vypadáš jako Hulk…“
T: Opravdu si nemyslím, že by byl panic.
B: A hned mě napadlo, že je gay. A s každým jsem mluvil o tom, že je asi gay, že to nemůže být jinak, že je to trochu šílené.
T: Ne.
B: Vždyť když se člověk hlásí do takovýho pořadu, tak to znamená, že je extrovert, to přece nejde svést na to, že je možná trochu stydlivý, že možná potřebuje trochu víc času. Chci říct, že je to dospělý, sebevědomý kluk, který se účastní takového pořadu. To prostě nejde dohromady.
T: To je pravda.
B: Aha, a potom byl The bachelor, byl The Virgin Bachelor, takže se o něj ucházelo dvacet žen a pokaždé to nakonec nevyšlo. Nezamiloval se nebo mu prostě něco nesedělo. Pak byl v Bachelor in Paradise, ve třetím pořadu.
T: Ale taky mi přijde velmi zajímavé, že se dvacet nebo třicet žen přihlásí na rande s chlapem, který je ještě panic.
B: Je to proto, že opravdu dobře vypadá. Všichni si mysleli, že by bylo skvělé…
T: Dostat ho?
B: Ano. Jako že „praskneme třešničku“.
T: To si nedokážu představit. Tomu nevěřím.
B: Dobře, dávej si pozor. Pak se zúčastnil soutěže Bachelor in Paradise. Je to pro všechny, kteří nemohli najít lásku v ostatních pořadech, takže jsou jen tak mezi sebou. A pak se té show zúčastnil… A zase si nikoho nenašel.
T: Mně připadá jako chlap, který hledá slávu a o všem lže, aby vypadal zajímavěji… Panic, a on hledá pravou lásku a všechny tyhle věci… je to totální blbost.
B: dávej pozor…
T: účastní se tří různých pořadů, chce být opravdu hodně slavný a prostě dává dohromady nějaké vlastnosti, které ho mají udělat zajímavějším… ničemu z toho nevěřím.
B: A pak si vybral jednu, nakonec s ní byl rok, než skončili v obrovském PR dramatu, protože ona dala zákaz přiblížení, takže se k ní už nemůže přiblížit. Bylo to úplně šílené.
T: Další PR příběh. Ale jak vidím, funguje to.
B: A pak otevřu telefon, a co vidím? „The Bachelor se konečně přihlásil k homosexualitě“. A všichni jsme si pomysleli: „No dobře, takhle to doopravdy je“.
T: My všichni… myslíš ty tři lidi, kteří se na to dívají.
B: A pak samozřejmě dostane nový seriál „Colton Coming out“ na Netflixu.
T: A teď hledá dvacet kluků.
B: A v té reality show je záběr, jak se všem přiznává, že je gay. Nejdřív jeho církev, která ho okamžitě zavrhne, protože je to největší hřích a být křesťanem a zároveň gayem nefunguje a tak dále… Jeho pastor mu řekne, že není třeba, aby se vracel. Pak ho sledují, když to řekne rodičům, když ho jeho první gay kamarád vezme na jeho první gay party… Ukazují všechno. Ale to je všechno úplně nové, snaží se mu někoho dohodit a on si pak během té show uvědomí, že ještě není úplně připravený na to, aby s někým byl. A teď je zasnoubený. Celý tenhle příběh se odehrál během posledních tuším dvou let.
T: A teď je…
B: Zasnoubený s mužem. ZASNOUBENÝ. A já si říkám: „Co dělám špatně?“
T: To je blbost.
B: Počkej, Tome. Jako jak rychle to jde jiným lidem? Třeba: „Chodím se dvěma ženami, přiznám se rodině, pak se přiznám celému světu… Slzy, soudní zákaz přiblížení, další rande se ženou. A teď jsem zasnoubený s chlapem.“ Kde se se všemi těmi lidmi seznamuje?
T: Máš to úplně špatně. Úplně si s tebou pohráli. Problém je… Ten chlap má jeden problém. Chce být slavný, ať to stojí, co to stojí. Být úspěšný, ať to stojí, co to stojí. Chce být v Jungle Campu, ať to stojí, co to stojí. (německý televizní pořad Trash, kde se deset „celebrit“ nastěhuje na dva týdny do tábora v „džungli“ a musí plnit více či méně nechutné úkoly).
B: Já nevím.
T: Chce být osobou veřejného zájmu, ať to stojí, co to stojí. A co dělá? Přesně to, co jsi řekl. Dělám tohle, dělám tamten pořad, pak si udělám rychlý výlet do ráje, pak hledám ženu, příště hledám lásku svého života, pak chci lásku na jednu noc…
B: Ale…
T: Bille, zastav se a chvíli mě poslouchej. A to, že je teď zasnoubený, naprosto zapadá do vzorce, a další věc, kterou si přečteš, je, že svatbu zrušili.
B: To si nemyslím.
T: Samozřejmě.
B: Nemyslím si, že to tak je. Viděl jsem pár pěkných TikToků…
T: Ale víš, co mi přijde opravdu hezké? Že sis tak nějak zachoval svou naivitu.
(oba se smějí)
T: O tom už jsme mluvili minule. Jsi hodně aktivní na sociálních sítích.
B: Jsem velmi aktivní na sociálních sítích a…
T: A teď bys měl vědět, jak se věci mají, a stejně se necháš zmást. To se mi líbí.
B: Tome, o to ani nejde.
T: Jde o to, že je to všechno lež.
B: Jde o to, že říkám… Taky to vidím u spousty svých přátel… Někdo mi řekne něco jako: „Aha, ty jsi to neslyšel? Teď jsou zasnoubení a čekají dítě“ a já jsem z toho úplně zmatený, protože on se zrovna rozešel se svou bývalou asi před třemi měsíci, jak je možné, že čekají dítě?! Takhle to chodí u všech.
T: V reálném životě to může být pravda, ale v jeho případě… je to prostě blbost.
B: Ale u některých lidí to jde takhle rychle. On byl právě v tom pořadu… a já mu věřím…
T: Bille!
B: Počkej! Právě byl v tom pořadu, strašně brečel a všem říkal, jak moc chce Cassy, protože to je první člověk, kterého kdy miloval, a… úplně se do toho dostal, ať už je blázen, nebo ne, To je jeho pravda přesně v tu chvíli. A ani ne o rok později je zasnoubený s klukem a já se sám sebe ptám, jak rychle ta citová změna proběhla. U některých lidí to jde tak rychle, ale mně to trvá snad celou věčnost. A zamilovávám se mnohem méně často než jiní lidé. To je další věc, kterou na své kamarádce obdivuji. Každý večer mi volá, abych jí dělal parťáka, každý týden se zamiluje do někoho nového.
T: Ale všichni nemají tak hluboké city. Je toho víc. Nejsem psycholog, ale…
B: Taky bych to chtěl umět.
T: Myslím, že zejména on nemá žádné hlubší emoce. Je tam něco jiného, co je hluboké. Jeho touha po pozornosti a veřejnosti. Proto má každý den něco jiného, aby byl zajímavý.
B: Já nevím… Ale to mě nutí přemýšlet o tom, kdy jsem vlastně byl naposledy zamilovaný? To už opravdu nedokážu říct.
T: No, já bych ti to mohl říct.
B: Jéééé, ale to už je dávno.
T: Jo… Anton má zítra narozeniny.
B: Co budeme dělat? Psí narozeninovou oslavu?
T: Přemýšlel jsem o tom.
B: To je roztomilé. Ale to mi říkáš až teď? Už mám na zítřek plány.
T: Právě dnes jsem se o tom dozvěděl. Anton má zítra narozeniny.
B: Oooh.
T: Budou mu tři roky.
B: Stitch by rád přišel.
T: Ošklivě si poranil nohu… Anton si ošklivě poranil nohu, má ji okousanou a veterinář nám řekl, abychom ji co nejdéle drželi v suchu, protože je to takové velké plemeno. Anton je náš irský vlkodav, je dost velký. A u takového plemene není neobvyklé, že mu musí amputovat nohu nebo že dostane otravu krve a zemře. To nám řekli.
B: Ale už je mu lépe?
T: Jo, jen musí nosit ponožku pokaždé, když běhá venku.
B: Didi, objednal sis velký dort s arašídovým máslem?
T: Ne, ještě ne. Ještě mu musím něco koupit. Zmrzlina by byla super. Psí zmrzlinu.
B: Obrovská psí zmrzlina s arašídovým máslem by byla super.
T: Ano.
B: S Hazel a Thomasem jsme si povídali o koníčcích. A já bych chtěl vážně nějakého mít. Jaký by byl pro mě dobrý koníček? Protože ty to na mně taky kritizuješ, ale buďme upřímní, zamilovanost to rozhodně není. To mi nestačí.
T: No. Zamilovanost není koníček.
B: Myslím, že ano. Pro některé lidi ano. Protože si myslím, že moje kamarádka věnuje veškerý svůj volný čas mužům. Skončí v práci, a pak začne přemýšlet o tom, s kým by dneska mohla jít na rande, komu bych dneska mohla dát pěknou kuřbu? Víš?
T: Já to chápu. Je to pro tebe koníček…
B: Třeba tenis.
T: Tenis… Ne. Barvení?
B: Barvení? Jsi blázen?
T: A nějaký sport… to by ti šlo, Mausi.
B: Jo, no… Ale to je taky spíš práce. Já už toho dělám tolik. Být u kadeřníka 5,5 hod.
(oba se smějí)
T: Ne, ale můžeš dělat nějaký sport… Třeba nedávno jsem potkal kamarádku, která hraje plážový volejbal.
B: Ne, to je úplně na nic. To mě vůbec nebaví. Ty míče jsou strašně tvrdé. Tuhle jsem to taky viděl, když jsem se díval na The Bachelor, protože to hráli v tom pořadu. A jediné, na co jsem myslel, bylo, jak jsou ty míče tvrdé. Vzpomínám si, že to hrozně bolelo, když jsme je museli vracet ještě v hodinách tělocviku ve škole. Myslím, že je to divný sport, nebaví mě to.
T: Nebo můžeš hrát golf.
B: Ne, to bych pak moc pil.
T: Ale to je úplně v pohodě.
B: Jo.
T: Hrát golf, sem tam si dát nějaký alkohol… dobrý hruškový alkohol…
B: To nezní špatně. Nebo jak už jsem říkal tenis. Myslím, že bych to chtěl ještě jednou zkusit, protože si vzpomínám, že mě to hrozně bavilo.
KAULITZ KOLUMNA
B: O čem zase musely psát bulvární noviny? Napsali toho hodně, ale tento týden toho myslím nebylo moc, co by stálo za zmínku.
T: Ani ne.
B: Vlastně to byla docela nuda. Byly to všechno věci, o kterých jsme už mluvili a které se prostě vrátily, a já nemám chuť o tom mluvit po pětisté.
T: Něco jsem poznal… Jak víš, nedávno jsme byli u Jimmyho Fallona. A něco mi to připomnělo… To je taky část New Yorku, kterou mám moc rád. Jsou tam všechny ty noční show, a když jedeš v noci kolem… Na které jsme tenkrát byli? Na té zrzavé hlavě…
B: Brian O’Connor.
T: Ach ano, Brian O’Connor. Jmenoval se Brian O’Connor?
B: Ano.
T: Brian O’Conner. Na toho jsme chodili, taky v LA. Taky je tam Jimmy Kimmel.
B: Ano, byli jsme u Jimmyho Kimmela.
T: Na tom jsme byli. Dělali jsme…
B: MTV TRL.
T: MTV TRL, správně, ale to nebyla Late Night Show.
B: Ne, tenkrát to bylo na Times Square, bylo to super.
T: Ale já mám Late Night Show opravdu rád. Ty taky?
B: Určitě! Miluju je.
T: Nejsou Late Night Shows skvělé? Myslím, že hezky shrnují den, můžete spolu trochu vtipkovat. Vždycky vnesou do dne trochu lehkosti.
B: Je to příjemný a pohodlný způsob usínání. Díváte se na ně v pokoji u postele, můžete se ještě jednou zasmát…
T: A jen doufáte, že tam nebude příliš zajímavý host, abyste si mohli trochu zdřímnout.
B: Můžeš si ještě jednou nakrémovat ruce, zachumlat se do pyžama.
T: Taky si vždycky na něco hrají. Opravdu to tak nějak vnáší do večera pohodu.
B: Je to lehká zábava.
T: V Americe jich máme tolik.
B: Počkejte chvilku, jsme si jistí, že se jmenoval Brian O’Connor? Nebo to byl Conan O’Brien.
T: Conan O’Brien.
(oba se smějí)
B: Brian O’Connor… tam byl… jak že se jmenuje? Shanon…
T: Sinéad O’Connorová.
B: Správně!
(oba se smějí)
B: Brian O’Connor.
T: Conan O’Brien. Teď to máme. A já si opravdu myslel, že je dobrý, ale už to neběží. Taky tam byl Leatherhead. A tentokrát jsme byli u Jimmyho Fallona.
B: Ten se mi taky moc líbí.
T: To samé. A byla tam Heidi…
B: Heidi mimochodem vypadala úžasně.
T: A já jsem si říkal, že bychom to měli vrátit. Proč už ho v Německu nemají? Tehdy měli TV Total, kterou lidi fakt milovali, a „Die Harald Schmidt-Show“, kterou mám taky moc rád. A dneska… Komu bys přál, aby měl vlastní Late Night Show?
B: My.
T: My.
(Oba se smějí)
T: Buď jeden z nás, nebo jeden z Böhmi. (Jan Böhmermann)
B: Ale on jednu má.
T: Opravdu? To se vysílá každý večer?
B: Ne.
T: Vidíš.
B: Myslím, že se vysílá jednou týdně. Ale je to skvělé!
T: A to je přesně to, co mám na mysli.
B: Jsme obrovští fanoušci…
T: Já bych si přál lehkou zábavu.
B: … Fest a Flauschig. A Böhmiho a Jana.
T: Fest a Flauschig by byli také skvělou Late Night Show.
B: Přesně to jsem řekl.
T: Po nás. Mohlo by to tak být: Nejdřív Kaulitz Hills, pak Fest und Flauschig.
B: Také jsme si velmi oblíbili firmu Roche & Böhmermann. Ale myslím, že to nemůžeme říkat příliš nahlas. Myslím, že to opravdu neradi slyší.
T: Ale slyší.
B: Bylo to skvělé.
T: Bylo to skvělé. Ale taky se to nevysílalo každý den, jen jednou týdně.
B: Ano, jednou týdně, ale každý den je také velmi těžké. Je to těžké.
T: Je toho hodně.
B: Nemohli jsme dělat každý den jeden díl. Mohli bychom dělat jeden každý týden, jako to dělá Klaas s Late Night Berlin.
T: Záleží na penězích.
B: Jo.
(oba se smějí)
B: Něco jsem četl. „Wilde Knutscherei mit vergebenem Mann“. (Divoké muchlování se zadaným mužem) O mně. A já jsem si říkal: „Cože? Se zadaným mužem? Co že to má být?“ Nebyl to muž. Byl to tehdy můj nejlepší kamarád, byli jsme opravdu mladí. Byli jsme teenageři. To je ten příběh, který jsem vyprávěl minule.
T: Aha, příběh o vlaku.
B: Teď si musím trochu vyčistit image, protože mám pocit, že si lidi myslí, že trhám páry nebo tak něco, nebo že jsem cizoložník, už to jednou napsali.
T: Jo…
B: Vždyť… už se to stalo.
T: Já jsem právě chtěl říct, že… Ty bys k tomu. Trochu.
B: Ale…
T: Ale ne záměrně. Prostě by ti to bylo jedno.
B: Ale u zadaného muže to zní jako… Nevím, jak to říct.
T: Ale novináři tě teď obviňují, i když jsi to byl ty, kdo se nechal nachytat.
B: V téhle situaci jsem byl oběť já. Byl jsem do něj strašně zamilovaný a nechal jsem ho, aby si se mnou hrál, celou dobu jsem byl ten podváděný a dělal jsem si naděje na vztah, protože on mi pořád říkal, že je to jen jeho falešná přítelkyně a že se vlastně ani nemají rádi. Ale nakonec jsem to byl já, kdo se zklamal. Zní to, jako bych se schválně líbal se zadanými muži.
T: Možná bys měl hledat chybu v sobě, možná by to mohl být přístup.
B: Možná mám na sobě nějakou špatnou kletbu.
T: Novináři to dělají správně, vždycky hledají chybu v tobě.
B: Jo, myslím si, že je to opravdu podlé. Možná by ho měli najít…
T: Měli by, kdo ví, třeba je to tvůj vysněný princ.
B; … a zjistit, jestli jsou pořád spolu. Třeba už jsou manželé a mají čtyři děti.
T: Jo. A Bill to tak daleko nedotáhl.
B: A pak bych s ním jel na další jízdu vlakem.
(oba se smějí)
T: Zkus to ještě jednou. Já mám… když už mluvíme o dalším pokusu. Mám pro tebe další návrh. Četl jsem, že čím dál víc lidí, celebrit, ke kterým se počítáš i ty, má teď účet na OnlyFans. Ne mají OnlyFans, ale oficiálně tam teď začínají. A myslím, že by to pro tebe jako nezadaného bylo skvělé. Mohl by sis přivydělat něco navíc a je tam docela dost lidí, kteří jsou na tom podobně jako ty. Například Aron Carter.
B: On má účet na OnlyFans? Teda… Myslím, že je pro ně skvělé, že něco takového existuje, protože si myslím, že jim to opravdu zachraňuje zadek. Mají tak jednoho nebo dva hardcore fanoušky, kteří je mají opravdu rádi.
T: A posílají těm nehty na nohou.
B: Například. Nebo už obnošené ponožky.
B&T: Yuuuuuuuck.
T: Opravdu, to není vtip. Opravdu posílají svým fanouškům obnošené ponožky nebo nehty na nohou.
B: Já vím. Upřímně řečeno, nikdo mě o to nikdy nepožádal. Nikdy mi nechodí divné zprávy, ve kterých by mě někdo žádal, abych mu poslal své použité spodní prádlo nebo něco takového.
T: To je něco, o co můžeš požádat jen na OnlyFans, kde jinde bys to mohl udělat?
B: No, mohli mi poslat zprávu na Instagram a říct: „Ahoj, Bille. Zaplatím ti 5000 dolarů za tvoje obnošené spodní prádlo. Mohl bys mi ho poslat?“
T: Udělal bys to?
B: Za 5000 dolarů? V žádném případě.
T: Ne.
B: Musel bys přidat ještě dvě nuly.
T: Bille! Za 50 000 dolarů. Obnošené trenýrky?
B: Já nevím, myslím, že jsem až příliš znepokojený, že by se o tom mohl někdo dozvědět.
(oba se smějí)
T: Hotovost v tašce.
B: Když už, tak tajná schůzka na parkovišti, smazání všech chatů, potom. Taky bych tam poslal někoho jiného.
T: Jen jsem chtěl říct, že… není možné, abys tam šel sám. Stačilo by poslat někoho s kufrem.
B: Ale to by bylo opravdu časově náročné, musel bych do toho zapojit někoho jiného, no, mohl bych říct, že je to zboží nebo scénický článek, který se musí dostat k Haraldovi z Buxtehude…
T: Ale nehty na nohou bys poslat nemohl, vždycky si je ukousneš.
(oba se smějí)
T: Nikdy nejsou dost dlouhé.
B: Jip, já mám nehty na nohou vždycky okousané.
B&T: FŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮJ.
DURCHGEKAULITZT
B: Dneska už to začíná být trochu hloupé, musíme teď přidat trochu třídy a sledovat společnou nit. Asi je to tím, že jsme oba tak unavení, že je to dneska fakt hloupé, nebo je to tím, že doba je momentálně tak temná.
T: To je ono. Dneska jsem se opravdu cítil jako hlupák, bez legrace. Když člověk celý den čte ty hrozné zprávy… V letadle jsem měl zase noční můry.
B: Připadá mi, že jen čekáme na tu hodinu, kdy si budeme moct dělat legraci. Ale kde v ideální kategorii, aby se to trochu uklidnilo. Kaulquappen nám zase psali, psali, psali.
T: Zpětná vazba. Zpětná vazba. Zpětná vazba.
B: Tento týden to bylo šílené, bylo toho tolik. Mám pocit, že je toho každý týden víc a víc.
T: A jak bych to řekl… už se z toho stalo takové hnutí, že lidé chtějí víc času na to, aby si se mnou mohli popovídat.
B: A jako předkrm mám e-mail o hodině našeho pořadu.
T: Dobře, a teď to chceš zase celé otočit. Napsal jsi to sám?
B: „Ahoj, Bille a Tome, pořád žádáte o zpětnou vazbu – teď je řada na mně. S Tokio Hotel jsem (vzhledem ke svému věku) moc nevyrostla, ale musím přiznat, že jste mi oba od doby podcastu přirostli k srdci. Roztomilý Bill skoro o něco víc (tolik k otázce „Kdo je arogantnější dvojče?“). A ne, čas na povídání by se rozhodně NEMĚL!!! posunout směrem k Tomovi. Je skvělé, jak to je.“
T: Au.
B: A pak říká: „Dám vám své tři hlavní body podcastu pro sladké, střední, extra ostré.“ A pak si je sepsala a seřadila podle důležitosti. Chtěl jsem si přečíst jen začátek, protože to bylo dost na místě. Myslím, že to byla skvělá zpětná vazba a lidé si řeknou: „Milá Elke, přesně takhle to cítíme i my.“ To je skvělá zpětná vazba.
T: Myslím, že „Elke“ jsi ty a že jsi ten e-mail napsal sám. To je to, co si myslím.
B: Určitě bych ti mohl říct e-mailovou adresu.
T: Kdepak, to prostě není pravda, tomu nevěřím. A jestli je to opravdu pravda, tak to byla výjimka. Velká výjimka. Dostal jsem e-mail od Anniky a Annika se ptala, jestli víme, jak bychom se jmenovali, kdybychom byli holky.
B: To jsem si taky napsal.
T: To mi přišlo opravdu vtipné.
B: Proto jsem řekl, že mě pro tebe napadla Paula. Protože když jsem si přečetla ten e-mail, tak jsem…
T: Jo, takhle bys mě pojmenoval ty… ať už z jakéhokoli důvodu. To si nemyslím, že by se ke mně Paula hodila.
B: To ano. Jen mi věř, že jsme měli dvojčecí chvilku. Věděl jsem, že se mě na to zeptáš, a pak jsem se sám sebe ptal, co si o tom myslím, a pak mě napadla Paula. Okamžitě. Nevím proč.
T: Ale… myslím, že nám to máma jednou řekla. Měla plán B.
B: Jak by se mi říkalo jako holce? Já to vím. Kim.
T: Stejně se ti mělo říkat Kim, protože to funguje pro kluky i holky.
B: Přesně tak, jednou nám to řekla.
T: Ale Kim by ti dneska taky moc slušelo.
B: Myslíš? Hm.
T: Jo.
B: Kvůli mému účesu.
T: Ano. Kim Kaulitz. Ale počkejte, měli jsme druhé jméno? Myslím, že ano…
B: Ne, jen měla víc klučičích jmen. Kevin, Justin, Jason…
(oba se smějí)
T: A Kenneth.
B: A Kenneth. Chtěl jsem jen trochu pochválit Nadine, která napsala obzvlášť hezký e-mail. Nechci ho číst nahlas, protože nemáme tolik času, ale chtěl jsem říct, že čteme všechny vaše e-maily. A i když se nedostanou do epizody, stejně z nich máme velkou radost. A Nadine napsala srdcervoucí a super milý e-mail, málokdy čtu takové e-maily, e-maily, které mě opravdu dojímají. Bylo to opravdu milé a chtěl jsem to říct. A pak tu byla další otázka. A to jsem si uvědomil taky, protože to děláme špatně. Tento týden je řada na nás s naším řečovým fetišismem. Florence se nás zeptala, proč vždycky říkáme kocovina (hangover/jako kdyby česky říkali třeba kucovina) místo kocovina (hungover). Často to říkáme špatně, říkáme „Páni, já mám dneska takovou hroznou kucovinu“. Ale to je špatně. Vysvětlím vám to. Musíte to říct: „Mám takovou kocovinu.“ A kocovina je skutečná kocovina, je to podstatné jméno. Řekli byste „Mám kocovinu.“ a ne „Mám kucovinu.“. A my to často zaměňujeme, často říkáme „mám takovou kucovinu“. Často zaměňujeme kocovinu a kucovinu. „Mám kucovinu.“ a „Mám takovou kocovinu“. Tak to má být. Chtěl jsem si to jen ujasnit, protože to často říkáme špatně.
T: Víš… myslím, že hangover a hungover je anglicky, ale jsou taková slova teď v Dudenu/německém slovníku?
B: To bych si musel najít… V němčině je to „Kater“.
T: To je. Ale myslíš, že „der hangover“ je v Dudenu? Musíš se podívat, máš přece doma Duden. Máš v obýváku několik Dudenů.
B: Já se na to podívám později. Projdu si to.
T: Ano?
B: Ano.
SLADKÁ – STŘEDNÍ – EXTRA PÁLIVÁ
T: Vítejte v pořadu Sladké – střední – extra pálivé. Bille, dnes pro tebe mám zpětnou vazbu od našeho Kaulquappena a jsem opravdu zvědavý, co na to řekneš. Našel jsem pro tebe něco velmi přiléhavého. Poslala to Konstanze, budu to muset trochu pozměnit, protože jinak by to pro tebe bylo příliš jednoduché.
B: Jméno Konstanze se mi opravdu líbí.
T: Poslala něco, v čem jsem to trochu změnil, nezlob se na mě. „Žabky – gumové pantofle – nebo sandály“.
B: Bože. Ne, to je jednoduché, počkej chvilku. Protože já musím říct.
T: Musíš uznat, že všechny se k tvým okousaným nehtům na nohou moc nehodí.
B: Boah! Dobře, poslouchejte. Musím říct, že mi přijde opravdu nesexy, když má chlap sandály. Promiň. Obvykle vždycky říkám, že každý kousek se hodí a že jde jen o to, jak ho nosíš, ale myslím… Myslím, že žádná pravidla neexistují a člověk by se stejně neměl řídit pravidly…
T: Myslím, že je to vždycky otázka autenticity. Myslím tím, když někdo vstoupí do místnosti a opravdu autenticky si vezme nějaké kožené sandály…
B: Ne. Pro mě je to prostě osobní a obecné NoGo. Ale taky musím přiznat… myslím, že spousta lidí by řekla, že o nic nejde, ale pro mě to prostě nefunguje. Chci říct… představte si, že někdo nosí sandály se zapínáním na suchý zip, a pak – v nejhorším případě – jsou mu navíc malé a prsty jako by mu vykukovaly vepředu…
T: Takže by sis obul sladké sandály.
B: Ano. To je právě to nejhorší. Další jsou pro mě žabky, protože si myslím, že jsou líní, když je člověk nenosí na dovolené nebo u bazénu, ale v běžném životě.
T: Já žabky ani nemám. Opravdu je nemám rád.
B: Já taky nemám žabky.
(oba se smějí)
T: Taky se mi prostě nelíbí ten pocit, když mám mezi prsty u nohou tu věc s provázkem.
B: Vůbec ne.
T: Taky se mi nelíbí jejich vzhled… já nevím…
B: Je to prostě nedbalé. Vypadá to líně, jako by se ti do toho nechtělo dávat úsilí. Prostě do nich vklouzneš jako… já nevím. A navíc většina žabek prostě vypadá opotřebovaně.
T: Já je nemám ani na bazén, to prostě chodím bos.
B: Já taky, já žabky fakt nemám rád. Chápu, že když jsi na dovolené, můžeš do nich vklouznout a jít rychle k bazénu.
T: Ale jak to děláš? Rád chodíš do krytého bazénu.
B: Často a hodně, to ano.
T: A pak sjíždíš tobogán… jak to tam děláš?
B: Jo, starý dobrý krytý bazén v Hildesheimu…
(oba se smějí)
T: S divokou skluzavkou…
B: To radši půjdu naboso a dostanu plíseň na nohou. To si radši udělám bradavici nebo plíseň na nohou…
T: Jo, tam vždycky dostaneš bradavice a plíseň na nohou.
B: A víš, že velké odhalení… Já bych si dal gumové pantofle jako extra ostrý, protože mi vůbec nepřijdou špatné. Sám je mám doma od své vlastní módní značky MDLA, můžete se na ně podívat na internetu. Navrhl jsem jedny velmi efektní… jak se jim říká? No přece pantofle. Brzy je uvedu na trh.
T: Jako gumové pantofle?
B: Přesně tak. Jsou super pohodlné a mohou vypadat opravdu hezky a stylově.
T: Nosíš v nich ponožky?
B: Ano, v ponožkách a teplákách. To je skvělý styl, který si můžete vzít k bazénu nebo na rychlou procházku se psem. Myslím, že to vypadá skvěle. Vypadá to jako trochu větší úsilí, jednoduše proto, že bota má víc materiálu. Děje se v ní víc než v žabkách. Proto. Skvělá otázka.
T: Mám ještě jednu. Nemohl jsem se rozhodnout, tak jsem si řekl, že bychom mohli rychle dát i tuhle. Od Camille z Francie. Ptala se nás, jakou superschopnost bychom chtěli mít. Ale ne ty běžné superschopnosti. Je to „umět číst myšlenky“.
B: Opravdu dobré, ano.
T: „Teleportace.“ Víš, co to je, nebo chceš, abych ti to vysvětlil?
B: Já vím, co to je?
T: Nebo „Umět komunikovat se zvířaty“. To se mi taky moc líbilo.
B: Ne.
T: Ale já si opravdu myslím, že už to tak nějak umím.
B: Jsi něco jako zaříkávač koní?
T: Ne, ale někdy mám prostě pocit. Třeba Capper, ten rozumí všemu.
B: Jo, se psem to není tak těžké. Asi mluví o tygrovi nebo tak něco.
T: No tak, mám pocit, že tvůj pes nerozumí vůbec ničemu.
B: Dobře, dávej si pozor. Tohle je taky snadné. Mluvení se zvířaty dám na sladké. Bylo by to hezký, ale já to fakt nepotřebuju mít. Komunikace mám i tak dost.
T: Obchodní komunikace.
B: Přesně tak, proto bych to dal na sladké. Na střední bych dal…
T: Čtení myšlenek je super. Kdyby to někdo opravdu uměl… docela fajn. Nemyslím si, že by to někdo uměl.
B: Puuh, to je těžký.
T: Ale člověk má někdy pocit, že je sám médium.
B: Jo, někdy mám pocit, že mám jasnovidecké schopnosti.
T: Přesně tak. Bill má pocit, že je médium.
B: Tehdy jsem měl tarokové karty a také jsem dělal voodoo. Ale dobré voodoo. Měl jsem panenku a dělal jsem dobré voodoo.
T: No, nevím, jestli voodoo může být skutečně dobré.
B: Já si to dneska taky myslím. Možná bych opravdu musel…
T: Nechat se umýt?
B: Ano. Třeba já jsem tenkrát moc chtěl, aby si strýc našel holku. Vzal jsem mu vlasy a připevnil je na voodoo panenku. Tyhle panenky se daly koupit v Nanu Nana (německý obchod s dekoracemi a dárky).
(oba se smějí)
B: Vždycky jsem tehdy chtěl být čarodějem. Ale to je přece normální, ne?
T: No, já jsem nikdy nechtěl být čaroděj.
B: Ale to už všichni vědí, už jsme o tom mluvili. Bývalý čaroděj, teď zpěvák. Dobře, a pak jsem měl své taroky a sem tam jsem měl nějaké rituály ve svém pokoji. Dobře, kde jsme to skončili?
T: Říkal jsi, že vlastně umíš trochu číst myšlenky.
B: No, v některých situacích… ale umět číst myšlenky jiných lidí musí být opravdu vyčerpávající: Myslím, že by tě to taky hodně šokovalo.
T: Ale můžeš to zapnout a vypnout… Bylo by hrozné to poslouchat celý den.
B: Celý den by to bylo nejhorší. Teda technicky bys to mohl zapnout a vypnout, ale stejně bys to většinu času dělal, protože by tě hrozně zajímalo, co se děje v hlavách ostatních lidí. To by bylo tak ohromující, kdybys opravdu mohl číst myšlenky někoho jiného. Nefiltrované. Jen si to představ. Bylo by to naprosto šílené, už bys neměl žádné přátele. Víš?
T: Jo, to si myslím taky.
B: Byl bys v tomhle světě super osamělý… Ne, to bych dal na střední.
T: A teleportace…
B: Teleportace je absolutně nejlepší věc. Kdybys to tak mohl opravdu dělat. Stačí, když srazíš paty k sobě, a v příští vteřině jsi někde jinde.
T: Mohl bys prodat svůj pláč, už ho nebudeš potřebovat.
B: Jupí, prodat všechno. Cvak, a jsi v New Yorku. Klik, jsi na ostrově.
T: Nebo dokonce na zakázaných místech. Mohl bys být jako: Klik, jsi ve sprše někoho jiného.
B: To by bylo úžasné. Klik, jsi ve vězení.
T: Klik, jsi v Billově vězeňské sprše.
(oba se smějí)
CO NEVÍM, TO MĚ NEPÁLÍ
B: Řekni nějaký vtip. Teď. Řekni mi vtip.
T: Ve vaně sedí dva ptáci (dicks). Jeden říká druhému: Můžeš mi prosím podat ručník? Stejně už stojíš.“
(oba se smějí)
B: A to je doslova jediný vtip, který známe. Nebo znáš nějaký jiný?
T: Ne, jen tenhle.
B: To je jediný, který umím plynule vyprávět.
T: Ale je dobrý.
B: Pak je ještě jeden o pití nealkoholického piva…
T: Ne, ten neumíme říct.
(oba se smějí)
B: Ale já jsem chtěl říct, že jsou lidé… Znáš ty lidi, které požádáš, aby řekli nějaký vtip, a oni hned nějaký znají? Nebo kteří prostě řeknou vtip, jakmile je potkáte? Když jim dáte kameru nebo pódium… když jim řeknete, že můžou mít proslov na narozeninové oslavě nebo že je nahráváte… Znáte to? Jsou to většinou starší kluci, úplně jiná generace.
T: Ano, to mohou udělat hned.
B: A hned chtějí říct nějaký vtip. To jsem právě viděl v Jasper Mall.
T: Jo, v tom dokumentu.
B: A takoví lidé mi přijdou strašně fajn.
T: Ale já jsem žádnému z těch vtipů nerozuměl.
B: Já taky ne, nula. Ale já jsem taky typ člověka, který nikdy nechápe vtipy.
T: Ale já bych se taky neptal. Kdyby někdo řekl vtip a já ho nepochopil, stejně bych se smál. Vždycky se přátelsky smát spolu s ním a předstírat, že jsem něco pochopil.
B: Ano, ale ani bláznivý smích. Jen takové malé chichotání.
T: A pak hned změnit téma.
B: Přesně tak.
T: Že to ani nemusíš dál řešit.
B: Mně ty vtipy taky většinou přijdou takové nevtipné. A když jsou tak dlouhé a člověk nad nimi musí přemýšlet, je to ještě horší. Kam že se to poděl? Cože? A pak ještě celou minutu.
T: Dobrých vtipů je tam taky strašně málo.
B: Velmi málo. A většina z nich je prostě ani neumí pořádně říct, to je na tom to špatné. Hlavně ti kluci, ti je vůbec neumějí pořádně říct. Celou dobu se na ten vtip těší, a pak ho nestihnou dokončit. A to mi vždycky přijde hrozně vtipný. Ale to je stejný typ kluků, Tome, kteří taky vtipkují třeba s číšníkem. Když přijdou do restaurace… Víš, které mám na mysli? Přijdou do restaurace, udělají vtip a číšníkovi to vůbec nepřijde vtipné, protože je vystresovaný a ještě musí obsloužit dvacet stolů.
T: A pak se vždycky musí trapně zeptat: „Co jste říkal?“.
B: A kluci pak odpovídají: „Za tuhle láhev vína bych si mohl postavit dům, hahaha“. A číšník je pak úplně zmatený a říká: „Jo… dobře, dobře. Už jste si vybrali, nebo potřebujete chvilku?“ A taky znám někoho, kdo je takový, že si z každé objednávky dělá legraci a předstírá, že jsou s číšníkem nejlepší kamarádi. S každým nalitím pak ještě uštěpačná hláška potom. A nejlepší je, když už jsou naštvaní a nejlepší je servírka, která už se cítí nějak obtěžovaná a oni za ní řvou ještě něco potom, když ona už utíká… Víš, co myslím? Já si myslím, že tenhle typ lidí je prostě strašně vtipnej. Znám někoho takového, a proto jsem to chtěl připomenout.
T: Ale pak jsem vždycky v rozpacích a jen se ze slušnosti směju spolu s ním.
B: Jo, to určitě. Taky mi přijde mnohem příjemnější se tomu prostě zasmát, než být naštvaný.
T: Nebo o tom dokonce diskutovat.
B: Vždycky mě mrzí, když to není vtipné.
T: To je pravda, ale nakonec mají jen dobrý úmysl. To je právě to, že si opravdu chce jen vtipně popovídat u stolu.
B: Ale pak to vždycky trvá, dokud není objednávka hotová. V hotelu je to stejné. Všechno trvá déle, protože vždycky musí přijít další vtip. A já jsem vždycky rád, když jsou věci kolem obsluhy konečně u konce. Nechci, aby někdo stál u stolu déle, než je nutné, protože každá otázka už je moc. A nechci s ním mít další vtip.
T: Ale ty jsi taky tak trochu blbec.
B: A taky takový zasvěcený, vůbec se mi do toho nechce.
T: Teda, mně se ta situace v klubu, kam chodím pravidelně, fakt líbí.
B: Ne, to vůbec ne.
T: Už mě tam znají a přímo vědí, co chci, nemusím jim nic víc říkat. To mi přijde docela v pohodě.
B: Tak to je podle mě fakt špatný. Připomíná mi to Mirandu, která si v seriálu Sex ve městě objednává pořád v té samé čínské restauraci a v jednu chvíli ta ženská řekne: „Aha, jako obvykle, chcete smažené nudle s kuřecím masem.“ A pak prostě zavěsí, protože si myslí, že je to naprosto drzé.
T: Jo, no, možná v tomhle případě. Ale přijde mi fakt super, když přijdu do dobré restaurace a oni už všechno vědí. Je tam můj oblíbený stůl, už nemusím dělat rezervaci.
B: Nechci být tak předvídatelný, to mi přijde nudné.
T: To je přesně moje věc.
B: Vůbec ne. To bych si řekl: „Dobře, ne. Půjdu někam jinam, já mám život taky někde jinde. Nemusíš se teď chovat, jako bys byl něco extra.“ A taky jsem si myslel, že je to tak. Ne, to mě úplně štve.
T: Ale to vědí i v Berlíně v Grillu Royale, tam máš pořád stejný stůl. Už vědí, že přijde Bill Kaulitz a chce zase šampaňské Moet.
B: Mám pro všechny ještě jedno doporučení. I pro tebe. I když ne, myslím, že už jsi začal. Je to opravdu zábavný pořad „Pam & Tommy“ s Pamelou Anderson a Tommym Lee. Je to opravdu docela vtipné.
T: Nejdřív se musíte podívat na film o sexu.
B: Jasně, nejdřív ten.
T: Ten všude.
B: Nicméně tohle je příběh Pamely Anderson a Tommyho Leeho a toho, jak se to všechno stalo. Ta sexuální nahrávka a jak se to dostalo na veřejnost a tak, to je opravdu dobře udělané. Takže je to opravdu zábavné, myslím, že jsem u pátého nebo šestého dílu. Dá se na to dívat.
T: Nemusíte nutně zůstat naladěni.
B: Ale dobře se na to kouká, jsou tam opravdu dobří lidé. A je to docela v pohodě.
T: Já si to myslím taky. Mám pro tebe dnes zajímavou otázku, když nám tak chutnal hruškový likér. Teď se znovu podívej na láhev, a pak se nad tím zamysli. Jak se hruška do láhve dostane?
B: Ehm.
T: To by mě opravdu zajímalo. Podívej se na to. Jak se hruška dostane do láhve?
B: Nevím, přemýšlím o tom.
T: Jak to dělají?
B: Rozpíná se uvnitř láhve? Je tak malá?
T: Ne, tak malá není. Proč se na to nepodíváš?
B: Ano, to hrdlo je moc tenké… Ale oni to asi nějak dělají… Nevím. Myslel jsem si, že bych mohl říct něco chytrého, ale ne.
T: To jsem zkoumal za tebe, protože to je vždycky část, kde se člověk může něco dozvědět. A jsou různé typy. Jeden je ten dobrý, ten jsem ti přinesl. Ten dobrý šnaps, kde hruška dozrává ve špatné láhvi. A oni tu láhev vezmou, dají ji na tu ještě hodně malou hrušku…
B: Já ti to říkal! Tak jsem měl přece jen pravdu.
T: … a pověsí ji na strom, protože musí ještě růst. Samozřejmě obráceně, aby se tam nedostala dešťová voda. Zavěsí se na větev a pak musí uvnitř dozrát, a pak se může sklízet.
B: Vidíš, měl jsem pravdu.
T: A pak je tu levná verze, kdy se prostě odřízne láhev a nechá se otevřít, a pak se zase přilepí. Pálenka tam přijde později. To znamená, že ta hruška tam pak dozraje, a pak se tam dá všechen alkohol.
B: Ale vidíš, měl jsem pravdu. Alespoň s tou drahou.
T: To vůbec není pravda.
B: Samozřejmě jsem říkal, že tam jde malá hruška. A pak jsi řekl, že to není pravda, a svedl jsi mě zpátky na špatnou stopu.
T: A pak jsi to znovu opravil. Ale to je v pořádku.
B: Neopravil, já se toho držím.
T: Je to jako s tím vejcem a slepicí. Co bylo dřív, slepice, nebo vejce? O tom jsi nikdy nepřemýšlel, že ne?
B: Myslím, že je skvělé, že teď zveme hosty. Máme opravdu skvělé hosty. Chceš to už prozradit?
T: Ne, v žádném případě.
B: Dobře, tak to necháme v tajnosti. Ale máme opravdu skvělé hosty.
T: Už se na to moc těším.
B: Já taky. Bude to skvělé.
T: Ale možná bychom se na to ještě neměli moc těšit.
B: Proč? Myslíš, že to pak nebude fungovat?
T: Ano, tak to v životě často bývá.
B: Stejně se na to těším. Máme opravdu dobré hosty. Už je zase na čase. Lidé by měli tipovat, kdo si myslí, že to bude.
T: Mami Kaulitzovou jsem četl zase tolikrát, bez legrace.
B: Ano, ale Mami Kaulitz už tu byla.
T: To samozřejmě vím. Ale lidi Mami Kaulitz milují. Možná by potřebovala extra kategorii.
B: Jo, možná by mohla přijít znovu v příští sezóně.
T: Ta současná bude pokračovat dalších 100 dílů.
B: Taky můžete znovu říct, koho byste rádi viděli. Je někdo, u koho bys řekl – samozřejmě kromě Bachelora – že by byl super?
T: V žádném případě.
B: A pak si s ním můžeš hezky popovídat o hlubokých emocích.
T: Jo, to ne. On jenom hledá slávu, to je všechno.
B: Pořád se mi docela líbí.
T: Spousta lidí by si tady přála Angelu Merkelovou.
B: Já bych si ji taky přál. Ale jak ji kontaktovat?
T: Má nějaký management? Vydává album u Sony? Teď, když je všechno digitální, by bylo docela fajn, kdyby začala pěveckou kariéru.
B: Mohla by se mnou rapovat.
T: Jasná věc!
B: Jo, Merkelová by byla super. Ale rádi si poslechneme i vaše návrhy. Ale nakonec stejně uděláme, co budeme chtít. Ale pořád nám můžete poslat e-mail, dm na instagram nebo prostě okomentovat některý z našich příspěvků. A samozřejmě sledujte, lajkujte, sdílejte. Všechno.
T: Chci jen dodat poslední věc: Pokud jste ještě neviděli video k písni „Chai Tea with Heidi“ od DJského dua Wedding cake… zamiřte na youtube a pusťte si ho. Skvělé video, skvělá písnička.
B: To je pravda. Můžete tam také zanechat komentář. Na písničku, kterou bych rád přidal do našeho playlistu, mě napadla jedna, která se opravdu hodí k současné době a kterou jsme s Tomem hodně poslouchali, když jsme byli mladší. Náš táta ji vždycky pouštěl ve svém AUDI. A proto si myslím, že se nám ta hudba tak nějak vryla do paměti. Je to Depeche Mode s písní „People are people“. Myslím, že se to k nám momentálně hodí, a proto to přidám. A protože ji mám rád. Ty ji taky máš rád?
T: Určitě. Ale taky mám písničku, která se dnes hodí víc než kdy dřív. „Power of Love“ od Frankie goes to Hollywood.
B: Dneska jsme opravdu ze staré školy.
T: Ta se tenkrát taky hodně hrála. A do té doby… Jen lásku ne nenávist, uvidíme se příští týden.
B: To ale nebudeme mít hosta, to ještě chvíli potrvá.
T&B: ahoj, ahoj.
