Na křídlech Albatrosa 22.

autor: Lauinka

Robert rovnou vešel do Tomovy kanceláře. Seděl za stolem s pohledem zabodnutým z obrovského okna a vypadal ztraceně. Ještě nikdy ho neviděl v takovém stavu a na chvíli zaváhal, zda by mu to měl opravdu říct, nebo raději odejít, ale Tom otočil hlavu a uviděl ho.
„Ahoj kamaráde, vítej,“ pozdravil ho Tom a ukázal na židli před sebou.
„Ahoj, kamaráde, já ti volám, nebereš mi telefon. Volali mi ze zahraničí, myslím právníci,“ začal trochu nejistě a dál se díval na Toma.
„Jaký právníci, Roberte? Už mám dost toho, jak chodíš pořád okolo horký kaše. Řekni někdy něco narovinu, hm?“ Pobídl ho Tom trochu unaveně.
„Pozastavili tvoje členství v asociaci,“ řekl tedy rovnou a zadíval se na Toma.
„Cože?!!!“ Vyskočil hned na nohy a zakroutil hlavou.
„Do chvíle, než prokážeš svou nevinu, zmrazili tvoje členství. Focení v Kambodži je podmínečně zrušené. Ten projekt s uprchlíky je samozřejmě taky zrušený a ještě několik dalších projektů. Dostaneme to písemně.“ Vysvětlil mu celou situaci. Tom zuřil. Zrychleně dýchal a Robert se na chvíli bál, že snad všechno tady rozmlátí. Naštvaně praštil rukou do stolu. Pak ještě jednou a znovu.

„Tome, uklidni se,“ pokusil se ho zastavit Robert.
„Jak se mám uklidnit?!“ Vyjel po něm hystericky. „Jak se mám, sakra, uklidnit, Roberte?!“ Kopl do židle. To už do kanceláře vešel i Andreas. Koukal na ten výjev před sebou a nechápal.
„Co se děje?“ Zeptal se nechápavě a sledoval Toma.
„Vzali mi věc, na které mi záleží, chápeš to?!!! Co mám dělat!!! Řekni mi, co mám dělat!! Poslouchám!!“ Byl naprosto nepříčetný. Zhluboka dýchal a musel se hodně ovládat, aby všechno tady nezničil.
„Tome, nějak to vyřešíme. Uklidni se. Očistíme tvoje jméno, musíš mi důvěřovat.“ Snažil se Robert situaci zachránit.
„Víš jak je těžké, se do asociace dostat? Víš, jak jsou důkladní? Není to snadný!“ Vykřikl a rukama si přejel po tváři. Andreas se do toho vložil taky.
„Brácho, řídíš velkou firmu, bez práce nebudeš,“ zakroutil hlavou.

Tomovy oči najednou zaplály a on se rychle přiblížil ke svému bratrovi, až měl Robert pocit, že mu snad jednu vrazí.
„Andreasi, mluvíš snad s dítětem?! Děláš si ze mě srandu?? Víš, Andy, když tomu nerozumíš, tak raději drž hubu!“ Vmetl mu do tváře a zvedl ruce do vzduchu kolem jeho hlavy.
„Proboha, to stačí… uklidněte se oba,“ skočil mezi ně Robert a Toma trochu odtáhl.
„Jako bych já chtěl řídit firmu. Táta mi to hodil na krk a odjel. Firmu si nech, dělej si s ní, co chceš! Sežer si ji!! Já tu končím, nazdar!“ Vyštěkl Tom. Vzal si bundu hozenou přes opěradlo a zamířil pryč. Oba dva muži na něj překvapeně hleděli. Robert se snažil ještě zasáhnout.
„Počkej, kam jdeš?“ Zavolal za ním, ale Tom neposlouchal a pokračoval pryč.
„To je konec,“ zavrčel tiše Andreas a díval se za bratrem.

***

Billa napadl totálně šílený nápad, na který ho přivedl Robert. On se v těchhle věcech nevyznal, ale věděl o někom, kdo ano. Rychle sáhl po telefonu a zavolal Vivien.
„Viv, co děláš?“ Vybalil na ni rychle a přecházel na místě.
„Co bych dělala… Jen tak se povaluju a flákám,“ zasmála se trochu pobaveně. Bill si nervózně povzdechl a ona pochopila, že se něco děje. „Co je, zlato?“
„Viv… ty rozumíš internetu, že? Potřebuju od tebe něco,“ povzdechl si a podíval se kolem sebe, jestli ho někdo třeba neodposlouchává. „Ta včerejší krádež byla past na pana Toma, zjistili jsme to. Někdo nahrál jeho nápady na internet. Píše se tam, že je to rok staré. Nevím, kdo to mohl udělat, myslíš, že by se to dalo zjistit?“ Ona byla jediná, kdo mu v tomhle ohledu mohl pomoci.

„No… na to bych musel najít nějakýho hackera. Museli bychom jít na darkweb. To jsou trochu temný záležitosti, to jde mimo mě.“ Vysvětlila mu v rychlosti a povzdechla si.
„Dark web? To je co?“ Zeptal se Bill. On o těchhle věcech moc nevěděl.
„To je prostě temná strana internetu. Nabourávají se různě do webových stránek, kradou informace… posílají falešné zprávy… občas se o tom píše,“ snažila se mu to co nejvíce přiblížit.
„Aaah… A myslíš, že bys to mohla nějak zkusit? Prosím, najdi nějaký způsob.“ Vydechl prosebně a přejel si rukou po vlasech. Opravdu se cítil zoufalý.
„No dobře… zkusím to, ale nic neslibuju.“ Bill jí rychle poděkoval a ukončil hovor.

***

Andreas okamžitě sáhl po telefonu a téměř ve vzteku vytočil číslo Mii. „Ano, lásko?“ Zašvitořila do telefonu.
„Kde jsi, Mio?“ Zeptal se okamžitě tvrdě Andreas.
„Doma,“ vydechla, jako by to bylo přece úplně jasné.
„Musíme si promluvit,“ oznámil jí okamžitě.
„Necháme to na večer. Dnes jsem získala vaše dva bývalé klienty,“ zasmála se vesele.
„Musíme si promluvit hned, jasný?“ Vyprskl znovu tvrdě. „Za chvíli jsem u tebe.“ S tím hovor ukončil a zamířil z kanceláře.

***

„Bille, pojď sem.“ Mávl na něj Jay Jay, jen co se vrátil z venku. Stál tam i s Nancy a on nějak nechápal, co se děje.
„Co se děje? Proč mě voláš?“ Nechápal a pomalu se k nim přidal.
„Abychom si dali kafíčko a trochu pokecali, pojď… natáhni se, uvolním ti svoje místo,“ prskal ironicky a Bill nechápal, co se stalo. „Co se děje, Bille, co se děje??? Pan Tom odešel, pan Andreas ruší všechna jednání. My se potápíme, tohle se tady děje! A ty se tu procházíš!! Jo, to se děje!“ Křičel téměř hystericky a mával rukama ve vzduchu.
„Myslíš, že pan Tom opustil firmu?“ Zeptal se raději Nancy, která nevypadala tak hystericky, jako Jay Jay. Nancy lehce přikývla.
„Stejně ji nechtěl, donutil ho k tomu otec. A teď mu končí kariéra fotografa, podle mě si koupil už letenku někam do zahraničí. Nedivila bych se tomu,“ přiznala trochu smutně.
„Odešel by, aniž by se s námi rozloučil? To snad ne,“ zakroutil Bill nevěřícně hlavou.

„Proč ne?? Myslíš, že by nás šel políbit?? Pak by řekl… všechno nejlepší a pak teprve odjel???“ Vyhrkl znovu hystericky Jay Jay. „Bille, co ty máš v hlavě? Co se ti to tam honí?“ Nechápavě hleděl na černovláska, kterému to v hlavě začalo šrotovat.
V tom se ozval známý ječák paní Jane. „Jay Jayi!!! Nancy!!! Kde jste???“ Když všichni vyšli z kuchyňky i s Billem, hned se rozběhla k nim. „Co tady děláte?? Musím se okamžitě spojit s Tomem. Zástupce asociace fotografů ho má zítra vyslýchat. Ráno v deset musí být tady, jinak tady všichni končíme, už pro ně nevyfotí ani jeden snímek, je to velice vážné!“ Podívala se po všech kromě Billa.
„Paní Jane, když dovolíte, taky ho budu hledat.“ Řekl jí potichu a zadíval se do její naštvané tváře.
„Bille, nehledej záminku, aby ses mohl flákat. Kde bys ho ty asi tak našel?!“ Vyjela hned po něm, ale pak si uvědomila, že teď je to už jedno. „Dobře, můžeš ho taky hledat, hlavně… musíme ho najít.“ To byl jediný příkaz.

***

„Lásko, co se děje?“ Zeptala se hned Mia ve dveřích, když slyšela kvílení brzd a došlo jí, že přijel Andreas. „Dělala jsem si starosti.“
„Mio, sedni si, posaď se!“ Vyjel po ní hned a vyhnul se jejímu polibku. „Zeptám se jen jednou a ty mi odpovíš, ano? Máš prsty v té akci proti bráchovi?“ Výhružně držel prst ve vzduchu a čekal.
„Andy, o čem to mluvíš?“ Dělala nechápavou a povytáhla obočí.
„Tak máš, nebo ne??!!!“ Vyjel znovu tvrdě a chytil se obou opěrek křesla, kde seděla.
„Ne,“ odpověděla klidně.
„Mio, ty fotky jsem měl jen já!“ Pomalu se odtáhl a začal přecházet sem a tam.
„Andy, dal jsi mi telefon, já jsem se na ně nepodívala, to víš,“ rozhodila rukama a snažila se ho uklidnit.

„Ptám se tě naposledy… máš v tom prsty?“ Zeptal se znovu a zadíval se jí hluboko do očí.
„Kdo si myslíš, že jsem?“ Pomalu se postavila na nohy. „To, že jsem přebrala klienty, je jedna věc, a zničit někomu kariéru, je věc druhá. Proč bych udělala něco takového tvému bratrovi? Já… ho respektuju.“ Usmála se trochu a přiblížila se k blonďákovi.
„A kdo to tedy udělal?? Neměl nepřátele!! Nikdy jsem ho takhle neviděl. Je na dně, nechal firmu a odešel,“ povzdechl si a zakroutil hlavou.
„No a co? Firma zůstala tobě,“ usmála se a pohladila ho po hrudi. Andreas se na ní tvrdě podíval a dal její ruce pryč.
„Jsi hnusná,“ vyštěkl a rovnou zamířil ke dveřím.
„Já jsem to takhle nemyslela,“ zakroutila hlavou, ale to už byl Andreas pryč. Opřela se o futro dveří a sledovala se spokojeným úsměvem na tváři, jak Andreas odjíždí.

***

Vivien brouzdala po internetu a snažila se něco zjistit. Nebylo to nic lehkého. Povzdechla si už asi po milionté. „Jak mám toho heckera asi najít?? Nikdo mi neodpovídá.“ Přejala si rukou po tváři. „Doufám, že se nevystavuju nějakýmu nebezpečí.“ Zamyslela se na chvíli a nakrčila čelo. „Rozhodně si zadělávám na problémy,“ kývla pro sebe na souhlas. „Kruci, někdo mi odepsal,“ hned se zadívala na monitor. „Dobrý den… ne, ne, to je blbost, napíšu raději, zdravím, to je takové neutrální.“ Rychle to naťukala do klávesnice. Neznámý znovu odepsal a zeptal se na její jméno.
„Jak se jmenuju?? Jsi nějakej drzej, ne? Děláme nějakou špinavou práci a já ti mám říkat jméno?“ Pozvedla obočí a chtěla něco napsat, když ten druhý znovu napsal. „Ahoj Vivien?? Cože??“ Začínala opravdu panikařit. „Bože… do čeho jsem se to namočila?? Teď už jsem fakt součástí nějaké špinavé práce,“ kousla se do rtu. A v tom ji začal zvonit telefon. Neznámé číslo. Nejistě hovor přijala.
„Halo, kdo volá? Máte… zkreslený hlas. Hecker??? Ohhh dobrý den… tedy… ehm… jak jste zjistil moje číslo?“ Zeptala se poněkud zmateně a modlila se, aby to nebyl nějaký magor.
„Jo jasně, máte pravdu… tak teď o mně víte úplně všechno. Ano, chápu… ano, mám pro vás práci, jak jsem psala, je to pracovní.“ Přikývla na souhlas a vydechla. „Chcete se sejít? Aha… a není to pozdě? Nebude už potom trochu tma? Aha dobře, tak… já tedy přijdu, nashle.“ Hovor byl ukončen a Vivien si oddechla.
„Bože… co to dělám? Co jsem to povedla?“ Praštila se dlaní do čela.

***

Bill jel okamžitě na Tomovu chatu, kde spolu strávili krásný večer a vlastně i noc. Tam ale Toma nenašel. Povzdechl si a vyrazil hledat někam jinam. Popravdě, nevěděl, kam by Tom mohl jít. Neznal jeho zvyky nebo tak a jediné místo, které znal, byla ta chata. Když mu začal zvonit telefon, hned po něm sáhl v naději, že by to mohl být Tom, což byla hloupost.
„Ano, Viv?“ Zeptal se, když hovor přijal.
„Bille, co děláš?“ Zeptala se ho kamarádka trochu vyděšeně.
„Hledám pana Toma. Jel jsem na tu chatu, ale tam není,“ povzdechl si ztrápeně Bill.
„Poslouchej, našla jsem jednoho hackera. Máme se sejít, takže… Okamžitě přijeď.“ Přikázala mu a zamračila se trochu.

„Ale, Viv… já nemůžu přijít. Musím co nejrychleji najít pana Toma, má kvůli mně velké problémy, a jestli ho nenajdu, bude jich mít ještě mnohem víc.“ Začal rychle vysvětlovat a přitom se rozhlížel kolem sebe, jestli Toma někde nezahlédne.
„Jak to, že nemůžeš? Co tím jako chceš říct? To… tam mám jít sama?“ Zeptala se ho vyděšeně a zakroutila hlavou. „Já… bojím se. Ten chlap už teď o mně ví snad všechno. Co… když má moje fotky v kalhotkách? Nevím, co mám dělat. Bože… já… tam sama nejdu, musíš přijít.“ Rychle spustila a Bill protočil očima.
„Zavolám Jay Jayovi od nás z firmy. On… vyzvedne tě a půjdete spolu, dobře?“ Rychle ji uklidnil.
„Kdo je Jay Jay??? To je teda opravdu mužný jméno. Teď se teda fakt cítím bezpečněji!“ Zašklebila se Viv a Bill zakroutil hlavou.

„Vivien, prosím.“ Vydechl do telefonu, než hovor ukončil, jelikož u takového lesoparku uviděl Tomovo auto. Rychle schoval telefon a rozběhl se k němu. Ano, bylo jeho. Ale Toma nikde neviděl. Byla tu asfaltová cesta, po které šlo docela dost lidí, a tak se tam vydal taky. Vzal do ruky telefon a volal Jay Jayovi.
„Jay Jayi, kde jsi?“ Začal rovnou hovor.
„Bille, mám hroznou honičku, nevím, kde mi hlava stojí. Musím klientům pořád něco vysvětlovat.“ Spustil hned do telefonu.
„OK, poslouchej mě. Musíme držet spolu, že jo? Pošlu ti adresu mojí kamarádky Vivien a večer jí vyzvedneš. Ona je na stopě tomu, kdo nahrál na internet ty fotky pana Toma. Našla nějakého hackera, má se s ním sejít a ty půjdeš s ní.“ Oznámil mu Bill a vydechl. Uměl si představit, co teď nastane.

„Cože? Já nemůžu. Proč mám chodit za nějakým hackerem? Jsou to nebezpečný lidi. Na něco se zeptá, já mu omylem odpovím, a nakonec mi vycucne můj bankovní účet!“ Začal okamžitě hysterčit a Bill jen kroutil hlavou. Tohle přesně věděl.
„Hele… už mě vážně štvou ty tvoje záchvaty paniky! Tohle všechno je pro pana Toma, kterého teď hledám. Takže se seber a udělej to, čau.“ S tím hovor ukončil. Ještě rychle naťukal adresu Viv a poslal mu ji.
Pokračoval v chůzi, ale už nemohl. Byl unavený a tady to bylo tak velké.
„Ach joo, mám hroznou žízeň. Proč tu není nějaký stánek? To by mělo být přece normální, a kam to vlastně jdu? Vůbec nevím, kam mám jít.“ Povzdechl si a rozhlédl se kolem sebe. Byl to nějaký lesopark nebo něco podobného. Nikdy tady nebyl, ani to tady neznal. „Pan Tom by určitě po normální cestě nešel, šel určitě lesem.“ Chvilku přemýšlel, a nakonec sešel z cesty někam do toho lesíka. „Pane Tome! Prosím vás… ozvěte se mi! Pane Tome!“ Křičel na celý les a modlil se, aby tu byl.

***

Jay Jay se nakonec dostal k Vivien domů. Nebyl z toho dvakrát nadšený, ale nechtěl v tom Billa nechat samotného, navíc… šlo přeci o firmu, že? Vivein měla adresu v mobilu a opravdu nebylo až tak těžké to místo najít. Vlastně to byl obyčejný dům. Obyčejný jako milion dalších.
„Bože, co to děláme?“ Zeptal se Jay Jay Vivien, když zamířili k tomu domu. V horním patře se svítilo, takže někdo doma byl. Podívali se na sebe a Vivien rychle zaklepala. Kdyby čekala, až to udělá Jay Jay, asi by vystáli důlek. Venku byla tma a oni vypadali jako partička špionů. Bylo to vzrušující, zároveň se oba neuvěřitelně báli.
Když se dveře otevřely, stál v nich asi patnáctiletý kluk, který na ně hleděl.
„Je tady… Černý blesk?“ Vybalila Vivien. Jay Jay protočil očima a hned ji opravil.
„Černý jestřáb… hledáme Černého jestřába.“

Chlapec se na oba dva podíval a pokynul jim, aby ho následovali do domu. Pomalu vystoupali do patra, až se dostali do pokoje. Oběma spadla čelist, když viděli asi sedm různých počítačů propojených milionem kabelů.
„A… kde je Černý jestřáb?“ Zeptala se Vivien a rozhlížela se kolem sebe. Mladík se k nim přiblížil a zasmál se.
„To jsem já,“ oznámil jim. Jay Jayovi málem vylezly oči z důlků.
„Co to říkáš? Ty jsi Černý jestřáb?? Ten šílený maniak, co je všeho schopný?! Ten… Černý jestřáb, to jsi ty?“ Jay Jay chytl doslova hysterický záchvat a měl pocit, že se o něj pokouší infarkt. Vivien do něj strčila a nevěřícně se usmála na toho mladého kluka.
„Přinesli jste prachy?“ Zeptal se rovnou bez okolků a natáhl k nim ruku. Když mu dali peníze, rovnou zasedl za jeden z těch počítačů a začal do něj něco ťukat. Oba dva ho sledovali, jak tam zadával nějaká slova, písmena. Nic z toho nedávalo smysl, ale ten kluk očividně věděl, co dělá. A tak si sedli jen na gauč a čekali.

***

„Pane Tome!“ Zakřičel a snažil se nebrečet. Než se nadál, byla tma a on Toma nemohl najít. Bloudil tím lesem a připadal si opravdu ztracený. Tomu, že ho najde, nedával moc nadějí. Byl unavený, měl žízeň a neměl nejmenší tušení, kde je. Navíc byla tma a nebylo vidět na krok.
„Pane Tome!!! ÁÁÁ,“ zakřičel hystericky a šokovaně se otočil, když do někoho vrazil zády. Měl v ruce klacek a začal se s ním rychle ohánět.
„Pomalu, pomalu…“ snažil se ho uklidnit Tom a překvapeně hleděl na černovláska.
„Slyšel jsem, jak někdo křičí moje jméno, a najdu tebe?“ Zasmál se trochu nevěřícně.
„Pane Tome, co tu děláte?“ Vydechl Bill a snažil se uklidnit svůj splašený dech.
„Co ty tu děláš, Bille?“ Zeptal se ho na oplátku, snad ještě zmatenější než černovlásek.
„Celou dobu jsem vás hledal. Já… musím s vámi mluvit o něčem důležitém.“ Řekl rychle a následoval ho k malému stanu, co tu měl postavený. A taky ohništi. Tom si rozhodně uměl poradit. Sedl si k ohni a povzdechl si. Tom ho napodobil a sedl si k němu.

„No to vidím, že mi chceš říct něco důležitého, když jsi přišel až sem, takže… jo, je mi to jasný,“ kývl směrem k ohni a naklonil hlavu lehce na stranu.
„Bezva,“ usmál se trochu rozpačitě Bill a upravil si pramen vlasů.
„Jen… Bille, nic tu nemám. Udělal jsem si jen lipový čaj, nevadí?“ Nabídl mu hrnek se svým ještě teplým čajem.
„Pane Tome… vypiju cokoliv,“ ihned po něm sáhl a vděčně v něm smočil rty. Měl pocit, že by brzy žízní zemřel.
„Jsi v pořádku? Je ti dobře?“ Staral se hned a sledoval Billa, který na sobě měl jen triko s krátkým rukávem.
„Ano, nevěřil byste, co všechno jsem cestou sem viděl,“ zašeptal trochu s úsměvem a znovu se napil.

„Takže… jak jsi mě našel? Proč mě vlastně hledáš?“ Naklonil lehce hlavu na stranu a prohlížel si Billův obličej v záři ohně.
„Šel jsem nejdřív na chatu, ale… tam jste nebyl, a pak… viděl jsem vaše auto a prostě vyrazil,“ pokrčil rameny, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě.
„Ty jsi… byl na chatě?“ Zeptal se ho Tom s malým úsměvem.
„Jo, byl,“ přiznal tiše.
„A proč?“ Zeptal se znovu Tom a dál se na něj díval.
„Mám důležitou věc, kterou s vámi musím probrat,“ řekl rychle.
„To jsem pochopil. Včera jsi mi taky chtěl něco říct, ale nedořekl jsi to. Tak povídej, ať se ti uleví,“ povzbudil ho hned Tom.
„Tohle není to, co jsem chtěl říct včera, tohle je věc, kterou musíme řešit hned, takže… tohle vám řeknu hned a to druhé až potom.“ Zase začínal povídat jedno přes druhé. Opět byl nervózní a nevěděl, kde začít.

„Dobře,“ přikývl Tom a zasmál se. „Sice jsem to moc nepochopil, ale mluv.“
„Pane Tome, vy jste členem asociace a její zástupci vás prý chtějí zítra vyslýchat. No, a když se vám nikdo nedovolal, tak jsem se rozhodl vás hledat. Pane Tome, já… nechtěl jsem vám tohle říkat já, ale… nikdo se vám nedovolal a v práci to všechny vyděsilo, když jste řekl, že se nevrátíte a odešel jste,“ mluvil strašně rychle, až si nebyl jistý, jestli mu Tom vůbec mohl rozumět. Nakonec se kousl do rtu a podíval se mu do očí. „Vrátíte se?“ Zašeptal tiše.
„To nevím,“ řekl upřímně a zadíval se do ohně.
„Říkali, že… možná odjedete do zahraničí.“ Vydechl s obavami v hlase.
„Nevím,“ zakroutil lehce hlavou a dál pozoroval plameny. Bill na něm visel pohledem a cítil, jak jeho srdce zrychlilo údery.
„Zůstaňte,“ zašeptal tiše a Tom zvedl hlavu a podíval se mu do očí.
„Proč?“ Sledoval jeho oči a snažil se v nich něco vyčíst.
„Co proč?“ Nechápal Bill a dál mu oplácel ten pohled.
„No proč tu mám zůstat… nic… mě tady nedrží.“ Tohle Billa zasáhlo a on uhnul pohledem. Cítil, jak se jeho vnitřnosti zkroutily, jak se mu najednou hůř dýchá a jak se mu do očí tlačí slzy. Rychle polkl a přikývl.

„Máte pravdu, nic vás tady nedrží.“ Přikývl na souhlas a pomalu se postavil na nohy. „No… vrátíme se zpátky.“
Tom vyskočil taky na nohy a stoupl si před Billa. „V tuhle hodinu bysme auto hledali tři až čtyři hodiny. Až se rozední, vyrazíme. Kdybychom vyrazili teď, nevím, co by se nám mohlo stát.“ Snažil se Billa zase uklidnit. Bill se mu podíval do očí a hned zase uhnul pohledem.
„Dobře,“ souhlasil tiše. Vrátili se k ohni a Bill si k němu sedl. Najednou mu došla slova, nevěděl, o čem s Tomem mluvit. Upíjel jen čaj z hrnečku a sledoval oheň. Tom seděl stejně tiše vedle něj a hrál si se svými kameny. Zvuk, jak se otírají o sebe, zaujal Billa. Chvilku sledoval Tomovu ruku, a pak zvedl oči k jeho tváři.

„Můžu se vás zeptat?“ Zeptal se trochu nesměle a usmál se. Tom mu věnoval pohled a přikývl na souhlas.
„Ty kameny jsou pro vás nějak zvláštní? Někdo… vám je daroval? Máte s nimi spojenou nějakou vzpomínku?“ Zeptal se Bill zvědavě a sledoval Tomovu ruku, jak se v pohybu zastavila.
„Ano,“ odpověděl rychle a usmál se. „není to teda nikdo zvláštní.“ Odmlčel se na chvíli a podíval se někam do dálky. „Ale když jsem fotil na Srí Lance, měl jsem vážný úraz. Musel jsem ležet asi dva měsíce. Starala se o mě jedna stará paní. Ta mi je dala. Kameny, které ochraňují cestovatele. Měsíční kameny.“ Zadíval se Billovi do tváře. Ten ho napjatě pozoroval.

„Měsíční kameny?“ Zeptal se zvědavě a zamrkal. „Proč jsou dva?“
„Ta paní říkala, že podle legendy absorbují měsíční světlo. Ten tmavý je skrytá odvrácená strana měsíce.“ Ukázal mu ho v ruce a usmál se. „A ten bílý,“ ukázal mu i ten, „je světlá strana. A člověk má taky dvě části. Jedna je temná a zranitelná. Ta druhá je naše světlá strana, kterou vidí jen ti, kteří nás milují.“ Zadíval se mu do očí a naklonil lehce hlavu na stranu. Bill ho poslouchal a díval se na něj s obrovským zájmem. „Proto jsou dva. No, a protože jsem taky cestovatel, věřím, že mě ochraňují, a taky se s nimi příjemně hraje,“ mrkl na něj a zasmál se.
„Moc hezký,“ usmál se na nazpátek, a pak se raději napil čaje a zavřel oči. Tom si prohlížel Billa a uculoval se.
„Jo, moc hezký.“ Přikývl na souhlas a znovu promnul kameny v ruce.

autor: Lauinka
betaread: J. :o)