Na křídlech Albatrosa 28.

autor: Lauinka

Tom přemýšlel, co udělat. Domů jezdit nechtěl, nechtěl vysvětlovat bratrovi, co se stalo. Chtěl být sám. Nakonec skončil na jednom molu. Sledoval moře, jak do mola lehce naráží vlny, a přemýšlel. Stále nedokázal pochopit, co se před chvílí stalo. Proč ho odmítl? Opravdu to celé špatně pochopil? Ne… byl si jistý, že ne, že za tím vším je něco jiného. Zvedl hlavu a pozoroval hvězdy. A na malou chvíli si přál být jednou z nich. Lehl si na molo a díval se jen na nebe. Nakonec usnul.

***

„Andreasi, nevíš, kde je Tom?“ Jane vběhla do Andreasovy kanceláře, aniž by zaklepala. Nějak nechápala celou tuhle situaci. Blonďák k ní hned zvedl oči.
„Večer nedorazil domů, snad se brzy ukáže,“ pokrčil rameny Andreas.
„Všichni na něj už hodinu čekají, to se ještě nikdy nestalo. Navíc… tu schůzku svolal on,“ postěžovala si trochu, ale v jejím hlase byla cítit i obava.
„Dobře, zkusím mu zavolat,“ přikývl Andreas a sáhl po telefonu.
Tom byl zrovna na cestě domů, když se jeho telefon rozezněl. Okamžitě hovor přijal.
„Co je?“ Zeptal se trochu otráveně.
„Brácho, kde jsi? Včera jsi nepřijel domů. Jsi tam teď?“ Zeptal se ho rychle.
„Nejsem,“ odpověděl jednoduše.
„No… čekají tu na tebe, prý jsi svolal schůzi.“
„Nepřijdu,“ řekl rychle.
„Jak nepřijdu? Kde jsi?“ Tohle se Andreasovi vůbec nelíblo a podíval se po Jane.
„Nepřijdu, Andy… ruším to, ať na mě nečekají.“
„Počkej brácho, je tady zmatek. Je tu zákazník od Eat Just a čeká na kampaň,“ oznámil mu, ale věděl, že ani tohle bratra neobměkčí. Že se nejspíše muselo něco stát.
„Ať mi to Jane pošle domů, beru si homeoffice, musím se o něco postarat.“
„Brácho, počkej,“ chtěl ještě něco namítnout, ale Tom telefon položil.

Pomalu ho odtáhl od ucha a podíval se na Jane.
„Co se děje?“ Zeptala se ho nechápavě.
„Típnul mi to.“ Pokrčil rameny a pomalu se zvedl. „Tom, jak ho známe. Máš mu to poslat domů, prý se na to mrkne.“
„No dobře, já mu to pošlu, ale tohle se nedělá. Všichni na něj čekají, co mám dělat?“ Rozhodila rukama a povzdechla si. „Andreasi, nechceš to po něm převzít ty?“ Nabídla mu rychle.
„Já o kreativcích nic nevím,“ zasmál se blonďák a hned zakroutil hlavou.
„Řekneš, že jsi náhrada za Toma. Vždyť… ty jsi taky šéf! Jsi šéf, ne?“
„No dobře, tak jdeme,“ souhlasil nakonec a následoval Jane z kanceláře.

***

Vivien zůstala tu noc s Billem. Dlouho do noci si povídali a vzpomínali na příhody, které prožili. Po nějaké době se jí povedlo i Billa rozesmát. Věděla, že mu Toma z hlavy nedokáže jen tak vymazat, ale byl to krok vpřed. Nakonec usnuli.
Ráno Bill vypadal o něco lépe. Dokonce došel i do kuchyně na snídani. Simone se snažila být milá a neustále pomrkávala po Vivien, aby zjistila, jaký je stav. Když jen pokrčila rameny a dala najevo, že sama neví, na víc se neptala. Snídaně byla tichá. Obě ženy sledovaly černovláska, který byl ztracen hluboko ve svých myšlenkách. Vlastně toho ani moc nesnědl. Rychle poděkoval matce za snídani a zmizel znovu u sebe v pokoji i s Vivien. Sedli si opět na okno a Bill se díval ven. Možná doufal, že se tu objeví Tom, i když věděl, že to je hloupost.
Raději se přesunul znovu do postele, kde se jen tak povaloval. Viv seděla na okně a podívala se ven.

„Bille? Je tu… Jay Jay,“ řekla překvapeně a zadívala se na černovláska.
„Jay Jay je tady?“ Pozvedl obočí a rychle se přesunul k oknu. Pak okno rychle otevřeli a Vivien se do něj rovnou pustila.
„Jay Jayi, co tu děláš?“ Ihned se ho zeptala a zírala na něj.
„Vivien, co ty tady?“ Zeptal se jí taky překvapeně a usmál se. „Bille, jak se máš? Co děláš? Pojď, otevři mi a půjdeme do práce,“ usmál se na černovláska. Ten jen zakroutil hlavou a podíval se na svoji kamarádku.
„Neuvěřitelné,“ vydechl. A poslal Viv, aby ho pustila dovnitř. Poslední, co chtěl, bylo tady po sobě křičet přes celou ulici.
„Bille, proč se mnou nejdeš? Proč jsi tak tvrdohlavý? Já… asi se zblázním,“ vyhrkl nervózně a přešlapoval na místě.
„Dal jsem výpověď, nikam nepůjdu. Takže čemu nerozumíš, Jay Jayi?“ Dal si ruce v bok a pozvedl obočí.

Přerušilo je zvonění Jay Jayova telefonu. „Volá mi paní Jane, teď jí to nemůžu zvednout. Bože, co bych jí řekl? Ne… nemůžu jí to říct.“ Rychle blábolil a ukončil hovor.
„Hele, Jay Jayi, něco ti řeknu… řekni tomu panu Tomovi, že Bill do práce už nepřijde.“ Oznámila mu hned Vivien a postavila se na Billovu stranu.
„Viv, pan Tom s tím nemá nic společného. Billa shání paní Jane, slíbil jí, že udělá souhrn z těch 300 stránek. Neslíbil jsi to snad?“ Podíval se na Billa, ale toho zajímalo něco úplně jiného.
„Proč nepřišel pan Tom do práce?“ Zeptal se hned zvědavě a sledoval Jay Jaye.
„Co to s tím má co dělat? Jde o to, proč nejdeš do práce ty. On je šéf, přichází a odchází, kdy on chce.“ Vysvětlil mu rychle, ale jeho telefon se znovu rozezněl. „Ach bože, budu jí to muset vzít. Halo, paní Jane? Ano, našel jsem ho… ano předávám,“ rychle podal telefon Billovi. Ten protočil očima a přeložil ho k uchu.

„Bille, kde teď jsi? Okamžitě přijď sem!! To, co jsi udělal, bych tě nechala zaplatit, ale máš fakt kliku, že tě potřebuju.“ Začala okamžitě zprudka Jane.
„Já už nemusím chodit, dal jsem výpověď,“ oznámil jí suše.
„Klidně si dej výpověď, mně je to šumafuk, ale přijď sem, dodělej práci a předej podklady. Pak si sem klidně už nikdy nevkroč,“ odpověděla mu nepříjemně. Bill si povzdechl a Jay Jay se na něj hned zadíval.
„Bille, prosím, dodělej tu práci. Když nemyslíš na sebe, mysli na mně, když nemyslíš na mně, mysli na agenturu. Když nemyslíš na agenturu, mysli na pana Toma. Každopádně… hlavně mysli!“ Vykřikl na něj a rozhodil rukama.
„Vím, co si mám myslet,“ odpověděl tvrdě Jay Jayovi.

„Takže Bille, jdeš nebo ne?“ Vykřikla znovu Jane do telefonu. A Bill se zamyslel, a pak se trochu šibalsky usmál.
„Když řeknete: Prosím, mohl bys přijít, tak přijdu, paní Jane.“ Usmál se ještě víc a představoval si, jak se asi teď tváří.
„Cože?!“ Vyjekla do telefonu a Bill se musel ovládat, aby nevyprskl smíchy.
„Dal jsem výpověď, nikam chodit nemusím, ale když mně hezky poprosíte, tak přijdu,“ vysvětlil jí to rychle. Bylo chvíli ticho a slyšel, jak skřípá zubama a musí se nejspíše hodně ovládat. Usmál se a čekal. Po chvíli slyšel, jak si odkašlala, a pak sladkým hlasem promluvila.
„Bille… mohl bys, prosím, přijít?“ Zeptala se ho a černovlásek se hned zasmál.
„Ovšem, paní Jane, nikdy bych vás neodmítl,“ zasmál se. „Jen… nebudu to dělat v kanceláři, ale udělám to doma,“ řekl jí ještě rychle, protože si myslel, že takhle to bude rozhodně nejlepší.
„Víš co? Udělej si to, kde chceš… stejně musíš k Tomovi, Nancy poslala všechno tam,“ oznámila mu a zavěsila telefon.

„Cože?!“ Vykřikl šokovaně do již hluchého telefonu a podíval se na své dva kamarády. „Řekla mi, ať jdu k panu Tomovi, prý tam jsou všechny podklady. Řekla, abych to vyzvedl a udělal to,“ povzdechl si trochu a zadíval se na Vivien, aby mu poradila, co má dělat. Jay Jay se ale hned nabídl.
„Tak… já to tam vyzvednu, abys tam nemusel chodit, a donesu ti to.“ Bill vykulil oči a zakroutil rychle hlavou.
„Ne… ne, půjdu za panem Tomem. Já to udělám, proč bych za ním neměl jít?“ Pokrčil rychle rameny a už přemýšlel, co si vezme na sebe.
„Bille, zlato… říkal jsi, že pana Toma už nikdy neuvidíš,“ připomněla mu Vivien.
„No jo… stejně už potom do práce nepůjdu. Pak už ho neuvidím, tak naposledy alespoň na dvě minuty. A… mám i výmluvu,“ usmál se trochu a pokrčil rameny. Vivien se usmála a zakroutila hlavou.
„Ty že na něj zapomeneš? To určitě,“ uchechtla se, ale dál to už nekomentovala.

***

Nějakou dobu stepoval přede dveřmi a přemýšlel, jestli to opravdu byl dobrý nápad chodit sem. Byl nervózní a nevěděl, jak se chovat, co říkat a jak se tvářit. Nakonec si připomněl, že je tu kvůli práci. Plán byl jasný… vzít si ty složky a jít domů. Nadechl se, vydechl, a pak zazvonil. Čekal jen chvíli, když mu otevřel Tom. Billova čelist spadla až někam ke kolenům, když ho uviděl bez trika s boxovací rukavicí v puse, jak si ji musel sundat, aby byl schopný dveře otevřít. Jeho oči bloudily po tom dokonalém těle, které se lehce lesklo potem, a měl co dělat, aby se nerozběhl a neskočil po něm. Rychle očima vyjel k jeho obličeji, aby si Tom nemyslel, že ho očumuje, což samozřejmě dělal.

„Bille?“ Ozval se Tom a zíral na něj.
„Co je tohle? To… nemůže být pravda,“ mumlal si sám pro sebe a chtělo se mu z toho brečet.
„Tak promiň… boxoval jsem,“ vysvětlil rychle a dál na černovláska koukal. Ten nakláněl hlavu na stranu a doslova ho hltal pohledem. „Děje se něco?“ Zeptal se ho, jinak by se asi k ničemu nedostali.
„Jsou tu materiály,“ vyhrkl rychle, když k němu Tom udělal pár kroků a hltal jeho lesknoucí se hrudník. Tohle byl rozhodně hodně dobrý materiál. Rychle odtrhl oči od jeho těla a podíval se do těch jeho. „Paní Jane sem poslala nějaké šanony a já některé z nich teď potřebuju,“ vysvětlil rychle, aby se necítil ještě trapněji.
„Jo, jasně, chápu,“ kývl rychle Tom, a pak mu něco došlo. „Neopustil jsi snad práci?“ Pozvedl obočí.
„Opustil, ale… no ještě něco potřebuju dodělat. Paní Jane mi zavolala a poprosila mně, ať to dodělám. Zítra do práce už nepůjdu,“ vysvětlil rychle.

„Chápu, práce neopustila tebe.“ Přikývl na souhlas a na chvíli se zamyslel. „Od zítřka tedy končíš.“ Řekl si pro sebe a vypadal, že na to není úplně připravený. „No, podívej se sám,“ řekl mu a pokrčil rameny. Bill si ho prohlédl od hlavy až k patě a rychle zavřel oči. „Bolí mě hlava… říkal jste, že už vás nikdy neuvidím, možná tedy… že už bych neměl chodit dovnitř,“ vydechl Bill a všemožně se snažil na Toma nedívat.
„Pochopil jsi to špatně, nemyslel jsem, aby ses díval na mně, ale do těch šanonů… Ale… když se chceš dívat na mně, tak taky můžeš, ale to asi nechceš, takže ty šanony jsou uvnitř.“ Ukázal Tom za svá záda dovnitř domu.
„No, tak dobře… půjdu na to. Nebudu vás už vůbec rušit,“ vydechl a přikývl na souhlas. Tom ho tedy vedl do domu. Bill jen sledoval jeho vypracovaná záda a ramena. Nedokázal od něj odtrhnout oči a cítil znovu hluboko v sobě prázdno.
„Šanony jsou tady, najdeš to tam… já jdu do sprchy, jsem zpocený,“ oznámil mu a rovnou odešel.

Bill si okamžitě povzdechl a překryl si rukou ústa. Tohle bylo neskutečně těžké. Nechtěl být v téhle situaci.
Bill vytahal všechny šanony ven k bazénu. Potřeboval to všechno přetřídit a zjistit, co skutečně bude potřebovat. Bylo toho opravdu dost. Jenže více než na práci se soustředil na to, co před chvíli viděl. Posbíral nějaké papíry, které bude potřebovat a chtěl odejít, ale jeho vnitřní hlas k němu promluvil: „Stůj!! Když teď půjdeš, tak pana Toma už nikdy neuvidíš!“ Varoval ho.
„Ale… já už musím jít,“ zašeptal ke svému vnitřnímu já.
„Trochu to prodluž… najdi nějakou záminku,“ ozval se hlas znovu.
„A co mu mám asi tak říct? Mám říct… chci zůstat u vás doma??“ Zakroutil nevěřícně hlavou a povzdechl si. „A ty jsi jako kdo? Vnitřní hlas?“ Připadal si jako blázen, mluvil tu sám se sebou.
„Asi ano,“ potvrdil hlas znovu.
„Asi už začínám šílet, mluvím tady se svým vnitřním hlasem,“ nevěřícně zakroutil hlavou a přejel si rukou po obličeji.
„Jak myslíš… ale pak už ho neuvidíš,“ promluvil hlas opět.

„Ale mně vážně nic nenapadá… co mu mám říct? Tak mi pomoz, ano? Řekni mi, co mám udělat?“ Snažil se dostat pomoc od svého vnitřního hlasu a rozhlížel se, odkud přijde. Ale bylo ticho. Místo toho se ozval Tom.
„Bille? V pořádku?“ Zeptal se hned starostlivě, když viděl, jak tam něco mumlá. Bill raději dělal, že telefonuje, protože vysvětlovat něco takového by rozhodně nechtěl. Taky byl vděčný, že je Tom už oblečený. Když předstíraný hovor ukončil, rychle se otočil k Tomovi.
„Pane Tome, pořád jsem neodešel, jsem stále tady… ehm… tam ty šanony jsou vaše? Potřebujete je?“ Ukázal směrem ke stolu, kam všechno vytahal.
„Jo, potřebuju je, proč?“ Zeptal se nechápavě Tom.
„Protože… já je teď potřebuju taky,“ nervózně přešlápl a podíval se na něj.
„V kanceláři jsou kopie,“ oznámil mu a pokrčil rameny.
„Já… do kanceláře nemůžu,“ povzdechl si.
„A proč ne?“ Zajímal se hned Tom.
„Protože jsme rozhádaní s paní Jane, navíc se budou ptát, proč jsem dal výpověď a… na to nemám,“ povzdechl si nahlas.
„Jasně… nemáš na to, protože nemáš logické vysvětlení,“ řekl mu Tom.
„Nejspíš ano,“ přiznal tiše a zadíval se na bazén.

„Přesně… máš pravdu,“ přikývl Tom, a pak se zamyslel. „Udělám kopie a pošlu ti je domů, pak to uděláš,“ navrhnul mu.
„To nepůjde,“ vyhrkl rychle Bill.
„A proč?“ Nechápal Tom a díval se na černovláska.
„Nemám doma počítač,“ řek rychle.
„Ale proč?“ Zeptal se znovu Tom.
„Moc se ptáte, pane Tome…“ povzdechl si, jelikož mu začaly docházet argumenty. „Protože v krámku nepotřebuji počítač. Digitální svět není pro mě.“ Pokrčil rameny, a pak k Tomovi znovu zvedl hlavu. „Nemohl bych pracovat tady? Nerušil bych vás, šlo by to?“ Zeptal se s nadějí v hlase.
„Tady?“ Zeptal se Tom překvapeně.
„Ano, tady,“ ukázal ke stolku na zahradě, kde se válely šanony. „V tomhle rohu. Budu tichý jako myška.“
„Bille, o co ti jde? Máš snad výčitky svědomí kvůli včerejšku?“ Zeptal se Tom na rovinu, protože tomu nějak nerozuměl. Bill rychle uhnul pohledem.
„Ne, žádné výčitky nemám,“ zakroutil hlavou.
„Nemáš? A proč jsi tady? Proč jsi sem šel, co? Já… zase ti nerozumím, nemůžu tě pochopit,“ zvedl ruce nad hlavu. Tohle ho rozčilovalo. Mátlo ho to.

„Máte pravdu, je to asi divné… tak… já půjdu,“ řekl raději rychle a chtěl se vypařit.
„Bille,“ rychle se natáhl a chytil ho za paži.
„Nechte mě,“ řekl tiše a podíval se do země.
„Moc se omlouvám, tak promiň. Byl jsem hrubý, aniž bych chtěl. Můžeš tu zůstat, jak dlouho chceš. Nemusíš se mě vůbec ptát, můžeš tu pracovat odsud, co ty na to?“ Snažil se rychle zachránit celou situaci.
„Ne, to… opravdu není nutné,“ zakroutil hlavou Bill a chtěl vyklidit prostor.
„Bille, prosím, nechoď. Sedni si tam a já ti přinesu ten počítač, jo? No tak… běž si sednout,“ usmál se hned mile a poskakoval kolem Billa.
„Dobře, když tak naléháte, pane Tome,“ souhlasil nakonec s úsměvem.
„Ale stále tam nejdeš, hm?“ Zasmál se Tom a Bill se zasmál taky a zamířil rovnou ke stolu, kde se posadil.

Tom rychle zmizel v domě a Bill se venku rozesmál. Byl rád, že mu to tahle vyšlo, že tu bude moci zůstat s Tomem. Už jen ten pocit, že ho může vidět, mu pomáhalo být šťastný. Po chvíli se Tom vrátil s počítačem a i čajem.
„Taaak, tohle je všechno pro tebe. Vezmu si tady ten šanon a já půjdu pracovat dovnitř,“ kývl Tom na gauč, odkud bylo vidět hezky ven.
„Děkuji, pane Tome, usmál se Bill a vrhl se do práce. Tom si sedl na gauč a zadíval se do papírů. Držel je hezky před sebou, ale přes ně stejně koukal na Billa. Sledoval ho, jak se soustředí, jak krčí čelo. A usmíval se. Tohle celé narušilo zvonění jeho telefonu. To zase zaujalo Billa a nakukoval dovnitř. Zajímalo ho, kdo to je, ale když uslyšel Toma mluvit o práci, pochopil, že mu volá Jane a usmál se pro sebe. Bylo těžké se soustředit na práci, když byl Tom poblíž. Když Tom hovor ukončil, rovnou vyšel ven za Billem.

„Ehm… omlouvám se, že vyrušuju, ale… potřebuju si půjčit na chvíli počítač, právě mi volali z naší firmy.“ Bill k němu zvedl oči a usmál se.
„Ehm…, byl vybitý, tak jsem ho dal nabíjet. Sedněte si sem,“ ukázal na svoji židli, ale Tom ho hned zastavil.
„Ne… ne, to je dobrý, sednu si támhle,“ ukázal naproti v čele stolu. Vzal si noťas a chtěl si ho tam přetáhnout, ale nabíječka nedosáhla.
„Tak co teď?“ Zeptal se Tom a Bill se usmál. Přetáhl notebook vedle sebe a odtáhl židli od stolu, aby si Tom sedl k němu.
„To jsi udělal dobře,“ sedl si a zadíval se na obrazovku. „Tam jsem stejně kvůli světlu moc dobře neviděl, svítilo mi do očí. Úplně mě to osvítilo, takže tady je to lepší. Je to líp vidět.“ Mluvil nesmyslně Tom a Bill se usmíval a sledoval ho. Chopil se bloku a tužky a začal si dělat poznámky takhle, ale přitom Toma nenápadně pozoroval. Studoval každý detail jeho tváře. Každou linii. Lehce naklonil hlavu na stranu a doslova se v tom zírání ztratil. Sledoval jeho krásné plné rty, jak si je občas špičkou jazyka navlhčil. Sledoval jeho oči a dlouhé řasy. Nedokázal se nabažit jeho tváře, mohl by ji takhle sledovat už navěky.

„Je tohle vůbec možné?“ Vypadlou najednou z Billa, když studoval jeho tvář. Tom hned zvedl pohled a zadíval se na Billa.
„Co?“ Zeptal se trochu zmateně.
„Mám úplně ztuhlé nohy ze sezení, půjdu se trochu projít,“ rychle se zvedl a šel se projít na zahradu. Tom se za ním díval a usmíval se. Po chvilce se pomalu vrátil a Tom se usmál.
„Ehm… už to mám, můžeš si vzít počítač,“ usmál se hned Tom.
„Dobře, děkuji,“ usmál se černovlásek a sedl si znovu ke stolu.
„Ehm… kde píšeš ten román?“ Zeptal se Tom zvědavě.
„Prosím?“ Zeptal se Bill, zaskočen tou otázkou.
„Říkal jsi, že nemáš počítač… jak píšeš román?“ Upřesnil otázku a díval se na něj.
„No jo… píšu do sešitu. Papír a tužka. Zdá se mi to více poetické, ale poslední dobou moc nepíšu, vzdal jsem to,“ zakroutil hlavou Bill a sklopil oči.
„Proč?“ Nakrčil Tom čelo a zadíval se na Billa.
„Oh… no… ze mě spisovatel nebude, už nechci nic psát,“ ukončil rychle Bill. Nechtěl o tom mluvit. Nechtěl mu říkat, že jeho hlavní inspirací byl prostě on sám.
Tom se na něj překvapeně díval a bylo mu to líto. Přemýšlel, proč se to stalo. Proč Bill změnil názor. Mohl za to on? Bill mu už nevěnoval pozornost a dál pracoval.

Když se potom vrátil Tom do domu, Bill si povzdechl a zvedl hlavu od počítače. Tom zamířil rovnou do kuchyně, kde měl taky krásný výhled z okna na Billa. Usmál se, když zalíval čaj a hltal ho pohledem. Bill hleděl do počítače a jednou rukou si zajel do vlasů, které si prohrábl. Naklonil lehce hlavu na stranu, udělal to znovu, až se odhalil jeho krk. Tom pootevřel rty a měl co dělat, aby se neopařil horkou vodou z konvice. Hrál si se svými vlasy, a rukou si sjel po krku až na rameno, kde lehce stiskl. Nejspíše mu ta poloha nebyla moc příjemná a bolelo ho za krkem. Tom hltal každý jeho dotek na těle, každý milimetr odhalené kůže. Musel zamrkat, aby se vzpamatoval. Bill tomu však nasadil korunu, když sáhl po propisce a její konec si lehce strčil mezi rty. Usmál se a něco naťukal do počítače. Pak propisku vytáhl a znovu ji strčil dovnitř. Toma polilo horko. Měl pocit, že zešílí. Nejraději by skočil do bazénu, aby se zchladil. Zalil si čaj a zamířil zpátky ven ve chvíli, kdy si znovu Bill prohrabával vlasy s hlavou nakloněnou na bok a propiskou mezi rty. Ztuhl ve dveřích, a pak promluvil dřív, než myslel.

„Bille… ne… nedělej to,“ vyhrkl rychle. Bill se na něj překvapeně zadíval a sledoval jeho rudou tvář. „Tedy… ehm…“ zasekl se úplně a nevěděl, co říct.
„Cože? Nerozuměl jsem vám,“ řekl Bill a visel na něm pohledem.
„Ehm… chtěl jsem říct… abys tolik nepracoval, tedy o hladu… máš hlad?“ Zeptal se ho trochu překotně.
„Ano, mám,“ přiznal rychle Bill. „Ale no… můžu si přes telefon objednat nějakou rychlovku… toast nebo něco takového,“ pokrčil rameny a kývl směrem ke svému telefonu.
„Už jsem tady trochu stísněný, co kdybychom si vyšli na chvíli někam na vzduch… někam ven. Víš, projít se?“ Navrhnu mu rychle a nejistě se kousl do rtu.
„Já… to chápu… za tu stísněnost můžu já, tak já půjdu… Stejně už to mám,“ začal se rychle zvedat a uklízet papíry na svoje místo.
„Bille, asi jsem to přehnal, že jsem tě chtěl pozvat… Bylo to asi moc,“ začal panikařit i Tom a sledoval zmatkujícího Billa.
„Prosím?“ Nechápavě se na něj černovlásek podíval. Už se v celé té konverzaci ztratil.
„Tedy jestli chceš jít, tak… klidně běž,“ přikývl, aby mu dal najevo, že ho tady násilím nechce držet. Že ho nechce nutit k ničemu, co on sám nechce.

„Už chci jít… kam jdete vy?“ Zmateně se ho zeptal, když viděl, že se Tom zvedá taky.
„Vyprovodit tě ke dveřím… jenom ke dveřím, jestli… dovolíš,“ podíval se na Billa a ten jen krátce kývl na souhlas s hlavou sklopenou. Tom mu otevřel dveře a Bill vyšel ven. Tom si stoupl naproti jemu. Ani jeden z nich nevěděl, co vlastně říct.
„Takže…“ začal Bill tiše a přátelsky směrem k Tomovi natáhl ruku, aby se mohli rozloučit. „Děkuji moc za všechno, bylo hezké s vámi pracovat,“ usmál se upřímně. Tom nakrčil čelo a podíval se na jeho ruku.
„Co to děláš?“ Zeptal se Tom a zakroutil hlavou. Chytil ho za ruku a přitáhl k sobě, aby ho mohl pořádně obejmout. Pevně jeho tělo přitiskl ke svému a nos zabořil do jeho vlasů. Cítil tu známou krásnou květinovou vůni a zavřel oči. Pohladil jeho hubená záda a snažil si pod rukama zapamatovat každý záhyb jeho těla.

Bill zavřel oči a vydechl. Znovu cítil, jak se mu chce plakat, jak jeho srdce znovu začalo divoce bít. Omotal Tomovi ruce kolem krku a snažil se do jeho náruče vtisknout co nejvíc. Přál si, aby takhle mohli zůstat navždy. Chtěl Toma jen objímat, být mu nablízku a užívat si teplo jeho náruče. Rychle zamáčkl slzy, když ho Tom pohladil po vlasech a pomalu se odtáhl. Ale jednou rukou ho stále držel u sebe.
„Nemusíš mě už nikdy vidět, ale… neodcházej kvůli tomu,“ zkusil ještě Tom a podíval se mu do očí. Bill přikývl a povzdechl si.
„Já vím, ale… už to tak nechci. Mám tu práci rád, ale… už tam nemůžu pokračovat,“ zašeptal tiše. Tom chápavě přikývl a podíval se hluboko do jeho očí.
„Nikdy jsem ti… nerozuměl. Jsi jako uzel, který nejde rozmotat,“ zaleskly se mu oči a Bill rychle kývl.
„Na shledanou,“ zašeptal a zvedl k němu oči.
„Na shledanou,“ zašeptal zničeně Tom.

Bill se otočil a zamířil pryč. Tom tam stál a čekal. Doufal, že se Bill rozběhne a skočí mu do náruče. Nepřál si nic jiného. Chtěl ho znovu cítit, tu vůni, jeho tělo na svém, ale Bill odcházel. Tom zničeně sklopil hlavu a pochopil.
Bill plakal, chtěl se ohlédnout, ale věděl, že kdyby to udělal, nikdy by neodešel. Nikdy by to nedokázal, protože to, co cítil, když byl s Tomem, se nedalo popsat. Když otevřel dveře na ulici, pomalu otočil pohled na Toma. Stál tam, přesně tak, jak ho před okamžikem opustil. Nadechl se a podíval se do jeho očí, než vyšel dveřmi a zavřel za sebou.
Když Tom zaslechl cvaknutí dveří, uvědomil si, že právě nechal odejít člověka, kterého milovat tak, jako nikdy nikoho nemiloval. Snažil se být silný, ale jeho srdce se tříštilo na milion kusů a on si přál umřít.

autor: Lauinka
betaread: J. :o)