Na křídlech Albatrosa 31.

autor: Lauinka

Brzy nastala tma, ale oni byli stále uvězněni v té budově. Bill panikařil, avšak Tom si zachovával klid. I když uvnitř byl dost neklidný z Billa, nedal mu nic najevo. Kdyby začal před Billem mít nějaké negativní poznámky, Bill by nejspíše ty dveře hrůzou vyrazil, a tak mlčel a hledal v celém objektu nějaký únikový východ. Byl zvyklý si umět poradit v různých situacích. Musel se i usmívat nad neustálým lamentováním Billa, který stál takřka na místě a baterkou, kterou měl v ruce, rychle osvětloval každý kout, jako by se tam měl objevit nějaký vrah. Bylo to roztomilé.
„Už se setmělo, ale pořád tady není,“ povzdechl si a znovu posvítil do všech koutů, ale nikde neviděl Toma. Nakrčil čelo a zmateně se znovu rozhlédl. „Pane Tome?“ Zkusil ho oslovit, ale nikde ho stále neviděl.

Tom zkoumal nějakou malou místnost hned vepředu, která vypadala jako nějaká malá vrátnice. Snažil se tam něco najít, ale místo toho se pořezal. „Sakra, Tome, to neee, to ne, Tome,“ začal tiše nadávat a raději vycouval z místnosti. Snažil se zachytit alespoň trochu měsíčního světla, aby se na ránu mohl podívat, a přitom vrazil do Billa. Ten vykřikl a uskočil.
„Pane Tome, já se tu bojím,“ vydechl tiše a zvedl baterku, aby si na Toma posvítil.
„Bille, mohl bys mi, prosím, přestat svítit do očí? Je to nepříjemný.“ Zeptal se ho a rukou se snažil oči chránit, aby neoslepl. Bill hned baterku sklopil.
„Promiňte,“ vydechl a znovu se rozhlédl kolem sebe.
„No… hledal jsem přívod elektriky, ale asi tu není. Takže tu asi zůstaneme po tmě,“ oznámil mu Tom, ale Bill zakroutil hlavou a ukázal směrem k malému oknu.

„Na támhle tom okně jsou sirky a na téhle zdi je petrolejová lampa,“ podíval se na Toma a Tom se díval přesně těmi směry, kam černovlásek ukazoval. Byl trochu fascinovaný tím, jak to všechno dokonale ví.
„Ale jak ty to…“ nedokončil ani otázku, když mu to došlo. „Ááá jasně, jasně… fotografická paměť. Už to chápu,“ přikývl rychle a zasmál se. „Kde jsi to říkal?“ Otočil se ke zdi a Bill mu ukázal nahoru.
„Támhle nahoře,“ povzdechl si. Bylo to docela dost vysoko a věděl, že tam Tom nedosáhne.
„Ale… to je dost vysoko, jak se tam dostanu?“ Přiblížil se ke zdi a podíval se nahoru. Zkoušel tam vyskočit, ale byla to jen marná snaha. Rychle se rozhlédl, jestli neuvidí něco, co by si mohl dát pod nohy nebo na co vylézt, ale nic tu nebylo. Otočil se na Billa a chvilinku se na něj díval.
„A… co kdybych tě já…“ naznačil, že ho zvedne. „Zvedl bych tě, co myslíš, Bille?“ Bill hned vykulil oči a zakroutil hlavou.
„To ne… pane Tome, já spadnu,“ povzdechl si Bill a pokrčil rameny.
„Ty že spadneš?? Minule jsi skočil i z druhého patra, a teď se bojíš, že spadneš? Ne… ty to zvládneš. Tohle dáš, nic to není,“ zakroutil hlavou Tom. „Není to moc vysoko.“ Podíval se nad sebe a Bill k němu došel. „Ale nerozbij to, ano?“ Bill rychle uhnul pohledem, moc se mu takhle situace nelíbila nebo možná právě líbila, sám nevěděl.

„Jsi připravený?“ Zeptal se ho Tom a Bill přikývl na souhlas. Snažil se trochu uhnout pohledem od Tomova. Pak ho chytl po stehny a jako by nic nevážil, černovláska zvedl.
„Kousek doprava, ano ještě… mám to. Držím ji, mám ji,“ zasmál se černovlásek a Tom ho pomalu postavil na nohy. Když se zvedal z toho předklonu, znovu ucítil jeho krásnou vůni. Neodolal a zůstal velmi blízko, skoro mohl cítit, jak se nosem dotýká černovláskovy tváře. Cítil, jak se Billův dech zatajil a nebyl schopný se pohnout. Držel v ruce petrolejovou lampu a nechával se unášet tou blízkostí. Lehce přivřel oči a zadíval se na Tomovy rty, které byly opravdu blízko. Kdyby jen nahnul obličej, mohl se jich dotknout. Znovu ho ovládla touha to udělat. Když ještě cítil, jak ho Tomova ruka drží kolem pasu, zachvěl se. Pomalu zvedl oči k těm Tomovým, které byly teď úplně černé, kvůli tmě v místnosti. Lehce pootevřel rty připraven to udělat, když se Tom vzpamatoval a trochu se od něj odtáhl.

„Vezmu si ji,“ natáhl se po lampě, ale Bill si všiml jeho zranění v dlani.
„Krvácíte… Co se vám stalo?“ Zeptal se trochu překvapeně Bill a sledovat tu ránu.
„Sáhl jsem na rozbité sklo, to nic… to bude dobrý,“ usmál se trochu a ruku zase stáhl, aby ji dostal z černovláskova zorného pole.
„A… nebylo špinavé?“ Zeptal se trochu v panice Bill. Ta rána vypadala ošklivě, a pokud se tam Tomovi něco dostane, mohl by mít vážně komplikace.
„To nevím,“ pokrčil rameny Tom. „Vezmu tu lampu, ty sirky byly támhle, že?“ Ukázal k malému oknu. Bill rychle přikývl a Tom se tam vydal. Popadl sirky a zamířil k nějakému pultu, co tu zůstal, a položil na něj lampu. Sundal skleněný kryt a zapálil kahan.
Bill ho celou dobu sledoval. Dělal si starosti a snažil se vymyslet něco, jak Tomovi pomoci. Když si najednou vzpomněl.

„No jasně… měl bych mít třezalkový krém. Třezalkový krém vám pomůže, alespoň se vám to nezanítí. Je dobrý na rány.“ Usmál se černovlásek a rychle prohrabal svůj malý batoh. Našel malý kelímek a rovnou zamířil k Tomovi. Měl radost, že alespoň nějak mu může pomoci. Odšrouboval víčko a Tom ho sledoval.
„Pokud je dobrý na rány… jo,“ kývl na souhlas a sledoval černovláska, jak na prsty nabral trochu krému, a nastavil mu svou rukou, aby mu ránu mohl namazat. Bill mu z ruky odfoukl pomyslný prach, a pak mu vetší množství krému dal na ránu. Zvedl oči k Tomovi, který se na něj bez mrknutí oka díval.
Bill se díval do jeho očí, opět tak blízko tváří k jeho. Dnes naposledy.
Tom mu ten hluboký pohled se stejnou oplácel. Dnes naposledy.
Černovlásek cítil, jak se mu rozbušilo srdce láskou a uvědoměním si. Od zítřka už tě nikdy neuvidím.
Tom studoval každý milimetr jeho obličeje a nedokázal se s tím smířit. Tvoji krásnou tvář, tvůj hlas.

Bill sklopil oči k té ráně a pomalu krém rozetřel. Co kdybych teď natáhl ruku?
Tom držel, nehnul se ani o milimetr a doslova hypnotizoval jeho oči. Kdybys mi teď podal ruku, už nikdy bych ji nepustil.
Bill znovu zvedl oči k jeho tváři a cítil, jak se mu snaží zaplnit slzami. V krku cítil knedlík, že se skoro ani nemohl nadechnout. Nemůžu nic říct. Všechny ty moje lži nás od sebe navždy rozdělí.
Tomův výraz lehce povadl, když všechno pochopil. Když se snažil znovu si připomenout, že ho Bill už jednou odmítl. Nic už neříkáš. Nechceš mě. Kdybys mě měl opravdu rád, neodešel bys.
Bill rychle uhnul pohledem, aby nedal najevo svoje slzy. Kdybys znal pravdu, nemiloval bys mě.
Rychle si odkašlal, aby zahnal všechny slzy, a podíval se znovu na Toma. „Bylo by dobré, to… ovázat,“ řekl trochu skřehotavě, jak se mu třásl hlas.
Tom přikývl na souhlas a odpoutal se od jeho tváře. „No… vlastně něco mám, v mé zadní kapse.“ Bill rychle kývl a dál sledoval Toma, který rukou sáhl do kapsy a vytáhl šátek. „To je tvůj šátek. Chtěl jsem ti ho dát. Nechal jsi ho na pobřeží. Zůstal v mé zadní kapse. Můžeme ho na to klidně použít.“ Bill na něj překvapeně hleděl. Prohlížel si šátek, pak Tomův obličej a byl upřímně zmatený.

„Převážu to,“ vydechl tiše a ovázal mu ránu šátkem. Zrovna, když chtěl udělat uzel, vrata se otevřela a v nich se objevil starší muž.
„Promiňte, že jsem přišel pozdě, tak pojďte,“ omluvil se těm dvěma hned.
„To nevadí, hned přijdeme,“ kývl k tomu muži Tom. Bill mu tam udělal rychle uzel a konce zastrkal pod zbytek šátku, aby Tomovi nepřekážely. Tom ho sledoval a opřel si čelo o jeho v naději, že ho Bill chytne a dovolí mu to udělat. Dovolí mu ho políbit. Dovolí mu, aby s ním mohl být navždy. Bill k němu rychle zvedl oči a pomalu se oddálil.
„Vezmu si věci,“ zašeptal tiše a Tom přikývl. Tom tam zůstal stát, hlavu stále lehce skloněnou, jak se jejich čela dotýkala, a snažil se to všechno pobrat a přiznat si, že Bill ho nechce. Bylo to tak těžké. Ještě nikdy se necítil s nikým takhle. Ne. A přesto všechno se toho pocitu musel vzdát. Na chvíli se ztratil v myšlenkách, ale když k němu Bill přešel s batůžkem v ruce, jen se chopil foťáku a zamířil ven z  budovy.

„Odvezu tě domů, dobře?“ Nabídl mu hned Tom a Bill přikývl.
„Děkuji.“ Zašeptal tiše a jen sledoval všechno dění z okýnka. Nedokázal vnímat nic kolem. Věděl, že dneska večer je to opravdu naposledy a měl co dělat, aby se tu před Tomem nerozplakal a neskočil mu kolem krku. I když se Tom soustředil na cestu, sledoval jeho tvář. Vypadala jinak. Přivřel oči a podíval se jinam, když viděl, že Tom k němu otáčí pohled. Nechtěl to dělat ještě těžší ani jemu, ani sobě. I když vnitřně hrozně trpěl.
Tom nedokázal přemýšlet. Snažil se věnovat silnici před sebou, ale byl duchem úplně jinde. Držel rychlost na čtyřicítce, aby to co nejvíce prodloužil, i když nevěděl, proč vlastně. Bill se vyjádřil jasně, ale jak se říká… naděje umírá poslední. Bill si toho všiml a zadíval se na budík auta.

„Pane Tome, víte, že jedete čtyřicítkou?“ Zeptal se ho Bill a zadíval se na ruce ve svém klíně.
„Mám fobii z rychlosti,“ řekl první lež, která ho napadla. Příšerná lež, ale nic lepšího ho nenapadlo. „Před chvíli mi to začalo,“ podíval se na černovláska. Ten raději sledoval silnici a lehce se usmál.
„Aha… jasně,“ vydechl tiše.
Bohužel má každá cesta svůj konec a Tom to nemohl protahovat donekonečna. Nakonec zastavil před Billovým domem.
„Děkuji vám,“ odpověděl rychle Bill. Už tohle mučení chtěl mít za sebou.
„Bille,“ oslovil ho rychle, aby mu snad neutekl a naklonil se ke kastlíku u něj. Podal mu černou krabičku převázanou červenou mašlí. „To je pro tebe,“ řekl mu rychle a sledoval ho. Bill se na krabičku překvapeně podíval, a pak i do Tomovy tváře. Byl zmatený, dárek?
„Dárek na rozloučenou,“ vysvětlil mu Tom, a pak si uvědomil, že není dobré, aby to bral takhle osobně, a tak se rychle opravil. „Myslím tím… dárek na odchod z firmy.“ Usmál se lehce, i když se musel hodně přemáhat. „Podívej se až doma,“ řekl mu ještě rychle.
„Dal jste si takovou práci?“ Zeptal se ho překvapeně a v ruce hladil krabičku. „To jste nemusel,“ zakroutil hlavou.

„Bille… pokud… je to kvůli mně… pokud ti tak moc vadí, že jsem tam teď já, tak brzy stejně zase odjedu do zahraničí. Proto nemusíš práce nechávat,“ zakroutil Tom rychle hlavou. Bill mu věnoval překvapený pohled.
„Opravdu odejdete? Vy chcete odejít do zahraničí? Ale kdy?“ Zeptal se ho tiše a už předem se bál jeho odpovědi.
„Asi co nejdřív,“ zašeptal Tom a podíval se do Billových vyplašených očí, které se okamžitě zaleskly. „Nic mě tady už nedrží,“ dodal tiše a při tom hleděl na něj, jako by čekal, že z Billových rtů uslyší: zůstaň. Neváhal by a udělal to, ale Bill na něj jen překvapeně a zničeně hleděl a on v tom pohledu neuměl číst. Nedokázal číst v tom, co cítí, co si myslí a ani co vlastně chce.
„Jsi… výjimečný muž. Jsi chytrý, jsi kreativní, jsi vtipný, praktický… umíš spoustu věcí, když neodejdeš, dostaneš se dost vysoko. Přemýšlej nad tím. Já stejně odjedu a až odjedu, dají ti vědět. A ty se podle toho rozhodneš, ano?“

Bill už nedokázal zadržet slzy, všechno to, co mu řekl, si myslel. Myslel si o něm jen to nejlepší a on místo toho byl opakem. Cítil, jak se jeho ruce klepou, jak se snaží pevně svírat tu krabičku na rozloučenou. Rychle si jednou rukou setřel tu jednu zbloudilou slzu, co si našla cestu na jeho tvář, a zakroutil hlavou.
„Pane Tome,“ zašeptal tiše, ale nebyl schopen říct víc, jelikož ho znovu Tom přerušil
„Jasně, pokud tedy nechceš pracovat někde jinde,“ pokrčil Tom chápavě rameny. Bill se rychle nadechl a vypálil otázku, která ho sžírala nejvíc.
„Musíte právě teď odjet? Doopravdy odjedete?“ Zeptal se ho napřímo a bojoval sám ze sebou. Zadíval se do jeho krásných očí a Tom mu to opětoval. Nějakou chvíli na sebe takhle hleděli.
„Přeji ti dobrou noc,“ odpověděl mu místo toho. „Snad se nespokojíš s tím, co teď máš. Bille… já si myslím, že ty si zasloužíš něco mnohem lepšího.“ Dál se na něj Tom díval a Bill jen lehce přikývl a odepl si pás.
„Tak… dobrou noc,“ naposledy se na Toma podíval. Naposledy se zadíval do těch nejkrásnějších očí na světě a pomalu vystoupil. Přešel ke dveřím, u kterých se zastavil a otočil se. Tom tam stále stál a díval se na něj a on nedokázal odolat, aby se nedíval zase na Toma. Pak ale pomalu otevřel dveře a vešel dovnitř. Když se dveře zavřely, Tom sklopil hlavu. Jeho naděje právě zhasla.

Bill zavřel dveře a hned se o ně zády opřel. Slyšel, jak auto venku znovu nastartovalo a jak se dalo do pohybu. Pomalu vystoupal schody do svého pokoje, dávaje slzám volný průběh. Rychle zavřel dveře svého pokoje a odložil batoh na židli. Zbožně držel tu krabičku ve svých rukách, tak opatrně, jako by se snad při pouhém doteku měla rozbít. Položil ji na stůl a sedl si na postel vedle. Hypnotizoval ji očima a přemýšlel, zda ji vůbec otvírat. Měl strach ji otevřít, měl strach, že to, co bude v ní, jeho srdce rozbije na milion kusů a už nikdy se nenajde nikdo, kdo by všechny ty střípky dokázal dát dohromady. Otřel si rukama tváře. Nakonec po ní sáhl. Pomalu zatáhl za mašli, která se okamžitě uvolnila a spadla na zem. Otevřel tu krabičku a překvapeně zamrkal. Byla tam lahvička s inkoustem a inkoustové pero. To pero mělo normální psací hrot, jako jiné inkoustové, ale tělo té psací pomůcky bylo pero z albatrosa. Krásné, velké, bílé a jemné. Bill si ho prohlížel a přitom se musel usmívat. Tohle byl rozhodně nejkrásnější dárek, jaký kdy dostal. Ještě v té krabičce byl malý svitek stočený do ruličky, převázaný lýkovým provázkem. Bill ho pomalu rozvázal a rozvinul ho.

„Nevzdej se psaní ani svých snů…“
T.K.

Bill se usmál a znovu sáhl po peru, aby se na něj podíval. Došlo mu, jak moc Toma miluje. Že se ho nedokáže vzdát a rychle zvedl telefon, aby to mohl probrat s Vivien.
„Vivien? Mohla bys přijít? Jsem už doma a… potřebuju tě,“ ztěžka vydechl do telefonu. Když hovor ukončil, znovu si vzal do ruky pero a i ten vzkaz a četl si ho stále dokola. V hlavě mu vyskočil obraz, kdy mu Tom řekl: „Když řekneš, abych zůstal, zůstanu. Když řekneš běž, už mě nikdy neuvidíš.“ Znovu ucítil slzy a zavřel oči. Před očima mu vyvstala další vzpomínka na to, co mu Tom řekl v autě. „Pokud ti tak moc vadí, že jsem tam teď já, tak brzy stejně zase odjedu do zahraničí. Proto nemusíš práce nechávat.“ Popotáhl a zakroutil hlavou. Věděl, jak to dál pokračovalo, věděl, že mu řekl, že odjede asi co nejdřív. Co to znamenalo? Zítra? Pozítří?? Dnes v noci? Pak si vzpomněl, když mu ten kluk v agentuře donesl ty modré desky, byly tam určitě letenky. Navíc… slyšel ho telefonovat a říkal, že v pět je to fajn, že stejně moc nespí. Všechno mu došlo. Zítra v pět má odjet, srdce se mu silně sevřelo. Odložil pero, když se jeho dveře od pokoje otevřely a objevila se v nich Vivien.

„Bille, co je? Co se stalo? Měla jsem o tebe strach. Tvůj hlas zněl tak nějak zvláštně.“ Bill nebyl schopný nic říct a jen se na Vivien díval. Ona se dívala na něj a sedla si k němu na postel. Když si všimla té otevřené krabičky, trochu nakrčila čelo. „Tohle je co?“ Zvedla malý svitek a rovnou si ho přečetla. Bill ji sledoval.
„To je od pana Toma… na rozloučenou,“ řekl uplakaně.
„To je moc pěkné. Od Toma Kaulitze. Dárek od Kaulitze, opravdu moc poetické.“ Zasmála se Vivien, ale když viděla Billův výraz, hned ztuhla. „Jaká rozlučka? Mluvil jsi tady o rozlučce, že?“ Hned se ptala a snažila se to pochopit.
„Pan Tom odjíždí do zahraničí, odlétá už zítra ráno v pět,“ řekl mechanicky Bill. Nechtěl na to myslet. Nedokázal se rozloučit, ne navždy.
„Jak jako odjíždí? A… odjíždí na dlouho?“ Nakrčila čelo a Bill přivřel oči.
„Ano,“ zašeptal tiše. Pak se ale zamyslel a všechno mu došlo. „Půjdu tam,“ řekl rozhodně a vstal z postele.
„Ale kam jdeš?“ Vyskočila na nohy i Vivien.
„Za panem Tomem,“ přikývl rychle na souhlas.
„A co mu řekneš, až tam přijdeš?“ Nechápala Vivien a snažila se ho zadržet.
„Řeknu mu neodjíždějte, bez vás ani nebudu moct žít.“ Pokrčil rameny a zakroutil hlavou. „Já nevím, řeknu mu, co mě napadne.“ Teď to nebylo důležité. Jediné, na čem skutečně záleželo, bylo to, aby Tom zůstal. Aby neodjel.

„Ale Bille… pokud mu řekneš, nejezdi… není cesty zpět.“ Zadívala se na něj a Bill se trochu usmál a položil jí ruce na ramena.
„Viv, když teď odejde, tak to bude špatně,“ usmál se na ni a chvíli ji sledoval, aby si utřídil myšlenky. „Běžím tam!!“ Vykřikl a rovnou vyběhl z pokoje. Rychle chytl taxi, které ho zavezlo k tomu domu. Rychle vystoupil a vešel dveřmi na zahradu. Usmíval se a byl odhodlaný to udělat. Byl odhodlaný tak jako nikdy v životě. Jistým krokem zamířil k hlavním dveřím. Neváhal a rovnou na ně zaklepal se širokým úsměvem. Když se nic nedělo, rychle sáhl po zvonu a párkrát zazvonil. Potřeboval s ním mluvit hned, dokud má kuráž na to to udělat.

Když se dveře konečně otevřely, usmál se ještě více, ale úsměv mu na rtech ve vteřině ztuhl, když ten, kdo mu otevřel, nebyl Tom. Nebyl to ani Andreas. Byla to nějaká žena. Velmi hezká a vysoká žena. Překvapeně zamrkal a díval se na ni. Okamžitě si vzpomněl, že ji viděl ten večer, ten osudný večer. Potkali se na schodech, když utíkal z toho sálu, a ona mířila naopak nahoru.
„Dobrý den,“ pozdravila ho překvapeně.
„Dobrý večer, já… jsem Bill z firmy pana Toma,“ řekl rychle a snažil se netvářit tak šokovaně.
„Já… jsem Sofie. Asi jsi hledal Toma, ale… on ještě není doma,“ usmála se na něj mile.
„Vy… vy jste paní Sofie?“ Zakoktal se trochu a zamrkal.
„To jsem,“ usmála se znovu žena ve dveřích. Billovi najednou všechno došlo a chtěl vycouvat.
„Ale když tu pan Tom není, tak… já přijedu později,“ řekl rychle a chtěl zamířit ke dveřím.
„To je v pohodě, pojď dál, když už jsi přijel až sem,“ pozvala ho hned dál.
„Ale ne… já vás nechci obtěžovat.“ Zakroutil rychle hlavou.
„V pořádku, Tom už je stejně na cestě, nejspíše tu brzy bude,“ zasmála se a hned znovu kývla ke dveřím, aby vážně šel dál.

„Takže on vám říkal, že už je na cestě domů?“ Zeptal se jí a trochu nakrčil čelo.
„Ne, neříkal. Vlastně jsem ho chtěla tak trochu překvapit.“ Bill nakoukl dovnitř za její záda a spatřil několik kufrů. „Přijel jsi kvůli něčemu důležitému?“
„Ne, jenom něco pracovního, proberu to s panem Tomem později,“ mávl nad tím rukou, že to není nic důležitého.
„Přece sem nebudeš jezdit znovu, počkáme na něj spolu,“ usmála se znovu mile. Billovi se to moc nelíbilo, přeci jen… bylo to divné. Nechtěl být ale nezdvořilý, a tak to přijal a vešel do domu. Znovu si prohlédl ty kufry v chodbě a přemýšlel.
„Pan Tom někam pojede? Má… tady kufry,“ kývl směrem k nim. Sofie se zasmála a zakroutila hlavou.
„Ale ne… to jsou moje kufry,“ zasmála se zvonivě.
„To jsou vaše kufry? No… jestli chtěl někam jet, tak teď tady určitě zůstane. Zdržíte se tu dlouho?“ Zeptal se jí Bill a snažil se o přátelský tón hlasu.
„No jo, je toho trochu moc, až to Tom uvidí, asi se taky lekne. Jsou mezi tím i pracovní věci. No… něco málo jsem přichystala v kuchyni, pojď se mnou, jestli máš hlad.“ Usmála se a Bill ji jen tiše následoval. Na stole byla hotová hostina jako pro královskou rodinu.

„Tom tohle miluje,“ usmála se.
„Já myslel, že má rád maso na grilu, ne takovej luxus,“ pokrčil trochu rameny a Sofie se usmála.
„Jen tohle odnesu ven a hned jsem tu,“ zasmála a pobrala nějaké tácy a zmizela ze dveří. Bill si povzdechl a přejel si rukou po tváři. Když se Sofie vrátila, znovu se na černovláska usmála.
„No… co ti můžu nabídnout k pití? Třeba víno?“
„Ne díky, já… si naliju jen trochu vody,“ zamířil rovnou k lednici, kterou otevřel, automaticky sáhl po džbánu s vodou, pak se natáhl po skleničce a nalil si. Sofie ho sledovala.
„Ty zjevně víš, kam tady všechno patří,“ zasmála se trochu nechápavě.
„No jo, jistě… v tomhle domě jsme jednou natáčeli, funguju ve firmě jako takový ten člověk pro všechno, takže jsem nosil spoustu vody. Proto vím, kde co je.“ Osvětlil jí rychle, aby si s nad nemyslela něco špatného. „Já… pomůžu vám to odnést,“ nabídl se rychle.

„Dobře, tak… vezmi třeba tohle, ano?“ Ukázala na jeden z talířů.
„Tohle? Ale… je to syrové, mám to vzít?“ Zeptal se poněkud zaskočeně.
„Je to už hotové, můžeš to vzít,“ zasmála se trochu nechápavě.
„Pan Tom má rád málo propečené maso, ale i syrové?“ Zeptal se trochu překvapeně. A Sofie se jen zasmála a chytla další talíře, aby je mohla odnést ven. Bill nakrčil nos, protože tohle mu připadalo poněkud divné. „Určitě to má být syrové?“ Ujistil se ještě jednou.
„No ano… je to přeci tatarák,“ zasmála se nechápavě Sofie. „Tom to zbožňuje. Co kdybychom si sedli támhle?“ Ukázala na zahradní křesla a zamířila tam. Bill ji neochotně následoval, a když si sedla, napodobil ji.

***

Tom seděl v autě a přemýšlel. Držel v ruce letenku a díval se na ni. Chtěl zmizet, odjet a spálit za sebou mosty, jako to už udělal tolikrát, ale najednou nemohl. Najednou cítil tak silné pouto, které ho přikovalo k tomuto místu. K místu, kde je Bill. Prohlížel si letenku a snažil se přemýšlet. V hlavě mu vyskočily útržky věcí, co mu Bill řekl, na co se ho ptal. Ptal se, jestli vážně musí odjet. Musel? Ta otázka byla něco, na co on sám nedokázal odpovědět. Podíval se na ruku ovázanou Billovým šátkem a lehce ho pohladil. Lhal mu, když řekl, že ho tu nic nedrží, protože drželo.
Vytáhl letenku a znovu si ji pořádně prohlédl. Podíval se z okna na letiště. Chvíli ho sledoval, nakonec letenku roztrhal na malé kousky a zamířil raději domů.

***

„Já kvůli práci nemám čas na nic. Občas se mi podaří utéct a udělat si trochu volna. A teď, když na tom Tom není dobře, tak jsem přijela,“ vysvětlila Billovi, když se posadili.
„Proč na tom není dobře?“ Zeptal se trochu překvapeně a podíval se na Sofii.
„Já nevím,“ povzdechla si. „Tom se teď hodně změnil. Kdybych se ho zeptala, tak to nepřizná, to je jasné. Tys poslední dobou nevnímal u Toma nějakou změnu?“ Zeptala se ho na rovinu.
„No to já ale nemůžu vědět. Nechodí se mi svěřovat. Jsem přece jen jeden z jeho zaměstnanců.“ Pokrčil trochu rameny a podíval se na ni. „Ale vy… jste přeci milenci, musíte to vědět líp,“ trochu si rýpl a čekal, jak zareaguje.
„No… my teď vlastně asi nejsme spolu. To budu muset taky vyřešit,“ trochu si povzdechla a Bill na ní visel pohledem.
„Co tím myslíte, paní Sofie?“ Zeptal se se zájmem v hlase.
„Prosím… říkej mi jen Sofi,“ zasmála se přátelsky. „Bille, já vím, že bych se tě neměla takhle ptát, je mi to hloupé, ale… jak jsem už říkala, sám Tom mi nic neřekne. Jsi tak milý, je to jako ptát se kamaráda.“

„No víte… my jsme se potkali na schodech na oslavě agentury,“ usmál se na ni krátce.
„Ano, byla jsem tam s Tomem, ale měla jsem druhý den práci, takže jsem se nemohla zdržet, jinak by nás jistě seznámil.“ Přikývla hned na souhlas a Bill se toužil vypařit.
„A vy… pracujete v módní branži nebo tak? Nebo děláte pro reklamní agenturu?“ Zeptal se zvědavě a prohlížel si jí.
„To ne… to vůbec ne, já jsem fyzička,“ usmála se trochu.
„Co? Fyzička? Fyzioterapeutka?“ Zeptal se trochu nechápavě a Sofie se jen smála.
„Ne, to ne… jsem vědkyně, dělám kvantovou fyziku. Mám laboratoř v Londýně.“
„Vědkyně?“ Billovi málem vypadly oči z důlků. „Opravdu? Já myslel, že když máte takovou fyzičku, tak… promiňte. V životě by mě nenapadlo, že vy jste vědkyně.“ Zakroutil hlavou a byl ještě překvapenější, že Tomovi se líbí takovýhle typ žen. „No… Sofie, je už docela pozdě, já už půjdu,“ usmál se na ni mile. Protože tohle začínalo být trapné a on potřeboval pryč.
„No… je škoda, že už jdeš, ale rozumím,“ přikývla na souhlas a Bill se usmál. Nakonec zamířil do domu ke dveřím a Sofie ho šla doprovodit. U dveří k ní natáhl ruku a usmál se. „No… moc mě těšilo Sofie.“
„Mně taky moc těšilo, Bille,“ přikývla a lehce mu ruku stiskla.

V tom se dveře otevřely a v nich se objevil Tom. Zůstal šokovaně stát a díval se ze Sofie na Billa a z Billa na Sofii. Nějak stále nedokázal pochopit to, co viděl. Měl pocit, že je to sen, noční můra. Tedy jen poloviční můra.
Bill se lehce usmál, když Toma uviděl, a úlevně si oddechl, že neodjel.
„Pane Tome, vy jste neodjel?“ Zeptal se rychle a dál se na něj díval.
„A kam?“ Vykoktal trochu zmateně a podíval se na Sofii. „Sofie, co tu děláš?“ Neskrýval své překvapení. Sofie se na něj sladce usmála a pokrčila rameny.
„Tome, chtěla jsem tě překvapit,“ zamířila k němu a políbila ho na obě tváře. Bill sklopil oči, tenhle obraz mu nebyl moc příjemný.
„Ale já bych za tebou přijel,“ řekl jí rychle a objal ji, když mu ruce omotala kolem krku. Bill je chvilku sledoval a znovu sklopil oči.
„Prostě jsem to nevydržela jako vždycky,“ zasmála se trochu a pokrčila rameny. Pak se podíval na Bill a pozvedl obočí.

„A ty jsi tu proč, Bille?“ Zeptal se ho a černovlásek trochu zpanikařil.
„Ale nic… kvůli práci, nic důležitého,“ mávl nad tím rukou.
„Když jsme na tebe čekali, dobře jsme si pokecali. Bylo to fajn,“ zasmála se hned Sofie a Bill sklopil hlavu, Tom věnoval Billovi pohled. Sofie přešla k Billovi a znovu k němu natáhla ruku.
„Opravdu mě moc těšilo,“ Bill lehce přikývl na souhlas a ruku jí stiskl.
„Mě taky, Sofie. Dobrou noc,“ řekl rychle a zamířil rovnou ke dveřím.
„Já… hned přijdu,“ řekl Tom Sofii a zamířil za černovláskem. Sofie přešla rovnou do kuchyně. Bill vyběhl ze dveří a chtěl zmizet, ale Tom byl hned za ním.
„Bille, Bille, Bille, nechci za tebou křičet… počkej, prosím,“ vydechl a rychle ho došel, když Bill zastavil.
„Ano, pane Tome?“ Nevěděl, co s očima a těkal všude kolem. Tom se zastavil přímo před ním a podíval se mu do očí.

„Co je, Bille? O co jde?“ Zeptal se ho a viděl, jak nervózní je.
„O nic,“ rychle zatřepal hlavou. „Jen taková blbost, je to vyřešené,“ vydechl tiše.
„Vyřešené?“ Zopakoval Tom a dál se na něj díval. „A co jako?“ Stál si za svým Tom a dál ho propaloval pohledem.
„Vždyť sem vám říkal, že je to blbost,“ zopakoval rychle Bill. „Dobrou noc,“ rychle se zase otočil, že odjede.
„Prosím, počkej. Proč jsi sem tedy jezdil, když je to blbost? Tak proč jsi jel až sem, takovou cestu? Můžeš mi to nějak vysvětlit, prosím tě?“ Dál si stál za svým Tom.
„Pane Tome… kdybych vám to řekl, ani byste mě neslyšel. Je tu paní Sofie a nachystala vám syrové maso, teď byste měl jít asi za ní,“ znovu se otočil, aby odešel.
„Bille, já… netušil jsem, že tu Sofie bude. Je to pro mě překvapení,“ povzdechl si Tom, jelikož cítil ten stín žárlivosti ze strany Billa. „Sejné, jako pro tebe.“ Dodal rychle a pokrčil rameny.
„Překvapení?“ Zopakoval Bill a Tom lehce přikývl. „No já jsem byl překvapený. Potkala mě ve dveřích, prohlížela si mě, a tak jsme se seznámili.“ Pokrčil rameny a díval se Tomovi do očí.

„Děje se něco?“ Zeptal se a znovu se přiblížil.
„Pane Tome, pořád se mě ptáte, jestli se něco děje. Pořád. Pořád, Tome!“ Vykřikl a rovnou zamířil ke dveřím. „Třeba se prostě nic neděje!“ Vykřikl a vyběhl ze dveří. Tom stál na místě a sledoval, jak se dveře zavřely.
„No tak, vrať se!“ Zavolal a povzdechl si.
Bill vyběhl rychle na ulici a znovu ucítil slzy. Jeho hlas v hlavě mu vynadal, jak se to zachoval, jaké nemehlo je.
„Mlč! Mlč už konečně!“ Vykřikl nejistým směrem a vzlykl. „Já už jsem s Tomem skončil. Teď uvidí úplně jiného Billa!!“ Vykřikl rozhodně a rozběhl se směrem k domovu.

autor: Lauinka
betaread: J. :o)