Na křídlech Albatrosa 41.

autor: Lauinka

Tom zamířil hned do svého pokoje. Byl tak naštvaný. Nancy umí jen šířit drby, a to, co řekla Billovi, už bylo přes čáru. Sáhl po telefonu a chtěl mu zavolat, ale vlastně by nevěděl, co má říct. Navíc si myslel, že by mu to ani třeba Bill nezvedl. Pak ho napadlo napsat mu zprávu, ale to zavrhl taky, to by byla hloupost. Nervózně se opřel o komodu a hrál si s telefonem ruce. Co měl dělat?
Naštvaně hodil telefon na postel a zamířil pryč. Když byl ve dveřích, pípla mu nová zpráva. Rychle zamířil k posteli a sáhl po telefonu. Podíval se na odesílatele. Byl to Bill. Rychle zprávu otevřel a usmál se.
Kéž by…
Tom se usmál ještě víc a rozhlédl se kolem sebe. Ano, kéž by. Najednou všechno začalo dávat smysl a on věděl, co musí udělat. Jedinou správnou věc ve svém životě.

Zamířil okamžitě ke skříni. Rychle ji otevřel a musel chvíli hledat, než to našel. Rychle sundal z ramínka košili a oblékl si ji. Byla to klasická bílá košile, stejná jako měl na výročí. Rychle pozapínal její knoflíčky a navlékl si černé společenské kalhoty. I ty měl na tom výročí. Podíval se na sebe do zrcadla a pověsil si na krk své oblíbené řetízky. Rychle rozpustil vlasy, aby je mohl upravit a znovu stáhnout do perfektního uzlu vzadu na hlavě. Trochu se usmál a rukou si uhladil vousy. Usmál se na sebe a oblékl si černou vestu. Upravil si límec košile a nahodil i sako, které nechal rozepnuté, ležérně rozevláté do všech stran jako ten večer. Vypadal úplně stejně jako ten večer. Ještě rychle vklouzl i do bot, které ten večer měl. Zkontroloval naposledy odraz v zrcadle a pobral nejdůležitější věci, mezi které patřily i kameny. Pak s úsměvem vyšel ze svého pokoje a sebevědomě zamířil ke dveřím.

Sofie byla trochu nervózní, když párty byla v plném proudu, ale Toma už nějakou dobu neviděla. Znovu se rozhlédla kolem sebe, ale nikde nebyl. Podívala se na Miu a Andrease, se kterým tam stála.
„Neviděli jste někdo Toma?“ Zeptala se jich a nervózně přešlápla. Mia jen pokrčila rameny.
„Nevím, kde je,“ podívala se kolem sebe.
V tom ho zahlédli, jak jde v obleku a míří rovnou ke dveřím. Sofie překvapeně vydechla a Andreas hned nakrčil čelo.
„Tome, kam jdeš?“ Zavolal na něj rychle, ale on nevnímal. Bylo mu jedno, že slyší svoje jméno. Bylo mu jedno, že nechává za sebou zmatené pohledy. Bylo mu to všechno jedno. Jediné, na čem záleželo, byl jeho cíl. Sebevědomě sáhl po klice a vyšel ze dveří. Rychle naskočil do auta a zamířil na to jediné místo, kde teď chtěl být.
Kéž by… kéž by tam stále byl. Kéž by tam stále čekal. Kéž by…

***

Bill se díval na velké plátno před sebou. Díval a přemýšlel. Zvedl hlavu a otočil se. Podíval se na prázdnou lóži za sebou a další slzy si našly cestu. Vzpomínal, jak krásnou věc tam prožil, tu nekrásnější na světě. Neodolal a zvedl se na nohy. Zadíval se na tu loži a hřbetem ruky si otřel slzy, když v tom ho něco napadlo. Vyběhl dveřmi na velkou chodbu. Usmál se a rozhlédl se kolem. Představoval si lidi, kteří tu v ten večer stáli. Popíjeli šampaňské, smáli se a bavili. A i on se přes slzy maličko usmál. Zamířil ke schodům a podíval se nahoru. Zvědavě položil nohu na první z nich a ruku položil na zábradlí. Přemýšlel, jestli to má udělat, jestli si má oživit tu nejkrásnější a zároveň nejbolestivější vzpomínku ve svém životě. Rychle si olízl ze rtů jednu slzu a na chvíli zavřel oči. Možná čekal, až oči znovu otevře, opera bude plná lidí jako před tím. Že tam, mezi všemi těmi tvářemi, bude jeho princ, ale nestalo se tak. Když oči otevřel, všechno bylo stále stejně prázdné, jako v jeho srdci.

Odhodlaně udělal pár kroků kupředu, pomalu stoupal po těch schodech s rukou na zábradlí. Nepřidržoval se ho, spíše se dotýkal povrchu a snažil se vycítit zbytky doteků křídel jeho Albatrose. Usmál se nad svou naivitou a pomalu se dostal do patra. Pomalu po červeném koberci zamířil doprava k sektoru D. Nejistě se podíval na ty dveře a srdce se mu rozbušilo. Pomalu pohladil kliku a se zatajeným dechem sledoval vnitřek místnosti. Pomalu odtáhl závěs a pohladil ten sametový povrch. Roztřeseně se nadechl a pokračoval dál. Pomalu sešel ty dva schody a podíval se na sedačky. Podíval se dolů na jeviště a snažil se zklidnit své splašené srdce. Pohladil okraj sedačky a zamířil k zábradlí, ale když na něj položil ruku, aby se přidržel, světla okamžitě zhasla.
Překvapeně vydechl a rozhlédl se kolem sebe. Byl zmatený a možná trošku vyděšený. Snažil se přivyknout si na tu tmu, když se rozsvítilo nouzové světlo. Rázem se vše zbarvilo do červena a Bill se znovu zmateně rozhlédl. Šokovaně se díval kolem sebe.

„Jay Jayi?“ Zavolal nejistě a snažil se uklidnit. Nikdo se však neozval. Vyklonil se přes zábradlí a snažil se ho zahlédnout někde dole. Začínal trochu panikařit. Když však zaslechl nějaké kroky, rychle se narovnal a otočil se za nimi. Ty kroky mířily rovnou k němu. Zvedl hlavu a díval se na siluetu ve dveřích, a hned mu došlo, že tohle rozhodně Jay Mayi není. Nasucho polkl, když uviděl Toma, jak se na něj usmívá.
Zamířil jistým krokem rovnou k němu. Usmíval se a postavil se čelem přímo před něj. Tom stále nechápal, co se to děje. Proč tady Tom je? Díval se zmateně do jeho tváře. Sledoval jeho oči, které jiskřily. Krásný úsměv, který doslova zdobil jeho tvář, a stále nechápal, co se to děje.

„Napsal jsi… kéž by,“ podíval se mu s úsměvem do očí. „Pořád jsem na tebe myslel.“ Bill mu ten pohled chvíli oplácel, než si povzdechl.
„Kéž by,“ ani nevěděl, co chce vlastně říct a sklopil hlavu dolů. V tom si všiml jeho bot. Drahé, černé lesklé boty. Byly to ty samé jako toho večera. Pamatoval si to naprosto přesně. I kdyby neměl fotografickou paměť, stejně by si je pamatoval, jelikož to bylo to jediné, co z toho muže ten večer viděl. Šokovaně znovu zvedl hlavu a zadíval se do jeho očí, aby našel všechny odpovědi. Cítil se zmatený, kompletně mimo celý tenhle děj. V hlavě mu to celé šrotovalo, zatímco Tom se na něj dál usmíval a čekal, až to celé pochopí, až mu to dojde.
Bill párkrát zamrkal a pootevřel rty, jako by chtěl něco říct, ale nevyšlo z nich nic než jen tichý výdech. Pomalu mu docházely souvislosti a Tomův úsměvem se rozšířil. Bill cítil svoje divoce bušící srdce až někde v krku. Nohy i roce se mu neuvěřitelně třásly a měl pocit, že nemůže ani dýchat. Znovu se zadíval do těch nejkrásnějších očí na světě, a to bylo to poslední, co viděl. Tom zrušil tu malou vzdálenost mezi nimi a přitiskl své rty na černovláskovy. Rukama si jej přitáhl více k sobě a Bill mu nejistě položil ruce na hruď. Tiše do polibku vydechl.

Tom ho líbal něžně a pomalu. Netlačil na něj, nechal ho, aby si zvykl. Bill mu nejistě začal polibek oplácet, rozrušený tím vším, co se právě dělo. Když se Tom pomalu odtáhl, usmál se. Bill vypadal úplně ztraceně. Měl stále pootevřené rty polibkem a zhluboka dýchal. Šokovaně se podíval do Tomových očí a snažil se to všechno vstřebat. „To… to… vy jste… Albatros?“ Vydechl úplně šokovaně a bez dechu. Koktal nejistá slova a snažil se trochu uklidnit. „To vážně? Takže… pane Tome, vy jste to? Já… co se to se mnou děje?“ Koktal dál zmateně a rukou se chytil za hrudník, aby se neudusil.
Tom ho s úsměvem sledoval. Byl klidnější než kdy dřív. Vyrovnanější než doposud. „To nic,“ vydechl tiše a zakroutil hlavou.
„Jak nic?“ Začal se bláznivě smát. „Jasně, že je mi skvěle. Teda… dobře. Fakt tomu nemůžu uvěřit. Četl jsem tolik románů, ale něco takového tam ani nebylo. Připadá mi, jako by se moje vnitřnosti přesouvaly. Kde mám žaludek? A… kam se žene moje srdce?“ Zasmál se a začal třepat rukama kolem sebe. „Ruce a nohy se mi třesou.“

Tom se usmál a vzal jeho ruce do svých a něžně je políbil. Billa to rychle umlčelo. Jen ho sledoval a usmál se.
„Pane Tome,“ vydechl a chtěl něco říct, když ho Tom zastavil a lehce zakroutil hlavou.
„Vypadáš nádherně,“ usmál se, a pak naklonil hlavu na stranu. „Ještě jsem ti chtěl něco říct. Co už nechat toho pana Toma, hm? Po dnešním večeru mi říkej jen Tome.“
„Tom,“ vyslovil Bill hned, aby zkusil, jak to jméno bude znít na jeho rtech.
„Tom,“ zopakoval rychle Tom znovu a usmál se.
„No… no já myslím, že… by teď bylo dobré, kdybych odešel,“ řekl hned rozrušeně a rozklepaně.
„Ne, ne, ne… ale kam?“ Nechápal Tom a rychle ho znovu chytil. Pohladil ho po pažích a díval se na něj.
„Pane Tome… Tome, já se teď vůbec necítím dobře. Moje srdce mi snad vyskočí z hrudi. Já nevím… ale… zdá se mi, jako by se něco stalo s mým srdcem. Jako kdybych zažíval kolaps,“ mluvil rychle a snažil se to celé ustát. Ještě nikdy nezažil tak silný pocit.

„Raději teď nikam nechoď, buď tady se mnou. Já se o tvé srdce postarám,“ usál se na něj a přikývl na souhlas.
„Pane Tome,“ začal znovu rychle, ale Tom ho zastavil.
„Tome,“ zasmál se trochu.
„Tome, já… půjdu na čerstvý vzduch, ten mi udělá dobře, nebo tady zůstanu přilepený jako magnet a nikam se raději nehnu,“ zasmál se trochu nervózně.
„Tak pojďme spolu, alespoň tě pak odvezu domů,“ usmál se znovu Tom. Bill chvilku váhal, ale nakonec přikývl. Pomalu se otočil k odchodu následován Tomem. Chtělo se mu křičet na celé kolo, ale ovládl se. Rychle zamrkal slzy, které se mu znovu draly do očí. Tentokrát to byly slzy štěstí.

V tom se světla rozsvítila a Bill se jen zasmál, když ucítil Tomovu ruku na své. Lehce ji stiskl a podíval se na něj. Zamířili rovnou k Tomovu autu neschopni mluvit. Bill se jen usmíval a sledoval Toma, který se snažil řídit. I když jeho oči též bloudily směrem k černovláskovi. Nakonec zaparkoval na jejich oblíbeném místě kousek od pobřeží. Když zaparkoval, Bill zamířil rovnou k útesům a Tom ho následoval. Když si sedli, Bill se zadíval někam do dálky, všechno se to v něm pralo a on nevěděl, co dělat.
Měl skočit Tomovi kolem krku, ulíbat ho k smrti, nebo mu dát facku za to, že mu to neřekl už dávno? Zadíval se na Toma a ten se zasmál.
„Říkáš si… teď si tě proklepnu,“ pokrčil rameny a přikývl na souhlas.
„Co prosím?“ Zeptal se ho zmateně a opřel si ruku o koleno a podepřel si jí hlavu.
„Chtěl ses mě na něco zeptat… říkal jsi, že až Albatrose najdeš, tak ho budeš vyslýchat,“ natáhl se po jeho ruce a propletl s ním prsty. „Tak se ptej.“
„Ano… ano…“ přikývl rychle a sledoval jejich spojené ruce. „Mám nějaké otázky,“ odkašlal si nervózně.
„Bezva, tak se ptej… hlavní je, že se budeš ptát,“ přikývl Tom.

„Fajn, tak já začnu…“ trochu si poposedl, aby na Toma lépe viděl, a mohl si v jeho očích potvrzovat pravdivost jeho odpovědí. „Jak jste… jsi… poznal, že ten, koho jsi políbil, jsem já? Byla tam úplná tma, tak jak?“ Zadíval se hned na něj. Tom mu ten pohled oplácel, klidný a vyrovnaný.
„Víš… podle vůně. Poprvé jsem cítil tu vůni. Nezapomněl jsem ji, nešla mi z hlavy. Jakmile jsem ucítil tvoji vůni, poznal jsem ji. Pochopil jsem,“ Tom mluvil pomalu a velmi smyslným hlasem, až z toho měl Bill husí kůži a doslova očima visel na jeho rtech.
„Teď další otázka… no… jak dlouho to víš?“ Zatřepal hlavou a zeptal se ho rychle.
„Už dost dlouho,“ přiznal Tom. „Vím to docela dlouho.“
„Dlouho?“ Nakrčil Bill čelo a trochu se zamračil. Tom lehce přikývl na souhlas. Bill mu vytrhl ruku z jeho a otočil se na něj víc.
„Ty jsi mě po celou tu dobu vodil za nos? Jen sis se mnou hrál? Tohle se nedělá,“ zakroutil hlavou.

„Bille, měl jsi přítele. Tak co jsem měl říct? Měl jsem říct, že jsem tě políbil?“ Zeptal se ho Tom a Bill hned přikývl.
„To by asi nešlo,“ přiznal rychle a Tom přikýval na souhlas. Pomalu se naklonil a znovu ho lehce políbil. Bill rychle ucukl a nervózně se zasmál.
„Já… pane Tome, tedy Tome…. Už bych měl jít domů, víš… aby máma neumřela strachy, je docela pozdě a…“ rychle vyskočil na nohy a zasmál se. Tom chápavě přikývl a taky se zvedl na nohy.
„Dobře, doprovodím tě, ano?“ Nabídl hned, ale černovlásek rychle zatřepal hlavou.
„Ne…. Ne, to není potřeba, vážně. Je to kousek, já to dojdu,“ zasmál se rychle. „Tak dobrou noc,“ zvedl nejistě ruku, aby mu zamával, a Tom mu to se širokým úsměvem oplatil.
„Tak zatím.“ Díval se za Billovými vzdalujícími se zády a usmál se. Pak vytáhl telefon a rovnou vytočil svého otce. Chvíli čekal, než mu to otec opravdu vzal.

„Tati, ahoj… Jak se máš? Ještě jsi nespal? Nevolám ti pozdě? No jasněě… jak by mohl kapitán Jorgen v tuhle dobu spát,“ usmál se hned. „No jasně, mám se dobře, vlastně se mám úplně skvěle,“ usmál se hned, jen co si vzpomněl na Billa. „Taky se mi po tobě stýskalo. Chtěl jsem tě slyšet, jsem teď tak šťastný. Volám ti, abych se svěřil. Je dobře, že jsem tě poslechl a že jsem tady zůstal a dal se na vedení firmy. No ale dalo by se říct, že to, co jsem hledal, ale nenašel jsem to nikde na světě, jsem našel tady v Los Angeles,“ přiznal se rychle, což vyvolalo smích jeho otce a nevěřil mu ani slovo. „Je to tak. Ne, k doktorovi jít nemusím, ne. Teplotu taky nemám, ne. Ano tati, to ti říkám já, tvůj syn Tom. Tobě se vůbec nedá nic říct, hned si děláš legraci. Jak se vrátíš, tak ti to povím. Ne… ne nic se neděje. Jen hezké věci. Taky tě někomu představím. Ano, až přijedeš. Nechceš se už vrátit? Stejně tady všem chybíš. No dobře, dobře… slyším to, máš tam rušno. Tak ti mávám, kapitáne Jorgu, pohodovou a bezpečnou cestu. Dobrou noc,“ rozloučil se nakonec a zasmál se.

***

Bill ležel ve své posteli a usmíval se jako blázen. Hrál si s perem, které dostal od Toma. Dotýkal se toho jemného peříčka a zasněně si povzdechl.
„Pan Tom, tak on je ten Albatros. A jako dárek pero z peří Albatrose, páni,“ vydechl si pro sebe a zasmál se. Ale jeho hlásek v hlavě se znovu ozval.
„Hej prober se! Podle mě si s tebou ten chlap jen hraje. Co je se Sofií? Co Sofie?“ Připomenul mu rychle. Bill si hned povzdechl a zamračil se.
„Prosím tě mlč!!! Mám v hlavě jen zmatek,“ mávl rukou, aby hlásek zahnal.
„Jsem tvoje chytré já a říkám ti, že tahle láska není pro tebe. To se podívejme na tu romantiku. Jednu noc jsi spal v síti, jednou ses líbal… to ti musí stačit,“ uzavřel hlásek a Bill se zamyslel.
„Tohle si myslíš?“ Poposedl si na posteli a kousl se do rtu.
„Pokud je do tebe zamilovaný, tak jsi v háji. Ten Tom Kaulitz tě už nenechá. Hledej si cestu, jak z těch lží a podvodů. Použij Sofii jako výmluvu. Drž se od něj dál. To zvládneš,“ radil mu hlásek a Bill se hned ostře podíval do prázdna.
„To není tak jednoduché skončit to. Jen si to zkus. On mě k sobě táhne jako magnet. Věděl jsem, že tohle špatně dopadne. Udělám to,“ přikývl si pro sebe. Zvládnu to, že jo?“ Zeptal se s náznakem obavy v hlase.
„To nezvládneš. Vůbec ti to nevěřím,“ odpověděl mu hlásek okamžitě a s jistotou.
„Přestaň! Co ty to jsi za pesimistu? Ty člověku zničíš sebevědomí. Mlč už, jdu raději spát. A přestaň se mi v noci cpát do snu,“ zamračil se Bill a zachumlal se do přikrývek, i když pero měl stále v ruce.

***

Tom naskočil do auta a zamířil rovnou domů. Když uviděl na handsfree jméno Jane, byl trochu překvapený.
„Jane, poslouchám,“ ozval se hned.
„Ahoj Tome, volali z Orgatu, chci ti jen říct, že nám zrušili dohodnutého herce na naše plánované zítřejší focení, ale to už jsem vyřešila nějak jinak,“ začala rychle.
„No dobře, hned udělej tedy novou kalkulaci a připrav mi to,“ oznámil rychle Tom.
„Jasně, Tome, ještě něco mám. Stydím se ti to říct. Štve mě to, že ti to musím říct, ale ten náš rozpočet je trochu malý. Co kdybychom to nafotili tvým foťákem? Vím, že je to pro tebe hodně důležitý, nikomu ho nepůjčíš, ale ten fotograf je opravdu profík. Foťáku se nic nestane, slibuju,“ začala rychle a doufala, že tím Toma nenaštve.
„Jasně, že ho můžeme použít. Zítra ho přivezu,“ souhlasil hned Tom a nedokázal z tváře sundat úsměv.
„Oooh, to šlo tak hladce. Tome, jsi si jistý, že nám půjčíš svůj foťák?“ Ujistila se rychle, jestli to třeba jen špatně nepochopil.
„Ano Jane, jsem. Přivezu ho,“ znovu souhlasil Tom.
„Tome, jsi v pořádku? Já jen… máš tak veselý hlas,“ zasmála se trochu nejistě Jane.
„To proto, že jsem hodně veselý,“ zasmál se Tom. „Prostě je mi fajn,“ potvrdil jí rychle.
„Aha, dělali jsme si o tebe docela starost, když jsi najednou takhle odešel z té párty,“ vysvětlila mu, ale Tom se zasmál.
„Jane, jsem úplně v pohodě. Tak dobrou noc,“ rychle jí to ukončil. Vážně se mu nechtělo jí nic vysvětlovat.

Naštěstí byl už blízko domova. Rychle zaparkoval a vešel do domu. Vlastně se těšil, až se dostane z toho obleku. Samozřejmě posloužil k dobrému účelu, ale nesnášel ho stále stejně. V domě byl klid, párty skončila. Chtěl se vyhnout krabicím na chodbě, ale všiml si tam obálky, kde bylo napsané jeho jméno. Zvedl ji do ruky a prohlédl si ji. Vytáhl z ní bělostný list papíru, kde byl krátký dopis.
„Bydlím teď u našich. Co nejdříve se vracím zpátky do Anglie. Zkusila jsem to, ale nejde to. Budeme přátelé. Sofie.“
Zvedl telefon a vytočil její číslo. Chvíli to nechal zvonit, ale hovor stejně nikdo nepřijal. Nechal to raději být a zamířil do kuchyně, kde si nalil trochu vody, aby se napil. Když si vzpomněl, že v lednici má stále schovaný ten malý zázrak. Otevřel lednici a vytáhl misku s tou hrůzou, co pro něj Bill vytvořil. S úsměvem se chopil jednoho bochánku a zadíval se na něj. Pak se do něj zakousl a ihned se zašklebil. Vzpomněl si na ten krásný polibek v opeře a zasněně dál okusoval.

***

„Bille!“ Zakřičela Jane, jen co se Bill dostal do práce. Protočil očima a šel za ní do kanceláře.
„Ano, paní Jane?“ Zadíval se na ni.
„Něco jsem ti chtěla říct… jsi talentovaný a chytrý mladý muž. Můžeš stoupat svým vlastním talentem a vlastní pílí. Všimni si už svých předností. Nepotřebuješ ničí podporu. Přestaň dostávat Toma do takovýchto situací, jako byla třeba ta s mořem,“ snažila se mu klidně domluvit.
„Nebo…?“ Založil si ruce na hrudi černovlásek a pozvedl obočí.
„… se šéf může rozhodnout jinak. Anebo tě sundá jiný, přinejmenším tvé chybě. Znám to a končí to vždy takto. Je to jen přátelské upozornění,“ snažila se působit kamarádsky.
„Přátelské?“ Zeptal se Bill troch nevěřícně a ona krátce přikývla na souhlas. „To je od vás moc hezké, já tedy… vrátím se ke své práci,“ kývl rychle ke dveřím a vyběhl z nich.

***

Do Tomovy kanceláře vlétl Andreas a zasmál se.
„Ahoj brácho, kde jsi byl včera v noci? Ten smoking… co se to děje?“ Zeptal se ho s úsměvem a zamířil rovnou k jeho stolu.
„Velmi osobní věc,“ odpověděl s úsměvem Tom.
„Zase mi nic neřekneš?“ Trochu se zamračil blonďák a Tom se hned zasmál.
„Promluvíme si večer,“ prohodil si kameny v ruce a Andy uznale přikývl.
„Páááni, Tom Kaulitz si se mnou promluví, paráda,“ ušklíbl se trochu a zamířil ke svojí kanceláři. „Jen pro tvé info, Sofie je smutná.“
„To jsem nechtěl, ale měl jsem něco důležitého,“ pokrčil krátce rameny.
„Ty jsi ale… mysteriózní, co? Řekneme si to večer,“ ukázal na něj prstem, jako že se z toho jen tak nevykroutí.
„Ty máš pořád nějaké manýry. Jsi poslední dobou nějak moc zvědavý?“ zašklebil se trochu Tom a blonďák protočil očima.
„No, jdu na jednání, změnil se finanční ředitel od Orgate, bude na natáčení. Přines text a smlouvy,“ oznámil mu ještě mezi dveřmi.
„Postarej se o to, nepřijdu. Mám něco důležitého?“ usmál se Tom a znovu promnul kameny ve své ruce.
„Co máš?“ Zeptal se ho hned zvědavě Andreas. Tom se na něj podíval a Andreas zvedl ruce. „Dobře, dobře… nebudu se ptát. Padám, ahoj,“ kývl na něj a Tom mu se smíchem zamával.

***

Dnešní den byl poněkud šílený a Bill nevěděl, kde mu hlava stojí, proto byl rád, když si našel chvilku a mohl zaskočit za Tomem. Vesele zaklepal na dveře kanceláře a vešel.
„Můžu na minutku?“ Zeptal se a nakoukl dovnitř. Tom se hned zvedl od stolu a usmál se. Pomalu k němu zamířil.
„Pouze na minutku?“
„Ano, na minutku, musím jít nutně do banky a za minutu musím vyrazit,“ pokrčil trochu rameny.
„Počkej, nechoď,“ zakroutil Tom hlavou. „Uděláš to odsud, pojď, rychle mu odsunul židli. „Sedni si, ano?“ Tom vzal telefon a ukázal mu, jakou aplikaci si má stáhnout a jak se to dělá. Bill k němu nakukoval a dělal všechno po něm.
„Stáhl jsem to,“ usmál se. „Moc se v tom nevyznám, ale… povedlo se. A hned se to poslalo, To bylo vážně rychlé. Já jsem snad geniální,“ zasmál se pobaveně a podíval se na Toma, který na něj celou tu dobu upřeně hleděl. „A co ty tu vůbec děláš?“ Zeptal se trochu nejistě.
„Já… dělám něco velmi důležitého. Koukám na tebe,“ usmál se a přikývl hned na souhlas. „Představuju si moc hezkou budoucnost.“ Bill se naklonil a podíval se na leták, který držel v ruce.
„Mořská společnost… potápíte se?“ zeptal se trochu překvapeně a Tom se podíval do svojí ruky a pak na Billa.
„A… nemám?“ Zeptal se ho tichým hlubokým hlasem. Bill trochu zpanikařil a vyskočil rychle na nohy. „Já se omlouvám, ale už půjdu.“
„Bille, vždyť neutekla ani minuta,“ zavolal za ním, ale Bill doslova vyběhl z kanceláře.

***

„Ptáme se tebe, protože ty jsi tam byl, Jay Jayi,“ podotkla Nancy, když se z něj snažila spolu s ostatními zjistit, co se dělo. Jestli byl opravdu Bill s ním a jestli náhodou Billa jen nekryje, když byl s Tomem.
„Přátelé… myslel si, že jde do opery, tak proto měl na sobě smoking. Je to šéf, co je vám po tom?“ Snažil se to rychle nějak vysvětlit.
„Něco přece musíš vědět,“ znovu na něj přitlačila Nancy.
„Co se děje?“ Vletěl do toho Bill, když viděl to kolečko a pozvedl obočí.
„No, mluvíme tady o párty. Včera skončila moc brzy,“ odpověděl mu hned Peter, jeden z týmu.
„On tam nebyl, rozmyslel si to a vystoupil z taxíku,“ pokrčila rameny Nancy.
„Já jsem jel pomoct Jay Jayovi, protože je můj nejlepší kamarád, tak jsem mu přeci musel jet pomoct. To je přeci slušnost, nebo ne?“ Snažil se to zahrát do autu, aby nevzbudil další pozdvižení.
„Ano, Bill mi přijel pomoct, v opeře jsme si pomáhali, že je to tak?“ Přikývl hned na Billa, aby mu pomohl. Pak mu ale něco došlo. „Kam jsi ale najednou zmizel? Všude jsem tě hledal, ale nenašel jsem tě,“ zakroutil hlavou a Bill do něj strčil, aby mlčel.
„Au, proč mě štípeš?“ Nechápavě se zeptal a chytil se za paži.
„Mlč buď už zticha,“ rychle ho černovlásek okřikl, Naštěstí je všechny přerušil hlas Jane, která okamžitě přiběhla mezi ně. Bill se rychle rozběhl do kuchyňky, aby si dal čaj.

***

„Jay Jayi, foťák je perfektně nastavený. Je přesně, jak má být. Svěřuji ho jen tobě. I brašnu ti tu nechám,“ řekl mu a podal mu všechno do rukou. Jay Jay přikývl a všechno si to přebral.
„Dávej na něj velký pozor. Jestli se s ním něco stane, tak nás Tom všechny zabije,“ varovala ho rychle Jane. „Je to speciální výroba a byl velmi drahý. I objektiv je velmi drahý, stojí majlant.“
„Ale paní Jane… když mi to takhle říkáte, tak se zase dostávám do stresu. Proč mi říkáte takové věci? Za chvilku asi začnu zvracet. Proč vždycky dostávám ty nejvíc stresující práce?“ Začal panikařit.
„Panikaříš dostatečně?“ Zeptala se ho rychle. Jay Jay hned přikývl na souhlas. „Tak to stačí. Protože, když ty jsi v panice, to je moc dobře,“ usmála se trochu a přikývla na souhlas.
„To jsou ale taktiky,“ zamumlal si ještě rychle pod nosem.

***

„Tak prosím o další otázku, když není nikdo kolem,“ oznámil mu rychle Tom, když vklouzl do kuchyňky za ním.
„Tome… vy se asi rád necháváte vyslýchat, že?“ Poznamenal a rychle si zalil čaj. Najednou se cítil zase tak nervózně.
„Nejraději bych přešel zbytečnosti a přeskočil rovnou na další úroveň,“ oznámil mu Tom a trochu se k němu přiblížil.
„Další úroveň?“ Zopakoval nevěřícně a vydechl. „Co kdybychom zůstali na této úrovni,“ řekl rychle skoro v panice.
„Čekám další otázku,“ usmál se trochu Tom.
„Co jsem to jen chtěl… už vím… když jsem ti řekl, že mám přítele, neřekl jsi mi, že jsi Albatros. Proč jsi mi to neřekl, když jsem se s přítelem rozešel?“ Podíval se na něj a Tom se přiblížil ještě blíž.
„No… budeš se divit, ale řekl… ale tys to neslyšel,“ usmál se a podíval se na Billa.
„Řekl jsi mi to?“ Zvedl hned obočí a otočil s k němu úplně čelem. Teď to nějak vůbec nechápal.
„Ano,“ přikývl krátce Tom.
„A kdy?“ Nakrčil znovu Bill čelo a snažil se o tom přemýšlet.
„Tu noc v chatce, když jsme tancovali. Já jsem ti to řekl, ale ty jsi mi usnul v náručí,“ zasmál se trochu a Bill hned zrudl.
„Usnul jsem ve tvojí náruči a tancovali jsme? A jo… tak na to zase zapomeň… Ta odpověď mi úplně stačí, rozumím,“ odpověděl mu rychle a nejistě od něj o krok ustoupil.
„Hele, já ti rád všechno povím, ale nepůjdeme někam, kde můžeme být o samotě? Tam se můžeš zeptat úplně na všechno, ať to není takhle po kouskách,“ přesunu se těsně za něj, takže mu to skoro šeptal do ucha.
„Ať to je po kouskách…“ řekl rychle a kousek se odsunul. „Jdu shánět kostymérky, takže ti asi nestihnu přinést čaj. Mám toho totiž hrozně moc,“ řekl mu rychle a doslova utekl z kuchyňky někam pryč. Tom se jen díval za jeho mizejícími zády a pomyslel si, že tohle bude nejspíše ještě hodně těžké.

autor: Lauinka
betaread: Janule :o)