Kaulitz podcast epizoda 31

Překlad Kaulitz Hills Podcast Episoda 31 „Feurige Liebe mit Jan und Olli“ (Ohnivá láska s Janem a Ollim) 6. 4. 2022
translated by @Natalie | FC DE @Like_a_Color @kobra kid

Olli: Počkej, musím to nahrát, nenahrál jsem to, udělej to znovu! Udělej to znovu! (všichni se smějí)
T: Dobře.
Jan: Já jsem to taky nenahrál, počkejte (smích).
T: 3, 2, 1 – (zvuk tleskání) (Bill se směje). Vidíte, mají zpoždění.
B: Ano, mají.

INTRO

B: Myš.
T: Hej, myško.
B: Dnes jsem vstal…
T: Za úsvitu.
B: Ano, vstal jsem opravdu brzy. Dokonce jsi chtěl vstávat v šest, ale trochu jsme to posunuli na sedmou ráno, protože jsme chtěli být opravdu vzhůru.
T: A chtěli jsme začít pít.
B: Ne, protože jsme se strašně těšili, protože dneska je všechno jinak. Poprvé…
T: Všechno je jiné.
B: Už minulý týden jsme oznámili, že dnes budeme mít hosty. Obvykle jsme někde hosty my a ehm…
T: My jsme vlastně nikdy neměli hosty.
B: To jsme neměli. I když to není pravda. Vivian Schmidtová a maminka Kaulitzová.
T: A maminka Kaulitzová tu byla. Ale poprvé tu máme rockové hvězdy podcastového světa.
B: Jo, královská rodina, královská rodina podcastů.
T: Svým způsobem legendy, řekl bych, legendy podcastů. A já jsem velmi nadšený.
B: Mnozí už uhodli, kdo to je, protože jsi to moc dobře nevypípal.
T: Udělal jsem to schválně.
B: Schválně jsi to moc dobře nevypípal. Ale jsem nadšený, že se nám to podařilo.
T: A dneska jsou tady: Ahoj, Jane a Olli. My se tak těšíme.
B: Z Fest & Flauschig, Jan Böhmermann a Olli Schulz, ahoj!
Jan: Ahoj.
Olli: Ahoj Tommy, ahoj Billy!
Jan: Ahoj Billy, ahoj Tommy, to jsme my.
Olli: Jak je v Los Angeles?
B: Abych byl upřímný, jsme dnes opravdu, ale opravdu nervózní. Jsme opravdu nervózní, protože nevíme, jak to udělat. My – co to tam máte, svíčku, nebo co to je?
Olli: Ne, jen jsem nám čtyřem zapálil sirky.
B: Aha.
Jan: Tak Bille, než začneme, protože možná jsou lidi, kteří vás poslouchají, ale neznají nás: Jsme duo, dalo by se říct, že jsme jako bratři, Olli a já.
T: Jste prostě jako dvojčata.
Jan: Olli je jako androgynní pařmen, který celou noc paří v Berlíně, kde vlastně nevíš, s kým máš tu čest, a já jsem jako houpavý vousatý chlapík s dlouhými zacuchanými vlasy, který se každé ráno probouzí vedle topmodelky. To jsme my.
B: Aha, takže taková je dohoda? Takže ty jsi ten… Dobře, dobře, tak je to vyřešeno. To je dobře, protože jsem si nebyl jistý jejich domluvou.
T: Jo, dneska se budeme poznávat intenzivněji. Dneska se ukáže, kdo je kdo.
B: Jak se máš, jaký byl tvůj týden, je ti zima?
T: Ne, počkej, nejdřív to nejdůležitější. Něco jsme ti dohodili, nějakou mňamku. Stalo se u nás zvykem, že začínáme pít hned po ránu.
B: Ano.
Jan: Hollywood.
T: Tak proto jsme ti poslali láhev pěkného Dom Pérignonu.
Jan: Posílat mi balíčky je z bezpečnostních důvodů vždycky trochu obtížné. Dnes jsem si ji musel vyzvednout na našem oddělení rentgenové kontroly ve firmě. Všechny balíčky se rentgenují a tam jsem dostal tuto velmi ušlechtilou láhev. V alkoholu se opravdu moc nevyznám, ale když jsem ji rozbaloval, kolegové se tvářili velmi překvapeně a říkali: „To přivezeš zpátky, co z ní zbylo, ne?“ „Ne,“ odpověděl jsem. Je to láhev Dom Pérignon Vintage 2002.
T: 2002. A je to také speciální verze.
B: A byla k ní pozlacená sklenička.
Jan: Tady musím zasáhnout, protože ta sklenička je pozlacená 24k zlatem a ty jsi na jejím dně nechal cenovku.
B: Do prdele!
T: Vážně?
Jan: Je tam napsáno, že stála 94,80 eur.
T: Právě jsi někoho vyhodil. Víš koho?
B: Našeho baskytaristu.
T: Náš baskytarista. On to všechno zorganizoval.
Jan: Ale nejhorší byla ta nálepka na skle. Prostě jsem ji nemohl sundat. Nedělám si legraci, namočil jsem sklo na půl hodiny do teplé vody, abych tu nálepku dostal dolů.
B: Georgu, s pozdravem, tu cenovku jsi nechal na sklenici, takže teď jsi zodpovědný za rozpad Tokio Hotel po 21 letech. A je to. Georg to zorganizoval.
T: Jo, je mimo.
B: A Olli nedostal svůj, taková škoda.
Olli: Ano, dostal. Já jsem tady velký zabiják. Moje láhev je pořád u mého vedení. Bylo by možné, aby mi láhev přinesli včas, ale odmítl jsem, protože jsem letos zatím žádný alkohol nepil. Pokud jste bdělí posluchači našeho podcastu, určitě jste si všimli, že jsem přestal kouřit a pít.
T: Já mimochodem také, přestal jsem kouřit před třemi lety.
B: Jo, všimli jsme si toho a všichni už říkali: „Olli nepije, to mu nemůžete posílat“ a tak dále, ale my jsme řekli, že mu to stejně pošleme a on si to může regulovat.
Olli: A není to tak, že já jsem bývalý alkoholik, který nesmí pít. Prostě jsem si vnutil přestávku, ale právě jsem si otevřel láhev piva, kterou s vámi během tohoto dílu vypiju, abych nevypadal moc trapně, a je to opravdu – přísahám na Korán a Alláha a Ježíše a Bibli a všechno – první pivo v tomto roce pro mě.
T: Pro mě je to první kapka. Právě jsem si udělal mistrovskou očistu. A pro mě je to první kapka od doby před 12 dny.
B: Takže je to obrovská pocta. Vidíš, je to poprvé, co si s námi Olli dává drink. Vykopali jsme ze sklepa naše nejdražší šampaňské.
Jan: Mnohokrát děkuji. Právě jdu otevřít láhev, je to asi taky akustický zážitek. Pozor u mikrofonů. Láhev Dom Pérignon z roku 2002, přivezená dnes ráno z Los Angeles. Pozor. (Otevře láhev) Znělo to jako docela nepříjemný prd. Ale voní to dobře.
B: Jak že se to jmenuje, když lidi dělají na mikrofon věci, které pomáhají ostatním lidem usnout a tak?
T: Tenhle trend na YouTube?
B: Jak že se to jmenuje?
Jan: ASAP, ne, ASMR.
T: ASMR, správně.
Jan: Vynikající. Jdu si nalít trochu toho šumivého nápoje.
Olli: Jo, to je něco, co se za ty roky stalo. Jan se obrací k alkoholu čím dál víc. Doufám, že to není kvůli mně, ale když jsme před deseti lety začínali, vůbec nepil. Vždycky jsem se cítil špatně, protože jsem při nahrávání nonstop kouřil, ale teď se karta v našem vztahu obrátila.
Jan: Jo, všimli jste si, jak jsme se na dnešní díl připravovali? My – Tom, Bill, Olli a já – jsme otevřeli skupinový chat a já si ráno začal stěžovat, proč musím odpovídat zrovna já. Protože je to obvykle Olli, kdo se stará o věci, které se dějí v sedm nebo osm ráno. On je ten, kdo má pracovní morálku. Já jsem ten opilec, který před veřejností vypadá jako hlupák, protože vždycky chodí pozdě. Ale dnes ráno to bylo pro jednou jinak, Olli.
Olli: Špinavou práci nechávám na tobě.
T: Začal jsi opravdu sportovat, že? Docela jsi zesportovněl.
Jan: Čin, čin!
B: Na zdraví, na zdraví, na zdraví!
Jan: Děkuji za pozvání, děkuji za vznešený nápoj!
T: Na zdraví!

Senf aus Hollywood

J&Olli: Mhhhm.
Olli: Tak to pivo chutná senzačně dobře. Obvykle jsme tedy ještě nikdy nebyli hosty ve vašem podcastu, ale když vám zavolají bratři Kaulitzové a Los Angeles a Hollywood vám zaklepou na dveře, nemůžeme odmítnout. Tak nám řekni, jaké to je, čím se tam živíte? Když jsem se připravoval na tuto epizodu, přemýšlel jsem, z čeho žijete? Upřímně. Jak vyděláváte peníze, abyste si mohli dovolit svůj životní styl?
B: Tak my žijeme z úspor.
T: Dřív jsme měli docela dobře fungující kapelu.
B: Kdysi jsme měli docela dobře rozjetou kariéru a mohli jsme ušetřit spoustu peněz. V patnácti letech jsme měli vystaráno na celý život. Ne, samozřejmě, že ne. Jak jsem ti říkal, uvízli jsme v těch nejhorších smlouvách. Tam nám toho moc nezbývalo. Ale pořád se nám daří docela dobře.
T: Jde nám to dobře.
Olli: Pořád to jde dobře, ale v dnešní době si člověk jenom hudbou moc nevydělá. To víš nejlíp, protože spolupracuješ i se streamovací službou. Máte nějaké tajné zdroje?
T: Ano, samozřejmě.
B&T: Podcast.
T: Podcast, bohatství se blíží a blíží. Pravděpodobně jsi také dobře placený. A hudba je hnacím motorem pro všechno ostatní. V současné době je hudba nástrojem propagace turné. V letech před Covidem jsme dělali velká turné. Odehráli jsme až 70 koncertů ročně. A teď jsme poslední dva roky nekoncertovali vůbec. Ale v roce 2023 se chystáme na turné.
B: Ale děláme i spoustu jiných věcí. Mám svou oděvní řadu, děláme v televizi a teď máme svůj podcast. Tak jsem si říkal…
T: Počkej, moment.
B: Ne, ne, chci se na něco zeptat. Mě by zajímalo, takže často slyšíme o hudbě, která je teď in, nebo o věcech, které teď dobře fungují, a naše nahrávací společnost nám posílá věci z TikToku a tak dále, a oni teď strašně frčí a vy byste měli dělat to samé a mají nápady a tak dále. A většinou se na sebe s Tomem podíváme a řekneme si: „Aha, my chceme přestat dělat hudbu. Nechceme s tím mít nic společného.“ A tak to bylo. Cítíte to taky tak, například s vaším podcastem? Každý idiot teď dělá podcast. Děláte to už třináct let nebo tak nějak, ne?
Olli: Deset.
Jan: Vlastně jsme v desátém roce.
B: Řekněte nám, nemáte pocit, že…
T: Neštve vás, když lidi – jako my taky – začnou dělat podcast a vy jste jako prvoplánoví otcové?
B: -jako že bys koulel očima? Říkáte si: „Skvělé, teď musí začít dělat podcast i oni.“ To je skvělé.
T: Musí to tak být, ne?
Olli: Jan, řekni jim to.
Jan: Abych byl upřímný, tak kvůli všem ostatním pracovním povinnostem nemám čas poslouchat jiné podcasty. Ale líbí se mi, když je na trhu s podcasty větší rozmanitost, a myslím tím, že každý, kdo poslouchá podcast, skončí v temných zákoutích na Spotify a možná klikne na náš podcast. Takže to je pozitivní. A myslím si, že je skvělé, když se lidi dostanou z ulice a nebudou si píchat heroin do nosu, ale místo toho budou dělat podcast. Vůbec mi to nevadí. Nemyslím si, že je to špatně.
Olli: Ale já ano.
Jan: U Olliho je to naopak.
Olli: Já si myslím, že většina podcastů je mizerná, a říkám si, že dělají to samé, co my, ale dělají to jako hovno. Opravdu si to myslím dost často.
T: To ti věřím.
Olli: Tolik lidí se snaží o stejný druh humoru. Jsou pro mladší, hloupé lidi, kteří tehdy náš podcast neposlouchali, protože byli příliš mladí, a teď si myslí, že jsou na hovno. Ale opravdu musím říct, že aniž bych vám lezl do zadku, poslouchám každý třetí nebo čtvrtý díl a napoprvé jsem byl opravdu překvapený. Bylo to opravdu zábavné, protože se ani neobtěžujete s ikonickými hláškami nebo něčím podobným, ale místo toho prostě mluvíte o svém životním stylu rychle a jednoduše. Prostě tím procházíte bez jakýchkoli rozladění, což mi přijde velmi sympatické.
B: A člověk si jen říká: „Jak to sakra všechno zaplatí?“ A taky si říká, že to není jen tak.
Olli: Ne, upřímně. Nesnažíte se dělat nějaký kultovní humor nebo tak něco. A vaše chemie je tak úžasná. Vždyť jste bratři, narodili jste se ve stejnou dobu. Pořád se spolu scházíte a stejně vám to skvěle funguje. Opravdu to rád poslouchám. Jeden z mála podcastů, který poslouchám při praní nebo tak.
Jan: S tím mohu jen souhlasit, a to nejen od mého týmu v ZDF Magazin Royale (televizní pořad Jana Böhmermanna). Už minulý týden jsem říkal, že jsme byli pozváni do vašeho podcastu, a málokdy se mi dostalo takového uznání. Mám tedy opravdu mladý tým, mnozí z nich jsou o deset let mladší než já. A tady musím říct, že jsou to lidé, kteří poslouchají vaše podcasty. Mnoho lidí z mého týmu, kteří mě ignorují jako kus hovna a vlastně mnou opovrhují, mi poprvé projevilo trochu respektu.
B: Musím říct, že když jsem byl ve vašem podcastu, tak to byly dva roky, ne? A upřímně se musím přiznat, že jsem vůbec netušil, co to podcast je. A vzpomínám si, jak mi všichni říkali: „Jé, Fest & Flauschig, to je úžasné, to prostě musíš dělat!“
T: Mimochodem, včera jsem si ten díl poslechl poprvé, když jsem se připravoval na dnešek.
B: A to jen ukazuje, jak málo jsme o tom věděli. Toma to vůbec nezajímalo. Ani si tu epizodu neposlechl.
T: Tehdy jsem si myslel, že Bill udělal rozhovor.
B: Přesně tak. A upřímně řečeno, tak nějak mi to taky připadalo. Samozřejmě jsem vás znal a opravdu jsem chtěl být ve vašem podcastu, ale neměl jsem ponětí o jeho hodnotě. Jak velký je váš podcast, kolik lidí ho poslouchá? Vzpomínám si, že jsem se vás ptal, kolik lidí ho poslouchá. To jsem opravdu netušil. A ani když jsme začínali s naším podcastem, nevěděli jsme nic. Teď už samozřejmě…
T: Teď už něco víme.
B: A teď vás posloucháme pravidelně, každý týden a jste našimi vysněnými hosty a všichni si říkali: „Jé, oni k vám jdou, to nikdy nedělají! Nikdy spolu nedělají rozhovory nebo něco podobného“. A my jsme byli opravdu rádi, že jste přišli do našeho podcastu.
T: Děláme nefalšované pánské posezení. A mimochodem, chtěli jsme vám poslat Opus One, opravdu dobré červené víno. Máte rádi červené víno?
Jan: Já bohužel ne.
Olli: Ano, jsem velký fanoušek červeného vína. Ale letos se červené víno zlomilo i pro mě. Ale sbírám lahve ve sklepě. Letos jsem byl v Itálii a koupil jsem si tři drahé lahve, které chci na konci roku vypít.
T: Úžasné.
Olli: Už se na to moc těším. Někdy jdu dolů, jen abych se na ně podíval.
Jan: Tome, zdá se, že alkohol je v Hollywoodu opravdu dominantní téma.
T: Ano, rozhodně. Je jen jeden díl Kaulitz Hills, kde jsme nepili.
B: Jo, bylo mi špatně.
T: Byl jsi nemocný a dělal jsi mou mistrovskou očistu. Dělali jste ji? Mistrovskou očistu?
B: Deset dní nejíst.
T: Deset dní nejíst. Je to opravdu těžké.
Olli: Takže hodování?
T: Jo, není to na hubnutí nebo tak něco. Je to opravdu očista, to znamená, že piješ nějakou divnou tekutinu. Je to jen voda, citronová šťáva a javorový sirup a žádné jídlo. A to tě trochu udržuje při životě, ten javorový sirup tě udržuje při životě. Je to očista.
Olli: Nevím, jestli je to zdravé.
B: Jo, to taky nevím.
Jan: Tome, to k tobě pak přijde hollywoodský šaman a řekne ti, aby sis lehl, že dostaneš hadicí do zadku…?
T: Ne, ale to bys měl udělat. Věřím, že bys to pak musel udělat, dostat hadicí do zadku.
B: Tak já bych si taky dal hadici do zadku, ale ty ostatní věci…
T: To stejně Bill dělá, jednou týdně si dá hadici do zadku.
Olli: K ájurvédské očistě patří i to, že si necháš narvat hadici do zadku, to už jsem dělal třikrát. Takže když děláš ájurvédskou očistu, poslední den dostaneš klystýr. Nevím, jestli jste už ájurvédskou očistu dělali, ale klystýr dostanete po konzumaci ricinového oleje a hlíny. A pak se poserete, jako by nebylo zítřka, je to, jako by z vás šel celý život ven. A pak vám vyčistí střeva bylinkovými klystýry, protože z nich vyšlo tolik toxinů. To musíš dělat. A to je to místo, kde opravdu dostanete hadicí do zadku.
B: Ale musíš se po tom cítit opravdu, opravdu lehce a dobře. To rozhodně vidím.
Olli: Takže po své první ájurvédské očistě jsem brečel, protože jsem se cítil čistý jako dítě. Mám v životě stinná období a tehdy jsem začal s těmi ájurvédskými očistami. Cítil jsem se jako dítě.
T: Kde sis je nechal udělat? V Německu, nebo jsi někam jel?
Olli: Byl jsem v Německu, protože se mi nechtělo do Indie. Tam se nemluví německy. Proto jsem si řekl, že je raději udělám v Německu, a tak jsem to udělal. A jednou tam byl opravdu známá zpěvačka schlager music. Ta tam byla taky. A já si říkal, že když tam byla ona, tak jsem na správném místě.
T: To bylo v Baden-Badenu?
Olli: Ne, ale blízko.
B: Takže teď, když Tom tak zhubl, myslíte si, že jsme si podobní? Byli jsme trochu smutní, protože nám lidi říkali, že ne. Pojďme blíž ke kameře a zeptejme se jich.
Jan: Jste si hodně podobní, až na ten sestřih vlasů.
B: Že jo? Řekli byste, že vypadáme jako jednovaječná dvojčata, nebo byste řekli, že ne?
T: Bill si nechal udělat plastickou operaci, chtěl bych dodat.
Jan: Co jste si nechali udělat? Lícní kosti…?
B: Všechno. Brada, zvednutí obočí…
Jan: BBL? Brazilský lifting zadku?
B: Snížení linie vlasů. BBL zatím ne, ale je na mém seznamu.
T: Je to v plánu.
B: Ale myslíte, že jsme si podobní? Protože Tom a já jsme opravdu smutní, když to lidé říkají. A já jsem se bál, protože jsem neabsolvoval mistrovskou očistu a stále žiju tak nezdravým životním stylem jako v době, kdy jsem byl ve tvém pořadu, Olli. Pořád kouřím, pořád piju víno, pořád je to jako před dvěma lety. A pořád se mi to moc líbí. A ty jsi řekl, že každý, kdo kouří, je úplný idiot, a já to vím!
Olli: Ne, ne. Právě teď mám tu nejhorší depresivní epizodu. Vůbec jsem netušil, že po fyzickém absťáku přijde ještě emoční. Minulý týden jsem byl poprvé po dlouhé době na koncertě a vidím ty mladé, hédonistické Berlíňany, jak kouří jednu za druhou, a vy tam jen tak stojíte, když už vám bylo 48, dáváte si pozor, aby vám nebylo vidět břicho, vaše pleť přece jen pořád vypadá dobře, ale všichni ti lidé se na vás dívají a prostě vědí: „Jasně, ten je takovej, ten může jenom mluvit o tom, jak přestal kouřit,“ zatímco všichni kouří a pijí, jako by nebylo zítřka. A musím se přiznat, že si právě uvědomuju, že mi kouření opravdu chybí.
T: To ti věřím.
Olli: Ale není to fyzická záležitost nebo závislost, ale spíš je to jako – i teď během našeho nahrávání. Je to takový zlý.
T: Proto nepiješ. Protože když piješ, tak prostě musíš kouřit. Aspoň tak to mám já. Bylo to nejhorší. Když jsem se napil, tak jsem si musel dát taky cigaretu. Občas si zapálím doutník.
Olli: Oba jste opravdoví hráči, že?
B: Ale Tom přestal ze dne na den. Prostě jsi přestal okamžitě a ani ses neobtěžoval s tím, že bys to vytáčel nebo tak něco. Prostě jsi přestal ze dne na den.
T: To Olli taky, Olli taky.
Olli: Jo, jinak to nejde.
B: Už jsou to tři roky, ne? Tři roky.
Jan: Někdy prostě vystřelíš vedlejší věty jako tu s tím doutníkem a jen tak mimochodem se o tom zmíníš. Kdybys to řekl v Německu, kdybych kolegům řekl: „Jo, já nekouřím, jen si občas dám doutník,“ tak by mě nakopali do zadku. Protože se to prostě nehodí ke Kolínu nad Rýnem nebo Berlínu nebo tak něco. Ale je to opravdu překvapivé. Známe váš životní styl, viděli jsme ten dokument a opakovaně jsme o vás mluvili v našem podcastu a přijde mi to – nechci nikoho chválit, ale abych to uvedl do kontextu – opravdu ohromující. Jste jediné velké německé hvězdy, které znám, a přijde mi opravdu pozoruhodné, že jste…
Olli: Je tu Rammstein, podívej, všichni jsou z východu Německa. Tyhle velké německé světově známé hvězdy.
Jan: Grönemeyer, Westernhagen (němečtí zpěváci)…
Olli: Ti už nejsou sexy. To byla osmdesátá léta.
Jan: … bratři Kaulitzové.
Olli: Teď je tu Tokio Hotel. Vždyť vás znají i v USA, ne? Jste tam indie kapela, ne?
T: Jo, žhavá indie sračka.
B: Hráli jsme v Troubadouru, což je docela legendární místo těsně předtím, než Covid začal. To byl jeden z našich posledních koncertů.
T: Přesně tak, jeden z našich posledních koncertů.
B: Takže jsme hráli na takových místech, kde bylo asi 500 lidí.
Olli: Takže tam byl Johnny Depp a hrál s vámi v zákulisí Crystal Meth?
B: Ne, nebyl.
T: Bohužel nebyl. Ale kdo na ten koncert stejně přišel? Myslím, že ani Heidi nepřišla, protože něco natáčela. Bylo tam jen pár známých lidí.
Jan: Ale Heidi to přece dělá, ne? Občas se stane, že přijde tvoje žena a přitáhne s sebou nějakou pozornost, ne?
T: Jo, a vždycky se stane, že nosí merch Tokio Hotel. Je to její povinnost.
B: Jo, opravdu nosí tričko Tokio Hotel.
Jan: Tome, mě osobně by to opravdu zajímalo. Heidi je opravdu neuvěřitelně úspěšná žena. A v showbyznysu to muži s tak úspěšnou ženou, jako je ona, a zejména ve sférách, ve kterých se pohybuje, opravdu nemají jednoduché. Jak se s tím vyrovnáváš psychicky jako muž, záleží na tom například ve vašem vztahu?
T: Lidé o tomto tématu často mluví. Proč slavní lidé chodí s jinými slavnými lidmi? A přesně tuto otázku jsme s Billem dostali v rozhovoru, který jsme nedávno dělali ve Švýcarsku. A ptali se: „Jaké to je, když jako slavný člověk chodíte jen s jinými slavnými lidmi?“. Věřím, že skutečnost, že se pohybuje ve stejné branži, přispívá k tomu, že si navzájem mnohem lépe rozumíme. Protože také není jednoduché být na jedné straně s dvojčetem a na druhé straně s někým, kdo je v kapele od svých patnácti let. Za rok odehrajeme až sedmdesát koncertů. Půl roku jste na cestách. Myslím, že mnoho žen si takový život nedokáže představit. A pokud sama tolik pracuješ a jsi stejně vytížená a děláš jednu show za druhou, většinu toho, co dělá, je natáčení jejích show. Je to AGT, Topmodel a Making The Cut na Amazonu. Celý rok je zaneprázdněná natáčením.
Olli: Making The Cunt na Amazonu?
B: Making a Cunt! The Biggest Cunt.
T: To bychom mohli udělat. Ne, je to Making The Cut.
Jan: Ale co je to Making The Cut? Nikdy jsem o tom neslyšel.
T: Making The Cut? Dřív měla pořad Project Runway a tohle je jeho pokračování. Je to stejný nápad, ale lepší, protože si pak můžeš koupit oblečení.
B: Je to soutěž pro návrháře.
T: Je to o návrhářích, ale také o značkách, což znamená, že si ty značky můžete potom koupit na Amazonu. Dokonce i všechny looky z přehlídky.
B: Takže tam proti sobě soutěží, já nevím, deset nebo dvacet návrhářů. Je to něco jako soutěž pro zpěváky.
T: Jen si uvědomuju, že by bylo super, kdyby ses té přehlídky zúčastnil.
B: Jo, ale mně se všechno tak daří, že to nechci kazit. Ale Tome, to je dobrá otázka. Jan se ptal na to samé. Byli jste na Oscarech, musíš to prozradit. Byli jste na večírku Vanity Fair, na večírku Eltona Johna, byli jste všude. Fotili jste se spolu, pak jsi ustoupil stranou, aby mohli vyfotit Heidi samotnou.
Jan: Na to jsem se chtěl zeptat, Bille. Viděl jsem fotky, kde je Heidi na červeném koberci, Toma požádali, aby se na chvíli připojil, a pak ho zase poslali pryč, protože chtěli víc fotek Heidi samotné.
T: To je tam standardní program. Vždycky chtějí společné fotky, a pak jsme se každý vyfotili zvlášť, ale samozřejmě je to většinou Heidi. Vždycky jde o vzhled, o šaty.
B: A musíš nám říct – viděl jsem to na TikToku, že musíš stát ve frontě, jako když čekáš na autobus.
T: Večírky Vanity Fair jsou nejoblíbenější hned po oscarových večírcích. Takže poslouchej, milé celebrity jako my čekají ve frontě. Ty, které se drží při zemi. Ty arogantní rády přeskakují frontu se svým publicistou, ale my jsme museli čekat ve frontě 35-40 minut.
Jan: Abyste se mohli projít po červeném koberci, musíte čekat ve frontě?
T: Tak tam je červený koberec. Tam jsou všechny kamery a fotografové. A hned vedle červeného koberce je fronta, která vede na ulici. A tam všichni čekají, aby se mohli nechat vyfotit na své okouzlující fotky.
B: A Tom mi řekl – a teď vám prozradím tajemství – mimochodem, Tom tohle všechno nesnáší. On tyhle věci nedělá rád. Vždycky to musím dělat sám, když je to pro Tokio Hotel. To ho opravdu nebaví. Většinou mě posílají napřed. První otázka vždycky zní: „Může to Bill udělat sám?“ Proto se například nezúčastnil vašeho podcastu. Nepozvali jste ho, ale kdybyste ho pozvali, zeptal by se, jestli to Bill zvládne sám. A to obvykle nesnáší. Co jsem vám chtěl ještě říct? Správně! Proto je to pro tebe jednodušší. Stejně na to nemáš chuť, takže ti nevadí, když se Heidi vyfotí bez tebe. Fotka, na které jste spolu, je pro tebe těžší.
T: Určitě.
Olli: Ale stojí ty večírky vůbec za to? To bych opravdu rád věděl. Když jsi na večírku, stojí tam za to něco jiného než pití zdarma a pohled na tváře ostatních celebrit? Tam se přece nedají dělat žádné excesy. Nemůže tam chodit nahý trpaslík a rozdávat koks na tabletu, protože by to druhý den bylo ve všech zprávách. Víte, co tím myslím?
B: Je to jen práce.
Olli: Za pultem nesmí být žádné gangy.
T: Poslouchej. To jsou velmi oficiální večírky. Potom je další večírek, kam jdou všichni lidé, a tam je zakázáno fotit. Je to u někoho doma.
B: Je to dům manažera Madonny a U2.
T: A jmenuje se to The Party, což je úžasný název. Stejně jako The Band. Hodně lidí nám neříká jen Tokio Hotel, ale spíš The Band. A na té party se nesmí fotit. Ti, co fotí, už se těch večírků nesmějí účastnit. Už jich je hodně, kteří už tam nesmějí, protože fotili.
B: Byl bych rád, kdyby Will Smith nemohl přijít. Jsem si jistý, že se večírku zúčastnil. Byl jsem tak šťastný, když jsem slyšel vaši epizodu. Byl jsem tak nervózní a doufal jsem, že to Jan a Olli uvidí stejně jako já. Protože jsem o tom dneska chtěl mluvit. Jelikož nemáme dva díly týdně jako vy, ale jen jeden, je pro nás stále aktuální téma, že Will Smith dal Chrisi Rockovi pěstí do obličeje. A já jsem se k tomu chtěl vyjádřit tady. A byl jsem moc rád, když jsem se dozvěděl, že si taky myslíte, že to stálo za houby.
Olli: Ale jedna věc. Chris Rock je naprosto skvělý chlap, jak z té situace odešel.
T: Skvělé.
Olli: Postaral se o to, aby Willa Smithe neodvedla policie. Mimochodem, Chris Rock měl před pár lety opravdu dobrý, seriózní a pronikavý stand-up program. Toho chlapa mám nejradši ze všeho.
T: Myslím, že se s tou situací vypořádal tak dobře, že bys to asi lépe nezvládl.
B: A dokonce i manažer potom řekl: „Mohli jsme Willa Smithe zrušit, ale neudělali jsme to“.
Olli: Jo, ale vážně, Chris Rock, klobouk dolů před ním. Já bych mu to asi vrátil. Na pódiu bych mu dal facku zleva i zprava, protože bych na to neměl nervy. Ale Chris Rock, fakt super.
Jan: Dokonce bylo vidět, jak mu otéká tvář. Myslím, že opravdu trpěl fyzickou bolestí. To opravdu bolí.
B: Samozřejmě.
Jan: Takže v minulém díle našeho podcastu jsem se k tomu postavil tak, že protože si tak trochu vyrobil obrázek na věčné časy tím, že udeřil Chrise Rocka do obličeje, musel být Willu Smithovi odepřen jeho obrázek na věčné časy, kterým je samozřejmě jeho Oscar.
B: Naprosto.
Jan: Takže když se podíváte na americký soudní systém, tak když někdo spáchá vraždu, tak může být taky zavražděn. Něco jako oko za oko, zub za zub. Tolik lidí si pak stěžovalo. Dostal jsem tolik naštvaných zpráv na Instagramu, protože to archaické „on chtěl jen chránit svou ženu“, to je tak hluboce zakořeněné v myslích lidí. Je tak divné, že to lidé nechávají jen tak projít.
B: Ne, lidi tady taky říkají: „Ehm, nemluvte o tom“. Lidi, kteří se proti Willu Smithovi ozvou, jsou zrušeni. „Nedělejte to, nepleťte se do toho.“ Ale mně prostě přijde směšné, že když řekneš, že si myslíš, že je to na hovno, když chlap používá násilí na veřejnosti, tak máš problémy za to, že se proti násilí ozveš. Proto jsem to chtěl řešit. Vidím to přesně tak, jak to vidíš ty. Vyhrát po tom cenu, všichni vstávají, dělají ovace vestoje a oslavují ho. Myslím, že to bylo rozhodně přes čáru. Byl jsem opravdu ohromen a šokován.
Jan: Bylo to, Tome… Bylo to téma na večírku? Muselo to být téma číslo jedna, ne?
T: Samozřejmě, bylo to všude, ale musím říct, že člověk potkává spoustu lidí a myslím, že to cítí stejně: nikdy by nechtěl potkat lidi, které má opravdu rád. U mě je to jako… Denzel Washington. Jsem velký fanoušek Denzela Washingtona (směje se) a já… On, například, nikdy nechci…
Olli: Opravdu obtížný člověk v rozhovorech.
T: Nikdy se nedívám na jeho rozhovory, jen na filmy.
Olli: Super arogantní člověk.
T: To mi neříkej! TO MI NEŘÍKEJ! (Všichni se smějí) Na nic takového se dívat nebudu a nechci se s nimi setkat. Pokaždé bych utekl. Nechtěl bych se pak s nimi bavit, protože nechci ztratit své okouzlení. To se děje většinou. Člověk je poznává a říká si: „Jé… Oni nejsou tak cool.“ Nebo… já nevím… Nechtěl jsem se dívat na fotky, abych věděl, kdo je s Willem Smithem a podporuje ho a možná ho utěšuje… Nechtěl jsem to vidět. Víte… Člověk se nechce vzdát vzhlížení k lidem. To nechci… Proto se nedívám na rozhovory, ale… Máte také nějaké provinilé potěšení? Máte někoho opravdu rádi? Jako provinilé potěšení? Něco, co není samozřejmě cool? Třeba… Víte?
B: Nějaká tajná věc jako „Uf, on je vlastně skvělý, ale je to-„.
T: Nebo…
Jan: Počkej, něco sundávám ze zdi v kanceláři. Mám tu něco pověšeného… Možná by ti Olli mezitím mohl říct své guilty pleasures.
Olli: Ano…
T: Může to být i seriál.
Olli: Ještě musím dodat jednu věc. Pro mě žádné provinilé potěšení neexistuje. Vůbec se nestydím za věci, které mám rád. I když se mi líbí ten výraz a vím, co tím myslíš.
B: Takže jsi se vším všudy, když říkáš „Pro mě to ale není špatné“.
T: Například! Například… Teď jsem byl v IKEA a opravdu miluju například IKEA hot dogy. (směje se)
B: To je něco, co bys nikomu neřekl?
T: Nejsem na to pyšný, ale nějak mi strašně chutnají, protože mám vzpomínky z dětství.
Olli: Úžasné, taky je miluju. Zvlášť proto, že si je člověk může vytvořit sám.
B: Jo, s opečenou cibulí!
Olli: Stanice s párky v rohlíku vždycky vypadá jako bordel, protože tam předtím bylo 20000 blbců a nějak to všechno smíchali dohromady-.
T: A NYNÍ VELKÉ ZKLAMÁNÍ! Včera jsem byl s dětmi v IKEA, protože si právě zařizují nový pokoj pro mládež, a objednal jsem si párky v rohlíku. Chtěl jsem si na ně dát opečenou cibulku, protože tady v Americe se nedá sehnat. Nikde!
Jan: Proč ne?!
T: Nikde je nedostaneš, ale mají je v IKEA a… Tam už je nedostaneš. Jen v jejich marketu, balené. U stánku s párky v rohlíku pečenou cibuli neseženeš.
Jan: Putin! Putin stojí na potrubí s pečenou cibulí!
(všichni se chichotají)
T: Myslíš?
Jan: Ta zatracená agresivní válka! Mám něco ze zdi. Podívejte se! Dvě hudební guilty pleasures. Tahle… Myslím, že už jsem ji ukazoval Ollimu… Teď je zrcadlově obrácená… To je z roku 2009 z koncertu Morriseyho na Molu 2 v Brémách. Sundal si totálně propocenou košili a hodil ji do publika.
T: A ty sis kus strhl?
Jan: Bylo to v době, kdy Morriseyho nehodlali pořád rušit a byl to takový ten alt right typ. Byl jsem strašně zpocený a nadšený vepředu, protože to byl jeden z nejlepších koncertů Morriseyho, na kterém jsem kdy byl. Spolu s dalšími skoro třicátníky… nebo spíš třicátnicemi… ne, skoro třicátnicemi… Roztrhali jsme to tričko… Bylo to naprosto degradující. (Dvojčata se smějí) To tričko patřilo Morriseymu a je plné jeho potu.
T: Ale to je úžasné.
Jan: A lístek na koncert je zarámovaný s paspartou… Pověsil jsem si ho na zeď. Pokaždé, když teď poslouchám Morriseyho, říkám si: „To jsi vážně udělal? Jak trapné…“ Už bych to nedělal, protože se od toho politicky urychleně distancoval.
Olli: Já bych… Podívejte, já jsem úplně jiný. Myslím si, že tak skvěle doručil a měl takovou obrovskou etapu ve svém životě. Podle mě je to jeden z největších spisovatelů na planetě. To, že se teď takhle vytratil, se stává spoustě lidí. Už ho nemusím dohánět a poslouchat jeho nové věci. Vždycky ho budu mít rád za věci, které dělal předtím.
Jan: Cítím to stejně!
Olli: To je to samé, jako… O Woodym Allenovi byl takový dokument, a já nikdy nebudu mít rád všechno, co udělal, a nikdy nebudu říkat „Úžasný, co udělal v soukromí!“, ale nemůžu se oprostit od toho, že miluju jeho filmy a že jsou úžasný!
T: Že se ti líbí jeho umění.
Olli: Je to stejné jako s Michaelem Jacksonem. Jsem si tím jistý, ale on napsal tak úžasné písničky. Miluju písničky Michaela Jacksona. Zrovna včera jsem znovu slyšel Earth Song a nevidím, že bych se káral, abych je přestal poslouchat, protože tyhle stojí za houby.
B: Mmch… Jo… Myslím, že je to zajímavé… Myslím, že vždycky záleží na tom, jak to dopadne. Vlastně s tím úplně souhlasím, ale u Michaela Jacksona mi to vždycky vrtá hlavou. Poslouchám ho, pořád se mi ty písničky líbí, ale hned se mi v hlavě objeví dokument Neverland.
Olli: Možná proto, že už jsem starší. Když zemřel, byl jsem starší než vy teď. Byl jsem na turné, v roce 2009… To už mi bylo 36 let. Vyrůstala jsem s vědomím, že vždycky kolovaly tyhle zvěsti, a myslel jsem si, že by to mohla být pravda. Dokonce je to tak pořád… Quincy Jones se na tom podílel, spousta skvělých muzikantů taky… Slash hrál na kytaru v Black and White… Bylo tam tolik lidí. On ty písničky ani nepsal sám. Bylo tam tolik lidí…
T: Bill byl například taky na večírku, seděl v sauně s Quincym Jonesem.
B: V sa… ouh jo…
Jan: Počkej co?! (Bill se směje) Ty jsi seděl s Quincym Jonesem v sauně?!
B: Ano, ale já jsem…
Jan: OUH, to by mohla být skvělá párty!
B: Byly tam skvělé večírky, ale já jsem tam nebyl… To byl ten táta od Gigi Hadid… Jak se jmenuje?
T: Jo…
B: Sebastian… Co vlastně dělá?
T: Jasně, vždycky pořádal skvělé večírky. Měl na zahradě Cirque de Soleil a ty… Vzal jsem tě, Bille…
Jan: Počkej, přestaň, přestaň, přestaň, to byly ty zoufalé ženy v domácnosti z Los Angeles? Chci říct… Skutečné manželky z Los Angeles?
B: Mohly by být, ano.
T: A já jsem v jednu chvíli vytáhl Billa, úplně opilého a v šatech, ze sauny.
B: Byl to maškarní večírek a já měl (smích)…
T: Byl jsi tak opilý, že jsi seděl s oblečením v parní sauně a…
B: Všichni tam šukali.
Jan: Oni tam šukali?!
B: Šukali!
Jan: A Quincy Jones tam seděl taky?
B: Byl jsem tak pohlcený a…
Olli: … a honil si ho.
(Všichni se smějí)
B: Bylo to jako… Bylo to jako… (chichotá se) Bylo to jako televize, víte. Seděl jsem tam s otevřenou pusou.
T: Pozoroval všechno s otevřenou pusou.
B: Seděl jsem tam s otevřenou pusou a jen jsem se díval. Myslel jsem si, že už tam nejsem. Byl jsem jako…
Jan: Pro svou vlastní bezpečnost měj pusu zavřenou, Bille.
B: Ano… (směje se)
T: Nechtěl jsem mu to říct, proto jsem ho z toho vytáhl… Jeho pusa byla příliš otevřená!
(Bill se směje)
B: Ehm…
Olli: Když jsem v Kalifornii nebo v Los Angeles, první, co udělám, je, že jdu do In-‚n-Out Burgeru.
B: Ano! Výborné.
Olli: Pro mě je to nejlepší hamburgerová restaurace v USA.
B: To je.
Olli: Burgery tam chutnají fantasticky. Je to opravdu první věc… Když přijedu na letiště, ještě než se ubytuji v hotelu, už jsem v In-‚n-Out a kupuji si dva nebo tři sendviče. Miluju je.
B: Jo, já taky. Krátce jsme o tom přemýšleli, a už jsem to říkal i Ollimu, kdybys měl čas, poslali bychom ti letenku. To by bylo ještě dekadentnější. Přiletěli byste letadlem, seděli jsme spolu…
Jan: Ale my máme rodinné povinnosti, Bille. Jsme svázáni úzkými soukromými sítěmi. Nemůžeme od toho jen tak odejít.
Olli: No… Z mé strany by to bylo naprosto v pořádku.
(Všichni se smějí)
Jan: No…
T: Ale pokud děláte zase pauzu v podcastu nebo musíte připravit novou sezónu, můžete jít stranou. Pak bychom…
B: Musíte…
Olli: Už jsem dělal epizodu s Janem z LA… No, byl jsem v LA. Byl jsem tam s Bjarne Mädelem (německý herec). To bylo, když jsem všem řekl, a hodně lidí tomu opravdu věřilo, že se léčím ze závislosti na sexu v Kalifornii.
(Bill se směje)
T: Ale nevyšlo to, že?
Olli: Proto…
B: A nevyšlo to…
Olli: Nevyšlo to, ne.
B: Takže Jan pak nemusí…
Jan: Pravdou je, že Olli byl tehdy ještě panic. Vlastně se plánoval klidný opak. Ani TO nevyšlo.
B: Proto už Jan nemusí volat Thomasi Gottschalkovi. Teď už může volat nám.
T: Ano!
B: Máme tvůj…
Jan: Ale s Thomasem Gottschalkem se tam pořád scházíte? Většinou je teď v Baden Badenu. Je to pravdivá historka, že jsem jel s Thomasem Gottschalkem přes Malibu Hills a v jedné opravdu úzké části ulice mi najednou vyprávěl, jak potkal Hanse-Joachima Kulenkampffa (německý herec), který ho potrestal pohrdáním. Myslel si, že ho Hans-Joachim Kulenkampff zavraždí, a seděl vedle něj ve své Tesle X a myslel si, že za chvíli udělá smyk volantem, a pak prostě vyletí z okna…
T: Měl, když jste byli s Tomim venku, na ruce své soukromé hodinky, nebo ty veřejné?
B: Znáš ten příběh? Tenkrát nám to vyprávěl… Měl hodinky, které si mohl přepínat. Jedna strana byla plná diamantů.
T: To byly jeho soukromé.
B: Jo, to byly jeho soukromé. Pak řekl: „A teď se dívejte, kluci. Když jsem v televizi, tak je prostě přepnu a ta konzervativní strana-„.
T: Jednoduché hodinky. Super jednoduché.
B: Objevily se jednoduché stříbrné hodinky a na druhé straně byly takové obrovské diamanty.
T: To bylo tak chytré.
B: Jo!
Jan: To Thomas Gottschalk umí…
Olli: O téhle historce jsem nikdy neslyšel… ale je dobrá!
Jan: Je to opravdu dobrý příběh!
B: Chtěli jsme se vás taky na něco zeptat, kluci. Minule jste se nás ptali, jak žijeme. Teď se ptáme na totéž vás: Jak žijete vy, Jane?
T: Jak se vám žije doma?
B: Jak žije Jan?
Olli: Jan rád mluví o svém soukromém životě!
B: Ano, pojďme! Jak žijete v soukromí?
Olli: To jsi vážně píchnul do vosího hnízda!
B: Já vím, proto. Myslel jsem si: „Pojďme!“ Dovedu si představit, jak Olli žije. Mám docela představu, jak žiješ ty. Myslím, že to není dům, spíš byt… Když o tom přemýšlím, jako… vizualizace… Jak se říká… channeling…
T: Počkej, počkej… Ty bydlíš v Berlíně! V Kreuzbergu?
B: Kreuzberg nebo Prenz’lberg (Prenzlauerberg)?
T: Neukölln!
B: (směje se) TOME!
Olli: Ne, rozhodně ne. Musím říct, že bydlím daleko… na okraji Berlína.
B: No dobře. Ale máš… To je něco, už jsem to říkal Tomovi, myslím, že máš… Máš dveře, které se dají posunout… ze skla, takže se dají posunout obě strany, nebo třeba jenom jedna strana, takže můžeš spojit dvě místnosti do jedné? Například jídelnu a…
Olli: Ano!
B: AH! HA!
Olli: Mám.
B: HA! JÁ TO VĚDĚL! (Olli a Jan se smějí) HAHA! JÁ TO VĚDĚL!
Olli: Bydlím ve starém panelákovém bytě v nájmu, abych byl spravedlivý.
T: Máš vrzající parkety z pravého dřeva, že jo?
Olli: Mám dřevěné parkety… Podlahy ve tvaru rybí kosti a prkenné podlahy.
T: Vždycky je správně vytíráš.
Jan: To není špatné! Opravdu to není špatné!
B: A s Janem… Tom dneska řekl: „Myslím, že u Jana doma je všechno v šedé barvě.“ A to se mi líbí. Pak jsem řekl: „To si nemyslím.“ Teď jsem… (směje se) Teď vidím Janovo zázemí a koukám… Nevypadá to, že je všechno šedivé.
T: Ale Jan teď není doma, myslím. Ty jsi doma?
Jan: Ne, nejsem doma. Jsem teď v prostoru studia. Ve studiové oblasti v zámku za branami Kolína.
T: Tam, kde jsi, se ozývá ozvěna. Je to přirozená ozvěna na mikrofonu?
B: Dobrá otázka.
Jan: Ne, mám profesionální studio. Po stěnách mám kartony od vajec. Žádná ozvěna tam není. (Bill se směje) Ne, ale vážně. Doma žiju v různých životních situacích. Zaprvé jsem opravdu mimo Kolín. Když musím jet za prací do televizního studia, jezdím do města a užívám si, že jsem večer venku. Když mám své chvíle v Hollywood Hills nebo Kaulitzhills, pak jsem ve svém loftovém bytě v berlínském Schönebergu se svým Harley Davidsonem, s výtahem přímo v kanceláři.
B: Takže máš několik sídel… Říkal jsem ti to!
T: Zdá se, že máš pravdu.
B: Říkal jsem, že Jan má několik sídel.
Jan: Natož aby celou tuhle mozaiku zorganizoval. Jiná možnost není. Mám ještě jeden byt v Bielefeldu, weil Ralf Ruthe…
Olli: Dělí se o něj s jedním kreslířem.
Jan: Ralf Ruthe a já máme spolu dvě děti. (Směje se) Od… (Směje se ještě víc) Od náhradní matky.
(Všichni se smějí)
B: Jo, protože…
Olli: To je takový běžící gag.
(Jan se v pozadí stále směje)
B: Protože je to jako, že slyšíte… Tom a já si myslíme… Protože to neděláme už dlouho, ale lidi o nás vědí tolik, pokaždé když nám napíšou. Vy už to děláteš deset let, to je šílené, co o vás vlastně musí vědět… My už máme pocit, že jsme si opravdu blízcí, protože pořád posloucháme váš podcast. Samozřejmě, že některé věci si necháváte v soukromí, stejně jako svou životní situaci… Proto jsme se ptali a opravdu jsme to chtěli vědět od vás, ale… Cítíte to stejně? Posloucháte… Myslím, že už zase neposloucháte své epizody. Myslím, že si podcast nahrajete, vydáte a po jednom dni už ho neposloucháte…
Jan: No…
B: Možná máte z jedné věci špatný pocit a na poslední chvíli si řeknete: „No, možná bychom to měli nadobro vyřadit.“, ale přece si neposlechnete každé slovo a nepřemýšlíte o tom znovu.
T: Po deseti letech…
B: To předpokládám, ale myslíš si někdy po deseti letech, jak je to šílené o všem, o čem jste mluvili. Jako my, všechno je nahraný. Od nás je, abych tak řekl, fotoalbum trapasů, které se dá vždycky vyhledat. Naše puberta, co jsme vyklopili před kamerami, co jsme tehdy vyprávěli… Díváte se-
T: S Billem toho bylo hodně!
B: Bylo toho hodně, ano.
T: Ode mě ne!
(Jan se směje)
B: Pro vás to musí být stejné. Teda, nebudete poslouchat nahrávku starou deset let, ale někdy si třeba myslíte… nebo když vám lidi napíšou něco jako: „Ahoj Olli, jak to jde…“ a myslí si, že vás znají… To se vám musí stávat často, protože poslouchají váš podcast, který je obrovský. Takže… Necítíte se stejně, když na to myslíte a začnete panikařit? Já mám například tohle… No, nevadí! Teď už to neřeknu.
Olli: Ne! Řeknu ti jeden trik. I něco trapného, začněte hodně vyprávět o něčem, co se vám stalo. Lidé se rozptýlí a zapomenou, že vlastně existuje ještě jeden život. Někdy mě tiše šokuje, jak málo lidí o tom vlastně ví. To, jak vypadá můj soukromý život, většinou není takový, jak si lidé myslí, že je, protože vy jste ve své roli… a jak mě Jan reprezentuje, nebo naopak, vy máte vlastně klidné bezpečné místo, protože přes mrkev a klacek občas řeknete i jiné věci, opravdu osobní věci. Rád řeknu něco osobního, ale o spoustě věcí jsem nikdy nemluvil a pak si vždycky říkám… když vám přijdou dopisy, kde se píše: „Páni…“.
T: Stejně jsou úplně vedle! (smích).
Olli: Ano, tak to absolutně není. Na druhou stranu nás lidé poslouchají už dlouho… Co by se vám mělo stát?
T: Jasně.
Olli: Co je nejhorší? Že říkáš něco o tom, že jsi opilý, nebo že máš fázi mimo kontrolu? Vždyť… Lidi chtějí… Jde o to, že dokud o vás nevyjde dokument HBO, protože jste postavili dětský zábavní park, protože máte úplně jiné záměry… (Jan se začne smát) Dokud se vám v soukromí nedaří taková agenda, můžete procházet životem docela v klidu.
T: Říkám tady klidně nespolehlivě pravdu. Rád to skrývám v ironii, ale ve skutečnosti je to pravda. Proto toho lidé o Billovi hodně vědí.
B: Jo…
T: V tom jsem fakt dobrej.
Jan: Mluvíš tolik nesmyslů, že není poznat, že tam bylo něco, co zní jako nesmysl, ale ve skutečnosti je to pravda… Další skvělá věc je, že vstřebáváš věci, které se dějí kolem tebe, v tvém profesním okolí, věci, které se prostě dějí. Když chodíš kolem… Když dvakrát týdně něco vyvěsíš, tak vstřebáváš věci od lidí kolem sebe a to, co říkají. Na povrch pak vyplouvají příběhy, které si částečně vytváříte sami, i když je zažili jiní lidé. Samozřejmě se ptám předem, protože nechci vykrádat cizí příběhy. Ale pokud je to dobrý příběh, rád je odkážu na sebe nebo naopak. Abych byl upřímný, v poslední době, protože díky Covidu jsme spolu hodně pracovali, poflakovali se a povídali si… musím říct, že jsem se dozvěděl spoustu nových věcí. Ještě mi zbývá pár nevyprávěných příběhů. Myslím, že ty jsi na tom stejně, Olli.
Olli: Ano. Ještě pořád jsou nějaké nevyřčené. Pak jsou tu chvíle, kdy se všechno zlomí a každou chvíli se začneme opravdu hádat.
Jan: Jo, to je pravda.
Olli: Například dnes. Po tomhle podcastu pokračujeme v nahrávání a já jsem si řekl, že na Jana zaútočím. To už můžu říct… (všichni se smějí) Že na něj zaútočím vážně, protože poslední díly byly klidně dobré… No, jednou jsem na něj zařval, ale to bylo kvůli nikotinu… ale dneska se chystám zaútočit, ale pak bude všechno v pohodě na několik dalších týdnů.
Jan: Jo.
Olli: Každou chvíli se děje tohle (Bill se snaží přerušit) Je to jako být ve vztahu: Sex je správný jen tehdy, když se čas od času také nenávidíte.
Jan: Dobrý podcast jako ohnivá láska. Nevím, nakolik jste toho jako sourozenci schopni.
T: Ano, to dokážeme! Rozhodně se dokážeme strašně hádat.
B: Někdy se hádáme tak strašně, že všichni odcházejí z místnosti a říkají: „Už spolu nikdy nepromluví.“ Nebo: „Jé, tohle už nikdy nevrátíš!“, ale…
Jan: Ale všichni vědí, že spolu zase budete mluvit. Jiná možnost není.
B: Nejpozději při objednávání jídla se podívám a zeptám se: „Co sis objednal?“. (směje se)
T: Vždycky si objednáváme to samé. Nikdy ne-
Jan: Vážně? Intuitivní?
T: Nikdy se na sebe nedokážeme dlouho zlobit.
B: Ne, jsme si tak podobní. Nemůžu se dlouho zlobit. Opravdu to nevydržím, možná tak šest hodin.
T: Ale…
B: Ale za těch 6 hodin jsem opravdu jako „vyškrtnu tě ze svého života. Už s tebou nikdy nebudu mluvit. Všechno oddělíme. Už není žádná skupina…“
Olli: Tak těžký?
T: Ano.
Olli: Takhle to tedy opravdu je?
B: To je opravdu jako kdybych řekl: „Už nikdy nevstoupíš do mého domu. Nebudeš… Řeknu mámě, že se musí rozhodnout, že zůstane jenom s jedním dvojčetem…“ A tak jsem se rozhodl. (Všichni se smějí) Ona spěchá přemýšlet o tom, s kým bude v budoucnu v kontaktu. Já samozřejmě vždycky vím, že vyhraju.
T: Ne, já jsem její nejoblíbenější syn. Moje matka o tom otevřeně mluví.
(Jan se směje)

KAULITZ KOLUMNA

B: Musíme – nemáme tolik času a nechceme vás zdržovat věčně, ale máme několik kategorií a máme Kaulitz Kolumna, tu – protože vždycky hrajeme ping-pong s drbacími časopisy. Nikdy s nimi nemluvíme a díky podcastu dostanou v podstatě každý týden hodinový rozhovor. To je šílené! Jak je to u vás, googlujete si někdy sami sebe, nebo – no, asi vám to někdo pošle, a pak si to třeba přečtete? My – hodně lidí nám to nevěří, ale před podcastem jsme se málokdy googlovali, nikdy jsme se na to nedívali, ale teď už to děláme od loňska a díváme se na to každý týden kvůli téhle kategorii. Existují časopisy, o kterých předtím nikdo nikdy neslyšel –
Jan: Znamená to, že bychom se teď měli googlit?
B: Ne, ne, jen se ptám, jestli si sami googlujete?
Olli: Abych byl upřímný, já se vůbec nevygoogluju, ale v posledních týdnech jsem se podíval na twitter. Já twitter nemám, ale i když nemáte účet, můžete se podívat, co píšou ostatní, a já jsem se podíval na některé věci, protože se týkaly některých témat, která lidi rozčilovala, tak jsem se chtěl podívat, co píší. Ale uvědomil jsem si, že by mi to nedělalo dobře, kdybych měl twitter, protože mám vždycky nutkání je kontaktovat, abych si věci vyjasnil. Ne proto, že by mě to bolelo, ale abych jim řekl, že to pochopili špatně, jako že jim je 21 a mně 48, tak ať si to vyjasníme. To by byla taková ztráta energie. Ale takový je svět, před internetem se lidi pomlouvali na schodech, a teď to dělají na twitteru, no už 15 let, to není nic nového. Ale právě proto si nevyhledávám informace na Googlu, je to ztráta času.
T: Nejsem na twitteru ani na facebooku ani na instagramu ani na ničem jiném, kontrolujeme jen ty šílené články, a tam jsou ty šílené-
B: Například Tag24.
T: Jo, Tag24.
Olli: Tag24, jo, to je asi jeden člověk, kterej sedí v nejzazším koutě Německa, možná v Greifswaldu, a má vlastní kancelář a píše věci a má třeba jeden lajk na twitteru.
Jan: Ale vypadá to, že nám všem leží v hlavě… Chci ještě něco dodat o Tag24, to je velká firma v Drážďanech.
Olli: Opravdu?
Jan: Mnohokrát jsem jel kolem, obrovský nápis ve městě, ale nepíšou jen pro Drážďany nebo východní Německo, ale pro celou zemi. Je to v podstatě bulvární časopis něco jako BILD. Myslím, že je to nejmladší bulvární časopis, který je docela úspěšný alespoň na internetu. Ale vidíme to i po podcastu, když si Olli například říhne, tak se tam píše: „Pomoc! Žaludeční problémy – má Olli Schulz rakovinu?“.
B: Člověk si ani neumí představit, co všechno píšou, Closer, Intouch, ale teď s podcastem je to ještě horší. Tom minulý týden vyprávěl historku o jedné akci, kde museli přesouvat jídlo na talíři, protože dělali mistrovskou očistu, nechtěli být nezdvořilí, a pak ti kluci z – Mane-, Maneskin?
T: Maneskin, ta italská rocková kapela.
B: Ta ze soutěže Eurovize, ano. A Tom říkal, že jsou roztomilí, a ta basistka se kvůli tomu smála, a tisk pak psal – všude „Tom a Heidi se smáli – tak ponižující“ nebo tak nějak.
T: Tady je „Na předávání cen se jim smály italské rockové hvězdy“.
B: Fokus říká: „Italské rockové hvězdy se jim na galavečeru smějí!“
Olli: Ale ono to ani není tak špatné, jen si říkáš, který chudák si to všechno musí vymýšlet.
B: Rozhodně.
Olli: Na USA se mi nelíbí, že když jsi tam celebrita a vyjdeš z restaurace, paparazzi tě prostě sledují. A kdyby se to stalo mně, tak nevím, jestli bych v určitém okamžiku taky nezačal být násilný, když jsem v soukromí.
T: Ano, to je tady nevýhoda.
Olli: V USA je to úplně jiná úroveň.
B: Ale myslím, že tady je to lepší, protože je aspoň vidíš a víš, že tam jsou.
T: Nejhorší jsou ti, kteří…
B: V Evropě, když jsme byli mladší, tak se prostě schovávali a druhý den jsi v patnácti otevřel BRAVO a říkal sis: „Sakra, teď už máma vidí, že kouřím!“
T: Tenkrát, když nás vyfotili během našeho prvního výletu na Maledivy, když nám bylo patnáct – a samozřejmě jsme rodičům neřekli, že kouříme – a my s Billem jsme tam seděli s našimi hubenými tělíčky, kouřili a pili. A BRAVO ty fotky koupilo, ale tu cigaretu a pití vyretušovalo, takže to naši rodiče neviděli.
B: Ale pak to vypadalo směšně, jak jsme takhle seděli v bazénu.
(všichni se smějí)
T: To vypadalo směšně, ale mohli jsme to před mámou ještě chvíli tajit. Ale jinak je to pravda, nejhorší je, když se schovávají a vy nevíte, že vás fotí. A pak – dostali tě někdy nahého v okně? Ne, že ne?
B: Nahého? Ne.
Jan: Ale Tome, pro tebe je asi mnohem větší problém, když někam jdeš se svou ženou, že? Ona je magnetem pro paparazzi. Billovi stačí přetáhnout přes hlavu klobouk a nikdo vás nepozná. Ale když jsi s Heidi, Tome, tak nemůžeš dělat nic, třeba nakupovat, že?
T: No ano, je to možné, občas je máme před domem, a pak nás prostě sledují, kamkoli jdeme. Ale teď – když jsme byli mladší, tak z nás neměli moc respekt, to je teď jiné. Někdy prostě vystoupím z auta, jdu za nimi a řeknu jim: „Jdu za mámou, dneska se nic neděje.“ A oni mě sledují. A někdy to zabere a oni prostě odejdou.
B: Těžký život celebrity, Tome.
T: Jo.
Olli: Ale je to taky těžká práce, i když ti chudáci sedí celý den v autě. Když se na to podíváš z jiné strany, ne z té, kde jsou otravní, tak je to hodně těžký život.
T: Jo, ale je to práce na hovno.
B: Ano.
T: To je ale na hovno práce, sledovat ostatní lidi.
Olli: Chudáci, opravdu, chudáci. A když je slyšíš mluvit, no, nejsou to zrovna nejchytřejší žárovky v bedně, nechci být arogantní, ale jsou to lidi, kteří si koupili kameru z celoživotních úspor a začnou sledovat lidi.
T: Jo, to je pravda. Kromě toho byl tenhle týden docela nudný, moc zajímavých věcí jsem v tisku neviděl, ale jedna věc mě opravdu potěšila, a teď jsem chtěl vědět, jestli jste taky sportovní fanoušci? Mám rád Bundesligu a také Formuli 1. A v roce 2023, Bille, přijede Formule 1 do Las Vegas.
B: Nemám zájem.
Olli: S Janem a se mnou jste tam určitě na špatné cestě, auta, která jezdí dvě hodiny dokola, to jsem nikdy nepochopil.
B: (křičí) PODÍVEJTE SE! Ti dva jsou spíš na mé straně!
Olli: Vidíš, McLaren nebo Ferrari vždycky vyhrajou, pak je to vždycky…
T: Ferrari nevyhrálo už celou věčnost!
Olli: Pak jsou tu lidi jako Mick Schuhmacher a ten druhý, pět let jsou to vždycky ta samá tři jména, pak se to změní, pak přijde Bernie Ecclestone v uniformě SS (pozn. překladatele: SS byla tajná služba v nacistickém Německu), pak je skandál a je to.
Jan: Max Mosley se prý minulý týden střelil do hlavy.
B: Tome, říkám ti, že Olli a Jan jsou spíš moji kamarádi než tví.
T: I s tím můžeme být kamarádi, já mám prostě v sobě hodně primitivní stránku, a proto se mi to líbí.
Jan: My máme taky primitivní stránku, jenom ne tak primitivní, abychom se dívali na Formuli 1. A když už jsme u toho, tak se na to podíváme.
Olli: Jsi z Magdeburku, samozřejmě máš primitivní stránku.
Všichni se smějí.
T: My dokonce nejsme z Magdeburku, ale z Loitsche – to je ještě horší.
B: Ale Tome, počkej, já chci udělat jednu věc, máme pro vás něco, co se dá roztřídit do kategorií, sladké, střední, extra ostré. Obvykle to děláme tak, že sladké je – ale všechno je dobré, všechno pozitivní, ale my to řadíme do kategorií tak, že sladké je nejslabší a extra ostré nejlepší. A my se tomu vyhýbáme!
Jan: Sladká, střední, extra ostrá.

SLADKÁ – STŘEDNÍ – EXTRA OSTRÁ

Olli: Jen říkám, že tyhle kategorie v podcastu jsme udělali jako první!
Jan: my jsme to všechno udělali!
Olli: Mluvit do mikrofonu, to jsme taky dělali jako první.
B: Dáme vám jen malý podíl z našich obrovských zisků.
T: Pak nám nic nezbyde.
Jan: Padesát procent je minimum.
T: Nemůžete si od nás vzít žádné peníze, musíme financovat náš životní styl.
B: Když jsem si přečetl, že Abou Chaker si od Bushida vzal 30% podíl, říkal jsem si, že bych raději měl smlouvu s ním než s naší nahrávací společností… (pozn. překladatele: Abou Chaker je šéf klanu v Berlíně a Bushido je německý rapper, který s ním uzavřel smlouvy a který se s ním nyní soudí, potřebuje policejní ochranu atd.)
T: Měli jsme uzavřít dohodu s Abou Chakerem!
Jan: (smích) Dohodu s Abou Chakerem!
B: Museli jsme se vzdát víc než 30 %!
T: Mnohem víc.
Jan: Myslíš tenkrát, ne?
B: Ano.
Jan: V dobách Tokio Hotel. smích.
T: U nás to ale byli producenti z Hamburku, ne klan.
B: Ti si vzali mnohem víc. Dobře, moje kategorie jsou pro Olliho, že?
T: Přesně tak.
B: Já nic neříkám, ale když jsi hudební policie, tak jsme si řekli, že to uděláme. Nejlepší lidi.
T: My nic neříkáme!
B: Dobře, takže Mark Forster, Lena Meyer-Landruth, Nico Santos.
Olli: Co mám… Dobře, tak kdo je sladký?
B: Sladký, střední, extra ostrý.
Olli: Všichni jsou sladcí.
(B a T se smějí)
Jan: Velmi diplomatické.
Olli: Já nemůžu… To je všechno taková průměrná hudba, kterou nikdy neposlouchám, nejspíš to všechno produkují stejní lidé, jsou dva producenti, kteří to všechno dělají – jeden z nich žije v LA, je z Hamburku, jak že se jmenuje?
Jan: Myslíš syna Rolfa Zuckowského?
Olli: Znáš ho? Jak že se to jmenuje…
T: Umm. Nevím.
Olli: Myslím, že to bylo ještě před vaší dobou.
B: My tady v LA vždycky utíkáme před Němci, takže… nevím.
T: Mám něco pro Jana, protože Jan je hudební fanoušek, stejně jako Bill, takže bych chtěl, abys nějak…
B: Dělám to s ním!
T: Dobře, udělej to s ním. Lví král, Hairspray, Kočky. To je pro mě mimochodem jako pro tebe Formule 1 – já muzikály vůbec nemám rád.
Jan: Dobře, Kočky jsou určitě sladké, střední je Lví král a extra pikantní je Hairspray.
B: Takže Hairspray je nejlepší?
Jan: Jo, to bych řekl.
T: Ty taky?
B: Počkej, počkej, co že to bylo?
T: Lví král, Hairspray, Cats.
B: Lví král, Hairspray, Cats, řekl bych…
Olli: Hairspray je pro mě sladký, to říkám jako někdo, kdo o tom moc neví.
B: Když jsem byl mladší, byl jsem velkým fanouškem Koček, máma měla CD a já je poslouchal celé dny.
Olli: Taky ses líčil jako Cats?
B: Ano.
T: Prostě šel na Halloween za kočku!
B: Ano, šel jsem za kočku z Cats.
T: Bill je kočičí člověk, má rád kočky.
Jan: Ale když se na to podíváš jako člověk, kterým jsi dnes, Hairspray je pro mě nezapomenutelný v muzikálovém dómu v Kolíně nad Rýnem s Maite Kelly a Uwe Ochsenknechtem, takže pro mě to bude vždycky extra pikantní! A Cats, pro mě to ten film zničil, abych byl upřímný.
B: Jo, pro mě taky, to bylo hrozné.
Jan: A Lví král, no, Trey Parker a kluci ze South Parku, Book of Mormon, udělali na to správnou parodii, to bylo hodně potřeba, Lví král je těžký, běloši vysvětlují Afriku světu. To není skvělé.
B: Když mi bylo třináct, ucházel jsem se o roli Simby ve Lvím králi. Opravdu jsem chtěl v tom muzikálu hrát. Kdybych nezpíval It’s raining Men v soutěži Star Search, byl bych Simbou. Opravdu jsem to chtěl.
Jan: Simba by nebyl možný, nejsi černoch, to není v pořádku.
B: To je pravda, ale na to jsem ve třinácti nemyslel! Ale máš pravdu.
T: Já mám ke Lvímu králi zvláštní vztah, protože naši posluchači už to vědí, moje přezdívka je Kingsley Mufasa.
Jan: Tvoje přezdívka?
T: Dobří přátelé mi říkají Kingsley Mufasa nebo prostě King Mufasa, protože King je zkratka pro Kingsleyho. Jaká že byla ta tvoje?
B: Ani nevím…

CO NEVÍM, TO MĚ NEPÁLÍ

B: Chtěl jsem dát pár tipů úplně na závěr. Viděl jsem Americkou vraždu a Špatného vegana. To jsou oba opravdu, opravdu skvělé seriály, Tome. Určitě by ses na ně měl jít podívat.
Olli: „Americká vražda“ je další dokument o vrazích na Netflixu, nebo co?
B: Jo, to je ono. Miluju dokumenty o vraždách.
Olli: Jo, taky se mi to líbí. Jo, dobře. Ale taky bych se rád na něco zeptal TOMA, protože se k nám ještě nepřipojil. Jeho velkou vášní je také fotbal.
T: Ano.
Olli: Co si myslíš o HSV?
T: Myslím, že HSV je vlastně skvělý klub. Ale vlastně bych si přál, aby se do Bundesligy dostalo St. Pauli… protože je to trochu rock’n’rollový klub… Ale nejúžasnější by bylo, kdyby se do Bundesligy vrátil HSV A St. Pauli. Myslím, že to je mega.
Olli: … to se asi nestane.
Jan: A Tome, upřímně. Už jsem tě tak často viděl v nějaké Instastory v dresu Bayernu. Řekl bych, že v tuhle chvíli bychom měli konverzaci raději ukončit. (Bill se směje)
T: Ale myslet si, že BAYERN je sračka, je trochu jako myslet si, že Tokio Hotel je sračka.
Olli: Ale o to přece nejde, že si musíš myslet, že Bayern stojí za hovno. (Bill se směje) Ale když jsi smolař, který opravdu pochází ze žumpy…
Jan: Ano.
Olli: … Takže z Magdeburgu a tak dále. A pak si vyboxuješ cestu na vrchol, jako se to povedlo tobě. To je styl Kaie Pflaumeho. Že vy východní Němci si nějak pořád myslíte, že se musíte vzrušovat nad velkými, (Dvojčata se smějí) kapitalistickými věcmi. Upřímně řečeno…
T: HEJ. Ale to není tak úplně pravda. Bayern je taky jako HSV. Jeden z klubů, které jsou tu od začátku.
Jan: Počkej, počkej. A Bayern Mnichov je jako HSV od začátku… Prosím tě, Tome. Upřímně… Tome…
Olli: To je jako kupovat Nike po pádu zdi. (Jan a Bill se smějí) Upřímně… ne… Tome, chci se tě zeptat…
T: Ne, ale podívej. Bavoři mají… když se podíváš na celou historii Bayernu, tak to víš. Prošli si těžkými časy…
Olli: Uli Hoeneß byl 1,5 roku ve vězení.
T: Ne, tak jsem to nemyslel. To je novější historie. Myslím opravdu v minulosti. Taky jako Uli Hoeneß tenkrát před celou tou věcí s vězením. A jak se ho potom lidi zastávali a tak dále, to všechno chápu.
Olli: Od té doby, co jsem se narodil, je Bayern Mnichov na vrcholu. Od roku 82 vyhrávali mistrovství téměř pravidelně každé dva až tři roky. To je blbost.
T: To není pravda.
Olli: Narodili se se „zlatou lžičkou v prdeli“.
T: Ne, to není pravda. To není pravda. Mimochodem, můžu ti také doporučit jeden podcast (Bill se směje), a sice… jak že se to jmenovalo?
Jan: Uli Hoeneß.
T: „11 přátel“, myslím.
Olli: Uli Hoeneß – Podcast. (směje se)
T: Přesně tak, myslím, že to bylo o Uli Hoeneßovi. A celý ten příběh je opravdu skvělý podcast.
B: Myslím, že to prostě všichni děláte jako já. Vůbec vás to nezajímá. Já bych nevěděl, jestli…
T: Když se trochu vyznáte ve fotbale, tak jste taky fotbaloví fanoušci.
Olli: Já o fotbale vím, ano.
T: Ano.
Olli: Ale musím být upřímný. Co si myslíte o mistrovství světa ve fotbale v Kataru?
T: Ano, samozřejmě se mi to vůbec nelíbí. Samozřejmě se mi nelíbí, že…
Olli: Slyšel jsi prohlášení Thomase Müllera?
B: Ne. Cože? Vyprávějte: Müller se na to ptal.
Olli: Řekl: Müller: „Ano, můj Bože. Neměli by všichni dělat takový povyk. A v některých zemích stále nejsou žádná práva pro ženy. Můžeme být rádi, že to máme tady.“
A já už si říkám: Mlč, Thomasi Müllere. Opravdu. Hraj fotbal a otevři si obchod Nike nebo Adidas, ale neříkej lidem o svém pohledu na svět.
B: Stejně by neměli dávat rozhovory.
T: Zrovna jsem chtěl říct: rozhovory s fotbalem jsou vždycky těžké.
Olli: Vždycky je to těžké.
T: Komu fandíte, HSV nebo čemu?
Olli: Werderu Brémy a HSV, ano.
Jan: Takže dva kluby. Myslím, že to je v pořádku. I když rivalita mezi Werderem a HSV je mnohem horší než mezi St. Pauli a Werderem. Myslím, že je v pořádku být fanouškem HSV. Chápu to.
T: Ale není to stejně na hovno i obráceně…?
Olli: Taky můžeš fandit Werderu. To musím říct taky.
T: … stejně nudné je to i obráceně, protože pak vždycky prohraješ? (směje se)
Jan: Ano, prohráváte… Jsme na druhém místě v Bundeslize, právě teď.
Olli: A Werder nejspíš taky postoupí.
Jan: Ano, to si myslím taky.
T: Mhm.
B: Ano, no, chtěl jsem to zopakovat: Takže „Americká vražda“, super Olli, jestli se rád díváš na něco takového, tak se dívej i na tohle. Trvá to jenom hodinu, pak se na to dívej a přemýšlej takhle: Pořád máš tolik otázek. Vůbec jsem nemohl usnout, protože jsem si říkal: Cože? A taky ten chlapík, Chris Watts. Ten hlavní chlap, ten taky vypadá úplně sexy.
Taky úplně sexy chlap. Který vypadá tak normálně. Nechci zatím nic prozrazovat, ale podívejte se na tohle. „Americká vražda“ je skvělá. Právě jsem se dívala na „Bad Vegan“. Je to taky konspirace.
Žena, která podvádí kvůli milionům, a pak se jí podaří utéct s chlapem. Byl to taky velmi moudrý příběh, velmi zábavný. A pak jsem se taky chtěl podívat na film… Nevím, jestli jste ho viděli: „Lékořicová pizza“ byl moc fajn film. Myslím, že dostal i Oscara.
T: Neviděl jsem ho.
B: Myslím, že to bylo moc hezké. A kromě toho: Jan a Olli, můžete nám teď dát něco do playlistu.
T: Ano.
B: Jestli teď něco máte, tak spontánně. Nevím, jaká je vaše situace. Tome, už můžeš, jestli o tom ještě chtějí přemýšlet…
T: Dám tam písničku od Willa Smithe… ehm, nesmysl, ne, promiň. (Jan a Tom se smějí)
Dám tam písničku od … protože Billie Eilish a její bratr vyhráli za písničku pro Jamese Bonda…
Jan: Mhm, ano.
T: … ta se mi moc nelíbila. Moje absolutně nejoblíbenější bondovská píseň je vlastně „Another Way to die“ od „Jack White“ & „Alicia Keys“. Myslím, že je mega. Taky se ti líbí, nebo si myslíš, že je na nic?
Olli: Já si taky myslím, že je úžasná.
T: Je to super, myslím, že je to super písnička.
Olli: Tak já přidám ještě jednoho německého interpreta. Pochází z okolí Hannoveru. Myslím, že z Celle. Jmenuje se Lisa, její jméno je „youareslowlykillingme“. A vím, že bývala velkou fanynkou Tokio Hotel.
B: Slyšel jsem to. Poslal jsi mi to a já to slyšel. A mysleli jsme si, že je to fakt dobrý. A dnes ráno jsem se kupodivu probudil s chytlavou melodií z jejich písničky. A taky nás to napadlo: Tohle taky zní hodně podobně jako naše první album v „more Grunge“.
Olli: Přesně tak, více Grunge. A já vím, že vaši hudbu rozhodně milujete a jste nebo jste byli jejími velkými fanoušky. Myslím, že stále. A my se zdravíme s Lisou a chytáme se její nové písničky: „I hate you“ je její název. Vyšla dnes. Dáme ji na seznam. Myslím, že je to nový interpret. Myslím, že je jí devatenáct nebo tak nějak. A já jsem její skutečný fanoušek. Dám ji na seznam.
T: Super.
Jan: Já tam dám „Baby“ od Donnieho a Joea Emersonových. A jen tak, protože můžu, od Black Sabbath: „Planet Caravan“.
Olli: „Planet Caravan“ je skvělá písnička. To je jedna z mála balad, které Black Sabbath udělali.
T: Taky si myslím, že je skvělá.
Jan: Myslím, že je to taková skvělá písnička na noční jízdu po dálnici.
Olli: Že ji znáš. To je láska mezi Janem a mnou.
T: To je láska (směje se).
Olli: Což mě někdy překvapuje. Kde já si myslím, že uprostřed toho: To je super, že to teď děláš.
T: Jo, to je stejně super, protože jste oba totální milovníci hudby. V podcastu jsem si všiml.
B: To bych ti tak rád řekl… Zajímalo by mě, co si o „nich“ myslí. Zatím to nesmíme říct a pak bychom to možná mohli napsat na Twitter. Děláme společně featuring s jednou německou kapelou. A mě by to strašně zajímalo a děláme písničku v němčině…
T: Ano, ale to ještě nesmíte říct.
B: Vyjde to v květnu.
Jan: Takže když to vypípáš a neřekneme, kdo to je. A nikomu to neříkejte…
Olli: Je to „Clueso“, protože jsem tě s ním viděl v jedné Instastory.
B: Ne, neviděl. Ne, je to: „………“.
Olli: Aha, skvělé!
Jan: Všechno v pořádku. Úplně v pohodě!
B: Takže to je „……“, kde hostuje Tokio Hotel, a my tu písničku děláme společně. Je to fakt dobrá písnička.
Jan: Skvělý. Pěkné pozdravy.
Olli: Jsme docela dobří. Určitě. Skvělý nápad! Co patří k sobě, roste společně.
A já na to vždycky moc žárlím: Teď přichází můj… oba vypadáte jako skutečné rockové hvězdy, ne. (Bill se směje) Tom vypadá jako basák z devadesátých let, z kapely jako „Corrosion of Conformity“. A ty, Bille, prostě vypadáš jako dokonalý frontman. To se vážně musí říct. Co vám ještě chybí, je „úžasná deska“. (Bill se hlasitě směje)
B: TO JSEM VĚDĚL! (Někdo se zasměje) Já to věděl.
Olli: Vy oba vypadáte… a já minule… mysleli jste si, že je to ode mě trochu hnusné, ale já vám fandím. Nejenže se mi líbíte, ale líbí se mi na vás i spousta věcí. Tak to vůbec není. Ale říkám si, že když vypadáte tak skvěle jako vy dva, tak vlastně musí existovat deska, která všechno unese za tři roky. A já vám to ze srdce přeju!
B: Už se to blíží!
Jan: Když nevíš, co bys měl dělat za muziku: Zeptejte se Olliho, ten má ještě tři, čtyři, pět desek, co se mu válí. Ty desky z vás udělají superhvězdy. (Tom se směje)
B: Proto jsem to chtěl říct předem, protože máme fakt dobrý desky a cítím se fakt dobře. A já se strašně těším. Olli, vždycky mi můžeš říct: Ne, pořád si myslím, že to není tak super.
T: S každým vydáním zůstaneme v kontaktu.
B: Ano, zůstaneme v kontaktu.
T: A pak se tě zeptáme, co si o tom myslíš.
Olli: Hele, to není tak… víš co?: Neříkám to ze zlomyslnosti nebo tak něco. Ale protože jsem její fanoušek. A na konci můžu prostě říct: Jestli jsou lidi, které mám opravdu rád, tak jste to vy. A já i Jan vám určitě přejeme všechno nejlepší a hodně úspěchů. A abychom s vámi v LA vždycky dostali pokoj pro hosty.
T: Ano, to vždycky dostanete.
Jan: Kdybyste byli někdy v Pulheimu nebo tak něco, tak mi zavolejte/zazvoňte. Pak se u mě můžete vždycky zastavit. Ale to samé od vás očekávám i v Los Angeles (smích).
B: Rozhodně.
Olli: V Berlíně v Grunewaldu jste vždycky vítáni.
B: Tak počkejte… Musím… Můžu se vyfotit…?
Jan: Samozřejmě, připravili jsme speciálně pro vás…
Olli: Spusťme závěrečnou hudbu.
Jan: Zapněte hudbu „Fest und Fluschig“, závěrečnou hudbu. A pak zmizíme v dalším podcastu. Zpátky do díry, ze které jsme vylezli. A vás dva necháme samotné v půvabném světě Hollywoodu. A my jsme zvědaví, jak to dopadne. Je středa, vaše show. Pořad je vždycky ve středu.
B: Ano, ve středu. Ano.
Jan: A právě teď budeme nahrávat pořad, který ale poběží tři dny před vaším pořadem.
T: Přesně tak.
Jan: To znamená, že poslední vydání „Fest und Flauschig“ bylo natočeno až po tomto pořadu.
T: Přesně tak.
Jan: A máme také program „Fest und Flauschig“, který je aktuální.
T: Přesně tak. Protože vždycky potřebujeme trochu delší čas na jeho úpravu. Protože jsme mimo jiné vystřihli, že si myslíte, že naše hudba je na hovno.
B: Ano, to všechno z toho vyleze. (Dvojčata se smějí)
Jan: Pff.
Olli: To jsem neřekl. To jsem vůbec neřekl. (Bill se směje)
Jan: A taky teď máme v pozadí nějakou hudbu. A to je opravdu těžké vystřihnout – aniž by to bylo super nápadné.
B: Aha, dobře. Ano, to je dobré, to je chytré.
T: To je chytré.
B: Děkuji, že jste s námi.
T: Ano!
Jan: Moc děkuji za pozvání. Jsme velmi rádi, že jsme se s vámi oběma mohli setkat téměř osobně.
Olli: Pozdravujte ode mě Heidi, jsme stejný ročník.
T: Ano, (Jan se směje) to určitě udělám.
B: Bude vám příští rok padesát?
Olli: Ne, až příští rok. Myslím, že Heidi se narodila v roce 1973. Já jsem taky ročník 1973.
T: Příští rok jí bude padesát.
B: Příští rok jí bude padesát.
Olli: Nesmysl, neznáš datum Heidina narození.
T: Bude jí teď v červnu… bude jí…
B: 49.
T: 49. A příští rok jí bude padesát.
Olli: Nesmysl, narodila se 1. června 1973. Je jí 48 let.
T: Ano, ale teď jí bude 49.
B: Teď jí bude 49 let.
Jan: Olli, příští rok ti bude padesát. Musím si promluvit se svým manažerem. (Tom a Jan se smějí)
Olli: Přijdu k vám na malou botoxovou kúru.
Dvojčata: Ano!
T: S radostí.
B: Pojď, uděláme si všichni společně pár výplní, trochu botoxu.
T: Známe nejlepší plastické chirurgy.
Jan: Jo, mega! (Bill se směje) Ahoj.
B: Díky.
Olli: Ahoj.
T: Díky. Opatrujte se.

OUTRO

B: Huh, mause. Porušili jsme všechny naše tradice.
T: Dneska bylo všechno jinak.
B: Teď se na chvíli sebereme. Tak to bylo moc hezké. Byli jsme trochu nadšení. Měli jsme tu Jana a Olliho. Bylo to super, že to udělali. Nebo co si myslíš?
T: Docela hezké. Myslím, že to bylo opravdu dobré. A myslím, že jsme si našli nové přátele.
B: Ano, chtěl jsem se tě zeptat: Co si o tom myslíš? Opravdu dobří přátelé?
T: Ano, opravdu dobří kamarádi… zapojil jsi mě do sportu. To mi bylo nesympatické.
B: Jo, to se jim na tobě taky nelíbilo.
T: Málokomu se to na mně líbí…
B: Takže ta věc s Bayernem tomu udělala další zářez…
T: Ano, ale to přece každý ví. Já si za svým klubem stojím.
B: Dobře. Ale myslím si, že se mnou cítí větší pouto. Hodně lidí to cítí stejně. Já jsem to oblíbenější dvojče (směje se).
T: Ano, v posledních týdnech jsem trochu ztratil. Musím se vrátit do správných kolejí.
B: Ano, takže se s nimi v každém případě chci přátelit. Protože si myslím, že teď zůstáváme v kontaktu.
T: Ano, já také. Jo, zůstaneme v kontaktu.
B: Jo, zůstáváme v kontaktu.
T: …a „budeme vás informovat“.
B: „Dáváme vám vědět, co se děje“ a tak dále. Nejdřív musím říct: Ani dnes jsme nedělali „Durchgekaulitzt“. Protože jsme byli strašně zmatení. Stalo se toho tolik. Tolik jsme toho probírali.
T: A hlavně Olli a Jan mají taky hodně práce. Pilné včelky.
B: Ještě musí nahrát svůj podcast. To znamená, že už je deset večer… Nechtěli jsme je zdržovat déle (od jejich práce). Samozřejmě jsme dostali vaši zpětnou vazbu. Taky jsme si toho hodně zapsali. Budeme o tom diskutovat příští týden. Možná tu kategorii trochu prodloužíme.
T: Musíme všechno dohnat.
B: Všechno dohnat a prodiskutovat. Uf, já jsem vážně opilý. Vypil jsem všechno šampaňské. Aha!
T: Dobrá kapka.
B: Vypil jsem jen tu dobrou kapku. A pak jsem chtěl říct: Samozřejmě, že nám pořád můžete psát. Chceme to vědět: Co si myslíte o Ollim a Janovi atd.?
Nebo co nám chcete dát? hey@kaulitzhills.com. Mimochodem, minulý týden jsem to řekl špatně, ten e-mail. Takže ještě jednou: Dobrý den, dobrý den, hey@kaulitzhills.com je správný e-mail, vše nám můžete poslat na „durchkaulitzen“. Dejte nám zpětnou vazbu. Jak jste to našli a tak dále. Můžete nám také napsat na Instagram: „kaulitzhills.podcast“ je náš handle. Pište na DM. Samozřejmě se k věcem vyjadřujte. Co tam můžete dělat. A samozřejmě jako vždy lajkujte & sdílejte náš podcast.
T: Hodnoťte.
B: Hodnocení se tomu říká. Ano, přesně tak. Hodnotit, sdílet.
T: Ne, můžete ho také lajkovat.
B: Stáhnout. Ano. Takže všechno, co s tím můžete dělat. Prosím, udělejte to ještě jednou. V opačném případě: Všem posluchačům „Fest und Flauschig“ děkujeme, že nás posloucháte. Pravděpodobně jsou teď noví.
T: Přesně tak. Vítejte v našem pořadu.
Dvojčata: Vítejte (Tom se směje)
B: Vítejte vy „Kaulquappen“. (směje se)