autor: Lauinka
Když ráno dorazil před agenturu, měl co dělat, aby se znovu nerozbrečel. Úspěšně se vyhnul rodičům. Byl za to rád, nerad by jim vysvětloval, proč má oči takhle opuchlé a na tváři ten bolestný výraz. Stál na protějším chodníku a díval se na tu obrovskou budovu před sebou. Když do ní vcházel první den, myslel si, že je uvnitř jen šeď, ale našel tam i tu nejjasnější a nejkrásnější barvu na světě. Ale i ta se stala šedí. Ne, ještě tmavší barvou. Stala se z ní jen černá matná šmouha v jeho mysli.
Rychle rozmrkal další slzy, nadechl se a prostě vešel dovnitř. Snažil se nahodit lehký úsměv a dělat, že je tohle klasické pracovní ráno. I když uvnitř umíral, nechtěl dávat nic najevo. Nápor otázek by teď nezvládl.
„Ahoj, Jay Jayi,“ usmál se na svého kolegu a odložil si svoje věci. Jay Jayi hned spustil, co měl na srdci. Bill se ho snažil poslouchat, ale když koutkem oka uviděl přicházet Toma, přestal nadobro vnímat, co mu ten muž říká. Tom mu věnoval letmý chladný pohled, než se znovu zadíval před sebe. Z toho pohledu ho silně píchlo u srdce, až si automaticky položil ruku na místě, kde mělo bít. Ztěžka se nadechl a rozmrkal slzy.
„Promiň, já… musím něco vyřešit,“ usmál se na Jay Jaye, který na něj překvapeně hleděl. V noci o tom všem přemýšlel. Plakal a přemýšlel, co by měl udělat. Potřeboval si s Tomem promluvit, musel mu vysvětlit úplně všechno. Nejistým krokem zamířil k Tomově kanceláři. Viděl, jak sedí u stolu za počítačem a vypadá poněkud ztrápeně. Znovu ucítil slzy ve svých očích, ale nakonec zaklepal a vešel.
Tom se na něj podíval, v jeho pohledu nešlo číst. Nebyly v něm vůbec žádné emoce, takhle Toma ještě neviděl, a aby řekl pravdu, děsil ho ten pohled. Nutil ho cítit tu obrovskou vinu, nutil ho chápat, že to on sebral všechny jeho pozitivní emoce a zničil je.
Pomalu zavřel dveře a došel až ke stolu, kde Tom seděl. „Tome, dnes jsem nemohl spát. Chtěl bych ti všechno říct. Vím, že to nechceš slyšet, ale dovol mi ti to vysvětlit. A pak už se mi nemusíš podívat do očí, pokud nebudeš chtít,“ spustil rychle, dokud cítil špetku odvahy. Tom se k němu na židli otočil, ale nedíval se na něj.
„Vše jsem už řekl… nerozuměl jsi?“ Rychle k němu zvedl oči, a pak je zase sklopil.
„Rozuměl,“ přikývl na souhlas. „Ale já chci mluvit o sobě, Tome,“ namítl a zadíval se na něj.
„Já nechci slyšet jediné tvé slovo,“ zakroutil hlavou.
„Musíš mě vyslechnut, já… neřekl jsem totiž všechno,“ znovu cítil slzy razící si cestu přes tváře.
„Nevěřím ti a… nechci slyšet zase nějaké lži,“ znovu se na něj krátce podíval. „Můžeš jít?“ Zeptal se ho rychle a kývl ke dveřím.
„Vím, že jsem udělal velkou chybu, ale tehdy jsem tě neznal,“ vzlykl a snažil se zachytit jeho pohled. Avšak marně.
„Bille… půjdeš konečně?“ Řekl mu znovu a kývl opět směrem ke dveřím.
„Tome, prosím,“ zkusil to znovu černovlásek.
„Budeš mě oslovovat pane Tome,“ řekl mu ještě rychle. Bill chtěl něco říct, ale do kanceláře vešla Jane.
„Tome? Kdy si přijel? Jsi tady už dlouho?“ Zeptala se ho zmateně a upravila si nějaké desky ve svých rukách.
„Jdi, Bille,“ kývl znovu ke dveřím a zadíval se na desku stolu.
„Pane Tome, až budete mít čas… rád bych s vámi mluvil,“ zašeptal mu ještě rychle. Jane se na něj podívala a trochu nakrčila čelo.
„Slyšel jsi? Tom ti řekl, že máš jít, neslyšel jsi?“ Zeptala se ho nechápavě a Bill jen přikývl.
„Dobře, pane Tome,“ vydechl a zamířil rychle pryč. Nechtěl, aby Jane viděla, že pláče.
Když tam Jane zůstala s Tomem sama, rovnou se k němu otočila.
„Kdykoliv k tobě přijdu, je tu Bill. Opravdu si svoje zaměstnance moc pouštíš k tělu,“ povzdechla si trochu. Tom na tyhle připomínky neměl náladu. Zvedl k ní hlavu a zadíval se na ni.
„Co je Jane?“ Zeptal se trochu chladně.
„Chtěla jsem, abychom se podívali na hodnocení kreativní skupiny. Podíváš se na to?“ Podala mu jednu ze složek a Tom se na židli přišoupl blíž a rovnou se do toho začetl. Naštěstí toho moc nebylo.
„Fajn… je tu ještě něco, co jsem neviděl?“ Zeptal se jí, když prošel i poslední ze složek.
„Ne, to už je všechno,“ zakroutila krátce hlavou Jane. Zadívala se na Toma a trochu nakrčila čelo. „Je ti dobře?“
„Jo… v pohodě,“ přikývl. „Dej dohromady kreativce a já se mezitím podívám do archivu,“ rovnou se zvedl na nohy a vyšel z kanceláře.
***
„Vůbec se mi do agentury nechce,“ povzdechl si Andreas, když zaparkoval. Koukl se na Miu a zůstal sedět na místě.
„Andy, on ale není majitelem firmy. Nenech se nějak zastrašovat. JRT Holding jsi přivedl ty. Díky tobě se agentura postaví na nohy,“ snažila se mu dodat sebevědomí a usmála se na blonďáka. Ten se na ni jen díval. Pak uhnul pohledem a vystoupil z auta. „Udělá scénu,“ řekl jí a vnitřně byl připraven na to, co se za okamžik nejspíše stane.
„Tak ať si ji klidně udělá. Co si jenom o sobě myslí? Tobě ta firma patří minimálně stejně tak jako jemu,“ pohladila ho po hrudi. „Nedělej si žádné starosti,“ pohladila ho po tváři.
„Dobře, jdi napřed, já přijdu,“ řekl jí. Mia přikývla a lehce ho políbila na rty, než zamířila dovnitř. Andy nějakou dobu stál venku a snažil se uklidnit.
Mia zamířila rovnou dovnitř s úsměvem na rtech. Potkala Jane a Toma a věnovala jim široký úsměv.
„Dobré ráno, máme poradu?“ Zeptala se sladce.
„Účastnit se jí nemusíš,“ odpověděl jí chladně Tom.
„Jsem v této věci poradce,“ připomněla mu.
„Pokud bude potřeba, tak tě zavoláme,“ znovu se na ni tvrdě podíval. „Teď běž, prosím, do své kanceláře.“
„Běž a počkej ve své kanceláři, Mio, možná tě požádáme o radu, možná ne,“ ušklíbla se nadšeně Jane a byla ráda, že na Miu konečně došlo.
„Dobře,“ přikývla na souhlas a podívala se na Toma. „Pokud budu třeba, zavolej mi.“ S tím raději vyklidila prostor, protože se tu opravdu nechtěla dohadovat.
Tom chtěl už zamířil do archivu, když si všiml Andrease, jak pomalu míří k němu. Zatnul čelist a jen ho sledoval. „A ten tady dělá co?“ Řekl si spíše jen tak pro sebe. Jane se na něj nechápavě podívala a pak se podívala na Andrease. Nějak nerozuměla té otázce. „Co tady děláš?“ Vykřikl hned, a i Mia se zastavila v půli kroku, aby si to divadlo nenechala ujít. „Jak se opovažuješ sem ještě chodit, hm?! Vypadni!! Dělej! Neslyšel jsi nebo co?“ Dál hystericky křičel, až se na něj všichni ohlédli. Bill zrovna vyšel z toalety, kde upravoval svůj make up, když zaslechl ten křik. Šel blíž, aby se podíval, co se děje.
Andreas došel klidně až před Toma a podíval se mu do očí. „Koho tady vyhazuješ z firmy, hm? Mám tu minimálně stejný podíl jako ty,“ začal zostra a dal mu najevo, že se ho vůbec nebojí.
„Poslouchej, Andy, firma nefirma, já to tady rozmlátím, jestli okamžitě neodejdeš. Takže vypadni! Běž!“ Znovu zakřičel a měl sto chutí mu dát pěstí. Ale ovládal se a doufal, že jeho bratr bude rozumný a vážně odejde.
„Ty vážně nejsi normální. Teď odejdu, ale z firmy mě nevyhodíš, Vrátím se,“ řekl mu do obličeje, a pak se klidně otočil a zamířil pryč. „A prober se!“ Zavolal za ním ještě.
„Nevracej se!“ Zakřičel za ním Tom. „Tak honem… všichni zpět k práci,“ vydechl Tom, jako by se nechumelilo. Bill jen vykulil oči a raději rychle zmizel do archivu, kde měl práci.
***
„Připravil jsem ty šanony. Označil jsem ty pro paní Jane a udělám ty pro pana Toma,“ řekl Jay Jayovi, když za ním došel do archivu.
„Co to zase děláš? Před chvílí ti vyndal, snad chvíli počkáš, ne?“ Snažil se ho trochu zastavit.
„Nemůžu čekat. Musím s ním neodkladně mluvit,“ trval si na svém Bill.
„Bille… moc to hrotíš, víš? Co kdybys dal výpověď na vlastní žádost, protože tě stejně vyhodí,“ navrhl mu rychle Jay Jay. Bill si jen povzdechl a zavřel oči. Vzápětí je zase rychle otevřel, když kolem nich prošel Tom a rovnou zamířil k jedné z polic. Jay Jay mrkl na Billa a raději vyklidil prostor.
„Pane Tome…“ pokusil se říct, ale Tom jen vzal jednu ze složek a chtěl odejít. Bill ho rychle dohonil a chytil ho za ruku, aby ho zastavil. „Já jsem nic neukradl. Ty peníze padly na dluh.“ Vysvětlil mu rychle, ale Tom jen pokýval hlavou a chtěl znovu odejít. Bill ho však znovu zadržel. „Vyslechneš mě?“ Zeptal se ho a Tom se zastavil. Otočil se k němu, ale nepodíval se na něj. „Podívej… neřekl jsi, abych odešel. Vím, že nechceš, abych odešel,“ podíval se na něj a Tom se pomalu otočil a podíval se mu do očí.
„Neřekl jsem to jenom proto, že firmě dlužíš. Vzal sis peníze od Andrease, a teď ti to strhávají z platu. Jistě si poradíš s jejich vrácením, že?“ Řekl mu trochu ironicky a zvedl od něj oči, aby si utřídil myšlenky. Pak se na něj znovu podíval. „Nikam nepůjdeš, dokud ten dluh nesplatíš, a potom si dělej, co chceš,“ řekl mu tvrdě. Naposledy se na něj podíval a zamířil pryč.
Bolelo ho srdce, říkal věci, které nechtěl říkat. Ne jemu, ne osobě, kterou nade vše miloval. Praštil složkou o sůl a opřel se rukama o stůl, aby se mohl nadechnout. Cítil neskutečnou stísněnost. Ztěžka dýchal a snažil se uklidnit. Dvěma prsty si zamáčkl slzy, které ve svých očích pocítil. Měl chuť něco rozbít, křičet. Ale věděl, že by mu to stejně nepomohlo.
Tolik lidí už ho v životě zklamalo, tolik lekcí už od života dostal, ale nikdy by nečekal, že tady, kde se cítil nejbezpečněji, kde měl rodinu a kde zůstalo i jeho srdce po všech těch cestováních, mu život zasadí takové rány. Prvně Robert, pak Andreas, a nakonec i ten, kterému důvěřoval ze všech nejvíc, Bill. Ti všichni mu tolik ublížili. Komu tedy měl věřit? Sám sobě? A mohl po tom všem ještě sám sobě vůbec věřit? Co když jeho mysl byla dokonale podvedena, že on už nikdy nebude mít víru? A co když ji nenajde ani sám v sebe?
***
Bill si udělal čaj a zamířil s ním před agenturu, aby se nadýchal trochu vzduchu. Byl zničený z toho, co mu Tom řekl. Už mu na něm opravdu nezáleželo. Sedl si na betonovou zábranu a povzdechl si. V tom se rozezněl jeho telefon. Podíval se na displej a jen neochotně hovor přijal.
„Ano, pane Andreasi? Proč mi voláte? Já už vás nikdy nechci slyšet,“ okamžitě spustil do telefonu.
„Viděl jsi, co jsi všechno způsobil? Mluvil jsi s bratrem, aniž by ses mě zeptal,“ okamžitě mu řekl ostře.
„Viděl… jak jste se z toho vykroutil,“ řekl mu ironicky a zakroutil si pro sebe hlavou.
„Ty mého bratra neznáš. My jsme skončili… Jak ty, tak já. Už ani slovo o fotografických licencích. Nebo,“ nedokončil věty a vydechl.
„Nebo?“ Zeptal se ho Bill vytočeně.
„Nebo udělám něco, co už nepůjde vrátit,“ vyhrožoval mu.
„Všechno to promyslím,“ odpověděl mu jen a hovor ukončil.
***
Porada kreativců byl jeden velký zmatek a chaos. Bill nedokázal vnímat dění kolem a podepřel si hlavu rukou. Zakázal si dívat se Tomovým směrem. Kreslil si nějaké obrázky do sešitu, aby svoji hlavu dokázal zaměstnat. Bylo to těžké, tak strašně těžké. Muž, kterého miloval celým svým srdcem, seděl jen pár metrů od něj a nemohl udělat nic. Znovu se mu chtělo plakat, ale ovládl se.
„Jak řekl Tom, zákazníci od nás očekávají reklamu zamřenou na dobrodružství. Chci slyšet vaše nápady,“ zkusila znovu Jane, aby se porada někam pohnula.
„Pohled na auto na horské cestě…. Například jak se drápe nahoru,“ navrhl někdo z týmu.
„Ne… moc klasické,“ odmítla to hned Jane. „Další,“ vydechla a slova se ujal Jay Jay.
„No… vidíme auto na horské cestě, škrábající se nahoru. To je dobré,“ lehce kývl na souhlas. „Ale něco k tomu ještě přidáme. Co kdyby najednou sletělo z útesu? Pasažéři toho auta zůstanou uvězněni uvnitř a napadne je dravá zvěř. Láká je to čerstvé maso. Dáme tam ty zvířata pomocí CGI… přidáme jejich zvuky,“ pak napodobil něco jako vytí vlků nebo něco podobného. Tom se držel, aby se nezačal smát a Bill zvedl oči a musel se tiše zasmát taky. Bylo to tak absurdní, že se nešlo nesmát. „Řvou, a tak se nám podaří dostat bezpečnost auta do předního plánu. A takhle to představíme zákazníkovi a mohlo by to fungovat.“ Usmál se a Jane se na něj hned podívala.
„Dobře… necháme skutálet auto z hory. Natočíme nehodu… úžasný nápad, opravdu,“ odpověděla mu ironicky. „Tu firmu tím jednoduše potopíme. To ses zbláznil? Další nápad,“ zakroutila jen hlavou a podívala se na zbytek lidí.
„Slečno Jane, co extrémní sporty?“ Zkusila navrhnout Nancy. „Dělají každý den jinou šílenost, že ano?“ Usmála se a Tom se znovu musel uculit. Bill si toho hned všiml, ale rychle sklopil hlavu ke svému sešitu.
„To je pěkné, ale je velmi důležité, jak to propojíme,“ přikývla a zamyslela se. Pak se otočila směrem k Billovi, který vypadal nepřítomně. „Bille? Nemáš nějaký důmyslný nápad, který by nás na tomhle meetingu zase překvapil?“ Pokračovala Jane, ale Bill stále nevnímal. „Bille, mluvím na tebe,“ zamračila se a Jay Jay do něj nenápadně šťouchnul. „Bille, co ty na to?“ Zeptala se ho znovu.
„Pardon,“ zvedl k ní oči. Všiml si, že ho pozoruje i Toma.
„Tak si říkám, že tvoje stáž se blíží ke konci. Jestli se chceš v této agentuře stát textařem, musíš alespoň poslouchat meeting,“ pustila se do něj hned Jane.
„Máte pravdu… Omlouvám se,“ rychle zavřel svůj sešit.
„Všichni jste nějací ztuhlí, nechápu to. Dáme si desetiminutovou přestávku na kávu. Pak se tady zase sejdeme, co myslíš, Tome?“ Otočila na něj hlavu, ale Tom vypadal poněkud mimo a ztraceně ve svých myšlenkách.
„Dobře,“ jen mechanicky přikývl na souhlas.
Všichni se pomalu zvedli a Tom věnoval Billovi další pohled. Jejich oči se na chvíli střetly, když je vyrušil znovu hlas Jane.
„Stůjte! Nehýbejte se… rozmyslela jsem si to, protože potom bychom se do toho zamotali a uděláme to takto… Každý napíše svoje nápady, a potom je zase společně probereme,“ navrhla rychle a podívala se znovu na Billa.
„Bille… nechtěl bys nám donést kávu? Vypadá to, že jsi ten meeting stejně neposlouchal,“ pokrčila rameny a Bill hned přikývl na souhlas.
„Dobře… přinesu,“ zvedl se na nohy a zamířil pryč. Dělal kávu a už měl skoro hotovo, když zahlédl Toma, jak někam odchází.
„Pane Tome, káva,“ zavolal na něj. Tom se před ním zastavil a pokrčil rameny.
„Meeting skončil,“ oznámil mu. Chvilku se na černovláska díval, než zatřepal hlavou a ukázal mu složky, které měl v ruce. „Tohle je potřeba odnést tiskařům,“ znovu se na něj podíval.
„Dobře, pane Tome,“ řekl tiše a složky si vzal.
„Tome, kam jdeš?“ Zeptala se Jane, která k nim rychle přiběhla.
„Kolabuju… jdu se najíst,“ pokrčil trochu rameny.
„Tak… se najíme spolu?“ Navrhla mu rychle. Tomovi se do toho moc nechtělo, ale nakonec krátce přikývl na souhlas.
„Dobře, počkám venku,“ s tím zamířil rovnou ven. Bill se za ním překvapeně díval a povzdechl si. Tohle byla bolestivá rána, kterou nedokázal přijmout. Rychle popadl své věci a vzal složky a zamířil ven z agentury. Vlastně byl rád, že ho Tom pověřil tímhle úkolem. Alespoň mohl jít na vzduch a dostat se z toho stísněného prostředí.
Jen co vyšel ven, uviděl Toma na protější straně, jak čeká u svého auta na Jane. Smutně sklopil hlavu a zamířil pryč. Ztrácel se ve svých myšlenkách, když si všiml nějaké starší paní, která zavrávorala a skoro spadla do silnice, když ji málem srazilo auto. Rychle ji stáhl zpátky.
„Paní, paní… jste v pořádku?“ Zeptal se jí hned.
„Panebože… děkuji, děkuji ti. Málem jsem spadla, vážně moc děkuji,“ povzdechla si ta žena. Bill se usmál a pomohl té ženě přejít na druhou stranu.
Tom celou tu scénu sledoval, jelikož parkoval hned u přechodu. Nedokázal pochopit všechny černovláskovy tváře. Teď dělal dobrý skutek, předtím mu zase pro změnu lhal. Byl zmatený, nevěděl, co si myslet. Jaký tedy vlastně byl? Kým byl? Zadíval se do jeho očí a Bill mu ten pohled chvíli oplácel. Chtěl něco říct, ale všiml si, že naproti na zastávku, kam původně mířil, přijíždí jeho autobus. Ihned to upoutalo jeho pozornost a zvedl ruku, aby na něj počkal a vběhl do silnice, aniž by se rozhlédl.
Tom si všiml auta blížícího se k nim, rychle se odpíchl od svého vozu a popadl Billa za paži. Okamžitě ho zatáhl zpátky. Bill šokován tím, co se stalo, jen překvapeně vykřikl, a aniž by přesně věděl jak, skončil v náručí Toma. Ten kolem něj okamžitě omotal ruku a druhou ho pohladil po vlasech. Jen se podíval za projíždějícím autem, které jen zatroubilo.
Bill na Toma omámeně hleděl a nebyl schopen pohybu. Stále byl v jeho náruči a jen vdechoval tu krásnou vůni. Tom sklopil oči a zadíval se do černovláskovy tváře. Viděl tu bolet v jeho očích a nedokázal ho pustit. Něžně ho hladil po vlasech a sledoval každý milimetr jeho tváře. Ovládal touhu sklonit hlavu ještě o něco níž a políbit ho. Bill na něj hleděl a očima ho žádal, aby to udělal. Aby ho políbil, ale Tom to nedokázal. V jeho hlavě bylo ještě tolik nezodpovězených otázek, že nemohl jen tak zapomenout.
Černovlásek jeho nejistotu vycítil a pomalu od něj couvl. Ještě stále šokován tím, co se před chvílí stalo, rychle porovnal složky ve své ruce. „Moc děkuji,“ zašeptal tiše a rychle se rozběhl směrem k autobusu.
Ani jeden z nich nevěděl, že celou tuhle situaci viděla Jane. Tedy jen to, jak Tom objímá Billa. Byla z toho zmatená a překvapená. Nechápala, co to vlastně má znamenat a proč je Bill neustále kolem Toma. Pomalu došla až k jeho autu a nevěřícně se na Toma stále dívala. Chtěla se na něco zeptat, ale nestihla to, jelikož Tom zpozorněl, když před vchodem zastavilo černé auto a vystoupil z něho Blake.
„Podívej… přijel Blake,“ podíval se na Jane a rovnou k němu zamířil.
„Vítej, co je nového?“ Usmál se na toho muže, když k němu přišel a podal mu ruku. On ji hned přijal a lehce stiskl.
„Jak to jde, Tome? Musíme si promluvit, půjdeme dovnitř?“ Zeptal se ho a jeho ruku pustil.
„Jistě,“ přikývl na souhlas a ukázal mu, aby vešel.
Andreas je sledoval ze svého auta a přemýšlel, co se děje. Nakonec se odvážil a vešel do firmy. Najednou se jeho telefon rozezněl a on hovor hned přijal.
„Halo, Mio?“ Oval se do telefonu.
„Lásko, co děláš? Jsem tady, tak daleko od firmy. Zblázním se, co se tam děje? Co Tom, uklidnil se? A co Jane? Křičí a pobíhá sem a tam?“ Hned ho zasypala otázkami. Andreas se zavřel ve své kanceláři.
„Mio, mám hodně naspěch. Přišel pan Blake z JRT Holdingu. Budou podpisovat smlouvu. Já musím ty smlouvy nachystat,“ rychle sáhl do poličky pro nějaké složky.
„Báječné… konečně Tom uvidí, jak jeho bratr získal největšího zákazníka v historii agentury,“ usmála se spokojeně do telefonu.
„Možná to urovná naše vztahy,“ podíval se přes prosklené dveře do Tomovy kanceláře, kde jeho bratr seděl s tím mužem u stolu a o něčem jednali.
„Lásko, přestaň, pořád se jen snažíš Tomovi zalíbit. I mě odsoudil jen kvůli tomu, že jsem lhala s tím náramkem. V životě už ti neodpustí, nedělej si plané naděje,“ snažila se ho varovat.
„Mio, spěchám. Potom si promluvíme,“ snažil se hovor rychle ukončit.
„Dobře, tak až skončí schůzka s Blakem, tak mi zase zavolej,“ usmála se a Andreas jen protočil očima a hovor ukončil.
***
„Opravdu, Blakeu, nic si nedáš? To tu budeš sedět jen tak na sucho?“ Zeptal se Tom a zadíval se na toho muže.
„Ne, opravdu,“ zakroutil hlavou.
„Ani heřmánkový čaj? Vypadáš nervózně, něco tě trápí? Zbavíš se toho,“ navrhoval mu stále s malým úsměvem.
„Ne, vážně… děkuji,“ zakroutil znovu vážně hlavou, a pak se na Toma zadíval.
„Tak dobře, poslouchám,“ pobídl ho a opřel se více do křesla.
„Tome, jsi můj letitý kamarád. Víš, jak bylo těžké se dostat do čela JRT. Pracoval jsem roky na středním východě, abych se tady stal hlavou,“ díval se dál na Toma a ten na něj hleděl a jen kýval na souhlas, nechápaje, kam tím míří.
„To vím… ano, Blaku,“ potvrdil mu klidně.
„Nikdy jsi ode mě nezkoušel získat práci jako kamarád. Postupovali jste vždy standardně jako tvůj otec,“ zkoušel mu pomalu naznačovat, ale Tom nechápal.
„Je to stále stejné, nic se na tom nezměnilo. Mluvíš, jako by byl nějaký problém,“ nakrčil lehce čelo a Blake se na něj zadíval.
V tom do kanceláře vešel i Andreas se složkou v ruce a usmál se. „Vítejte, jsem Andreas Kaulitz, Tomův bratr,“ natáhl k muži hned ruku. Ten ji stiskl a podíval se krátce na Toma.
„Blake, Tom je můj kamarád z dob střední. Jak to, že jsme se nepotkali už dříve?“ Zeptal se ho trochu zmateně, jelikož Toma opravdu dobře znal. „Dobrý den,“ nakonec slušně dodal.
„Dobrý den,“ odpověděl mu rychle Andreas a položil složku na stůl. „Jste tu asi kvůli smlouvě, prosím,“ kývl k papírům na stole. Blake je jen rychle prolistoval a pomalu se nadechl.
„Měli jsme s vámi podepsat smlouvu, ale náš generální ředitel vzal úplatek,“ podíval se pomalu na oba dva muže. „A také právě vaše společnost ho podplatila,“ znovu se na oba dva podíval.
„Co… cože?“ Naklonil hlavu na stranu Tom, jakože snad špatně slyšel. Pak se pomalu zvedl a zakroutil hlavou. „Jakže? Já toho generálního ředitele ani neznám. Přiveď ho sem, vyjasníme to,“ řekl mu rychle, protože nechápal, co to je za hloupost.
„Ten chlap si všechno sbalil a odešel. Včera v noci zmizel.“ Andreas zbledl a snažil se nedat na sobě nic znát. Ale měl pocit, že snad omdlí. „Přiznal se v dopise. Mezi úplatkáři jste byli i vy,“ kývl na Toma.
„Copak ty naši agenturu neznáš? Co bychom měli společného s úplatky? Neznáš nás?“ rozhodil rukama Tom.
„Je to stoprocentní. Až takhle. Víme přesně, kolik dostal,“ znovu se zadíval na Toma. Ten jen udělal pár kroků sem a tam a snažil se uklidnit a hlavně přemýšlet. „Jsme staří přátelé, je to pro mě těžké. Chtěl jsem ti to říct sám. Všechno mě to moc trápí,“ zadíval se do jeho očí, ale Tom jen pokrčil rameny.
„Nevím, co bych na to řekl, Blaku. Nevím o tom. Všechno to, o čem mluvíš, prošetřím to, ano?“ přejel si rukou po tváři.
„Dobře,“ přikývl na souhlas Blake. „Na shledanou,“ s tím se sebral a odešel.
Tom se díval za jeho zády a kdy mu zmizel z dohledu, obrátil se rovnou na svého bratra. Pomalu se k němu přiblížil, naklonil hlavu na stranu a zadíval se do jeho očí.
„Tos byl ty?“ Zeptal se chladně a pevně sevřel čelist, aby se dokázal ovládnout.
„Ano,“ odpověděl mu chladně blonďák. Tom se celý rozklepal a musel sevřít ruku v pěst, aby se uhlídal a nic mu neudělal. Rychle se opřel o stůl a snažil se dýchat. Přemýšlel, co se s tímhle dá dělat a proč to všechno Andreas vlastně udělal.
„To snad ne,“ zašeptal si pro sebe a snažil se probrat z další noční můry. Rukama shodil nějaké desky a věci ze stolu. „Nemůžu uvěřit, co jsem to teď slyšel. Vzal sis peníze na platby a dal jsi úplatek z firemního trezoru, aniž by ses mě zeptal?“ Snažil se to celé nějak pochopit. Andreas tiše zavrčel a znovu se mu postavil čelem.
„Já tě varoval! Říkal jsem, že moc utrácíš, rezervy se krátí, poslouchal jsi?!“ Vyjel po něm, ale tentokrát to Tom nemohl nechat jen tak být a chytil ho za ramena.
„Proto jsme teď v téhle situaci? Kvůli malým rezervám nebo tvým ambicím? Co to je úplatek? Úplatek je podvod!“ Zakřičel na něj a znovu se mu podíval do očí. „Co se to z tebe stalo za špínu? Nemůžu uvěřit tomu, co jsem to teď slyšel.“ Raději ho rychle pustil a couvnul, než by udělal něco, čeho by potom mohl litovat.
Všichni sledovali celou tu hádku, která probíhala v kanceláři, ale neslyšeli ani slovo. Mohli se jen dohadovat, o co jde. Jane i Nancy vyřizovaly hovor za hovorem, kdy jim volali jejich klienti a ujišťovali se ohledně plateb. Nikdo vlastně netušil, co se přesně stalo.
„Popřemýšlím o tom… stačí?“ Rozhodil rukama Andreas.
„O čem chceš ještě přemýšlet, Andy? Znemožnil jsi mě, tátu, agenturu, nás všechny. To se ti jednou vrátí,“ procedil skrze zaťaté zuby. Andreas se jen uchechtl.
„Než tě táta přivedl, bylo všechno v pořádku. Co já udělal pro firmu. Jestli jednou někam…“ nestačil doříct, protože ho Tom silně chytil za ruku a přiblížil se k němu.
„Já nikam nepůjdu, dokud se táta nevrátí. Tahle firma je pro tátu moc důležitá, než ji nechat pokrytci, jako jsi ty,“ zasyčel mu do tváře.
„Potřebujeme prachy. Řekneme mámě… prodáme její akcie a bude to,“ navrhl hned s úsměvem. Tom se okamžitě zamračil a vypadal jako bůh pomsty.
„Andy, jdi. Běž odsud, ať tě nevidím. Andy, běž! Nechoď mi dnes na oči, jo? Odejdi!“ Zakřičel na něj a ukázal ke dveřím, zatímco si sedl do svojí židle za stůl. Blonďák to udělal a raději jeho kancelář opustil.
autor: Lauinka
betaread: Janule :o)
