autor: Lauinka
Bill šel pomalu do tiskárny. Byl ještě trochu rozechvělý z toho, co se stalo před tím. Musel si z tváře setřít pár slz, protože nedokázal přestat myslet na to všechno. Byl ponořen hluboko do svých myšlenek, když ho někdo oslovil.
„Bille?“ Zmateně vedl hlavu a podíval se na po hlase. Maličko se usmál na Nicolase, který zastavil přímo vedle něj.
„Dobrý den… právě k vám nesu příručku k tisku,“ řekl tiše a ukázal na složky ve svých rukách.
„Kde je Tom?“ Zeptal se trochu zmateně.
„Ten… ten tu teď není,“ zašeptal tiše a snažil se rozmrkat slzy.
„Proč s tím jdeš? Nechal bych to vyzvednout… proč se s tím takhle nosíš?“ Zeptal se trochu nechápavě.
„Pan Tom mě s tím poslal, tak to nesu,“ pokrčil lehce rameny.
„Bille, jsi v pořádku?“ Zadíval se na něj a všiml si vlhkých stop na tvářích. „Plakal jsi, co se ti stalo,“ Zeptal se se zájmem. Bill se na něj zmateně podíval a začal zmatkovat.
„Ne nic… já… půjdu,“ řekl rychle a snažil se dostat pryč.
„Počkej, stůj,“ zastavil ho. „Zastav se na chvíli, nikam nechoď. V tomhle stavu tě nenechám. Klepe se ti hlas, pojď… zvu tě na čaj“ usmál se na něj mile. „Půjdeš?“ Zadíval se na něj.
Černovlásek se podíval kolem se a chvilku o tom přemýšlel, ale nakonec přikývl a nasedl k Nicolasovi do auta.
Nicolas jen kousek popojel a vzal Billa do nedalekého podniku. Objednal dva čaje a sedli si ke stolečku. Bill byl strašně tichý, ztracený sám v sobě a on pochopil, že to bude souviset s Tomem. A taky, že ano. Bill mu něco málo řekl, ale ne moc.
„Už je ti lépe?“ Zeptal se a Bill lehce přikývl na souhlas. Pak si Nicolas povzdechl. „Rozumím tomu dobře… ty jsi řekl Tomovi nějaké lži, ale nechtěl jsi mu je říct,“ shrnul to, aby si v tom udělal jasno. „Teď se na tebe ani nepodívá?“ Ukončil to a Bill krátce přikývl na souhlas.
„Ano,“ řekl smutně.
„Bille, nechci tě ranit, ale máš to opravdu těžké,“ zadíval se na něj.
„Já vím,“ usmál se hořce.
„Já Toma znám. On nic takového neodpouští,“ vysvětlil mu.
„Ne, ale… já nečekám odpuštění. Chci mu jen vysvětlit vše, co jsem zažil, aby se mi podíval do očí a pochopil, co cítím. Ale nedívá se,“ řekl mu zničeně.
„Nepodívá, neudělá to… je tvrdohlavý. Jak to udělat?“ Snažil se přemýšlet, aby černovláskovi pomohl. „Můžu s ním promluvit, jestli chceš,“ navrhl mu.
„Ne, to nejde,“ zakroutil hlavou. „Nechci to mezi vámi pokazit kvůli mně. Nevím, proč jsem vám to vysvětloval,“ sklopil zahanbeně oči. „No nic… mějte se,“ vydechl tiše a pomalu se zvedl. Nicolas se taky zvedl a rovnou se k Billovi hned obrátil
„Nevím, co bych na to řekl. Opravdu mě to mrzí,“ usmál se na něj smutně.
„Moc děkuju za čaj, na shledanou,“ řekl mu tiše.
„Na shledanou, Bille,“ podíval se na něj, než se černovlásek otočil a zamířil pryč.
***
Když se Bill vrátil zpátky do agentury, vládl tu neskutečný chaos. Zmateně zamrkal a hned zamířil za Nancy.
„Co s děje?“ Zeptal se jí a snažil se to nějak pochopit.
„Bille, ve firmě je teď obrovská krize,“ odtáhla ho rychle bokem. „Pan Tom s Andreasem se do sebe pustili, Ukázalo se, že pan Andreas dal JRT Holdingu úplatek. Všichni věřitelé panikaří, pořád telefonují. Jenom teď už jsme ztratili asi dva zákazníky, nevím, co budeme dělat,“ zadívala se na něj.
„Pan Andreas dal úplatek? To mě od něj vůbec nepřekvapuje,“ řekl jí chladně a pokrčil rameny.
„Zřejmě to udělal pro dobro firmy. Moc ho to mrzí. Podle mě za to může pan Tom,“ pokrčila lehce rameny. „Přišel, sednul do ředitelského křesla a pana Andrease vůbec neposlouchá. Proto jsme tam, kde jsme,“ trochu se zamračila.
„Nemluv hlouposti… už přišel pan Tom? Je u sebe?“ Zeptal se jí rychle.
„Ne,“ zakroutila hlavou. „Je u slečny Jane. Domlouvají, jakou zvolit strategii…“ povzdechla si a její telefon se znovu rozezněl. „Už mi zase zvoní telefon,“ podívala se na Billa a rovnou od něj odstoupila, aby hovor přijala.
Bill se rozhlédl, a když uviděl Jay Jaye, jak někam spěchá s čajem v ruce, vydal se za ním. „Jay Jayi, ten čaj je pro pana Toma?“ Zeptal se.
„Ano, pro pana Toma. Od samého rána pobíhám, ještě jsem mu ho nedonesl, už asi vystydl,“ pokrčil rameny.
„Dobře, tak já mu ho donesu,“ vzal si od něj hrneček a zamířil rovnou ke kanceláři. Už za dveřmi viděl ten nepořádek a jen překvapeně zamrkal. Mohl si jen představovat, co se tady mohlo asi stát. Vešel a pomalu postavil hrneček s čajem na stůl. Pak se sehnul a začal sbírat vše, co bylo na zemi. Položil zpátky na stůl nějaké složky a brožury. Nechal si po tvářích stéct další slzy, protože věděl, že i na tomhle nese svoji část viny. Když byl u stolu, všiml si bílého měsíčního kamene na jeho okraji. Nakrčil čelo a prohlédl si ho. Pak si všiml, že na zemi leží ten černý. Chvíli váhal a přemýšlel, jestli ho má zvednout, nebo ne. Tom nechtěl, aby se jich někdo dotýkal, aby na ně nepřešla jiná energie, ale nechtěl ho nechat jen tak válet na zemi. Pomalu se sehnul a natáhl k němu ruku, když ten kámen popadla jiná ruka. Zmateně zvedl obličej a podíval se Tomovi přímo do očí.
Ten se na něj díval a rychle kamen schoval ve své dlani. Pak se zvedl a vzal do ruky i ten druhý ze stolu. Černovlásek se taky pomalu postavil a jen na něj smutně a překvapeně hleděl. Odstoupil od černovláska pár kroků a uhnul jeho pohledu.
„Slyšel jsem, co se stalo… moc mě to mrzí,“ řekl tiše a těkal očima všude kolem. Tom jen krátce přikývl a zadíval se někam do prázdna. „Vím, že nechceš, aby někdo sahal na tvé kameny, ale když jsem ho viděl na zemi… nevydržel jsem to,“ řekl mu rychle, ale Tom měl stále takový kamenný výraz, jako by se to netýkalo jeho. Místo toho se rozhlédl po místnosti.
„Moc díky… uklidil jsi tu,“ lehce přikývl, a pak se na něj krátce podíval. „Můžeš jít,“ řekl mu tiše. Bill tam stál jako opařený a jen se díval do země. Tom byl k němu tak chladný, tak odměřený, že nevěděl, zda to vydrží. Cítil další slzy, které si razily cestu z jeho očí. Tom ho jednoduše obešel a zamířil za svůj stůl. Jako by tam černovlásek ani nebyl.
Tom si sedl na židli a v ruce si hrál s kameny. Díval se upřeně do desky stolu. Vypadal neuvěřitelně ztrápeně a všechna jeho energie jako by odešla. Bill se ještě otočil, snad v naději, že v Tomově tváři najede jen alespoň malé zrníčko náznaku, že chce, aby zůstal. Protože by to hned udělal. Zůstal by a už nikdy neodešel. Pevně by ho objal a zůstal s ním takhle navždy. Ale nic takového tam nebylo. Tom mu žádný pohled nevěnoval.
Otočil se zase zpátky a smutně vyšel z kanceláře. Kdyby se otočil teď, všiml by si toho bolestného pohledu Toma, který ač se bránil sebevíc, nedokázal na Billa jen tak zapomenout. Nedokázal ho ze svého srdce jen tak vymazat. I když by chtěl, nešlo to.
***
Tom přemýšlel, co dělat, a zavolal si Jane do kanceláře, aby to s ní probral.
„Musíme sehnat peníze, Jane. Nejprve poplatíme dluhy věřitelům,“ rozhodl Tom.
„Žádná banka nám nepůjčí. Ztrácíme jednoho zákazníka za druhým. Co dělat?“ Pokrčila rameny a zamyslela se. „Co kdybys zavolal tátovi?“ Navrhla mu, ale Tom hned zakroutil hlavou.
„Ne, to ne, Jane. Nesmí o tom vědět. Tohle by ho zničilo. Do rána musíme najít řešení,“ pochodoval po kanceláři a snažil se něco vymyslet.
„Do rána je strašně pozdě, věřitele máme za dveřmi,“ připomněla mu. Pak se na něj podívala a povzdechla si. „Asi bys měl promluvit s Andreasem.“
„Jane,“ řekl varovným tónem.
„Vím, že se na mě zlobíš, ale Andreas má taky desetiprocentní podíl. Má právo na slovo,“ připomněla mu.
„Podle mě právo na slovo nemá, jasný?“ Řekl rychle a podíval se na ni. „Téma uzavřeno.“
„Dobře Tome, uzavřeno. Co mám dělat já? Zkusím sehnat zpět ztracené zákazníky,“ pokrčila smutně rameny a rovnou se zvedla ze židle. Zamířila ke dveřím, ve kterých se objevil Bill.
„Ehm…“ rychle zamířil k Tomovi. „Paní Bethany volá mně, protože vám se nedovolala,“ vysvětlil mu rychle a podal mu svůj telefon. Tom si ho vzal a rovnou přiložil k uchu.
„Prosím, teto Bethany? Díky, dobře se mám. Máme takovou krizi, snažíme se bojovat,“ přikývl krátce na souhlas. „Stále ztrácíme zákazníky. Vypustili o nás spoustu lživých zpráv. Že krachujeme a tak…“ vydechl do telefonu. „Jo… moc, moc děkujeme,“ usmál se trochu. „Díky za podporu. Kéž by tvoje podpora stačila na záchranu,“ podíval se krátce na Billa, který stál u jeho stolu. „Jistě, že se brzy vyjádříme,“ znovu přikývl. „Ne, je tady,“ podíval se na Billa a ten mu věnoval překvapený pohled. „Ano, stále tu pracuje. Ano dobře… fajn… nezačínej zase. Rozumím… s Billem to nevyšlo. Nevyšlo, nevyjde…“ řekl rychle a otočil hlavu, aby se na černovláska nemusel dívat. „Ano, zavoláme si… dobře, tak ahoj,“ s tím hovor ukončil.
„Můžu si vzít telefon?“ Zeptal se Toma a natáhl k němu ruku. Pak rychle zamířil pryč. Už nedokázal tyhle bolestivé řeči dále snášet. Bylo to jako sypat si sůl do otevřené rány.
***
Tom vtrhl do zasedačky, kde už na něj všichni čekali. Bill se na něj nejistě podíval, ale rychle sklopil pohled k desce stolu.
„Přátelé, krátce vám něco sdělím… ztratili jsme hodně zákazníků. Ve vzduchu je panika a věřitelé jsou ve stresu. Věřitelé od nás očekávají rychle peníze. Agentury o nás říkají, že krachujeme, aby nám přebraly zákazníky. Proto zákazníci ještě více panikaří. Zítřek pro nás bude velmi těžký. Věřitelé, novináři, zákazníci… všichni budou u dveří.“
„Pane Tome, jsme propuštěni? Jsme vyhozeni?“ Zeptal se ho s panikou v hlase Jay Jay. Tom mu věnoval jeden upřený pohled, a pak se zadíval na všechny.
„Zítra nemusíte chodit, není možné pracovat. Snad přinesu dobré zprávy.“
„Doufám, Tome. Tahle agentura je pro nás opravdu vším,“ řekla mu Jane, aby ho podpořila.
„Přátelé, moc vám všem děkuji za podporu. Dáme si vědět. Můžete jít,“ kývl nakonec a snažil se přemýšlet, co dál. Všichni se pomalu odebrali k východu, ale Bill tam jen stál, nedokázal jít. Jane stiskla Tomovo rameno a usmála se na něj.
„Neboj, Tome, ty všechno tohle překonáš. Já ti věřím,“ usmála se na něj a Tom jen lehce kývl hlavou, než opustil místnost.
***
Andreas seděl u Mii na zahradě a přemýšlel, co má dělat dál. Mia si k němu sedla a pohladila ho po rameni.
„Zlato, přestaň se tvářit takhle. Jsi jako děcko, kterému vzali dudlík. Brácha je naštvaný, no, firma se ti vymkla z rukou. Přestaň,“ zakroutila hlavou. Andreas po ní okamžitě střelil pohledem.
„Co to říkáš? Mám slavit, když firma krachuje?“ Zeptal se jí naprosto nechápavě.
„No oslavovat ne, ale třeba krizi přeměnit na příležitost. Prostě tyhlety špatné správní věci, veškeré úplatky, hodíme na Toma. Vaše firma skončí. Tom uhne, odjede. Máš jiný podnik jako společník. Už něco mám… vaše klienty nasměrujeme ke mně. Máš příležitost,“ snažila se ho podpořit a stáhnout na svoji stranu.
„Neuvěřitelné…“ pomalu se zvedl na nohy. „O čem to mluvíš? A táta?“ Zeptal se jí.
„Táta tady není. To promyslíme, až přijede. To teď neřeš, důležitý je Tom. Ty se pořád snažíš, aby tě měl Tom rád. Nechceš, aby odjel do ciziny? Nechceš, aby se dozvěděl, co jsi udělal? Aby tě měl stále rád?“ Pokrčila nechápavě rameny.
„To nepochopíš, není tvůj bratr,“ zatvářil se trochu kysele. „I když ho nenávidíš, máš ho rád. Já jsem toho příkladem, že ho mám rád, ale současně ho nenávidím,“ zamířil zpátky do domu.
„No vidíš, to je skvělé. Vyjděme z tohoto pocitu. Chytit se nenávisti. Stejně dřív nebo později se brácha dozví, co jsi udělal, tak nemáš na výběr,“ usmála se na něj.
„Není pozdě zachránit některé věci… například firmu,“ pokrčil rameny.
„Jakpak to uděláš?“ Zeptala se ho zvědavě.
„Najdu někde peníze. Ty peníze vrátím prodejem tohohle domu,“ kývl hlavou a usmál se.
„Tenhle dům? Ten dům, který jsi napsal na mě? Ten prodáš?“ Spokojeně se na něj usmála a natočila hlavu na stranu. „Nezlob se na mě. Je to má jistota, ten neprodám,“ zakroutila rázně hlavou a vyšla zpátky na zahradu. Andreas jen šokovaně zíral, než za ní vyběhl.
„Peníze tě přece nezajímaly. Vždyť jsem tě zajímal jen já,“ vmetl jí naštvaně do tváře.
„Andy, nezlob se, musím si chránit své jistoty. Jsem žena, používám rozum. Udělal bys líp, kdyby ses na to všechno vykašlal a dělal to, co já,“ povytáhla obočí. „Budeš mít firmu se mnou. Budeme v tomto domě společně, anebo se zachráníš jinak,“ pokrčila rameny. Andreas se jen ironicky uchechtl a zakroutil hlavou. Rovnou zamířil pryč. Mia se za ním otočila. „Kampak?“
„Kamkoliv!“ Vykřikl okamžitě. „Jen… daleko od tebe,“ zakroutil znechuceně hlavou a zamířil rovnou pryč.
***
Bill šel smutně směrem na autobusovou zastávku. Všechno mu to bylo tak moc líto. Byl opravdu velmi smutný. Ani si nevšiml, že ho nějakou dobu sleduje černé auto s kouřovými skly. Nakonec zastavilo přímo vedle něj. Bill zmateně otočil hlavu a sledoval, jak se stáhlo okénko.
„Pane Belini,“ vydechl překvapeně a usmál se.
„Pane Bille, hledal jsem vás. Máte pár minutek?“ Zeptal se a úsměv mu oplatil.
„Ano, mám,“ přikývl na souhlas.
„No tak pojďte, nastupte si… Odvezeme vás domů a po cestě si popovídáme,“ usmál se a Bill přikývl a nasedl k Bellinimu dozadu.
„Pane Bille… měl bych takovou nabídku. Možná víte, že za pár měsíců uvedeme náš nový parfém na trh,“ začal a Bill přikývl na souhlas.
„Ano, my na tom pracujeme,“ ujistil ho rychle.
„Pěkné… jenomže… podle předběžných průzkumů tenhle nový parfém tak… tak zářivé výsledky nepřinese,“ zatvářil se trochu nejistě. „Je to zřejmé a my potřebujeme něco úplně jiného. Něco, co by otřáslo trhem, zkrátka bombu,“ usmál se hned na Billa, který ho bedlivě poslouchal, ale nějak nechápal, proč to říká zrovna jemu.
„Řekněme, váš parfém,“ ukázal na něj prstem nakonec. Bill povytáhl obočí a nějak nerozuměl.
„Jak… jak můj parfém?“ Zeptal se udiveně. Bellini se jen usmál.
„Ten den na té party, víte… ta vůně, když jsme spolu tančili. Ta byla tak… úžasná a prostě okouzlující. Nemohu na to zapomenout,“ řekl hned zasněně. „Vy jste ale říkal, že jste ho dělal sám, že je to tak?“ Zeptal se se zájmem.
„To nebyl parfém, ale krém,“ opravil ho rychle.
„Krém? Když ho přeměníme na parfém, vznikne něco silnějšího,“ přikývl pro sebe na souhlas. „Takže… Bille… v laboratoři se na něj podívají a udělají zkoušky a vy, jestli budete chtít, se k nám přidáte. Spolu s vámi mi ten parfém vyvineme. Jestli chcete, doděláte si vzdělání klidně tady nebo v zahraničí,“ pokrčil rameny. „Co na to říkáte?“
„Pane Bellini, tohle je skvělá nabídka. Nabídka, která se člověku naskytne jen jednou za život,“ vydechl tiše a snažil se přemýšlet. „Ale podle mě ve špatnou chvíli,“ usmál se trochu.
„Bille… není nic jako špatná chvíle. Jen něco jako správné rozhodnutí,“ opravil ho.
„Firma je v moc špatné situaci. Možná o tom víte…“ řekl tiše a Bellini se na něj překvapeně podíval.
„Nee… o tom nevím. Proč je ve špatné situaci?“ Zeptal se hned překvapeně.
„Víte… o firmě se říká několik pomluv… že krachuje. Právě proto nás to velmi, velmi mrzí. Já je v tomhle stavu nemohu opustit a ani opustit nechci,“ usmál se na něj lehce.
„Rozumím,“ řekl tiše Bellini. Pak se zadíval na Billovu ruku a nikde neviděl ten jeho krásný náramek od Toma. „Nemáte náramek… vy… jste se s panem Tomem rozešli?“ Zeptal se ho opatrně. Bill se mu zadíval do očí a pomalu přikývl na souhlas.
„Ano,“ řekl tiše.
„To je mi líto,“ vydechl Bellini. „Dobře… jestli nechcete nechat práci, tak nemusíte. Ale Bille… já ten parfém chci. Podívejte…. Kdykoliv přijdete, tak společně s naším týmem ten parfém můžete vyvíjet. Budete mít dostatečnou finanční podporu na zahájení nového života. Já vám poskytnu tuhle jistotu, co říkáte?“ Zadíval se na Billa. Teď už mohlo jít více než jen o parfém. Teď by mohl dostat dva v jednom. Billa i parfém, co víc by si mohl přát?
„Musím si to rozmyslet,“ řekl mu tiše Bill a věnoval mu další pohled.
„Jistě… a než dojedeme domů, budete přemýšlet a já tady potichu počkám, ano?“ Věnoval mu jeden ze svých okouzlujících úsměvů. Bill se zadíval z okýnka a přemýšlel. Ta nabídka byla luxusní, navíc by se dostal dál od Toma, což by možná ve výsledku pomohla oběma. Ale dokázal by jen tak odejít a už Toma nevidět?
Pak tu byla další věc. Ten parfém byl jeho značkou. Jeho speciální značkou pro Toma. Neustále mu říkal, jak z jeho vůně zešílí. Často mu to říkal, kolikrát nos zabořil do jeho krku a vdechoval ji plnými doušky. Vzpomněl si na ten večer, kdy byli s Bellinim na večeří, když mu Tom popisoval jejich první setkání. Kdy mluvil o té vůni, která ho okouzlila. Vzpomněl si i na to, kdy se Toma ptal, jak si může být jistý, že právě on je tím, koho políbil… řekl mu, že to bylo kvůli jeho vůni. Zavřel oči a nechal jednu zbloudilou slzu stéct po své tváři.
„Ehm… pane Bellini, rozhodl jsem se,“ otočil k němu zpátky hlavu a podíval se na něj. „Ten parfém neprodám. Moc pro mě znamená a jsou s ním spojené pro mě velmi důležité události,“ zakroutil hlavou.
„Bille… taková příležitost je jen jednou za život. Rozmyslete si to,“ pokusil se ho ještě nějak zlomit.
„Já vím,“ přikývl hned na souhlas. „Ale stejně vás musím odmítnout,“ řekl mu a omluvně se na něj podíval.
„Na odmítnutí nejsem moc zvyklý,“ připustil hned a lehce našpulil rty. „Proto jsem zaskočený,“ vysvětlil mu rychle.
„Jsem rozhodnutý, vrátím se k firmě a zvládnu to,“ usmál se na něj. „Mohl byste mi zastavit tady,“ kývl na něj Bill.
„Ano, samozřejmě,“ usmál se na něj. „Jamesi, pán bude vystupovat.“ Kývl na svého řidiče a ten hned zajel k chodníku.
„Ještě jednou moc děkuji, pane Bellini,“ usmál se na něj, než vystoupil a jeho auto se okamžitě dalo do pohybu.
***
Tom seděl s Nicolasem na zahradě. Po tom, co mluvil s Billem, mu to nedalo a prostě za Tomem jel. Zajímal ho Tomův postoj, to, co se mu honí hlavou. Tom jim nalil panáka, ale než Nicolas vůbec jednoho stihl vypít, Tom do sebe lil snad už třetího. Nicolas nakrčil čelo a jen se na svého kamaráda díval. Trápil se. Vlastně na tom s černovláskem byli nějak podobně, i když Tom se snažil tolik city nedávat najevo. Přesto to na něm Nicolas viděl.
Když si Tom nalil dalšího panáka, Nicolas se na něj zadíval a povzdechl si. „Tome, přestaň, vypil jsi toho už dost. Piješ kvůli tomu, co jsi mi řekl?“ Zadíval se na něj. Tom vzal panáka do ruky a lehce v něm znovu smočil rty.
„Kvůli Billovi… a taky kvůli práci. S Billem jsme se rozešli, beznadějné. Je to kvůli němu… Bill,“ řekl hořce a znovu se napil ze sklenice. Pak se na Nicolase podíval a zakroutil hlavou.
„Takže… hlavně kvůli Billovi?“ Zeptal se ho a Tom pokýval hlavou k souhlasu, než se znovu pil. „Když tomu klukovi neodpustíš, proč pro tebe pořád pracuje? Snažíš se za každou cenu přijít na způsob, jak ho neztratit z dohledu. Ale… vždyť ho pořád miluješ,“ snažil se mu nějak promluvit do duše. Ale Tom byl až příliš tvrdohlavý.
„Firmě něco dluží… nějak to půjde,“ pokrčil rameny a znovu se napil.
„Neblázni, teď mluvíš jako člověk, který vše zakládá na penězích. Vzal si 1000 dolarů… zeptal ses, k čemu je potřeboval?“ Podíval se na něj, ale Tom se na něj nepodíval.
„Nemusím se ho ptát, vím to… obchod jeho otce měl nějaké problémy,“ dopil sklenku a zadíval se do skleněné desky stolu.
„To snad ne… ty si pořád myslíš, že ti lhal? A co když musel?“ Stále se snažil to Tomovi nějak vysvětlit.
„A proč by musel? A takovou dobu?“ Podíval se na Nicolase a promnul v ruce kameny. „Neustále mi lhal a přímo do očí. Proč se mi nepřiznal? Já se ho ptal, jestli přede mnou něco netají,“ znovu se na svého kamaráda podíval a vydechl.
„Takže mu to neodpustíš?“ Zadíval se na něj Nicolas a Tom zakroutil hlavou.
„Ne, je konec,“ vydechl tiše a nalil si dalšího panáka.
„Nech ho odejít, nemůžeš ho tam mučit,“ řekl mu rychle, ale Tom na to nic neřekl, jen zíral před sebe. Nicolas se na něj zadíval. „Tome, až Billa příště uvidíš, tak se mu podívej přímo do očí. Jestli k němu ani tehdy neucítíš nic, přestanu do toho mluvit,“ rychle mu řekl. Ale Tom se zved na nohy, vylil zbytek sklenky do trávy a lehce se zamračil. Položil sklenku na stůl a zamířil pryč. Nicolas se na něj zmateně podíval a rozhodil rukama.
„Kam jdeš?“ Zeptal se ho nechápavě.
„Jdu spát, buď tady,“ odpověděl mu rychle a ani se nezastavil.
„No to snad ne,“ řekl si pro sebe a zakroutil hlavou. „Jsem tady na návštěvě, proč bych měl zůstat?“ Zavolal za ním a pomalu se zvedl na nohy i on.
autor: Lauinka
betaread: Janule :o)
