autor: Lauinka
Tom zkoušel usnout, chvíli na nic nemyslet. Vlastně doufal, že alkohol dostatečně otupí jeho mysl a on tak bude moct alespoň na chvíli vypnout hlavu. Ale nešlo to. Na chvíli možná zmátl svoji mysl alkoholem, avšak své srdce oklamat nedokázal. Utrpělo tolik bolesti, že jej nešlo jen tak ignorovat. Malé praskliny v něm, které mu způsobil Robert svým neuváženým jednáním a Andreas svojí hloupostí a ambicemi stát se hlavou společnosti, nadobro spojil v jednu obrovskou díru Bill.
Nakonec vstal a zamířil ven. Nasedl do auta a jen jel. Nesoustředil se kam, prostě chtěl jen někam vypadnout. Překvapilo ho, když se dostal až před agenturu, a pomalu zastavil. Seděl ve svém autě a jen se díval na budovu před sebou. Tady vše začalo a vše taky skončilo.
Nevěděl, proč je zrovna tady, ale vešel dovnitř. Všude byla tma a nikdo tu nebyl. Kdo by tu taky co dělal takhle pozdě, že? Pomalu se procházel agenturou a sledoval každý detail. Všude ho viděl. Na každém kroku, v každém koutky agentury, všude viděl jeho úsměv.
Zamířil do svojí kanceláře. Rozhlédl se po ní a zamířil rovnou ke svému stolu. Pomalu si sedl do židle a zadíval se na desku stolu. Nevěděl, jak jít dál. Proč vůbec jít dál? A měl vůbec k tomu nějakou sílu? Chvíli tam jen ztraceně seděl, než sáhl do kapsy a vytáhl přeloženou fotku Billa. Tu poslední, kterou si nechal jako připomínku, jak láska může být slepá. Jak může být krásná a dokonalá. Jak může být plná lží a jak dokáže stáhnout člověka až na úplné dno.
Sledoval ji nějakou dobu, studoval každý její detail a přemýšlel, kým tam tehdy Bill byl. Smál se a vypadal tak bezstarostně. Tak čistě a šťastně. Opravdu to byl on, nebo to byla jen maska, kterou nasadil se svojí první lží? Nedokázal uvěřit, že někdo s takovou andělskou tváří, dokázal mít tak ďábelské srdce. Měl vůbec srdce? Měl duši?
***
Ani nevěděl proč, ale musel. Byl už večer a nebe bylo poseté hvězdami, ale on seděl za stolem v archivu. Rozhodl se bojovat. Za lásku přeci stojí bojovat, nebo ne? Věděl, že udělal spoustu chyb, a věděl, že je nemůže jen tak napravit, ale chtěl je alespoň vysvětlit. Toužil po tom, aby Tom znal celou pravdu.
Tom nechtěl poslouchat jeho slova, nechtěl vidět přiznání v jeho očích, do kterých se nedíval. Jediné, co mohl udělat, bylo napsat dopis. Chvíli nevěděl, jak začít a co vlastně napsat, ale nakonec nechal své srdce, aby ty řádky napsalo samo.
Řekl jsi mi, abych se nevzdával a šel za svými sny. V mých snech jsi ale jenom Ty, ale můžu se s Tebou bavit jedině, když o Tobě píšu.
Psal jsem si všechno od prvního dne, co jsme se přistěhovali, když si to přečteš, dozvíš se všechno. Jak jsem Ti lhal, kvůli mně se ztratily ty fotky. Jsem tím špehem, po kterém jsi pátral. Vím, že mi nikdy nemůžeš odpustit. Nikdy.
Chci k Tobě konečně být upřímný, i když je už zřejmě asi pozdě. Především potom, co si přečteš tento můj dopis.
A navzdory těm všem lžím bych chtěl, abys uvěřil téhle jediné pravdě. Mé city byly vždy skutečné.
S láskou Bill
Každá chvíle strávená s tebou pro mě byla jako věčnost.
Miloval jsem Tě, Tome Kaulitzi, stále Tě miluji a vždy Tě milovat budu.
Vložil list papíru do obálky a zamířil k jeho kanceláři. Nechal si po tvářích volné stékat slzy. Před prosklenými dveřmi se zastavil a chvíli se jimi díval na tu tichou místnost. Když zavřel oči, mohl ho tam vidět. Jak sedí v křesle a usmívá se, hraje si s kameny ve své ruce. Jak nervózně pochoduje sem a tam. Jak objímá svého bratra, přátelsky ho poplácá po zádech. Tiše vzlykl a obraz se najednou změnil v šílenou hádku těch dvou. Věci, které ležely na stole, byly Tomovou rukou smeteny na zem. A s jedním z kamenů.
Rychle otevřel oči a snažil se dýchat. Jak tohle všechno mohl dovolit? Nejistým krokem vešel dovnitř. Silně se nadechl a přísahal by, že cítí Tomovu vůni. Věděl, že je to jen iluze. Táž iluze, ve které držel Toma. Stejná lež, jakou mu celou dobu namlouval.
Malými krůčky se přibližoval k jeho stolu. Prohlédl si ho a sledoval všechny věci na něm. Znovu cítil ten osten bolesti zabodnutý v jeho srdci a podíval se na obálku ve své ruce. Byla to jen obyčejná obálka, v jejímž pravém rohu bylo velké T. Opřel ji tak, aby si jí Tom hned na první pohled všiml. Lehce ji pohladil, a pak raději místnost opustil. Ztěžka dýchal a chtěl odejít, ale když se podíval přes zábradlí, všiml si, že na schodech někdo sedí. Nakrčil čelo a trochu zaostřil. Jeho srdce se roztlouklo rychleji. Na chvíli zavřel oči, aby ten klamný obraz vymazal ze své hlavy, ale když je znovu otevřel, Tom tam stále byl.
Seděl zády opřený o prosklenou výplň zábradlí a popíjel ze sklenice. Bill si jen mohl domyslet, že limonáda to nejspíše nebyla. Chvíli ho sledoval a přemýšlel. Nakonec pomalu s rukou na zábradlí vyrazil směrem ke schodům. Stále se na něj díval a nespouštěl z něj oči. Sledoval, jak se prázdným pohledem dívá před sebe a přikládá si skleničku k ústům.
Když ji znovu oddálil, zvedl oči a jejich pohledy se setkaly. Tom se na něj díval, ale přesto měl pocit, jako by ho neviděl. Překvapeně naklonil hlavu na stranu.
„Bille?“ Zeptal se, aby se ujistil, zda neblázní, zda už nevidí jen přeludy. Trochu potřepal hlavou, ale Bill tam stále stál. „Co tady děláš?“ Zeptal se ho.
„Ještě poslední věc…“ odmlčel se a chvíli se na Toma díval. „Myslíš si, že bych si mohl k tobě naposledy přisednout?“ Kývnul směrem ke schodům. „Nevadí ti to?“ Zeptal se trochu roztřeseným hlasem. Tom na něj chvíli hleděl, a pak mu hlavou a rukou pokynul, aby přišel.
Bill zamířil rovnou k němu a sedl si naproti němu. Zády se opřel o prosklenou výplň zábradlí a podíval se na Toma. Ten na něj hleděl se sklenkou v ruce. Opláceli si ten pohled. Tom vypadal zamyšleně. Nespouštěl z něj oči, stále se jen díval, aniž by cokoliv řekl. Černovlásek se roztřeseně nadechl. Ten pohled bolel, ale zároveň ho spaloval.
„Na co myslíš?“ Zeptal se ho tiše, aniž by od Toma mohl odtrhnout oči. Tom najednou uhnul pohledem a hořce se pousmál. Pak k němu znovu otočil pohled.
„Na Billa…“ naklonil lehce hlavu do strany. „Na jeho vůni… úsměv… jeho doteky,“ zašeptal tiše a zadíval se do prázdna. „Myslím na oči Billa… chci Billa vidět,“ podíval se na něj. Černovlásek se ani nesnažil zadržovat slzy. Nechal je volně kanout po svých tvářích. „Nikdy ho neopustit, mít ho na blízku… jenomže… on tu není,“ zašeptal a uhnul pohledem. Zadíval se někam bokem a snažil se ovládnout slzy. Pomalu si přiblížil sklenku k ústům a vypil celý její obsah.
Bill na něj smutně hleděl a nevěděl, co říct. Tom měl pravdu. Z toho, kterého znal, nezbylo nic. Ta iluze se rozplynula a on před ním stál jako naprostý cizinec. Jako někdo jiný. Se stejnými vlasy, stejným úsměvem i očima, přesto někdo jiný. Bill rychle zamrkal, když se další slzy spustily z jeho tváří a vpily se do rtů.
„Ty nejsi ten Bill,“ vydechl a znovu se na černovláska podíval. Pak se pomalu zvedl, popadl prázdnou sklenku a zamířil pryč. Bill zůstal sedět na místě a jen se díval před sebe. Sledoval místo, kde ještě před chvílí seděl Tom, a rozplakal se úplně.
***
Ráno černovlásek mířil rovnou do práce, když vedle něj znovu zastavilo auto s černými skly. Nechápal sice, co Bellini ještě chce, ale rovnou do auta nastoupil.
„Bille, celou noc jsem nad tím přemýšlel. No… a mám pro vás zajímavou nabídku,“ usmál se na něj Bellini. Bill mu věnoval překvapený pohled.
„Pane Bellini, už jsem vám to jednou řekl,“ omluvně se na něj podíval. Ale Bellini mu lehce položil ruku na jeho a zakroutil hlavou.
„Bille, nechte mě to vysvětlit.“ Bill se podíval na jeho ruku na své a pomalu ji stáhl. Pak se na Belliniho znovu podíval. „Chápu správně, že… vaše pozice v agentuře vás docela nenaplňuje?“ Zeptal se ho a věnoval mu malý úsměv.
Bill rychle přikývl na souhlas. „Ano, to je pravda,“ podíval se na něj.
„Tak to uděláme jinak… já… za vás vyřeším současnou situaci v agentuře, hm?“ Nabídl mu a Bill se na něj překvapeně zadíval.
„No a… tohle… byste vážně mohl?“ Usmál se a přemýšlel. Tohle by nebyl špatný nápad.
„Bille, když… něco slíbím, tak to i dodržím. Já za vás vyrovnám všechny dluhy ve vaší agentuře a… vy mi zas na oplátku dáte ten svůj parfém, ano?“ Pokusil se ho přemluvit. Bill si tiše povzdechl a zakroutil hlavou.
„Ten parfém vám nedám,“ řekl tiše, ale pak ho něco napadlo. „Já vám vyrobím ještě mnohem lepší. Ještě lepší a dám do toho všechno, to mi věřte,“ nabídl mu hned. Nemohl mu dát ten svůj, nešlo to. I přesto, že to celé s Tomem skončilo, ta vůně byla jen jejich.
„Jste dobrý vyjednavač, ale… to nechci. Nechci jiný, ani lepší, “ zakroutil rychle hlavou, a pak se na něj usmál. „Víte co? Já… rozmyslím si to a večer vám zavolám, jak jsem se rozhodl, ano?“ Usmál se na černovláska a ten mu úsměv opětoval a přikývl na souhlas.
„Skvělé,“ vydechl. Bellini se na něj díval a nemohl se nabažit jeho krásné tváře.
„Ehm… nechtěl byste odvézt do práce? Máme to po cestě,“ nabídl mu. Chtěl si jeho společnosti užít ještě o něco déle.
„Dobře,“ přikývl. „Mockrát vám děkuji,“ věnoval mu další úsměv. Bellini na něm mohl oči nechat a přemýšlel, jak se k černovláskovi dostat blíž. Toužil po něm, a pokud ten chlapec je trochu chytrý, jistě ještě rád přijde a skončí v jeho náruči.
***
„Přátelé, jsem velice ráda, že jste všichni přišli, a to navzdory tomu, že vám Tom řekl, abyste nechodili. Tomu říkám týmový duch,“ usmála na všechny přítomné Jane. „A děkuji vám všem… ehm… již několikrát jsem přišla o vlastní prestiž, to vám nebudu skrývat. Situace je velmi vážná, už máme jen paní Bethany a několik malých firem,“ vysvětlovala, když jí do toho skočila Nancy.
„Od pana Bellinho ještě stále nemáme odpověď, bohužel,“ zadívala se na Jane.
„Pokud nás tedy pan Bellini neopustí, nějak se z toho dostaneme. Ale v současné době jsme prozatím nuceni snížit naše stavy,“ podívala se znovu na všechny. Jay Jay zbledl a zadíval se na ni.
„Jak to myslíte snížit stavy?“ Vykoktal zmateně.
„Propustit zbytečné zaměstnance,“ vysvětila mu rychle.
„To… propustíme všechny, kteří neměli úspěšný kvartál a nejlepší zůstanou? Co vyhodit ty, kteří nejvíc vydělávají?“ Navrhl jí rychle a snažil se modlit, aby on zůstal.
„Nemel nesmysly, Jay Jayi. Copak ty ses ode mě nic nenaučil?“ Zakroutila hlavou a vydechla. „Přátelé, musíme se všichni vzchopit a přijít s nějakými skvělými nápady,“ zkoušela je motivovat. „Poslyšte, jakmile přijde Tom, chci na vás všech vidět úsměv. A teď se pustíme do práce,“ věnovala jim úsměv a všichni se na to rovnou vrhli.
Když Tom zamířil do agentury a spatřil celý tým uvnitř, musel se usmát. Všem řekl, že nemusí dneska chodit, ale oni i přesto přišli. Byl z toho svým způsobem dojatý.
„Přišli jste všichni, to jsem rád, děkuju,“ usmál se na všechny.
„Celý tým,“ odpověděla mu rychle Jane. „Samozřejmě, že nemohli přijít všichni, ale za to nemůžu,“ znovu se pokusila o úsměv. Tom si prohlédl všechny ty jejich nucené úsměvy a dal si ruce v bok.
„Myslíte, že… byste se mohli všichni přestat takhle šklebit? Situace je vážná a musíme najít řešení. Tak, prosím, dost,“ věnoval jim malý úsměv. Samozřejmě, že si toho všeho vážil, jen nechtěl, aby všichni dělali, že se nic neděje. „Pojďme zase všichni do práce,“ kývl na souhlas a zamířil do kanceláře. V tom přišel i Bill a zamířil za Jay Jayem.
„Co se to děje? Zeptal se ho rychle a rozhlédl se kolem sebe.
„No víš, Bille… jsme tady jako na drátkách, je to hodně špatné,“ povzdechl si a Bill se zadíval na Toma, který zmizel do své kanceláře.
„Jdu donést panu Tomovi čaj,“ usmál se na něj a poplácal ho po rameni a zmizel v kuchyňce.
***
„Tome, poslala jsem ti mail, zapneš si, prosím, počítač?“ Jane vešla rovnou do jeho kanceláře a zavřela dveře. Tom přikývl na souhlas a rovnou zamířil ke svému stolu a zapnul svůj počítač. Jane se vydala za ním.
„Dala jsem dohromady seznam ztracených klientů a taky těch, které bychom mohli případně ještě ztratit. Dále jsou tam ti, které můžeme získat,“ vysvětlovala mu, ale Tom ji nevnímal. Sledoval obálku na svém stole a jen přemýšlel, co v ní asi je. „Ehm… Tome, jestli ti není dobře, můžeme to probrat potom.“ Tom zakroutil hlavou a zadíval se na ni.
„Ne, v pořádku,“ vydechl tiše. Jane se se zájmem podívala na stůl a spatřila dopis.
„A… copak je tohleto?“ Ukázala na obálku a zadívala se na Toma, aby jí to vysvětlil. Tom se na obálku zadíval a chvilku přemýšlel.
„Dopis,“ odpověděl jednoduše.
„Aha… a… kdo dnes píše dopis, když může poslat email? A… co v něm je?“ Zeptala se ho překvapeně. Tom se nadechl a jen se díval před sebe, nechtěl to probírat. Jane nakrčila čelo. „Kdo to psal?“ Zeptala se ho znovu zvědavě.
„Nikdo,“ přikývl Tom trochu nevrle.
„Nikdo?? A kdo je ten nikdo?“ Stále do toho rýpala a povytáhla obočí. Tom sevřel čelist a chtěl něco říct, když je vyrušilo zaklepání na dveře.
Bill rovnou vešel s hrnečkem čaje. „Přinesl jsem čaj,“ řekl a položil ho Tomovi na stůl. Hned si všiml, že obálka, kterou tam včera dal, je stále na svém místě. Podíval se na Toma, ale ten mu pohled neopětoval.
„Tomovi jsi donesl čaj, mohl bys ještě donést kafe pro mě?“ Zeptala se ho a černovlásek přikývl na souhlas. Pak raději vyklidil prostor.
„Mluvila jsem s PR a udělají pro nás pár novinek v tisku. Potřebujeme silnější mediální obraz, tak už na tom pracuju,“ řekla mu a on přikývl.
„Dobře,“ v tom si ale všiml Andrease, který prošel kolem jeho kanceláře. „Co tu pořád dělá on?“ Zeptal se a prstem ukázal na vedlejší kancelář, kde sledoval, jak blonďák sedá ke svému stolu.
„Tome, uklidni se,“ pomalu se zvedla na nohy.
„Neměl by mi chodit na oči,“ řekl naštvaně.
„Tome, uklidni se. Teď máme mnohem důležitější starosti a slibuju, že si s Andreasem promluvím sama. Zařídím to,“ snažila se ho rychle uklidnit. Vtom se znovu ozvalo zaklepání na dveře a dovnitř vešel Bill s kafem pro Jane.
„Vaše káva,“ oznámil jí a položil hrnek na stůl. Tom se celý odklonil, loktem se opřel o stůl a prsty si promnul čelo.
„Pokračuj,“ řekl jí tiše a Bill zamířil ke dveřím, ale zaujala ho slova Jane.
„Vůbec se nemůžu dovolat Bellinimu a zešílím z toho. Musíme hned zjistit, jestli s námi bude spolupracovat, nebo ne. Tome, tak zavoláš tam?“ Zadívala se na něj a Tom sevřel ruku v pěst. Chopil se telefonu a zkusil své štěstí.
„Tak co? Pořád žádné zprávy?“ Zeptala se ho hned Jane, když odtáhl telefon od ucha.
„Nikdo nám nepůjčí. Máme dlužníky, ale využili příležitosti a zmrazili účty,“ vysvětlil jí rychle a dál projížděl telefon.
„Tome, co budeme dělat? Včera si lidi přišli pro peníze a zítra přijdou další. Nemůžeme jen tak zavřít dveře,“ zakroutila hlavou a hleděla na Toma.
„Myslím, že moc možností nemáme. Mám nějaký pozemek, takovou malou chatu. Nic víc mi neseberou,“ pokrčil rameny. „Nebo se můžou prodat ty prostory v New Yorku.“
Jane si povzdechla. „Na to nemáme dost času,“ zakroutila nesouhlasně hlavou.
„No tak… prodáme akcie společnosti. Mám deset procent, Andreas taky, takže máme celkem dvacet procent akcií, prodáme to. Nic víc mě nenapadá,“ zakroutil rychle hlavou.
„Tome, jenomže k tomu budeš potřebovat Andyho svolení,“ upozornila ho. Tom jí věnoval tvrdý pohled.
„Dovolí to, hned se o to postarám,“ znovu v něm vřela krev.
„Prosím, nenaštvi se, ale… o Andyho se postarám já. Komu chceš ty podíly prodat?“ Snažila si to nějak ujasnit.
„Jiným agenturám, ty to velice rády využijí a chytí se. Sice trochu pod cenou, ale když na ně zatlačíme, dají nám dobrou nabídku.“
„Anebo… můžeme zkusit partnerství s nějakou větší společností, a tím si vylepšíme naši image, co říkáš?“ Navrhla Jane a podívala se na Toma.
„No tak dobře… já je teda obvolám,“ řekl tiše a zadíval se do země.
„Nemám něco obvolat já?“ Zkusila mu nabídnout pomoct.
„Klidně… když to řekneme jednomu, ostatní to budou vědět dřív, než položíš telefon,“ řekl už moc nezúčastněně. Jane k němu přistoupila blíž.
„Tome… vím, že jsi rozrušený, ale tohle všechno přejde. Spolu zvládneme všechno,“ vydechla a Tom ji objal. Ve stejném okamžiku se Bill přiblížil ke dveřím a chtěl vejít, ale když ty dva uviděl v objetí, silně ho píchlo u srdce. Rychle zaklepal a vešel dovnitř.
„Přišel jsem pro prázdné hrnky,“ řekl a Tom pustil Jane. Bill přeběhl ke stolu a na tác nandal jejich prázdné hrnky a rychle se na oba podíval. Pak vyběhl z kanceláře. Tom se za ním jen podíval.
„Takže… já začnu telefonovat,“ usmála se Jane a zmizela z jeho kanceláře.
***
Mia procházela agenturou rovnou k Andreasovi. Když už byla u jeho kanceláře, Bill si jí všiml. Prohlédl si ji a všiml s, že má v ruce nějaké červené desky. Nakrčil čelo a vzpomněl si, že vypadaly stejně jako ty, které měl ukrást z Tomova domu.
Ona se na něj jen usmála a rovnou vešla do Andreasovy kanceláře. Blonďák se na ni tvrdě podíval a zamračil se.
„Co tady děláš? Proč jsi přišla?“ Spustil na ní rovnou.
„Jen zjistit, jak se máš,“ pokrčila rameny a přešla k jeho stolu. Takticky držela tu složku za zády.
„Sháníme peníze, kde se jenom dá,“ řekl tiše.
„Vypadá to, že nic nenacházíš, hledej dál,“ řekla mu ironicky a Andreas se jen uchechtl.
„Tebe tahle společnost zajímá?“ Zeptal se jí pobaveně. „Co? Chtěl jsem, ať prodáš ten dům, ale neprodalas ho,“ připomněl jí trochu naštvaně.
„Nezajímá mě ani v nejmenším, Andy. Zajímá mě naše společnost,“ usmála se na něj. „A ty se trápíš. Přestaň mi blokovat hovory, nemůžeš se mi takhle vyhýbat,“ pomalu se k němu přiblížila.
„Mio, proboha odejdi,“ zakroutil hlavou a chtěl od ní odstoupit. Ona však zpoza zad vytáhla červené desky a ukázala mu je.
„Určitě?“ Usmála se a naklonila lehce hlavu do strany. Andreas se na tu složku podval a pak se podíval Mie do očí.
„Co s tím děláš? Proč to sem nosíš?“ Zeptal se jí ostře.
„V téhle složce je dokumentace o naší spolupráci. Chci ti to jen připomenout. Co si Tom pomyslí o svém bratrovi, když si tyhle dokumenty přečte?“ Povzdechla si zamyšleně a zasmála se.
„Ty mi vyhrožuješ?! Přijdeš sem a budeš mě vydírat?!“ Zasyčel jí do tváře a naklonil se blíž.
„Ty sis vážně myslel, že mě opustíš? Po všech těch letech spolupráce?“ Zeptala se ho s ironickým úsměvem a zakroutila hlavou.
„Kvůli tomu s tebou už nikdy nebudu! NIKDY!“ Zavrčel podrážděně a udělal pár kroků od ní.
„To říkáš vždycky, ale pak se vrátíš, protož víš, že mám pravdu,“ usmála se spokojeně a pomalu k němu přešla a opřela se zadkem o jeho stůl. „Tom ti je k ničemu, ale máš mě. I když na to zapomínáš, pořád mě miluješ,“ usmála se a podívala se mu do očí. „Moc miluješ.“ Pohladila ho po rameni. „Tohle ti tady nechám. Mám ještě totiž kopie,“ pak se zvedla a zamířila ke dveřím. Otevřela dveře a usmála se na něj. „Tak čau, lásko,“ vydechla s úsměvem a odešla.
***
Tom všechny svolal do zasedačky. Nikdo nevěděl, o co přesně jde, ale zároveň všem bylo více než jasné, že to nebude nic pozitivního. Tom se netvářil moc vesele a rovnou spustil.
„Situace není růžová, prodáváme dvaceti procentní podíl ve společnosti. Kromě jedné agentury, která projevila zájem, žádná solidní nabídka nepřišla. Za chvíli budou volat, aby nám sdělili, jak se rozhodli,“ zadíval se na všechny. Jane si povzdechla a hned reagovala.
„Copak vážně není žádná nabídka, která by nás mohla zachránit? Je škoda přijít o podíl,“ smutně se na Toma podívala. Ten jí hned věnoval pozornost a zakroutil hlavou.
„Nedá se nic dělat. Lepší, než abychom byli později zklamaní,“ podíval se krátce na Billa a ten jen sklopil hlavu. V tom přišel i Andreas. Jane k němu hned zamířila.
„Žádná další nabídka nepřišla?“ Zeptala se ho s nadějí v hlase.
„Bohužel ne,“ zakroutil hlavou.
„Vydáme prohlášení na sociálních mediích, na netu a v tisku. O úplatcích se pochopitelně zmiňovat nebudeme,“ podíval se na Andrease. „Kdyby náhodou, ať se neznemožníme ještě víc,“ podíval se potom na Jane. „Ty se mrkni na zbývající kampaně.“
„To nebude třeba… my už totiž žádné kampaně nemáme,“ řekla tiše a nejistě přešlápla.
„Dobře, no… nic, dejme se do práce,“ vydechl tiše Tom.
Bill se na Toma podíval, a potom chytil Jay Jaye za ruku a odtáhl ho bokem.
„Jay Jayi, pojď sem,“ naklonil se k němu blíž. „Pokud se někdo z lidí zvedne od stolu a půjde nahoru, hned mi napiš zprávu. Telefon mám u sebe, ano?“ Zadíval se na něj a Jay Jayi přikývl na souhlas.
„Dobře… a kam jdeš?“ Zeptal se ho rychle a sledoval černovláskovu tvář.
„Potom ti to řeknu,“ vzal si telefon do ruky. „Jdu vyřídit pár telefonátů.“ Pak rychle vyběhl schody nahoru. Na nich se ještě podíval na Andrease, který tam něco řešil s Nancy.
Bill rychle vběhl do Andreasovy kanceláře. Musel najít ty složky. Chtěl vědět, co v nich je. Potřeboval si ujasnit, kvůli čemu nechtěl, aby je Tom viděl. Rychle se probral papíry na blonďákově stole, ale tam složka nebyla. Rychle se rozhlédl kolem sebe a zkusil jednu skříňku za druhou. Nakonec v jednom ze šuplíků na něj ty složky zasvítily. Rychle je vytáhl a rozhlédl se kolem sebe. Otevřel složky, rychle vytáhl papíry a přejel po nich očima.
„Smlouva o partnerství,“ četl nahlas a nakrčil čelo. „Andreas je partnerem Mii?“ Vydechl překvapeně a zadíval se do prázdna, jak kolečka v jeho hlavě šrotovala. „Tak proto tohle všechno,“ vydechl a zakroutil hlavou. Nemohl tomu uvěřit. Proto se musel vkrást do Tomova domu, proto lhal. Začínal Andrease z celého srdce opravdu nenávidět. Rychle ty papíry vzal a prázdnou složku zase uložil na místo. Papíry rychle složil a strčil si je do kapsy kalhot. Pak se rychle vrátil zpátky. Jay Jay se na něj podíval a očima se mu snažil naznačit, o co jde, aby mu řekl víc, ale v tom začal zvonit telefon Jane.
„Zájemci už volají, tak… tiše, prosím,“ podívala se po ostatních a hovor přijala. Všichni na ni upírali pohled a modlili se, aby to dobře dopadlo. „Prosím? Ano, to jsem já… ano. Ano, rozumím. Děkujeme,“ vydechla zdrceně, a když byl hovor ukončen, podívala se na Toma. „Bohužel to vzdali,“ zašeptala tiše. Všichni nesouhlasně vykřikli a povzdechli si. Tom se pomalu zvedl a zadíval se na desku stolu.
„Takže nám nezbývá nic jiného, než vyhlásit bankrot,“ vydechl naprosto bez emocí.
„Vyhlásit bankrot?“ Zeptala se ho nevěřícně.
„Bohužel ano, věřitelé budou stát u dveří. Za chvilku to bude vědět úplně každý. Naši poslední klienti nám taky utečou. Musíme jim o bankrotu říct dříve, než se ještě víc znemožníme. Zavoláš právníkovi?“ Mluvil tiše k Jane a snažil se udržet emoce na uzdě.
„Dobře,“ přikývla tiše a ovládala slzy. Nakonec vzala telefon a vzdálila se. Tom jen kousek poodstoupil a snažil se být v klidu. Snažil se dýchat. Bill se k němu pomalu přiblížil.
„Pane Tome…“ oslovil ho tiše a Tom se k němu pomalu otočil čelem. „Ještě nikam nevolejte, počkejte chvilku,“ vydechl. Tom se mu podíval do očí.
„Proč?“ Zeptal se jednoduše.
„No… počkejte chvilku, než se to všechno uklidní. Dejte tomu čas,“ řekl rozklepaným hlasem.
„Tím, že tomu dáme čas, se nic nespraví. Obzvlášť… když už není co spravovat. Pokud něco skončí, měl bys to přijmout a jít dál. Samozřejmě… pokud snad nečekáš, že se stane nějakej zázrak. Dovolíš?“ Kývl hlavou, že chce projít, ale to už po schodech přicházel Bellini. Tom k němu zvedl překvapeně hlavu. Bill se podíval na Toma a potom na Belliniho. V hloubi duše doufal, že tohle nebude další krok vedle.
autor: Lauinka
betaread: Janule :o)
