autor: Lauinka
Andreas přemýšlel, co má udělat. Nemohl bratrovi říct pravdu, to nešlo. Rychle si objednal dalšího panáka a rovnou ho do sebe obrátil. Mia byl poslední, koho chtěl vidět, ale věděl, že jinou možnost nemá. Velice neochotně zazvonil u jejich dveří. Po chvíli otevřela a hned se usmála.
„Vítej, lásko,“ vydechla nadšeně a chtěla se k Andreasovi přiblížit. Ten však udělal krok zpátky a rozzuřeně se do ní pustil.
„Prosím tě, jaké vítej? Skončil jsem, je konec! Teď už nemám ani bratra ani otce. A to všechno kvůli tobě!“ Zakřičel na ni výhrůžně.
„Andy, uklidni se, nemůžu se pak soustředit, když takhle křičíš. Potom nic nevymyslím,“ pokrčil rameny a ležérně se opřela o dveře.
„Ty pořád věříš, že existuje nějaké řešení?“ Nevěřícně vykřikl. Mia se jen zasmála a pokrčila rameny.
„Jistěže… tu smlouvu Billovi vezmeme,“ řekla vítězně.
„To si ze mě děláš legraci, že? Jak bychom mu to smlouvu asi vzali?“ Nevěřícně se na ni zadíval a zamračil se.
„A kdo říká, že ji vezmeme my?“ Znovu se na něj spokojeně usmála. Andreas pátral v její tváři a stále nechápal, o čem to přesně mluví.
„Kdo tedy?“ Zeptal se jí, aby pochopil celý ten plán.
„Už mám plán… tak pojď,“ kývla na něj, a Andreas nakonec do domu vešel. Rychle zavřela dveře. Odvedla ho na zahradu a vysvětlila mu celý plán. Byla se sebou docela spokojená. Andreas před ní chodil sem a tam a snažil se si tu její verzi představit.
„A víš jistě, že to vyjde?“ Zeptal se jí a na chvíli se zastavil.
„Ano, vím,“ přikývla sebejistě na souhlas. „Nic jiného nám stejně nezbývá. Musí to zafungovat,“ pokrčila rameny. „Stačí, když jí řekneš to, na čem jsme se domluvili,“ usmála se. Andreas se chopil telefonu a chvíli přemýšlel. Pak se nadechl, vydechl a rovnou vytočil její číslo. Hovor byl jen velice krátký, protože tohle se nedalo řešit po telefonu. Domluvili si, že ji za půl hodiny vyzvedne a promluví si osobně.
Když Andreas odešel, spokojeně se chopila telefonu a usmála se pro sebe. „A teď, Billovi přichystáme další překvapení,“ s úsměvem vytočila číslo Jane.
„Halo, ahoj Jane,“ začala hned mile do telefonu. „Jakpak se vede?“
„Dobře, Mio. Tak o co jde?“ Zeptala se stroze.
„Díky za zájem, taky se mám moc dobře,“ řekla jí se smíchem. „Vlastně se dobře nemám. Viděla jsi Toma? Nevíš, kde je?“ Zeptala se ji nevinně.
„Jak bych mohla vědět, kde je?“ Zeptala se jí nechápavě.
„Andy se mu nedovolal, takže se kvůli tomu trápí a má z toho špatnou náladu. Dělá si o svého bratra velké starosti,“ povzdechla si.
„No, já nevím… pravděpodobně bude doma,“ odpověděla rychle.
„Kdo ví, jestli taky teď není smutný. Někdo by tam měl být. Že bych za ním zašla a koupila třeba čínu nebo nějaké víno,“ pokrčila rameny a usmála se trochu pro sebe.
„Mio… ty jsi opravdu hotový andílek. Poslyš… jestli tam půjdeš, tak Tomovi nejspíše jen zkazíš náladu,“ snažila se ji zastavit.
„Co já vím… chtěla jsem ho jen potěšit,“ řekla starostlivě.
„Není třeba… speciálně teda co se týče tebe. Já za ním raději zajdu,“ vydechla rychle Jane a Mia spokojeně pokývala hlavou.
„Ooo, opravdu? No tak dobře. Tak… ho alespoň pozdravuj,“ řekla jí a pokývala spokojeně hlavou.
„No jo… ahoj…“ ukončila Jane rychle hovor.
„A je to… to bylo snadné,“ zasmála se spokojeně pro sebe a napila se ze sklenice s červeným vínem.
***
„Dobrý den, pane Andreasi,“ vydechla překvapeně Nancy.
„Ahoj, Nancy,“ pozdravil ji.
„Co se děje?“ Zeptala se trochu nechápavě.
„To ti řeknu, pojď,“ otevřel jí dveře svého auta. „Promluvíme si spolu, dobře?“ Usmál se na ni a ona přikývla na souhlas. Jeli do jedné moc pěkné a příjemné kavárny.
„Nancy… vím, že jste kamarádi a že to teď zní celé divně, ale je to důležité. Tu smlouvu od něj musíš získat,“ zadíval se jí do očí.
„Pane Andreasi, tohle po mně nemůžete chtít. Já… tohle mu nemůžu udělat, navíc… ani nevím, jak bych to mohla udělat,“ povzdechla si a zadívala se na blonďáka.
„Nechápeš to, Nancy? Bratr se nesmí dozvědět, že jsem se s Miou spolčil. Znáš mě a já ti přísahám, že toho všeho strašně moc lituju. Zrovna, když jsem mu to chtěl říct, Mia mě zastavila, vyhrožovala mi a kvůli tomu jsme také teď tady. Já už k ní ani nic necítím, ale ona mě nenechá na pokoji. A když jsem se chystal všechno říct, udělal jsem další chybu. Bratr mi už tak těžko odpustí. A jestli se o Mie dozví, tak je to konec. Řekne to otci. Pochop to… snažil jsem se to Billovi nějak vysvětlit, ale vzal si něco do hlavy. Je připravený udělat cokoliv, aby mu bratr odpustil,“ povzdechl si a celu dobu ji pozoroval.
„A… co kdybych s ním třeba promluvila?“ Zkusila mu rychle navrhnout.
„Dal mi jen tři hodiny. V devět půjde a všechno mu řekne. Nancy, ty jsi jediná, komu teď můžu věřit,“ vzal ji za ruku a zadíval se jí přímo do očí. „Prosím tě, pomoz mi. Slibuju ti, že to tak nenechám. Já za bratrem potom půjdu a všechno mu to řeknu, ale… chci to udělat sám a v klidu. Já… věř mi, už mám dost všech těch lží a tajností. Jakmile mi bratr odpustí, Mia mi dá pokoj. Prosím tě, Nancy,“ stiskl ji ruku ve své silněji. Chvíli se dívala do jeho očí a potom pomalu přikývla na souhlas.
„Dobře… já… udělám to pro vás, pane Andreasi, ale… slibte mi, že vše napravíte,“ zadívala se na něj a když blonďák hned přikývl, věnovala mu malý úsměv.
***
Bill seděl na gauči a každou chvíli kontroloval telefon. Byl jak na trní, jelikož čekal na hovor od Andrease. Čas se pomalu krátil, ale žádný hovor. Byl nervózní a měl pocit, že se zblázní. Gordon ho pozoroval a nechápal, co se s jeho synem děje.
„Bille proč se pořád díváš do toho telefonu?“ Zeptal se se zvědavostí v hlase. Bill se po otci podíval a rychle telefon znovu odložil.
„Ale to jen tak,“ mávl nad tím rukou a usmál se. „Možná se teď ještě sejdeme s Viv. Čekám, až napíše,“ pokrčil rameny.
To už se připojila i Simone a taky se na syna zadívala. „A co máte vlastně s Vivien za lubem takhle na večer?“ Zeptala se a Bill se k ní rychle otočil.
„Neboj, budeme jen někde tady u domu. Viv něco trápí, tak si chce popovídat,“ vysvětlil matce.
„Něco vážného? Můžeme pro ni něco udělat?“ Vydechla Simone, ale Bill zakroutil hlavou. Ale než stihl cokoliv říct, zazvonil mu telefon. S bušícím srdcem po něm rychle sáhl, ale překvapilo ho, že tam blikalo jméno Nancy. Nejistě hovor přijal a odešel do svého pokoje.
„Ano, Nancy?“ Usmál se do telefonu. Ale na druhé straně uslyšel tichy vzlyk.
„Bille? Neruším tě?“ Zeptala se ho uplakaně. Bill si sedl na svoji postel a nakrčil čelo.
„Nancy, co se stalo? Jsi v pořádku?“ Zeptal se.
„Jo… jo, jsem, jen… sedím v kavárně a nemám si s kým popovídat, víš? Nemohl bys…?“ Nedokončila otázku. Bill ji však pochopil a snažil se chvilku přemýšlet. Měl ještě nějaký čas, a tak hned souhlasil.
„Dobře, pošli adresu, já přijdu,“ usmál se mile, a když mu poděkovala, rovnou hovor ukončil. Vzal si batůžku složku pro Toma a rychle si upravil líčení. Pak vyrazil za Nancy.
Uviděl ji hned, jak do kavárny vešel. Usmál se a sedl si k ní.
„Ahoj,“ pozdravil ji. Blondýnka k němu zvedla hlavu a věnovala mu malý úsměv.
„Ahoj Bille, děkuju ti moc, že…. jsi přišel, víš… neotravovala bych tě, ale nevěděla jsem, komu zavolat,“ začala mile. Černovlásek přikývl a zakroutil hlavou.
„To je v pohodě. Jen… nemám moc času, ještě musím něco vyřídit,“ omluvně se na ni usmál. Nancy se na něj podívala a vzpomněla si, co jí Andreas říkal. Dával mu čas do devíti, potom měl jet za Tomem.
„To nevadí, jsem ráda, že jsi vůbec přišel,“ usmála se znovu, a když k nim dorazil číšník, Bill si objednal čaj.
„Tak co se stalo?“ Zeptal se, když byli zase sami. Nancy si jen povzdechla a podívala se na něj.
„Pohádala jsem se s jedním dobrým kamarádem. Myslím tím… hodně pohádala,“ povzdechla si. Bill se na ni díval. Věděl, jak jí je, jak se asi cítí. Prožíval to samé s Tomem.
„To mě moc mrzí,“ vydechl tiše a Nancy se na něj usmála.
„Jsi tak strašně hodnej, vážně,“ chtěla ho chytit za ruku, ale omylem drkla do jeho hrnečku a převrátila ho. „Bože, moc se omlouvám,“ vykřikla hned překvapeně a Bill se zvedl od stolu, jelikož ho trochu té tekutiny zasáhlo.
„Je to jen čaj, já… dojdu si to na záchod utřít,“ rychle vyklidil prostor a Nancy se moc dlouho nezdržovala. Věděla, že tohle je jediná příležitost, rychle sáhla po jeho batohu. Vytáhla papíry, které byly uvnitř, a schovala si je. Pak složku znovu strčila do jeho batohu a čekala na černovláska. Ten po chvíli přišel.
„Já se strašně omlouvám, vážně… ani nevíš, jak mě to mrzí,“ povzdechla si. A vlastně v tu chvíli nevěděla, zda se omlouvá kvůli tomu rozlitému čaji nebo ukradeným složkám.
„Vážně, je to v pořádku, jen… už budu muset jít,“ usmál se. Podíval se na telefon, ale žádný zmeškaný hovor tam neměl.
„Dobře, tak… děkuju, že jsi přišel, vážně… pomohl jsi mi,“ usmála se na něj a Bill jí napodobil.
„Zavolej kdykoliv, dobře?“ Přikývl na souhlas, rychle si vzal své věci, a když se rozloučili vyběhl do ulic.
***
„Ano, Bille?“ Ozval se otrávený hlas Andrease. Bill pochodoval sem a tam s telefonem u ucha.
„Pane Andreasi… rozhodl jste se?“ Zeptal se ho rovnou.
„Co tím myslíš?“ Zeptal se blonďák a trochu se ušklíbl.
„Hádám, že… budu muset Tomovi všechno říct,“ přikývl si pro sebe a vydechl.
„Ale ty mu nic říkat nemusíš. Být tebou, nic bych mu neříkal, když je to mezi vámi teď takové,“ řekl s malou ironií v hlase.
„Zaslouží si znát pravdu,“ řekl rychle a zatnul čelist.
„Kromě zklamání mu to nic jiného nepřinese,“ ušklíbl se Andreas.
„Už žádné lži a tajnosti, rozumíte?!“ Vykřikl do telefonu a nakopnul kamínek.
„Hmmm, takže ty to myslíš vážně? Dobře,“ pokrčil si pro sebe rameny. „Tak si za ním běž a všechno mu to ukaž, ale… pamatuj si, že za špatnýho budeš ty,“ řekl mu namyšleně a Bill hovor ukončil. Zrychleně dýchal a rychle vytočil číslo Vivien.
„Viv, on se Tomovi nepřiznal,“ vydechl do telefonu.
„Cože? To myslíš vážně?“
„Já… jdu k Tomovi a všechno mu řeknu,“ řekl jí rychle a hovor ukončil.
***
„Tak co? Chutná ti to?“ Usmála se Jane na Toma, když seděli u stolu a jedli. Po tom, co jí volala Mia, koupila sushi a víno a jela za Tomem. Ten byl trochu překvapený, ale samozřejmě, že ji neodmítl. I když neměl moc náladu na společnost, nechtěl být netaktní.
„Ano, chutná. Je to vážně výborné,“ přikývl na souhlas a strčil si další kousek do úst. „Dneska jsem měl jen snídani, tak mi to přišlo vhod.“
„To jsem ráda, ještěže mě to napadlo a něco jsem ti přinesla,“ usmála se na něj a Tom přikývl. „Vím, že když tě něco trápí, vždycky zapomínáš jíst.“ Tom znovu přikývl na souhlas. „Dnešní den byl opravdu těžký, obzvláště po té velké hádce s Andreasem.“
Tom se zasekl v půli pohybu a podíval se na ni. „Ty jsi o tom věděla?“ Zeptal se jí rovnou.
„O čem? O tom úplatku?“ Zamrkala překvapeně a Tom zase jen přikývl.
„To ne… nevěděla,“ zakroutila hlavou.
„A kdyby ano, řekla bys mi to?“ Zadíval se jí do očí a Jane bez zaváhání přikývla.
„Samozřejmě, že ano.“ Nakrčila trochu čelo, protože nechápala, co teď Tom řeší.
„Dobře… a… lhala jsi mi někdy?“ Zeptal se jí napřímo.
„Ne… nikdy jsem ti o ničem nelhala, protože to bych moc riskovala,“ usmála se trochu. A tom nechápavě nakrčil čelo.
„Jak jako?“ Zadíval se na ni.
„No… ty jsi v těchhle věcech přeci hrozně moc citlivý, a také dobře vím, že kdybych ti lhala, a ta lež vyšla najevo, nikdy bys mi to neodpustil. To bych rozhodně neriskovala. Neriskovala bych tvoji ztrátu,“ zadívala se mu do očí.
„Že ano?“ Kývl na ní a zamyslel se. „Kdo mě alespoň trošku zná, tak to ví. Kdo si mě alespoň trošku váží, ten, kdo mě má trochu rád, tohle přece ví,“ uzavřel nakonec.
„No jistě,“ přikývla na souhlas, i když netušila, o co Tomovi jde. „Lhaní je přece velice špatná věc, také to nemám ráda. Jak vlastě můžeš věřit někomu, kdo už ti jednou lhal?“ Řekla zamyšleně a Tom se na ni zadíval.
„Že? No ano… kdybychom si nedůvěřovali, tak by to nefungovalo,“ rozhodil rukama a Jane na něj dál překvapeně zírala.
„Nefungovalo,“ řekla tiše a zakroutila hlavou. „Tome,“ vzala ho za ruku a Tom se na její ruku podíval. „Poslouchej… já jsem ti nikdy nelhala a opravdu,“ nestihla dokončit větu, jelikož chtěl svoji ruku stáhnout, a tím na sebe převrhla sklenku s červeným vínem. „Moc se omlouvám,“ řekla rychle. „Já jsem tak nešikovná… snad jsem tě nepolila,“ povzdechla si tiše.
„Ne v pořádku, to se stává, tím se netrap. Ale co tvoje šaty?“
„Jsem celá mokrá,“ povzdechla si. „Můžu si to jít vysušit?“ Zeptala se trochu v panice.
„Samozřejmě, běž,“ přikývl Tom. Jane rychle odešla do Tomova pokoje, aby mohla použít sušičku. Tom si pro sebe pokrčil rameny a napil se ze svojí sklenky.
V tom se ozval zvonek. Tom se zvedl od stolu a zamířil ke dveřím. Pomalu je otevřel a zůstal překvapeně zírat. Na jeho prahu stál Bill.
„Ehm… můžu jít dál,“ zeptal si ho nervózně. „Prosím… neříkej ne,“ zadíval se na něj. Tom se na něj chvíli díval, a nakonec přikývl na souhlas. Bill proklouzl dovnitř.
„Půjdeme na terasu,“ kývl směrem ven, a když procházeli přes kuchyň, Bill mu na stůl položil knihu s citáty o lásce. Dostali se ven a Tom se opřel zadkem o zahradní stůl a zadíval se před sebe.
„Povídej, o co jde,“ pobídl ho nezaujatě.
„Vlastně teď ani nevím, kde mám začít…“ vydechl tiše a Tom se jen uchechtl.
„Takže… k jaké lži se mi přiznáš tentokrát?“ Podíval se na něj.
„No…“ sáhl rychle do batohu pro složky. „Tady je vysvětlení všech těch lží a hloupostí, které jsem doteď řekl a udělal. Opravdu se chci ke všemu přiznat,“ natáhl k němu ruku se složkou. Tom se do jeho rukou zadíval. „Nevěděl jsem to. Kdybych to věděl, nikdy bych to nedovolil.“ Tom se znovu zadíval do jeho rukou.
„O čem to tady mluvíš? Ukaž,“ sáhl po té složce v jeho rukách.
„Tohle by ti měl vysvětlit Andreas, ale neměl se k tomu,“ vydechl tiše a sledoval Toma, jak ji otvírá.
„Je prázdná… děláš si legraci,“ Zeptal se hned a ukázal mu prázdnou složku. Bill se na Toma šokovaně zadíval a pak do složek.
„Jak prázdná?“ Hned ji chytil do rukou a hleděl do ní. „Jak je to možný? Já jsem to vzal, opravdu,“ rychle začal hledat ve svém batohu. „Opravdu to bylo v té složce.“
„Hele Bille, co kdybys už konečně nechal těch hloupostí?“ Zeptal se ho rychle.
„Já ti přísahám!“ Zadíval se do jeho očí. „Přísahám ti, na co chceš, že uvnitř byla smlouva, proto jsem přišel,“ vyhrkl naprosto ztraceně.
„Opravdu si myslíš, že ti po všech těch lžích budu věřit?“ Zeptal se ho trochu podrážděně. „Já… už nechci nic slyšet,“ zakroutil hlavou.
„Přísahám, opravdu tam byla. Věř mi, přišel jsem sem, abych ti všechno vysvětlil,“ zkusil znovu, ale v tom se objevila Jane.
„Ach jo, to oblečení to opravdu odneslo. Tome, vzala jsem si tvoje tričko, abych…“ zarazila se v půlce věty, když si všimla Billa. Bill na ni zůstal omámeně zírat a prohlédl si ji od hlavy k patě. Měla na sobě tričko, které si u Toma půjčoval i on. To stejné, které měl ten večer, když se políbili na zahradě. To stejné, ve kterém postával u Toma v kuchyni, když mu řekl, že je sexy, jak mu padá přes rameno. Ztěžka se nadechl a všiml si, že i Jane ho má spadlé přes jedno rameno. Pak se rychle podíval po Tomovi.
„Bille?“ Zeptala se trochu zmateně. „Co ty tady děláš?“ Zeptala se ho, ale Bill nebyl schopný mluvit. Díval se na ni a chtělo se mu brečet.
„Jane mi přinesla večeři, polila se vínem a převlékla se,“ zasáhl rychle Tom a Bill se na něj nevěřícně podíval.
„No jo, jsem trošku nešikovná,“ pokrčila rameny.
„Ještěže vám dal Tom na převlečení svoje tričko,“ odpověděl s lehkou ironií v hlase a podíval se na Toma.
„Nedal,“ zakroutil hlavou.
„Vzala jsem si ho,“ povytáhla obočí.
Bill se na oba dva podíval a vydechl. „No nic… už vás teda nebudu rušit. Dobrou noc,“ řekl naštvaně a zamířil rovnou ke dveřím. Tom ho chtěl doprovodit, ale Bill zakroutil hlavou.
„V pořádku… já trefím“ věnoval mu naštvaný pohled. Pak raději vyklidil prostor, viděl už dost. Tom si povzdechl a opřel se rukama o zahradní stůl a trochu svěsil hlavu.
„Tome, ještě nám zbyla večeře,“ usmála se na něj Jane. „Pojď, dojíme to.“
„Díky, Jane, ale už jsem měl dost. Nemám hlad. Chtěl bych si odpočinout,“ řekl jí omluvně. Jane trochu ztuhla a kývla na souhlas.
„Jistě… musíš být po dnešku unavený. Noo… tak co kdybych pustila nějakou příjemnou hudbu?“ Navrhla mu rychle a usmála se.
„Klidně ji pusť, ale já půjdu spát,“ řekl jí trochu suše.
„Aha, chápu,“ přikývla na souhlas. „Stejně už nemám hlad, jen… nechtěla jsem plýtvat,“ zamluvila to rychle a nejistě přešlápla na místě.
„Díky za jídlo,“ Usmál se na ni.
„Není zač, kdykoliv,“ přikývla s úsměvem. „Tak… já asi půjdu,“ vydechla tiše. „No… oblečení už asi bude suché. Tak dobrou noc,“ řekla tiše.
„Dobrou noc,“ odpověděl jí Tom. Jane pak rovnou zamířila k němu do pokoje, aby se mohla převléknout.
***
Bill naštvaně odcházel. Doslova zuřil. „Schválně jí dal tričko, které jsem měl já. Tady je dobře vidět, jak si mě a našich vzpomínek váží,“ Zamračil se a pak si povzdechl. „Jak mohla být ta složka prázdná? Sakra, kde jsem to jenom mohl ztratit?“ Pak se pomalu otočil a vydechl. „Ani za mnou nejde, ach jo… No a proč taky? Večeřet a popíjet s Jane je lepší, jen se bavte, krása!“ Vykřikl naštvaně a nakopl kamínek v cestě. „Že bych tady teď počkal?“ Zeptal se sám sebe a zastavil se na okamžik. „Proč bych čekal? Kdo ví, jak dlouho tam zůstane?“ Rozhodil rukama a zase se rozešel. Pak se zarazil a znovu se zastavil. „A co když od něj neodejde? A co kdyby tam k něčemu došlo? Tom se na mě zlobí,“ přikývl na souhlas. „No a ze vzteku…“ nadechl se a zakryl si rukou ústa. „Nemůžu na to ani pomyslet. Navíc… to tričko jí vůbec neslušelo. A jak si ho stáhla přes rameno…“ odfrkl si hned. „Bille, uklidni se, jenom klid!“ Zamračil se trochu.
Přemýšlel o tom, a nakonec se rozhodl, že je tam nemůže nechat o samotě. Rychle se otočil a zamířil zpátky k Tomovi. Ještě nevěděl, co přesně mu řekne, ale musel jim to nějak překazit.
Když se ocitl před jeho dveřmi, nejistě zazvonil, aniž by přemýšlel, co vlastně řekne. Než to stihl vymyslet, dveře se otevřely a v nich se objevil Tom. Ihned se na něj zadíval.
„Ehm… něco jsem,“ vykoktal nejistě a usmál se. Tom se opřel o dveře a povytáhl obočí.
„Co je?“ Zeptal se ho rovnou, už by¨l vážně z toho všeho neskutečně unavený.
„Něco jsem zapomněl, víš?“ Řekl rychle první výmluvu, která ho napadla.
„Jestli myslíš tu prázdnou složku, tak… jsem ji vyhodil,“ zadíval se na něj.
„Ne ne ne, tu ne,“ zakroutil hlavou. „mmm, no… můj telefon,“ vyhrkl rychle. „Zapomněl jsem u tebe telefon,“ zasmál se.
„No… tak já se ti po něm podívám,“ odlepil se nepřesvědčeně ode dveří a vyrazil do útrob domu.
„No… napadlo mně, že bych se po něm mohl podávat já sám, protože vím, kde jsem byl. Podívám se sám, můžu… dovnitř?“ Zkusil se rychle vetřít do domu. Tom jen neochotně přikývl a Bill vběhl dovnitř. „Obývací pokoj? Ne.… tam jsem nebyl,“ zasmál se a vběhl do kuchyně. Tom jen chodil za ním. Bill postupně proběhl všemi místnosti, až se dostal na zahradu.
„Ne, myslím, že tady tvůj telefon asi není,“ uzavřel Tom, když ho nikde neviděl a Bill taky ne.
„Že by byl přece jen v kuchyni?“ Zeptal se sám sebe, a když se k němu Tom otočil zády, rychle vytáhl svůj telefon a položil na jednu ze zahradních židlí u stolu. Tom se tam jen opřel a sledoval ho. Bill k němu nejistě přistoupil. „Omlouvám se, asi jsem vás vyrušil při romantickém večeru,“ omlouval se trochu nahraně.
„Ne, nevyrušil, Bille,“ zakroutil hlavou.
„A kde je Jane?“ Zeptal se a rozhlédl se kolem, jestli ji někde neuvidí.
„Proč tě to zajímá?“ Zeptal se trochu nechápavě.
„Možná, že ten mobil viděla?“ Pokrčil rameny.
„Raději ho zkus hledat,“ odsekl a zadíval se do domu, jen aby nemusel hledět na něj. Bill nakrčil čelo a zamířil zpátky k zahradnímu nábytku.
„Áááá, tady je,“ zasmál se a rychle ho vytáhl.
„Byl tam?“ Ukázal Tom k židli.
„No… jo,“ přikývl hned.
„Před chvílí jsem se tam díval,“ pozvedl obočí Tom.
„No… asi tam nějak zapadl nebo něco,“ pokrčil rameny.
„Nejspíš,“ podíval se na něj. „Když jsi ho tam teď našel.“
„Tak já už půjdu,“ řekl nejistě a podíval se na Toma. „Dobrou noc.“
„Dobrou noc,“ odpověděl mu Tom.
Bill šel rovnou ke dveřím a Tom ho následoval. U dveří se ještě černovlásek otočil. „Ani jsem paní Jane nepopřál dobrou noc. Hezkou dobrou noc, paní Jane!“ Zakřičel do útrob domu.
Tom se na něj podíval. „Jane už odešla.“
Bill se na něj zadíval a pomalu se spokojeně usmál. „To je dobře,“ zahihňal se, a pak si odkašlal. „Tedy… je dobře, že jsem našel telefon,“ zasmál se znovu. „Tak… já taky jdu,“ kývl. „Protože chceš být asi sám, trochu si odpočinout.“ Tom mu jen zamával a pomalu zavíral dveře.
***
„Halo? Bille?“ Usmála se do telefonu Vivien, která byla zvědavá, jak to celé dopadlo. „Co udělal, když to uviděl?“
„Viv, poslouchej mě… když jsem od tebe přišel, dal jsem si ten dokument do složky, pak jsem šel jen do kavárny a k Tomovi… tu složku jsem mu podal, Tom ji otevřel, ale ona byla prázdná, papír nikde,“ vydechl se slzami v očích do telefonu.
„Jak to myslíš prázdná? To není možný, aby byla prázdná. Ty jsi to někde ztratil?“
„Kde bych to ztratil? To není možný,“ vydechl tiše.
„Ale vždyť to bylo všechno v té složce, kam by se to podělo?“ Zeptala se ho rychle. „Hele… v klidu. Všechno to doma prohledej, kousek po kousku, ano? Přece se ten dokument někam nevypařil,“ řekl mu rychle.
„Já se asi zblázním,“ vydechl do telefonu. „Tak ahoj,“ raději hovor ukončil a hledal všude po svém pokoji ty papíry, ale stejně je nenašel.
***
Tom si šel do kuchyně nalít panáka, bylo toho na něj nějak moc, když si na desce stolu všiml knihy. Kdyby jen věděl, že Bill držel v ruce tu samou knihu. Tom ji pomalu otevřel a uviděl na první straně v pravém rohu písmeno C, stejně jako na tom dopisu na jeho stole, a došlo mu, že tohle je Billova práce. Neodolal a sedl si na gauč, aby tu knihu prolistoval. Otevřel ji na nějaké náhodné stránce a začetl se.
Víš, co nacházím v tvém hlase? Nevyslovená slovíčka, možná maličkosti.
Ční jako pomník okamžiku.
Víš, co nacházím v tvém hlase?
Nevyslovená slovíčka.
Bill ležel na posteli a četl stejnou knihu, avšak jinou stránku, i když ty stejné myšlenky zasahující do srdce.
Tolik jsem tě miloval.
To, jaký jsi.
Jako zpívající ptáci.
Jako prožité bolesti.
Tom nedokázal od knihy odtrhnout oči a četl dál.
Nejkratší cestou mezi dvěma srdci jsou dvě k sobě natažené ruce,
příležitostně se dotýkající konečky prstů.
Fontána věčnosti této chvíle.
Kéž bych tě miloval jenom pro toto.
Bill nechal stéct jednu zbloudilou slzu a pokračoval.
Ať už můj obličej bude otočený kamkoliv,
mé srdce bude vždy otočené k tobě.
Tom vstal a chodil po obýváku ztracen v těch slovech, která se mu zarývala nejsem do mysli, ale i do srdce.
Objednali jsme si dva čaje, jeden z nich slabší.
Kéž bych tě miloval pouze pro toto.
Bill se taky postavil a chodil po pokoji ztracen v těch řádcích.
Nemám nic jiného než ulici ubíhající v dáli.
Kéž bych tě miloval pouze pro toto.
***
„Přinesla jsem ti čaj,“ usmála se Jane, když vklouzla do jeho kanceláře.
„Proč ty?“ Zeptal se trochu překvapeně. „To ses neměla obtěžovat, ale děkuju,“ vzal si od ní hned šálek.
„Není za co,“ usmála se. „Tome, vypadá to, že nemáš moc náladu, vím, že ta záležitost okolo Belliniho tě štve. Ale já si myslím, že je to určitě to nejlepší rozhodnutí pro budoucnost naší agentury.“ Zkusila opatrně a byla sama zvědavá, jak se Tom rozhodl.
„Ano, a proto jsem se taky rozhodl tu nabídku přijmout, ale abychom agenturu dostali tam, kde byla, musíme se z toho co nedříve vyvléct,“ zadíval se na ni.
„Jsem si jistá, že se ti to brzo podaří,“ přikývla na souhlas. „Stačí si prostě jen věřit. Já stojím vždycky při tobě. Víš, že tě podpořím,“ usmála se na něj mile.
„Jsi hodná, moc děkuju,“ věnoval jí malý úsměv.
„No… tak já jdu něco dělat,“ zasmála se a vyklidila rychle prostor.
autor: Lauinka
betaread: Janule :o)
