autor: Lauinka
Celou tu krásnou ranní idylku přerušilo až pípnutí Billova telefonu. Černovlásek po něm hned sáhl a podíval se na displej. Byla to Vivien, nejspíše měla starost, když včera nedorazil.
„Zlatíčko, kde jsi včera byl?“ Bill se usmál, když ta slova četl a rychle naťukal odpověď.
„U Toma.“ Vyťukal rychlou odpověď.
„U Toma? Kde jsi teď?“ Napsala rychle a Bill se musel široce usmát. Bylo jasné, že je neskutečně zvědavá na detaily.
„U Toma,“ odepsal rychle a položil telefon. Tom ho chvíli sledoval a pozvedl obočí.
„Jsi nějak žádaný,“ pokrčil rameny a dál se na něj díval. Bill mu věnoval úsměv a rychle naťukal odpověď.
„Nešil, Viv, pak ti to vysvětlím.“ Pak telefon schoval a věnoval se Tomovi. Ten se napil čaje a dál ho propaloval pohledem. „Ehm… nepůjdeme? Víš… abychom nepřišli ještě později,“ navrhl Bill, který byl trochu nervózní z jeho pohledu.
„Ano, pojďme,“ přikývl a dopil svůj čaj. „Já jsem včera zapomněl dát telefon na nabíječku, ať si dělají starosti,“ lehce kývl na souhlas a usmál se. „Určitě si myslí, že dělám mrtvého, tak půjdeme,“ přikývl na souhlas, i když se mu nikam jít nechtělo. Být tady s černovláskem bylo příjemné a on se přistihl, že nechce, aby to skončilo.
„Dobře,“ přikývl Bill, a i on dopil svůj čaj.
„Nebo ať si myslí, co chtějí,“ mávl nad tím rukou. „Uklidíme to spolu?“ Ukázal na nepořádek kolem.
„Já to udělám,“ položil mu krátce ruku na rameno Bill a zvedl se, aby to mohl udělat.
„Ne, počkej… pomůžu ti,“ zvedl se na nohy a začal sbírat rovnou nádobí ze stolu. Bill se usmál a chvíli ho sledoval.
„Dobře… jak chceš,“ přikývl nakonec tiše a věnoval mu zářivý úsměv.
***
„Tome, zastav tady, prosím…“ řekl a Tom zmateně dojel ke krajnici.
„Co se děje? Byla tam kočka nebo co?“ Zasmál se trochu zmateně a podíval se na Billa, který si odepl pás.
„Já… já si tady vystoupím,“ odvětil.
„Proč? Co se stalo?“ Nechápal Tom a sledoval ho.
„Já jen… ať nejdeme do firmy spolu,“ pokrčil rameny. „Ty jeď napřed a já půjdu pěšky,“ usmál se. „No víš… už jedeme pozdě, tak ať nepřitahujeme pozornost.“
„Jaj jaj jaj… další deja vu… už třetí od včerejška, no… snad to nevěstí nic špatného,“ zasmál se tiše. „No… každopádně ti děkuji za snídani. Bylo to vážně výborné, vážně… byla skvělá,“ usmál se pobaveně a Bill se tiše zasmál.
„Jo jo… v kuchyni si dost věřím jako šéfkuchař,“ zasmál se pobaveně. Pak se ale otočil k Tomovi a naklonil lehce hlavu na stranu. „Ještě jsem ti chtěl moc poděkovat za to, že… jsme kamarádi,“ usmál se lehce. Vlastně tak nějak děkoval i za včerejší noc. Za to, že ho Tom nenechal na holičkách, za ten krásný dárek a taky za to, co se stalo ve sprše. I když to by nikdy neřekl nahlas.
„To přece nestojí za řeč,“ podíval se do jeho očí. Bill se usmál a cítil, jak se lehce začervenal.
„Tak já teda půjdu, ty jeď… tedy… pokud vůbec jedeš do firmy, přeci jen… jsi šéf,“ pokrčil rameny a podíval se na něj. Tom pozvedl obočí a zasmál se. „No… tak já jdu,“ usmál se Bill a vyskočil z auta. Zamával ještě Tomovi, který trochu neochotně odjel.
***
„Zdravím,“ usmál se Tom, když vešel do firmy. Okamžitě se k němu přihnala Jane.
„Dobré ráno,“ řekla mu a smutně se na něj podívala.
„Moc se ti omlouvám… opravdu mě to mrzí,“ začal hned Tom a zatvářil se lítostivě.
„Proč? Kvůli tomu koncertu?“ Zeptala se a srovnala krok s jeho, aby zamířili do jeho kanceláře.
„Ano, přesně kvůli tomu… mrzí mě to, vážně,“ znovu se jí omluvil.
„Nemohla jsem se ti dovolat, tak jsme si dělala starosti a ty ses mi ani neozval,“ řekla mu s lehce vyčítavým tónem.
„Nemohla ses dovolat, protože tam nebyl signál a můj telefon byl vybitý,“ pokrčil rameny.
„O co jde? Já tomu nerozumím… co přesně, se stalo, Tome?“ Vběhla za ním do kanceláře a postavila se před něj.
„Nechceš se posadit?“ Nabídl jí místo před sebou. Klidně se posadil na židli a usmál se. Jane zakroutila hlavou a visela pohledem na jeho rtech. „Uvízli jsme se výtahu,“ řekl jednoduše.
„Ve výtahu? V našem výtahu?“ Zeptala se naprosto šokovaně a vykulila oči.
„Jasně, že tady,“ přikývl na souhlas. „Bylo by fajn, kdyby na to někdo mrknul,“ ještě dodal.
„Jistě, postarám se o to,“ přikývla, pak ale lehce nakrčila čelo. „Říkáš, že jste uvízli… ale s kým?“ Zeptala se ho zvědavě.
„S Billem,“ odpověděl.
„S Billem?? Opravdu nemůžu dýchat, protože to je fakt horor. Jsem empatická… jsem empatická, protože se vždycky bojím, že v nějakým výtahu uvíznu,“ řekla rychle. Nemohla uvěřit tomu, že zrovna s Billem, a taky tu byl holý fakt, uvíznout ve výtahu. Prostě dvojitý horor.
„Pak se mi vybil telefon, Billův telefon neměl signál. Křičeli jsme, jestli nás někdo neuslyší, ale už všichni šli. A ten alarm, co tam je, nefunguje,“ snažil se jí vysvětlit.
„A co se dělo pak?“ Zeptala se opravdu zvědavě.
„Pak jsme se někdy pozdě v noci dostali ven. Vážně se moc omlouvám. Čekala jsi dlouho?“ Znovu se na ni omluvně podíval. „Pak už vážně bylo tak pozdě, že nemělo žádný smysl tě kontaktovat, věř mi.“
„No… čekala jsem dlouho. A hlavně jsem si dělala starost, fakt jsem dostala strach, a pak jsem si řekla, že se ti ten nápad s koncertem zas tolik nelíbil,“ pokrčila lehce rameny a sklopila hlavu.
„Myslela sis, že jsem se na tebe vykašlal? Jane… copak jsem takový člověk?“ Zeptal se jí a zakroutil hlavou. „Neblázni… já ti to v nejkratší době vynahradím, slibuju.“ Usmál se na ni a Jane nadšeně zvedla hlavu.
„Dobře… viděla jsem, že je naplánovaná spousta koncertů, něco dám dohromady,“ přikývla nadšeně hlavou a Tom jí věnoval jeden ze svých oslnivých úsměvů. „A taky vyřeším to s tím výtahem, neboj se, jo?“
„Jsi skvělá, díky,“ přikývl Tom a Jane nadšeně vyběhla z jeho kanceláře.
***
Bill se dostal do agentury o něco později. Naštěstí tomu nikdo nepřikládal větší váhu, i když Jay Jay mu věnoval pár podezřívavých pohledů. Musel něco vyřídit na recepci, a tak se tam vydal. Viděl Jane, jak řeší něco s nějakým mužem. Bavili se o tom, že Tom uvízl ve výtahu. Když ale uslyšel i svoje jméno a spatřil matku, která se objevila hned vedle nich, okamžitě zpanikařil.
„Mami?!“ Vydechl šokovaně, a hned k ní přiběhl.
„Bille?“ Usmála se na něj matka, ale pak hned zvážněla. „Ty jsi včera v noci uvízl ve výtahu s panem Tomem?“ zeptal se ho a Bill zbledl.
„S jakým Tomem?“ Snažil se předstírat, že ani neví, o čem to mluví.
„S naším panem Tomem… prý jste byli ve výtahu celé hodiny,“ zadívala se na svého syna, který se nervózně začal smát.
„Ale neee, byly to tak dvě, tři minutky, ale jako bych tam byl celou noc. Paní Jane ráda přehání,“ mávl nad tím rukou. „Co tady vůbec děláš?“ Zeptal se jí nechápavě a kývl směrem k tácu, který měla v rukách.
„Jdu za Tomem,“ vysvětlila.
„Cože? Proč?“ Vykulil oči a nechápavě na ni zíral.
„Překvápko… nestarej se a dones nám dva čaje,“ usmála se a dala se do pohybu směrem k Tomově kanceláři.
„Jaký čaj?“ Nechápavě za ní hleděl.
„Nekecej a dones čaj,“ okřikla ho znovu a zamířila přímo do Tomovy kanceláře.
Tom si jí hned všiml a vyšel ze svojí kanceláře, aby ji přivítal. „Dobrý den, paní Simone, jak se máte? Pojďte dál,“ pozval ji k sobě.
„Bille, dva čaje,“ usmál se na černovláska a ten přikývl a rychle zmizel v kuchyňce, aby jeho matka s Tomem nebyla moc dlouho sama. Rozhodně nechtěl, aby se dozvěděla o jejich malém výtahovém dobrodružství.
„Paní Simone, ten jablečný koláč je vážně skvělý, fakt výborný,“ usmál se Tom, když neodolal a rovnou ochutnal.
„Nechte si chutnat,“ usmála se na něj Simone.
„Děkuji… no… za normálních okolností bych vám řekl, že jste si neměla dělat takovou škodu, ale… jelikož je to opravdu výborné, mlčím,“ usmál se Tom. „Ale ne, vážně… tohle jste nemusela,“ věnoval ji milý pohled.
„Ale musela, díky vám jsme dostali mnoho nabídek na catering, jste prostě moc hodný. A chtěla jsem vám nějak poděkovat,“ usmála se na něj mile Simone, ale pak se zarazila. „Prý jste včera v noci uvízl ve výtahu,“ nadhodila to téma Simone, protože tak nějak byla zvědavá na Tomovu reakci. Bill byl až moc nervózní, když o tom začala mluvit.
„No ano, stalo se to,“ přikývl na souhlas Tom.
„A prý spolu s Billem,“ zkusila a zadívala se na Toma, jak bude reagovat.
„Vy o tom víte?“ Zeptal se jí trochu zmateně a přemýšlel, jestli jí to sám Bill řekl, nebo jak se to vlastně dozvěděla? Včera večer nechtěl jet domů, aby nemusel nic vysvětlovat, a dneska jeho matka všechno ví? Cítil se trochu zmatený.
„No jistě,“ přikývla hned na souhlas. „Víte… on je takový docela klaustrofobický, ale asi když jste byl u něj, tak neměl takový strach,“ usmála se a pokrčila rameny.
„Ano, on se zpočátku chudák dost bál, ale člověk si zvykne na všechno, tak se časem uklidnil,“ vysvětlil jí rychle.
„Naštěstí tady máte fakt spolehlivou ochranku. Kdyby to bylo jinde, tak jste tu mohli zůstat klidně celou noc,“ vydechla trochu starostlivě.
„Do rána to netrvalo,“ uklidnil ji rychle. „Ale ovšem, když nás vysvobodili, tak bylo dost pozdě.“ Usmál se a vtom se dveře kanceláře rozletěly a do nich vběhl Bill. „Už opravdu nemůžu, ráno mi totiž Bill připravil skvělou královskou snídani,“ zasmál se a Simone celá ztuhla a Bill taky. Rychle postavil před oba čaj a podíval se šokovaně na Toma.
„Opravdu?“ Zeptala se Simone a povytáhla obočí. Bill vykulil oči a sledoval Toma.
„Opravdu?“ Zopakoval hned po matce.
„Ne?“ Zeptal se Billa a díval se na něj.
„Nevím,“ vydechl v panice a snažil se vymyslet, jak to zamluvit.
„Tak kde jsi teda vlastně byl?“ Povytáhla obočí a nějak nechápala celou tuhle konverzaci.
„U Viv… kdy bych jinde byl? Samozřejmě, že u Viv,“ odpověděl rychle.
„Opravdu?“ Zeptal se ho zmatený Tom.
„A ne? Teď jsem tu, tak nevím, co bych řekl,“ zasmál se trochu nervózně. „Co všechno víš?“
„Tom mi to řekl, zlato,“ podívala se na Toma a Bill vykulil vystrašeně oči. „Prý jsi mu připravoval snídani, zrovna mi o tom vyprávěl,“ ukázala na Toma rukou a Bill se na něj šokovaně znovu otočil.
„A kde?“ modlil se, aby nevyzradil víc.
„U Vivien,“ odvětil Tom.
„U Vivien?“ Zopakovala nevěřícně Simone a podívala se na Billa.
„Moment… trochu jsem se v tom ztratil,“ usmál se omluvně Bill a zíral na Toma, jako by z jeho očí mohl vyčíst to, co si myslí.
„Řekl to pan Tom,“ ukázala na něj a Tom na ni zmateně zíral.
„Možná jsem to… nechtěl tak přesně říct… nevím přesně,“ zakroutil zmateně hlavou a díval se na Billa.
„Neřekl jste, že jste uvízli ve výtahu spolu s Billem?“
„Já jsem byl v noci u Vivien,“ odpověděl rychle Bill.
„Teď mluví o výtahu,“ naklonil se k němu trochu Tom.
„Ne, nemluví o výtahu, nic takového neříká. Ve výtahu jsme byli dvě minuty. V noci jsem byl u Vivien, ale ano… byli jsme ve výtahu tak dvě minuty, a teď se o tom budeme bavit dalších čtyřicet let?“ Otočil se ke své matce a snažil se to co nejrychleji ukončit.
„Uvízli jsme fakt jen na dvě minuty?“ Zeptal se ho Tom trochu nechápavě a Bill mu věnoval naštvaný výraz.
„Eh… já jsme teď opravdu zmatený. Ovšemže jsme uvízli na dvě minuty, ale já byl v noci u Vivien,“ řekl znovu, aby to matce zdůraznil.
„Jo… ano, byl… vážně,“ přikývl hned na souhlas Tom.
„Protože… když řeknu, že půjdu, tak půjdu, pane Tome,“ řekl rychle a otočil se směrem k Tomovi. Simone ty dva jen nechápavě pozorovala a popíjela čaj.
„Taky jsi velmi rozhodný muž,“ přitakal Tom.
„Samo sebou… a ráno chodím do práce,“ usmál se na svoji matku.
„No ano… každé ráno je tady,“ ujistil ji i Tom.
„Jaký to zodpovědný syn,“ podotkla s úsměvem Simone a musela se smát. Byli opravdu roztomilí, oba dva.
„No ano… a taky když je třeba, tak pod firemní střechou, opakuji… pod firemní střechou, rád připravím snídani pro šéfa,“ zasmál se hned černovlásek, aby to vysvětlil. Simone se jen pousmála a znovu se na oba podívala. „Tohle je popis mé práce, jsem tu poskok a hledím si svého. Večer jdu domů, a když ne domů, tak k Vivien a ráno zase do práce… přesně takhle mě to uspokojuje,“ znovu rychle vysvětlil.
„Ano, přesně tohle jsem chtěl říct, paní Simone. Bill mi připravil takovou snídani, jakou jste ještě neviděla,“ řekl jí a Simone se podívala na svého syna.
„No páni… teeeda,“ přikývla dost překvapeně.
„Tady pod naší firemní střechou,“ dodal hned rychle.
„Pod naší firemní střechou, to jsem se snažil říct, paní Simone. Proto už bohužel nemám žádné místo na ten úžasný jablečný koláč,“ řekl, ale než stačil pokračovat, Bill mu kousek koláče nacpal do úst, aby mlčel.
„Pojď mami, pan Tom má určitě spoustu práce, tak už půjdeme,“ rychle matku vyvedl z kanceláře a Tom je následoval.
„Ještě jednou vám moc děkuji, paní Simone, bylo to vážně skvělé,“ usmál se Tom a Bill ho hned zastavil.
„Proč jí říkáš o snídani?“ Zadíval se na něj.
„Co já vím? Myslel jsem, že… jsi jí to řekl sám, když začala s tou věcí s výtahem,“ pokrčil rameny Tom.
„Ne, nic jsem jí neříkal, dozvěděla se to u vchodu,“ povzdechl si.
„Moment… nemůžou kamarádi přenocovat u sebe jen tak?“ Nechápal to divadlo Tom.
„Jistěže můžou… proč by taky ne?“ usmál se trochu Bill.
„Aleee… kde je pak problém?“ Znovu se zeptal nechápavě Tom.
„Nikde,“ řekl rychle. „Ale… objímají se kamarádi při spaní?“ Zeptal se ho na rovinu a Tom pokrčil rameny a přemýšlel.
„No… ano, když je to potřeba, tak ano,“ pokrčil znovu rameny. Bill udělal krok blíže k němu a podíval se na něj.
„No a… hledí jeden druhému do očí? Čichají vůni toho druhého?“ Vypálil na něj rychle, a pak si povzdechl a zakroutil hlavou. „Ne, to nedělají… to neděláme ani my. My tohle neděláme, protože jsme… kamarádi,“ zvesela se zasmál a Tom přikývl na souhlas.
„Přesně tak… jsme kamarádi,“ usmál se na něj a Bill znovu přikývl. Možná proto, aby se o tom dokázal přesvědčit a uvěřit tomu.
***
„Přátelé, všechny tyhle návrhy na kampaň jsou hezké, ale nestačí. Většina z toho je klišé. Vypadá to, jako kdybyste zapomněli, že klient je outdoorová firma. Většina z těch výrobků jsou outdoorové věci, musíme zůstat v této ose. Přemýšlejte v tom směru a zdůrazněte to. Potřebujeme nové, a pokud to bude možné, lepší nápady. Když to půjde, musíme to zvládnout co nejdříve. Někdo, kdo by se rád zapojil do tohoto brainstromingu?“ Navrhl a zadíval se na Billa. „Bille?“ Oslovil ho s úsměvem.
„Já?“ Ukázal na sebe prstem a na chvíli se zamyslel. „No, jsou to venkovní sporty, že?“ Tom rychle přikývl a dál ho sledoval. „No… doteď v těch reklamách hráli jen muži… ještě k tomu dobře stavění muži… lezli na hory a běhali tam jako kozy,“ vysvětlil rychle.
„No ano, hrajou v tom vždy jen muži,“ přikývla hned Jane na souhlas.
„No a?“ pozvedl Tom obočí.
„No prostě to vypadá, jako kdyby ty sporty nedělal nikdo jiný než nějací namakaní chlapi. Co kdybychom vymysleli něco, kde by mohly hrát ženy? Nebo alespoň trochu obyčejnější kluci?“ Navrhl rychle a podíval se po ostatních. „Kdybychom vmysleli nějaký nápad,“ nestačil doříct, když mu do toho skočil Tom.
„Ano, přesně tak… o tom celou dobu mluvím. Chtělo by to nějaký nápad, kvůli tomu jsme tady,“ přikývl. Všichni sledovali Billa a čekali, jaký nápad nadhodí. Ten se zmateně po všech podíval a pokrčil rameny.
„No na mě se nekoukejte… já tyhle sporty nikdy nedělal,“ zasmál se tiše.
„To je ono… to je přesně ono,“ začal nadšeně Tom a přikývl na souhlas.
„Co je ono?“ Nechápal černovlásek.
„Tohle… držme se té myšlenky,“ ukázal na černovláska a ten pozvedl obočí.
„Čeho se máme držet?“ Rozhodil nechápavě rukama.
„Budeme se držet téhle myšlenky a zítra vyrazíme do terénu. Budeme v přirozeném prostředí a zakusíme to na vlastní kůži,“ navrhl rychle a Jay Jay se spokojeně usmál.
„Budeme stanovat,“ řekl nahlas, a hned se zaradoval.
„Bravo, budeme stanovat,“ zasmál se vesele Tom a přikývl na souhlas. Všichni začali hned jásat a radovat se. „Ty to vyřeš organizačně,“ ukázal prstem na Jane. Ta jen souhlasila, ale nakrčila čelo.
„Nesnáším stanování,“ vydechla nahlas otráveně, ale všechna ta slova se rozplynula v nadšeném jásání ostatních.
***
„Bille?“ Ozval se hlas za jeho zády a on se po něm hned otočil.
„Aaa, pane Bellini,“ usmál se na něj.
„Už jednou jsem vám říkal, abyste mi říkal Fabio,“ opravil ho lehce a Bill hned přikývl.
„Jistě… tak tedy vítejte, Fabio,“ usmál se znovu a Bellini mu věnoval další úsměv.
„Děkuji vám. Přišel jsem si promluvit ohledně vašeho parfému. Pokud tedy budete mít čas, můžeme hned o víkendu začít pracovat,“ navrhl. „No a… zároveň by to nenarušilo vaše povinnosti vůči agentuře.“
„O víkendu to nejde,“ vydechl smutně Bill. „Celá agentura jede kempovat kvůli nové zakázce,“ vysvětlil mu, aby si snad nemyslel, že se chce nějak vymlouvat.
„Kempovat?“ Zeptal se překvapeně, a pak se zamyslel. „Aha… no tak můžeme začít už dnes?“ Zeptal se ho odhodlaně a Bill pokrčil rameny.
„No… musíme se zeptat pana Toma,“ řekl omluvně.
„Jasně, zeptejme se ho… já věřím, že bude mít pochopení,“ usmál se Bellini.
„Dobře, tak já se ho jdu zeptat,“ přikývl, ale Bellini ho zastavil.
„Pane Bille,“ došel k Billovi, když se k němu černovlásek otočil čelem. Pomalu se k němu přiblížil a podíval se mu do očí. „Ještě jednou bych se chtěl omluvit za ty předchozí události. Buďte si jistý, že se to už víckrát nebude opakovat,“ řekl s naprosto vážnou tváří a upřímným pohledem.
„Dobře, děkuju vám,“ přikývl Bill.
„Je to… v pohodě?“ Zeptal se ho a Bill přikývl na souhlas.
„Jistě,“ usmál se a rovnou se vydal za Tomem do kanceláře a Bellini ho následoval. Zaklepal na dveře Tomovy kanceláře a rovnou vešel.
„Můžu jít dál?“ Zeptal se a Tom se usmál.
„Jistě,“ řekl nadšeně, ale to ho rychle přešlo, když do kanceláře vešel i Bellini.
„Pane Tome,“ usmál se na něj a rovnou zamířil ke stolu, aby mu mohl podat ruku.
„Pane Bellini… nečekal jsem, že vás dnes uvidím,“ řekl upřímně a zvedl se, aby mu mohl rukou potřást.
„Vlastně jsem si přišel promluvit s panem Billem, ale…“ nestihl větu dokončit, protože se Bill ujal slova. Rozhodně nechtěl, aby to Tom nějak špatně pochopil.
„Pan Bellini se ptal, kdy můžeme pracovat na parfémech. No… ale říkal jsem, že o víkendu nemám čas,“ uvedl vše na pravou míru.
„Ano… sednete si?“ Nabídl hned Bellinimu a ukázal na židli před tvou svojí. Bellini přikývl a posadil se.
„Tak jsme si říkali, že bychom pracovali dnes odpoledne, tedy… pokud vám to vyhovuje,“ navrhl, ale Tom hned zakroutil hlavou.
„Dneska odpoledne to nejde, Bill má hodně práce. Hrozně moc práce, připravil jsem si nějaké poznámky,“ podíval se na Billa a ten se jen usmál.
„Dobře, tak… na tom budeme pracovat, až Bill dokončí svou práci,“ přikývl chápavě Bellini.
„To nejde… tady je jeho pracoviště, tak proto,“ pokrčil rameny Tom a Bill po něm hned střelil pohledem.
„Jasně, je to jeho pracoviště… takže… na tom budeme pracovat s Billem večer. Až tady skončí a odejde,“ oznámil mu trochu spokojeně a podíval se na Billa. „Dobře? Co si o tom myslíte, Bille?“ sledoval černovláska, jak se dívá na Toma a pak na něj.
„Večer? Říkáte, že večer?“ Zopakoval tiše a chvilku o tom přemýšlel.
„Ano… jestli vám to tedy nevadí,“ dodal rychle Bellini a věnoval mu úsměv. Bill nevěděl, co říct. Vlastně to tak nějak vyřešil Tomův telefon, který se rozezněl.
„Ano, Lily?“ Zeptal se hned, když hovor přijal. „Mám se dobře,“ zasmál se. Bill po něm střelil pohledem a sledoval Toma.
„Večer… snažím se vzpomenout, jestli něco nemám,“ usmál se omluvně na Belliniho.
„Večer? Večer říkáš? No… ano, můžeme se vidět, jasně. Dobře, zavolám ti, až skončím v práci. Dobře, ahoj,“ ukončil rychle hovor a Bill se na něj znovu zadíval. Bellini zase pro změnu sledoval jeho.
„Bille?“ Usmál se a čekal na jeho odpověď.
„Tak… jak jste se rozhodli? Zeptal se Tom, když se podíval na oba dva.
„Teď jsem si uvědomil, že mám večer čas, takže můžeme večer pracovat,“ přikývl na souhlas a podíval se na Toma, který na něj zíral.
„Výborně… tak večer na shledanou,“ usmál se spokojeně Bellini a zvedl se, aby podal Tomovi ruku. „Pane Tome,“ usmál se a potřásl mu rukou.
„Měl jsem vám nabídnout alespoň čaj nebo něco,“ řekl Bill omluvně Bellinimu a usmál se.
„Čaj si dáme v klidu večer, ne?“ Usmál se spokojeně a Tom po něm střelil pohledem a snažil se ovládat. „Tak nashle,“ usmál ještě, než vyrazil ze dveří. Bill chtěl odejít, ale Tom ho zastavil.
„Počkej… počkej chvíli,“ řekl mu a pomalu se zvedl ze židle. Sáhl po asi pěti šanonech a položil je na stůl. Bill ho sledoval a pozvedl obočí.
„Stěhuješ kancelář, Tome?“ Dal si ruku v bok a podíval se na stůl.
„Tohle všechno jsou podobné kampaně, musíš si je jednotlivě prostudovat, ano,“ usmál se na něj Tom a Bill si povzdechl.
„Kéž by na tebe také zbyla nějaká práce,“ zavrčel tiše a všechno to pobral do rukou a odešel z jeho kanceláře. Tom se chopil svých kamenů a promnul je v ruce, aby se trochu uklidnil a uvolnil.
***
Andreas si zrovna dodělal kafe, když se jeho telefon rozezněl. Podíval se na displej a malinko se usmál, když uviděl jméno Nancy, a hovor přijal.
„Ano Nancy?“ ozval se a vyšel i s hrnečkem na zahradu.
„Dobrý den, pane Andreasi, dívala jsem se na poštu, co vám přišla, a byla tam nabídka, o které jste mluvil minulý týden. Měla jsem dát vědět, až přijde pozvánka,“ oznámila mu.
„Opravdu?“ Usmál se, když slyšel její hlas, aniž by si všiml, že ho sleduje zvědavá Mia. „No tak dobře.“
„Tak… já vám to hned pošlu,“ řekla mu rychle, aby ho nezdržovala.
„Nemusíš mi to posílat… můžeme se dnes sejít a vezmu si to osobně. Nemusím chodit do agentury,“ vysvětli jí rychle a doufal, že to přijme.
„Dnes večer?“ zeptala se ho s nadšením a Andreas se usmál.
„Ano,“ souhlasil hned. „Jestli máš čas, zajdeme na večeři,“ usmál se znovu a Nancy se kousla nadšeně do rtu.
„Mám čas… jasně, že mám čas. Dobře, tak já si tu pozvánku vezmu k sobě,“ zasmála se vesele. „A uvidíme se večer. Kde se potkáme, pane Andreasi?“
„Co kdybych tě vyzvedl doma?“ Nabídl jí rychle, jako gentleman. „Dobře?“
„Dobře,“ souhlasila hned. „Budu se těšit.“
„Tak zatím,“ rozloučil se s ní a hovor ukončil. Pomalu se otočil a setkal se s pohledem naštvané Mii. Sledovala ho naštvaným pohledem a jasně v její tváři četl žárlivost. „Půjdu ven,“ oznámil jí suše a prošel kolem ní zase zátky do domu.
autor: Lauinka
betaread: J. :o)
