Kaulitz podcast epizoda 34

Překlad Kaulitz Hills Podcast – Epizoda 34: „Staffel 2 – die Party ist vorbei!“ (2. sezóna – večírek skončil!) 20. 4. 2022
překlad: @Like_a_Color @_Lara_ @Natalie | FC DE

B: Ahoj Myšáku. Ahoj Antone. Antone, (lehni si). No tak, Antone.
T: Pojď, velký kluku.
B: Myšáku.
T: Ahhh hahaha.
B: Ha ha ha. Jsi zpátky, „psychopatický. Traumatický.“ (rapujou)
T: „Totálně ujetý.“
B: „Paříme, dokud nepřijde doktor, jsme totálně ozářený.“
T: „Tic Toc Tic Tactics.“
B + T: „-slyšíš, jak tiká bomba.“
B: „Jsme z pekla.“
B + T: „Jsme super mrchy.“
T: Přesně tak.
B: Teď jsme napsali úplně novou písničku, myslím. (oba se smějí)
T: Jo, už to tak úplně neplyne, že?
B: Ne, bylo to celé pomíchané. (Tom se směje) Ale taky to není jednoduchý rap. Není to jednoduché točení, víš?
T: Ne, chci říct, že Tic Tac Toe měl zdaleka nejvíc cool flow vůbec.
B: Jasně, stejně nikdy nebudeš tak dobrej jako Ricky. „Kromě toho, kdybychom byli opravdoví kamarádi, tak bys takovýhle sračky vůbec nedělal!“
T: „… neříkej to“
B: Byl jsem fakt línej. Teď už jsem vzhůru a zaspal jsem. Dneska jsem byl v posteli až do jedenácti. A to ve všední den.
T: To mě překvapuje.
B: Ano…
T: Jak to děláš?
B: Prostě se mi dneska nechtělo. Opravdu jsem si dneska myslel: Zůstanu…
T: Dneska jsi rocková hvězda.
B: Někdy se probudím a přemýšlím takhle: Teď už budu jenom sám sebou. Prostě zůstanu… Prostě budu… (Tom se směje) Víš? Byla jsem taková milá ženská, celý týden… víš?
T: Aha.
B: A já teď potřebovala nějaký čas na odpočinek.
T: Myslíš „roztomilá ženská“ hlavně kvůli Coachelle, že?
B: Přesně tak.
T: Ano, můžeš se zase něčeho napít? Protože jsem přinesl něco lahodného.
B: Ne, rozhodně ne. Vlastně se teď cítím ve skvělé formě. Tak dlouho a tak moc jsem pařil. A teď mě to napadlo až dneska: Proč bych teď měl být připravený v devět? No, vlastně jsem chtěl, a pak jsem si řekl: Ne, no tak, zase si nastavím budík. Stitch nějak skočil do postele. A pak mě napadlo…
T: Doufám, že jsi mu pořádně vynadal. Žádné skákání do postele (není dovoleno).
B: Byl opravdu mazlivý. Nikdy nesmí do (mé) postele. Ale taky je to hrozně legrační, protože přesně ví, kdy je to v pořádku. Protože normálně to v pořádku není. Ale bylo to tak správně… Nějak úplně pochopil mou odvahu.
T: Ano, ale to se u tebe taky může rychle změnit, že? Máš dvě osobnosti.
B: Ale to není pravda.
T: Velmi rychle se to mění tam a zpátky. Je to opravdu od: mám dobrou náladu… mazlení… až po…
B: … záchvat vzteku.
T: … záchvat vzteku. Ano. (Oba se smějí) Proto, to opravdu nevíte.
B: Co jsi mi přinesl k pití?
T: Dneska jsem přinesl něco klasického, Bille – protože dneska je dvacátý pátý díl druhé série.
Poslední díl klasiky „Kaulitz Hills“ Proto jsem… protože konec klasické éry… takže opravdu, ono se to vyvinulo z 2. sezóny „Kaulitz Hills“ v takovou podcastovou klasiku také.
B: Mhm.
T: A myslím, že se pomalu dostáváme z image nováčků (smích).
B: Ano, my už jsme tu taky docela dlouho. Tohle je konec druhé sezóny.
T: Ano, jsme ve vysílání celkem 34 týdnů. (Bill se směje) Věřili byste tomu?
B: „Ve vysílání“ (směje se). Ne, nemůžu tomu uvěřit. Čas letí.
T: A proto jsem ti dnes přinesl „Whisky Sour“. Whisky sour pro…
B: Ooh mňam!
T: … na přípitek.
B: Velmi chutné. Řekni mi, co je v té whisky sour.
T: Ve Whisky Sour je: Whisky, samozřejmě, čím dražší, tím lepší…
B: Mhm.
T: Jako u všech věcí.
B: Jako vždycky. Ano.
T: A nejlépe bourbon. Pak citronová šťáva a pak buď jednoduchý sirup, nebo javorový sirup. Javorový sirup nebo Simple Syrup. Myslím, že například v Německu Simple Syrup neseženete.
B: Aha.
T: Takže můžete použít například javorový sirup. Pak je to trochu sladší. Ale já jsem použil Simple Syrup, a pak jsem rád přidal pomerančovou kůru na ozdobu. Udělal jsem to například velmi elegantně. Podívej se na to. Podívej se. Rozdíl bys nepoznal. Ať už to dělal profesionální barman, nebo já. Nebo ne?
B: Ne, opravdu to vypadá jako Soho House.
T: Sklenice jsem předem zmrazil. Jsou pořád tak hezky zamlžené a taky studené.
B: Mhm.
T: A jestli chceš, můžeš tam hodit koktejlovou třešničku. Ale já koktejlové třešně nemám rád.
B: Já taky ne.
T: A co ty?
B: Dávají takovou malou sladkost… ale to je fuj…
T: S koktejlovými třešněmi je to těžké… pořád jsou lidi, kteří si je cucají.
B: Fuj, to v žádném případě. Z toho by mě bolela hlava.
T: Jo, koktejlové třešně… taky je nemám rád.
B: Jo, tak to vypadá velmi, velmi chutně. Já bych řekl: „Alkohole, ty ušlechtilý duchu. Kolikrát mě stáhneš ke dnu. Ještě desetkrát mě strhneš. Vstanu a zase se napiju“. Na zdraví.

INTRO

B: Mimochodem, ten přípitek se vlastně také dokonale hodí k mému týdnu. Čtyři dny jsem pařil, a proto…
T: Ano. Ale můžeš si to zopakovat?
B: Ano. Přesně to mám na mysli. „Alkohole, ty malý…“… ne, jak to bylo? „Alkohole, ty ušlechtilý duchu.“ Přesně tak. Je jedno, kolikrát mě srazí na kolena, stejně zase piju, ne? (Tom se zasměje) Dej si to do… Ooh, to silně voní. Uff, ohh!
T: Uhh, mňam.
B: Ohhhoo!
T: Můj je moc dobrý.
B: Opravdu ti to „sundá boty“. (Německý výraz)
T: Ano, ale to je také dobré, protože pravdu říkají jen opilci a děti. To přece taky víš, ne?
B: Ouha! … Jen opilci a děti. To je pravda.
T: Ano, a proto chci, aby sis to ověřil, abys dnes tolik nelhal.
B: Je to velmi kyselé. (Tom se směje)
T: Ano, samozřejmě jsem do něj dal čerstvě vymačkanou citronovou šťávu.
B: Mně teď vážně slzí oči, myšičko. Oaah!
T: Nebo myslíš, že jsem tam měl dát místo toho limetku?
B: Myslím, že už žádnou limetku nemám.
T: Jo. V receptu byl i citron. Chci říct, že to chutná dobře. Nech to na sebe působit.
B: Mhm.
T: Je tam velmi velmi dobrá, drahá whisky.
B: No, já mám…
T: Z mé sbírky. Dnes jsem vám ji přinesl.
B: Z tvé sbírky whisky?
T: Ano.
B: Určitě jsem se tady trochu opil. To už ti můžu říct.
T: Ano, to je dobře. Jak jsem říkal.
B: Ale to je fajn, protože mám pocit, že jsme se tak často neopíjeli. V našich epizodách.
T: Ano!
B: Na začátku jsme byli vždycky úplně ožralí. A nějak…
T: Vyklouzlo z toho víc pravdy, myslíš?
B: Ne, to ne… to ne nutně (Tom se směje). Ale chci říct, že jsme byli často „podnapilí“.
T: Mhm.
B: Byli jsme „podnapilí“.
T: My jsme se rozplývali nad tím, co říkáme.
B: Mluvili jsme nesrozumitelně.
T: Pořád jsme blábolili. Dobře, tak začneme tento týden, ano?
B: Budu vám vyprávět o svém prodlouženém víkendu na Coachelle. Protože ty jsi byl jen na krátké letecké návštěvě.
T: Jo. A proč? Protože jsem se musel vrátit do práce, ne?
B: Aha.
T: Jo.

SENF AUS HOLLYWOOD

T: Jo, myško, jak je na tom tvoje krátkodobé astma? Ne, že bys pil, ale zase nejsi fit…
B: No, řeknu to takhle: přesně jak říkal náš doktor v Beverly Hills, samozřejmě to nepomohlo.
T: Co nepomohlo?
B: Můj výlet na Coachellu.
T: Aha, takže říkal, že to pomáhá, nebo co? Nesmysl.
B: Ne! Přesně jak říkal: …
T: Aha!
B: … to NEpomohlo.
T: Nepomohlo to. Dobře, tak dobře.
B: Dobré ráno. Už jsi opilý? Jsi v pořádku? (Tom se směje)
… A on (doktor) mi řekl: „Jo, dobře, to asi nepomůže.“ A ty to taky slyšíš: Pořád mě to škrábe. A slzí mi oči a tak. Tuhle jsem se vyfotil. Přišel jsem domů v půl desáté z večírku…
T: Už v půl desáté večer?
B: V půl desáté ráno. Takže v půl desáté ráno…
T: Ano.
B: … jsem přišel domů. Z večírku, a pak jsem si zapnul foťák na telefonu a udělala si selfie. Protože jsem nemohl uvěřit tomu, jak vypadám. (směje se)
T: Takhle na hovno?
B: (směje se) Ano! Myslím, že jsem nikdy v životě nevypadal takhle na hovno. (Tom se směje) Udělal jsem si selfie a vyděsil jsem se. Moje oči…
T: Nebo jsi to chtěl někomu poslat, tu selfie?
B: Ne, to bych NIKDY nikomu neukázal. V žádném případě.
T: Myslím, že to uděláme jako obálku playlistu pro tento týden.
B: Opravdu si nejsem vůbec podobný. Tak strašně nechutný. A pak mě taky napadlo: Bože, jak budu na hovno. A pak se vám skoro nechce jít spát, protože si říkáte: Dobře, půl desáté… teď už můžu nějak… přes den stejně moc nespíte.
T: Mhm.
B: A pak si říkáš: Bože, to samozřejmě nepomůže. Potom se cítím ještě víc na hovno než předtím. A nejspíš se ta nemoc zase „pěkně“ projeví. … Takže musím říct: V pondělí večer jsem se po čtyřech dnech paření vrátil do LA…
T: Mhm.
B: A byl jsem fakt… jo, řekl bych: 3 dny to trvalo… takže ve čtvrtek jsem se pak poprvé cítil zase jako JÁ.
T: Mhm.
B: No, chvíli to trvalo… máš pocit, že mozek sklouzne zpátky na své místo…
T: … pozici.
B: … sklouzne.
T: Vždycky máš pocit, že z toho všeho tancování, pití a všeho ostatního… že ti mozek trochu „sklouzl“. A kdykoli se podíváš jakýmkoli směrem, všechno je trochu opožděné.
B: Všechno je opožděné.
T: Ano.
B: Protože pochopit všechno trvá déle. A také že se všechny orgány znovu „rozjedou“.
T: Mhm.
B: Všechny jsou tak nějak v nějakém divném tanci… skáčou… úplně opilé… nemají spánkový rytmus už čtyři dny.
T: Jsou prostě absolutně přepnuté do nouzové rezervy. Myslím, že dělají jen to nejnutnější.
B: Ano, to nejnutnější. Přesně tak.
T: Jako třeba: „Co to děláš? Co nám to děláš?“ Asi přemýšlejí při každém pití, které přijde: „Pomoc, pomoc! Tohle už je moc! Tohle už je moc! Už takhle jsme na absolutní…“
B: Přesně podle hesla: „Zrozeni k tomu, aby se opili, že?“. (Tom se směje) Tak to bylo i moje motto na víkend.
T: Chtěl jsem jen říct: Jaké to bylo? Máš svůj…
B: Měl jsem výhrady.
T: Měl jsi výhrady. Ale stále jsi byl plný očekávání. Vytáhl jsi své nejkratší džíny a tepláky. Obul sis kožené mokasíny. Do vlasů sis dal peří (Bill se směje), že? Byl jsi do toho úplně zažraný (Bill se směje). Vytáhl sis barevné sluneční brýle. Krátký top se špagetovými ramínky a pak tričko kolem pasu. A pak to začalo.
B: Ano, musím říct:.
T: A teď mi řekni, jak se jim líbil tvůj outfit? (směje se)
B: Letos jsem módu na Coachelle posunul na novou úroveň.
T: Uh-huh.
B: Protože se samozřejmě cítím zodpovědný i za budoucí vzhled Coachelly.
T: Ano.
B: To znamená: Taky jsem si to opravdu myslel: Dobře, samozřejmě musím zase udávat úplně nové trendy. Musím nastavit nový směr pro další ročníky Coachelly. Pro lidi, kteří tam pak budou chodit. Protože: Samozřejmě, že tam zase mnoho let nebudu. Naposledy jsme tam byli, myslím, před kolika… 5-6 lety?
T: Mhm.
B: … asi. Pak jsme byli…
T: Ano, ne-li déle.
B: Teď jsem viděl naši fotku z roku 2016, myslím, že to bylo naposledy, co jsme tam byli.
T: Dobře.
B: A taky vím: Příští rok jsme třeba v té době na turné. To znamená, že už tam nepojedeme. To znamená: Samozřejmě, že jsem měl absolutní módní tlak a věděl jsem, že musím jít zase úplně novými cestami. Abych dal lidem na další čtyři roky klid, aby věděli, jakým směrem se mají vydat. Pro příští roky.
T: V naději, že se od tebe kamarádi influencerů něco naučí. Už ses se všemi znovu setkal?
B: Setkal… ano, samozřejmě. Samozřejmě.
T: Měli jste všichni „vliv (jeden na druhého)?
B: Ale jde samozřejmě o to, že na Coachelle se těžko ovlivňuje.
T: Aha.
B: Jo, takže to znamená: Neposílám příspěvky…
T: No, ale ty jo. Ale nevědomky.
B: Nevědomě (Tom se směje) Takže s tím, že tam jsem, samozřejmě.
T: Ano.
B: S mou existencí, samozřejmě. A pak potom udělám takovou malou módní rekapitulaci. Udělal jsem příspěvek se všemi svými outfity, aby lidé viděli, co…
T: Co se dělo.
B: Co se děje v příštích několika letech.
T: Ano.
B: A to jsem udělal. (Tom se směje) To je opravdu jediná věc. Jinak to není tak, že bych tam byl s nějakou značkou. Vůbec nic. Nedělám žádnou reklamu. Nic. Opravdu děláme tradiční hardcore…
T+B: … Coachella!
B: Způsob, jakým (jakým) influenceři a celá…
T: … to vůbec neznají.
B: Vůbec to neznají. Vůbec to takhle neznají.
T: Jo.
B: Pro ně je to práce, ne?
T: Ano.
B: Většina z nich přichází „pracovat“, samozřejmě. A jsou tam s nějakou značkou. S… já nevím, s nějakou velkou oděvní značkou… nebo tak. A pak musí…
T: Nemusí se dívat na hlavní představení. A pak rychle spěchají zpátky do autobusu přes VIP parkoviště. A pak se vrátit do svého zaplaceného hotelového pokoje ve značkovém autě.
B: Hele, to říkáš v negativním smyslu.
T: Ne, jen říkám, co se děje: Pak (jdou) spát relativně brzy, nebo spíš jdou spát na jejich poměry relativně pozdě. Protože to bylo opravdu už v půl dvanácté. Pak rychle do postele. Pak… možná… už nejíst. A druhý den ráno (si) dají znovu salát z čerstvého ovoce a pak kolo jógy. A pak už zase pěkně na festival. Pěkné počasí. Aby se zase udělalo pár pěkných fotek v novém oblečení. To dělá většina lidí.
B: Tak to dělají… přesně… to je pro ně práce.
T: Ano.
B: Oni tam opravdu přijdou… pro ně je to událost…
T: A jak vypadá tvůj denní režim? Jak si to můžeme představit?
B: … – jako třeba galavečer amfAR nebo tak něco. Já jsem na Coachelle jako soukromá osoba.
T: Jo.
B: To pro mě taky znamená: Všem jsem to řekl předem: „Ne, nic. Nebudu s nikým a ničím skákat. Jsem tam soukromě. A samozřejmě jsem se díval na některé šokované obličeje, když jsem s nimi mluvil. A oni…
T: … uvědomili: Už nemůžeš odpovídat. (smích)
B: Přesně tak. A oni byli jako: „A jak se máš ty?“ A já na to: (Bill a Tom vydávají nezřetelné zvuky jako opilý/nezřetelný člověk). A já jsem byl samozřejmě včera taky totálně vyčerpaný. V půl šesté. Takže první noc: Nejdřív jdeme k nám domů. Je to moc hezké, protože sdílíme dům s přáteli. A opravdu jsme se znovu spojili.
T: Ano.
B: Dva naši přátelé mi také cestou domů řekli: „Bylo to moc hezké, strávit s vámi tak dlouhou dobu“.
T: Ano.
B: Víš, je to hezké, když…
T: Dřív jsme spolu tak často trávili čas, že?
B: A když spolu žijete a život jde dál. A pak se odstěhuješ a změníš se. Zestárnete. A to byla chvíle, kdy jsme se znovu sblížili…
T: Ano.
B: Takže rozhovory přes 15 hodin… společně… víš… jít večer spát. Ráno se probudit a už se vidět u snídaně. Tehdy samozřejmě spadnou masky.
T: Mhm.
B: Po nějaké době. To je taky tak.
T: Ano.
B: Toho jsem si zase všiml.
T: Logické. Jako v domě Velkého bratra.
B: Že jo? Přesně tak, zase jsem si toho všiml. Je to jako v reality show…
T: Přesně tak.
B: To říkáš ty: Teď se masky sundávají…
T: Teď masky padají. (směje se)
B: A pak se někdy hádají, lidi.
T: Ano.
B: Pak se zase objeví ty třenice. Samozřejmě, že je takhle nevidíš na večeři nebo tak. Když se sejdete večer. To se vždycky ukážeš z té lepší stránky: „Jak se máš?“ – „Úžasně“… takhle.
T: Skvěle.
B: Ale když jste spolu 4-5 dní, není všechno úžasné.
T: Ano.
B: A samozřejmě jsme taky žili s lidmi… řekněme… společně v jednom domě. Bylo tam několik večírků. Taky tam byl někdo, koho jsem moc neznal… vlastně ani neměl rád. To znamená, že takové konstelace se sejdou… pak víš: dobře, kdyby nebylo toho kamaráda-lepidla mezi námi, tak byste spolu vůbec nemluvili.
T: Ne, hmm.
B: A trávili byste spolu čas. Přesně tak. Přijedeme a pak se to samozřejmě okamžitě vystupňovalo: Okamžitě se objevily lahve. První večer: bylo to jako… povídali jsme si do půl šesté. To vzrušení, to očekávání… ta předzvěst… byla obrovská. A samozřejmě jsem se taky bál, jestli… je to pořád stejné jako před 6-7 lety? Je to pořád taková moje Coachella? A jako závěr mohu s uklidněním říct: ANO!
T: Ano. Takže to řekněme takhle: Ano, rozhodně. Měli jsme se skvěle. Opravdu jsme se bavili, tančili. Byla tam úžasná hudba. Viděli jsme úžasná představení. Po nich následovaly úžasné večírky. Opravdu jsme si užili spoustu zábavy.
B: Ano.
T: A já tam byl ještě kratší dobu než ty. Vydržel jsi tam dvakrát déle než já.
B: Musíme to říct krátce: Ty a Heidi jste tam byli dva dny. Přijeli jste na dva dny. Jeli jste na Velikonoce…
T: … domů. Jasně, museli jsme… Kikis (děti)… Já jsem byl zase velikonoční zajíček. Samozřejmě jsem měl plno práce se schováváním vajíček na zahradě.
B: Samozřejmě, že jsem o Velikonocích také hledal vajíčka.
T: Taky jsi o Velikonocích hledal vajíčka… (Bill se směje) Přesně tak.
B: Jenže na jiných místech.
T: Jen se sukní…
B: Na večírku.
T: Na večírku, ano. (Oba se smějí) … Ale to je jako, ten svátek už se změnil. Musíš to říct. Je určitě… no, nechci říct… dvakrát větší… ale celkově teď mnohem, mnohem větší. Mnohem víc pódií, mnohem víc lidí než dřív.
B: Mhm.
T: Změnili rozvržení, což v naší skupině opravdu vyvolalo rozčilení… řekněme. Většina z nich má stejně špatnou orientaci. Kdybych tam nebyl, mám pocit, že bychom ty stage vůbec nenašli.
B: Samozřejmě musíš říct: není jednoduché být pohromadě s tolika lidmi. Protože… po vašem odchodu… jsem byl… řekněme… v mnohem menší skupině. A byl jsem s našimi dalšími dvěma kamarády. A my tři jsme třeba šli tam, takhle: Zack – Zack.
T: Ano.
B: Z jednoho stanu do druhého. Protože.
T: Čím míň lidí, tím rychleji se dostaneš daleko…
B: Chtěl jsem říct: Protože když je nás tolik a samozřejmě i naše skupina… přirozeně to přitahuje velkou pozornost. Lidé se pak ptají na fotky. A zastavují nás. A tak dále. To je samozřejmě vždycky trochu akce. A právě proto, když je člověk sám.
T: Když tam nejsem, tak…
B: Přesně tak…
T: … nechtějí po mně fotky. Jistě.
B: Když tam nejsem „bratr…“, přesně tak, tak to funguje. A pak se samozřejmě pohybujete mnohem rychleji. Teď musíte říct – jaká je procedura: Takže když se probudíme – První noc jsme šli spát v půl šesté – Pak se samozřejmě probudíte s kocovinou. Velmi, velmi důležité je – na Coachelle… a to je opravdu rada, kterou mohu dát: Neustále pokračujte. (Tom se směje)
B: Moje kamarádka Sarah…
T: Pokračuj.
B: Ano! … mě požádala: „Hele, řekni mi, jak to děláš?“. Tak jsem jí odpověděl: „Musíš to dělat bez ohledu na to, jak moc tě bolí hlava, jak moc, jak moc na hovno. Žádný croissant: Růžové víno! Otevři šampaňské a vypij ho. Opravdu jsem ještě nemohl stát a pořád jsem se držel umyvadla. A vypil jsem nejdřív dvě šampaňské.
T: Ano.
B: To se hned cítíš líp.
T: Ano, samozřejmě.
B: Musíte se dostat do režimu. Musíš v tom pokračovat, musíš pokračovat. Protože když přestaneš, je to těžké.
T: Ano.
B: A pak, když…
T: A nesedej si!
B: Nesedej si. Když se dostaneš do „režimu fňukání“ a jsi jako: „Ach, moje nohy“!
T: Moje nohy…
B: Já už nemůžu stát. Strašně mě bolí hlava. POTOM je konec.
T: Jo.
B: Pak je po večírku.
T: Ano.
B: Musíš vydržet. Takže – pak jsme vstali… Většinou se scházíme venku. Pak se scházíme u bazénu. Pak si dáme něco k pití. Pak vstáváme… první den jsme vstávali kolem 13. nebo 14. hodiny odpoledne. Pak dvě růžová vína. Pak se 3 hodiny připravujeme před zrcadlem. Vezmeme si oblečení. Pak do partybusu… to je pro nás také důležité – máme například řidiče. Ne každý má samozřejmě ten luxus, ale je to moc fajn (mít ho). Protože pak musíte… někdy to trvá hodiny!
T: Doprava…
B: Hodiny… než se dostanete na festival. Protože tam je myslím… kolik… 200 000 lidí?
T: Ano. Nejméně.
B: 200 000 aut.
T: Ano.
B: A pak, než se dostaneš na správné parkoviště… jet tam… to je na nic. To znamená, že náš řidič – měli jsme partybus se záchodem, s barem. To znamená, že pokračujeme cestou. Panáky tequilly v sobě.
T: To je taky trik. Protože jízda autem je většinou…
B: … to je to nejhorší.
T: To je to nejhorší. Tam jde párty do hajzlu. Často máš pocit, že… hlavně po Coachelle… cestou na večírky… sedíš v autě celou věčnost. Když nemáte co pít, tak… když nemáte hlasitou hudbu, tak…
B: To je zabiják.
T: To je zabiják. Protože pak takhle přemýšlíš: No tak. Pojeďme domů. Zítra je další den.
B: To je naprostý zabiják.
T: Mhm.
B: Pak jsme dorazili. Pak nás prostě vyhodí – na rohu – hned u vchodu. A pak můžeme jít rovnou dovnitř. Zack! – Jsme v areálu. Takže to je opravdu velmi, velmi dobré, pokud se to podaří nějak naplánovat. A pak běhat kolem. Samozřejmě je tu aplikace – to si musíte ověřit: Kdo hraje v kolik hodin. Na které věci. Něco z toho bylo opravdu špatně naplánované.
T: Dělo se toho hodně, hodně se toho dělo paralelně, že?
B: Například jednou – a to byl poslední den – byla neděle. To byl vlastně můj nejoblíbenější den. Máneskin, nebo Máneskin… já nevím vždycky…
T: Hodně lidí mi psalo, volali: Moneskin (Måneskin)
B: Moneskin (Måneskin). Takže tahle italská rocková kapela, která je moc moc super: hráli. Ve stejnou dobu s Dukem Dumontem…
T: Mhm. Toho mám taky rád.
B: Já ho miluju!
T: Ano.
B: Takže Duke Dumont byl opravdu… takže můj absolutní…
T: Co to vlastně je? Francouz? Nebo je to Američan nebo co?
B: No to se mě moc ptáš. Je to DJ, který dělá fakt super živou produkci. Víš, on si prostě dává strašně záležet na světelné show.
T: Určitě.
B: Ta světelná show, ta produkce… to je prostě takový hustý! Hrál v Sahara-Tentu a já tam stál a měl husí kůži po celém těle.
T: Ano, taky hraje skvělý set. Protože on tu energii taky dobře „organizuje“. Dělá skvělý setlist. Má také cit pro setlist, víš? Emoce… ve správných chvílích… trochu klidu… víš? Hraje to pěkně skrz naskrz. To ne každý umí. Většina z nich prostě střílí…
B: Jo.
T: … jenom hity.
B: Není v tom žádný cit. Ano.
T: Potřebuješ ve svém setu dynamiku.
B: A pak tam byla ve stejnou dobu Doja Cat, ale tu jsem nechtěl vidět. Byli to moji kamarádi, chtěli ji vidět. To znamená, že jsme museli opravdu běhat, a pak jsme se dívali jen na pár věcí najednou. Byl bych rád, kdyby to bylo trochu víc rozdělené.
T: Mhm.
B: Víš? Aby ta vystoupení byla trochu rozprostřená. Ale to je taky „polovina zábavy“: Že člověk musí pořád běhat mezi tím, musí spěchat… zase přes celé hřiště. Pak se zase někdo chce zastavit u preclíků a někdo chce párek v rohlíku. (Tom se zasměje) Pak zase někdo chce další pivo. A pak si tak nějak musíš koupit další pití a tak.
T: A pak vidíš jen dvě písničky, jsi na cestě půl hodiny a už musíš jít na další vystoupení.
B: Jo. A můžu říct… jako závěr: Takže my jsme pak většinou na festivalu… přijíždíme pak odpoledne… 5:30 / 6 hodin je dobrá doba, kdy tam přijet.
T: Ano.
B: V šest hodin. Slunce právě zapadá. Tehdy jsou vidět první. Pak začínají opravdu dobrá představení…
T: A to byla moje oblíbená situace. V sobotu, myslím, že to bylo v 18:30 nebo 19:30, slunce právě zapadalo a pak na venkovní pódium přišli „Disclosure“. Na té druhé.
B: Ohh.
T: Stejně mám radši jejich zvuk a pak zahráli opravdu skvělý set. Měli mega produkci. Počasí bylo skvělé. Nebylo tam moc lidí.
B: Aha, to bylo… přesně… vítr byl tichý. Produkce byla úžasná.
T: Ano.
B: Slunce zapadá. Vidíš ty palmy.
T: A pak jsme ještě…
B: A pak se někdy otočíš, ohlédneš se a vidíš jen tu masu lidí. Kteří se dívají dopředu a všichni jsou jako…
T: … uvnitř…
B: … šťastní a tak – a všichni se pohybují do rytmu. A v břiše vám to trochu šumí. A slunce zapadá. Drinky se pijou. Slunce ti trochu pálí kůži. Máš na sobě parádní oblečení.
T: Přesně tak, ano.
B: A pak je to tak příjemné.
T: … a pak je to skvělý pocit. Ano.
B: Nikdo ti neničí koule… Pěkná cigareta. Myslím, že jsem vykouřil pět krabiček cigaret.
T: To nemusíš říkat…
B: Ano, přesně tak, samozřejmě mi to pořád uvízlo v krku. Ale tak to je… je to prostě takový dobrý pocit. A ten čas a ten den a všechno ti uteče jako voda. Už nevíš… na tom nezáleží. Nedíváš se na telefon, prostě nic neděláš. Prostě jsi tam. A to bylo příjemné. A „Disclosure“ byli také opravdu vrcholem. A Heidi mi přišla hrozně milá, jak říkala: „Myslím, že to byl ten nejúžasnější koncert, na kterém jsem kdy byla“ (smích).
T: Ano, to opravdu řekla. Myslím, že to bylo také proto, že jsme samozřejmě byli všichni spolu… a bylo to hezké. Čas na odpočinek.
B: Jo.
T: A pak „Disclosure“ s tím skvělým zvukem, skvělou produkcí. A pěkné počasí. A myslím, že to bylo taky dost zvláštní.
B: A pak jsme většinou jeli… odtamtud jsme nasedli do auta. Pak je to auto čím dál plnější. To znamená… v partybusu… samozřejmě na festivalu potkáte spoustu lidí. Pak máš pořádnou párty náladu. A pak se k vám najednou přidají lidé, které jste právě potkali. Autobus je stále plnější a plnější. A pak jdete na večírky. Vtipné je, že spousta lidí o večírcích ani neví. Coachella má ty nejúžasnější večírky. Musíte si to představit: „Vlk z Wall Street“ – Leonardo di Caprio…
T: Takže.
B: Tak! (oba se smějí)
T: Tak!
B: A Leo je tam taky, s vodní pistolí…
T: Jo, jo.
B: Takže, přesně takhle.
T: Ale…
B: Stojí tam Paris Hilton. Pije z lahví. Šaty jí zase sklouzly přes prsa. A pak…
T: … úplná eskalace.
B: Úplná eskalace. A nejsou tam žádné fotky.
T: Žádné fotky. Jo no, ale to je to, co chci říct – myslím, že spousta lidí to taky neví, protože tohle není Coachella… tohle není oficiálně Coachella.
B: Ne.
T: To jsou soukromé večírky.
B: Ano, soukromé večírky, protože samozřejmě všichni mají šíleně cool domy. A pak tam vystupují velcí DJs. Takže tam hraje i „Black Coffee“. A pak tam hraje třeba „Solomun“.
T: Tiesto hrál.
B: Tiesto hrál. Samozřejmě jsou i oficiální… sponzorované party… někdy se s nimi začíná. Tam se jde nejdřív.
T: A pak se jde do domů.
B: Pak se jde do soukromých domů.
T: I když tam je vždycky zakázáno pořádat večírky. To se striktně říká, když se to pronajímá. Vždycky je to tam napsané… protože to samozřejmě všichni vědí – „Coachella , panebože… snad mi nezničí dům.“ A to je taky pravda.
B: To je zase můj oblíbený moment. Protože pak je to vždycky takhle: Ochranka je zase vepředu, úplná eskalace. Masy se snaží protlačit do domů. Pak nějak přijde chlapík, kterému to tam patří, a řekne: „Je konec! Zavoláme policii!“ A tak se to stane. Pak je všechny zase natočí. A říká: „Všechny si natáčím.“ Všichni, kdo jsou na kameře, půjdou do vězení!“ A pak je to samozřejmě všem jedno, všichni se tlačí do sekuriťáků.
T: Ano, samozřejmě, protože některé domy jsou úplně zničené.
B: Pak se to dá zrenovovat, jo.
T: Jsou úplně zničené.
T + B: Mhm.
B: A… přesně… trochu jsme se zahřáli. Bylo to opravdu jako: Tak – první večer. Půl šesté… Druhý večer byl první opravdový oficiální večírek – myslím, že v půl sedmé jsme byli doma. Pak druhý den 7.30 a poslední den se to úplně vystupňovalo. Byl jsem tam v půl desáté. To všechno druhý den ráno, že?
T: Ano.
B: Ráno, druhý den ráno doma. – Aha! To byl sen.
T: Bylo to opravdu zábavné. Bylo to hezké.
B: Bylo to opravdu hezké. Takže jsem si to opravdu užil. Bylo to opravdu jako… Taky jsem věděl… Všem jsem říkal: „Nejsem k dispozici. Ani to nezkoušejte. Nepište mi esemesky. Žádné esemesky. Nic. Jsem v nebi na Coachelle. Jsem úplně ponořený. Jsem pryč. Nejsem k dispozici.“ A to byl opravdu dobrý pocit. Vlastně jsem tam mohl jet znovu. Jde o to, že tohle je už druhý víkend. Dům si nechali moji přátelé. A přemluvili mě, abych přijel znovu…
T: NE! … v žádném případě.
B: Ne. A hlavně… víš, co si taky myslím: trochu mi to bere tu výjimečnost…
T: Ano.
B: … tu výjimečnost.
T: Ano, samozřejmě.
B: Ano.
T: Chci říct, že to bere, protože to stejně každý v životě ví: Všechno, co děláš poprvé, je vždycky nejvíc cool. Nikdy to není tak úžasné jako poprvé. A Coachella je trochu taková. Koná se jednou za rok. Myslím, že to je taky maximum. Potřebuješ ten čas mezi tím, aby to bylo zase tak výjimečné.
B: Přesně tak.
T: Jinak to ztratíš.
B: A teď mám taky pocit, že když pojedu podruhé, tak to trochu přehluší…
T: Ano.
B: Ta vzpomínka.
T: A pak se ty víkendy pomíchají.
B: Přesně tak.
T: Pak člověk neví, kde přesně se co stalo.
B: Přesně tak.
T: A pak už ten jeden koncert není tak výjimečný a tak super.
B: Ano.
T: Protože pak jsi viděl druhý, který byl taky dost cool.
B: A pak po něm vypadne proud…
T: Ano.
B: … nebo něco nefunguje. A pak selže nějaká krabička. Pak už máš jenom tohle.
T: Přesně tak, a pak si někde narazíš palec u nohy a upadne ti nehet. A pak už si pamatuješ jen to. A pak takhle: „Ty vole, já jsem se tak zranil na Coachelle – to nebylo tak v pohodě“.
B: Přesně tak. (Tom se směje.) Přesně tak, a proto se mi do druhého víkendu moc nechtělo.
T: Ne, do toho bych taky nešel.
B: Poprvé to bylo tak perfektní. Tak to ani nebudeme…
T: Ano, myslel jsem, že po Coachelle to bude vhodná doba – … protože jste opravdu vyčerpaní a musíte se znovu starat o své tělo. A především musíte pít vodu. Protože… všechno je v poušti. Pro ty, kteří to nevědí, to je poblíž Palm Springs. Všechno je to poušť. Je tam neuvěřitelné sucho. Vždycky se musíte ujistit, že hodně pijete. – A my jsme si doma nechali nainstalovat nový vodní systém… nové čerpadlo na vodu. A teď můžeme pít přímo z kohoutku… a víte… kvalita vody v LA…
B: … je špatná.
T: … není v pohodě. Je špatná.
B: Mhm.
T: Normálně je to takhle: osprchuješ se a všechno tě svědí.
B: Mhm.
T: Normálně vždycky, zvlášť když přijedu z Evropy…
B: Je to jako blechy…
T: Je to jako milion blech na tvém těle.
B: Mhm.
T: Svědí tě po celém těle, když vylezeš ze sprchy, protože voda je tady plná nějakých… já nevím, co v ní je. Každopádně existuje systém, který si můžete nainstalovat. A ten čistí vodu tak dobře, že se pak „můžeš napít z kohoutku“. A my ho teď máme, úplně nový. A musím říct: je to skvělé.
B: Aha.
T: Ano.
B: A teče to jenom z kohoutku, nebo s tím teď i splachujete záchody?
T: Všechno. To čerpadlo, to je celý systém… systém filtrace vody…
B: To taky potřebuju.
T: A ten instalujete na hlavní vodovodní řad. A to je veškerá voda v domě, abych tak řekl. Jasně, teď už můžu taky „pít ze záchodové mísy“.
B: Aha, to chci taky.
T: Jo.
B: A všiml sis… chutná to jinak, nebo?
T: Myslím, že to chutná jinak. Už to nechutná jako chlór.
B: Aha.
T: Takže když stojíte s pusou pod sprchou, například…
B: Aha.
T: … už to nechutná jako chlór.
B: Mhm.
T: Myslím, že je to skoro měkčí. Takže trochu.
B: Mhm.
T: Takže už je to dobré.
B: Já to chci taky.
T: Ano, můžu to jenom doporučit.
B: Dobře, tak to si budu pamatovat. Protože… samozřejmě voda… to je to, co festivalu Coachella chybí. Samozřejmě je to i tak, že když v neděli… tak poslední den festivalu… smrdí záchody. Tak moc…
T: No, na záchody se nedá jít.
B: Nejenom, že tam nemůžeš jít, ale je to tak, že když si sedneš někam NEJBLÍŽ k těm záchodům, k jedné z těch žump, tak ten smrad jde směrem k tobě. A ty si říkáš: UAHH!
Nechceš to vdechnout. A pak samozřejmě musíte každou chvíli jít. A pak mě napadlo: Moje kamarádka… ta tam vždycky musela chodit. A já jsem si pomyslel tohle: Jak na hovno je teď být ženou?
T: Ano.
B: Protože mně už to přijde hnusný jako chlapovi. Já se těch dveří nechci ani dotknout. Je pro mě těžký dát si mezi ně svetr, abys ty dveře otevřel. A pak je to takový plný. Jde o to, že lidi berou drogy nonstop. Chlastají. Pak samozřejmě to nejnezdravější jídlo… festivalové jídlo… pak nechutná voda v té věci. Dovedete si představit, co všechno je tam za sračky…
T: Samozřejmě, všichni tam mají průjem.
B: To není normální stolice.
T: Přesně tak.
B: To je ta nejhorší lidská stolice (Tom se směje). To si dokážeš představit. A VŠECH 200 000 lidí se tam chodí vysrat.
T: Fuj.
B: To je tak nechutné. A navíc v neděli. Proto si teď myslím: Druhý víkend si myslím, že to musí být ještě horší. Myslím, že to uklidí, ale… no tak… jak to uklidí?
T: Uf. Ne, ne, ne… (Bill se směje).
B: Jé, já to cítím hned, když o tom mluvím.
T: Jo… dobře.
B: Neprdnul si právě jeden z těch psů?
T: Jo… teda… Anton je přímo pod tebou. Zase musí k holiči, protože má vzadu na zadku tak dlouhou srst, že se mu občas zachytí „rozinky na zadku“.
B: Fuj, fuj. Uhh. – Ano, ale musím říct: Stitch byl na hlídání, zatímco já jsem slavil.
T: Ano.
B: A slavil Velikonoce. A dostal malé velikonoční uši. Pak mi vždycky poslali tohle. Starají se o něj docela roztomile. – Musím říct, že nevím, proč to tak je… jestli je to tím, že jsem ho tak dlouho neviděl, nebo jestli je to i tím věkem, abych tak řekl… že člověk má rád svého psa… Mám pocit, že ho mám každý den – i když si vždycky myslím, že to není možné – ještě radši.
T: … ještě víc.
B: Ty to máš taky tak?
T: Ano. S Capperem to mám taky.
B: Právě teď takhle ležím: Podívám se na něj… Nemůžu ho nechat ani pět minut o samotě. Mazlím se s ním.
T: Ano.
B: … celý den tak moc, že si někdy říkám: Doufám, že nemá pod kožichem modřiny.
T: Protože se s ním tak moc mazlíš.
B: Protože se s ním tak moc mazlím.
T: Ano.
B: Že ho opravdu „mačkám“.
T: No, to už s Capperem tolik dělat nemůžu. Příští měsíc mu bude čtrnáct. A je z něj už jen vetchý dědeček. Už se s ním nemůžu tolik mazlit.
B: Ale Stitchovi se to líbí. Zvedne packu. Miluje, když se s ním opravdu mazlím. (Tom se směje)… A pak mi ráno skočil do postele. A myslím, že tak krásně voní. Pořád ho cítím pod packou, cítím ho mezi ušima, voní jako toust a jako takový sladký malý… Mohl bych ho sníst. A já si říkám: Jak moc…
T: Hlavně toasty. Stejně si myslím, že nejlepší je: psí sýrové tlapky.
B: Ach, já miluju…
T: Kdo to nemá rád, tu vůni, to nechápu. Tak málo…
B+T: … psí sýrové tlapky.
T: Jo. Jsou tak roztomilé.
B: Výborné. Jsou tak lahodné. Když se zrovna vyspí, a pak se mu trochu zpotí tlapky…
T: Ano.
B: Tak sladké.
T: Teda úplně extrémně jako ty. Ty jsi taky ten typ, co si nechává olizovat pusu od psů. (Bill se směje) Myslím, že to už je trochu moc. Pak přijde s tím svým velkým jazykem, chce tě olíznout… a ty pak pomalu otevřeš pusu.
B: Uf! Tohle nesnáším!
T: To není nic pro mě!
B: A víš, co mi přijde fakt divný?… (Tom se směje)… když to dělají i cizí lidi.
No, já bych to s vlastním psem nedělal. Protože tam to pro mě končí. Takový psí jazyk bych nechtěl nikde. A když přijdou lidi a řeknou: „Panebože, já miluju psy“. A pak přijdou a udělají…
B+T: … se opravdu líbají s tvým psem.
B: Párkrát se mi stalo, že jsem musel psa odtáhnout, protože jsem si říkal: Tohle už je na mě moc sexuální.
T: Ano, zvláště v době Corony mi to také připadá nepříjemné.
B: Drzost.
T: Ano (směje se).
B: Ale taky mi to připadá příliš sexuální!
T: Ano.
B: Myslím, že u některých lidí: Co to děláš s mým psem???
T: Ano, ano.
B: A psi si samozřejmě myslí, že je to skvělé. (směje se)
T: No jasně, psi si myslí, že je to skvělé. Samozřejmě.
B: Mám pocit, že pak tu svou „raketu“ ještě trochu prodlouží. Protože si to myslí: Co tam dělá?
T: Co se to tady děje? Logicky: Co dělá?
B: Jsou jako: „Ach, já miluju psy“. A pak se s nima olíznou.
T: A taky mají nějak přímo zvláštní sexuální přitažlivost. Toho si člověk všimne hned. Že máš ten pocit: Že se s ním nemazlí jen tak, jako se mazlíte se psem, že je v tom něco sexuálního.
B: Jako s tou poslední hlídačkou psů… se kterou byl Capper…?
T: Ano.
B: … pořád jsem přesvědčený, že měla s Capperem vztah.
T: Ano.
B: Protože za námi vždycky přišla a řekla: „Ten pes je tak inteligentní“.
T: Ano. „On zná-„.
B: „Všechna místa“.
T: „On přesně ví, co dělá“.
B: „A ví, co má žena ráda“.
T: Ano.
B: Tak nějak dost divně…
T: … docela zvláštní.
B: Kde jsi myslel: Cože? O čem to mluví? A on se k ní vždycky choval nějak divně.
T: Mhm.
B: Opravdu… jako princ. Jako by taková žena…
T: Ano, to je můj pes. On prostě ví, co ženy chtějí.
B: … co ženy chtějí. Ano, přesně tak. To mi přišlo dost zvláštní. A pak už jsme ho k ní nebrali. Měl jsem z ní pocit, že se něčím mastí…
T: Ano, ale jemu se to líbilo.
B: Ano, myslím, že ano. – Myslím, že se maže burákovým máslem a lehá si doprostřed místnosti. Pak tam má asi 4-5 psů… víš? A pak… to začne (směje se).
T: Ano. (smích)

KAULITZ KOLUMNA

B: Mně je RTL líto, protože dostali takovou ránu, a teď to bylo všude v tisku, že chceme odškodnění za újmu…
T: To jsme ale ve skutečnosti neřekli, to si z toho jen vzali.
B: Jo, extrémně…
T: Ani jsme nemohli říct, že si myslíme, že „Die Passion“ je sračka, když jsme to ani neviděli.
B: A taky mě mrzí, když jsou všichni proti něčemu, pak mám tendenci si říkat „dobře, nebylo to tak špatný“ – ale bylo.
T: Nemůžeš říct, jak to bylo špatné.
B: Ano, můžu, viděl jsem některé části.
T: No, to nemůžu. Každopádně nechceme odškodnění za újmu a nechali bychom je tu písničku předělat. Tečka. Víc slov není potřeba.
B: Ne… Chci k tomu něco říct. Já bych se pod to nepodepsal…
T: Ty bys tu písničku nepodepsal?
B: Ne. Ne kvůli něčemu takovému. Nejsem věřící, nevěřím na takovéhle kraviny, pro mě jsou to všechno pohádky, a jestli tomu někdo chce věřit – jasně, ať si každý věří, čemu chce, ale já na tyhle zpěvy nevěřím.
T: Ale to by znamenalo, že bys nepodepsal, že někdo použije tvou píseň pro moderní pohádku.
B: Ne pro takovou, s takovými lidmi a s takovým scénářem, s takovými influencery, v obchodě, s Alexandrem Klawsem – to bych odmítl.
T: No, arogantní. V tom jsme tedy jiní.
B: Ale náhrada újmy je samozřejmě něco jiného, já, no… Tome, já ti musím něco říct, a to je otázka, náhrada újmy. Takový divný, takový hororový příběh. Možná varování před spouštěčem, pokud jste hodně citliví, tak byste to měli přeskočit a už to neslyšet, protože to je extrém.
T: Dobře.
B: Něco jsem viděl a četl v tisku, je to už nějaký čas, řekl bych, že možná měsíc, a já měl kocovinu v posteli na Coachelle. Chtěl jsem vstát z postele a díval jsem se na youtube a dostal jsem doporučení. Říkal jsem si, co to je, kliknul jsem na to – a lituju, že jsem to udělal. Samozřejmě jsem to pak všem ukázal.
T: Mně ne!
B: Ne, čekal jsem, až ti to řeknu, protože ti to chci říct teď, a ten příběh je tak srdcervoucí a tak strašný, taková noční můra…
T: Ale ne… Počkej, proč…
B: Nejhorší noční můra, jako z hororu. Byla to holka z Texasu, myslím, to je jedno odkud, 21 let, právě jí bylo 22 let a dělá hlídačku psů. Jednou v noci přišla domů a jeden ze psů na ni zaútočil a zničil jí obličej – jako že jí ukousl obličej, málem ji zabil. Nedokážu si to představit! Ukousl jí nos…
T: Psi se prali a ona je chtěla od sebe oddělit?
B: Ne, v tom dokumentu, který vidíte, je to zpravodajský dokument, vidíte živé záběry, jak se tam policie dostala-.
T: Kdo je zavolal?
B: Musel to být soused, ti psi byli strašně hlasití a agresivní. Když přišla domů – víš, jako když přijdeš ke mně domů, alarm vydává zvuk, když zavřeš dveře. Nevím, jestli se alarm spustil, když otevřela dveře, ale ozval se takový zvuk a psi se cítili podráždění a zaútočili na ni. Několik minut ji trhali na kusy, oba dva.
T: Jací psi?
B: Německý ovčák a směs pitbulla.
T: aha…
B: A nedovedeš si představit, když vidíš, že přijede policie, tak ani nemůže vstoupit do domu, protože ti psi jsou tak agresivní, jako by chtěli bránit svou kořist. Policie se snaží kontaktovat tu ženu a vy ji slyšíte jen jako „ano, ano“, ale ona už sotva může používat ústa, protože má roztrhaný obličej, je nahá, a pak ji vidíte o několik měsíců později, když se zotavuje, aby vám vyprávěla svůj příběh.
T: A co policie udělala s těmi psy?
B: Chytili je…
T: A nezastřelili je hned?
B: Ne, nezastřelili. Myslím, že jim hned nedošlo, co se děje… Sotva přežila, museli ji několikrát oživovat a v následujících měsících musela podstoupit několik operací. A pak se ocitla před kamerami, nejdřív s obvazy, a to je těžké sledovat, jak mluví, a vy jen sedíte a říkáte si „panebože, to je hlídačka psů“ – je tak bezmocná, a chci říct, že ta zvířata, která předtím hlídala, znala! Nebyli to noví psi. A pak ji vidíte, jak se zotavuje a po terapii – rozšiřují jí pusu, už navždycky bude vypadat takhle. Nic horšího si nedokážete představit. A nejvíc to rve srdce rodičům, kteří doufají, že to přežije. Měl jsem slzy v očích, chce se stát cvičitelkou psů. Ti psi byli uspáni, nařídil to soud – a samozřejmě to museli udělat.
T: Ale když je předtím hlídala a teď se to stalo – jak?
B: To je teď otázka! Přemýšlejí, co to spustilo. A to je to, o čem jsem mluvil, odškodnění za újmu na zdraví, bude to muset majitel zaplatit? Vyslechli ho a on samozřejmě řekl, že nikdy nic takového neudělali, ale pak právník našel ceduli a na ní bylo napsáno: „Pozor, šílený pes, nezvonit!“ A pak se to stalo. – Takže věděli, že majitel věděl, že ti psi nejsou normální. A teď se po něm snaží vymáhat náhradu škody na zdraví. Je to těžké téma, protože nikdy nechtěli, aby se něco takového stalo. Psi byli zachránění z útulku.
T: Ale ne…
B: Takže předtím měli jiné majitele, jsou to prostě lidé, kteří chtějí pomoci, těžké téma.
T: Takže to asi nebyla jejich vina, že ti psi byli tak trochu blázni – ale oni to věděli, neřekli jí to.
B: Nevarovali ji!
T: Měli říct „jsou agresivní, když zazvoní u dveří!“.
B: Asi nevěděli, že se něco takového může stát.
T: Jo, jasně, psi jsou se svými páníčky vždycky jiní, než když jsou přítomni jiní, a možná, že když zazvonil zvonek, když tam byli páníčci, tak by to nebylo tak zlé. Kdo ví, co měla na sobě, možná klobouk, mohlo to být cokoli, co je spustilo.
B: To mě přivedlo na jinou otázku – měla přítele, a teď to přijde dvakrát tak těžké, tak šílené, přítel je s ní a je to tak roztomilé, jak se o ni stará. A já myslím, že to je opravdu těžká situace, být tu pro ni v téhle situaci…
T: A tak mladá!
B: Takový mladý lidi, a ona už nikdy nebude vypadat jako dřív, a pak ten přítel, který řekl: „Před pár týdny jsem přežil rakovinu a ona tu byla pro mě.“ A vy si říkáte co? Ty jsi měl rakovinu? Co tě v životě zasáhlo? a to už jsem říkal, že na karmu nevěřím. Předtím jsem mluvil s někým jiným a říkal jsem, že na ni nevěřím, protože jsem to právě viděl a nevěřím, že si to zasloužili! Někteří lidé prostě dostanou tvrdou ránu.
T: Sračky na ně padají bezdůvodně.
B: Jo, padají na ně sračky a stále se na ně valí, tak zlé, že ani nemůžu uvěřit, že se jim toho tolik děje. A to jsou lidé, kteří chtějí pomáhat zvířatům. A teď tu sedím a říkám si: „Nevěřím na karmu“. Promiňte, ale já na ni nevěřím.
T: Ne.
B: Můžeš mi říkat, co chceš, ona si to nikdy nezasloužila. A to je jeden případ, ale je jich určitě víc.
T: Páni, to byl těžký příběh… Vykreslil jsi docela živý obraz, když jsi mluvil, hned jsem měl v hlavě obrázky. Ale chci se na to podívat, musíš mi to poslat.
B: Ano.
T: Já vím, že se mi o tom bude zdát.
B: Určitě. Nikdy na to nezapomenu. Ta zpráva je ale hezká, chtěla vyprávět svůj příběh. Ale se zvířaty je to ještě těžší, protože je máme moc rádi.
T: To je těžký příběh.
B: Co jsi četl tento týden?
T: Četl jsem spoustu věcí, u kterých jsem si říkal, že se na to musím zeptat Billa. Několik věcí. „McDonalds mění recept na hranolky“.
B: Ale ne!
T: Jo. Počkej.
B: Ne, já je miluju.
T: Jo, hranolky od McDonalds jsou jediná věc, na které se všichni shodnou – McDonalds, můžeš ho milovat nebo nenávidět, ale všichni milují hranolky. Nejlepší hranolky ve fast foodu. To ví každý. A teď titulek – McDonalds mění recepturu.
B: Sakra.
T: To má samozřejmě svůj důvod. Nejdřív jsem si říkal – proč by to dělali? Hranolky, které se namáčejí do mléčného koktejlu…
B: Zrovna jsem chtěl říct – mňam! Hned bych si objednal vanilkový mléčný koktejl.
T: Nebo mám taky rád hranolky se sladkokyselou omáčkou.
B: Mňam.
T: Tyhle dohromady, to miluju. Každý člověk to miluje. Důvod je trochu vážnější, protože slunečnicový olej-.
B: Říkáš „fritten“? (pozn. překladatele: německý výraz pro hranolky) Nebo řeknete „Pommes Frites“? Právě jsi řekl pommes frites.
T: Jo, protože to tady napsali.
B: Co bys řekl ty?
T: „Pommes“.
B: „Pommes“. Já neříkám „Fritten“. Říkám „Pommes“.
T: Většinou říkám hranolky…
B: No ano, hranolky. Ale v němčině…
T: Já bych řekl „Pommes“.
B: V němčině bych řekl „Pommes“.
T: Ale spousta lidí říká „Pommes frites“.
B: Já neříkám „pommes frites“ a neříkám „Fritten“. To musí být zvláštní typ člověka, aby řekl „Fritten“.
T: Jo… Každopádně to má svůj důvod, Ukrajina je největším dodavatelem slunečnicového oleje – to jsem nevěděl.
B: To já taky ne.
T: A slunečnicový olej z Ukrajiny teď samozřejmě není, takže musí měnit receptury. Musí změnit fritovací olej a slunečnicový olej byl jednou z velkých součástí receptury, jak se dělají hranolky. Proto…
B: Takže kdy to bude chutnat jinak? Už?
T: Myslím, že už teď, myslím, že se ta situace v dohledné době nezmění…
B: I tady v USA?
T: Všude, všude se používá slunečnicový olej. Ukrajina je jedním z největších dodavatelů na světě.
B: Celosvětově?
T: Ano, myslím, že ano. Každopádně jsem se tě chtěl zeptat, protože jsi velký fanoušek Willa Smithe – velký fanoušek rodiny Smithových.
B: Vždycky se bojím, že ti to lidi uvěří, nechci to číst příští týden. Prosím, ať to nikdo nepíše. Milý bulvární tisku, prosím, nepište to.
T: Díval ses na červený stůl?
B: Ano, nesnáším to.
T: Dobře, šel bys – nechci znát tvůj názor, jen chci vědět – šel bys na červený stůl, kdybys dostal pozvánku?
B: Ano, a řekl bych jim, jak moc to nesnáším. Řekl bych jim, jak moc nesnáším to, co udělal na Oscarech, že to není žádná omluva, nechci vidět desetiminutové video Xaviera Naidooa o tom, chci říct, jak směšné mi přijde jejich manželství, jejich rozhovory, reklama – nesnáším celou tu rodinu. Když o nich mluvím, můžu se rozčílit. Jsou tak otravní. Nesnáším je všechny.
T: Dobře, to všechno jsem ani nechtěl vědět, jen jsem chtěl vědět, jestli bys tam šel, kdybys byla pozvaný.
B: Ano.
T: No tak já to zorganizuju.
B: Ale až tam budu, tak se asi neodvážím nic říct.
T: Přesně tak. Nedovedu si představit, že bys to všechno říkal, až tam budeš! Když ona, jak se jmenuje, Jada Pinkett Smithová, je to velmi seriózní žena, chci vidět, jak se s ní pohádáš.
B: Ne, nechci se hádat, jen bych jí řekl „promiň, nemám tě rád, je to tak, jak to je“.
T: A ona pak řekne „dobře, vysvětlete mi to, prosím“. Každopádně v tom nechci pokračovat, jen jsem to chtěl vědět.
B: Já si o tom promluvím tam.
T: Pokusím se to zorganizovat. Pokud někdo neví, co je to červený stůl – pokud chcete cítit druhotné rozpaky, nebo se chcete cítit omráčeni, měli byste se na to podívat. Stačí pár dílů.
B: Asi je to na youtube?
T: Jo, na youtube jsou úryvky. Podívej se na to! Kromě toho jsem se toho moc nedočetl, jen to, že jsem měl na Coachelle nejlepší outfit ze všech influencerů.
B: Ani nevím, co jsi měl na sobě. Kdo to řekl?
T: Byl to velký titulek ve Vogue Italia.
B: Samozřejmě, že byl… Ten článek bych vážně chtěl vidět.
Oba se smějí

DURCHGEKAULITZ

B: Emma nám napsala a řekla mi, jak to všechno funguje s jazykem a „Dudenem“, kdo o všem rozhoduje a tak dále.
T: No jo, to nás zajímalo. Existuje nějaká komise?
B: Přesně tak. Ona z toho má radost, protože se jí studium němčiny vyplácí, a je ráda, že nám to může vysvětlit. Takže tam jsou jazykovědci, kteří jsou součástí té komise, což my jsme taky.
T: Což my jsme taky, ano.
B: Správně. Proto si myslím, že bychom určitě mohli být součástí, a ona říká: Na jedné straně se podrobně podívají na to, jak je slovo „konstruováno“, a rozdělí ho na různé části
T: To samozřejmě dává smysl.
B: A pak se podívají na to, který člen by dával smysl, třeba „Tělo ČÁST“ s „Tělo“ a „Část“, takže jak je to slovo postavené, a tak dále…
T: Takže který člen patří k tomu slovu, že?
B: Přesně tak, který člen.
T: Ale myslím, že „Body part“ je dobrý příklad. Protože je to „Der Body“.
B: „Das Teil“…
T: „Das Teil“… To znamená… který člen je ten správný? „Der“ Bodypart nebo „Das“ Bodypart?
B: O tom jsme mluvili minule, už jsem na to zapomněl.
T: Myslím, že je to „Das“ Bodypart… ne, „Der“! Myslím, že je to „Der“ Bodypart… Ale já bych řekl „Das“…
B: „DAS“ Bodypart!
T: Ale je tam také „Das“ Part! Je tam „Der“ Part, ale také „Das“!
B: Říká, že je to „Das“ Part…
T: Ale je tam i „Der“ Part, je tam obojí, ale to je něco jiného… Je tam „Das“ Part a „Der“ Part…
B: Jo, to je těžký, a ona říká, že na druhou stranu komise taky počítá s lidmi a analyzuje, jak to vyslovují. Zvlášť u nových slov, která se do Dudenu přidávají, to také zvažují: „Jak to vyslovují?“. A myslím, že jsme lidem velmi blízko.
T: Samozřejmě, v každém případě!
B: Jo!!! (Tom se směje). To je to, co jsem měl na mysli! My bychom pro to byli ideální kandidáti, takže: Milá komise, rádi bychom se toho zúčastnili! Myslím, že tam můžu být dobrým rádcem! Mám prostě takový instinkt.
T: Jo.
B: Mám pocit, že…
T: Emma se jmenovala, že? Emma, jak se můžeme dostat do té komise?
B: Tak jak můžeme využít naše lingvistické schopnosti? Vždyť už jsme přece lingvisty.
T: Ano. Jak se můžeme zapojit?
B: Můžete někde vyplnit přihlášku? Mohl by to někdo udělat za nás? Nerad něco vyplňuji.
T: Protože si dovedu představit… Nejsem si jistý, jestli by tě vzali, ale…
B: Ne, to si nemyslím.
T: Myslím, že by mě vzali.
B: Ne.
T: Dostal jsem spoustu zpráv, Bille, samozřejmě ohledně tématu „tisknutí peněz“. Kde jsou ty továrny? Protože my bychom chtěli vyloupit továrnu na tisk peněz. A teď – to mi vyrazilo dech – samozřejmě jsem o tom mluvil i ve svém soukromém prostředí, Bille, že to bylo velké téma našeho posledního dílu podcastu, a hned jsem slyšel, a také jsem to teď četl od všech Kaulkappens, že je o tom TV-show, totiž: „Money heist“. To je obrovské…
B: Hned se na to chci podívat!!!
T: Musíme se na to okamžitě podívat, protože dostali úplně stejný nápad jako my. Takže vyloupí továrnu na tisk peněz, nevím přesně, kde to je, myslím, že ve Španělsku nebo v Itálii. Vyloupí tiskárnu peněz, nebo někoho vezmou jako rukojmí.
B: Úžasné. Stejný nápad, to je podle skutečného příběhu? Nebo je to smyšlené?
T: Tak to nevím, nevím…
B: Mhm. Protože, já…
T: Musím říct, že se na ten seriál chci opravdu dívat, ale taky mi trochu vadí, že takový seriál existuje. Protože ty úřady už jsou tak nějak předem varovány…
B: Dobře, dávej si pozor: Došel jsem k novému poznání. Protože jsme dostali tolik mailů od různých lidí, a jak to vzniká a tak dále, a jaká jsou tam bezpečnostní opatření, a ANO ta opatření JSOU dobrá, ale STEJNĚ ne dost dobrá. (Tom se směje) Já přesně vím, jak bych to udělal-
T: Ano.
B: A moje poslední zjištění je, že bych se měl stát řidičem.
T: Jo…
B: Takže bych řekl-
T: Ten, kdo řídí „money-transport-van“.
B: Určitě, jo. Takže já ani nechci vstoupit do tiskárny, já chci… Chci, aby se ten řidič, který řídí tu dodávku, stal mým komplicem. Tak se se mnou spojte…
T: Ale počkejte. Představ si to: My bychom byli řidiči…
B: -vklouznout do mého DM. No dobře, pak už by člověk tu dodávku nikdy neviděl…
T: Jo. Představ si, že bychom byli ochranka, která má… s těmi 75 miliony vzadu… Měli jsme jet do banky.
B: Poslouchej: Já jsem policejní…
T: Jo.
B: Budu dělat stáž u policie. A já tě zastavím. Zastavím tě a dám ti pokutu. A ty jsi řidič toho auta; té dodávky. Představ si, jaké super věci bychom mohli dělat.
T: Samozřejmě!
B: Takže bych sepsal protokol, ve kterém bych se nezmínil o tom, že jsem tě vůbec zastavil. Řekl bych: „Jel úplně jinou trasou.“
T: Pozor, už mám úžasný plán: Mohl bys mě zastavit, pak bych neměl potřebné doklady, ty by ses podíval do dodávky a byl bys jako: „Cože? 75 milionů, co to je?“ Pak bych řekl: „Jo, teď to má jít do banky, ale já teď nemám ty doklady…“ a ty bys na to: „No jo, to má jít do banky: „Přestaň! To bude zabaveno…
B: Jo.
T: -To ti bude zabaveno, dokud nebudeš mít ty doklady.“ Pak se všechno zabaví a ty mě můžeš eskortovat a máme peníze.
B: Hele, já jsem dostal ještě jeden nápad, protože někteří lidi taky říkali, že jsou vážení, všichni, co jdou dovnitř. Teď jde o to: Když si dám k obědu velkou porci těstovin, tak vážím víc, než když jsem vešel-
T: Ano, určitě.
B: Takže vážení není vůbec možné.
T: Chci říct, že si nemůžeš vzít tolik…
B: Ale trochu každý den.
T: Takže řekněme: Každý den asi 2 nebo 3k- Jedny těstoviny váží asi 2 nebo 3k, myslím.
B: Přesně tak, a ne otázka je: Tak oni tě váží, oni hledají všude a tak… tak, kam bys to schoval? (směje se)
T: Dobře, počkej, smíš si to oblečení nechat na sobě?
B: Oni říkají: Vždyť vás skenují, všude se dívají, úplně vás prohlížejí… kam bys to schoval?
T: Já vím, kam bys to schoval.
B: JO!!! (oba se smějí) Ani bys ho nemusel otáčet, samozřejmě by sis ho musel strčit do zadku.
T: Přesně tak.
B: Samozřejmě!
T: Pokaždé malinký váleček.
B: Malinký váleček, dovnitř kondomu, zpátky tam.
T: Jo.
B: A pak bys mohl říct: „Já prostě nutně potřebuju na záchod! Měl jsem obrovské těstoviny!“ Mohl bys každý den vysrat nějaké peníze.
T: No, myslím, že bys mohl brát 2 nebo 3 tisíce denně.
B: Takže, jak jsem říkal: Existuje více způsobů, více mezer v systému. V Mnichově je taková firma, tiskárna peněz, uprostřed města. V centru města!
T: Oni ty peníze tisknou, že?
B: Ano, oni tisknou peníze a já chci jenom říct, že hned teď: My bychom u nich chtěli dělat stáž, my nebudeme dělat nic! Nic nezákonného, slibujeme.
T: Ano, slibujeme. To by nás nikdy nenapadlo. (Oba se smějí) Každopádně: Dostal jsem zprávu od Lei a Rodriga z Thajska. Takže emigrovali do Thajska a teď tam žijí. Připadá jim tam moc krásně, prý je to opravdu úžasný ostrov, ale také potkávají spoustu otravných Evropanů. A ten popis mi přišel vtipný: „Esoterický-Goa-Techno-asociální-hippie styl se sklonem k velmi nezdvořilému chování vůči obyvatelům, jedí například pizzu a hamburgery, ačkoli se tam dá jíst úžasná thajská kuchyně, nebo navštěvují svaté buddhistické chrámy a přitom nosí šílené oblečení nebo jiné druhy nehorázností“. (Bill se směje)
B: Nehoráznosti jsou skvělé!!!
T: Jo, a teď to chce vědět: „Který druh turistů nám na dovolené připadá otravný? A co tedy vůbec nemůžeme vystát?“
B: Opravdu musím říct, že kdykoli slyším někoho mluvit německy, okamžitě se podívám jiným směrem.
T: Tak to už utíkáme.
B: Tak to už utíkáme, jo. Takže mi stačí…
T: Pak už je všechno ztraceno. Já si vzpomínám, tak my jsme hodně jezdili na Maledivy.
B: Mhm.
T: Protože jsme…
B: Já to miluju.
T: Ano, já to taky miluju. Už jsme tam dlouho nebyli. Dřív jsme měli asi dva týdny dovolené ročně, a pak jsme si vždycky řekli: „Dobře, dva týdny, Maledivy, nic neděláme“, jen tak. A pak… Vždycky jsme to dělali takhle. A kdykoli jsem někoho potkal… Nebo kdykoli jsem snídal a objednal si dobrou vafli s horkými třešněmi-
B: Mhm.
T: -a slyšel jsem, jak někdo u bufetu mluví německy: Pak bylo všechno ztracené.
B: Všechno se ztratilo, jo. Ty už jsi naštvaný.
T: Tak to už jsem se na tebe podíval a řekl: „Bille, jsou tady Němci.“ Už jsme věděli: Úžasné, budou nás fotit, budou nás otravovat, budou to zveřejňovat na blogu nebo tak něco… tehdy ještě existovaly blogy, kde se daly zveřejňovat fotky.
B: Vždyť oni nás tam opravdu zveřejňují, to musíš opravdu dodat.
T: Ano. A pak už to tedy bylo všechno ztracené. Takže to znamená: Vždycky jsme se snažili utéct před Němci, to se musí opravdu říct.
B: Mhm.
T: Ale jako opravdu nehorázné chování…
B: Já taky nesnáším, když lidi… jak se to řekne… když lidi nemají žádné hranice. Třeba jsou lidi, kteří se fakt chtějí seznámit s novými lidmi na dovolené, to mě strašně štve. Myslím tím, že ani ne s nějakou celebritou, ale prostě s lidmi, kteří si OPRAVDU chtějí povídat u večeře, nebo s těmi, kteří mluví extra nahlas, aby na sebe upoutali pozornost, nebo se smějí, nebo se s vámi baví jen proto, že sedíte u vedlejšího stolu, to se mi vůbec nelíbí. To mě vždycky naštve, to musím říct.
T: Mhm.
B: Takže bez ohledu na to, z jakého důvodu…
T: Teda pro mě je to jiný, protože já jsem fakt filantrop, já jsem hodně otevřený novým setkáním, já mám prostě hodně rád lidi.
B: Jo, rozhodně. (směje se)
B: Ano, rozhodně. (směje se)
T: ALE, co mě opravdu štve, je focení. To mě vždycky naštve. Lidi, kteří si neužívají ten okamžik, ale pořád fotí. To mě štve.
B: Jo, já fotím hodně…
T: Samozřejmě, že jsi influencer, to je něco jiného. Je to také tvoje profese.
B: Tak to se Ashley chtěla zeptat- Ale je to hezký popis. Takoví lidé by mě taky naštvali, popsala to docela dobře.
T: Jo.
B: Takže taky lidi, kteří nemají žádnou úctu ke kráse těch míst a chovají se, jako by byli doma na gauči, a myslí si, že jako: „Já jsem za to zaplatil, je to moje, beru si, co je moje“, takže jsou neuctiví. To je těžké. Takže když nemůžete…
T: Třeba chodit buddhistickým chrámem tak nahlas v žabkách, že se ani nedá mluvit.
B: Jo. Když nejsi trochu submisivní vůči svému okolí, víš?
T: Jo.
B: Myslím, že je potřeba se k těm místům chovat aspoň trochu uctivě. A když nejste schopni být… Ale to je přece vždycky… Vždyť nikdo nemá rád neuctivé lidi. Je to prostě základní slušnost.
T: Ano.
B: Mám pocit, že když lidi nemají slušnost… nebo, co mi taky přijde těžký, je, když si lidi stěžujou na špatný věci. Někteří lidé…
T: Já to ani neumím!
B: Já to nedokážu…
T: Jo.
B: Já bych číšníkovi nikdy neřekl, že mi nechutná jídlo. Proč to lidé říkají? Já bych to NIKDY neřekl!
T: Jaký to má smysl?
B: Prostě bych si řekl: Dobře, už sem nikdy nepůjdu! Ale nikdy bych… Chudák číšník!
T: On za to nemůže!
B: Není to jeho vina, jo! A on tam stojí, a pak jsou lidi, kteří rádi ukazují svou autoritu tím, že někomu dělají nepořádek-.
T: Jo.
B: A kteří to rádi dávají najevo, nebo si taky objednají to nejdražší šampaňské a jsou jako: „Zaplatil jsem 100 000 €!“ a pak jim dělají opravdu bordel… Takže to mi taky přijde hrozné.
T: Mně taky.
B: To se mi taky nelíbí. Ough. Ashley se ptala, jak to zvládáme s těmi hotely. Poslouchala nás minule a říkala: „Počkej, je to vůbec legální? Že v hotelech používáte svá falešná jména? Smíte to vůbec dělat? Chci říct, nemůžete prostě… jako, jak to funguje?“ A ehm, ona na to: „Ale copak vás stejně nepoznají a nevědí o vás, kdo jste?“ No, to nevím. Teď je třeba říct, že je to těžká otázka.
T: Jo, ale musím dodat, že si nemyslím, že v hotelu se nesmí… myslím, nemůže každý při rezervaci uvést falešné jméno? A pak tam přijedeš a oni ti řeknou: „Kreditní kartu, prosím“, pak jim dáte kreditní kartu a oni vám maximálně řeknou: „Jméno kreditní karty…
B: jo, ale tam by pak bylo pravé jméno!
T: -jméno na kreditní kartě se neshoduje se jménem na rezervaci“ Ale to přece nevadí!
B: No, samozřejmě, že by mohli říct: „Andre Müller si rezervoval pokoj, rezervace je na Andre Müllera“, a teď přijede Saskia Schnepfe a samozřejmě nemůže říct: „Andre Müller si rezervoval pokoj, rezervace je na Andre Müllera“: „Já chci ten pokoj teď“, protože oni si ho nechtějí vzít. By to bylo jako: „Je to pro Andreho Müllera. Odkud se mám dozvědět, že jste si ten pokoj zamluvil?“ Ne?
T: Hm… Jo, protože samozřejmě by to byla náhoda, kdybys tam vstoupil a bylo by to jako: „Dneska, v tenhle den, jsem rezervoval pokoj pro Andreho Müllera, odkud bych to měl vědět, když není můj? A taky ho platím, takže…“
B: No a teď se může stát, že si nějaký fanoušek zjistí, jaká jsou naše falešná jména, pak přijde do hotelu a řekne: „Chci se ubytovat pod peep (Tomovo falešné jméno)“
T: Jo…
B: Pak řekne: „Ne, to je pod jiným jménem!“ A oni by byli jako: „Ne, to jsem si rezervoval online.“ Co udělá teď? On ví…
T: Kdybych byl na jeho místě, řekl bych: „No, já nevím, jestli jste třeba fanoušek.“ A kdybych byl na jejím místě, tak bych řekl: „Promiňte, já jsem z kanceláře!“
B: Ale vlastně na to teď nemůžu pořádně odpovědět, protože to nikdy neděláme sami. Nevím, jak to náš tým zvládá.
T: Já myslím, že to je… No ne, já ti můžu říct přesně, jak to dělají, oni to rezervují pod jiným jménem, pak tam přijedeme a samozřejmě se už na nic neptají.
B: Mhm…
T: Samozřejmě.
B: Ale jak to dělají s… Protože většinou se hlásíme anonymně a ještě bychom chtěli dostat ten celebrity-bonus. A samozřejmě hotely na to mezitím přišly velmi chytře, vědí to: „OKAY!“ Už znají falešná jména a být jako: „OKAY, they´re coming!“ (Dobře, už jedou!) Ale také vědí: „My nechceme být obtěžováni, a STEJNĚ chceme vylepšení pokoje. (smích)
T: Jo. A pak… Jo, jasně. Ale pak se o tom taky nesmí mluvit v soukromí!
B: To vlastně znamená: Chtějí, aby je nechali na pokoji…
T: Mhm. Ta falešná jména jsou… abych byl upřímný hned teď. Ta falešná jména jsou tam vlastně proto, aby přenesla přesně tuhle zprávu.
B: Přesně tak.
T: „Chceme být v soukromí.“
B: Žádné pomluvy, žádní fanoušci…
T: Zůstat sám… I když oni vlastně vědí, že my jsme ti, kteří přicházejí…
B: Jo. Ale myslím, že když se ubytujeme v úplně novém hotelu, kde jsme nikdy nebyli, což je samozřejmě velmi vzácné, protože už jsme tam byli…
T: V podstatě jsme byli všude.
B: Jo, a samozřejmě se ubytováváme pořád ve stejných hotelech, takže… Oni to vždycky vědí jako: „Aha, už jsou zase tady.“ Řekni mi, kde vždycky spíme, když jsme v Berlíně?
B: Kdybychom se ubytovali zase v novém hotelu, tak nevím, jak to dělají…
T: Mimochodem, já bych chtěl mít svůj vlastní hotel.
B: Mhm, já taky.
T: Mít vlastní hotel by bylo úžasné.
B: To mi taky přijde skvělé.

SLADKÁ – STŘEDNÍ – EXTRA OSTRÁ

B: Něco jsem pro tebe vymyslel a není to jednoduché, protože máme věci, které se nám líbí, a věci, které se nám nelíbí. Věci, na které se těšíme celé roky a které opravdu potřebujeme zopakovat. A teď ty věci musíte roztřídit, takže musíte říct, která z nich je jen sladká, která je středně ostrá a která extra ostrá. Takže extra pálivé je něco, bez čeho se nikdy neobejdete.
T: mhm dobře.
B: takže první je Coachella, Burning Man a pak poslední je Costa Careyes. A myslím, že tu musíme vysvětlit. Costa Careyes je město v Mexiku, je krásné a pořádají se tam úžasné večírky. Už jsme tam dlouho nebyli, takže už na to možná nemáte ty nejlepší vzpomínky, ale vždycky tam bylo krásně.
T: bylo to tam moc krásné.
B: Mají tam úžasné večírky. Naposledy jsem tam byl sám a byl tam takový dům na útesu a ty večírky tam jsou tak skvělé, protože jsou šílené. Je to tak svobodné a ti lidi tam a ti DJs a ta atmosféra…
T: Pamatuju si, když jsme tam byli poprvé, byl to Silvestr a pamatuju si jenom ten moment… Stál jsem v místnosti a všude kolem mě blikaly laserové záblesky, všude byl kouř, nebylo vidět na stěny a já to miluju, miluju, když není nic vidět kvůli tomu kouři. A tančili jsme s Mayi!
B: Jo, přesně, to bylo tak šílené, měli neuvěřitelnou čelenku… A tančili s námi na úžasnou elektronickou hudbu.
T: To bylo šílené!
B: Bylo to tak absurdní, protože ta hudba byla tak moderní, a pak tam byly ty tradiční pokrývky hlavy a oni tančili tradičně, ale s tím moderním zvukem.
T: To byl tak úžasný moment. Musím říct, že velmi náročné.
B: Velmi těžké.
T: Coachella, Burning Man, Careyes… řekl bych… sladké je Careyes, už jen z toho důvodu, že jsem tam dlouho nebyl, takže mi to ani nechybí, i když jsem tam byl rád. Všechny tři jsou skvělé, nechci si nechat ujít žádnou z nich, ale kdybych je měl seřadit, řekl bych, že Careyes je sladké, střední bych řekl Coachella a extra pikantní je Burning Man. Musím říct, že Burning Man je pro mě ta nejúžasnější akce, která existuje.
B: To je zajímavé, protože já bych to seřadil úplně jinak.
T: Opravdu? Burning Man je pro mě nejlepší festival na světě. Cítím se tam svobodně, nejsou tam žádné fotky, žádní influenceři – nic proti influencerům, ale je to jako tajná party v Disneylandu pro dospělé, nic lepšího si nedokážu představit. Na čase nezáleží, na ničem nezáleží, jsi anonymní a můžeš si dělat, co chceš. Jste svobodní, můžete být úplně sami sebou. můžete slavit, hraje ta nejlepší hudba a nikdo není otravný. Žádné fotky, jako by se to nikdy nestalo. To se mi líbí.
B: Musím říct – ano, a právě proto je to tak těžké, všechny tři jsou skvělé a je to těsné, všechny miluju a nikdy je nechci vynechat, protože z nich mám ty nejlepší vzpomínky v životě. Ale asi bych řekl, že Burning Man je sladký.
T: Opravdu?
B: Mně se tam líbilo, ale byl jsem tam jen jednou, takže mám skvělé vzpomínky, ale musím tam jet podruhé. Vzpomínám si, že to bylo opravdu vyčerpávající a moje kocovina byla…
T: Kocovina byla šílená.
B: Byla šílená, byla horší než Coachella, trvalo mi týdny, než jsem se vrátil na tuhle planetu. Strašně mě bolel zadek z jízdy na kole a…
T: Dýcháš špínu…
B: Ano, dýcháš, a je to ve všem oblečení, mám pocit, že jsem zhubl kila, jako by moje tělo bylo prázdné. Fyzicky opravdu vyčerpávající. A taky psychicky.
T: Ale je to skvělé pro tvé duševní zdraví.
B: Jsou obrazy, které nikdy nedostanete z hlavy. Vzpomínám si, že v den našich narozenin při Burning Man tančili lidé nazí skrz oheň, a to bylo tak šílené a zvláštní…
T: Dobře…
B: Dobře, a střední pro mě je Coachella, prostě proto, že miluju Coachellu…
T: A Careyes na prvním místě, vážně?
B: Ale Careyes je pro mě místo, kde trávím dovolenou, a je mi tam s přáteli tak dobře, že bych tam chtěl mít dům. Chtěl bych si ho tam koupit, protože je to tak blízko odsud, jsou to dvě hodiny letu a je to tak blízko vody, že se tam můžu uklidnit. Cítím se tam skvěle, lidé jsou tam milí, je to perfektní mix lidí ze scény, ale i opravdu milých místních. Je snadné se tam dostat, skvělá jsou i další města v okolí…
T: Velmi duchovní.
B: Dá se odtamtud cestovat po Mexiku. Ale stejně mám Mexiko rád, jídlo je skvělé, počasí je skvělé, perfektní klima, domy jsou tak zvláštní…
T: Jediné, co tam chybí, je cesta na pláž, abyste se dostali přímo k vodě.
B: Ty domy ale taky existují!
T: Jo, ale zátoka je jediné místo, kde se tam dá bez problémů koupat. Moře je tam hodně rozbouřené…
B: Já stejně nejsem moc na moře…
T: Nemůžeš tam jít, jsi tak špatný plavec.
B: Já nejsem zrovna mořská panna, ráda se na to dívám z lodi, ten záliv je krásný.
T: Proto říkám, že zátoka je jediné místo, kde se dá opravdu plavat, není tam tolik ryb…
B: Ale můžeš tam zaparkovat jachtu, nádhera!
T: Já se o tebe vždycky trochu bojím, když jsi v moři, špatný plavec a všechny ty ryby…
B: Já se o sebe taky bojím, když jsem v moři.

CO NEZNÁM, TO MĚ NEPÁLÍ

B: Konečně tě zase něco naučím, protože tohle určitě nevíš.
T: A to je?
B: Odkdy… NA NA NA, zavři notebook!
T: Cože?
B: Zavři ho.
T: Mám tady pro tebe něco.
B: OKAMŽITĚ TO ZAVŘI!
T: Slibuju, že nebudu googlit.
B: Dej ruce pryč a zavři to, pak ti položím otázku a pak můžeš pokračovat. Odkdy existuje festival Coachella?
T: Ummmm… zajímavá otázka. Řekl bych, že hodně dlouho.
B: A od kdy?
T: To je těžké, buď to začalo v 70. letech, takže opravdu dlouho, nebo je to tak v roce 2000. Nemyslím si, že něco mezi tím. Myslím, že to buď začalo někdy v roce 1978 nebo 2003.
B: 1 – 2 nebo 3, poslední šance…
T: Ale…
B: Ne, já nic neříkám!
T: Mezi tím nic není, že?
B: musíš se rozhodnout.
T: 2003.
B: Špatně! Od roku 1999.
T: Aha, to bylo těsně.
B: Jo, byl jsi blízko. Není to šílené, existuje to od roku 1999, je to čím dál větší…
T: Ani ne tak dlouho, i když to není jeden z původních hippie festivalů.
B: Ale jedno ti můžu říct, v roce 1999 nestály drinky tolik, co teď. Já nikdy nevím, kolik co stojí, já jsem v tomhle fakt na nic, když jsem musel platit TAKOVOU cenu, tak jsem si říkal – to není normální.
T: Kolik jsi platil?
B: Dobře, dostal jsem dvě piva a jeden koktejl v plastovém kelímku, tequilu s brusinkami. Co myslíš, že jsem zaplatil?
T: Ummm… No, já vím, že je to fakt drahý, takže bych řekl, že 70 dolarů.
B: 85$. V tu chvíli jsem si pomyslel… to je strašně moc, myslím.
T: Šílené ceny.
B: Za tři drinky? Nepamatuju si, že bych tady v L.A. platil tolik.
T: No, ceny v L.A. jsou taky šílené…
B: Za tři drinky, to jsem nikdy neplatil.
T: Když už jsme u těch drinků, chtěl bych se tě zeptat – jaký je v tom rozdíl… Protože dneska, než jsem odešel z domu, jsem si za Whiskey Sour opravdu chtěl dát pomerančovou kůru. Ptal jsem se sám sebe, než jsem šel, někdo byl v kuchyni. Tak jsem vzal ovoce a zeptal se té osoby: „Je tohle pomeranč?“. A oni na to: „Samozřejmě, že je, co jiného by to bylo?“. Řekl jsem, že by to taky mohl být Apfelsine (pozn. překladatele: německé slovo, český překlad neexistuje). A oni na to: „V žádném případě, je to pomeranč“. Odešel jsem a říkal si, jak je to šílené, že ani nevím, jaký je rozdíl mezi pomerančem a Apfelsine. Tak se tě ptám, víš, jaký je mezi nimi rozdíl?
B: Apfelsine…
oba se smějí
B: To je to samé jako pomeranč? Řekl bych, že je to úplně stejné. Možná jsou světlejší? Ale myslím, že vypadají stejně, myslím, že je to stejné.
T: Kdybys šel do supermarketu, dokázal bys říct, jestli kupuješ pomeranče, nebo apfelsiny?
B: Ne, řekl bych, že je to totéž.
T: To je pravda, je to totéž. Ale ona mě navedla na špatnou stopu, protože řekla, že je to pomeranč, a ne Apfelsin. (Poznámka překladatele: Apfelsine je doslova jen jiný německý výraz pro pomeranč, žádný rozdíl).
B: Vidíš, haa!
T: Ale já jsem to opravdu nevěděl, řekl bych, že Apfelsinen jsou trochu tvrdší, možná se hůř loupou, jsou masitější…
B: Možná různé druhy pomerančů.
T: Víc té bílé hmoty, víš, té, co je na pomeranči, když ho loupeš.
B: Myslím, že to jsou prostě různé druhy pomerančů. Jsou různé druhy…
T: Jo, možná. Ale proč se tomu říká apfelsin, co myslíš? Něco pro každého, co by se měl naučit.
B: Možná je to jen německé slovo?
T: Ne, prostě se to v Německu hodně říká, v Německu znáš pomeranče jako Apfelsinen. A říká se to proto, že pomeranč je jablko z Číny (apfel-jablko sine-čína). Protože citrusové plody ve skutečnosti pocházejí z Číny a jihovýchodní Číny, ne ze Středomoří.
B: no, kdybych byl v komisi, řekl bych, říkejme tomu Apfelchine, aby bylo lépe vidět, že je to z Číny. Dává to větší smysl.
T: Ano.
B: měli se mě zeptat.
T: Apfelsine… Ale proč tomu říkáte die Apfelsine? My říkáme der Apfel, takže je to die Sine? No, další otázka. Teď ses něco dozvěděl. Dozvěděl ses, že pochází z Číny, a ne ze Středomoří. To bych taky nevěděl.
B: Dobře, Tome, to bylo hezké. Tohle byl – myslím – 34. díl. Věřil bys tomu? Děláme to už 34 týdnů.
T: Je to zábava!
B: A byl to 25. díl druhé série. Tohle je poslední epizoda druhé sezóny. Lidé nikdy nevědí, jak dlouhé jsou naše sezóny, ale druhá sezóna Kaulitz Hills už skončila, tohle byla 25. epizoda.
T: Opravdu chci poděkovat všem, kteří mě poslouchají, všem, kteří poslouchají ty kraviny, o kterých mluvíme, a já se u toho strašně bavím.
B: Musíme říct, že když jsme s tím začínali, tak jsme ani nevěděli, do čeho jdeme, Spotify taky nevědělo, do čeho jde, a my jsme si řekli, že to prostě spustíme. Nenapadlo nás, že to budeme dělat tak dlouho, že se dočkáme i druhé série.
T: Kdo by to byl řekl, že budeme vyhrávat všechny ceny, trhat rekordy, to nikoho nenapadlo!
B: OH, jsme nominovaní, můžete pro nás všichni hlasovat! Jsme nominovaní, myslím, že deutscherpodcastpreis.de, a můžete pro nás hlasovat v kategorii „Životní styl“.
T: A kromě toho nám můžete kdykoli dát zpětnou vazbu, můžete nám psát e-maily, posílat nám přímé zprávy na Instagram…
B: PROTOŽE! Protože pokračujeme!
T: Ano.
B: to jsme ani neřekli.
T: Kaulitz Hills začíná třetí sezónu! Pod jednou podmínkou.
B: třetí sezóna bude.
T: Podmínka je přímo od Spotify, dokonce ji řekli až teď po všech ohlasech: víc času na Tomovo povídání!
B: To není pravda.
T: Řekli, že třetí sérii dostaneme, jen když budu moct víc mluvit.
B: Každopádně lidi, díky za poslech, jsme opravdu rádi, že v tom můžeme pokračovat. Můžeme se dál scházet každý týden, připravit si mikrofony a jo, lepší už to být nemůže!
T: Už se na to těším, Mausel.
B: Já taky, Mausi! Takže díky všem Kaulquappens, můžete nás samozřejmě ohodnotit pěti hvězdičkami, když už jste tady, stačí na to kliknout.
T: Kam nám můžou napsat, můžeš nám to připomenout?
B: Můžete nám napsat na kaulitzhills.podcast na Instagramu, poslat nám přímou zprávu s tématy k rozhovoru nebo nás můžete opravit, pokud jsme něco řekli špatně…
T: Já nikdy neříkám nic špatně.
B: Taky nám můžete napsat e-mail, hey@kaulitzhills.com je naše e-mailová adresa – myslím, že už jsem trochu opilý.
T: Už je to hotové.
B: Hotovo. Každopádně – příští týden se vrátíme! Žádná přestávka není.
T: Co přidáš do playlistu?
B: No jo, přidávám do playlistu umm… Samozřejmě Duke Dumont, to byla moje úplně první Coachella, nikdy nezapomenu, když ta pusa – on má na obrazovce animovanou pusu a zpívá need you 100, need you 100%, takže to dám do playlistu „Need you 100%“ – Duke Dumont.
T: Pěkné. Když jsem se díval na tvůj Instagram, na fotky tvých outfitů z Coachelly, z nějakého důvodu jsem si vzpomněl na tuhle písničku -…
B: „Ich find dich scheiße“ (pozn. překladatele: Myslím, že jsi na hovno).
T: Ne, „Loser“ od Becka. Skvělá písnička. smích Ne, v posledních týdnech jsem se s Beckem hodně bavil-
B: (sarkastický tón) ooooh coooool
T: Je to skvělý člověk, trochu interních informací, dělá album pro Black Keys – nejsem si jistý, jestli jsem to měl říct, ale velmi talentovaný hudebník, hm, a „Loser“ je neuvěřitelná písnička a samozřejmě se hodí k Billovi, takže jo.
B & T: Jenom láska, ne nenávist.
T: Uvidíme se příští týden.
B: Byyeeee
T: Ahoj, ahoj, ahoj.
B: Čau, čau, čau.