Rozhovor pro časopis Annabelle

Jak Bill a Tom Kaulitzovi znovu objevili sami sebe

Bill a Tom Kaulitzovi jsou zpět – a zbavili se své minulosti „mučených tančících medvědů“. Setkání v Los Angeles.

Tom vpluje dovnitř, Bill Kaulitz vpluje dovnitř – dvojčata dorazí na místo setkání o několik minut dříve. Vypadají uvolněně, jako by právě byli v lázních: volné, barevné oblečení, spousta zlatých šperků, zářivá pleť. To, že zejména Bill neustále paří, jak nám rád říká v rozhovorech, není zřejmé. Jsou zjevně vyšší a drobnější, než jsem si představovala. Tom se v současné době „očišťuje“: deset dní nejí. Zůstane u vody z kohoutku, Bill si objedná coca-colu a mozzarellové tyčinky.
Jsme v Mel’s Drive-in na Sunset Strip, voní to tu smažícím se tukem a javorovým sirupem, jukebox hraje písničky hvězd, jejichž fotky visí na zdi. V tomto legendárním bistru jedl palačinky a pil sladké mléčné koktejly celý Hollywood. Nikoho nezajímá, že sem přišli dva komerčně nejúspěšnější němečtí hudebníci.

Před dvaceti lety, a zejména v Evropě, by to bylo jinak. Bratři Kaulitzové měli vždy několik členů ochranky a hordu zamilovaných teenagerů v závěsu. Jejich koncerty byly někdy sotva slyšet kvůli křiku desítek fanoušků, kteří se utábořili před jejich domem. Kapela Tokio Hotel – zpěvák Bill a kytarista Tom – dominovala od roku 2005 několik let německojazyčnému tisku. Čtyři chlapci byli zbožňováni dětmi a dospívajícími, nenáviděni jejich rodiči.

V roce 2010 se bratři přestěhovali do Los Angeles, vzrušení opadlo a dlouho o nich nebylo slyšet. V posledních třech letech se to změnilo: Bill vydal neúprosně upřímnou autobiografii s názvem „Kariérní sebevražda“, Tom se oženil s Heidi Klum (48), společně dělají úspěšný podcast „Kaulitz Hills – Hořčice z Hollywoodu“: Dvojčata, kterým je mezitím 32 let, jsou zpět – ale jiná.

annabelle: Jste mnohem otevřenější než dříve. V Billově knize i v podcastu mluvíte upřímně o sobě i o svém soukromém životě. Proč tomu tak je?

Tom: Myslím, že jsme prostě zestárli. Nyní víme, o čem chceme mluvit a o čem ne. Někdy jsme na sebe byli pyšní, když jsme o sobě v hodinovém rozhovoru neřekli vůbec nic. To už neděláme.
Bill: Vždycky jsme jen sklonili hlavu. Když jsme otevřeli noviny, neustále jsme se báli, že v nich bude nějaký skandál. Samozřejmě chceme svou otevřeností vzít vítr z plachet. Když řeknete všechno, lidé vás nemohou z ničeho obvinit nebo vaše slova překroutit. Moje kniha byla vědomým krokem vpřed.
Tom: Na druhou stranu, podcast vznikl čistě náhodou. Ani jsme nevěděli, co přesně podcasty jsou. Spotify nás oslovilo, nahráli jsme naši konverzaci a poslali jim ji – to bylo vše.

V podcastu mluvíte o velmi intimních věcech, jako jsou neúspěšné schůzky na Tinderu nebo rychlovky na klubových záchodech. Můžeš být tak upřímný jen proto, že podcast je v němčině a tady v Los Angeles ti lidé nerozumí?

Tom: To rozhodně pomáhá!
Bill: Naši producenti nedávno chtěli použít klip pro propagaci na sociálních sítích, ve kterém používám spoustu anglických slov. Ale nemohl jsem nad tím mávnout rukou. Jinak by tu někteří lidé se mnou ukončili přátelství. Už teď se cítíme bezpečněji, protože podcast je v němčině. Kdyby moji přátelé věděli, co všechno o nich říkám, zakroutili by mi krkem.

Stala se vaše hudba také upřímnější?

Tom: Určitě! Už na albu Kings of Suburbia, které vyšlo v roce 2014, jsme se snažili dělat některé věci sami. Ale byli jsme ještě vázaní ve staré smlouvě, to bylo velmi obtížné album. Poté jsme se dokázali kreativně najít. Nyní děláme jen to, co považujeme za cool.

V novém singlu „HIM“ se zpívá: „Kdykoli ho budu chtít, bude tady“ – „kdykoli ho budu potřebovat, bude tady“. Kdo nebo co je tu okamžitě, když to potřebujete?

Bill: Když jsme tu píseň psali, uvědomil jsem si, že jsem si vlastně vždycky myslel, že chci závazek a opravdový vztah. Ale pokaždé, když je to blízko, zablokuji to. O tom je ta píseň. Je to ale také odraz naší doby. Jsme na všech těch aplikacích, posíláme si fotky ptáků tam a zpátky, a když jsme nadržení, tak je swipneme. Už se vlastně nevídáme! Tom říká, že mám problém s intimitou. Že si vždycky vybírám lidi, které nemůžu mít.

Zdá se, že Tom má lepší karty.

Bill: Tom má všechno, co jsem si jako malý kluk přál. Chtěl jsem se oženit, věřil jsem ve velkou lásku…
Tom: A já jsem chtěl být svobodný a nezávislý, nevěřil jsem na lásku.
Bill: Je to naprosto neomalené, ale dnes žijeme přesně takový život, jaký jsme si předtím přáli. Vložili jsme to do vesmíru toho druhého!

Jeden z Tomových vztahů však jednou málem vedl k rozchodu.

Bill: Bylo to nesmírně smutné období. Poprvé jsme strávili Vánoce a Silvestra odděleně. Skoro jsme spolu nemluvili, a pokud ano, tak jsme se jen hádali. Naši přátelé měli strach, naše matka plakala, bylo to opravdu zlé. Chtěli jsme se rozejít a…
Tom: (přeruší) Takhle si to nepamatuju.
Bill: (směje se) Jo, to bys asi nechtěl. Byla to největší hádka v našem životě. A pak přišla Heidi…

A pak přišla Heidi?

Bill: Heidi byla první ženou, která od začátku chápala dvojčata.
Tom: Nejenže to pochopila, ale také si myslela, že je to skvělé. Jsme tak blízko! Pokud se s jedním seznámíte, ale druhého nemáte rádi, nemůže to z dlouhodobého hlediska dopadnout dobře. Pokud Billa nepřijímáte, nemáte rádi ani část mého já. A naopak.
Bill: V předchozích vztazích měly Tomovy přítelkyně vždycky pocit, že se mnou soupeří. Heidi byla první žena, pro kterou bylo normální, že jsme měli tak blízký vztah. Pro ni bylo od začátku jasné: miluji je oba. S oběma mám vztah. Na oplátku jsem Toma trochu uvolnil. Ale u Heidi to bylo poprvé, co jsem to udělal rád, protože jsem viděl, jak je pro něj dobrá.

Stal jste se nejen manželem Heidi Klum, ale také nevlastním otcem čtyř dětí. Jaký jste jako otec?

Tom: V myšlenkách jsem mnohem přísnější než ve skutečnosti. Situaci dobře znám. Také jsme vyrůstali s nevlastním otcem a já se teď často ocitám v roli, kdy jsem na svého otčíma koulel očima. Řekl bych, že se snažím být dobrým přítelem. Myslím, že mám talent na pravidla a výchovu. Heidiným dětem je nyní 12, 15, 16 a 17 let. Čtyři teenageři! To je pořádná porce!

Díváte se teď na své vlastní dospívání jinak?

Tom: Já se na to dívám úplně jinak. Ale nejen proto, že jsou to teenageři, ale také proto, že k tomu teď máme s Billem odstup. Dnes jsme mnohem více šokováni tím, co se tehdy stalo! Vždyť jsme byli děti a házeli na nás kameny! Dospělí lidé! Když se podívám na své nevlastní děti, říkám si: Jak můžete něco takového udělat dítěti? Jak můžete tak nenávidět dítě? To vše si skutečně uvědomujeme až nyní. Jeden z nejkřiklavějších koncertů se konal ve Švýcarsku.
Bill: Vystupovali jsme na hlavním nádraží v Curychu a byli jsme zasypáni lahvemi a dlažebními kostkami. To bylo v roce 2006, bylo to v době květnových nepokojů a nějací chuligáni přijeli vlakem. Různé skupiny pak proti nám spojily své síly. Propadli jsme panice. Museli jsme zastavit koncert, utéct do auta a lehnout si na zem. Okna byla rozbitá a já jsem si pomyslel, že jestli se teď otevřou dveře, jsem mrtvý.

Jak jste se s tím vším vypořádal?

Bill: Všechno se to stalo tak rychle. Neměli jsme vůbec žádný čas. Žili jsme v bublině a neměli jsme téměř žádný kontakt s okolním světem. Náš život se skládal z jeviště, hotelového pokoje a letiště. Byli jsme vždy jen čtyři. Takové události nás samozřejmě posunuly dále do bubliny.

Po incidentu se stalkingem, který podle Billa a Toma německá policie bagatelizovala s tím, že se stalking stává pouze v milostných vztazích, a po vloupání do jejich domu nedaleko Hamburku utekli do Los Angeles. Dokud se Tom nepřestěhoval k Heidi Klum a jejich dětem do Bel Air – „přišlo to samo, byli jsme spolu každý den“ -, žili bratři společně v různých částech města. Poslední čtyři roky žije Bill sám v domě v Hollywood Hills. Baskytarista a bubeník skupiny, Georg Listing a Gustav Schäfer, žijí nadále v Německu.

Proč Los Angeles?

Tom: Říkali jsme si: Kde nás už nesledují? Kde jsme inkognito? Myšlenka na bezpečnost nás zavedla do L.A.
Bill: V Německu jsme si připadali jako opice v zoo a mysleli jsme si: V L.A. je tolik celebrit, že si nás nikdo nevšimne.
Tom: Ale na začátku jsme ještě měli ochranku a na veřejnosti jsme se vždycky dívali do země. Nějakou dobu trvalo, než jsme mohli vést normální život.
Bill: Byli jsme jako mučení tančící medvědi. Tehdy jsme dostávali jen na prdel, nic jsme neuměli. Všechno bylo jako smyčka kolem našeho krku. Dnes přijíždíme do Německa jako turisté. To je opravdu pěkné. Náš domov je tady, ale naše kořeny jsou tam.

Jak vypadá váš život zde?

Bill: Většinou vstáváme v sedm nebo v osm. V devět hodin jsme v prvních hovorech. Jen telefonáty strávíme asi čtyři hodiny denně. Jsme také podnikatelé. Společně máme firmu na prodej vstupenek a módní značku. Pro kapelu toho také hodně dělám sám. Jsem rád na cestách s kluky, ale sám jsem mnohem rychlejší.
Tom: Raději dělám všechno ve dvojici. Je jen málo věcí, které bych dělal sám… Možná fotbalové reklamy?
Bill: Musíte o tom přemýšlet takto: Přichází žádost a první otázka od Georga, Gustava a Toma zní: Zvládne to Bill sám? Na všechno! Také pro natáčení hudebních videoklipů a obálek. Někdy se mě ptají, jestli ostatní nejsou naštvaní, když mě vidí neustále samotného, ale je to přesně naopak: všichni jsou spokojení.

Tome, u tebe to opravdu vždycky vypadá, že si myslíš, že ten humbuk je hrozný.

Tom: Nemám rád červené koberce, rozhovory ani focení. Všechno, co musíte udělat pro propagaci, nikdy nebylo mým koníčkem.

A pak si vezmeš někoho jako Heidi Klum…

Bill: To si nemůžeš vybrat!
Tom: Myslel jsem si, že je skvělá. A samozřejmě máme mnoho společného. Oba jsme na očích veřejnosti. To přináší mnoho pochopení. Důležitý je také německý původ. Doma často mluvíme německy.

Jak si někoho podmaníte?

Tom: Bill rozhodně ne vzhledem! (smích) Myslím, že s neuvěřitelným množstvím mluvení. Alespoň tak jsem to dělal s Heidi.
Bill: Když se mi někdo líbí, taky hodně mluvím. Nikdy se ale nedívám na člověka.
Tom: Heidi se na mě ten večer vůbec nepodívala. A já jen mluvil.

Vždycky se směješ pomluvám o vašem společném dítěti.

Tom: Se čtyřmi teenagery už máme dost práce.
Bill: U mě je to jinak. Čím jsem starší, tím víc si říkám: Ano, ano, bylo by to hezké. Nedokážu si představit, že bych byl svobodný otec, ale kdybych měl vztah a cítil se v něm dobře, tak bych to udělal.

Co hledáte? Ve své knize píšete, že máte rád „zlomené lidi“…

Bill: Se smutnýma očima. (směje se)
Tom: (směje se) Smutné oči a hladce oholený.
Bill: Řekl bych, že samozřejmě hledám stabilitu a někoho, o koho bych se mohl opřít, ke komu bych se mohl vrátit domů. Ale ve skutečnosti… mi to prostě musí vyrazit dech.

Mám vám představit své přátele ze Švýcarska?

Bill: Ano, prosím, pošlete mi to!
Tom: Buď to klapne, nebo ne. Potkal jsem spoustu žen, měl jsem spoustu rande. Někdy někdo vypadá na papíře dokonale, ale vy se nezamilujete.
Bill: Myslím, že nakonec je to se mnou docela romantické. Ten člověk mě musí nějak vyzvat, rozesmát. Je mnoho lidí, kteří potřebují partnera nebo partnerku. Ale já to ke štěstí nepotřebuji. Mám bratra dvojče, mám kariéru, nepotřebuji, aby mě někdo finančně podporoval. Musí to prostě klapnout.

Jaký je argument pro monogamii?

Oba křičí: Všechno!
Bill: Nemyslím si, že by na tom něco bylo. Myslím, že pokud nechceš být monogamní, tak se do vztahu nezapojuj. To si musíte předem ujasnit. Předpokladem je monogamie. To je samozřejmost!

Bill zabubnuje zeleně nalakovanými nehty na desku stolu. Mluví rychle a hodně se směje. Když mluví, často se dívá na Toma – a naopak. Bratři se často navzájem přerušují nebo dokončují věty.
Tomův hlas je o něco hlubší, zdá se být klidnější, a tedy o něco starší než jeho identické dvojče. Ve skutečnosti je od sebe dělí pouhých deset minut.
Bill má odbarvené vlasy, nosí řasenku a má potetované paže a ruce. Jeho styl se změnil, husté kudrlinky a vysoká rozcuchaná černá hříva jsou minulostí, ale stále nosí křiklavé šaty nebo boty na vysokém podpatku. O jeho androgynním stylu se hodně mluvilo.
Dnes by to bylo jinak. Častěji jsou vidět umělci a zpěváci, kteří se líčí a extravagantně oblékají. Předběhli dobu, nebo se jen ocitli na špatném místě?

Už dlouho jsi nemluvil o své sexuální orientaci, Bille.

Bill: Ta otázka mě kdysi ohromila. Měl jsem vztahy s oběma pohlavími. Ale i tak jsem byl pod tlakem, i ze strany kolegů z kapely a vedení, že musím být svobodný. Pokud jsem měl nějaký vztah, nikdy se nesměl dostat na veřejnost. Bylo mi jasné, že moje práce je moje kariéra a všechno ostatní je až potom.

A teď?

Bill: To už se změnilo, ale také si myslím, že někdo v kapele musí mít kariéru nejraději, protože jinak se urazí. Být zpěvákem této kapely pro mě bude vždy na prvním místě. Nějaký vztah snad jednou přijde, ale je to jako s dvojčaty: chodím jen v párech. Lidé musí chtít mě a mou kariéru dohromady.

Jaký je váš cíl s Tokio Hotel?

Tom: Zcela jasně: ovládnutí světa! (smích) Dokud můžeme jezdit na turné po celém světě, jsme na tom samozřejmě dobře. Ale Grammy by mi také nevadila. Myslím, že to už dávno mělo být. (smích) Dobré je, že už nemusíme dělat hudbu, abychom byli úspěšní. Již nejsme pod tlakem, abychom dosáhli úspěchu. Samozřejmě je to stále příjemné, když se to stane.

Jsou fanoušci stále stejní?

Bill: Na jednu stranu na naše koncerty chodí staří fanoušci. Někdy přivedou své děti, aby jim ukázali, koho si v mládí oblíbili. Díky podcastu však nyní přicházejí i noví lidé. Lidé, kteří považují náš podcast za skvělý a poslouchají hudbu jeho prostřednictvím.

Je tajemstvím vašeho úspěchu to, že jste dvojčata?

Tom: Bez Billa bych byl také úspěšný. Opačně nevím.
Bill: (směje se) Samozřejmě, že to říkáš!
Tom: Ve dvou je všechno snazší. Bill je vždycky můj parťák. A bez něj by zbytek kapely pravděpodobně dělal něco jiného.
Bill: Přál bych všem dvojčata. Procházíte životem společně, je to naprosto příjemné. Vždycky mě šokuje, když slyším, že existují dvojčata, která spolu nemají dobrý vztah.
Tom: My si tak automaticky rozumíme. Jinak to nemáte, to nemají ani normální sourozenci. Je to, jako byste se narodili se svým nejlepším přítelem.

Vaše matka věří, že duše její potracené dcery žije v Billovi.

Bill: Nejsem tak duchovní jako naše matka. Ale byl by to hezký nápad, že? Mám také velmi ženskou stránku.

Bill ve své knize píše: „Miluji Toma víc než sebe.“ Dále říká: „Ty jsi já a já jsem ty. Nikdy bych bez tebe nemohl být.“ Je tomu tak i v opačném případě?
Tom: Rozhodně. Není nic, co bych pro Billa neudělal.

https://www.annabelle.ch/leben/wie-sich-bill-und-tom-kaulitz-neu-erfunden-haben/