Kaulitz podcast epizoda 37

Překlad 37. dílu podcastu Kaulitz Hills: Kink-freundliche Inhalte (přátelská zvrhlost) 11. 5. 2022
překlad @kobra kid @Like_a_Color @Natalie | FC DE

T: Takže zavoláme myšímu muži. (Volá Billa)… No, myší muž? Jaká je nálada? Kde tě můžu zastihnout? Kde jsi? Co se děje?
B: Kde tě dnes zastihnu, Tome? Kde tě zastihnu, Mäuserichu? Já jsem v Berlíně. (Odkašle si) A už to slyšíš: Já mám…
T: Už to slyším, jsi v Berlíně.
B: … kocovinu.
T: Ano, ta cigareta…
B: Ano (směje se).
T: Zase je tam ta cigareta. Hmm?
B: Ta cigareta si dneska zpívá.
T: Co jsi… spal… od té doby, co jsi tam byl? Spal jsi?
B: Ano. Vlastně to vůbec nesmím nikomu říct: Protože jsem přijel…
T: Mhm.
B: … pak šel do hotelu… jen se osprchoval a šel odtud rovnou na večírek a pařil až do sedmi do rána. A teď jsem celý den ležel v posteli. A to je taky pátek. Takže to znamená: Vlastně jsem měl pracovat. Ale choval jsem se, jako bych toho měl hodně na práci. Jen tak pro nic za nic. Aby mi všichni nelezli na nervy. Ale ve skutečnosti jsem ležel v posteli až do šesti večer. (Oba se smějí.)
T: No jo, ale do šesti večer je to ještě v pohodě. V kolik hodin jsi přišel domů? V sedm?
B: V sedm.
T: A my jsme dneska spojeni úplně novým systémem, tady, o kterém jsme přemýšleli. Jsem moc zvědavý, jak to bude znít později. Ale teď už tě mám na příjmu…
B: Ano, trochu se bojím, aby to nebylo špatně nastavené nebo aby můj mikrofon nezněl tak dobře. To znamená, že by to taky mohlo být tím, že to nemusí být nutně cigaretou, ale mým hlasem…
T: Ne, ne, ne, ne, ne… Aha, to je zvláštní, že to říkáš. Já jsem si tenkrát všiml, že mám ve studiu celou dobu (špatně) nastavený mikrofon.
B: Proč?
T: A proto jsi celou dobu zněl o něco lépe než já. To je docela divné, ale už jsem si ho upravil. A teď jsem nastavil tvůj mikrofon na svoje nastavení a svůj mikrofon jsem si zase nastavil tak, jak jsi to měl ty. A teď bych měl v budoucnu skutečně znít lépe než ty.
B: Ano, no… ano…
T: Stejně mám hezčí hlas, ale…
B: Tvůj hlas to potřebuje. Právě jsem to chtěl říct. (Tom se směje) Stejně zním tak „andělsky“. Právě jsem znovu objevila krásnou písničku, Tome. A chtěl jsem vědět, jestli ji ještě znáš: (Bill zpívá) „Myšlenky jsou volné. Kdo je uhodne…“ Pokračuj.
T: „Ta da da… jsou volné“… ach já… (koktá a neví)
B: „letí kolem, jako noční…“
B + T: „stíny“
B: Pokračuj?
T: Já už nemůžu. Ne.
B: „Nikdo je nemůže poznat.“
T: „Nikdo je (nemůže) zničit“.
B: „Žádný lovec je (nemůže) zastřelit“.
T: A (žádný) lovec (je) nemůže zastřelit. Aha.
B: „Zbývá…“
B + T: „takhle“
T: „Myšlenky jsou svobodné“.
B: Pěkné. (Tom se směje) To jsme zpívali s paní Bühnemannovou (pravděpodobně učitelka hudebky). Pamatuješ si to ještě?
T: Jo, jasně… Co si myslíš o mém vibrátu?… Dnes jsem měl dalšího ušního červa (melodie, co utkví v hlavě a nejde se jí zbavit). A sice: (zpívá) „Ahoj můj…“ – Tak jsem tě chtěl pozdravit. – „Ahoj, můj miláčku, mám tě rád. Jsi jediná…“
B: „Jsi pro mě ten jediná. Ostatní…“
B + T: „Myslím, že jsou všichni hloupí. Proto se ti dvořím.“
T: Přesně tak. Myslím, že to zpívala naše nejlepší kamarádka nebo „Männer sind Schweine (Muži jsou prasata)“ (píseň)… už si nevzpomínám. Měl zpívat z naší oblíbené kapely. A bylo to z „Die Ärzte“. Ti jsou na světě už dlouho. Mimochodem, mají nový podcast. Je to o historii kapely. Toho jsem si všiml. Ještě jsem to neposlouchal, ale je to o 40 letech „Die Ärzte“ nebo tak nějak. Nebo to bylo 20 let?
B: Kterou písničku sis tehdy vybral v hodinách hudební výchovy? To by mě taky zajímalo.
T: Uh. Myslím, že jsem trochu rapoval. Rád bych si to myslel.
B: Mhm.
T: Opravdu by to mohlo být tak, že jsem nějak rapoval „Samy Deluxe“ nebo „Kool Savas“ (před třídou). Asi jo.
B: Nebo „Bomfunk MC’s“?
T: Ne. To se fakt nedalo… Já jsem těm textům nikdy moc nerozuměl. Vždycky to bylo jen: „raka maka fo – wi wi Freestyler. Raka makdo“.
B: Nebo…
T: „rak raka raka…“ (Bill se směje) „… raka makafro“ (směje se).
B: Nebo jsi, dělal jsi „tic tac toe“?
T: Ne, to jsi byl ty. To jsi byl ty. Já mám, tady…
B: (zpívá) „Lízej mi A – A“.
B + T: „Lízej mi B – B.“
T: „Lízej mi C – C. A pak jdi, kam…“
B: „A pak jdi, kam chceš. Lízej můj…“
B + T: „A B C D E F G H“
T: „I J K L M N O P Q R S… (Bill se směje)…W X Y Z! Vypadni z mé postele! (Bill se směje) Dü düp“ (směje se).  Je škoda, že tu dnes nejsi. Mám totiž fantastický drink. U mě je ráno, u tebe večer. Hm…
B: Protože já se taky chystám… Spal jsem do šesti večer. Teď nahrávám podcast a za chvíli zase půjdu…
T: Ty jdeš zase pařit.
B: … na tah.
T: Zase se chystáš na párty.
B: Mhm.
T: Tak to se mnou můžeš začít pít. Je ráno a já jsem si vymyslel speciální nápoj. A na takový „ranní koktejl“ jsem neměl ty správné ingredience. A proto jsem jeden vymyslel sám. Protože ve skutečnosti by se do něj měl dát grapefruit. A pak jsem byl na zahradě a naše grapefruity tam zrovna nejsou. Nevím proč. Možná není sezóna. Každopádně jsme na stromě žádné grapefruity neměli. A já jsem si říkal…
B: Hned bych vyhodil zahradníka.
T: Ano, to už se stalo. Už se stalo. Ale také kvůli jiné věci. O té ti můžu říct později. A to je, že je tady teď „Ananas“, takže ananas. A pomerančový džus. Všechno čerstvě vymačkané. Spolu s vodkou.
B: To zní výborně.
T: Ano, přesně tak. To je vlastně ta nejúžasnější směs džusů… – po třešňovém a banánovém džusu: „KiBa“, kterou všichni znají a milují -… je ananasový a pomerančový džus. A když je smícháte dohromady, je to vynikající. A já to dávám dohromady s velkým douškem… no, neřekl bych… dvojitým… ale trojitým vodky. A samozřejmě jsem to ozdobil čerstvým pomerančem. Podívej se, jak krásně to vypadá. A já tomu říkám „Ranní král“. Vymyslel jsem si ho sám.
B: Velmi pěkné. Myslím, že je to velmi, velmi dobré, Tome. Chtěl bych ho mít hned. Byl jsem příliš líný a přemýšlel jsem, co nejlépe pomáhá na kocovinu, a pak jsem si nalil sklenku šampaňského. Takže je to docela klasika. A samozřejmě to chutná dvojnásob dobře, protože je to zadarmo. Poskytl ho opět hotel.
T: Ach ano. Pěkné.
B: Mmm. Zadarmo chutná ještě líp. A dneska jsem si vybral pěkný berlínský „přípitek“: „Když piješ, zemřeš. Když nepiješ, umřeš taky. Takže pij.“ (Tom se směje) Na zdraví. (Bill se směje)
T: Na zdraví.

INTRO

T: Takže… jo… tak to zkusíme. Už se těším na svůj…
B: Mmm.
T: … vlastní výtvor. Mňam!
B: Takže moje šampaňské zase chutná.
T: „Lecker, lecker… – Zuckerbäcker“. Opravdu musím říct.
B: Mňam. Mohl bych hned zase začít.
T: Ou, ale vážně. Mám tady pověst, že nejsem k pití moc kritický. Ale musím říct: tohle je opravdu velmi, velmi chutné. Takže „Ranního krále“ mohu všem jen doporučit.
B: Taky vypadá fantasticky. Musím ti říct: Jsem trochu naštvaný, protože v poslední době se u mě moc nesnažíš.
T: Ano, ale se mnou…
B: A ty jsi opravdu na výzdobu. A pro sebe nemáš žádné…
T: Žádná námaha je pro mě moc. A teď jsem si taky udělal velké… ehm, samolepky „já“ na ledničku. A řekl jsem si: Já první.
B: Já první.
T: Protože já prostě musím myslet i na sebe.
B: Mhm.
T: Celý den myslím na ostatní lidi… celý den dělám všechno pro ostatní lidi. A teď si říkám… víš, dneska… udělám si „den pro sebe“… zavedl jsem si ho teď do svého týdne. Co si o tom myslíš?
B: Velmi dobře. Opravdu bych to měl udělat také. Protože jsem včera zjistil, že tomu taky nevěnuju dost pozornosti. Hlavně ve vztazích, že se nestavím na první místo. Místo toho vždycky příliš zohledňuji zájmy toho druhého. A to se musím naučit. To je učení. Musím si to vzít s sebou. To mi včera řekla Palina (Rojinski – rusko-německá moderátorka, herečka, astroložka) se kterou jsem se setkal na jednom večírku a kterou Palina velmi dobře zná…
T: Šel jsi včera s Palinou pít až do osmi do rána? To je zajímavé.
B: (směje se) Ne, Palina nebyla…
T: Zajímavé. O tom jsi nám mohl vyprávět v „Senf aus Hollywood“.
B: Ano. To byla jen malá vedlejší informace. Nechtěl jsem toho o tom večeru prozradit tolik. Chtěl jsem jen říct, co mi včera řekla Palina. Ona vždycky dělá „Astrolinski“ a opravdu se v tom vyzná. A včera mi řekla, že…
T: U tebe mám vždycky opačný pocit. Vždycky mám pocit, že myslíš jen na sebe.
B: To vůbec není pravda. KAŽDÝ, kdo nás pozorně poslouchá, ví, že „ti druzí jsou na prvním místě“. Bill, který vždycky dává ostatním pěkné dárky. Který se vždycky stará o to, aby byli všichni šťastní. Že ten bratr… že se mu taky vždycky daří dobře.
T: Mhm.
B: Nebo od…
T: Ale já mám skoro pocit…
B: Tome, pověz mi o svém dni. Vím, že jsi úplně vystresovaný. Musíš mi říct, co se s tebou děje. A já ti řeknu něco o svém nočním večírku.
T: Prosím tě.

SENF AUS HOLLYWOOD

T: Jo, můj život je teď bouřlivý. Nemám dnes vůbec dobrou náladu. Proto jsem si přinesl tenhle drink.
B: Ne, dneska jsi mrzutý, už jsem si toho všiml. Než jsme začali nahrávat, tak jsme spolu telefonovali a tam už jsem si toho všiml. Máš opravdu špatnou náladu. Každopádně ten nápoj vypadá opravdu sluníčkově a dneska ti může jedině pomoct.
T: Jo, to je jediný důvod, proč jsem podcast začal v napůl dobré náladě. Kromě toho mám takovou špatnou náladu, protože se mi, no, sešlo hodně věcí. Už jsem mluvil o tom, že už vlastně nejsem takový milovník aut, jako jsem býval. A dneska jsem si uvědomil, že si možná lžu do kapsy. Mám jedno auto – nechci říkat jaké – ale mám jedno auto, kterému věnuji zvláštní pozornost, že?
B: Jo.
T: Které mám moc rád.
B: Všichni víme, o kterém autě mluvíš, protože v těch dnech jsi Bentley-Tom. Už jsi to tady všem řekl.

T: Je to moc pěkné auto, vždycky bylo mým dětským snem. Opravdu se o něj starám. A jsem si jistý, že každý má něco, o co obzvlášť pečuje. Někteří lidé jsou na tom podobně se svými telefony, notebooky nebo čímkoli, na co dlouho šetřili.
B: Georg je takový se svými botami. Nikdo by mu na ně neměl šlápnout. Stejně jako za starých časů si olízne palec a utře si to palcem. (Oba se smějí) Já to nikdy nedělám, myslím, že je to hrozné. Upřímně musím říct, že mi vlastně nové boty, které vypadají příliš nově a čistě, připadají trochu trapné.
T: Jo, mně taky, úplně. Ale tak to je Georg. Ale nemáš něco, o co se staráš, o co se dobře staráš?
B: Ne.
T: Ty nemáš? Vůbec nic?
B: Ne, o nic se tolik nestarám. A i kdybych měl, nikdy bych to před ostatními lidmi neukazoval. Je to pro mě záležitost slušnosti. I kdybych měl auto, kde bych si říkal: „Bože, tady nikdo nesmí jíst, musím si na to dávat pozor.“
T: Ne, každý jiný si může dělat, co chce. Já jsem ten, kdo dbá na to, aby potom odstranil mastnou skvrnu od hranolek. Nikdy bych to ostatním lidem neřekl.
B: U nás doma jsem takový, to víš. Můj dům je velmi uklizený, všechno je čisté. Vždycky to vypadá, jako by se Architecture Digest chystal zaklepat na moje dveře a udělat si fotky.
T: Jo, přesně tak. To je dobrý příklad. Máš tu povalující se velmi pěkné a drahé koberce. To je dobré přirovnání. Nikdy bys nikomu neřekl, aby si sundal boty, nechodil po nich, neplival na ně nebo tak něco. Nechal bys každého dělat, co se mu zlíbí. Ale uvnitř bys umřel, kdyby ti někdo na něj vylil sklenku červeného vína.
B: Umřel! Bože, v tu chvíli bych umřel. Takže nedávno jsem…
T: Počkej, a to se mi stalo dneska, co se týče mého auta. Takže tady došlo k velkému nedorozumění mezi lidmi, kteří se o něj starají. Já teď budu nějakou dobu na cestách a vznikla taková myšlenka, že to auto nemůže být v garáži, protože teď máme takový specifický projekt. Není to zajímavý příběh, na tom nezáleží. Každopádně jsem musel auto zaparkovat venku. Tak nás napadlo ho přikrýt. Tak jsem si řekl: „Jasně, pojďme do toho.“ A tak jsme to udělali. Šel jsem a objednal si kryt, který funguje speciálně jen pro tohle auto. Jenže došlo k nedorozumění a někdo si z naší garáže vzal kryt, který jsme už měli. Jenže ten na auto pořádně nepasoval. Něco, co v žádném případě nesmíte udělat, je zakrýt auto potahem, který už je špinavý, a navíc bylo špinavé i auto. Bylo venku už týden a půl a bylo extrémně špinavé. Zaprášené, plné písku, vypadalo, jako bych s ním jel přes poušť. Takže pak přišli zahradníci – a mysleli to jen dobře – a nasadili špinavý potah na špinavé auto. Dokonce jim připadal příliš malý, takže ten potah tak nějak natlačili. Pak mi asi někdo řekl: „Ne, na tohle jsme speciálně objednali kryt a ten se má nasazovat až po umytí auta, protože jinak bys poškrábal povrch auta.“ A tak jsem se na to podíval. Pak si řekli: „A sakra“, sundejte ten kryt, oni ho jako sundali. Neumíš si představit, jak to auto teď vypadá, Bille. Jako kdyby někdo tři týdny v kuse používal smirkový papír na střechu a povrch auta.
B: To snad nemyslíš vážně.
T: Přesně tak to vypadá. Jako kdyby bylo posledních 23 let venku.
B: Cože?!
T: Celé auto je v prdeli.
B: Panebože! To snad nemyslíš vážně.
T: A takhle nějak začal můj dnešní den.
B: Do prdele! Páni. A teď? Co říkali?
T: Jo, všichni říkali: „No jo, hm, mohli bychom ho umýt…“ Chci říct, že to asi bude vypadat líp, až to bude vyleštěný. Na škrábance jsou leštěnky a tak, ale celý auto má škrábance všude.
B: Do prdele.
T: A tehdy mi došlo, že prostě nemá smysl se o něj starat. (Tom se směje)
B: Hlavně proto, že si pamatuju tu diskusi. Ty jsi říkal: „Garáž je potřeba vyprázdnit, máme tam moc věcí, chci tam parkovat auto.“ Protože jsi říkal, že nemůže být tak dlouho venku.
T: Jo.
B: (smích) A teď poškrábali celé auto. To si nedovedu představit.
T: Ještě se tomu nemůžu smát.
B: Dostal jsi záchvat vzteku? Jsou dvě možnosti. Jeden by byl úplně se vyvztekat a druhý by byl úplně ztichnout, protože je to tak špatné. Jako bys byl v šoku.
T: Celé dopoledne jsem byl úplně potichu. Už nemůžu nic říct.
B: Ach bože. Chudáčku.
T: A taky- tak vím, že spousta našich Kaulquappen fandí Bayernu Mnichov stejně jako já a oni právě zveřejnili, že Lewandowski neprodlouží smlouvu. Přestoupí do Barcelony, jen ještě není jisté, jestli to bude letos nebo příští léto, ale určitě opustí FC Bayern. Na seznamu byly různé další přestupy a už se uskutečnily. Niklas Süle odchází. Náš tým se rozpadá. Nové přestupy se nezdají být nadějné. Vidím před sebou temné časy. I to mě včera táhlo ke dnu. Měl jsem o tom dlouhý rozhovor s kamarádem. Úplně nás to vyvedlo z míry. Pak to auto dnes ráno. Věci se pro mě teď nevyvíjejí dobře.
B: Zrovna jsem chtěl říct, že jsme oba v pěkným průseru.
T: Samozřejmě, že si všichni řeknou: „Aha, on má problémy…“.
B: Oba jsme v pěkným průseru. Poslouchej. Takže jsem nastoupil do letadla. Zaprvé, bylo tam strašně narváno. Říkal jsem si: „Kam všichni ti lidé letí? To už začaly školní prázdniny? O co jsem přišel? Co se děje?“ Myslím, že teď, když byla zrušena omezení Covidu a nikdo už o tom pořádně nemluví, lidé šílí. Běží do hotelů, jsou plné, parky jsou plně obsazené, letadla, všechno.
T: Což je docela fajn, ne? Je to tak hezké, že můžeme zase řádit. Všichni jsme byli tak dlouho v klidu a tichu.
B: Každopádně víš, že jsem si dal tolik záležet… Tak jsem odjel o něco dřív, protože můj kamarád měl narozeniny a já jsem přijel o pár dní dřív, abych tam byl na jeho čtyřicátiny. A trápil jsem se nad tím, co mu dát jako dárek, a dal jsem si na tom tolik záležet a koupil jsem mu něco opravdu, opravdu úžasného.
T: Co to bylo?
B: Ne, nebudu to tady říkat. A říkal jsem si: „Dobře, pro jistotu bych to měl koupit v obchodě v Berlíně.“ A pak jsem si řekl: „Tak jo. Nemohl jsem si to vzít s sebou, musí se mu to poslat. A říkal jsem si: „Než to objednávat přes internet, to mám vždycky takovou smůlu, když na to přijde, to si radši zajdu do obchodu.“ Ne, asistentka mě přesvědčila a říkala: „Ne, objednáme to, v klidu, bude to tam tři dny předtím, než budeš v Berlíně.“ A tak jsem se rozhodl, že si to nechám poslat. Jasně. A samozřejmě mi během přistání přijde zpráva, že dárek uvízl někde na celnici nebo co, netuším. Večírek je dneska večer. Přijedu z Los Angeles…
T: Pro Billa není nic nepříjemnějšího, než jít na večírek a nemít s sebou dárek, že jo.
B: Brečel jsem, vážně.
T: Jo?
B: Seděl jsem tam a říkal si: „Nemůžu uvěřit, že na ten večírek musím jít s prázdnýma rukama.“ A pak jsem se rozbrečel. Zvlášť na jeho čtyřicáté narozeniny. Všichni přinesou ty nejúžasnější dárky a já…
T: A to zní jako špatná výmluva. Nikdo ti to nebude věřit.
B: Přesně tak!
T: Třeba „No jo, uvízl na celnici, jasně“.
B: Ne, to je prostě tak trapný. Bude to vyznívat jako „Aha, on se o to nepostaral dostatečně brzy, nebo to nepovažoval za důležité“. Přesně tak. I když jsem si s tím lámal hlavu celé týdny! Víš, co tím myslím? Připravoval jsem to tak dlouho a pořád to tam nebylo. Byl jsem z toho tak nesvůj. Měl jsem jen část dárku. Tu jsem si přivezl v kufru. Je křehký, takže jsem se o něj opravdu dobře staral a pečlivě ho zabalil do kufru. A pak jsem využil své schopnosti balit dárky a zabalil ho opravdu roztomile. Alespoň ten jsem měl. Ale samo o sobě to prostě nestačilo, víš?
T: Jo.
B: Ani zdaleka to nestačilo.
T: To nevypadá dobře! Tak co jsi udělal, pozval jsi celou partu? Zaplatil jsi za jídlo nebo tak něco?
B: Ne, dal jsem mu ten malý dárek a měl jsem narozeninové přání a řekl jsem mu, ať ho zatím neotvírá. Požádal jsem ho, aby počkal, až se k němu dostane hlavní dárek, protože to funguje jen dohromady. Nicméně se obávám, že to stejně udělá a bude si říkat: „Hm, dobře, tohle ke čtyřicátým narozeninám? No jo.“
T: No, ale znají tě a vědí, že jsi velmi štědrý a vždycky přineseš úžasné dárky.
B: Jo, a on říkal: „Člověče, přijel jsi až z LA, a to mi stačí a jsem moc rád, že jsi tady.“ Ale to se přece v takové situaci říká, ne?
T: Jo, co jinýho měl říct.
B: Ale ve skutečnosti bys chtěl malý diamant.
T: Nejspíš už se s tebou nikdy nespojí.
B: Ano, ano, dneska se s ním sejdu. A teď to nejhorší, poslouchej. Tak můj asistent mi věrně slíbil, že tu bude zítra, zítra večer, slíbil. Tak jsem mu řekl: „Sejdeme se dneska, já ti ten dárek pak předám.“ Ale samozřejmě pořád nedorazil.
T: Tak v čem je problém?
B: Problém je v té zasrané poště!
T: Takže oni to ebenové dřevo nepustí, že?
B: Jo. (začne se smát) Ach bože, nikdy. Takhle to nemůžeš říkat!
T: Říkal jsem ti už na začátku, že ty pravé ebenové brýle jsou tady v Německu nelegální. Můžeš celníkům balit peníze a autogramy, jak chceš, nepustí je dál.
B: Jasně, než to někdo špatně pochopí a udělá z toho falešný titulek nebo tak něco, nikdy bych nenechal zabít zvíře, zvlášť ne slona. Mám slony rád.
T: Jo. I když tenhle zemřel přirozenou smrtí. Tenhle byl vycpaný a není snadné dostat celého slona včetně ebenového dřeva přes celnici.
B: Poslyš, mně se naštěstí taky stalo něco moc hezkého. Viděl jsem všechny svoje kamarády, hned první noc tady. Měli jsme takovou pěknou noc, všichni jsme se sešli a pařili jako blázni.
T: Všichni jste se sešli, celá ta parta.
B: Myší parta. A pak mě jeden z mých úplně nejlepších kamarádů požádal, abych mu šel za svědka na svatbě!
T: Aww.
B: A já to samozřejmě beru velmi, velmi vážně a hned to začnu plánovat. Moc se na to těším.
T: Zatím mě na svatbu ani nepozvali.
B: Ne, nejsi pozvaný.
T: Ale chystají se?
B: To se uvidí. Patří to taky k povinnostem svědka? Můžu se do toho vložit a říct: „Aha, možná ne můj bratr?“.
T: Ten seznam? Ne, myslím, že nemůžeš. Každopádně máme kromě svatby i dobré zprávy. Tento týden máme opravdu dobré zprávy, protože jsme nominováni na podcastovou cenu. Ne jen jednou, ne jen dvakrát, ne jen třikrát, ale hned osmnáctkrát!
B: Osmnáct?!
T: Osmnáctkrát! Mimo jiné v kategoriích politika, znalosti, výzkum.
B: Takže jestli nevyhrajeme v kategorii politika, tak nemám slov.
T: Já taky. Politika a znalosti jsou pro mě nejdůležitější kategorie. Je tam také nováček, nejlepší talk duo a tak dále. Nicméně nejdůležitější jsou pro mě znalosti a politika. Tyto dvě věci.
B: Ale budu to já, kdo vyhraje znalosti a politiku. Ne ty. A když to nevyhrajeme, víme, kdo za to může. Ne, vážně, jsme nominovaní třikrát a máme z toho takovou radost!
T: Jo, to je úžasný, co?
B: Jo, jsem tak šťastný. Mám z toho fakt radost! Včera, když jsme byli na večeři, mi někdo složil poklonu a řekl: „Všichni, co znám, poslouchají Kaulitz Hills a milují ten podcast.“ Tak jsem si říkal: „Tom a já – to je tak legrační – vždycky máme takovou radost, když nám někdo pochválí podcast nebo dokonce udělá nominaci.“ Mám pocit, že z toho máme větší radost než z jakékoli jiné oblasti.
T: Jo, protože jsme v podcastu ještě docela nováčci a moc toho o něm nevíme. Ani nevím – cena za podcast, možná je to úplně malicherné. Mohlo by být. Třeba se toho nikdo neúčastní a všechno to bude přes video a nikoho to vlastně nezajímá. A ti opravdu skvělí ani neposílají video. Ale třeba v hudbě už žádné ceny nejsou, víš. Tak nevím, má to vůbec cenu? Cena za podcast, má to nějakou cenu? Je to cool? Vždyť víš, že existuje tak jedna nebo dvě velké ceny. Je německá cena za podcast něco jako Oscary v Los Angeles, jen pro podcasty místo filmů?
B: Myslím, že bychom z toho měli udělat něco takového. Až se toho zúčastníme, tak to tak bude.
T: Jo, to je pravda.
B: Řekněme, že tam pojedeme, bude to jako Oscaři v mžiku.
T: A myslíš, že bychom je mohli zmanipulovat tím, že bychom řekli, že přijedeme pod podmínkou, že dostaneme všechny tři ceny? (začne se smát)
B: No, bylo by divné, kdybychom tam jeli a nezískali žádnou cenu. To by bylo trapné.
T: Jo, to by bylo trapný. Nebo si představ, že tam jedeme, vyhrajeme všechny tři ceny, a pak nám řeknou, že všechno bylo zfalšované. To by mohlo být možné. To nevíme.
B: Tak to se moc těším. Mám velkou radost, že jsme nominovaní.
T: Jo, ale ještě nejsme pozvaní. Nevíš, kde se to bude konat? Už jsi dostal pozvánku?
B: Já to taky nevím. Ne, taky jsem ještě nedostal pozvánku. Každopádně jsem byl tento týden na jiné oslavě. Překvapení, šel jsem se na dvě v jednom týdnu. Byl jsem v jednom totálně vybydleném podniku, kam mě vždycky chtěl jeden můj kámoš pozvat.
T: Kde? V Berlíně nebo v LA?
B: V LA. To místo jsem si pamatoval, chodili jsme tam v prvních letech v LA. Tak jsem vešel dovnitř a přímo jsem si říkal: „Tak jo, teď už si vzpomínám, proč už je to nějakou dobu.“ A tak jsem si řekl: „Tak jo. Opravdu, to místo bylo tak hnusné. Člověk má pocit, že se nemůže o nic opřít. Je to tam tak špinavé a ušmudlané.
T: Vím, o kterém místě mluvíš.
B: Ne jako o nějakém dive baru, který je trochu špinavý, ale opravdu, opravdu špinavý. Člověk si připadá skoro jako na staveništi, víš. A lidi byli taky takoví divní. Opravdu temné postavy. A pak jsem se najednou bavil s jednou holkou a ta byla taky taková divná. Její otázky byly takové divné.
T: Jako co?
B: Tak ona se mi podívala na zápěstí a na moje náramky a říkala: „Páni, ty jsou pravé?“ A já na to: „Ehm, jo?“ A ona na to: „Jo, jo.“ I když to je otázka, na kterou nechceš odpovídat, že jo (oba se začnou smát). A ona na to: „Aha, takže ty jsi bohatý?“. A já na to: „Panebože, jak trapné.“ Víš, co tím myslím? Co je tohle za rozhovor?
T: Které obrovské diamantové náramky jsi měl na sobě?
B: No, začali jsme si povídat a ona se snažila uhodnout…
T: Tvůj věk?
B: Přesně tak. Řekl jsem: „Co myslíš?“ A ona okamžitě vyhrála, protože řekla 26. Tak jsem v tom rozhovoru zůstal o něco déle, protože jsem z toho měl velkou radost.
T: Jo, myslím, že hádat věk lidí je zajímavé. Lidé už dávno přestali hádat, že je mi 26 let. Mám štěstí, když hádají, že je mi ještě třicet. Víš, čeho jsem si nedávno všiml? Začal jsem mít opravdu… jak tomu říkáš?
B: Opadlá oční víčka.
T: Opadlá víčka, správně. Už nemám oční víčka. Takže když si někdo dá nějaký make-up- (použije slovo „Schminke“, což je starší německý výraz pro make-up. Lidé dnes používají anglické slovo make-up, proto se tomu Bill směje).
B: (začne se smát) „Schminke“.
T: Víš, já už nemám nic, čím bych se nalíčil.
B: To máš pravdu. Jo, když se začneme smát, tak nám skoro úplně zmizí oči. Jsou jako skoro úplně zavřený. Vždycky když to vidím na fotkách, když se hodně smějeme, tak máme oči jakoby pryč. Slzné koutky se zespodu zvětší a víčka jsou svěšená.
T: No jo, to bude asi tím Morning Kingem, co piju každý den, ten očím neprospívá.
B: Ale proto jsem říkal… Měl jsem z té „šestadvacítky“ velkou radost.
T: Mhm.
B: A taky to byla mladší holka. Taky bych řekl, že jí bylo něco přes dvacet. A proto jsem si myslel, že je od ní docela hezké, že mě takříkajíc vtáhla zpátky do mých dvaceti let.
T: Balí tě? Myslíš, že ano? Nebo co?
B: No, teď to pokračovalo… pak se zeptala jako…
T: Potom, co se dozvěděla, že máš peníze, asi, že jo? Jestli asi…
B: Ano, to je pravda. Nejdřív přišly (téma) peníze.
T: Ano.
B: Mhm.
T: Nejdřív to bylo (asi): „Jsou ty náramky pravé? A pak: „Ty vole, vypadáš na 26. No, jsi pořád svobodný? (Bill se směje) A kde bydlíš?“ (Bill se směje).
B: No, a teď to pokračuje. Pak se to vlastně zase zhoršilo. Protože pak se zeptala: „Jo, a co děláš?“ (smích). A já na to: „Jo, jsem zpěvák.“ „Aha, dobře, mhm.“ A pak se zeptala, která kapela. A já jsem řekl: „Tokio Hotel“. A v tu chvíli šla dozadu a šla: „COŽE? Panebože!“. A… že jo? Úplně se zblázní.
T: Hmm??
B: A ona jako: „Panebože. Ty jsi Bill Kaulitz z Tokio Hotel?“. Pak jsem si pomyslel: Je to jen podvod? Že se prostě chtěla dostat do konverzace dřív…
T: Ano.
B: … a celou dobu to věděla.
T: Ano.
B: Ale nějak to bylo velmi věrohodné. A pak taky nechtěla…
T: Ale když ona je tak posedlá. Takže když je taková fanynka Tokio Hotel a…
B: Přesně tak!
T: … tě zná. A pak tě nepozná, to je…
B: Ne, ale –
T: … zvláštní.
B: -říkala, že byla super fanynka jako holka, jako mladá holka… v Americe… když jsme byli v Americe, a teď se zdá, že to nějak ztratila ze zřetele, těch posledních pár let.
T: Mhm.
B: A tak nějak zná jenom ty začátky před šestnácti lety.
T: Dobře.
B: Víš, co tím myslím?
T: Mhm.
B: No a pak říkala: „Tomu nevěřím“. A ona na to: „Páni, ty ses tak změnil!“ (Tom se směje) A pak to bylo skoro jako obvinění…
T: Jo.
B: … kde jsem si myslel: Jo, tak promiň… jestli jsi byla fanoušek před šestnácti lety…
T: Mhm.
B: … tak se není čemu divit.
T: To mi najednou neznělo tak dobře. A pak to najednou bylo: „Páni, ty ses hodně změnil. Aha, ehm.“ Mhm.
B: Ano, bylo to takové vyčítavé a já vždycky nechápu, proč ti lidé tolik vyčítají změny. Protože já si myslím, že změna je vždycky dobrá. Ale ona mi to takhle předhodila.
T: Mhm.
B: Jako že: „No, to je z tvé strany drzost. Jak se můžeš takhle měnit? Vždyť jsem tobě a tvým vlasům fandila. Proč to nevypadá pořád stejně?“. „Skoro jsem tě nepoznala!“ Takže nepoznala. Víš, co tím myslím? Třeba takhle.
T: Mhm.
B: No, to bylo velmi, velmi zvláštní setkání. Ale spousta lidí to dělá jen proto, aby začala konverzace. Ale já jsem jí rozhodně věřil na slovo. A pak jsem se pořádně opil vodkou. A uvědomil jsem si, že vodku mám nejméně rád.
T: Já taky! Ale dneska ráno jsem… protože si myslím, že vodka po ránu funguje docela dobře. Ráno vodka a pak tequila. A pak se k večeru takříkajíc „setmí“.
B: Mhm.
T: Víš?
B: Teď dávej pozor: Ale já jsem nedávno… a to mě… a nevím, jestli je to kvůli tomu druhu alkoholu, abych tak řekl… začal jsem teď… právě teď… být smutný. Když piju.
T: Aha.
B: (směje se) Tvůj pohled!… Jo, a to je na nic, protože víš, že já jsem vlastně super…
T: Já to vím, já jsem někdy smutný, když piju v letadle. Někdy jsem v letadle trochu emotivní.
B: Stejně jsem v letadle vždycky smutný. Za chvíli ti budu muset vyprávět o svém letu. Stejně jsem si zase vyplakal oči, protože jsem se na něco díval.
T: Ano.
B: Nějaký film. A pak jsem tak blízko slz. Ale to je to, co myslím… a v letadle to bylo stejné. Dal jsem si červené víno, abych se dobře vyspal. A pak jsem se… a v letadle mě to netrápilo, ale večer mě to trápilo. Když jsem se vrátil domů. Po schůzce. A pak jsem najednou začal být velmi smutný. Takový „plačtivý“. A to vlastně nesnáším. Protože znáš ty… no, jsou lidé, kteří jsou dojatí sami sebou celý den. Znáš takové lidi?
T: Samozřejmě.
B: Takže ti, kteří tráví celý den…
T: Mají největší lítost sami nad sebou.
B: Ti mají vždycky takovou… takovou lítost nad sebou…
T: Mhm.
B: … celý den. A tak to jsou často ti, kteří o sobě mluví ve třetí osobě.
T: Ano.
B: Kteří také říkají: „Člověče, a malá Gabi. Ta musela celý život bojovat“.
T: … „bojovat“.
B: „Já jsem to nikdy neměla lehké“.
T: „Nikdy jsem to neměla lehké, ale jsem silná žena. A poučila jsem se z toho. A dnes jsem jiný člověk.“ Ano.
B: A když pijí, tak se to většinou takhle “ desetkrát zvětší „, víš?
T: Ano. Mhm.
B: A pak jsou takoví ukňouraní. A to já vlastně NESNÁŠÍM. A to já normálně takový nejsem. A pak jsem si ten večer všiml, že jsem najednou takový smutný, co se týče myšlenek. A včera na narozeninové oslavě, kde jsem opravdu… no, pili jsme panáky a všichni jsme drmolili slova.
T: Ano (směje se).
B: A zničehonic jsem se stal tak ukňouraným. Takže… nevím, jestli to bylo kvůli mému…
T: Ale kvůli čemu? Nebo myslíš, že to bylo vodkou? Myslíš, že vodka tě dělá ukňouraným, jo?
B: ANO! Protože pak jsem taky včera pil panáky vodky, což nesnáším. Wuah!-
T: Ano.
B: – Teď když o tom přemýšlím.
T: Proč ne tequillu? Je to lepší, jo. Raději bych si dal tequillu.
B: Určitě. Ale bylo to s nějakým chlapem. A on si vždycky objednával panáky vodky. A já ho měl fakt rád. (Tom se směje) Proto jsem si myslel… (taky se směje)… že si teď nechci objednat něco jiného.
T: Ty jsi byl takový: „Ano, vodku… miluju vodku. Takže bych si ji rád dal.“ (Bill se směje).
B: A pak jsem se najednou zase viděl viset v náručí své nejlepší kamarádky. A najednou jsem se rozplakal a fňukal nad nějakým takovým nesmyslem. Takže vůbec nic důležitého.
T: Mhm.
B: No, není nic, kvůli čemu bys měl být opravdu smutný. Ale najednou jsem se zase tak dojal. To může být taky tím, že mi prostě chybí kamarádi. A pak jsem rád, že je zase vidím.
T: To jsem právě chtěl říct.
B: Ano.
T: Zase jsi byl v Německu. Znovu jsi viděl své přátele v Německu. Nevídáš se s nimi často. A myslím, že to byl prostě emotivní okamžik. Vystoupil jsi z letadla, moc jsi toho nenaspal, měl jsi hodně vodky, kamarádů, a pak to asi… u mě není moc témat, kde bych opravdu… no, kde bych měl knedlík v krku a opravdu mi tekly slzy. A to je u mě…
B: Mhm.
T: … opravdu VELMI vzácná chvíle. A všiml jsem si, že můj malý Capper prostě strašně stárne, že?
B: Mhm.
T: A teď jsem ho zase musel dát pryč. On už nemůže pořádně chodit, musím ho pořád nosit do schodů a on za mnou celý den běhá. Začíná být strašně vlezlý. Teď, když je starší, nechce vůbec nikde ležet, aniž by věděl, že jsem nablízku. Právě teď leží na mé židli. Nechce mě takříkajíc spustit z očí. Jakmile mě spustí z očí, začne štěkat.
B: Aww.
T: A hned zapomene, kde jsem. Takže jakmile odejdu… prostě tam stojí a štěká. A volá mě, abych tak řekl.
B: Je to opravdu láskyplný dědeček.
T: On je opravdu malý… a myslím, že už má demenci. A neví, kudy kam. A už nemůže nikam vyjít po schodech. Prostě kulhá. Taky má špatnou zadní nohu a tak dále. A on je pořád šťastný, takže kdykoliv jsem u něj, tak je šťastný. Taky běhá po zahradě a má pořád dobrou náladu. Ale jakmile jsem pryč, už není šťastný. Je to tak? A kdykoli se na něj podívám, říkám si: Páni! Vždyť už je tu tak dlouho. Je mu už přes čtrnáct let. A já ho samozřejmě mám už skoro od puberty.
B: Mhm.
T: A je to teď tak smutné ve chvílích, kdy musím odejít. Víš? To se pak opravdu bojím…
B: … že se něco stane. To se hned rozbrečím. Když si představím, že se něco stane.
T: Ano, raději bych mluvil o něčem jiném.
B: Ano, pojďme raději mluvit o něčem jiném… Ale vidíš? To s tím pitím vodky… Myslím, že vodka přece jen není můj alkohol. I když… miluju martini. A bez něj se neobejdu. A nechci se bez něj obejít ani ve svém životě.
T: Mhm.
B: Možná je to i kvůli té směsi. Protože espresso martini snáším báječně. (Oba se smějí)
T: Ano, dobře. Ale espresso martini… espresso martini… ano, mimochodem, dnes ráno jsem přemýšlel, že si jedno dám a budu ti ho opravdu závidět. Ale nakonec jsem se přece jen rozhodl pro „Ranní…“.
B: Ano, vynikající.
T: Rozhodl jsem se pro krásný „Morning King“.
B: Včera jsem byl určitě tak opilý, že to bylo trochu, že… víš, když se nad tím zamyslíš jako: Uf, možná to bylo trochu trapný. Já jsem byl takový přecitlivělý.
T: Ano.
B: Ze sebe taky. (směje se)
T: Tak to vím přesně, jak na tom jsi. Myslím, že to bylo trapné. Ano.
B: A pak jsem si dneska ráno říkal: Do prdele, já jsem byl fakt opilej. Bože, teď jsem se asi trochu…
T: trochu přes…
B: … moc. Trošku jsem to přehnal, trošku mě to mrzí. Víš, jak to myslím? Že si myslíš, že trochu jako: „Ach bože.“
T: Ach…
B: „Raději o tom nemluvit.“ Víš, co tím myslím?
T: Ano.
B: „Rychle se pohni dál. Bill to trochu přehnal“. To mi přijde nejhorší, když potom musíš… ehm…
T: – musíš se stydět.
B: Ano, trochu se stydět.
T: Ano, nejhorší je, když jsi na mém místě, a zároveň jsi nepijící řidič, abych tak řekl… nic jsi nepil, a pak se musíš celý večer stydět za svého bratra. To se mi stává často.
B: No to se ti nikdy nestane! Kdy se to vůbec stane? Takový nesmysl!
T: Ano, pořád.
B: Každopádně jsem si právě uvědomil, Tome, že cestování je zase o něco snazší, protože jsem objevil něco opravdu, opravdu skvělého – totiž: Na letišti to teď mají…
T: Mhm.
B: … samozřejmě jsem zase strašně spěchal. Přijedu tam, samozřejmě jsem vždycky takový… víš… úplně připravený. Cestovní oblečení na sobě. Já to vím hned: Ok, tady je můj notebook. Musím ho hned vyndat. Jsem fakt rychlý, víš?
T: Mhm.
B: Kde pak přemýšlím o lidech: Aha, oni si to nechají vysvětlit dvacetkrát.
T: Tím cestovním oblečením myslíš: nemáš kolem sebe pásek, ale většinou máš tréninkové kalhoty (na sobě).
B: Přesně tak.
T: Všechno, co je rychlé… boty na sobě…
B: Žádný pásek kolem.
T: Boty, které se rychle sundávají.
B: Tenisky, které se rychle nazouvají a vyzouvají. Abyste měli všechno jednoduché.
T: Ano.
B: Aby nebylo moc doplňků, protože si je musíte zase všechny sundat.
B +T: – sundat.
B: Víš, co tím myslím? Já už jsem připravený stejně, takže vím, že to na ochrance půjde velmi rychle.
T: Ano.
B: Pak se vždycky najdou lidé, kteří mě donutí přemýšlet: Člověče, neptej se, jestli si máš sundat boty. Musí se sundat. (Tom se směje) Na tomhle letišti se VŽDY musí sundat.
T: Ano.
B: Víš… lidi, kteří se pak znovu podívají… a znovu řeknou: „A pásek taky?“ Kde si myslím: Samozřejmě, že i pásek! Pásek se VŽDY musí sundat. A samozřejmě se zvednu a začnu se přehrabovat v tašce. Znovu vyndám iPad, notebook a všechno odložím a tak dále. A najednou mě někdo chňapne: „AHOJ! NECHTE VŠECHNO V TAŠCE! Prosím, nechte všechno v tašce! NIC nevyndávejte, nechte si všechno kolem. Žádné sundávání pásku. Žádnou čepici dolů!“ A já na to: Cože? Už jsem si všechno sundal, samozřejmě…
T: … v LA? V LA?
B: A pak na mě v LA ten policista zařval a řekl: „Nechte všechno na sobě, prosím! Co to děláte?“ (směje se).
T: To je super. Proč?
B: Byl jsem v jiné pozici. A pak mě napadlo: Konečně! Jak je to super?
T: Na skeneru nebo jak?
B: Prý je tam nový skener, že teď nechávají všechno v pytli a…
T: Hm…
B: … nevím, jestli to zkoušejí poprvé. Ale musíš tam nechat všechno. Takže mobilní telefony, nic nevyndávat. Prostě zavřeš tašku, dáš to tam. Nech si boty, nech si pásek, všechno si nech. Kde si taky říkám: Ano. DUH! Tohle jsem chtěl dělat celou dobu. A ty divné skenery stejně všechno vidí. Všechno můžeš nechat zapnuté. Vidí přesně, kde je řetěz, kde je pás a tak, ne?
T: Mhm.
B: A teď mi to bylo poprvé dovoleno. Přišlo mi to fakt super.
T: Nebo jsi byl v pruhu TSA PreCheck. Možná jsi byl ve špatné frontě.
B. Aha.
T: Jo, to mi připadá jako ten TSA PreCheck, který bys neměl mít.
B: Aha, to by samozřejmě mohlo být možné!
T: Prostě jsi byl ve špatné frontě, myško.
B: Protože tam došlo ke krátkému zmatku.
T: Ano.
B: Kde tedy mají jít všichni lidé spolu.
T: Ano.
B: A já jsem samozřejmě šel tam, kde bylo nejvíc prázdno.
T: Ano, byl jsi ve špatné frontě. (směje se)
B: Já jsem prostě… pak mi to zase přišlo tak pozoruhodný… bylo to tak přeplněný, to letadlo. A pak mě napadlo, jak mi to vlastně přijde nechutný, když spíš namačkanej s tolika lidma v jedný místnosti.
T: Mhm.
B: Takže… víš co?
T: Je to tak nějak intimní. Myslím, že je to tak…
B: TAK INTIMNÍ.
T: Ano.
B: Tak tak intimní. Ten jeden kluk chrápal! Tak hlasitě, s otevřenou pusou. Pak jsem si pomyslel: Fuj, teď vydechuje po celém letadle.
T: Ano.
B: A mně prakticky přímo u ucha. A já nemůžu spát, protože tak hlasitě chrápe.
T: A navíc: slintá, prdí…
B: Slintání, prdění. Pak všichni běží na ten jeden malý…
T: Na záchod…
B: … záchod, který tam je.
T: Ano.
B: A všichni tam kadí a čůrají. A pak se všichni potí. Nepřevlékají se. To znamená, že jsou všichni ve svém denním oblečení.
T: Ano.
B: Potí se pak nočním potem…
T: Ano.
B: … po celých kalhotách. Ani se nemyjí.
T: Mhm.
B: Pak ráno vstávají. Většina z nich si ani nečistí zuby.
T: Ano.
B: A pak si zase povídají s letuškou. To je taky na nic, pomyslel jsem si. Aha, tak to je teda nářez! Vždycky musí poslouchat. A všichni s tím svým ranním dechem…
T: Jo.
B: … na ně mluví.
T: Hrozné.
B: To je taky hlasitý. To znamená, že vždycky přijdou hodně blízko. A pak jsem… jsem si toho zase všiml, protože jsem tě neměl vedle sebe. Protože my jsme…
T: Tak lidi si chtějí povídat, ne? Mhm.
B: Ne a to znamená: Já jsem měl sousedku na sedadle a myslel jsem si jako: Uf.
T: Uf. Aha.
B: Já jsem vlastně v posteli s cizím člověkem. Víš?
T: Ano.
B: Jsem v posteli s cizím člověkem, pomyslel jsem si. Aha.
T: Ano, samozřejmě. Vlastně je to tak. Máš mezi sebou jen tu malou opěrku a pak…
B: A ona byla opravdu taková… vůbec neakceptovala svůj prostor. Ona byla pořád za tou bariérou, víš? Je tam taková malá… je tam taková malá mezera, která odděluje moje sedadlo od jejího sedadla. Pořád tam byla. Odložila si časopis. Pak je časopis i na mé straně. Já pak nemůžu zvednout/sklopit svou věc a nemůžu dosáhnout na dálkový ovladač, protože ona se úplně roztáhla. Taška se jí taky pořád posouvá ke mně, a když spí, tak se pořád mazlí s nohama a někdy se mi přiblíží k noze…
T: … přitulila se. Ano, no, ještě se dobře zasměješ. Pořád máš mezi nimi přepážku. Vždyť ty. ukecanej, vždyť letíš první třídou. Pořád máš svou přepážku. Pořád máš své soukromí. A to už je intimní. Teď se zeptej sám sebe, jaké to je pro lidi, kteří sedí vzadu v ekonomické třídě. Slintají…
B: Jistě.
T: … na ramenou toho druhého. Takže když usneš…
B: To je… no, vlastně je to skupina…
T: Vlastně jsou to skupinové orgie. Ano.
B: To jsou skupinové orgie. Ano, vlastně jo.
T: V podstatě usínáte, abych tak řekl… jeden má ruku na péru toho druhého a pak usínáte, slintáte mu na rameno. Jeden na druhého chrápe… někteří se k tomu druhému přitulí a ani si toho nevšimnou, protože mají doma partnera, který zrovna není na cestách. A pak ve spánku lidé dělají-
B: Ale to je tak…
T: – ty nejpodivnější věci.
B: To je TAK intimní. A TAKY musím říct… mimochodem „myšlenky jsou svobodné“: Já si čas od času představuju sex…
T: Ano.
B: … s některými lidmi. (směje se)
T: To jsem právě chtěl říct: Protože když fotbalový tým sedí vzadu, tak…
B: Ano.
T: … bys letěl vzadu v ekonomické třídě docela dobrovolně, ne?
B: Ty… no… ještě radši s fotbalovým týmem (Tom se směje) Ano, ale… no, já jsem právě chtěl říct, že to mám docela často. Někdy s lidmi z byznysu. To se na ně vždycky podívám, víš? Jsou takoví buržoazní, mají takhle stažené vlasy. A pak mají… víš? A pak mají na sobě oblečení bankéře. A někdy si v hlavě představuju oplzlý sex s těmi lidmi. Ano, někdy ano.
T: Ale myslím, že bys to taky mohl dělat jen tak. Být tebou, tak to prostě zkusím.
B: Prostě to zkusit? Jak bláznivé by to bylo, kdyby ses mohl podívat do hlavy? Hele, mně se naštěstí do hlavy nikdo podívat nemůže. (Tom se směje) Pomoc, páni.

KAULITZ KOLUMNA

T: Vím, že jsme o tom mluvili docela často – OnlyFans je naše týdenní téma. Ještě jsme to nespustili, žádný strach. Viděl jsem pár komentářů, které se ptaly na účet OnlyFans. ještě jsme to neudělali, ale uděláme to. Každopádně jsem četl článek, který mě přiměl k zamyšlení: „Model OnlyFans je prvním mileniálem v rodině díky prodeji prdů“. „Čtyřiadvacetiletá Bayley je nejen módní influencerkou“ – to bych chtěl vidět, úspěšná módní influencerka znamená, že ji sleduje 800 lidí, fotky nevypadají jako módní influencerka- „své fanoušky na OnlyFans také vzrušuje přátelsky zvrhlým obsahem. Co to má být?
B: No kink-friendly, to znamená fetiš…
T: „Některá přání ale zacházejí příliš daleko!“ To je ale všechno, co mám. Vydělala miliony tím, že dala prdy do sklenice, to je taková blbost, sorry, ta sklenice prdy neudrží.
B: Ona prdí do skleněné nádoby?
T: Ona prdí do sklenice a posílá to těm lidem. To samé s potem z nohou. A ona je první milionářka v rodině, můžeš tomu věřit?
B: Já ti říkám, že taky budu prdět do sklenice, budu prodávat pot z nohou, můžeš mi posílat svá přání.
T: Tvoje prdy tak smrdí, že možná zůstanou ve sklenici.
Oba se smějí
T: To určitě zabere.
B: No, Tome… Tento týden jsem o sobě našel tolik keců, že se bojím o svou pověst.
T: O tvou pověst? Ta už je dávno pryč. „Když je pověst poškozená, můžeš si žít, jak chceš“ (německé přísloví). Tisk už tě zničil!
B: Nejvtipnější bylo „trnem v oku v sousedství – Bill pomlouvá vilu Jareda Leta“.
T: Můžeš být rád, že nečte německý tisk!
B: Jo, to určitě… Ale já ne…
T: Musím říct, že Jared Leto je opravdu milý chlapík!
B: A má super dům, říkal jsem snad, že je to pastva pro oči?
T: Ten dům, to si musíte představit, je to stará továrna a starý průmyslový terén, je to tvůrčí prostor – Jared Leto je takový tvůrce, je opravdu milý, nedá se o něm říct nic špatného. To je to, co chci říct, pořád produkuješ titulky a doufám, že si je nikdy nepřečte.
B: Pak jsem si přečetl „Heidi Klum – její švagr jí všechno ničí!“. To jsi říkal minule, že ničím pověst rodiny, protože žiju tak dekadentně se sýrovým ježkem a šampaňským. Ničím pověst Heidi, která je tak přízemní.
T: No jo, tak to je.
B: Všechno ničím.
T: Ničíš i mou pověst, protože já jsem stejně přízemní, jen ty ne!
B: Taky jsem četl: „Tom se úplně změnil – takového jsme ho ještě neviděli!“
T: Já?
B: Všichni to píšou pod mým posledním příspěvkem na Instagramu, že máš tak obrovské vousy. A teď se podívej na tu fotku, uvědomil jsem si to, až když jsem se na ni podíval, neviděl jsem to, když jsi seděl vedle mě.
T: Co je špatného na mých vousech?
B: To jsou takové dlouhé, zacuchané vousy… Píšou, že vypadáš nečistě. Ale takový plnovous dá hodně práce, ne? Musíš si ho mýt, upravovat…
T: Teda jo, ale já mám ty vousy už tak dlouho…
B: Ale nezdá se ti, že na té fotce vypadají hodně dlouhé? Proto všichni říkají, tady to vidím: „Hm – jak vypadá? Tom s XXL vousy“
T: Vážně? Teda já jsem si ho chtěl zase ostříhat, ale to moc lidí neví, dlouhý vlasy a dlouhý vousy dají strašně moc práce. Musím si je každý den mýt, kartáčovat, dávat si do nich nějaký sračky… A taky se mažu krémem na celý tělo. Moje tělo se nemůže dotknout vody a pak už žádný krém. Každý den mi to zabere strašně moc času. Dvakrát denně si natírám celé tělo krémem. Asi to není zdravé, ale miluju tohle modré mléko pro muže, každý den.
B: Chci, abys dostal smlouvu na reklamu!
T: Moje pokožka voní po tomhle mléku, od třinácti let si dvakrát denně natírám celé tělo krémem.
B: Už tě vidím v reklamě, jak máš jednu nohu na vaně a natíráš si ji krémem.
T: Myslíš mou třetí nohu.
Oba se smějí
B: Víš, jsi v bílé koupelně a na hlavě máš turban, protože jsi právě vylezl ze sprchy, a pak se natíráš tím krémem. To by byla skvělá reklama.
T: Když si přivoním ke své kůži… Teď si přivoníš ke své? Moje…
B: Voní dobře.
T: Tomu nevěřím.
B: Jak to myslíš, že tomu nevěříš?
T: Dívám se na tebe, už dva dny ses nesprchoval.
B: Zbláznil ses? Chystám se jít ven.
T: Aha, ty už máš hotovo?
B: Co, o čem to mluvíš?
T: Ale moje kůže, voní jako pleťová voda, dělám to už léta dvakrát denně na celém těle. Moje kůže voní jako květiny. Mužné květiny.
B: Myslím, že jsi pro tu reklamu jako stvořený. Napište nám prosím na hey@kaulitzhills.com… Mužné květiny se smějí
T: Víš, co je tenhle týden opravdu velké, určitě se ti to líbilo, královská rodina! Nastává nová éra a vypadá to, že vládu brzy převezme Charles. Teda nechceme o tom mluvit, ale je královně už sto let? Je to stará dáma a poprvé, tak za 50 nebo 60 let, nemohla přednést projev. Je tu projev v parlamentu a letos ho nemohla přednést. Nechala to na princi Charlesovi. A když se na něj podíváte, můžete hádat, jak je královna stará, on už je tak starý… On už taky není úplně fit. Už neskáče na pódiu. A má syna, který sedí vedle něj, taky princ, a ten má taky pleš! Takže si umíte představit, jak jsou všichni staří.
B: Aha, to jsem všechno nečetl…
T: Ale myslím, že je trochu smutné, že se královna musela vzdát vlády… Většinou chce všechno dělat sama, nikdy z trůnu neodstoupí – to by nikdy neudělala. Hodně lidí říká, jestli by se neměla vzdát koruny, ale to asi opravdu nemůže – já nevím, musí sloužit své zemi navždy a být královnou až do smrti.
B: Cože? Ona nemůže odejít a zůstat sama? To nemůže říct „chci být sama“?
T: Ne, koruny se nevzdá, ale pravděpodobně předá některé úkoly svému synovi a ten převezme každodenní záležitosti. Ale hlavou státu bude stále ona. Ale mně to přišlo smutné, že leží doma a mnozí říkali, že se bude dívat v televizi, to si nemyslím, asi tam byla a asi ani není dost fit na to, aby se dívala na televizi… Mnozí říkali, že má šálek čaje a sedí ve Windsoru a sleduje to v přímém přenosu – ale to si nemyslím, když tam nemůže jít, tak tam taky nesedí a nedívá se. Určitě jí není dobře… Myslím, že už se nemůže pohybovat bez vozíku. A to jsem si myslel, že je smutné. Já vím, že ti na té rodině nezáleží…
B: Ne… Ale přeju jí všechno nejlepší.
T: Po Smithových je královská rodina druhou rodinou, kterou máš nejraději. Ale myslel jsem si…
B: No…
T: Ale víš, jak dlouho byla královnou a ani se toho nechce vzdát, chce to všechno dělat, ale už nemůže. A z nějakého důvodu jsem trochu dojatý, protože Capper je na tom stejně. Chce, vidím, že chce chytit veverku, ale ví – než se tam dostane, nemusí ani začít.
B: Jo, to je drsný, když mysl pořád chce něco dělat, ale tělo nemůže.
T: Jo…
B: To je na nic.

DURCHGEKAULITZT

T: David nás oslovil se zajímavou otázkou. Říkal: „Kluci, měli byste zavést novou kategorii.“ To je pravda. Asi to neuděláme, ale myslím, že pro dnešek je to vtipné: milion €, ale vždycky mít kámen v botě, milion €, ale už nikdy si nesmíte umýt ruce, nebo milion €, ale nikdy nesmíte zavřít dveře, když jdete na záchod. Dveře zůstávají dokořán.  Poslal nám to k zamyšlení.
B: Máme je seřadit, nebo si mám vybrat jednu?
T: Máš si vybrat jednu. Myslím, že to myslel jako novou kategorii. Myslím, že nová kategorie – víš co, milion eur, to je pro mě docela problém. Přemýšlel jsem o tom – co chceš dělat s jedním milionem (oba se začnou smát).
B: Tome, to zní úplně špatně. Raději to vynech (stále se směje).
T: Ne, ale jeden milion €, o tom musíš přemýšlet. Nejdřív musíš zaplatit 500 000 € na daních.
B: Ne, řekněme, že to vyhraješ. Pak už daně platit nemusíš, myslím.
T: Jo, ale vyhrát – to ne. Dostaneš milion € za to, že budeš mít pořád kámen v botě, že si už nikdy neumyješ ruce, nebo že už nikdy nezavřeš dveře do koupelny. A musíš si vybrat jedno. Takže milion € bude jen 500 000 € a s tím…
B: Nic z toho bych neudělal ani za milion €.
T: To je to, co říkám. Nebyl by to ani jeden milion, bylo by to jen 500 000. To by bylo hodně.
B: Jo, ale i kdyby to byl jeden milion, tak bych to neudělal. Kámen v botě do konce života? Ani náhodou, ani náhodou, kurva. A mytí rukou? To je nechutné. Když jsem v letadle a vystoupím z něj, první, co chci udělat, je jít si umýt ruce. Ani nevím, kolikrát denně si myju ruce. Opravdu často. Kdybych nepoužíval krém na ruce, tak by mi odpadly. A nechat otevřené dveře při používání toalety? Ani náhodou, představ si to. Ne.
T: Ale mohlo by to pro tebe mít výhodu, když necháš otevřené dveře v letadle.
B: Proč?
T: Mohly by se ti splnit tvoje sexuální fantazie. Někdo by mohl přijít a ty bys mohl říct: „Jejda, dveře jsou otevřené. Pojď dál.“
B: No jo, ale já se nemůžu před ostatními lidmi ani vyčůrat. Nikdy nepoužívám pisoáry. Nikdy. Připadá mi nechutné, že muži stojí vedle sebe a čůrají. To já nemůžu. A když se mi někdo líbí…
T: A co když se podíváš na ostatní kluky?
B: No jo. (Oba se smějí) Ale čůrání je těžké. Bylo by úžasné, kdybych tam jen tak stál a díval se, aniž bych se vyčůral. (Oba se smějí)
T: Každopádně, chci říct, já nevím. Určitě to působí úplně snobsky, protože my nic takového dělat nechceme. Takže to poslal David, který by asi za milion eur udělal všechny tři.
B: Jo. No, já si myslím, že to lidi říkají, aniž by o tom přemýšleli.
T: A musíš říct, že jeden milion za celý život je opravdu nic. Vidíš, zaplatíš 500 000 € na daních, zůstane ti 500 000 €. Pak musíte vzít v úvahu aktuální inflaci. Vždyť všechno je čím dál dražší. A když si to pak spočítáte na celý život…
B: Nemusíš nic vysvětlovat, Tome. (Tom se směje) Ve tvé situaci to podle tvých měřítek není moc peněz. Jiní by si za to usekli ruku. Dobře. Nechme to tak.
T: To ty jsi říkal, že to neuděláš. Já bych si vybral mít kámen v botě.
B: Jo, za tím si stojím. Každopádně jsem dostal e-mail od Miguela a přišlo mi to zajímavé. Položil nám pár otázek a chtěl, abychom o tom diskutovali: „Jak se z tvého pohledu změnil hudební průmysl od doby, kdy ses stal úspěšným, do dneška? V pozitivním, nebo negativním smyslu?“ Ehm, absolutně negativním způsobem. (Bill se směje)
T: Rozhodně ne v pozitivním smyslu.
B: Ne, většinou nesnáším, když lidi říkají: „Tenkrát bylo všechno lepší.“ To je pravda. Ale dřív to opravdu bylo lepší. To musíš říct.
T: Dneska je všechno mnohem jednodušší.
B: Jo. Tehdy jsi podepsal nahrávací smlouvu a bylo to vzrušující. Hudební průmysl byl okouzlující. Všechno to ztratilo své kouzlo a půvab. Už je to vidět, protože už se neudělují žádné hudební ceny. Tenkrát tam byli všichni. Utrácelo se za to tolik peněz. Všichni se opíjeli šampaňským a cinkali skleničkami, protože si všichni mysleli, že jsou tak úžasní. To už dneska neexistuje.
T: Samozřejmě. Také to byl mnohem menší kruh. Dostat se do toho kruhu už bylo neuvěřitelné, získat nahrávací smlouvu bylo nepředstavitelné. Když jsi podepsal smlouvu, tak všichni říkali: „Páni, ty jsi podepsal nahrávací smlouvu?“. Dneska ji má každý, a když ne, tak si ji prostě vydáš sám. Všechno je digitální.
B: Dnes existují i jiné platformy. Všechno je tak jiné a rychlejší. Pamatuju si, jak jsme spali před obchodem s cédéčky a já se na to strašně těšil a bylo to zvláštní. Dnes je to jiné. Nechci říct, že všechno stojí za prd…
T: – ale hodně toho stojí za houby.
B: Spousta věcí stojí za houby. (Oba se smějí)
T: Taky nesnáším, když se někomu stýská po starých dobrých časech, ale jo.
B: Kdepak, mně se po nich nestýská a musíme říct, že jsme s nimi vyrostli. Pocházíme z doby – představte si to – kdy nebyl žádný Facebook, žádné chytré telefony.
T: My pocházíme ze staré školy. To bylo skvělé. Zažili jsme poslední zlatou éru.
B: Vzpomínám si, že lidé spali před našimi hotely a místy konání koncertů, protože to byla jediná možnost, jak nás zahlédnout. To znamená, že když jsme byli ve vašem městě, tak to bylo jako: „Panebože, Tokio Hotel jsou ve městě.“ Museli si zjistit hotel a jít tam a rozprostřeli se po všech pětihvězdičkových hotelech, aby zjistili, ve kterém z nich bydlíme, a pak si šeptandou řekli, do kterého hotelu mají jít. Zavolali si navzájem a řekli: „Kluci jsou tam!“ A už tam kempovali a čekali na nás. Bylo to všechno tak vzrušující. Taky televizní představení. Vystupovali jste na předávání cen MTV nebo na jiných akcích a oni to plánovali celé měsíce. Utratili za to statisíce eur, aby tam mohli vystoupit. Protože to bylo to NEJ televizní vystoupení nebo NEJ hudební ocenění. A když jste to prošvihli nebo jste to neviděli v televizi, tak jste o to přišli. Museli jste tam být.
T: Takové chvíle už neexistují. Nikoho to už nezajímá. Takže vím, že kdykoli jedu s dětmi v autě, poslouchají písničky a nevědí, od koho jsou. Říkají si: „Jé, to je super písnička!“ A já se jich pak zeptám: „Kdo to je?“ A ony na to: „Hm, počkej, musím si to ověřit.“ Takže poslouchají hudbu a ani nevědí, kdo je interpret. Prostě se to opakuje, víš, co tím myslím? A to bych pak nebyl v hotelu, natož abych šel na koncert.
B: Věřím, že být fanouškem se změnilo. A je to taky docela fajn. Protože různé hudební žánry se mezi sebou mnohem víc míchají a lidi chodí na koncerty, kde je hip hop, rock, dance, prostě všechno.
T: Myslím, že je to úžasné. Myslím, že je to úžasné.
B: Já taky.
T: To se mi líbí. Míchání a prolínání hudebních žánrů na festivalech, featuringy v produkcích, to je pozitivní vývoj. Ale taky je tu něco jako – nejlépe to opravdu popíšu, když řeknu, že se to stalo mnohem méně okouzlující. Už to není ten nedosažitelný svět jako dřív. Je mnohem více na dosah. Je to obrovský žraločí tank. Ani bych to nenazýval akvárium se žraloky, ale akvárium s piraněmi. Plná piraní, je jich tolik, že už není vidět na vodu. Tolik jich tam je. A myslím, že nový svět lesku a slávy je podcast, je tady. Tady se odehrává rock and roll. Tady se udělují ceny, tady jsou nominace, tady se pije šampaňské, tady je ještě všechno v pořádku.
B: No jo, možná proto se nám tady tak líbí.
T: Máme to tady tak rádi, protože když tady zmeškáte podcast, tak nás neuvidíte. Když nevíte, kde nahráváme, nemůžete nás chytit.
B: Jasně, je to trochu tajnůstkářské.
T: To je, že?
B: Kdybyste tak viděli, jak Tom vypadá právě teď před kamerou, uf! Každopádně mi přišla zpráva od Janiny: „Ahoj Tome, ahoj Bille. Zajímalo by mě, jaký je váš názor na dokonalou omáčku k hranolkům. Nemůžu se rozhodnout a někdy mi přijde, že lidi, kteří jedí hranolky bez omáčky, to mají těžké“. (oba se smějí)
T: Obtížné, já to miluju.
B: A ještě lepší je: „A jak to zvládáte vy?“ „Ano, zvládám. Úžasné sdělení, protože si myslím, že je to tak dobře řečeno. Ona si myslí, že ti lidé jsou obtížní. A já se s tím úplně ztotožňuju.
T: Mhm, jak to zvládám? Já ne. Opravdu špatně.
B: Já to zvládám opravdu dobře, promiň? Proč?
T: Protože já taky nemám rád hranolky bez omáčky.
B: Takže musím říct – a já jsem specialista na hranolky-.
T: Já mám rád tu oranžovou, pikantní majonézu. Kde že ji mají? Kde to bylo? Bylo to někde tady v LA. Nebo to bylo v Miami?
B: Ne, tady.
T: Měli tam takové tenké, dlouhé hranolky s oranžovou omáčkou s příchutí chilli, myslím. Oranžová, pikantní majonéza. V kombinaci s tím…
B: Vím přesně, co myslíš.
T: Kde, kde to je?
B: Vím přesně, co myslíš, ale nemůžu na to teď přijít.
T: Ach, to byla taková mňamka. Myslím, že jsme si to dokonce někdy objednali, ne?
B: Aha, počkej, mám to na jazyku. Namáčeli jsme si tam hranolky. Ach, už si vzpomínám! Zinc.
T: Aha, skvělý, jo. Jsou tam tak mňamózní.
B: Pamatuješ si to? Jsou tam tak mňamózní.
T: A víš, kde ještě? V londýnském hotelu, na střeše, jsou taky úžasné.
B: Velmi dobré. Ale počkej, trochu to rozlišuji. Takže podle mě se dají jíst opravdu dobré hranolky bez omáčky. Když použijí správné množství soli, chutnají fantasticky i bez omáčky. Já vůbec nejsem kečupový máčka.
T: Já taky ne. Kečup mě nebaví.
B: Mám rád hranolky s majonézou (v Německu je to velmi běžné). Ne, ani já ji nemám rád. Kečup mi prostě nechutná, je trochu kyselý.
T: V Německu je úžasný kečup.
B: Já jsem spíš na takovou tu omáčku tisíc ostrovů a tak. Ale poslouchej, úplně nejlepší tip na hranolky je – a Devon mi dokonce druhý den napsal: „Jak mňamózní byly ty hranolky včera večer?“ Poslal mi esemesku jen proto, aby mi to řekl. Měl jsem z toho takovou radost.
T: Proč?
B: Protože já tam ty hranolky miluju. A víš, co mám obzvlášť rád? Namáčení hranolek do tamní bramborové kaše, hmmm.
T: Bramborové kaše?
B: (směje se) Ano.
T: Kdepak, myslel jsem, že řekneš mléčný koktejl nebo tak něco, ale rozhodně ne bramborovou kaši.
B: Ne, poslouchej. Miluju hotel Sunset Tower, rád tam chodím na jídlo. Mušle na bramborové kaši a jsou tak mňamózní. Smaží je tam.
T: Jo, slávky na bramborové kaši jsou fantastické.
B: Taková mňamka. Je to s cibulovou omáčkou a slávky jsou smažené. Tmavá cibulová omáčka se přelévá bramborovou kaší. A ty hranolky, Tome, to jsou nejlepší hranolky v celém městě. Jsou fantastické. Devon si nechtěl nic dát a já jsem si je objednal, protože si je objednávám vždycky, a on pak ochutnal jeden a dojedl celou misku, protože si říkal: „Páni, ty jsou tak mňamózní!“
T: Ale brambory s bramborovou kaší? To si nedovedu představit. To je jako… já nevím…
B: Ano, ne všechny, ale sem tam si jednu namočit do omáčky, do cibulové omáčky a do bramborové kaše-
T: Aha, cibulová omáčka, dobře. Zrovna jsem chtěl říct, že je to jako jíst papriku s paprikovou omáčkou.
B: Jo, to je brambora a brambora. To je jako snack bar uvnitř snack baru.
T: Svačinka ve svačince ve svačince, jo. (oba se smějí).
B: Jo, mňam, chutnalo mi to.
T: Mimochodem, ten nápad se mi pořád líbí. Svačinka ve svačince ve svačince. Otevřeme si pizzerii, kde bude jedno, odkud pizza pochází. A v ní bude stánek s hot dogy a stánek s hranolky. To by bylo úžasné, hlavně v noci. V Berlíně bude otevřeno 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Neříkej mi, že by to nefungovalo. Když jsi úplně opilý…
B: Samozřejmě. Když jsi úplně opilý, vychází slunce…
T: Můžeš si klidně udělat omáčku z bramborové kaše, co já vím. Pak si můžeš namáčet hranolky do bramborové kaše. A možná by tam mohla být úžasná kola z fontány a úžasný mléčný koktejl. To je všechno. Můžeš si vybrat mezi pizzou, hot dogem a hranolky.
B: Mňam. Ale myslím, že tam musíme občas zapracovat.
T: Určitě. Já bych měl skrytou kameru puštěnou celý den. (směje se)
B: Mhm.

SLADKÁ – STŘEDNÍ – EXTRA OSTRÁ

T: Dneska na sladké, střední, extra ostré, Bille, jsem si připravil – ne, nepřipravil, Verena a Ari, Verena a její manžel Ari si připravili něco: „Kterou záhadu lidstva bys chtěl vyřešit?“.
B: Kterou?
T: Teď se ptáš, které záhady lidstva existují, no – život po smrti, možnost cestování v čase, existence mimozemšťanů.
B: Takže život po smrti…
T: Pro mě to vlastně není záhada. Chtěl bych v to věřit, ale…
B: Ne, nevěřím…
T: Samozřejmě, že chceš. Ti lidi, co pořád říkají… Teď jsi moc cool na školu, ale já tomu nevěřím, když se posloucháš.
B: Kdy jsem byl na školu moc cool?
T: Předstíráš, že jsi takový pohodový, život mi stačí, už dost dlouho, ale já tomu nevěřím. Jednou jsi jako královna a tělo už není jako mysl…
B: Mícháš tady témata, která spolu nemají nic společného, to je smutné. Já neříkám, že…
T: Určitě to tak bude, když budeš mít štěstí.
B: Ne, doufám, že usnu a už se neprobudím, dokud ještě můžu dělat, co chci.
T: No to bude moc brzo, už ani nejsi fit, plíce a játra se ti začaly rozkládat!
B: Ne, ale taky můžeš zestárnout a být pořád zdravý! Při mém zdravém životním stylu si ani nic jiného nedovedu představit.
T: Ale královna je zdravá a stará, je jí skoro sto let a doteď se hýbala a dělala všechno…
B: No, já jenom říkám, že život po smrti záleží na tom, v jakém životě – nevíš, co myslíš, budeš v nějakém jiném životě? V nějakém novém životě?
T: No, to nevíme, to je záhada, kterou chceme vyřešit. Život po smrti, jak vypadá? Existuje vůbec? Někdy si myslím, že už jsem udělal všechno, a mám pocit, že moje duše udělala všechno, ale to nebylo v tomto životě, víš?
B: Taky to tak cítím. Nemám pocit, že bych se narodil poprvé.
T: Poprvé tady, ano. Mám ten pocit, ale vlastně nevím…
B: Myslíš si, že jsme vždycky byli dvojčata, nebo budeme zase dvojčata?
T: Ne, to si nemyslím.
B: To je smutné.
T: Myslím, že jsme byli nějakým způsobem spojeni… Možná jsme byli v manželství nebo psí bratři. Možná jsme byli psi, kdo ví.
B: To si umím představit…
T: Dovedu si představit, že jsem pes. Když se podívám na Cappera, dokážu si představit… To je to, co myslím. Ale zároveň na to vůbec nevěřím.
B: Jo, když o tom přemýšlím, tak si říkám, že to samozřejmě existuje, ale pak si říkám, že to je blbost, to v každém případě.
T: Z nějakého důvodu je to smutná otázka…
B: Ale jestli si to přeju? Já nevím. Myslím, že to bude sladké… Jaké byly ty ostatní? Ty se mi taky líbily.
T: Možnost cestování v čase… Velmi těžké téma.
B: To je velmi složité, ale úžasné, kdyby to bylo možné a kdybych věděl, jak na to.
T: Jo. To by bylo super.
B: Cestování v čase, páni! Mohl bys vládnout světu.
T: Určitě, ale pak je tu další, která je složitá… Existence mimozemšťanů.
B: Ehm, jo, mimozemšťané jsou taky obtížní. Mimozemšťané existují, to je fakt.
T: Včera jsem to říkal dětem. Seděli jsme u stolu a já jsem se zeptal, jestli věří na mimozemšťany, že jo? A všechny řekly, že ano.
B: Ano, určitě. Já si myslím, že je to úplně arogantní a strašně hloupé, když na to někdo nevěří, protože si myslím, že si nemůžete vážně myslet, že jsme jediné bytosti ve vesmíru, vesmír, který je nekonečný, a my ani nemůžeme pochopit, co to znamená, protože známe jen věci, které mají začátek a konec. Nevíme o něm vůbec nic! Když se podíváte, co jsme o něm zkoumali, je to k smíchu…
T: Víš, co mi přišlo šílené, jak dlouho existuje lidstvo ve srovnání s tím, jak dlouho existuje Země. Vždyť Xavier taky říkal, že je placatá, víš… Není to zeměkoule.
Bill se směje
T: Každopádně, jak dlouho Země existuje a jak krátkou dobu lidé na Zemi existují. Když si uděláš časovou osu Země a podíváš se, kdy se objevili lidé, tak je to absurdní! A jak dlouho bude Země existovat ještě dlouho poté, co lidé nebudou!
B: No jo…
T: A pak… Myslím, že lidé jsou na Zemi jako malý virus, a když se podíváš na vesmír, tak samozřejmě existují i jiné viry, jiné formy života nějakým způsobem. To je mi úplně jasný!
B: Samozřejmě! Samozřejmě!
T: Jak je to velké nebo jestli to můžeme vidět, to je něco jiného…
B: Problém je v tom, že když se mluví o mimozemšťanech, lidé si vždycky představí malé zelené věci. To je určitě blbost. Třeba vypadají jako my – třeba existuje jiná Země s úplně stejnými lidmi jako tady.
T: Nebylo by to úžasné? Kdyby byli jen trochu jiní? Hodně daleko, něco podobného Zemi, ale třeba všichni umí létat nebo funguje teleportace, ale všechno je stejné, to by bylo úžasné.
B: No jo… To bys pak měl novou seznamku!
T: Možná jsou všichni o něco vyšší než my, možná má ten nejmenší dva metry, všichni mají mezi dvěma metry a 2,60 – ale vypadají jako my.
B: Jen o něco vyšší.
T: To by bylo úžasné!
B: Jo, to by bylo úžasné. Takže určitě je fakt, že bych to chtěl. Moje největší přání je kontakt s mimozemšťany!
T: Toho bych se chtěl dožít.
B: Setkat se s jinými bytostmi z vesmíru, to je můj největší sen.
T: Tak to je extra pikantní.
B: Jo, řekl bych, že ano.
T: Já bych taky řekl ano. Možnost cestování v čase médium a existence mimozemšťanů extra pikantní.
B: Jo.

CO NEVÍM, TO MĚ NEPÁLÍ

B: Podle studie ze Švýcarska obsahují mužské vousy bakterie a výkaly… Ihhhhhh
T: Proč výkaly? Předtím jsi říkal, že se o vousy musíš starat, a teď mi vrazíš facku tímhle.
B: Teda myslel jsem, že to sedí, protože jsem četl o všech, co říkali, že vousy jsou takové divoké a zacuchané, nečisté…
T: To jsem nečetl, mám pocit, že sis to vymyslel.
B: Jsi snad blbý? Vygoogluj si moje jméno. Nejsi v titulku, to jsem si jistý jako vždycky. V titulku je zase moje jméno a v článku jsi zmíněn ty. Ne, opravdu se tam píše „jak vypadá“.
T: Propadák týdne – jak vypadá?
B: Jak vypadá?
T: Tom Kaulitz má najednou vousy! Vždyť já mám vousy už pět let, šest let, osm let…
B: No, říkají, že se to vymklo kontrole – to říkám já, na té fotce to vypadá dlouze a divoce. Možná je to úhlem kamery.
T: Dlouhé vlasy, to je jedno.
B: Ale jak je nechutné, že jsou v tom bakterie, paraziti a výkaly?
T: Ale jak to, že jsou v tom výkaly? Jak by se to tam dostalo?
B: A taky paraziti… Ale to mi přišlo jako zajímavý fakt, to jsem nevěděl. Ale možná to není pravda, tím si nejsem jistý.
T: Já si myslím, že to není pravda. Mám na tebe otázku, co myslíš, co je nejdražší věc v tom internetovém obchodě, kterou vždycky vyslovuješ špatně?
B: Já bych řekl…
T: Co je podle tebe nejdražší? Dneska jsem potkal jednoho doručovatele, nikdy nejsou moc milí, někdy jsou to fantomové – mám pocit, že je musíš chytit a zažalovat je. Ale co myslíš, říkal jsem si, třeba je někdo, kdo čeká na doručení, velmi šťastný – pak je v pořádku, že musím čekat za tím doručovatelem. Ale zajímalo by mě, co je nejdražší věc, kterou si můžeš objednat?
B: Zkoumal jsi to?
T: Ano, zkoumal jsem to, tak se tě ptám.
B: Řekl bych, že nejdražší věc, kterou si můžeš objednat, stojí…
T: Jo, kolik to stojí na začátku?
B: 50 000 €
T: Špatně.
B: Víc nebo míň?
T: Víc.
B: 100 000 €.
T: Špatně.
B: Víc?
T: Víc.
B: Páni, to je luxus…
T: Takže…
B: 200 000 €
T: Víc.
B: Páni, teď to řekni.
T: Nejdražší věc je – nejsem si jistý, jestli je to pravda – je to zboží za 999 999 € a je to -.
B: Tomu nevěřím.
T: Jsou to hodiny XXX U-Boot – ty jsem měl dřív, jsou hodně drahé, ale ne milion eur. Jsou v nich světové hodiny, kožené, tmavě hnědé, skoro milion eur.
B: To si nedovedu představit. To bych si na Amazonu neobjednal.
T: Když se na to podíváš, tak tam není obrázek těch hodinek, ale jenom taková plechovka a pak je tam ta cena, takže si nejsem jistý, jestli je to pravda. Ale tyhle hodinky U-Boot existují a na Amazonu se dají koupit, ale ty druhé nejdražší stojí kolem 151 000 €.
B: Aha, takže jsem se nemýlil!
T: Ano, mýlil ses, říkal jsi 50 000, pak 100 000… Každopádně je to klasika, existují i hodinky Rolex.
B: Ale proč by sis je objednával přes internet, to bys šel do obchodu, ne?
T: Lidé jako ty, kteří se nudí a rozhodnou se jít na Amazon a koupit si Rolexky.
B: Ale když se nudím a chci utratit hodně peněz, tak si raději zajdu do obchodu. Když si koupím hezké věci, nějaký šperk, něco opravdu skvělého, tak chci mít celý zážitek v těch obchodech. Protože je to větší zábava tam skutečně jít.
T: Nejsem si jistý, záleží na tom… Včera jsem šel koupit dárek k narozeninám, protože moje žena bude mít brzy narozeniny, a musím říct, že když vejdu do těch drahých obchodů, tak si připadám – a nemyslím to ironicky, pořád mám pocit, že tam nepatřím. Mám pocit, že se na mě dívají, jestli si neuvědomují, kdo jsem, myslí si, že jsem pankáč, který si to nemůže dovolit. A tak se ke mně chovají.
B: A proto si kupuju spoustu věcí.
T: Jo, přesně tak, jdu do obchodu a kupuju věci, a pak jsem naštvaný, že jsem toho tolik koupil.
B: Ano, to je to, co dělám! Abych se cítil dobře a aby bylo jasné, že si to můžu dovolit, nechám si něco přinést a pak řeknu „dobře, tohle beru“ a pak se dívám dál. Pak je přístup hned jiný!
T: To je pravda, ale pak mě to samotnýho štve, protože si myslím, že nemusím prodavači ani ochrance nic dokazovat, že si to můžu dovolit. Ale uvnitř mám pořád pocit, že musím. Kde se to v tobě bere? Je to kvůli tomu, odkud pocházíme?
B: Myslím, že to máme v sobě…
T: Mám pocit, že jsem podvodník, jako někdo, kdo si to nemůže dovolit…
B: Je to tak trochu, jako by se nás pořád držel náš starý život.
T: Někdy si rád kupuju hezké věci, ale vlastně tam nepatřím. V srdci jsem spíš ten pankáč, nechci patřit k té elitě, která si tam obvykle kupuje věci. Nic proti těm značkám, mají kvalitní věci a líbí se mi, ale někdy si říkám, že nechci patřit k té vaší zasrané elitě, podívejte se na mě.
B: Musíš se na to vysrat…
T: Já bych se cítil blbě, kdybych si nic nekoupil, takže mám pocit, že si něco koupit musím.
B: Já bych si nikdy nenechal ukázat věci a pak bych si nic nekoupil!
T: Ale pak jsem naštvaný, protože si koupím něco, co jsem ani nechtěl.
B: Jo, člověk se musí víc uvolnit, někdy vidím ostatní, že si nechají všechno ukázat…
T: Jo, to je ta elita, oni dokonce diskutují o ceně a o čemkoli…
B: Ptají se na všechny rozměry, ukazují jim, co je špatně, a říkají, no ne, to nechci, pijí sklenku šampaňského – a pak řeknou „ale ne, já nic nechci“.
T: To bych nikdy neudělal.
B: Já taky ne.
T: Ale měl bych to udělat. Je to správný způsob, jak to udělat.
B: Mám pro všechny radu, televizní tip, který jsem sám neviděl…
T: Tak to není rada, to je něco, na co se chceš dívat.
B: Jo, chci se na to podívat a říkám všem Kaulquappens, že se na to můžou taky podívat, a pak si o tom můžeme povídat s našimi píšícími kamarády na hey@kaulitzhills.com – a taky nám můžete klást otázky nebo nám říkat věci, o kterých si máme povídat v Durchgekaulitzt. Můžete také poslat přímou zprávu na Instagram, kaulitzhills.podcast. Každopádně jsem vám to chtěl říct, protože mi to někdo řekl – jmenuje se to Schodiště. To je taková moje parketa. Je to seriál o vraždách, myslím, že má čtyři díly.
T: Je to ten se Siennou Millerovou?
B: Počkej, není to se Siennou Millerovou, Schodiště, je to dokument. Každopádně je to dokument a chci se na něj podívat, protože vyjde seriál – možná v něm bude hrát. Ten seriál se jmenuje nějak podobně, je to na HBO, a ten je podle toho skutečného případu vraždy. Ale předtím by ses měl podívat na ten dokument.
T: O čem to je? To ještě nevíme.
B: Je to případ vraždy, to je to, co říkám. Je to o vraždě – nebo nevíš, jestli je to nehoda, nebo vražda.
T: Chceš…
B: Žena zemře, spadne ze schodů nebo ji někdo strčil, a to dokument ukazuje. Tak na to se chci opravdu podívat, je to na mém seznamu a chtěl jsem ti o tom říct.
T: A chceš se podívat na ten seriál, nebo na ten dokument?
B: To jsem právě řekl, nejdřív ten dokument.
T: Zní to super nudně, abych byl upřímný.
B: Kecy, proč?
T: Žena, která spadne ze schodů, jestli to byla nehoda, nebo vražda? Tady je každá věc zajímavější.
B: To je jako s lidma, co se rádi dívají na Tatort…
T: Myslím, že tady se nikdo na Tatort nedívá rád.
B: Ne, já ne, já Tatort nesnáším.
T: Lidé, kteří se rádi dívají na Tatort.
oba se smějí
B: Myslím, že jsem svému případu nepomohl…
T: To by bylo super, kdybychom se stali součástí Tatortu…
B: Jo… to bych udělal.
T: Kdyby se mě Tatort zeptal, jestli bych mohl být policista, ty, já a Til Schweiger…
B: Ale zkorumpovaní policajti.
T: Mhm. Ne, já jsem ten hodný, ty jsi ten zlý a já tě můžu zastřelit. To by bylo super.
B: Radši bych byl ten zlej polda, vždycky chci být ten zlej.
T: Nemohl bys být nikdo jiný, nejsi dobrý herec.
B: Přesně tak. Dobře, myško…
T: Příští týden budeme spolu, ale ne v Los Angeles, ale v Německu.
B: Jo, v Německu toho máme tolik na práci, už teď jsem nervózní.
T: Tolik akce, o tom si můžeme popovídat příští týden.
B: Jo… jsem čím dál nervóznější, už teď nemůžu spát, když na to myslím, dobře…
T: Já jsem klidný.
B: Ale jsem rád, že budeme sedět spolu před mikrofonem.
T: Mám něco do playlistu, Klangkarussell – příběh, proč jsem to tam dal, ti můžu říct jindy, ale skvělá písnička je „Ghostkeeper“. Super písnička, poslechněte si ji.
B: A já přidávám do playlistu jednu krásnou písničku, kterou jsem teď znovu objevil a mám ji strašně rád, zapomněl jsem na ni, a když jsem ji znovu slyšel, tak jsem si říkal, konečně, zase jsem si na ni vzpomněl, je od Slo, ta písnička se jmenuje „Shut out of paradise“.
T: No jo, tu už jsem dlouho neslyšel. Úžasné.
B: Dlouho. Krásná písnička. A už se nemůžu dočkat příštího týdne!
T: Já taky! Jen milovat, ne nenávidět.
B: ahoj, ahoj, ahoj.
T: Sbohem, sbohem, sbohem.