autor: Nephilim
Tom ví, jak těžké to pro Billa je.
Tom byl první, kdo přispěchal, když se drahý hlas jeho mladšího bratra rozhodl, že ho uprostřed turné zničehonic opustí.
Byl první, kdo ho v šatně viděl zoufale plakat, otřásat se přidušenými, tlumenými vzlyky.
Byl první, kdo ho objal a řekl mu, že všechno bude v pořádku. Vždycky to tak bylo.
Tom tedy přesně ví, jak se Bill právě teď cítí. Jako by vzali hlas i jemu.
Bill se na gauči dívá na televizi a Tom ví, že se na ni vlastně vůbec nedívá. Poznal to podle jeho lesklých očí a polštáře, který si křečovitě tiskne k hrudi, jako by v něm hledal úkryt.
Tom si sedne vedle něj, obejme ho a nic neříká. Dvojče čeká jen několik vteřin, než stisk opětuje.
Tom ví, kdy Bill potřebuje obejmout.
***
Tom zaparkuje auto na příjezdové cestě a vypne motor. Bill neuspěl u zkoušky, a ještě nemá řidičák, ale rád se nechá vozit svým starším bratrem, takže to není žádný problém.
Bill vystoupí z auta a unaveně se plahočí ke vchodovým dveřím a modlí se, aby v okolí nebyli žádní paparazzi. To ráno se nenalíčil ani na sobě nemá extravagantní oblečení. Dnes ráno to není Bill Kaulitz, jak ho všichni znají. Už toho má dost.
Tom ho okamžitě následuje a je zázrak, že se dokáže udržet a nevzít ho za ruku, když vidí vyděšený a zmatený výraz svého mladšího bratra.
Návštěva neproběhla moc dobře. Bill je unavený z toho, že každý týden musí jezdit do Berlína, aby mu řekli, že pokud si nedá pozor, může se se svou kariérou rozloučit.
Tom si klade otázku, jaký smysl má platit nejlepší lékaře v Německu, když vás ani nedokážou uklidnit.
Bill jde mlčky nahoru do pokoje a rasta ví, že i kdyby Bill hlas měl, v tu chvíli by neřekl ani slovo – protože by to neudělal ani on a stávalo se hodně málo, aby se jeden zachoval jinak než ten druhý.
Tom počkal asi deset minut, než šel za ním.
Bill leží na posteli a zdá se, že jediné, co ho udržuje při životě, je dálkové ovládání.
Má na sobě své staré modré pyžamo s kačenkami, které má z doby, kdy mu bylo patnáct, i když kalhoty jsou teď na jeho dlouhé nohy příliš krátké.
Tom se při té scéně před sebou něžně usměje a opře se o rám dveří.
„Mám ti pustit Prison Break?“
Bill k němu vzhlédne, přikývne a lehce našpulí rty. Tom ví, že je pro něj těžké se ovládnout, protože první impuls je roztáhnout rty a promluvit, zvlášť u tak upovídaného člověka, jako jeho bratr je.
Samozřejmě mu okamžitě vyhoví a zamíří dolů pro krabici s první sérií Billova oblíbeného seriálu v naději, že ho to na pár hodin zabaví – i když už to za dobu, co je doma, viděl snad pětkrát.
Když se vrátí do jeho pokoje, najde Billa, jak na něj čeká s pohledem upřeným na dveře a s výrazem ztraceného štěněte, který má poslední dobou stále.
Tom pustí první DVD a rozhodne se ho nechat o samotě; zamíří ke dveřím, když ucítí, jak ho něco lehce udeřilo do zad.
Když se otočí, Bill na něj zamračeně hledí a v ruce drží papuči, kterou po něm ještě nehodil. Tom zvedne tu první ze země, vrátí se k posteli, popadne z nočního stolku tabulku a křídu a podá mu je.
„Řek- napiš mi to,“ pobídne ho a včas se opraví. Bill je na slovo „mluvit“ háklivý. Tom si živě vzpomíná, že před týdnem se snažil přesvědčit Davida, aby ze setlistu vyřadil Reden, jelikož se z toho skoro nervově zhroutil.
Bill protočí očima, odhodí tabulku a se zkříženýma rukama vystrčí spodní ret.
A Tom pochopí.
Nakloní se k němu, zastrčí mu pramen vlasů za ucho a vtiskne mu něžný polibek na lehce slané rty, což ho přiměje k úsměvu.
Tom ví, kdy Bill potřebuje políbit.
***
Tom se o všechno dokonale postaral. Během Billovy rekonvalescence nechtěl nikoho v domě, jen sebe a svého bratra. Dokáže se o Billa postarat sám, jako to dělal vždycky.
Tom velmi rychle pochopil, že chvilkový odchod ze scény neznamená klid, když se jmenujete Kaulitz a jste součástí jedné z nejslavnějších kapel v Evropě. Ale také se naučil, že rozčilovat se kvůli blbostem není dobré pro zdraví, takže všechny novináře, kterým se zázračně podařilo najít jeho telefonní číslo a chtějí jeden rozhovor za druhým ohledně Billova zdravotního stavu, posílá do prdele, i když slušně.
„Můj bratr momentálně není schopný vám poskytnout rozhovor, kolikrát vám to mám opakovat?“
Tohle je scéna, která se teď opakuje každý den, a Tom nechápe, co je na tom tak těžkého pochopit, že v téhle citlivé době opravdu nemají zájem ukojit zvědavost všech novinářů.
„Jasně, a možná taky udělat pár fotek, co?! Sorry, za koho nás máš? Nejsme žádné věci!“ Vyhrkne už poněkolikáté a zrudne vzteky. „Je mi u prdele, co si myslíš, můj bratr byl před pár týdny na zasraný operaci, takže jestli potřebuješ na titulku nějakou celebritu, zavolej někomu jinýmu!“
Tom ví, že jediný způsob, jak se zbavit nepohodlných lidí, je odstřihnout je, a tak tomu kreténovi zavěsí a začne si masírovat spánky ve směru hodinových ručiček ve snaze uklidnit se.
Když znovu otevře oči, vidí Billa, jak ho ze dveří sleduje s rukama kolem těla, jako by se snažil sám sebe obejmout, ve tváři má jako vždy ten melancholický výraz, který se v posledních týdnech stal jakousi tradicí, a na nohou obrovské papuče s pandou.
Vypadá jako bezmocné dítě, a tak Tom ani na okamžik neváhá, přejde k němu a obejme ho.
Bill ten několikátý stisk opětuje ještě zoufaleji a proklíná den, kdy se vykašlal na lekce zpěvu, jak mu Bůh přikázal.
Dovolí si trochu pomačkat tričko svého staršího bratra, pak se odtáhne a podívá se mu do očí. Tabulka leží zapomenutá na posteli nahoře, ale v tu chvíli ji ke komunikaci s druhou polovinou své duše nepotřebuje.
Tom mu všechno vyčte z očí a znovu pochopí, o co jde; sladce se na něj usměje a znovu si ho přitiskne k hrudi.
„Nemáš zač, mazlíčku.“
Nikdy se nemýlí.
Protože Tom ví, co Bill potřebuje slyšet, aniž by jeho dvojče cokoli řeklo.
***
Nutno přiznat, že zcela němý Bill není vždy nevýhodou.
Tom si to ve skutečnosti nemyslí, ale baví ho si z Billa dělat legraci, protože teď je jediný, kdo může být upovídaný.
Ve skutečnosti takový Tom není, nerad mluví. Kdyby Bill mohl, jistě by řekl, že jeho dvojče je spíš fyzický typ, a rasta by mu do toho skočil s jedním ze svých hloupých vtípků, které přivádějí fanoušky fandomu twincest k šílenství.
Tom tedy nerad mluví. Ale když má někoho pobavit, může prostě blábolit o čemkoli, co ho napadne, a nepřestane do posledního dechu.
A přesně to se rozhodl udělat s Billem.
„Myslím, že si musím koupit všechny série Scrubs, potřebuju se tím seriálem předávkovat, opravdu. Ty jsi pořád zavřený ve svém pokoji jako asociál a sleduješ ty dva, jak utíkají z vězení, jako bys byl blázen, a já jako trouba sedím v obýváku a nudím se! Je to fér? Kromě toho nemůžu ani nikam jít, protože se musím starat o svého malého němého bratra, a myslím, že se ze mě stává někdo jako ten třpytivej… jak se jmenuje? Edward Cu… něco? Prostě ten z toho filmu, co jsme viděli v letadle a kvůli kterému jsi dva dny brečel a říkal mi, že je škoda, že nejsem trochu víc jako „Edward“… Sorry, ale na co jsi myslel, když jsi mi koupil ten příšerný třpytivý krém? Vážně sis myslel, že si ho namažu na tělo a půjdu se ukazovat na balkon, nebo co? Někdy máš tak šílené nápady, Bille, přísahám…“
Bill to mlčky snáší a v duchu láme vaz tomu až příliš dobře placenému lékaři, který se mu stále nechce uráčit říct, kdy bude moci znovu promluvit. Tom je jeho dvojče a černovlásek ví, že rasta už dvacet let snáší jeho neuvěřitelnou upovídanost, ale on jeho neustálé žvanění nevydrží, i když chápe, že to Tom dělá pro jeho dobro.
„Každopádně, přemýšlel jsem o tom alternativním projektu, který jsi nazval… mmh… ‚Tokio Hotel Beta‘? Jo, to je ono. Myslím, že já zpívat umím, ale tebe naučit hrát na kytaru bude trvat věčnost… prostě tě z kapely vykopneme a dáme tě do managementu nebo tak něco. Umím zpívat a hrát zároveň, jsem prostě dobrej.“
Bill ví, že si Tom dělá legraci a že si jen našel další záminku, aby se mohl pochlubit svou bezmeznou dokonalostí, ale jeho míra tolerance právě dosáhla limitu. Tyhle řeči, i když jsou ironické a Tom nic z toho nemyslí vážně, ho tíží na hrudi. Už teď cítí, jak ho oči štípou, a poslední, co by si přál, je, aby ho Tom takhle viděl.
Znovu.
Popadne tabuli na stole a rychle napíše větu:
„Přines mi kafe a drž hubu!“
Tom si to přečte a musí se smát, zatímco jeho dvojče vstane od stolu a mrzutě se odšourá do obývacího pokoje. Rasta ví, v jakém rozpoložení se Bill nachází, a rozhodne se ho nechat na pokoji, vstane a zamíří ke sporáku.
Když o několik minut později postaví před Billa na stolek šálek kávy, vyhne se pohledu do jeho tváře a rozhodne se vyklidit prostor. Tom moc dobře ví, kdy je správný čas přestat a nechat Billa, aby upustil páru.
Bill ho ale překvapí, vstane a zezadu mu omotá ruce kolem těla.
Tom cítí, jak mu vzlyká do ramene, a nemůže si pomoct, ale otočí se, opětuje stisk a táhne ho zpátky k pohovce.
Tom ani na chvíli nezapomněl, jak moc tahle situace Billa ničí, a tak ho něžně kolébá v náručí a opakovaně ho líbá do vlasů, které chutnají trochu jako maliny, trochu jako domov a hodně jako Bill.
V hloubi duše ví, že jeho malého bratra nikdo nedokáže nahradit, a proto také ví, že Bill se s ním na pódium vrátí a bude zpívat o jejich zakázané lásce, aniž by si toho kdokoli všiml. A pokud ne, pak s tím vším sekne i Tom. Jeho místo je tam, kde je Bill, a pokud Bill nebude moct běhat po podiu, pak už to nechce ani on.
Bill se k němu přitiskl více a smáčí jeho kůži i tričko hořkými slzami, které se rodí z obav o nejistou budoucnost a sny, které se najednou vzdalují.
„Jsem tu s tebou. Všechno bude v pořádku,“ uklidňuje ho. To je jeho úkol. Tohle starší bratři dělají.
Ví, že to tak bude.
Tom se cítí hrdý, jelikož ví, jak je Bill uzavřený, a i přesto se mu raději vyplakal na rameni, než aby se zavřel v pokoji.
Tom ví, kdy Bill potřebuje být sám,
ale také ví, že Bill ho potřebuje vždycky.
autor: Nephilim
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
